Jistota krásy života

„Mým nuceným odchodem z univerzity se definitivně a teď už zcela naléhavě vyhrotila otázka mého odchodu za hranice. Ta myšlenka mne pokoušela již od února: Půjdu? Nepůjdu? Lákadel a lákatelů bylo habaděj, příležitostí se naskytlo několik. Proč jsem žádné z nich nepodal ruku? Čekali mne venku, vyzývali k útěku. Věděl jsem, že bych ve světě netrpěl nouzí o místo, byl bych mohl zpět do Ženevy, byli by mi pomohli kolegové francouzští, zámořské univerzity byly by mi poskytly příležitost uplatnění, svobodného růstu, světového ohlasu, nebyl jsem odkázán na to živit se politickou prací. Věděl jsem přitom také, co mne asi čeká doma, a třebaže jsem dosud netušil, že mi půjdou na samotnou živořivou existenci člověka a nakonec na holý život, musil jsem se bát násilného umlčení, a tedy ztráty všeho, do čeho jsem kladl veřejný a národní smysl svého života. Proč jsem nešel? Důvody si rozkládám a zevrubněji rozebírám vlastně teprve teď a také se naprosto schvaluji s dlouze pozdní dodatečností. Tenkrát jsem jen čímsi hluboko ve mně jistotně předem věděl, že přes všechna pokušení, výzvy, příležitosti a perspektivy nepůjdu, cítil jsem otázku jako intimní a osobní otázku svědomí, jako věc volby, jež se musí shodovat s tím, co bytostně jsem. Toť se ví, že mi myslí táhly nesčetné emigrantské a uprchlické existence, co jsem jich za život nasbíral, cožpak jsem jich poznal málo? Ruští studenti mých pražských univerzitních let, ti pozdní, kteří vyvázli z nebezpečí Říjnové revoluce, které jsme my mezi sebe přijímali tak chladně a oni nás mezi sebe vůbec ne, které jsem já obcházel tak zvědavě a zároveň stísněn, děti cizí tragédie, věkově o něco starší, zkušeností tak nesmírně vzdálené, debatérsky vzrušené a plné programů a nadějí, a zase divně polámané a otřesené, někdy zjevně rozložené steskem, šinuli se mi v duchu z dalekých dvacátých let před očima bezejmenní nebo s jmény... A nakonec, emigrace za emigrací, němečtí uprchlíci první doby hitlerismu, na pochodu Prahou do velkých demokracií. Unesl bych jejich osud? Unesl, ale nechtěl bych se jim podobat. Jediným řešením by pro ně bylo bývalo dát si amputovat mozkový závit svých vzpomínek a vrůst celou bytostí i všemi plány do přítomnosti a budoucnosti prostředí, do něhož se zachránili. Možné to nebylo, a žili tedy jen z pozůstatků životních sebeprojektů, které si přinesli, jejich trvalou přítomností zůstávala jejich minulost. Všechno se ve mně příčilo podobnému údělu a odmítal jsem jej i za ženu a dítě. Obě by mne byly odhodlaně a věrně následovaly na dráhy nejnejistější, ale mne ani nenapadlo podrobovat jejich věrnost zkoušce a vydávat je bolestem rozpolcení, zůstanou čím jsou, celými lidmi rovně rostoucími – i proti osudu – z toho, čím se narodily na tomto místě a v tomto čase. Opřeme se o sebe samé, i bezbrannou pevností dítěte jsem si byl jist. Ale mnohem víc než tyto důvody již tak velmi osobní vážila tíhou, jež vskutku rozhodla, jistota ještě hlouběji intimní a vůbec nejintimnější, evidence vlastní povahy: nejsem schopen se uznat poraženým. Nějak se hlásil a ze zapomenutí stoupal zážitek výslechů na gestapu: porazili mne, byli na mne tři, tloukli a já jsem se blbě pral dál. Že je to na nic, jsem přece věděl, byl to nesmysl. Ale zahodit v sobě důstojnost člověka bylo nesnesitelnější než zahodit rozum, bylo nemožné. Tím odrážením ran a údery lokte jsem zůstával svobodným člověkem, tedy člověkem. Ti němečtí chlapi to cítili stejně dobře jako já, kvitovali to smíchem, ale uznale. Necítil jsem se ani po únoru poraženým. Cítil jsem se jen přemožený, povalený na zem, bit. Bylo vyloučeno dát za pravdu těm, kteří mne porazili, byli jen silnější, pravdu neměli. Ani mne nenapadne, abych je „uznal“, ještě méně, abych před nimi utíkal, vzít do zaječích je pro mne doslova fyzicky nemožné, abych ustoupil, byl bych musil vidět, že vyhráli právem, že jsou praví vítězi. Ale já jsem k nim cítil jen opovržení, neboť pracovali lží, a bylo mi zřejmé, i že si nezaslouží pocitů jiných i že se ode mne jiných nikdy nedočkají. Nemohu si pomoci, chovám se podle svého opovržení, ba nedovedu je ani zakrýt. Tím hůř pro mne, nepřátelé to vidí a mstí se, nesnášejí to. Vždycky jsem si svou opovržlivost odpil. Je opovržení výhodným rádcem? Ani zdání, ale je rádcem spolehlivým, já na něj nemohu nedat. Izoluje vás strašně, i mezi spojenci a spolupřemoženými, všichni raději nenávidí. Ale já přece snesu samoty nesmírné množství, mezi nepřáteli i mezi přáteli. A zůstávám. Všichni přece utéci a ustoupit nemohou, někdo musí zbýt na místě, aby nepokrytě opovrhoval a trval na svém. Musí čelit. Čelo je odkryté, otevřené, stálé a věrné. Chodili za mnou a říkali mi: Stačí už jen to, že jste zůstal, že jste tu, aby oni nemohli srůst s pocitem definitivního triumfu a my abychom nepoklesli na mysli docela. Nejraději jsem to slýchal od mladých lidí. Chtěl jsem tedy dávat příklad? Snad i to, znal jsem přece imperativní sílu a nákazu vzorů, sám jsem po celý život hledal koho obdivovat, ani ne tak proto, abych se mu podobal a napodobil ho, ale aby mne svým příkladem utvrzoval ve mně samém, abych se dík jemu podobal víc sám sobě, tu se mi zdávalo, že moje vzory imitují mne. Ba právě to, víc než představa toho, čím se mám nebo mohu stát nebo jsem pro jiné, mne pronikala představa toho, kým musím zůstat sám pro sebe, abych se mohl nikoliv snad dál mít rád – neboť jsem sám sebe nikdy zvlášť rád neměl, a jako jsem po celý život nebyl žádným velkým oblíbencem lidí, neliboval jsem si ani sám v sobě -, ale abych se sám v sobě cítil totožný, stále totožnější a stále výš totožný. Vzít na sebe svůj osud tomu říkali moji zamilovaní autoři, ale já bych raději řekl, tak jsem to také raději cítil, že jsem na sebe bral sám sebe, a svoloval jsem, aby to bylo čím dál tím těžší. Tuhle představu života, jež je i zhodnocením života, vytvořila vlastně moje generace: zač by stála, kdyby alespoň svoje vlastní a zvláštní hodnoty nedokázala plnit a uskutečňovat nejlépe ze všech? Ale generace negenerace, příklad nepříklad, vidím dnes, že to všechno dohromady (- ta neschopnost cítit se poražený, to opovržení místo nenávisti, ta potřeba zůstat na bojišti a čelit, to hledání vzoru, jímž jsem sobě měl být já sám v nějaké další poloze, ta nelibost v sobě daném, to braní sebe samého na vlastní záda -) bylo společně založeno ještě někde hloub, kde to splývalo v povahové evidenci pod všemi přesvědčeními, zásadami a sebeprojekty, v něčem, z čeho bylo lze pořídit mnoho i velmi málo a pro co jsem těžce hledal, a dosud hledám, jméno, které může být jen jedno, jediné. Je to spíš osobní duševní klima než co jiného a nejbližší skutečností je stav naděje, třebas jen velmi nepřesně. Jak by to taky bylo přesné, to klima stojí stejně blízko i beznaději, snese se totiž s vědomím, že vyzní nadarmo, není odkázáno na úspěch. Není žádným škubavým doufáním v krajní situaci, je trvalým duševním podnebím a je zároveň i ústrojím, jímž vnímáme svět a děj a prožíváme svůj osud. Nepotřebuje podnětů a nemá důvody rozumové, je to věc událostmi neskličitelná a nevyvratitelná, úvahou neobhajitelná, ale i nenapadnutelná. Jistota tedy. Čeho? Jistota krásy života, je to úžas z té krásy, kterou lze prznit, ale ne zamezit. Jistota lásky k té kráse, lásky nepotlačitelné, nespoutatelné, tedy i jistota svobody, s níž milujeme. Proto si také tato jistota nemůže ani přát život jiný než ten, který ti byl dán, nechceš ani na okamžik jiný než ten svůj zázračný, ať je jakýkoli, a tomu se právě říká souhlas s vlastním osudem a tvůj život je pak Kristovo „roucho nesešívané“, o které se musí metat los, neboť je bez stehů a záplat, celé z jednoho kusu. A poněvadž ta jistota vnímá zázraky, věří v ně – jak nevěřit zřejmostem? -, a poněvadž uznává zázraky, tak se i modlí. Beze slov i slovy, slovy otčenáše i vlastními, ale modlí se, ač nikdy za sebe a osobní blaho. Existují bohové, k nimž se obrací? Co já vím, ale je tohle důležité? Zkuste se dopočítat modliteb, které se vznesly k nebesům prázdným a bohům neexistujícím! Znamenají však, že člověk si vytvořil zdroje naděje i tam, kde naděje nebylo, a obklopil se pomocníky, kde není pomoci. Je-li vůbec něco tvorbou, pak jistě a právě tohle. A je-li kultura tvorbou, jsou tedy tihle bezpomocní pomocníci a ty zdroje naděje i jediným naprosto úplným produktem kultury, chci říci takovým, jenž se nemíjí cíle a splňuje smysl kultury, zlidštit člověka, absolutně. Mnohem později jsem jednou četl pěkný emigrantův výklad důvodů, které ho pohnuly do exilu: politický exil, říkal, je idealismus, odvaha, nejednou i hrdinství, sebeobětování, věrnost, odhodlání svobodné vůle žít po svém a pracovat nezávisle. Proto odešel. A já jsem přesně z týchž důvodů zůstal!" (Černý, Václav: Paměti III. 1945-1972, s. 383-387)

