pondělí 29. prosince 2008

Nechci podporovat nadávání národa na všecko, když je to jeho vina (Hodiny klavíru)


„V noci jsem se vzbudil, vzpomněl si na Literární noviny, a už jsem nemohl spát. Je to už dlouho moje největší starost, v níž ale nejmíň můžu něco udělat. Rozhodl jsem se zbavit se jí: na valné hromadě v únoru odejdu z výboru. Jsem tam moc dlouho. Hned jsem si napsal důvody. Našel jsem dokonalou formulaci: odstupuju pro neúspěch. Nepodařilo se mi v těch novinách zavést žádnou myšlenku, nepodařilo se mi působit na Jakuba. Nedá se říct, ač je velice slušný a milý – ke mně. Ale proč odešlo z redakce už několik lidí, které si tam přivedl? Když jsem se pak někoho z nich ptal na důvod, uvedl vždycky něco jiného: byl také slušný; třeba Kuna.
Teď večer jsem si zahrál toho Händla a šlo mi to. „Ty prostě málo cvičíš,“ řekla Madla. Co je to dost cvičit? Cvičím asi hodinu. Napadlo mi cosi, o čem jsem dosud neuvažoval: Když se manželé rozejdou, mužovi vždycky záleží na dětech víc nežli ženě. Proto když opuštěná žena čeká, že se muž vrátí, má to smysl. Aby muž čekal, to smysl nemá, ona se nevrátí.“ (Vaculík, Ludvík: Hodiny klavíru, s. 9-10)

„Hledívám na ženy v ulicích a uvažuju o tom, jak samozřejmě a některé viditelně sebevědomě nosí svá prsa. Ten tak výrazný znak ženství, který však jen málokdy, u většiny, přijde ke svému účelu. Ženy v kalhotách pro mne z obrazu mizí. Sukně jsou tak vzácné, že se za každou podívám.
Teď jsem si důkladně zopakoval cvičení na zítřek. A napadlo mi zahrát si písničky, které jsem složil kdysi ve Zlíně. Myslím, že jsou dobré, ale ještě mi o nich nikdo nic neřekl, protože si jich nevšiml. Kdybych byl studoval hudbu, byl bych určitě skladatelem: to je z téhož základu jako psaní. Kdybych místo houslí dal se na klavír, jak mi paní učitelka Svatoňová nabízela, co všechno by bylo jináč? Nebyl bych šel do Zlína. Nepotkal bych, koho jsem potkal a poznal: byl bych vlastně méně užitečný. Koho bych byl dostal za ženu a koho za děti?
Jak my jsme se s paní Klavírní k sobě dostali: Když chlapec souhlasil, že bude hrát, volal jsem do té hudební školy a ptal se paní ředitelky, zda by mohl chodit soukromě. Řekla, že ano a že právě mají novou učitelku, může se s ní hned domluvit.
Teď mi z té Bratislavy nepíše a nepíše. Možná to tak nevadí: jestliže o mně neví a jestli v něm nějak působím, aniž on na mne myslí.
Život zdá se mi krásný, čím dál zřetelněji.“ (Vaculík, Ludvík: Hodiny klavíru, s. 13-14)

„Zpátky v tramvaji mi zas přišla myšlenka, která se mi objevuje čím dál častěji: jak je to lidské pohlavní počínání pitomé a směšné. A pomyslel jsem na své fotografie, erotické: jak jsem mohl být tak propadlý? Začínám být netrpělivý: musím je prohlédnout, roztřídit, zničit. To si vždycky říkám v chladném stavu, jako teď. Ale když je prohlížím, můj pocit se mění a vidí, že jsou dobré! Jenom je vytřídit. Pozoruju dokonce, že čím jsem starší, tím větší pochopení pro ně mám. Jejich chyba je, že jsem na nich já. Ale zase: nikoho cizího bych nefotil. Je zvláštní, že ty ženy, tři, si nedělají žádnou starost. Nikdy nežádaly, abych to zničil. Poučení: každá žena se dá vyfotit, jakkoliv! Snad je to tím, co je zřejmé: že ona chytla vás, ne vy ji. Jinak – je to prostě dílo, a jak se na ně dívám, s postupem doby jeho hodnota stoupá. Vychází totiž na povrch i to, co jsem tehdy nevěděl, neuvědomil si. Když něco děláte co nejlíp, poctivě, dostane se do toho i kvalita, o níž nevíte.“ (Vaculík, Ludvík: Hodiny klavíru, s. 18)

„Takovou dobrou omluvu „ještě že jsem tam byl“ měl jsem v ženských případech jenom jednou. Jinak měl jsem tam raději nebýt.“ (Vaculík, Ludvík: Hodiny klavíru, s. 24)

„Napadlo mi hledat, kdy a jak jsem se dopustil své první chyby v životě: přes celý Zlín nenašel jsem nic. Vstup do KSČ? Ne, to byla cesta za svým, na níž jsem se pak řídil poznáním až k dobře rozmyšlenému rozhodnutí v pravý čas: v červnu 1967.“ (Vaculík, Ludvík: Hodiny klavíru, s. 31)

„Můj život by měl na řezu geologické vrstvy. Jsou zřetelně rozličné, o každé bych ze svého dnešního pozorovatelského místa mohl říct úsudek. Především žasnu nad tím, jak mi Bůh přál. Že jsem si tak svobodně, až svévolně počínal, a nezapadl do nějakého neštěstí: ani za komunismu, ani za protikomunismu. Stává se, že se lidem zdá jejich osud nespravedlivý: nemám nač si stěžovat. Když duševně prohmatávám svou minulost, cítím jenom viny, žádnou křivdu. Což je ale možné, že by se zrovna mně žádná nestala? Proč? Viny – ty cítím hlavně vůči ženám: že jsem jim sáhl do života. (Dal se k tomu svést.)
Na zahradě v D. jsem viděl tuto událost: Kočka chytla myš a bavila se s ní. Nechala jí jako utéct, ale hned po ní skočila. Pohazovala s ní, válela jí v trávě. Ale ta myč se najednou postavila na zadní, vycenila zuby a na kočku zaútočila. Kočka ji připlácla k zemi. Nemohl jsem na to dál hledět. Šel jsem pryč a myslel jsem si, že toto by mělo být zapsáno do dějin lidstva.“ (Vaculík, Ludvík: Hodiny klavíru, s. 33)

„Mívám ráno pocit marnosti a ztráty, a myslím, že vím proč: že nepíšu to Hlavní. Probírám se až u snídaně. Snídáme, hoří nám svíčky na stole, Madla počítá holuby na anténách protějších domů. Když je silný vítr, holubi tam nebývají: kde jsou asi, ptá se mě. Když se na svou starou ženu dívám, líbí se mi. Ona stárne pěkně. Někdy ke mně dolehne celá délka našeho života, já si ji připomenu jako děvče, a vidím, že je to pořád ona: ta Marie ze šicí dílny ve Zruči. Žasnu nad tím, že jsme se právě my dva sešli.“ (Vaculík, Ludvík: Hodiny klavíru, s. 67)

„Protože většinou začínají ony: jim na tom záleží víc, protože jejich přírodní úloha je důležitější a těžší. A kupodivu, ač je to proti přírodě, přitahují je více samečkové s nějak uměleckým ocasem. Ale možná je to jak u slepic.
Napadl mi právě teď nepublikovatelný aforismus: Ctitelka, která svého oblíbeného autora svede do svého klína, musí počítat s tím, že ji bude mrdat ještě ve své příští knížce. (Vím, co říkám.)“ (Vaculík, Ludvík: Hodiny klavíru, s. 68-69)

„Je konec roku, a co já teď s tímto? Tyto moje zápisky vznikly z nápadu v redakci: že někoho požádáme, aby si psal, a pak z toho něco otiskneme. Myslím, že nepíše nikdo nic. Jestliže si na to někdo vzpomene, přihlásím se a nechám je, ať si něco vyberou. Když si nevzpomenou, tak nic. Ale opravdová pravda je, že jsem toto začal psát z jiné potřeby. Z nepříjemného pocitu, že můj čas začíná plynout prázdně.
Nejdřív jsem se dva roky zotavoval z Panny. Ta knížka byla jako zašití rány, která se ale musela ještě nějakou dobu hojit. Musel jsem si najít aspoň omluvu, když ne ospravedlnění, že jsem tu holku, protože velice pršelo, nepustil v noci ven, nechal ji tu přespat, ráno odešla sice nedotčena, ale když zas přišla, nabídl jsem jí, aby se se mnou vydala na jakousi cestu: potřeboval jsem duševně hnout se tělesně z místa. Jela se mnou, a na konci té cesty vzala text mé příští knížky do svých rukou. Podle jakého zákona se to dělo? Byl to děj magický. Byl jsem já, nebo byli jsme oba figurami v něčím plánu? Fakticky jsem se já stal její obětinou na cestě k Bohu: na té cestě na se měla něčeho drahého vzdát, ale nebýt mne, neměla by čeho. (29. 12. 04) Blbče!“ (Vaculík, Ludvík: Hodiny klavíru, s. 73)

„Po těch letech mi napadá, že jsem při svém psaní nezvážil a nedocítil dosti ten Františkův zážitek, že dva týdny jezdil s pannou, věděl, že má pannu, ležel vedle ní, mohl na ní sáhnout, ale cítil jenom něžnost, obdiv, údiv… a klid. Z ní šel takový klid! A ona měla hlavu na jeho rameni, ruku na jeho hrudi, a nepřiblížila se. Mohl, a udělal to, pohladit jí prs, mohl sjet rukou níž a dotknout se její rýhy, a byla to jen rýha na těle panny. Každý den se přirozeně viděli nazí, a jeho dobrý druh reagoval přirozeně, jenže František sám necítil žádost, ale to nebyl projev ohledu nebo sebezapření, byl to stav ochromení; uvažme, jestli jsme ten příběh četli, po jakém citovém úraze František byl. A ona toto přijímala jako čistou důvěrnost, bez vady. Kdoví kam se klonila očekáváním. A ve Františkovi se ke konci vzmáhal pocit, že je to od něho – neslušné, nenormální? Přibližoval se poslední den, kdy ona musí říct, co potom řekla. On totiž by možná neudělal zas nic. A s vědomím, že je to žena a přišla za ním, pouštěl k ní svého chlapa. Který: který se k ní choval a zacházel s ní, jak byl předtím zvyklý, jako s pokročilou, opracovanou a pomalu brzo chtivou ženskou. Tak se jí stala.“ (Vaculík, Ludvík: Hodiny klavíru, s. 74)

„Otevřel jsem dneska svou knížku o Panně. Žasnu, jak je pravdivá, mám k tomu úctu. A místy obdivuju, jak je to napsané. Je to tím, že jsem to opravdu žil: žil pro život, ne pro psaní. Už mám takovou zkušenost, že v mém jednání může být smysl, který v té chvíli necítím: objeví se až v zápise. Jako se na pruhu papíru objeví záznamy o průběhu zemětřesení. Cítívám povinnost uposlechnout jakýsi příkaz: příkaz opravdovosti. Pak se v tom zápise objeví i obrys zákona, kterému podléhalo moje chování. Nepíšu kvůli čtenářům, ale napsané je pak pro ně. Jabloň nerodí kvůli nám, ale jablka jsou pro nás.
Napadlo mi, jestli bych toto začal psát, kdybych na ten klavír chodil k nějakému mužskému. Nechodil bych k němu ani za nic! Nebyl by v tom žádný půvab, před mužským bych se nepředváděl, jak jsem vytrvalý. A psát o tom… ani nápad! Dávno vím, že každý text potřebuje ženskou postavu. A čtenář, zkažený životem a četbou, je vždy trochu zvědavý, co se stane. Tady se ovšem nestane nic, za to ručím, ale čtenář může mít podezření, zvláště když autora už zná.“ (Vaculík, Ludvík: Hodiny klavíru, s. 83)

„Při pravdivém psaní se v textu vždycky objeví linie vedoucí k nějakému smyslu: k účelu události. To se projevilo tenkrát na mém „Snáři“. Tu knihu nemohl nikdo jiný napsat. Já jsem byl k tomu vybrán: pořídit obraz doby. Jako nějakou režií scházely se tam osobní i veřejné osudy. Ze všeho udělal jsem výhodu: z estébáckého šikanování, z útěku mnoha lidí, z rodinných starostí, nakonec se tam vnutila i ta dramatická ženská postava, kterou jsem napřed nechtěl zapsat. A mám tam konkrétní lidi, přátele a známé, a třebaže jsou tam v úloze literárních postav, jsou to praví oni, na svou památku. Paní Vaculíková říká, že jsem dal špatný příklad: mladí autoři si teď myslí, že když napíší, co dělali, že je to román. Nepostřehli průnik rovin, přípravu souvislostí, kompozici nálad. (Vaculík, Ludvík: Hodiny klavíru, s. 92)

„Máme nejklidnější období svého života. Žasnu nad naším srůstem. A divím se, na jak rozpadavých základech lidi dneska zakládají rodiny. Jak pro spory svých povrchových vlastností se rozejdou dřív, než na hlubších základech se spojí. Takové spojení je nerozlučné: je možno mu škodit, dělat bolest. Ale kdyby ten druhý dosti dlouho vydržel, ten prvý by se... vrátil, dozrál?
Když jsem z jakési nálady začal jednou zpytovat, kdy a jaké vážnější chyby jsem se v životě dopustil, nenacházím jiné nežli ženy. Ale krom té první si to zavinily ony; moje vina je, že jsem je neodmítl. Čím to je? Žasnu nad blbostí pohlaví. Jakému zblbnutí člověk propadne! Z čista a nevinna mládí rozhlížíme se, pěstujeme myšlenky a city, píšeme... a končí to tím, že do té ideální dívky chceme a musíme cosi cpat a houpat jí ceckama. Inteligentní člověk!“ (Vaculík, Ludvík: Hodiny klavíru, s. 95)

„Já jsem býval přísný. Já jsem ani nechtěl poslouchat, když někdo vyprávěl o ženách, žena tam... a tam. Rozvod je nemravný. Díval jsem se na rozvedené lidi v redakcích jako na trošku nějak vadné. První svou nevěrou byl jsem překvapený. Po cizí ženě, která se mi líbila, zaujala mě hlasem, inteligencí, vkusem, pohybem, jsem smyslově nikdy nezatoužil: prostě jsem ji rád viděl, mluvil s ní. Nechtěl jsem do ní. Ty impulzy přicházely od nich, a já musel dojít k přiznání asi osudového rozdílu mezi námi a ženami: Že je asi přírodně pochopitelné, když žena chce muže, jenž ji zaujme, poznat a ohmatat nejen očima, sluchem, ale i pochvou. Je to její rovnoprávný poznávací orgán. Toto svoje poznání odmítám uznat! Zajímavé také je, že dobrá žena to vždycky tlačí až k oplodňování. - Sexuologická literatura stala se mi protivnou. Onehdy jsem v knihkupectví vzal kus takové literatury do ruky a překvapilo mě, že se mi zdá trochu neslušné i vydávat ji. Nevím, co je tím posledním znakem, podle něhož si ženy volí muže k sobě. Ale pro mne, pokud jde o hodnocení zevnějšku, je posledním znakem, jak promluví.“ (Vaculík, Ludvík: Hodiny klavíru, s. 99-100)