Opozice je taktéž vláda

Pro parlamentní režim jakým je Česká republika je charakteristické to, že vláda v čele s premiérem je politicky odpovědná parlamentu, respektive Poslanecké sněmovně, což v praxi znamená, že vláda může fungovat, jen pokud získá podporu parlamentní většiny. Vláda je v parlamentním režimu, kde zároveň existuje proporční volební systém, obyčejně koaliční a je sestavena z parlamentních stran, které dohromady mají většinu mandátů. Počínaje rokem 1996 tu ovšem platí, že se buď nepodařilo sestavit většinovou vládu vůbec anebo jen s minimální většinou: po volbách 1996 a 1998 došlo k utvoření vlád menšinových; po volbách 2002 měla vláda pouze těsnou většinu 101 hlasů a volby v roce 2006 skončily 100 (ČSSD, KSČM): 100 (ODS, KDU-ČSL, Zelení). Avšak pokud disponuje vláda jen těsnou většinou či je menšinová, je ohroženo nejen její samotné vytvoření, nýbrž především její stabilita po celé funkční období. Pak se kromě vládní akceschopnosti vytrácí také vládní odpovědnost.

Nicméně v zásadě platí, že z hlediska rozvrstvení subjektů pravice-levice je stranický systém již prakticky konstituován. Důležitým atributem je také existence pouze čtyř stran, které disponují koaličním potenciálem (tj. ČSSD, Zelení, KDU-ČSL, ODS), s nímž je omezena možnost vytváření koalic a současně nekompromisní (!) prosazování vlastní politiky. Hlavní póly stranického systému zůstávají již více než deset let nezměněny: ODS reprezentuje konzervativně-liberální ideologickou opci, zatímco ČSSD opci sociálně demokratickou. Představují formace s oddělenou identitou a rovněž oddělenou legitimační a mobilizační bází, tedy klasickou pravolevou dualitu hlavních pólů obdobnou systémům západních zemí. Vedlejší póly pak ztělesňují jednak, doposud (!), periferně umístěná KSČM s jasně odlišitelnou ideologickou výbavou a mobilizačními zdroji; a jednak KDU-ČSL centrálně (pivotálně) umístěný vedlejší pól.

Dle mého soudu ovšem vývoj spěje k významné kvalitativní proměně: zatímco posledních osmnáct let platila dohoda všech stranických subjektů o vyloučení KSČM z exekutivy (což bylo jednou z klíčových příčin zablokování stranického (politického) systému a hlavním důvodem který znemožňoval úplnou alternaci moci - ve smyslu levice – pravice), tak nejpozději prezidentskou volbou před pěti lety začala legitimizace KSČM jakožto standardního politického subjektu, s nímž je možno vyjednávat a tedy jej považovat za legitimní součást hlasovacích většin v poslanecké sněmovně. Tento trend potvrdil Jíří Paroubek v posledním roce vlády ČSSD (s lidovci a Unií svobody), kdy ve spojení s KSČM prosadil nemalé množství zákonů a nakonec těsně před volbami deklaroval ochotu vládnout po volbách menšinově (ČSSD) s tichou podporou právě KSČM.

Z toho plyne: ať se nám to líbí nebo ne, co nevidět začne i u nás platit banální politologická poučka: opozice (nyní ČSSD a KSČM) je taktéž vláda, totiž ta příští!!

Český snář (2)

„Na začátku citovala Hobbese: Kdybychom princi a ševci prohodili mozky, kdo bude pak princem a kdo ševcem? K totožnosti paměti je třeba přibrat totožnost těla. K hledisku subjektivnímu zas hledisko sociální: protože ať by se oba postižení cítili čímkoli, musíme se ptát i jejich manželek, v kom poznávají svého muže. Buňky těla se za život několikrát vymění, pouze paměť přetrvává, i když propadá regresi. Člověkovo „já“ se proměňuje, máme dokonce několik „já“ současně, podle místa, funkce a účelu. Jedno plynulé celoživotní „já“ se skládá z dílčích, jež se přesahují: po vzpomínkách následují vzpomínky na vzpomínky. Jednota osobnosti je jako provaz z vláken spředena z přání, tužeb, morálních zásad a podobně. Čím delší tato vlákna osobnosti jsou, tím je osobnost pevnější. Osobnost se musí vědomě pěstovat a uvádět v řád, má-li odolat vlivům, které ji chtějí rozbít. Osobnost je tedy spíš nežli něco stálého a ohraničeného stálé úsilí o pevnou jednotu. Je vyjádřena svým vývojem“ (Český snář, s. 143)

„Ale to je mé přesvědčení: lidem, kteří mají věcně konkrétní odpovědnost za stát, musí být těžko jako nám, aspoň některým, někdy. Proto je mi blízký názor Pithartův. Jedna věc je soud o poměrech, a druhá jak si v nich počínat. To je látka na přemýšlení, zatímco absolutní negace nenechává k přemýšlení už nic, vychází z ní rezignace nebo útěk.“ (Český snář, s. 215)

Deset let mého nepsaní, to je zápis o marném řešení neřešitelného, než se mi rozbřesklo, že když to nejde, tak to nejde! Všecko své beru za celek sebe, a čemu se to nelíbí, to ať ode mne odpadne. Já ale se už od ničeho odkrucovat nebudu. (Český snář, s. 308)

„Pozoroval jsem profesora Černého, jak tam nehnutě mlčí a jenom kouří, není znát, jak vnímá dění, reaguje na máloco. Divím se jeho zájmu o tento mladší hemživý život, já v jeho věku budu zakyslý a všecko mě bude popuzovat, že ani nevylezu z brlohu, to je znát už teď. Já nebudu chtět vědět, co je nového! Špatně vidí, a pořád čte a píše. Zmizelo všecko, co skládalo jeho vnější duchovní svět, zůstal si sám. Odstěhoval se tedy dovnitř. Ne, on tam byl přeci vždycky doma, proto není choulostivě závislý na vnějšku. I bych se ho rád zeptal, co vidí, ale neumím s ním mluvit, možná se ho bojím.
Protože jedu pryč, a nevím, co se může stát, potřeboval jsem, aby mi někdo pomohl něco vyřídit. Vybral jsem si k tomu jednoho člověka a doufal, že se tu objeví. Když přišel, vzal jsem ho stranou a vyslovil svou žádost. Uslyšel jsem odpověď: dostals honorář, udělej to celé sám. Tato slova zněla jako pravda, ale do jakých poměrů řečena! Léta dělám práci bez odměny, má z ní užitek někdo jiný, a nevadilo mi to: někdo zas možná pracuje někde pro mne, tyto účty se v životě vždycky vyrovnávají nějak kruhem. Cítil jsem se jak po facce, jakou jsem dosud nedostal. Když jsem vstal k odchodu, zvedl se i Jiří. Zeptal se, co mi je. Potom se mi vysmál, jak mě mohlo napadnout obrátit se právě na tu osobu. Šel jsem pěšky a rozebíral si, co se stalo. Proč jsem se obrátil právě na něj – správná otázka: protože jsem cítil kritičnost našeho vztahu a žadatelskou pozicí nabízel jsem usmíření a důvěru. Odpověď, která přišla, je správná: přirozenější než má žádost. Koriguje mé nepřesné představy o našich poměrech: kdyby pominul tlak, jenž nás tiskne ke Kolářovu stolu, vypukl by hrubý boj – o peníze, postavení a slávu. Když jsem si svou příhodu takto rozebral, přestala mě mrzet.
Dal jsem se tedy do vyřizování té věci, omluvil jsem se Zdeně a s nechutí si představil, jak pozdě přijdu domů a co uslyším. Už za tmy dorazil jsem k Pithartům, otevřela mi p.P., chtěl jsem Petra, byl v koupelně a zavolal na mě velice odpudivě, avšak naprosto přesně mou povahou a náladou: „Právě jsem přišel, jsem ve vaně a budu tu tři čtvrti hodiny!“ Položil jsem věc na stůl a odešel. Venku jsem se jenom smál: Dobře ti tak, nemáš se pořád do něčeho cpát.“ (Český snář, s. 368-369)