„Jsem rád, když se mi podaří udělat něco dobrého, co vůbec nemusím. Mám na svědomí několik „dobrých skutků“, a je smůla, že o nich nemůžu mluvit: podle katechismu je totiž dobrým skutkem, jen když ho udělá pravice, a levice o tom neví. Krom toho si občas myslím, že člověk má jen ty dobré vlastnosti, ctnosti, jichž si není vědom. To je hloupé: jelikož já se o všecko dobré musím snažit, mění se ctnost ve ctižádost…“ (Vaculík, Ludvík: Hodiny klavíru, s. 103)

„Pro jakého čtenáře, do jaké doby já toto píšu? – Píšu pro zanikajícího čtenáře, zanikajícího člověka vůbec: který ještě přemýšlí o životě, jenž ho ještě těší, protože je ještě jeho dílem. Ten další člověk, další generace, bude členovec: člen celku pospojovaného technikou, dozorčími mechanismy, zákony. Možná bude jenom uhýbat katastrofám. Jednoho dne ve všech sluchátkách, které mají skoro všichni na uších, zazní: „K zemi!“ Možná však vznikne duševní elita, která pochopí svůj tělesný úkol a vnutí, vnutí svému okolí…“ (Vaculík, Ludvík: Hodiny klavíru, s. 107-108)

„Přejížděl jsem očima hřbety knížek. A poprvé od roku 1993, kdy knížka o Chlapci vyšla, jsem ji otevřel. Já se jí bál: protože tak pravdivě jsem ji psal. Je to knížka výborná. Možná se mi takto jeví proto, že už je na mé vnější straně. A za vším si stojím. Čtenáři, kteří snad byli mými některými větami dotčeni, nebyli ještě dost tělesně duševně připraveni, vyvinuti.
Mužská vášeň je zkrátka vášeň. Děcko z ní je potom tak silné a pravdivé jako ona. Však mi jedna čtenářka pravila, že tu se teprve dověděla, jak to muži vnímají a prožívají. Tomu porozumí, kdo tu vášeň vnímá a cení si jí netělesně. Vůbec, k této knížce se mi vyslovily jenom ženy. Muži nemají co, nemohou nic říct: leda k těm slovům. Jenom si přeju, aby Chlapec tu knížku otevřel, až bude opravdu Veliký. Aby pochopil a pocítil, co mu vzkazuju.“ (Vaculík, Ludvík: Hodiny klavíru, s. 114)

„Musel bych se rozpadnout nesouhlasem, kdybych pořád myslel na to, s čím nesouhlasím. A musím dávat pozor, aby tento můj stav tolik neprosakoval do Slov, která píšu. Nechci podporovat nadávání národa na všecko, když je to jeho vina.
Když jdu po ulici nebo jedu tramvají, všude někdo mluví s někým, kdo tam není: až to jednou dosáhne stupně, že opravdu nikdo nikde nebude.“ (Vaculík, Ludvík: Hodiny klavíru, s. 118)

neděle 28. prosince 2008

Zápisníky III

„Přijetí toho, co je, jakožto znamení síly? Ne, v tom je podrobení. Ale přijetí toho, co bylo. V přítomnosti boj.“ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 14)

„Pravda není ctnost, nýbrž vášeň. Čili není nikdy shovívavá.“ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 14)

„Není pravda, že se opotřebovává srdce – ale tělo, a to tedy klame.“ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 21)

„Ti, kdo dávají přednost svým zásadám před vlastním štěstím. Odmítají být šťastni mimo podmínky, které svému štěstí předem stanovili. A pokud je štěstí překvapí, jsou z toho celí pryč – nešťastní, že přišli o své neštěstí.“ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 21)

„Nikdy nikoho nenapadat, hlavně ne v psaných textech. Doba kritiků a polemik minula – Tvorba.“ (Camus. Albert: Zápisníky III, s. 31)

„Naprosto odbourat kritiku a polemiku – Od této chvíle jedině trvale pozitivní výpověď.
Chápej je všechny. Měj je rád a obdivuj jen některé.“ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 31)

„Aby člověk v dnešním světě zůstal člověkem, je mu zapotřebí nejenom neutuchající energie a nepřetržitého vypětí, ale taky trochu štěstí.“ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 39)

„Popravoval je vlastnoručně. Říkal, že „je třeba osobně se angažovat“.“ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 40)

„Když jsem jednou večer bezmyšlenkovitě listoval jistou milou knížkou, přečetl jsem bez mrknutí oka: „Jak se vášnivým duším zhusta stává, nadešla chvíle, kdy jeho víra v život začala ochabovat.“ Vteřinu nato mi ta věta došla a já se rozplakal.“ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 41)

„Jedna moje část nezměrně pohrdala touto dobou. Nikdy, ani za svých nejhorších selhání jsem nedokázal ztratit smysl pro čest a nejednou se mi na okamžik zastavilo srdce při pohledu na to, k jakému úpadku až toto století dospělo. Ale jiná část se rozhodla na sebe tento úpadek i společný boj vzít...“ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 41)

„Je nás hodně málo. Jenže pravda je přednější než akceschopnost. Nejdřív je třeba vymezit první z nich a pak se teprve starat o druhou. K čemu by nás byly miliony, kdyby první přikázání naší „církve“ znělo: Budeš lhát? To v žádném případě neznamená, že akceschopnost nemá smysl. Má, ale druhotný. Zachovat pravdu pro budoucnost je problém neméně důležitý než pravda sama. Je to problém, který vyvstane potom. Toť vše. Ještě tak vědět, jak na něj... Křesťanů bylo pro začátek dvanáct – marxisté dva.“ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 45-46)

„No vida, tak vy jste kurva jako ty druhé.“ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 50)

„Kdo nic nedává, nic nemá. Největší neštěstí není nebýt milován, nýbrž nemilovat.“ (Camus, Albert: Zápisníky III, s, 50)

„Jakýsi bezvýznamný Francouz po příchodu do Buchenwaldu žádá, aby si s úředníkem na příjmu, který je sám také vězeň, mohl promluvit o samotě: „Víte, já jsem totiž výjimečný případ, jsem tu nevinně.““ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 53)

„Jak nám kdy může být odpuštěno, když lžeme, vždyť ten druhý neví, že je tu co odpouštět. Čili je třeba, než umřeme, říct alespoň jednou pravdu – anebo přistoupit na to, že umřeme a nikdy nám odpuštěno nebude. Přece však není smrti osamělejší nad smrt toho, kdo si vezme do hrobu svoje lži a své zločiny.“ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 57)

„Odteďka budu skutečně osamělý, ale můžu si za to sám.“ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 58)

„Kdo bude svědčit v náš prospěch? Naše skutky. Běda! Nikdo, nikdo, ne-li z našich přátel, kteří nás viděli v oné vteřině obdarování, kdy se celé srdce dávalo druhému. To jest ti, kteří nás milují. Ale láska je mlčení: každý člověk tak umírá nepoznán.“ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 62)

„Pokolení, které se trápí pro peníze, kdežto láska mu dělá starosti.“ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 65)

„Dostal jsem dopis: „Na sklonku života budeme souzeni podle lásky.“ Takže odsouzení je jisté.“ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 74)

„Stává se, že láska zabíjí, ale nemá pro to jiný důvod než sebe samu. Existuje dokonce hranice, za níž někoho milovat znamená všechny ostatní zabít. V jistém smyslu není lásky bez absolutní osobní viny. Ta vina se však týká jenom nás. Nemá žádné rozumové alibi, takže je těžko k unesení. Sami se musíme rozhodnout, jestli milujeme, a jen a jen sami si musíme poradit s nevypočitatelnými důsledky opravdové lásky. Před takovouto riskantní samotou dává člověk přednost citové vlažnosti a morálce. Má strach ze sebe a o sebe. Chce sám sebe ušetřit, a tak odmítá svůj úděl. A honem hledá nějaké odůvodnění, které by tíhu jeho viny trochu zmírnilo. Když už musí být vinen, ať v tom aspoň není sám. Aktivista.“ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 78-79)

„V lásce se držet při tom, co je.“ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 79)


„Nikdo si nezaslouží, aby byl milován – s tak nezměrným darem se nikdo nemůže měřit. Ten, jemuž se ho dostane, objevuje tudíž nespravedlnost.“ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 119)

„Na samém konci toho dlouhého myšlení hoří v dáli bezvýhradné ano.“ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 120)

„Přímo v okamžiku, kdy jsem po tolikerém úsilí vytyčoval meze a myslel si, že se mi daří smířit nesmiřitelné, se tyto meze rozletěly na kusy a já jsem byl uvržen do neštěstí beze slov.“ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 120)

„Obrácení na víru jménem serióznost. Serióznost znamená přistoupit na lež a znát se k nedostačivosti. Co se všeho ostatního týče, poklidná upřímnost.“ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 129)

„Ona: Vždycky jsem věděla, že mě nemilujete.
Ale já vás miloval.
Mluvil jste se mnou a někdy jste se díval přes mou hlavu.
On: Já nesvádím, přizpůsobuji se.“ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 129)

„Morálka. Nebrat, po čem netoužím (obtížné).“ (Camus, Albert: Zápisníky III. S. 151)

„První člověk. Ctižádost mu byla k smíchu. Nechtěl mít, nechtěl vlastnit, chtěl být. O to jediné tvrdošíjně usiloval.
Ve chvíli, kdy se soukromý život začne předvádět a vysvětlovat spoustě lidí, stává se z něho život veřejný a je marné trvat na svém.
Ten (prázdný) život ve městech za nesnesitelných dnů bez lásky.
Právě on mě posledních deset let zajímal ze všeho nejvíc.“ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 152)

„První člověk. „A když pomyslel na všechno to, co kdy dělal, i když to vlastně ani dělat nechtěl, spíš že to chtěli jiní, anebo prostě že se jiní ve srovnatelných podmínkách tak chovali, na všechno to, co přitom ve svém souhrnu nakonec vytvořilo život, ten život, jejž měl společný se všemi lidmi, kteří nakonec umírají proto, že nedokázali prožít, co skutečně prožít chtěli.““ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 152)

„Ztráta lásky je ztrátou veškerých práv, a přitom předtím je člověk měl všechna.“ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 180)

„Přemíru slov nutně provází hřích.“ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 190)

„Odmítat oslňovat, když člověk může oslňovat, odmítat se líbit atd. Bez trochy pózy se člověk neobejde, ale nakonec póza všechno pohltí. Užírat se nekonečným čekáním (tak dlouhého, jak je třeba) je nakonec přínosnější než tlachat a chodit mezi lidi pro nic za nic.
Co by bylo potřeba: nejenom někoho milovat a nic po něm nechtít, ale dokonce milovat někoho, kdo nám nic nedává.“ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 219)

„Léčebný postup.
Uspat vůli. Skoncovat s „je třeba“.
Naprosto odpolitizovat mysl a polidštit ji.
(...)
Vypořádat se se smrtí, to znamená přijmout ji.
Smířit se s tím, že se musím ukazovat na veřejnosti. Přece na tu úzkost neumřu. Kdybych umřel, bude pokoj. Jinak se nanejvýš budu chovat neuváženě. Stačí smířit se s tím, že mě druzí budou soudit. Pokora a přitakání, čistě medicínské léky na úzkost.
(...)
Když už jsem v prázdnotě a atonii, musím tu vyprahlost dohnat až na konec, až na sám práh, abych ho mohl tak či onak překročit. Směrem k šílenství, nebo většímu sebeovládání.
(...)
V dlouhodobé perspektivě: přenos a střádání energie vlastní všemu chtění či toužení dočasným pozastavením tohoto chtění a této touhy.
Ve vztahu ke společnosti si přiznat, že od ní nic neočekávám. Veškeré angažmá se tak stane darem, který nečeká na oplátku. Chvála či hana se tak stanou tím, čím jsou: ničím. Konečně zrušení stádnosti.
Skoncovat s omílanou morálkou abstraktní spravedlnosti.
Zůstat blízko skutečnosti lidí a věcí. Vracet se co nejčastěji k osobnímu štěstí. Neodmítat uznat, co je pravdivé, i když pravdivé odporuje žádoucímu. Např.: Uznat, že síla, také ona, a hlavně ona, přesvědčuje. Pravda stojí za všechno trápení. Jedině na ní se zakládá radost, která toto úsilí musí korunovat.
Načerpat novou energii – to hlavně.
Uznat, že nepřátelé jsou zapotřebí. Být rád, že jsou.
Systematicky narušovat automatismy od nejmenších směrem vzhůru. Tabák, jídlo, sex, citové reakce obranného (nebo útočného. To je totéž) rázu a tvorba sama. Askeze ne s ohledem na touhu, ta musí zůstat nedotčena, ale na její uspokojování.“ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 228-230)

„Načerpat co nejvíc síly, abych mohl ne ovládat, ale dávat.“ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 230)

„Žít v pravdě a pro ni. Na prvním místě je pravda toho, co jsme. Přestat se snažit za každou cenu s lidmi vycházet. Pak pravda toho, co je. Nechytračit se skutečností. Čili smířit se se svou osobitostí a svou bezmocí. Žít podle této osobitosti až po onu bezmoc. Ve středu všeho tvorba živená nesmírnými silami konečně respektovaného bytí.“ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 242)

„Lež uspává nebo sní, jako mámení. Pravda je jediná mocná síla, radostná, nevyčerpatelná. Kdybychom byli s to žít jenom pravdou a pro ni, byla by v nás nesmrtelná mladická energie. Člověk pravdy nestárne. Jen ještě trochu se snažit, a neumře.“ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 243)

„Váhám, zda vám to říci, ale vaší povinností teď není nic jiného než žít jako každý druhý. Díky tomu, jaká jste, se vám právem dostalo štěstí a naplnění, jaké pozná málokdo. Ani dnes tahle naplněnost ještě neodumřela, přičítá se k dobru životu, je mu ke cti, ovládá vás, ať chcete nebo ne. Avšak v nadcházejících dnech budete muset žít sama, s tou nezaplněnou mezerou, s tou bolavou pamětí. S tou ochablostí, kterou v sobě nosíme všichni – my, tedy tím chci říci ti, kdo se na úroveň štěstí nedostali a kdo si bolestně vzpomínají na jiné štěstí, které se paměti vymyká.“ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 253)