„Když jsou blbí, já za to nemůžu. Já žádného bojovníka za pravdu taky nepotřebuju, ať se bez něj taky obejdou! Vždycky jsem se, doufám, různými slovy prohlašoval jenom za sebe. Má lež je tak moje jako má pravda, a nevím, co bude trestuhodnější.“ (Český snář, s. 382)

Tři výrokové krajiny a Rukopis královédvorský

Václav Bělohradský napsal: „Lidé jsou uděláni z výroků, jsou jimi obklíčeni. Co řekli a co slyšeli, kolem nich víří v pomíchané směsi, která se skládá z pravdy o nich a v pravdy jejich. Každý výrok patří do nějaké výrokové krajiny a má smysl, jen pokud se v ní k něčemu hodí. Výrokům, které se do krajiny hodí, se říká pravdy, těm, co v ní překážejí, se říká omyly nebo lži... Ve výrokových krajinách je také mnoho zřícených pravd, některé chátraly celé věky, jiné se zhroutily náhle a lidé prchali v panice z jejich trosek.
(...)
Některé pravdy k nám byly vneseny násilím a my už nemáme sílu se jich zbavit, jiné byly zakopány na skrytém místě a mapa k nim objevena až po staletích, některé jen na krátko zazářily a vyhasly navždy.“

1) 16. září 1817 „nalezl“ básník a filolog V. Hanka domnělý zlomek sbírky staročeských básní nazvaný podle místa nálezu Rukopis královédvorský. Rukopis byl kladen do let 1290-1310 a v roce 1819 byl vydán tiskem. Ve výrokové krajině probouzejícího se českého národa vzbudil obrovský ohlas, neboť prokazoval starobylost a vyspělost českého jazyka a české kultury.

2) 13. února 1886 uveřejnil profesor J. Gebauer v Masarykově časopisu Atheneum dva články s názvem „Potřeba dalších zkoušek Rukopisu královédvorského a zelenohorského“ společně s kritickým článkem Masaryka. Spor o pravost rukopisů překročil univerzitní půdu a stal se politickou záležitostí (na obhajobu rukopisů se postavil například F. L. Rieger).
Masaryk v České otázce vydané v roce 1895 k tomuto napíše: „Obsahem podvržených Rukopisů konstruována (zvýrazněno V. D.) byla domnělá minulost slovanská a česká – obraz té minulosti musil být opraven. Byl požadavek netoliko národní mravnosti, nýbrž i prospěchu, odstranit pozlátko a ukázat minulost pravou a takto odčinit poblouznění některých křisitelů, kteří se v závodě s kulturní prací ostatních národů spokojovali zdáním. Význam rukopisného sporu a vížících se k němu bojů dalších leží pro mne v tomto úsilí mravním.“
Ve výrokové krajině národně-obrozeneckého sebeklamu a pohodlnosti druhé poloviny 19. století byl konečně život české společnosti, skrze spor o pravost rukopisů, obohacen o působivou výzvu k etické opravdovosti, mravnosti a pravdě.

3) 15. března 2008 (na den přesně ke čtyřicátému výročí) uvedlo Divadlo Husa na provázku premiéru představení Rukopis královédvorský. Ve výrokové krajině počátku třetího tisíciletí jen málokdo z diváků pochopil pravdu, jež mu měla být zprostředkována. Každý výrok (myšlenka, text) patří do nějaké výrokové krajiny a má smysl, jen pokud se v ní k něčemu hodí a to právě není tento případ: divadelní zpracování Rukopisu královédvorského totiž neartikuluje v kontextu současné výrokové krajiny jakýkoli smysl , protože se nehodí k jiným výrokům a tedy postrádá přesah do přítomné doby. I když připustím, že (obzvláště na divadle) je možné a nutné nově interpretovat a aktualizovat texty, které byly pravdivé v časech minulých, tak za nastudováním tohoto textu zde a nyní hledám alespoň potenciál smyslu sice usilovně, leč marně.

A závěrem: pokud by zpracování látky, autenticita hereckých výkonů a osobité režijní pojetí přineslo divákovi strhující umělecký zážitek a tedy by byla vyhaslost pravdy dávného rukopisu přehlušena pravdou současného divadla, bylo by vše více čí méně v pořádku. Ale to se Bohužel nestalo. I mně bylo totiž hereckého souboru líto!!

(Psáno v týdnu po premiéře Rukopisu královédvorského v režii Evy Tálské v Divadle Husa na provázku v Brně.)

Prezidentská volba ve stínu tradic české politické kultury

Dovolím si několik málo poznámek k prezidentské volbě na pozadí politické kultury v kontextu tradic vezdejší politiky. Politická kultura a tradice české politiky z ní vyrůstající zde bude perspektiva, jež může objasnit mnohé politické peripetie posledních bezmála dvaceti let.
Jako ústřední problém se mi jeví fakt, že změny režimů (1918,1938,1948,1968,1989) zde neprobíhaly jako prostá výměna předcházející politické elity, nýbrž jako co nejdalekosáhlejší a nejdokonalejší negace veškerého minulého, jako popření dosavadního vývoje a všech jeho charakteristických znaků, a to na úrovni programové, ideové a ovšem personální. Pro momentální společensko-politickou situaci je podstatné to, že ani v demokratickém režimu po roce 1989 se této praxe společnost a politici nebyli schopni zbavit. Proč?