„Nestěžovat si. Nezdůrazňovat ani to, co jsme, ani to, co děláme. Pokud dáváme, brát to, jako že jsme dostali.“ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 270)

„Opustil jsem morální hledisko. Morálka vede k abstrakci a nespravedlnosti. Je matkou fanatismu a zaslepení. Kdo je ctnostný, smí srážet hlavy. Ale co říct o tom, kdo káže o mravnosti a nedokáže na její výši žít. Hlavy padají a on předpisuje zákony, když sám je nedodržuje. Morálka rozpolcuje, rozděluje, vysušuje. Je třeba se jí vyvarovat, připustit, že mě budou soudit, a sám už nesoudit, přitakávat, stmelovat – a mezitím zakoušet smrtelné bolesti.“ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 280)

„Ať tak či tak, abych si pomohl, využiju nejenom onoho chladného citu pro spravedlnost, ale i náklonnosti, něhy, kterou k tobě chovám. Občas se obviňuji, že nejsem schopen milovat. Možná je to pravda, ale byl jsem s to pár lidí si vyvolit a těm pak věrně zachovat to nejlepší ze sebe, ať udělají cokoli.“ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 291)

pátek 26. prosince 2008

Zápisníky II

„Touha po životě těch druhých. Je totiž viděn zvenčí, a tak je ucelený. Kdežto svůj život vidíme zevnitř, takže se nám jeví roztříštěně. I zde se ženeme za iluzí jednoty.“ (Camus, Albert: Zápisníky II, s. 33)

„Žít se svými vášněmi znamená žít také se svými utrpeními – ta tvoří jejich protiváhu, korektiv, vyvážení i cenu, jíž za ně platíme. Když se člověk naučil – a ne na papíře – být se svým utrpením sám, přemáhat touhu před ním utéci a iluzi, že je jiní mohou „sdílet“, nezbývá mu toho k učení už mnoho.“ (Camus, Albert: Zápisníky II, s. 49)

„S ženou je až na lásku nuda. Ona neví. Je třeba žít s jednou a mlčet. Nebo spát se všemi a konat. To nejdůležitější tkví v něčem jiném.“ (Camus, Albert: Zápisníky II, s. 49)

„Podstoupit tu zkoušku, vytěžit z ní jednotu. Pokud to druhý neopětuje, zemřít v různosti.“ (Camus, Albert: Zápisníky II, s. 51)

„Brutálně fyzicky toužit je snadné. Ale toužit souběžně s něžným citem vyžaduje čas. Je třeba projít přes celé území lásky, než najdeme plamen touhy. Je snad proto vždy tak obtížné toužit po tom, co milujeme?“ (Camus, Albert: Zápisníky II, s. 53)

„Chci prostřednictvím moru vyjádřit nedýchatelné ovzduší, kterým jsme všichni trpěli, i atmosféru ohrožení a vyhnanství, v níž jsme žili. Tento výklad chci zároveň vztáhnout i na existenci v obecném smyslu. Mor poskytne obraz těch, kterým tato válka byla příležitostí k reflexi, k mlčení – i obraz duševního utrpení.“ (Camus, Albert: Zápisníky II, s. 61)

„Odloučení ztrácejí smysl pro kritiku. Vidíme, jak i ti nejinteligentnější z nich hledají v novinách nebo v rozhlasovém vysílání důvody k tomu, aby mohli věřit v brzký konec moru, dělat si nepodložené naděje a zakoušet zbytečné obavy při četbě úvah, které nějaký novinář napsal vlastně náhodou, zívaje při tom nudou.“ (Camus, Albert: Zápisníky II, s. 64)

„Co svět prosvětluje a činí snesitelným, je obvyklé vědomí našich svazků s ním a především toho, co nás spojuje s lidmi. Vztahy s lidskými bytostmi nám umožňují stále pokračovat, protože neustále předpokládají další rozvíjení, budoucnost – a protože i my žijeme tak, jako kdyby našim jediným posláním bylo mít právě vztahy s lidmi. Avšak ve dny, kdy si uvědomíme, že to není náš jediný úkol, kdy zejména nahlédneme, že lidi při nás drží jedině naše vůle – přestaňte psát nebo mluvit, izolujte se, a uvidíte, jak se začnou vytrácet z vašeho dosahu –, že většina z nich k nám je ve skutečnosti obrácena zády (ne ze zlomyslnosti, ale z lhostejnosti) a ti zbývajíc si vždycky uchovávají možnost zajímat se o něco jiného, když si takto představíme všechno, co je v tom, čemu říkáme láska nebo přátelství, dílem náhody, souhrou okolností, tehdy se svět navrátí do své noci a my k onomu velkému chladu, z něhož nás lidská něha na chvíli vytrhla.“ (Camus, Albert: Zápisníky II, s. 64-65)

„Mít sílu rozhodnout se pro to, čemu dáváme přednost a vytrvat v tom. Jinak je lépe zemřít.“ (Camus, Albert: Zápisníky II, s. 78)

„Obnovit morálku prostřednictvím Ty. Nevěřím, že někde existuje jiný svět, kde bychom museli „vydat počet“. Ale své počty k vydání máme už na tomto světě – všem těm, které milujeme.“ (Camus, Albert: Zápisníky II, s. 81)

„Útěchou tohoto světa je, že utrpení není nepřetržité. Bolesti mizí a radosti se vracejí. Všechno se vyrovnává. Tento svět je vyvážený. Ba dokonce pokud naše vůle vytrhne jedno utrpení z běhu času a ozvláštní je a my je povýšíme na úroveň sil, abychom je mohli zakoušet nepřetržitě, je tato volba důkazem, že ono utrpení bereme jako dobro, a vyvážení tentokrát tkví přímo v něm.“ (Camus, Albert: Zápisníky II, s. 81)

„Přijde okamžik, kdy nás opouští mládí. Je to okamžik, kdy nás opouštějí lidské bytosti. Je třeba dokázat to přijmout. Ten okamžik je však krutý.“ (Camus, Albert: Zápisníky II, s. 97)

„Nic nemůžeme zakládat na lásce: uniká mezi prsty, je to trýzeň, úžasné okamžiky nebo neprodlený pád. Ale není...“ (Camus, Albert: Zápisníky II, s. 102)

„Lásku lze uchovat jedině z důvodů vůči ní vnějších. Například morálních.“ (Camus, Albert: Zápisníky II, s. 106)

„Ve třiceti by se člověk měl zvládat, vědět přesně, jaké má nedostatky a přednosti, znát své meze, předvídat, kdy se sesype – být to, co je. A hlavně to umět přijmout. Vstupujeme do pozitivního období. Zbývá všechno udělat a od všeho upustit. Zabydlit se v přirozenosti, ale se svou maskou. Poznal jsem dost věcí, abych se dokázal téměř všeho vzdát. Zůstává nesmírné, tvrdošíjné každodenní úsilí. Úsilí skryté, bez naděje a bez hořkosti. Nic už nepopírat, protože všechno se může potvrdit. Být nad rozervaností.“ (Camus, Albert: Zápisníky II, s. 118)

„Nejpřirozenějším sklonem člověka je ničit se a spolu se sebou ničit i všechny ostatní. Jak nezměrného úsilí je zapotřebí k tomu, abychom byli pouze normální! A o kolik větší úsilí musí vynaložit ten, kdo má ctižádost se ovládat a chce ovládnout ducha. Člověk není nic sám od sebe. Je jenom nekonečná šance. Ale za tuto šanci je nekonečně odpovědný. Sám od sebe má člověk tendenci rozmělňovat se. Ale pokud v něm zvítězí vůle, svědomí, jeho dobrodružný duch, ona šance začne vzrůstat. Nikdo nemůže tvrdit, že dospěl k lidským mezím. O tom mě přesvědčilo těch pět let, co máme za sebou. Od zvěrstev po mučednictví, od zlodušství po beznadějnou oběť není svědectví, jež by námi neotřáslo. Je na každém z nás, aby sám v sobě maximálně vytěžil šanci člověka, beze zbytku využil jeho mravní sílu. Až lidské meze nabudou smyslu, potom se začne klást otázka Boha. Ne však dříve, v žádném případě předtím, než bude možnost prožita až do konce. Je pouze jeden možný cíl pro velké činy a tím je lidská plodnost. Ale nejdříve je třeba stát se pánem sebe sama.“ (Camus, Albert: Zápisníky II, s. 130)

„Už rok mi vynechává paměť. Nejsem schopen si zapamatovat, co mi kdo vypráví – vypadly mi celé úseky minulosti, které přitom byly živé. Než se to zlepší (pokud se to zlepší), je jasné, že si zde musím zaznamenávat čím dál tím víc věcí, dokonce i ty osobní, co se dá dělat. Nakonec se mi totiž všechno sbíhá do jedné poněkud zamlžené roviny, zapomnění zachvacuje i srdce. Je teď schopno pouze krátkodobých citových hnutí, postrádajících dlouhé doznívání, jaké jim propůjčuje paměť. Takovouhle vnímavost mají psi.“ (Camus, Albert: Zápisníky II, s. 154)

„A že mor si každý nese v sobě, protože nikdo, skutečně nikdo z lidí jím není nedotčen. A že je třeba ustavičně se hlídat, abychom v jediné minutě nepozornosti nedýchli někomu do tváře a nepředali mu infekci. Přirozený je mikrob. Zbytek – zdraví, zachovalost, nebo chcete-li čistota – je dílem vůle, a to takové vůle, která nesmí nikdy ochabnout. Čestný člověk, takový, který nikoho nenakazí, je ten, který je co možná nejméně nepozorný.
Ano, je únavné být ničema. Ale ještě únavnější je nechtít být ničema. Právě proto jsou všichni unavení, tak trochu ničema je totiž každý. Ale taky proto někteří zakoušejí krajní únavu, z níž už je vysvobodí až smrt.“ (Camus, Albert: Zápisníky II, s. 154-155)

„Proč člověk pije? Protože při pití všechno nabývá na významu, všechno je nesmírně důležité. Závěr: pije se z bezmoci a proto, že nám nic jiného nezbývá.“ (Camus, Albert: Zápisníky II, s. 160)

„Mladý muž takto vržený do světa, bohatý navenek, ale chudý uvnitř, se marně snaží nahradit vnitřní bohatství vnějším, chce všechno přijímat zvenčí, podoben oněm starcům, kteří se snaží načerpat nové síly z dechu mladých dívek.“ (Camus, Albert: Zápisníky II, s. 190)

„Klid a mír by znamenalo milovat mlčky. Ale je tu vědomí a dotyčná osoba; je třeba mluvit. Z lásky se stane peklo. (Camus, Albert: Zápisníky II, s. 204)

„Žijeme příliš dlouho.“ (Camus, Albert: Zápisníky II, s. 214)

„Odevzdat se někomu má smysl jen tehdy, pokud se člověk má v moci. – Jinak se odevzdává, aby unikl vlastní bídě. Může dát pouze to, co má. Být svým vlastním pánem dříve, než složí zbraně.“ (Camus, Albert: Zápisníky II, s. 227)

„Předmluvu ke knize politických statí. Z tohoto hlediska poslední esej dosti dobře vyjadřuje, co si myslím, že totiž moderní člověk je nucen zabývat se politikou. Zabývám se jí jen nerad a proto jsem – vzhledem spíše ke svým nectnostem než přednostem – nikdy nedokázal odmítnout nic z povinností, které se naskytly.“ (Camus, Albert: Zápisníky II, s. 234)

„Jestliže jsme jedinkrát zahlédli záři štěstí ve tváři bytosti, již milujeme, víme, že pro člověka neexistuje jiné poslání než vyvolávat toto světlo ve tvářích kolem sebe... a trýzníme se při pomyšlení na neštěstí a noc, které už jenom tím, že žijeme, vrháme do srdcí, jež potkáváme.“ (Camus, Albert: Zápisníky II, s. 235)

„Toužil po dvou věcech, z nichž první bylo absolutně se jí zmocnit. Druhou bylo, že ji chtěl zanechat absolutní vzpomínku. Muži natolik dobře vědí, že láska je odsouzena k zániku, že na vzpomínku na tuto lásku pracují po celý čas, kdy jí prožívají. Chtěl jí o sobě zanechat velkolepou představu, aby jejich láska byla jednou provždy veliká. Ale teď věděl, že on veliký není, že ona si to dříve či později uvědomí a že namísto absolutní vzpomínky to pro něho bude aspoň absolutní smrt. Vítězství, jediné vítězství by bylo v poznání, že láska může být velká dokonce i tehdy, když milenec veliký není. Avšak na tuto strašlivou skromnost dosud nebyl připraven.“ (Camus, Albert: Zápisníky II, s. 239)

„Z nedostatku lásky se můžeme snažit mít poctivost. Smutnou poctivost.“ (Camus, Albert: Zápisníky II, s. 242)

„Zatvrzele směšujeme na jedné straně manželství a lásku, na straně druhé štěstí a lásku. Ale ty věci nemají nic společného. Proto se stává, jelikož nepřítomnost lásky je častější než láska, že některá manželství bývají šťastná.“ (Camus, Albert: Zápisníky II, s.249)

„Fyzická žárlivost je z velké části soud vynášený nad sebou samým. Právě proto, že víme, jakých myšlenek jsme schopni, představujeme si, že ten druhý smýšlí stejně.“ (Camus, Albert: Zápisníky II, s. 249)

„Jako bezúhonný manžel byl ateista, konvertoval poté, co se z něj stal cizoložník.“ (Camus, Albert: Zápisníky II, s. 258)

„Moje nejtrvalejší pokušení, proti němuž jsem nikdy nepřestal vést vyčerpávající boj: cynismus.“ (Camus, Albert: Zápisníky II, s. 273)

„Vždycky nastane okamžik, kdy lidé přestanou bojovat a drásat se a konečně přistoupí na to, milovat se takoví, jací jsou. To je nebe na zemi.“ (Camus, Albert: Zápisníky II, s. 278)

úterý 23. prosince 2008

Jan Werich: O Vánocích

"Já bych chtěl být Ježíšek. Já myslím, že nikoho neurazím z věřících, to bych nechtěl, ale já bych chtěl být Ježíšek. Měl bych hezkou maminku, hodnýho tatínka, truhláře, no a pak by mi vrtalo hlavou, co to je imperium, co to je útlak, co to je drzost římská a co to je patolízalství, a tak bych proti tomu mluvil a lidi by mě poslouchali a někteří by nadávali a křičeli by na mě a házeli po mně kamením, já bych si toho nevšímal a říkal bych si, co si myslím, a dostal bych spoustu lidí na svou stranu, no a pak by mě museli ukřižovat.