Dle mého soudu to na společenské rovině souvisí se způsobem přechodu od komunismu k demokracii. Zamysleme se: po roce 1968, na rozdíl od poválečné situace, nemohl nikdo (!) vstupovat do KSČ z ideového přesvědčení, tudíž režim musel přistoupit k vydíráni a podplácení (tedy korumpování) občanů, aby si zajistil jejich loajalitu. V praxi to znamenalo, že pokud chtěl člověk stoupat ve společensko-statusové hierarchii, musel dělat straně ústupky – musel se nechat korumpovat (ba častokrát musel ohnout hřbet). Nuže, a lidé, kteří byli v 80. letech středními kádry ve straně, a kteří zároveň byli ve vedeních různých státních podniků a kterým bylo pravděpodobně mezi 35-50 lety byli přesně ti, kteří měli sociální (záměrně nepíši ekonomický) kapitál (konexe, zkušenosti, znalosti, vzdělání) a kteří nebyli nikde nikým po roce 1989 jakkoli perzekuováni za členství ve straně. Tito lide pochopitelně po roce 1989 vytěžili ze svého kapitálu maximum – stali se z nich politické, podnikatelské a jiné elity! Zároveň, a to je klíčové, se tito lidé stali stěžejní voličskou klientelou ODS – a tak, jako před dvaceti lety nevstupovali do KSČ s vírou v komunismus, tak nyní nevolili a nepodporovali ODS pro její liberálně-konzervativní myšlenky: prostě, jako bylo tehdy výhodné, rozumné a pragmatické byt komunista, stejně tak nyní bylo výhodné být kovaný liberál a těžit z možností volného trhu. A vše napovídá tomu (jsem o tom přesvědčený), že přesně tohoto fenoménu - tedy komunistického dědictví v řadách svých voličů a sympatizantů, si byl a je Václav Klaus vědom, proto nikdy nemluvil o činnosti Charty 77 v pozitivním smyslu slova, proto vždy relativizoval možný účinek právního rámce na povahu přechodu od totality k demokracii a proto vždy a důsledně tvrdil, že o konci komunismu rozhodl průměrný, apatický, zkorumpovaný a dokonale znormalizovaný občan (Václav Černý z životní zkušenosti právě s těmito znormalizovanými lidmi vymyslel a definoval pojem „čecháček“ - viz tady: http://emancipation-email.blogspot.com/2008/08/z-pamt-vclava-ernho-2.html). Z tohoto Klausova „odkazu“ se naše politika a politická kultura nevzpamatovala dodnes, čehož důkazem je právě probíhající prezidentská volba - na jejím příkladu vidíme, že vzájemné pomlouvání, vydírání a korumpování není ani zdaleka uzavřená kapitola, ba naopak, této praxi se zde velmi daří a tedy ji musíme považovat za součást tradice české politiky!

Bohužel zde neexistuje dlouhodobá kontinuita v myšlení, jednání, v hodnotových orientacích; lidé nejsou ideově sebe-vědomí a zakořenění; za posledních sto let se zde mnohokrát musely převlékat kabáty což ústi v dezorientaci, agresivitu, vzájemnou nedůvěru, útočnost, netoleranci a strach.

Politická scéna posledních osmnácti let je této společenské situace zrcadlem: mezi politiky je zde rozšířená představa a praxe, že konstruování nové politiky musí předcházet zboření existující stavby a opuštění všech jejich znaků, což nevede k ničemu jinému, než k vyhraněné ideologizaci politiky, která přináší soupeření dnes už v podstatě dvou totálně si protiřečících vizí společenského vývoje. Politická scéna je již delší dobu radikálně polarizovaná a černobílá prezentace myšlenek zde vede k vyhroceným konfliktům, kdy dobro pro jednu stranu je opačnou stranou interpretováno bezmála jako národní tragedie! (Zeman: Česko po období Klausových vlád je spálenou zemí; Klaus: vyhlašujeme mobilizace (sic) proti levici před volbami v roce 1998 (myslel demokratickou ČSSD, nikoli KSČM, samozřejmě) Topolánek: po nástupu k moci dojde k čemusi na způsob noci dlouhých nožů; Paroubek: situace po volbách v roce 2006 je srovnatelná se situací po únoru 1948.) Politická kultura tu ve vlastním smyslu slova není!
Tedy čím dal častěji se ve zdejší politické kultuře vyskytuje fenomén jakési útočnosti v ideových formulacích, v některých případech s ostrakizující ambicí, jejichž zdrojem je staré známé přesvědčení o jediném možném řešení a o exkluzivním právu na jeho formulaci. Jako kdyby se občas zdálo, že konstatování plurality na prezentaci názorů je razantně zpochybňováno. Poslední týdny jsou toho důkazem.

Má otázka zní: přivykla česká společnost pluralitě názorů a preferencí a tím pádem pluralitě strategií a koncepcí? Mám za to, že nikoli! Myslím si, že pro přítomnost a budoucnost české politiky se nadále jeví být nebezpečná snaha některých politických aktérů povznést se do pozice nositele absolutního nároku na pravdu - v tomto smyslu slova je zdejší politická kultura dodnes poznamenána totalitou a v tomto slova smyslu jsme pořád v postkomunistické realitě!! Ostatně prezidentská volba tento postkomunismus v nás odhaluje v plné nahotě.
A nakonec: aby konflikty nevedly k destrukci celé společnosti, nutně musí existovat určitý základní konsensus (a tedy ochota ke kompromisu, který není možný bez vzájemné tolerance), respektovaný většinou společnosti. Jednou z mnoha definic politiky je, že politika je "umění možného". Čili je nám třeba politiky kompromisu na úkor nekompromisního (tedy v podstatě bezohledného) pojetí řešení sporu. A právě ve vnímání a praxi kompromisního přístupu se projevuje kulturně-politická vyzrálost společnosti. Jeho akceptace je totiž věcí míry a vkusu - kompromis musí být takovým aktem, který bere ohledy na všechny aktéry (názorové, národnostní, sexuální, a jiné menšiny). Ale zároveň musí mít svou míru či hranici, za kterou to již není kompromis, nýbrž kalkul, obchod, handl či ochota zaprodat se a tudíž popřít sebe sama a znevážit se v očích druhých i vlastních (viz současná KDU-ČSL, která svým chováním, tj. volbou Václava Klause prezidentem, zrazuje, s Bělohradským řečeno, strategickou ideu - nazvat chybu chybou a přiznat nezamýšlené důsledky jednaní, jež je nutno napravit – artikulovanou a prosazovanou Josefem Luxem od roku 1996) Zde, dle mého soudu, leží jádro problému tradic a současnosti politické kultury u nás! Neboť kultivovaný člověk ví, že v rozumné rovině je kompromis jednoznačně přínosem, protože je z povahy věci integračním prvkem v politickém systému, tedy má tendenci zmírňovat extrémní názory a sbližovat antagonistické pozice. V kontextu této úvahy je příznačné, že Václava Klause za prezidenta navrhuje, vší silou prosazuje, ba přímo bezohledně tlačí na hrad, izolovaná ODS. A zároveň jistým příslibem do budoucna stran politické kultury by mohl být kompromisní přístup ostatních politických subjektů ohledně společné podpory kandidatury Jana Švejnara v prezidentské volbě (což neplatí o dezorientovaných a identitu hledajících lidovcích).