Silní vždycky musejí někoho ukřižovat. Poněvadž by nebyli silní, to je jednoduchá věc. To by byli lidi jako jsme my. A copak my neukřižujeme jeden druhého, neukřižujeme denně jeden druhého? Copak my nemetáme los o svršky svoje? My si nenasazujeme trnové koruny?
To je vlastně taková úvaha ne vánoční, spíš celoroční. O vánocích aspoň na chvilku je pokoj. Víte, ono se nemá zabíjet, ono se nemá vraždit tyhle dva dny, protože to se narodil Syn člověka. Jak na něj volali Židé. Kdo je ten syn člověka? No, divili se, poněvadž už tenkrát bylo málo synů člověka. Synové úředníků a funkcionářů a milionářů, ale málo synů člověka.

A vánoce mají jednu výhodu, že se chováme aspoň dva dny slušně."

(Voskovec, Jiří; Werich, Jan: Korespondence III, s. 433)

neděle 21. prosince 2008

Nebo je morálka kariéristů předčasně narozená zrůda hlubších jevů? (Muž bez vlastností 7)

„Uvědomil si v té chvíli, že chce své sestře vysvětlit co možná nejúplněji všechno, co musí vědět, aby porozuměla sama sobě a trochu také svému bratrovi. A s rozhodností člověka, který pokládá jakékoli přerušování za zbytečné, začal delší přednášku:
„Morálka naší doby je, ať se o tom jinak říká cokoli, morálka výkonu. Pět více nebo méně podvodných konkursů je v pořádku, jestliže po pátém následuje doba požehnání a blahodárného působení. Úspěch může způsobit, že se na všechno zapomene. Jestliže někdo dospěje tak daleko, že rozdává peníze na volby a nakupuje obrazy, dobude si ohleduplnost i od státu. Platí přitom nepsaná pravidla: rozdává-li někdo dary pro církevní účely, pro dobročinné účely a politické strany, může to být nanejvýš desetina toho, než co by musel vynaložit, kdyby mu napadlo, že projeví svou dobrou vůli podporou umění. Také dosud existují hranice úspěchu: ještě nelze každé věci dosáhnout každou cestou; několik zásad koruny, šlechty a společnosti má na „povýšence“ brzdící účinek. Na druhé straně se však stát pro svou nadosobní osobu přiznává naprosto nepokrytě k zásadě, že se smí loupit, vraždit a podvádět, jen když z toho vznikne moc, civilizace a lesk. Netvrdím ovšem, že se to všechno uznává také teoreticky, teoreticky je to spíš úplně nejasné. Ale co jsem Ti pověděl, jsou praobyčejná fakta. Morální argumentace znamená vedle toho jen prostředek k dosažení účelu, bojový prostředek, kterého se používá přibližně stejně jako lži. Tak vypadá svět, který vytvořili muži, a chtěl bych být ženou, kdyby – ženy muže nemilovaly!
Za dobré platí dnes to, co nám dává iluzi, že nás to k něčemu přivede: Toto přesvědčení je ale v podstatě přesně to, co jsi nazvala létajícím člověkem bez lítosti, a já označil jako problém, na jehož řešení nemáme metodu. Jakožto vědecky vzdělaný člověk mám v každé situaci pocit, že mé vědomosti jsou nehotové, že jsou pouhými ukazateli cesty a že možná už zítra dospěji k jiné zkušenosti, na jejímž základě budu myslet jinak než dnes; na druhé straně bude i člověk zcela uchvácený svými city, „člověk na vzestupu“, jak jsi ho vypodobnila, pociťovat každý ze svých počinů jako stupeň, nad který se povznese k dalšímu. Je tu tedy něco v našem duchu a v naší duši, nějaká „morálka dalšího kroku“, ale je to snad jen morálka těch pěti konkursů, zasahuje podnikatelská morálka tak hluboko do našeho nitra, nebo je to jen zdání shody, nebo je morálka kariéristů předčasně narozená zrůda hlubších jevů? Nedovedu ti v této chvíli na to nijak odpovědět!“
Malá pauza, kterou Ulrich přerušil svůj výklad, byla veskrze jen řečnická, neboť měl v úmyslu dále rozvíjet své názory. Ale Agáta, která až doposud živě neživě poslouchala, jak bylo leckdy jejím podivným zvykem, popostrčila rozhovor proti plánu prostou poznámkou, že je jí tato jeho odpověď lhostejná, protože chce pouze vědět, jak to Ulrich pojímá osobně, a že není schopna pochopit všechno, co si lze myslit. „Kdybys ale ode mne v nějaké formě požadoval, abych něco vykonala, nebudu mít raději nijakou morálku,“ dodala k tomu.
„Pánbůh zaplať!“ zvolal Ulrich. „Vždyť mám pokaždé radost, když se dívám, jak jsi mladá, krásná a silná, a potom od Tebe slyším, že nemáš ani trochu energie! Náš věk beztak plýtvá činorodostí. Nemá už zájem o myšlenky, nýbrž toliko o činy. Tato strašlivá činorodost pochází z toho, že nikdo nemá co dělat. Vnitřně, myslím. Ale nakonec opakuje každý člověk i navenek po celý svůj život pouze jeden a týž čin: dostane se do nějakého povolání a v něm postupuje. Myslím, že tu jsme zase dospěli k otázce, kterou jsi předtím vyslovila pod širým nebem. Je tak snadné mít činorodou energii, a tak nesnadné hledat její smysl! To dnes chápe jen velmi málo lidí. Proto vypadají lidé činu jako hráči kuželek, kteří jsou schopni, tváříce se jako Napoleon, porazit devět dřevěných panáků. Ani bych se nepodivil, kdyby se nakonec vrhli surově jeden na druhého jen proto, že jim přes hlavu přerůstá nepochopitelnost toho, že všechny činy nepostačují!...“ Začal temperamentně, ale znovu se zamyslil. A dokonce se na chvíli odmlčel. Nakonec se jen s úsměvem na ni podíval a spokojil se slovy: „Říkáš, že bys mě zklamala, kdybych na tobě požadoval nějaké mravní úsilí. Ale já ti říkám, že bych tě zklamal, kdybys ode mne požadovala nějaké mravní rady. Myslím, že jeden od druhého nemáme nic určitého žádat; my všichni vespolek totiž. Ve skutečnosti bychom neměli jeden od druhého žádat činy, nýbrž měli bychom nejprve vytvořit pro ně předpoklady; takto cítím já!““ (Musil, Robert: Muž bez vlastností; kniha druhá, s. 72-73)

sobota 20. prosince 2008

Žijeme ve společenství, aby individuum bylo splněno a dosáhlo své dokonalosti!


„Cit povinnosti je pro mne váha, již na nás a naši mocnost činnou tíží a doléhá fakt, že jsme lidmi. A výčitky svědomí, toť opět hlas naší vrozenosti: toť přirozený životní pud, jenž v nás mluví, odtud ta jejich hloubka a působivost, toť smysl Života, jenž se nám připomíná a nechce být zrazen, hlas Života celého, mluvícího k nepatrnému svému zlomku, jímž jsme – odtud zdání, že mluví kdosi nesmírný a věčný mimo nás – a vytýkajícího nám, že zrazujeme úmysl v nás vložený a že naše skutečnost neodpovídá našim možnostem. A odtud konečně i pocit zaslouženosti špatných následků, když nás postihují: neboť tomu tak vždy není, a jsou-li ostatně výčitky svědomí jev univerzální a přirozený, spojení výčitek s představou sankce je, tuším, duševní jev nabytý. Když mi vyvracejí mravní individualismus, krčím rameny nad způsobem, jímž přemýšlejí jeho odpůrci. Sociologové ukazují – ale ukázali to opravdu? – že mravní individualismus téměř vůbec neexistoval v primitivních společnostech. To bych řekl, právě proto byly primitivní. Křesťanství odsuzuje mravní individualismus podezírajíc jej z pýchy: ale ve svém vzniku bylo samo nejvýsostnějším dosud aktem a výbojem mravního individualismu. A společnost, ta už dokonce nechce být zkrácena ve svých právech domnělé rodičky mravního citu. Společnost? Je v ní ten nejmocnější princip donucovací, ale kde je v ní probůh stín principu povinnosti?
Koerce?: co hrdlo ráčí nebo snese; obligace?: ani stopy po ní. Prostinké duše zaměňující oba pojmy zapřahají pluh před voly. Společnost je danost, ne poslání. Je existenční fakt, ne životní smysl. Je podmínkou životní jistoty individua, zvláště civilizovaného: člověk aby splnil svůj osud, potřebuje žít společensky: ale potřeba není smysl: není účelem žít společensky. Žijeme tedy ve společenství, aby individuum bylo splněno a dosáhlo své dokonalosti! Ale žádejme na společnosti také, aby – jsouc sice jen podmínkou – byla nicméně podmínkou dokonalou. Toť říci, že výrazem morálního individualismu v oblasti sociální nemůže být leč požadavek spravedlnosti. Nikoliv soucit. Ne láska. A proč bych také miloval podmínky života víc než život? A okolnosti díla víc než dílo samo? Spravedlnost, jen spravedlností definuji svůj vztah k společenské hromadě – spravedlnosti, jež je projev reflexe a vůle, mimocitový střízlivý princip pořádací a vyrovnávací, účinek dokazatelného raisonnementu: její podstatou je univerzalita, jejím smyslem vzájemnost, jejími složkami požadavek svobody a uznání rovnosti.“ (Černý, Václav: Tvorba a osobnost, s. 26-27)

čtvrtek 18. prosince 2008

Zápisníky I

„Co chci říct:
Že člověk nemusí být romantik, aby se mu stýskalo po ztracené chudobě. Určitý počet let prožitých v bídě stačí, abyste si vytvořili jistou citovost. V tomto speciálním případě představuje zvláštní cit syna k matce jeho veškerou citovost. Projevy této citovosti v nejrůznějších oblastech dostatečně vysvětluje skrytá, fyzická vzpomínka na dětství (smůla, která ulpívá na duši).
Odtud pro toho, kdo si to uvědomí, jakási vděčnost, a tudíž špatné svědomí. Odtud také, v porovnání s jiným prostředím, pokud do něho člověk přešel, pocit ztraceného bohatství. Bohatým lidem připadá nebe, které je nám přidáno, jako přirozený dar. U chudáků je mu vrácena povaha nekonečné milosti.
Špatné svědomí vyžaduje přiznání. Dílo takovým přiznáním je, musím vydat svědectví. Budu mluvit jen o jednom, jen nad jedním se potřebuji zamyslet. Právě v onom chudobném životě, mezi těmi pokornými či ješitnými lidmi jsem si bezpečně sáhl na to, co mi připadá jako pravý smysl života. Na tohle umělecká díla nikdy nemohou stačit. Umění pro mne není všechno. Ať je alespoň prostředkem.
Svou váhu mají i chvíle nedobrého studu, drobná zbabělství, neuvědomělá úcta vůči onomu druhému světu (světu peněz). Myslím, že svět chudých je jeden z mála, ne-li jediný, který je uzavřen sám do sebe, který vytváří ve společnosti ostrov. Snadno se v něm hraje na robinzony. Kdo se do něj pohrouží, nemůže říci „tady“ o doktorově bytě, kam je to pár kroků.“ (Camus, Albert: Zápisníky I, s. 13)

„Hledat styčné body. Všechny styčné body. Chci-li psát o lidech, jak bych se mohl odvrátit od krajiny? A pokud mě přitahuje nebe a světlo, mám proto zapomenout na oči a hlas těch, které mám rád? Vždycky dostanu přátelství rozložené na prvočinitele, citové hnutí kousek po kousku, nikdo mi nedá nějaký cit či přátelství jako takové.“ (Camus, Albert: Zápisníky I, s. 22)

„Neodlučovat se od světa. Člověk nemůže svůj život prohrát, když s ním vyjde na světlo. Mou veškerou snahou ve všech situacích, při malérech, rozčarováních, je zase nalézt ztracený kontakt. Dokonce i teď, kdy je mi tak smutno, tolik toužím milovat a při pouhém pohledu na pahorek ve večerním vzduchu se mi zatočí hlava.
Kontakt se skutečností, především s přírodou, a dále s uměním těch, kteří pochopili, a mým vlastním uměním, jsem-li ho schopen. A pokud ne, jsou přede mnou ještě světlo a voda a opojení, a také rty zvlhlé touhou.
Vlídná beznaděj. Bezvýchodná, člověk však ví, že její neochabující snaha opanovat vás je marná. Co je hlavní: neztratit sebe sama a neztratit to, co je ze mne ukryto ve světě.“ (Camus, Albert: Zápisníky I, s. 30-31)

„Nejnebezpečnější pokušení: být něco extra.“ (Camus, Albert: Zápisníky I, s. 37)

„Muž, který hledal život v tom, do čeho bývá vkládán (sňatek, postavení atd.), a který zničehonic zjistí při čtení módního katalogu, nakolik byl svému životu (životu, jak je pojímán v módních katalozích) cizí.“ (Camus, Albert: Zápisníky I, s. 50)

„Vždycky když slyším nějaký politický projev nebo když si přečtu něco od těch, kdo nás řídí, děsí mě už po léta, že neslyším nic, co by se podobalo lidskému hlasu. Jsou to pořád stejná slova tvrdící stejné lži. A že se s tím lidé smíří, že hněv lidu ještě ty loutky nesmetl, v tom vidím důkaz, že lidé nepřikládají své vládě pražádnou důležitost a že si zahrávají, ano, opravdu si zahrávají s celou jednou částí svého života a svých takříkajíc životních zájmů.“ (Camus, Albert: Zápisníky I, s. 52)

„Čekají na mě věci a bytosti a já na ně nejspíš taky čekám a toužím po nich vší silou a vším svým smutkem.“ (Camus, Albert: Zápisníky I, s. 56)

„Já se neodevzdám. Vším svým mlčením budu reptat až do konce. Není možné říkat „musí se“. Pravdu má moje revolta a od té radosti, co chodí po světě jako poutnice, se nesmím hnout ani na krok.
Mraky nad klášterem bachratí a noc pomaloučku halí do tmy kameny, do nichž je vepsána mravnost, jíž obdařujeme ty, kdo zemřeli. Kdybych dostal za úkol napsat tady mravoučnou knihu, měla by sto stran a 99 by jich bylo bílých. Na poslední stránku bych napsal: „Znám jen jedinou povinnost, povinnost milovat.“ A na všechno ostatní říkám ne. Říkám ne ze všech sil.“ (Camus, Albert: Zápisníky I, s. 57-58)