Politika je dynamická a komplexní aktivita mnoha aktérů odehrávající se v mnoha rovinách na pozadí společenské reality a její dějinné linie, přičemž by měla směřovat k urovnání konfliktů a zájmů jednotlivých aktérů. Politiku je třeba vždy chápat vztahově: primární vztah je v rovině společnost (voliči) – politická reprezentace. Zdá se totiž, že společnost dlouhodobě preferuje a slyší na spíše nekultivované osobnosti, což dokazuje, v současném kontextu poučný, příklad politického pádu Vladimíra Špidly (jehož bychom právem mohli považovat za kultivovaného politika). Zjednodušeně řečeno důvody jeho konce byly dva: 1) neschopnost prosadit a vyjednat podporu tehdejšímu prezidentskému kandidátovi ČSSD, jakožto nejsilnější parlamentní strany; 2) nízká volební podpora ČSSD ve volbách do Evropského parlamentu a obecně nízké (kolem 10%) preference ČSSD ve výzkumech veřejného mínění. Jinak řečeno, dlouhodobě se ve volbách a volebních preferencích u společnosti prosazují politici, kteří svou rétorikou a vystupováním jsou opakem kultivovanosti a tedy opakem kýženého stavu. Znamená to, že drtivá většina lidí tu neslyší na kultivovanou prezentaci myšlenek a jejich obohacující pluralitu, což znamená, že česká společnost zatím nedorostla tomu, čemu tu říkáme politická kultura. Ludvík Vaculík někde napsal, že už nenadává vládě, nýbrž že nadává lidem. Já mu rozumím.

(Psáno v týdnu mezi první a druhou prezidentskou volbou 2008, tedy před znovuzvolením Václava Klause prezidentem.)

Český snář (1)

„Taky mi Jiří pravil, že já přeci už nemůžu svléct před lidmi najednou úbor, kroj či plášť, který jsem si kdysi sám dobrovolně navlékl. Nic jsem si nenavlékl, a čím si mě kdo přiodívá, ať si to zodpoví sám. Ať je každý tak dospělý, aby to vydržel. Jenže jakou úzkost budí obyčejná hrozba ztráty přátelství!“ (Český snář, s. 16)

„Byl jsem dnes ve městě, chtělo se mi s někým mluvit, zašel jsem ke Standovi. Když mi otevřel, opuštěnost byla na něm znát. Zeptal jsem se, co mu je. Řekl, že naň prostě najednou padly poměry. Pocítil to, když Vlasta Chramostová odešla s touže diagnózou – poměry – do nemocnice. Poměry jsou nesnesitelné a nevím, co bych mohl uvést za důvod k naději. Má naděje je bezdůvodná. Když si však dnešní stav promítnu do budoucnosti, nechtěl bych v ní žít. Mladí lidé žijí z hlouposti. Nebo vědí o budoucnu cosi víc, co já už nevím? Je zvykem považovat starší lidi za vědoucnější. To tedy je dnes obráceně: čím je člověk starší, tím toho ví míň a jeho předpovědi jsou pořád užší a užší, až končí v nic už zítra. Naproti tomu nově narozený člověk ví všecko, protože všecko je proň stejně možné, všecko se mu ještě může stát či dokonce podařit.“ (Český snář, s. 23)

„Nemívám chuť zajímat se bez účelu o osudy cizích lidí. Neprohlížím si lidi v divadle a ni na koncertě, nečekám od nich nic povzbudivého. Snáším jako trest, a vím zač, když musím někde poslouchat nějaké osudy: jsou všecky normalizovaně špatné, předepsané, bezútěšné, nebudí ve mne lítost, jsou to osudy zestátněné, patří je odmítnout! (Český snář, s. 68)

„Já si ale vždycky to, co říkám, v tu dobu myslím.“ (Český snář, s. 73)

„Uvést se do rovnováhy, získat úžasný klid života, zbavit se předmětů, záležitostí, dostudovat opuštěné látky a dopsat své věci. Objevit, vynalézt něco úplně jiného, co bude velice účinné, protože proti tomu nebudou nachystané rychlé odvety. A dělat to z neznáma! Být přitom nikdo! To by bylo!“ (Český snář, s. 100-101)

„My všichni máme tendenci scházet se v takovém složení, v jakém se nám dobře sedí a mluví. To znamená, že se dnes scházejí v jedněch sálech takoví lidé a v jiných jiní. To je naprosto špatné. My jsme schopni uvést se do stavu, v němž si budeme myslet, že vlastně máme svobodu, protože nám ji nikdo nebere. Je třeba podstoupit nepříjemný krok – pouštět se do kontaktu s lidmi, jejichž společnost nám nevoní. Celý život je člověk zatížen jednou věcí: neustále cenzurovat své známosti a vyřazovat své přátele. Potřeba harmonického soužití ve společnosti vede člověka k tomu, že místo aby řešil problémy společnosti, vytváří si svou vlastní společnost.“ (Český snář, s. 104)

„Mám své jedno hlavní téma, celý život. Kroužím kolem něho tedy a dovoluji si ze své okružní dráhy podávat zprávy. Můžu, mám právo a hlavně mám dokázat podívat se na ně i ze strany protilehlé. Mívám na věci někdy dva i tři názory, podle nálady, zdravotního stavu, podle souvislosti či poslední zkušenosti... Kdo nemůže mít víc názorů než jeden, tak nemyslí, jenom už jede. Bojím se, že co lidé považují za své myšlení, je často pouze přiřazování nových poznatků a vjemů tak, aby nerušily už naskladněné. Tvrdnutí kamene. Lidé nesnesou, když nepníte jejich představu o vás. Svou neschopnost přijmout vás vyloží si jako vadu vašeho charakteru místo svého.“ (Český snář, s. 108-109)