„Lízat svůj život jako cukrkandl, tvarovat jej, vybrušovat, až se nám konečně líbí, tak jako hledáme slovo, obraz, konečné znění věty, to, co uzavře, zastaví, s čím odejdeme a co bude od té chvíle dodávat veškerou barvu našemu pohledu. Tady mohu krásně stanout, dospět konečně k závěru toho roku zběsilého života v přepínání. To sebezpřítomnění sobě samému se vynasnažím dovést až do konce, udržet je před všemi tvářemi svého života – dokonce i za cenu samoty, o níž teď už vím, jak těžko se snáší. Neustoupit – to je to celé. Nepřivolit, nezradit. Dopomáhá mi k tomu všechna má prudkost a až tam, kam se jí nechám unést, za mnou přijde má láska a spolu s ní to zuřivé zaujetí pro život, jež dává smysl mým dnům.
Pokaždé když člověk (já) povolí vlastní samolibosti, pokaždé když myslí a žije, aby se „předváděl“, zrazuje. A pokaždé, když jsem uhnul před pravdou, mohla za to nešťastná snaha předvádět se. Není nutné se druhým svěřovat, to jenom těm, které máme rádi. Protože pak už něco neprozrazujeme, abychom se předvedli, ale jenom, abychom obdarovali. V člověku, který na sebe upozorňuje, jen když je potřeba, je mnohem více síly. Vydržet až do konce znamená dokázat nevyzradit své tajemství. Trpěl jsem, že jsem sám, ale protože jsem si uchoval své tajemství, muka osamělosti jsem překonal. A dnes neznám větší blaženost než žít sám a neznámý.
(...)
Jsem-li dnes všemu tak vzdálen, je to tím, že mám sílu jedině milovat a žasnout. Život s tváří zalitou slzami a sluncem, život bez soli a vyhřátého kamene, život, jak ho mám rád a jak ho vidím – připadá mi, že když ho budu laskat, spojí se všechny mé síly beznaděje a lásky. (Camus, Albert: Zápisníky I, s. 61-62)

„Potřeba štěstí a jeho trpělivé hledání. Není nutno zahánět trudnomyslnou náladu, ale je nutně třeba v sobě vymýtit ono zalíbení ve svízelném a osudovém. Být šťasten s přáteli, v souladu se světem, a své štěstí si vydobývat směřováním po cestě, která přitom vede ke smrti.
„Před smrtí se roztřesete strachy.“
„Ano, ale budu vědět, že jsem si nenechal ujít nic z toho, co je celým mým posláním, a to je úkol žít.“ Nepřivolit konvencím a kancelářské pracovní době. Nevzdávat se. Nikdy se nevzdat – požadovat pořád víc a víc. Být však při jasném vědomí dokonce i za oněch hodin strávených v kanceláři. Toužit po nahé oproštěnosti, do níž nás svět vrhá, jakmile se před ním octneme sami. Ale hlavně, máme-li být, nesnažit se budit zdání.“ (Camus, Albert: Zápisníky I, s. 73)

„Jde především o to, mlčet – zrušit obecenstvo a dokázat sám sebe posuzovat. Najít rovnováhu pozorné kultury těla a pozorného vědomí života. Upustit od veškerých nároků a horlivě pracovat na dvojím osvobození – ve vztahu k penězům a ve vztahu ke své vlastní ješitnosti a svým zbabělstvím. Přemýšlet o jediné věci dva roky není v životě nijak nadbytečné. Je třeba vyřešit všechna předchozí stádia a všechnu svou sílu vynaložit nejprve na to, nic se neodnaučit, a potom na trpělivé učení.“ (Camus, Albert: Zápisníky I, s. 85)

„Kde se v člověku bere ta domýšlivost, aby druhým i sobě namlouval, že prahne po nějaké pravdě, když přitom od tohoto světa chce lásku.“ (Camus, Albert: Zápisníky I, s. 93)

„Nezakoušíme pocity, které by nás proměnily, nýbrž pocity, které nám vnuknou myšlenku na proměnu. Čili láska nás nezbaví sobectví, ale upozorní na ně a vyvolá v nás představu jakési daleké domoviny, kde už pro takové sobectví nebude místo.“ (Camus, Albert: Zápisníky I, s. 99)

„Odpočívat u mě znamená planout. A palčivá je nejenom radost. Ale i ustavičná práce, ustavičné manželství nebo ustavičná touha.“ (Camus, Albert: Zápisníky I, s. 114)

„Čímpak se řídí srdce? Že máme rádi? Nic není méně jisté. Člověk nakrásně může vědět, co znamená trápit se pro lásku, a stejně neví, co je to láska. Tady je láska uskrovňování, oželení něčeho, prázdné ruce. Nebudu na to mít elán; zbývá mi úzkost. Peklo, v němž všechno předpokládá ráj. Avšak je to peklo. Životem a láskou nazývám to, co ve mně zanechává prázdno. Odjezd, tíseň, rozchod, to srdce beze světla, rozprášené po mém nitru, slaná chuť slzí a lásky.“ (Camus, Albert: Zápisníky I, s. 180)

„Srv. Marcus Aurelius: „Všude, kde se dá žít, dá se žít dobře.“
„To, co brání v zamýšleném díle, stane se dílem samým.“
To, co se postaví do cesty, další kus cesty přidá.“ (Camus, Albert: Zápisníky I, s. 198)

S otázkou, zda jsou lidé dobří nebo zlí, to má daleko méně společného než s tím, že pozbyli spojení výšky a nížiny (Muž bez vlastností 6)

„Ulrich pociťoval nenarušené porozumění pro to, že život je drsný stav plný nouze, v němž se nesmí mnoho myslet na zítřek, protože je dost práce s dneškem. Jak by mohl někdo nevidět, že svět lidí není nic, co se vznáší v oblacích, nýbrž že si žádá nejzhuštěnější pevnosti, protože se při každé nepravidelnosti musí obávat, že celý hned vyletí z pantů! A ještě víc, jak by mohl dobrý pozorovatel neuznat, že tato životní směsice starostí, pudů a myšlenek nanejvýš zneužívá k svému ospravedlnění nebo jako dráždidla, směsice právě taková, jaká je, uzpůsobuje a svazuje ty, kteří od ní dostávají svůj přirozený pohyb a omezení! Víno se zajisté lisuje z hroznů, ale oč krásnější než plný rybník vína je vinice se svou nepoživatelnou, hrubou zemí a svými nepřehlednými mihotavými řadami kolíků z neživého dřeva! „Jedním slovem,“ myslel si, „Stvoření světa se neudálo pro teorii, nýbrž,“ a chtěl říci z násilí, ale tu zaskočilo jiné slovo, než očekával, a dokončil myšlenku: „nýbrž vzniká z násilí a lásky, a obvyklé spojení mezi nimi je nesprávné!“
V té chvíli násilí a láska nebyly pro Ulricha zase už zcela obyčejnými pojmy. Veškerý jeho sklon ke zlu a tvrdosti vyjadřovalo slovo násilí, znamenalo projev jakéhokoli nevěřícího, věcného a bdělého chování; vždyť přece určitou tvrdou, chladnou násilnost vpašoval také do svých náklonností k povolání, takže se patrně nestal matematikem zcela bez záměru být krutý. To souviselo jako houština stromu, která zakryje i kmen. A nemluvíme-li o lásce pouze v obvyklém smyslu, nýbrž když při vyslovení jejího jména toužíme po stavu, který je až do atomů těla jiný než stav nedostatku lásky, nebo když cítíme, že máme právě tak každou vlastnost jako žádnou, nebo když žijeme pod dojmem, že se děje jen jedno a totéž, protože se život – k prasknutí plný domýšlivosti na své zde a teď, ale koneckonců velmi nejistý, dokonce vysloveně neskutečný stav! – překlopí v těch několik tuctů báboviček, z nichž se skládá skutečnost, nebo že ve všech těch kruzích, v nichž se otáčíme, kousek chybí, že ze všech systémů, které jsme si zbudovali, žádný neobsahuje tajemství klidu, souvisí i to, ať to vypadá zcela rozdílně, jako větve stromu, které na všech stranách ukrývají strom.
V obou těchto stromech vyrůstal odděleně jeho život. Nedovedl říci, kdy vstoupil do znamení stromu tvrdé změti, ale stalo se to záhy, neboť už jeho nezralé napoleonské plány svědčily o muži, který na svůj život pohlíží jako na úkol pro svou činnost a své poslání. Toto nutkání zaútočit na život a ovládnout ho bylo za všech dob jasně patrné, ať už se projevovalo v odmítání stávajícího pořádku nebo v střídavém úsilí o pořádek nový, jako touha po logice, po morálce nebo dokonce pouze jako touha po atletické přípravě těla. A všechno, čemu Ulrich průběhem doby říkal esejismus a smysl pro možnost a fantastická přesnost, požadavky, že by bylo nutno vynalézat dějiny, že by se měly žít dějiny idejí místo dějin světa, že je nutno zmocnit se toho, co se nikdy nedá docela uskutečnit, a nakonec přece jen žít tak, jako bychom nebyli člověkem, nýbrž jen postavou v nějaké knize, o níž je vynecháno všechno nepodstatné, aby se ostatní magicky spojilo, - všechny tyto ve svém neobvyklém vyhrocení neskutečné texty, které psaly jeho myšlenky, měly to společné, že chtěly zapůsobit na skutečnost zjevnou nemilosrdnou vášní.
Méně snadno se daly rozpoznat, protože byly pouhými stíny a sny, souvislosti v druhém stromu, v jehož obraze se zpodoboval život. Prvotní vzpomínka na dětský vztah k světu, na důvěru a oddanost tvořila patrně základ; žila dále v tušení, že jednou spatří jako rozlehlou zemi to, co jinak plní jen květináč, z něhož pučí ubohé rostlinky morálky. Není pochyb, že ona poněkud trochu směšná historie s paní majorovou byla jediným pokusem o plný výcvik, pokusem, který se zrodil na něžné stinné straně jeho bytosti, a označovala zároveň začátek zvratu, který už nekončil. Listy a větve stromu od té doby vyrážely na povrch kolem dokola, ale strom sám zůstával neviditelný, a jen podle takovýchto známek se poznalo, že dosud existuje. Nejvýrazněji se snad projevila nečinná polovina jeho bytosti v bezděčném přesvědčení, že jeho činná a pohyblivá polovina je pouze přechodně užitečná, a vrhala na ni jakoby stín. Při všem, co podnikal – pod tím se rozuměly tělesné vášně právě tak jako duchovní –, připadal si nakonec jako zajatec příprav, které nedospěly k svému vlastnímu konci, a průběhem let došel jeho životu pocit nutnosti jako olej v lampě. Jeho vývoj se zřejmě rozběhl po dvou drahách, jedna byla na světle a druhá uzavřená ve tmě, a stav obležení morální tišinou, který ho už dlouho skličoval, a možná víc než bylo třeba, nemohl pocházet z ničeho jiného než z toho, že se mu nikdy nepodařilo obě tyto dráhy spojit.
Když si teď Ulrich na to vzpomínal, poznal, že se mu jejich nemožné spojení nakonec zpodobilo v napjatém vztahu literatury a skutečnosti, podobenství a pravdy, náhle mu svitlo, že všechno to znamenalo daleko víc než pouze náhodné vnuknutí v některém z těch rozhovorů, propletených jako bezcílné cesty, rozhovorů, které vedl v poslední době s nejméně vhodnými lidmi. Neboť pokud sahají lidské dějiny, dají se rozpoznat tyto dva základní způsoby chování podobenství a jednoznačnosti. Jednoznačnost je zákon bdělého myšlení a jednání, platný právě tak v nutném závěru logiky jako v mozku vyděrače, který svou oběť tlačí krok za krokem před sebou, a vyvěrá z tělesné potřeby života, která by vedla k zániku, kdyby se poměry nedaly utvářet jednoznačně. Podobenství naopak je pohyblivá logika duše, jíž odpovídá příbuznost věcí v předtuchách umění a náboženství; ale i to, k čemu obyčejně v životě máme náklonnost nebo odpor, s čím souhlasíme a co odmítáme, co obdivujeme, čemu se podřizujeme, co nás vede, co napodobujeme a opačné projevy všeho toho, tyto mnohonásobné vztahy lidí k sobě navzájem i k přírodě, které ještě nejsou tak naplno pouze věcné a snad ani nikdy nebudou, nedají se pochopit jinak než v podobenstvích. Bezpochyby je to, co nazýváme vyšší humanitou, toliko pokus, aby obě tyto velké poloviny života, podobenství a pravda, spolu splynuly, tím že je předtím opatrně rozdělíme. Když jsme však z podobenství oddělili všechno, co by snad mohlo být pravda, od toho, co je jen zdání, získali jsme obyčejně trochu pravdy a rozbili celou hodnotu podobenství; třebaže toto oddělování bylo v duchovním vývoji nevyhnutelné, mělo přece jen týž účinek jako zavařování a zahušťování nějaké látky, jejíž nejniternější síly a duchové se za tohoto procesu vytratili jako oblak páry. Dnes leckdy nejde odmítnout dojem, že pojmy a pravidla mravního života jsou pouze vyvařená podobenství, okolo nichž vystupují nesnesitelně mastné kuchyňské výpary humanity, a je-li zde dovoleno odbočit, může to být jen taková humanita, že tento dojem mlhavě rozprostřený po všem má také za následek to, co by přítomnost měla poctivě nazvat uctíváním sprostoty. Neboť dnes lžeme méně ze slabosti než proto, že jsme přesvědčeni, že někdo, kdo chce zvládnout život, musí umět lhát. Jednáme násilně, protože jednoznačnost násilí působí po dlouhém bezvýsledném řečnění jako osvobození. Spojujeme se ve skupiny, protože poslušnost dovoluje dělat všechno to, co bychom z vlastního přesvědčení dávno už nesvedli, a nepřátelství těchto skupin dává lidem nikdy neodpočívající vzájemnost krevní msty, kdežto láska by velmi brzy usnula. S otázkou, zda jsou lidé dobří nebo zlí, to má daleko méně společného než s tím, že pozbyli spojení výšky a nížiny. A jen jiný rozporný následek tohoto rozpadu jsou také přeplácané duchovní šperky, jimiž se dnes ověšuje nedůvěra k duchu. Spojovat světový názor s činnostmi, které ho snášejí tak málo jako politika, obecná touha udělat z každého hlediska hned stanovisko a pokládat každé stanovisko za hledisko, potřeba horlitelů každého odstínu opakovat kolem dokola jako v zrcadlové síni každý poznatek, jehož nabyli; veškeré tyto běžné zjevy neznamenají to, co by chtěly znamenat, tj. usilování o humanitu, nýbrž znamenají její ztrátu. Vcelku tak vzniká dojem, že by se ze všech lidských vztahů musela zase nejdříve docela odstranit duše, která je v nich nesprávně umístěna; a ve chvíli, kdy si to Ulrich myslel, cítil, že má-li jeho život vůbec smysl, pak žádný jiný než ten, aby se v něm obě základní sféry lidskosti objevily rozdělené a navzájem na sebe působily. Zřejmě se takoví lidé dnes rodí, ale zůstávají ještě osamoceni, a sám nebyl schopen dát znovu dohromady to, co se rozpadlo. Neoddával se klamu o hodnotě svých myšlenkových experimentů; jistě nikdy nechtěly pojit nedůsledně myšlenku k myšlence, ale přece se tak dělo, jako by stavěl žebřík na žebřík a vrchol se nakonec kymácel v takové výšce, že byla velice vzdálena od přirozeného života. Pociťoval k tomu hluboký odpor.“ (Musil, Robert: Muž bez vlastností; první kniha, s. 534-537)