Poznámka k normalizaci

První polovina sedmdesátých let
Na mocensko-vládní úrovni byla sedmdesátá léta XX. století v ČSSR, především pak jejich první polovina, ve znamení kritické reflexe předchozích událostí a upevňování mocenské pozice nového stranického vedení. Tomu se jako nutná jevila rozsáhlá čistka, tedy přinesení důkazů o dominaci sil nespojených s reformními snahami konce šedesátých let. Kritériem pro činnost prověrkových komisí se nestalo ani tak chování jednotlivců během roku 1968, nýbrž spíše ochota podpořit systém nastolený Gustávem Husákem po 17. dubnu 1969.
Opoziční struktury proti komunistickému režimu v tomto období, pomineme-li politické strany v exilu, nebyly stranicky organizovány; a navíc opoziční činnost na počátku 70. let vyvíjely pouze nepočetné skupiny, jejichž činnost bezprostředně navazující na rok 1968 končí sérií devíti procesů v létě roku 1972 (celkem 47 odsouzených, z toho 33 nepodmíněně), jež postihla osobnosti, které se odmítaly smířit s normalizací. Tyto procesy znamenaly utlumení opozičních aktivit až do roku 1977 a tedy konsolidaci a upevnění vedoucí úlohy KSČ v zemi.
Václav Havel ve svém pronikavém dopise (viz tady http://emancipation-email.blogspot.com/2008/10/vclav-havel-dopis-gustvu-huskovi.html, z 8. dubna 1975, Gustávu Husákovi ovšem k této zdánlivé konsolidaci společnosti napíše: „Co zjistíme, když svou pozornost takto obrátíme od pouhého souboru vnějších jevů k souboru jejich vnitřních příčin a důsledků, jejich vazeb a významů, zkrátka k celé té skrytější rovině skutečnosti, na níž by měly tyto jevy dostávat společný lidský smysl? Můžeme i potom považovat naši společnost za zkonsolidovanou?
Odvažuji se tvrdit, že nikoliv. Odvažuji se tvrdit, že – navzdory všem vnějším líbivým faktům – vnitřně naše společnost nejen vůbec zkonsolidována není, ale upadá naopak do stále hlubší krize, do krize v lecčems nebezpečnější než všechny, jež z naší moderní historie pamatujeme.
Pokusím se toto své tvrzení doložit.
Základní otázka, kterou si tu je třeba položit, zní: proč se vlastně lidé chovají tak, jak se chovají; proč lidé dělají vše to, co ve svém souhrnu vytváří ten impozantní dojem totálně jednotné společnosti, totálně podporující svou vládu?. Myslím, že každému nepředpojatému pozorovateli je odpověď zřejmá: žene je k tomu strach.“ (Havel, Václav: 68-69)

Druhá polovina sedmdesátých let
V podstatě pro celé normalizační období 70. let je typická lhostejnost a beznaděj drtivé většiny společnosti, jejíž původ lze hledat ve strachu jakožto celospolečenském fenoménu, přičemž základním principem uplatnění jednotlivce v sociálně-statusové hierarchii byl princip vnějškové adaptace. Beznaděj vedla k apatii, apatie k přizpůsobováni, přizpůsobování k rutinnímu výkonu. To vše skládá dobovou představu o většinovém chování – představu o vnějškově zkonsolidované společnosti čili představu o normalizačních poměrech – ano, byl tu pořádek: avšak „byrokratický pořádek šedivé uniformity, umrtvující jedinečnost; strojové mechaničnosti, potlačující neopakovatelnost; zatuchlé nehybnosti, vylučující transcendenci. Je to pořádek bez života“ (Havel, Václav: 95).
Na přelomu let 1976 a 1977 vznikla občanská iniciativa Charta 77, v níž našli společnou řeč nositelé různých názorů: demokraté humanistických tradic, křesťané (katolíci i evangelíci), reformní komunisté, aktivisté z protirežimního undergroundu, lidé známí i méně známí, z centra i periferie. Impulsy, jež vedly k vydání prohlášení Charty 77 (vydáno bylo 1. ledna 1977) byly dva: 1) zásah státní moci proti hudebnímu undergroundu, přičemž podotkněme, že underground nebyl politický, pouze se odmítal podřídit režimním pravidlům v kulturní oblasti; 2) podpis Závěrečného dokumentu KBSE v Helsinkách, respektive vydání jeho textu ve Sbírce zákonů.
Avšak je třeba podotknout, že z hlediska fungování politické systému komunistického Československa neznamenalo prohlášení Charty 77 narušení hegemonického postavení KSČ. Komunistický režim odpověděl celoplošnou propagandistickou kampaní: všechny deníky, rozhlasová a televizní vysílání chrlily pomlouvačné články a zrežírované debaty. Státní bezpečnost zatýkala signatáře, 6. ledna byl společně s jinými zadržen i Václav Havel. V dubnu 1978 vznikl Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS), složený z 18 signatářů Charty 77.
K prvnímu lednu 1977, tedy ke dni jejího zveřejnění, měla Charta totiž pouhopouhých 242 signatářů, jejichž počet k listopadu 1989 stoupl na necelé dva tisíce. Jinými slovy znovuprobuzení a po dlouhých letech opětovná artikulace opozičního hlasu se uvnitř české společnosti v žádném případě nesetkala s masovou odezvou. Ba naopak - i když se aktivity opozice koncem 70. let rozšiřovaly, tak okruh aktivních disidentů zůstával nevelký a státní moci se podařilo opozici oslabovat: řada disidentů byla přinucena opustit republiku, několik bylo uvězněno a další šikanováni různými mocenskými opatřeními. Ludvík Vaculík si k problému apatie, zbabělosti a rezignace ve společnosti 20. 3. 1979 povzdechl: „Otázka zbabělosti a statečnosti. – Tuto otázku si mladí lidé kladou, protože je to pro ně hodnota. Nejsem si tak jistý, protože statečnost musí být na nějaké téma. Klást tuto otázku, jestli jsem statečný, nebo zbabělý, bez toho, vůči čemu nebo v jaké souvislosti, k jakému účelu, to znamená sám sebe znervózňovat, bičovat se k činům, které předcházejí poznání. Proto nedovedu odpovědět na otázku, jestli mají mladí lidé demonstrovat, nebo ne... Mladým lidem hrozí vždy znovu v každé generaci to, co se přihodilo našemu socialismu, totiž náš vlastní fanatismus. Řekl bych, že člověk může s jistotou udělat ten skutek, za který je ochoten sklidit nepřátelství svých přátel...
My všichni máme tendenci scházet se v takovém složení, v jakém se nám dobře sedí a mluví. To znamená, že se dnes scházejí v jedněch sálech takoví lidé a v jiných jiní. To je naprosto špatné. My jsme schopni uvést se do stavu, v němž si budeme myslet, že vlastně máme svobodu, protože nám ji nikdo nebere. Je třeba podstoupit nepříjemný krok – pouštět se do kontaktu s lidmi, jejichž společnost nám nevoní. Celý život je člověk zatížen jednou věcí: neustále cenzurovat své známosti a vyřazovat své přátele. Potřeba harmonického soužití ve společnosti vede člověka k tomu, že místo aby řešil problémy společnosti, vytváří si svou vlastní společnost.“ (Vaculík, Ludvík: 103-104)
Ano, zatímco drtivá většina společnosti si žila na přelomu 70. a 80. let svými problémy, svými radostmi a starostmi, tak hrstka disidentů se skrze působivou výzvu k mravnosti a životu v pravdě snažila ve svém „ghetu“ podpírat sebe sama navzájem v hledání smyslu plnosti svého odporu proti komunistickému režimu. Následky existence chartistického hnutí bylo totiž možno pozorovat až s mnohaletým zpožděním.