čtvrtek 11. prosince 2008

Však můžeš odejít (Panna 2)


„Po dešti, pěkném, zpívali venku kosi a na druhé straně jezera začala od země růst duha. Když jsem jel sem, přemýšlel jsem, proč ses, na rozloučenou, nechtěla milovat. A napadlo mě, že to mohlo být součástí Tvé přípravy na zpověď. V tom by byla veliká pravda, a přece mě to ponižuje! Protože „mít rád“ obsahuje jednou víc „potřebuju ho“ a jindy „on potřebuje mě“. Nakonec posledním skutkem lásky může být i zříci se. Můžu se Tě zříct, a doufám, že bych to dokázal. Doufám.“ (Vaculík, Ludvík: Loučení k panně, s. 145)

„František zůstal u ní, protože si myslel, že to bolení dostala z představy, že s ním bude muset souložit. Nechtěl. Ale nemohl odejít, když je jí zle. Udělal si závěr: náš tzv. tělesný styk měří v našem vztahu sotva dvacetinu, a přece působí jako vleklá mrzutost. Nemám ženu, milenku, mám co – Kristýnu. Přítelkyni, která mě vychovává k mládeneckému sexu. Ten náš… láska… je žhavý kámen: nedá se na něm sedět, ale od jeho tepla nedá se odejít. Krom dnů v Německu Kristýna vždycky dala přednost Salvátorovi: ne Bohu, ale své zbožnosti. Je schopna pochopit, jak to myslím? Já s ní zápasit už nebudu. Jsem, jaký jsem, a jsem za to tedy trestaný.“ (Vaculík, Ludvík: Loučení k panně, s. 156)

„Můj včerejší výbuch byl z nezvládnutelného napětí. Udělal jsem před časem jakýsi slib, ale pod Tvými nápověďmi dostal jsem se do pokušení porušit ho, a jenom jsem se shodil. Nemohla bys ode mne odejmout tu nejprimitivnější starost, starost o Tvoje zdraví? Ty máš i během poštovní roznášky jíst! Zajít si třeba na polívku. V tomto věku člověk rozhoduje o své kondici pro celý život. A pak to vypadá, že je Ti zle, protože jsem tu já, já se svým. Pomilovat se netrvá déle než pomodlit se. Do té situace já se nebudu chtět vracet. Několikrát jsem se chytl na Tvou krásnou větu, že by přeci bylo normální, abych u Tebe spal. Můžu i na zemi. Až mě příště bude zas bolet duševní žlučník, jenom se omluvím. Něco takového jako včera už neudělám. Měl jsem strach.
Byl jednou jeden cikán a ten měl koně, kterého chtěl odnaučit žrát. Dával mu čím dál míň, a když to kůň už skoro uměl, zdechl.“ (Vaculík, Ludvík: Loučení k panně, s. 157)

„„Už se vzdávám,“ řekla a pomalu, smutně začala se svlékat.
To byl tvrdý zásah! Na tak vysokou šlechetnost co bylo správnou odpovědí? Přijali byste to a přiznali se tím ke své nižší třídě, či oplatili to stejně drahou mincí? Ale to už není lidská láska, to je dostih ušlechtilosti. Byla to pravda o rozporu těla a duše, oba byli pod jejím diktátem. František však vzpomněl na dopis svaté Terezy, co radila: ve skromnosti přijímat, co můžeme mít. Nejmoudřejší je uposlechnout. Kristýnka krom toho nebyla úplně v pořádku, právě jí skončily neplavací dny. Vhlédl do její úvahy: že zítra má rozjímání, a neodvažovala se mu to připomenout, takže raději dnes…
Potom řekla:
„Mám tě velice ráda.““ (Vaculík, Ludvík: Loučení k panně, s. 165)

„Poprvé v životě mi napadlo, jak je pohlaví mocnou cestou k poznání člověka do hloubky. Včera v noci jsem cítil, že nepotřebuju jenom dávat a dostávat ta dráždění k rozkoši, ale sdělit se jí do ní, být přijat se svým osudem. A že vlastně ona, když se do ní vtělím, stahuje ze mne do sebe mého ducha, že je to úžasně koncentrovaná informace, kterou vysává, když si oba myslíme, že jenom „souložíme“. Či „milujeme se“. Naopak ne! Já z ní ne. Do ní vplouvají částice mého myšlení, pohledu na svět, rozhledu. Jako se jen jedním způsobem dá přístroj napojit na energii ze zdroje, tak se jen jedním způsobem dá napojit člověk na člověka: duševně i tělesně, ve všech vrstvách, od zvířátkové po mystickou. Toto je Nová žena v mém osudu a poznání. Toto je cesta prodlužující mou první lásku? Vysvětluje mi o ní, co jsem tehdy nevěděl, a co se nedalo potom ničím zrušit, smazat.“ (Vaculík, Ludvík: Loučení k panně, s. 166)

„V noci jsem něco zpracovával: to nepochopitelno, jak po tom všem, po jejím i mém dušezpytu náhle ona jak mávnutím proutku vylézá na postel, prsy se jí houpou a pěkně, mile se rozpyskuje. Ráno, jež bývá moudřejší večera, mi připomnělo: muž má opravdu ženu dobývat. – Ale pořád?“ (Vaculík, Ludvík: Loučení k panně, s. 169)

„Pravidelné noční pozorování: rozloučení mnou prostupuje jak rakovina, a neplatí na ni nic, co mi říkala, a že se denně vidíme, že mě pustí, připustí. Prostě jí to už nevadí, ona svou rozkoš prostě strpí. A já sleduju během dne na hodinách, kde asi je, hlídám její cestu po městě a domů.“ (Vaculík, Ludvík: Loučení k panně, s. 172)

„Měl cestu v ten konec Prahy, a když se vracel, napadlo ho zajít do Kristýnina bytu. Zazvonil, počkal, odemkl, vešel. Byl dojatý. Já ji mám rád! Její věci, čisté, uspořádané. Její výhled z okna na holý strom, na jehož silnějších haluzích se zachytil sníh. Sedl si k tomu stolku. A přijímal vjemy z prostoru naproti, kde posledně byla, teď není. Cítil ji, a myslel si, že možná ji vnímá podstatněji, protože ho neruší její tělo a jeho stavy buzené tím tělem. Sedl si na okraj postele. Lehl si. Nechal jí místo u zdi. Položil ruku na místo, kde měla hlavu. Kristýna je? Je i bez něho? Je! Otočil se na bok a přejel dlaní její prsy a břicho. Pocítil vzrušení, tak tvrdé, jak u tělesné Kristýny dlouho ne. Nazval by to: Míjení.
Vstal, obcházel knihovnu, zkoušel, zda její stavba pevně drží u zdi. Na pracovním stole byl počítač. Nebyl nový, asi jí ho půjčila Akademie. A na desce stolu kniha: životopis svaté Terezie. Otevřel ji, kde byla záložka. Četl zatržený odstavec:
„Vždycky jsem ho považovala za velmi inteligentního člověka. Zůstala jsem nemálo udivena, když jsem viděla jeho dary a talenty, jimiž by si náramně prospěl, kdyby je dal Bohu bezvýhradně. Již několik let mám tento zvláštní sklon, že potkám-li někoho podle svých představ, ihned chci, aby zcela patřil Bohu, a mám takovou touhu, že se někdy nedokážu udržet…“
Tak to je hotové, tiše si řekl František.“ (Vaculík, Ludvík: Loučení k panně, s. 181)

„Zahrada je plná květů a vůní. Lítost nad tím, že Kr. to nemá. Ale jak jsem rád, že to má Kateřina. Dvěma ženám se totéž dát nedá.
František zjistil duševní mechaniku: protože čeká špatný výsledek, tak aby ho snadněji přijal, hromadí samé nepříznivé dojmy, zkušenosti i myšlenky.
Pán po tobě může chtít mnoho jiných věcí: proč sis vybrala tu, jeř pro nikoho nic neznamená? Klášter – řád: to je jen pro tebe. Práci, kterou bys v něm dělala, můžeš dělat jinde.
Takže večer musí s jakýmsi úsilím budit své lepší city ke Kristýně. Je mu jí velice líto! Vlastně ji opouští, aniž čekal na její rozhodnutí? Ubližuje jí! Ona zatím jenom pracuje, odpočívá, přemýšlí, nic neřeší, míní pokračovat jako dosud. – Pak by tě, Františku, čekalo další kolo!“ (Vaculík, Ludvík: Loučení k panně, s. 194)

„Je sobota. František seká a pálí křoví. Kosou obsekává trávu okolo divokých lilií a kopretin. Přemýšlí o své tuposti: proč nevezme věc, jaká je? Pitomě se vrací ke Kristýniným slibům, že ho nikdy nenechá. Namouduši, říká si, to už je na injekci: změnit smysl srdečních tepů! Několikrát během dopoledne se i přistihne, že se ohlíží po jiné pomoci: probírá známé ženy. Přitom pozor: když si představí jejich pohlaví, je mu to protivné! Případ je, Františku, duševní („ Ty neumíš trpět!“) Přitom však slitovná žena, každá kamarádka dobrá, znala by jen jeden dobrý způsob utišení muže. Například jedna: uložila děti ke spánku, pak si sedla proti němu. Tak mlčeli, až ona řekla: „Mám ti snad nabídnout své tělo?“ František se rozjasnil, to bylo ono! Rozesmáli se oba, a už mohl jít, a šel s tímto rozumem v hlavě: „Blbče, nebuď blbec! Nech ji už konečně jít. Kór když ju máš rád…“ (Vaculík, Ludvík: Loučení k panně, s. 200-201)

„Kristýna po tělesné něžnosti touží. Ale jako by nechápala, že se pak nedá násilně zarazit na nějaké umíněné hranici. Nejprve si četli, povídali. Ona se mu omlouvala, ale zač, to se neodvážila povědět. František se po ní plazil, ba plakal. Brala ho. Prosil ji: řekni Františku. Opakovala: Františku, Františku, Františku… Jmenovanému bylo divné, jak ho toto oslovování zpevňuje! Ona to zpozorovala, zvedla se proti němu, až ji to začalo bolet, tak si ji otočil. Když vyklouzl, vyplaval vlastně, ona se hnula zklamáním. Sedl si u jejich kolenou.
„Odpusť,“ řekl.
„Co, proč, bylo to dobré.“
Spali. Ráno on se vzbudil dřív, nechal ji spát, a teprv až se začala hýbat, začal ji líbat dlaňku, čelo, oči.
„Prosím! Nelituj!“
Rozplakala se.
„Máš mě ráda, tak proč…!“
Plakala s dlaněmi v tváři.
Za dva dny přišla od zpovědi zdrcená. Rozhřešení sice dostala, ale s výstrahou. Františkovi bylo špatně, a nevěděl, zda tělesně, či duševně.
Tak to tedy ne!“ (Vaculík, Ludvík: Loučení k panně, s. 209-210)

„Během dne se Františkův stav ke Kristýně proměňuje několikrát. Po vlně hněvu a lítosti přijde mu myšlenka na ni s něžností. Její vyspělá postava s rameny štíhle širokými, měkká bílá šíje, polozavřená hnědými vlasy, klidný bledý obličej a pevné vlídné oči. Výrazně formované rty, ukázněné do asketického postoje. – Ale odkud bere tu samozřejmou jistotu, že ho může tak týrat! A domýšlí si její odpověď: Však můžeš odejít. Nebo: Protože mě máš rád. Nebo: Protože víš, že tě mám ráda.
Když dnes dopoledne František šel polní cestou do Karlíka na mši, zaplavil ho závan odpouštějící milosti. Když potom šel zpátky, cítil vděčné smíření: že vůbec žije, že vůbec existuje Kristýna. Smíření se ztrátou. – A díky, že jeho žena Kateřina to vydrží.“ (Vaculík, Ludvík: Loučení k panně, s. 217)

Krutost. Jak je možné, že někdo, kdo se tak dere k Bohu, je tak bezohledný? Zajímavé, že Františka nikdy nenapadlo, co může už napadnout některé z nás čtenářů. Že ta žena byla svrchovaně panovačná, vládla tomu muži pověřovací listinou od Boha. Svou moc si však neuvědomovala, krutost nevnímala. A možná nějaký zvrhlejší psychiatr by nám dokonce našel, že toho muže trestala, ba mstila se mu za zklamání, za tu bludnou cestu, za celý ten omyl, počínaje darem panenství. I za to, co ještě bude muset udělat.
Usínal a spal na toto téma: jak ta něžná žena, původně dívka, jež se o něho chvěla, jejímž obličejem dřív probíhaly vlny citu, může být tak tvrdá. Napadlo mu, že ona možná přehodnotila jeho minulost i povahu. Že proti němu něco vážného má. Po krátké noci se vzbudil – a to začíná trvat už léta – do děsu z odsouzení a zavržení. A pocítil hněv, jemuž se chtěl bránit, ale chtěl i prohlédnout jeho obsah: vždyť každou věc, kterou ona vezme do ruky, včera když ze sebe svlékala ty žluté šaty, když sundávala ten kámen, když vystupovala na vysoké lože, ona jistě hořce věděla. V této urážce, hněvu a stesku se dostalo Františkovi útěchy a povzbuzení z nečekané strany: Bůh to ví, že on Kristýnu prostě miluje. Hněvivě vstal a šel k telefonu. Trvalo chvíli, než ho zvedla. Pravil jí:
„Rád bych aspoň doufal, že Bůh není tak krutý jako jeho personál.“
Odpověděla bystře:
„Bůh je milosrdný, však se nenechej jeho personálem mást.““ (Vaculík, Ludvík: Loučení k panně, s. 244-245)

„Když Kristýna odjela se svou skupinou a svým Páterem do Izraele, na deset dní, František každý den vytočil její číslo: klidně, bezpečně. Telefon zvonil, zvonil, zvonil… Není, Kristýna není. Když sluchátko položil, bylo mu hůř, ale byl lepší.
Rozhodl se za ní modlit: ale za co. Co jí skutečně přeje? Aby jí neztvrdlo srdce? Co teď nejzřetelněji vůči němu osvědčovala, bylo to tvrdé srdce: bolelo ji to. A připomněl si jeden jejich spor, v němž on říkal, že modlitba pomáhá modlícímu se, nikoli tomu, komu je věnována.
Formuloval si svůj stav: Mělo by ti už být líp, Kristýno. Ale vůbec už na ni tak pořád nemyslel. Vypadávala mu z mysli na celé půldny. Myslel víc na smrt. Také se mu začalo špatně dařit z toho dobrého pocitu, že udělal správně. Velice ho to posilovalo, byl se svou nespokojeností spokojený, zavanulo k němu cosi z mládí, kdy myslel na vesmír nebo jeho detaily. Cítil v duši jakoby trochu uklizeno. Když mu ta představa přišla, věnoval se jí: ženský zmléčený klín. Bylo to s ním jako s člověkem, který druhému dá vodu a sám žízní a nevadí mu to, prostě jde k zániku. Začal víc myslet na své neuspořádané věci, písemnosti, peněžní věci, nedodělané práce. A stupňoval se mu údiv, že to neudělal dávno.“ (Vaculík, Ludvík: Loučení k panně, s. 253-254)

středa 10. prosince 2008

Žena i jako matka i jako milenka musí muže přijmout do sebe (Muž bez vlastností 5)

„Ale Klarisa měla už nějakou dobu v úmyslu dokázat svou sílu na muži bez vlastností. Nebyla by mohla přesně udat, od které doby; souviselo to s tímto pojmenováním, které Walter vymyslel a Ulrich uznal za správné; předtím, to musela přiznat, v dřívějších letech, mu nikdy nevěnovala vážnou pozornost, třebaže byli docela dobří přátelé. Ale „muž bez vlastností“, to připomínalo například hru na klavír, to znamená, všechny ty smutky, radostné skoky, výbuchy hněvu, jimiž člověk při ní probíhá, aniž to jsou docela skutečné vášně. S tím se cítila spřízněna. Odtud to vedlo rovnou cestou k tvrzení, že se člověk musí vzepřít dělat všechno, co se neděje celou duší, a tím byla uprostřed hluboce zjitřené skutečnosti svého manželství. Muž bez vlastností neříká životu ne, říká ještě ne! a tím se šetří pro budoucnost; tomu rozuměla celým tělem. Smyslem všech těch okamžiků, kdy vystupovala ze sebe, snad bylo, že se má stát bohorodičkou. Vzpomněla si na vidění, které měla před necelou čtvrthodinou. „Možná, že se každá matka může stát bohorodičkou,“ pomyslila si, „když nepovolí, nelže, ani se nesnaží, nýbrž vydá ze sebe jako dítě to, co jí skrznaskrz proniká! Za předpokladu, že pro sebe samu nedosáhne ničeho!“ dodala k tomu smutně. Neboť ta myšlenka v ní nevzbuzovala nikterak čistou pohodu, nýbrž naplňovala ji pocitem rozpolceným mezi trýzeň a blaženost, že je něčemu obětována. Třebaže její vize byla taková, jako by se ve větvích stromu, mezi listím, které znenadání zaplápolalo jako svíčky, objevil obraz, a hned poté se dřevo zase zavřelo, přece to teď její náladu natrvalo změnilo. Náhoda ji v následujícím okamžiku poskytla objev, pro každého jiného člověka bezvýznamný, že slovo matka je obsaženo ve slově mateřské znaménko; pro ni to znamenalo tolik, jako kdyby její osud byl náhle napsán ve hvězdách. Dojala a vzrušila ji podivuhodná myšlenka, že žena i jako matka i jako milenka musí muže přijmout do sebe. Nevěděla, jak se tam dostal, ale její odpor roztával, a jí to dodávalo sílu.
Ale muži bez vlastností ještě nikterak nevěřila. Mnoho věcí nemyslel tak, jak říkal. Když tvrdil, že člověk své myšlenky nemůže uskutečnit nebo že nic nebere docela vážně, byla to jenom schovávačka, to chápala jasně; zvětřili jeden druhého a poznali se po znamení, kdežto Walter se domníval, že Klarisa je občas šílená! A přece bylo v Ulrichovi něco zatrpkle zlého, ďábelsky souvisícího s nepořádkem světa. Bude třeba ho uvolnit. Bude muset pro něj dojít.“ (Musil, Robert: Muž bez vlastností; první kniha, s. 402-403)

úterý 9. prosince 2008

Cizinec

„Člověk je tak jako tak vždycky trošku vinen.“ (Camus, Albert: Cizinec, s. 22)

„Mezi slamníkem a pelestí postele jsem našel kus starých novin, skoro už slepený s látkou, zažloutlý a prosvítající. Na něm byla ještě čitelná drobná zpráva, u které sice chyběl začátek, ale zřejmě se událost odehrála v Československu. Z jedné české vesnice se vydal jakýsi muž do světa za výdělkem. Po pětadvaceti letech se vrátil jako boháč, se ženou a dítětem. Jeho matka a sestra měly doma společně hostinec. Chtěl je překvapit, a tak nechal manželku s dítětem na nocleh u konkurence a sám se odebral k matce; přišel a matka ho nepoznala. Napadlo ho, že si z matky udělá dobrý den, a najal si u ní pokoj. Se svými penězi se nijak netajil. A v noci ho matka se sestrou utloukly kladivem, oloupily ho a mrtvolu hodily do řeky. Ráno přišla manželka a bezděky prozradila, kdo vlastně neznámý nocležník byl. Matka se oběsila. Sestra skočila do studny. Tenhle příběh jsem určitě přečetl desettisíckrát. Z jistého hlediska se zdál nepravděpodobný. Z jiného byl hodnověrný. Tak jako tak si to ten nocležník podle mého zasloužil, myslím, že si člověk nikdy nemá zahrávat.“ (Camus, Albert: Cizinec, s. 72-73)

„Ani na lavici obžalovaných neztrácí člověk docela zájem, když slyší mluvit o sobě. V projevu prokurátora i advokáta se toho o mně celkem hodně navykládalo, a možná víc o mně než o mém zločinu. Ale byl mezi těmi řečmi koneckonců tak velký rozdíl? Advokát se oháněl rukama nad hlavou a připouštěl vinu, jenže s přiznáním polehčujících okolností. Prokurátor ruce napřahoval a prohlašoval, že jsem vinen, ale přiznání polehčujících okolností zamítal. Jedna věc mi přece jen nějak vadila. Proti vlastnímu předsevzetí jsem byl občas v pokušení zasáhnout a obhájce mi pokaždé řekl: „Mlčte, bude to pro váš případ lepší.“ Kdekdo se tvářil, jako by se ten proces projednával do jisté míry bez ohledu na mě. Celé jednání probíhalo bez mé účasti. Rozhodovalo se o mém osudu, a nikdo se mě na nic neptal. Chvílemi jsem dostával chuť všechny překřičet: „A kdo tedy, prosím vás, je tu obžalovaný? Přece snad obžalovaný taky něco znamená, ne? Poslyšte, co vám potřebuju vysvětlit!“ Když jsem to ale rozvážil, neměl jsem co vysvětlovat. A přestože člověka baví pozorovat, jak se s ním ostatní zabývají, musím přece jen uznat, že mu taková zábava dlouho nevydrží. Například prokurátorova řeč mě brzy začala unavovat. Můj údiv a zájem vzbudilo v ní jen pár úryvků, sem tam nějaké gesto a snad i některé celé, ale ze souvislostí vytržené tirády.“ (Camus, Albert: Cizinec, s. 87)

„Už potřetí jsem odmítl kaplana. Nevím, o čem s ním mluvit, není mi do řeči a beztoho se s ním už brzo uvidím. Nic jiného mě teď už nezajímá než jak uniknout mechanismu, jak zjistit, jestli existuje východisko z nevyhnutelného. Přidělili mi novou celu. Když se natáhnu, vidím z ní nebe, ale nic víc. Celé dny pozoruji, jak na jeho hladině blednou barvy a den se mění v noc. Ležím, ruce pod hlavou, a čekám. Nevím, kolikrát jsem si už položil otázku, zdali se vyskytly případy, že odsouzenec na smrt unikl neúprosnému mechanismu, zmizel před popravou, prolomil kordon policistů. A teď teprve si vyčítám, že jsem nikdy nevěnoval dost pozornosti popisům poprav. Tyto otázky by měly každého zajímat. Člověk nikdy neví, co se může stát. Samozřejmě jako všichni lidé jsem i já kdysi četl zprávy v novinách. Jenomže určitě existují také odborná pojednání a po těch jsem nikdy nepátral. V nich bych byl asi našel popisy útěku. Byl bych se možná dověděl, že třeba jen v jednom případě se kolo zastavilo, že jen jedinkrát na tom neodvolatelném předurčení změnila cosi náhoda nebo příležitost. Jedinkrát! Myslím, že do jisté míry by mi to bylo postačilo. O ostatek by se už postaralo mé srdce. V těch novinách se často psalo o dluhu vůči společnosti. A podle nich se měl splatit. Jenže fantazii tohle nic neříká. Té jde spíš o možnost uniknout, o možnost přeskočit hradbu neoblomného rituálu, dát se do zběsilého úprku, který naději otevírá všechny vyhlídky. Přirozeně vyhlídky, že vás v plném běhu na rohu ulice trefí ze salvy jedna kulka. Ale když jsem to všechno promyslel, nic mi takový přepych neslibovalo, kdeco svědčilo proti, a já znovu podléhal mechanismu.“ (Camus, Albert: Cizinec, s. 95)

„Maminka často říkala, že člověk nikdy není nešťastný ve všem všudy.“ (Camus, Albert: Cizinec, s. 98)

„V podstatě mi bylo naprosto jasné, že je celkem jedno, zemřeme-li ve třiceti nebo v sedmdesáti, poněvadž samozřejmě tak jako tak budou žít ostatní muži a ostatní ženy dál, a celá tisíciletí se na tom nic nezmění. Tohle tedy bylo nad slunce jasnější. Pokaždé bych umíral zas jen já, teď jako za dvacet let. V tomto bodě mých úvah mi trochu vadilo, že při pomyšlení na dvacet let života před sebou mnou projela strašné škubnutí. Nedalo se nic dělat, musel jsem je zdusit představou, jak by asi vypadaly mé myšlenky a pocity za dvacet let, až bych měl život chtě nechtě za sebou a musel to balit. Jak už jednou člověk umírá, otázka jak a kdy ztrácí význam, to je mimo diskusi.“ (Camus, Albert: Cizinec, s. 99)

„Ani hlas se mu netřásl, když mi řekl: „Copak vy opravdu nemáte sebemenší naději a žijete smířen s myšlenkou, že zemřete a zmizíte beze stopy?“ – „Ano,“ odpověděl jsem.“ (Camus, Albert: Cizinec, s. 102)

„Jsem vinen, splácím to, a nikdo na mě nemůže žádat víc.“ (Camus, Albert: Cizinec, s. 102)

„V té chvíli, sám nevím proč, jako by ve mně prasklo. Začal jsem křičet z plných plic a spílal jsem mu a řekl jsem mu, aby se nemodlil. Popadl jsem ho za límec sutany. Až ze dna srdce jsem dávil radost i vztek a všechno na něj chrlil. Vypadá tak sebejistě, co? A přece z jeho jistot žádná se nevyrovná jedinému ženskému vlasu. Není si ani jist, jestli je naživu, vždyť žije jako mrtvý. Já třeba vypadám, jako bych měl jen prázdné ruce. Ale sebou si jistý jsem, a vším jsem si jistý, jsem si jistý svým životem i tou smrtí, která už dlouho čekat nebude. Samozřejmě, mám jen tohle. Ale aspoň tu jistotu držím v rukou stejně pevně, jako ona drží mě. Měl jsem pravdu a mám pravdu, pokaždé mám pravdu. Žil jsem určitým způsobem a byl bych mohl žít jinak. Dělal jsem tohle a nedělal jsem ono. Neudělal jsem to nebo ono, ale udělal jsem zas něco jiného. A nakonec co? Jako bych byl celou tu dobu jen čekal na tuhle minutu a na to svítání, aby mi daly za pravdu. Nic, dočista nic nemá význam a já dobře vím proč. On ví taky proč. Po celý ten nesmyslný život, který jsem vedl, čišel ke mně z hloubky mé budoucnosti skrz všechny ty roky, které ještě nezačaly, temný van a všude, kam až dolehl, dostalo všechno, co mi poskytovaly roky o nic skutečnější, ve kterých jsem žil, jen jediný význam, ten van všechno vyrovnal. Co je mi do smrti jiných, do lásky k matce, co je mi do jeho Boha, do životů, které si lidi vytvářejí, do osudů, které si zvolí, mne si měl zvolit osud jediný stejně jako miliardy privilegovaných, kteří se jako on nazývají mými bratry. Copak to nechápe? Kdekdo je privilegovaný. Všichni do jednoho jsou privilegovaní. I na ostatní dojde a jednoho dne budou odsouzeni. I jeho odsoudí. Co na tom, že obviněný z vraždy půjde na popravu, protože neplakal matce na pohřbu? Salamanův pes měl stejnou cenu jako jeho žena. Malá automatická žena měla stejně velkou vinu jako ta Pařížanka, co si vzal Masson, nebo jako Marie, která chtěla, abych si ji vzal já. Co na tom, že Raymond byl můj kamarád stejně tak jako Céleste, který stojí za víc než on? Co na tom, že Marie dnes dává svá ústa nějakému novému Meursaultovi? Copak nechápe toho odsouzence, a že z hloubky mé budoucnosti... Zalykal jsem se křikem. Ale dozorci už mi tahali kaplana z rukou a vyhrožovali mi. On je uklidnil a chvilku se na mě mlčky díval. Do očí mu vhrkly slzy. Otočil se a šel.
Po jeho odchodu se mi znova vrátil můj klid. Byl jsem vysílený a převalil jsem se na pryčnu. Podle všeho jsem potom nějakou dobu spal, poněvadž jsem se vzbudil a na obličej mi padaly hvězdy. Doléhaly ke mně zvuky venkova. Vůně noci, země a soli mě chladily do spánků. Zázračný mír toho spícího léta do mě vnikal jako vzedmuté moře. V té chvíli na okraji noci zavyly někde sirény. Dávaly znamení k odjezdům ve světě, který mi byl už nadobro lhostejný. Poprvé za dlouhou dobu jsem vzpomínal na maminku. Jako bych najednou pochopil, proč si na sklonku života našla „snoubence“, jako bych pochopil tu její hru, že začíná znova. Tam dole, taky tam dole kolem útulku, kde životy dohasínaly, měl večer podobu tesklivého smíru. Na dosah smrti si maminka jistě připadala oproštěná a přichystaná prožívat všechno znova. Nikdo, nikdo neměl právo nad ní plakat. A já si taky připadal přichystaný všechno znova prožívat. Jako by mě ten prudký hněv očistil ode všeho zlého a jako by mě zbavil naděje, já pod tou nocí těžkou hvězdami a znameními se poprvé otevíral něžné netečnosti světa. A protože jsem vnímal, jak se mi podobá, jak se mi bratrsky podobá, já cítil, že jsem býval šťastný, že dosud šťastný jsem. Ještě aby se všechno dovršilo, abych si nepřipadal tak sám, mohl jsem si už jen přát hustý dav diváků, který mi přijde na popravu a uvítá mě pokřikem plným nenávisti.“ (Camus, Albert: Cizinec, s. 104-105)

„Lhát neznamená jen říkat to, co není pravda. Znamená to hlavně říkat víc než to, co je ve skutečnosti pravda... Tak to děláme všichni a každý den, abychom si zjednodušili život. I když se ta na první pohled nezdá, Meursault si nechce zjednodušit život. Říká jen to, co je, odmítá zastírat své pocity a společnost se ihned cítí ohrožena. (Camus, Albert v předmluvě k americkému univerzitnímu vydání Cizince; Cizinec, s. 107)

pátek 5. prosince 2008

Je jenom teď,budoucnost je myšlenka,úmysl,touha,o jejímž uskutečnění se rozhoduje řadou teďů.Co je teď odloženo,v budoucnost už nevejde (Panna 1)


„Poslední naše tři dny měly jiný ráz než ten týden předtím. Cítil jsem se volněji: už tu nebyl úkol řešit Pannu. To byla Žena, a bude-li se chtět milovat, dobrá; když ne, ale já ano, tak to udělám, a také dobrá. Už jede na svou duši. Mně na mé všecka tíha ovšem zůstává. Ale celkově jako by se pohlavní stránka svinula stranou: zanikla v její vlídnosti, pojímavosti a v milosti. Jako…? Moje veliká dcera budoucí, které pro její zkušenost už nemusím nic vykládat, ona zkrátka je při mně.
Nepoznal jsem, ať mi lásky prominou, do této doby ženu tak vlídného pohledu, konejšivého gesta, tak skromného vyjadřování názoru, třeba pevného. Dostat se do jejího duchovního pole už je jako dosažení. (Nějaký mladý floutek, vhodnější pro ni než já: poznal by to a vážil si toho?)
Bokem, ke zvláštní pozornosti odložil jsem si její větu z dopisu: že se nechtěla zamilovat. Chtěla tedy jenom udělat zkušenost, po níž teprv měla otevřenu svobodu k výběru muže?“ (Vaculík, Ludvík: Loučení k panně, s. 49-50)

„Dělá mi dobře, že jsem v ní byl. Rád bych se jí zeptal: byl jsem dost něžný, byl jsem správně surový a jak se máš v klínku? Dokážu ji ucítit, voní dost ještě jako dítě, neb jest to stále ona panna. Moje zvíře na to hledí jedním okem, s posměchem: jako by mi blahovolně nechávalo, co není dost pro ně.“ (Vaculík, Ludvík: Loučení k panně, s. 54)

„Milý Františku, rozhodla jsem se, že Ti napíšu o milování. To je totiž tak velkolepé! Objevování, co všechno, a jinak, při něm lze cítit a prožívat. A nesměj se mi, prosím. I ta postupnost v objevování se mi velice líbí. Skrze Tebe přicházím k poznání i v tomto, kdy je mi dobře a kdy líp, přestávám mít konečně ostych před vlastní tělesností i toho druhého. Dotekem, tápáním rukama si zvykám, baví mě zkoumat Tě i takto, hledat v Tobě tímto způsobem. Je až tragikomické, jak se část Tvého předvídání budoucnosti vyplňuje: na milování myslívám stále častěji, jenže ne bez strachu a výčitek o Tvoje zdraví, moje vina na Tobě je už tak dost velká. Mé pravidelné sebemučení úvahou, jak uvést v soulad jistotu, že Tě mám ráda, s další skutečností: že Tě vyčerpávám a ničím, končí pravidelně nelogickým skokem k strašné myšlence, promiň. Asi bych opravdu s Tebou chtěla mít děcko! Ale lhát při milování Ti nebudu, Tvoje nedůvěra v tomto mě štve. Stejně jako nejde lhát, jestli „už“ jsem, nejde. Co mě pořád udivuje: zvláštní druh slasti, rozlévající se od rukou, brnění od konečků prstů do celého těla. A pocit, který přichází jenom někdy, poprvé – což mě udivuje také – v Novém Jičíně. Někdy by mi stačilo jenom ležet vedle Tebe, usnout, a nic. (Jsi bezohledný, ohleduplný, dobyvačný a surový, děkuju Ti.) Tento příšerný dopis určitě vyvolala modřina průměru jabka po jednom pádu. Z postele. Líbá Tě a miluje Kristýna (Vaculík, Ludvík: Loučení k panně, s. 95)

„Abych nebyla více nešťastná, musím se přestat chovat jako svobodná žena. S vědomím, že víc mi nemůžeš dávat, než dostávám teď. Zvažovala bych i různé jiné varianty, kdybych nebyla rozhodnuta už předem. Začnu se k lidem mít jako něčí žena, nemusí každý vědět čí. Chyba je ve mně: neodevzdala jsem se Ti úplně, nechala jsem si uvnitř pojistku, která mi připomínala, co mě čeká po Tobě. Ta pojistka souvisí s nejistotou, co vlastně ve mně máš Ty? Že jsem nevěděla, jestli Tě při mně nedrží spíš strach z další viny a soucit – než láska. Když pomineš odpovědnost za mne, co Ti vyjde? Chceš mě? Stojí Ti to za to? No jo, Ty říkáš, že láska se neptá.“ (Vaculík, Ludvík: Loučení k panně, s. 98)

„Byla by šla studovat do Prahy, kdyby tehdy nebyla přišla k němu s vlčími máky? Panny prý jsou vzácné v jejím věku osmnácti let. To mírné mazlení – nebyl to už zlý čin? Ale vždyť nebylo možné pustit ji domů takovou, jaká přišla. Namouduši, teď nevím, co jsem si tehdy myslel, a kdoví, jestli jsem to věděl vtedy. Nebo vědělo to ve mně jenom něco? Byly to dny, šly za sebou bez nároku i výčitek, bez násilí i bez sebeovládání. Prostě jsem den po dni byl s dívkou. Bylo to tak nečekané, bylo to zajímavější než soulož, takže jsem vůbec nepomýšlel na to otevřít si ji. Jak se blížil konec naší cesty, bylo moc mrzuté, že budu muset asi něco rozhodnout. Jaká urážka, jaká rána pro ni poslat ji domů bez toho, nač byla zvědavá! Jak už jinak, líp, slušněji, krásněji mohla si požádat? Byl před ní naze mužem: ona pannou, stav přechodný, neudržitelný. Nejvíc vnímal její něhu, jak se dotkla jeho ruky u stolu v restauraci, když tam vešla rodina s malým chlapcem. Byla jak anděl: to se mělo správně možná číst jako výstraha.“ (Vaculík, Ludvík: Loučení k panně, s. 119)

„František si připadal jako kámen nevýznamně postrčený přes hranu kopce, z něhož se teď začíná sunout dolů. Která její slova to byla? – Moje jediná naděje je Bůh? Já tě doopatruju? Chtěla bych do kláštera?
Až s ní bude mluvit, řekne jí: Ale panno! Všecky ty světice a nevěsty Kristovy se mu v duchu oddávaly a byly by přijaly jeho ten. Pochybuješ o tom? Kristovo tělo je po kouskách v mužích pro ženy. Napsal jí:
„Kristýno Kristovno!
Ty bys přivítala, kdybych se uznal za starého, čímž bych pro Tebe byl vyřešen bez Tvé viny. Ale já stojím, i teď, když tu nejsi. Nemůžeš mi dát, co potřebuju, ačkoli to máš, nemůžeš, protože nesouhlasíš. Přemýšlím o Tobě celou dobu, co se známe, a zatím Ty přemýšlíš o sobě. Jaká shoda v předmětu! Žije se teď. Je jenom teď, budoucnost je myšlenka, úmysl, touha, o jejímž uskutečnění se rozhoduje řadou teďu. Co je teď ztraceno, odloženo, v budoucnost už nevejde. Potřebuješ-li se hledat, tak až se najdeš a budeš tam potřebovat mne, hledej mě.“
Dopis jí nedal. Místo toho jí jenom řekl, že bude dělat to, proti čemu nemůže být námitek. Tedy stloukal polici pod chladničku: ze všelijakých odřezků nestejného průřezu, nevhodných rozměrů. Ona mu pomáhala. Byla tichá, zkroušená, vnímavá. Nevěřila jho rozhodnutí, ještě když práci skončil a oblékal se. Také se oblékla a jela s ním na přednášky, jež měla od čtyř, zatajila to a bylo šest.
V tramvaji mu řekla:
„Já tě v sobě cítím pořád.“
Proč se mnou je? Protože jsem se octl v konjunkci s jejím prázdnem či nerozhodnem: měla jeden platonický vztah ve škole, který se nehýbal z místa. Pozval jsem jí do svého neštěstí. Miluje mě? Ona myslí, že ano. Já jí – co? Toto. Zatížil jsem jí citem i rozkoší, nedokáže mne už setřást. Nevidí šťastné řešení. Spíš by se vyrovnala s mou smrtí, než s tím, že by mě odstrčila.
František si uvědomil něco zlověstného: on začíná na Kristýnu vzpomínat jako na minulou! Třebaže se pořád vídali skoro denně, byla ta současnost z takové látky, že ji odkládal, a sahal dospodu, třeba takto v noci. Vzpomínal na začátky, kdy pro něho při vábivé něžnosti přece neměla ještě dost smyslné dráždivosti. Kdy nedokázal její tělo vzít: drapnout je a rozštípnout… a jak se k němu musela postupně dělat: ráda, s citem i vtipem. S tím jejím tichým smíchem při dosažení. Jak se osmělovala, začínala si vybírat, přát si, až neporoučívat… Nakonec si našla svou vlastní figuru: sklonila ramena, prsa a paže na postel, tvář vtiskla do polštáře. I prsy, břicho co nejníže. A takto vzmocněný zadek nastavila do roviny očekávání. Tento obraz, obraz přijímání samce jako útvar jeskynně estetický, Františka i teď velice těší. Vnímá, jak ta žena silně dýše do polštáře, jak schytává v sobě nitky rozkoše a přitahuje si mužskou chtivost do prostředka, tiše kňučíc. Když ji má, tráví ji. To změkne ve hřbetě, ve stehnech, a zahučí polosrozumitelně: Já už su! A roztřese se smíchem v sobě, nebo sobě: Nejsem já blbá, už zas? Já ovšem, někdy, dělám ji dál, jsem tu přece taky já. Ona tedy obrátí pozornost ke mně v sobě, počká na semeno a přijme je s přidaným potěšením duševním. Když smíme. Já se někdy ptám: Můžu? No, že seš to ty…! Pak ona celou svou dvacetiletou tíhou skecne na bok, zvedne ke mně obličej a tváří se blaženě jak po Zvěstování Panně. S koleny přitaženými pažemi ke kruhovým prsům, jež si tím vytlačuje do stran, s lůnem zarudle mokrým mezi chlupy, hledí na mne, pokyvuje hlavou a praví: Hn… no, no! To bylo dobré!
František užil žen: totiž se čtyřmi ženami František prožil Ženu. Když teď uvažuje, co je toto, napadá mu, že Panna si to zřetelněji brala až k duši, a jakoby s nějakým pravzděláním: Takto si pochvalovat spojení, tak potěšeně děkovat mužovi neslyšel jsem. V celém tom ději mě nejvíc zajímá ten orgastický smích, který dostává jen v této kompozici: začíná jí cukat bříškem s posledními mými cuky v ní. Z čeho ten smích? Ze stržení studu za samičí pozici? Postavení jejího intelektu nad tím nevyhnutelným pářením ženy a muže? Či je to triumf nad mužem? – Co všecko píší muž či žena do svého spojení, a co kdo z nich z toho přečte?
Venku byl silný mráz, když toto se ani ne před rokem dělo, opakovalo, a pak náhle zlom, mlčení. Co je, co se ti stalo? Ne, nic. Ale přece něco. Pověz!
„Jenom jsem si uvědomila: kde je ten ostatní život k tomu?““ (Vaculík, Ludvík: Loučení k panně, s. 128-130)

„Rozhodla se mít Františka ráda, ať jí to přinese cokoliv. Bude se s ním i milovat, jestliže on to přijme tak, že mu to dává, protože ho má ráda, i když pro ni to není tak důležité. To potrvá, dokud František bude moct. A potom… teď byl napjatý, chce s ním být dál, protože – jak předtím víckrát řekla – tamto nebylo hlavní. Ona nechce, aby se jí stalo, co jeho manželce… toto pochopil až dodatečně: aby nechodil k jiné ženě? Ona by byla ráda, kdyby v tom domě, kde ona bydlí, získal místnost, kde by se mohl scházet se svým chlapcem: jako dílnu i příbytek. Nakonec řekla, že si připadá rozmazlená: než takto se tahat po Praze, byla by ho raději vzala k sobě.
František ani nemohl hned poznat, jak mu je. Ucítil: pevnou ženskou ruku! Nejvíc žasl, jak přesně vyslovila jednu jeho touhu: najít místo, kde by mohl bývat s chlapcem. Kristýna pak skutečně začala jednat s majitelem domu, kde bydlí. Zdálo by se, že jeho sebetýrání odpadá. Ano, ta žena se chce obětovat. V noci, ve chvíli zření, si uvědomil, že toto je přeci povaha každého dobrého manželství: někdy je to žena, jindy muž, kdo takto pochopí svůj díl.“ (Vaculík, Ludvík: Loučení k panně, s. 132)