Literatura
Havel, Václav (1999): Spisy 4 / Eseje a jiné texty z let 1970-1989 / Dálkový výslech. Praha: Torst.
Balík, Stanislav; Hloušek, Vít; Holzer, Jan; Šedo, Jakub (2003): Politický systém českých zemí 1848-1989. Brno: MPÚ MU.
Vaculík, Ludvík (1990): Český snář. Brno: Atlantis.

Poznámka k Perverzi v Čechách

Scéna u Mildy doma:
Otec se vrací ze záchodu.
Matka: „tak co říkal?“
Otec: „ale, nic.“
Matka: „vždyť jste spolu mluvili tak dlouho; co říkal?“
Otec: „že ji nezná.“
Matka: „a co ještě říkal?“
Otec: „že ji sem nepozval.“

Střih.

Hlas z rozhlasu nabádá lidi, aby nevzdorovali, aby se nebránili. Nabádá je ke klidu v momentě vpádu vojsk pěti „spřátelených zemí“. Nabádá je, aby se nebránili návštěvě, kterou sem ovšem také nikdo nepozval! Hlas z rozhlasu nabádá totiž občany ke klidu v momentě okupace naší země!

Foto M. Zeman (Divadlo Husa na provázku)

Pokud je ambicí Vladimíra Morávka zabývat se v rámci projektu Perverze v Čechách tématem české identity, tak ve výše zmíněné pasáži z Lásek jedné plavovlásky se v mistrovské zkratce dotkl jádra problému. Co to je vlastně identita? Není třeba vymýšlet nic originálního, Václav Havel se tímto tématem zabývá po celý život. Volně parafrázuji: základním měřítkem identity člověka je identita lidských vztahů. A co je to vlastně lidský vztah? Nepochybně určitá závaznost, určitá trvalost; něco mezi dvěma (či více) lidskými bytostmi, co jakýmsi způsobem je, trvá, platí. Identický vztah má pak ovšem i svou historii, svou minulost a svou budoucnost, své začátky, své motivy, své překážky, své krize, atd. Čili to, co jsem byl, říkal, sliboval včera, platí i dnes a je pro mne závazkem pro zítřek, přestože okolnosti se mohou změnit. Tam, kde je naopak ve sféře vztahů všechno možné, kde nelze nic předvídat, nic uchopit, nic definovat, kde tedy neplatí žádná pravidla, na které se lze spolehnout, kde není trvalost a závaznost a tedy platnost závazku (slibu), ale jen čirá neuchopitelnost, tam ztrácejí vztahy totožnost, tam vztahy mizí. Nuže, existuje-li aspoň jediný člověk, který se na mě může spolehnout, znamená to, že je ve mně pořád ještě nějaká kontinuita, nějaká konzistence, že jsem tedy stále ještě nějak identický sám se sebou, že tedy někým jsem. A teď to klíčové: nemůže-li se naopak na mne spolehnout nikdo a v ničem, nevytvářím-li tedy žádný vztah schopný odolávat náhodě proměňujících se okolností a z nich odvozovaného okamžitého účelu (Milda?), znamená to ztrátu identity. Vztahy, postoje, motivace k jednání jsou pak určovány proměňujícími se okolnostmi a tedy náhodně: to, co jsem, co si myslím, jak jednám, jsem díky okolnostem nikoli jim navzdory.
Jak s tímto souvisí příběh Mildy a Aničky je zřejmé: Anička se zamiluje a touží po vztahu. Milda ji pouze svádí, avšak své sliby nemyslí vážně. Nicméně Morávkovi tato rovina nestačí a proto tento „banální“ příběh zasazuje do společensko-politického kontextu pražského jara 1968. A tudíž zde máme další dimenze vztahů: vztah politik-občan, vztah Dubček-Brežněv, vztah Československo-Sovětský svaz apod. A tudíž i otázky: kdo koho svádí?; kdo koho svede?; kdo koho podvede?; kdo komu věří a kdo zneužívá důvěry?; kdo zde posléze plní sliby?; a kdo si v posledku zachová identitu?
A zatímco Anička v deziluzi musí odjet z bytu Mildy, tak ruští vojáci (přesto, že je také nikdo nezval a navzdory společenské deziluzi) zde zůstali více než dvacet let: přes svou euforicky karnevalovou první polovinu, která graduje ve znamenité (vynikající Robert Mikluš) postelové scéně, kdy Milda svádí (!) Aničku, spěje po přestávce příběh plavovlásky i české společnosti k dezintegraci a beznaději.

Potěšila mne citace jednoho z nejkonzistentněji uvažujících vezdejších myslitelů posledních padesáti let; a to Pavla Švandy (pro zájemce: ve hře a v programu citovaná pasáž je z letos na jaře vydaných a velmi podařených pamětí s názvem „Paměť esejisty“; doporučuji). A stojí za poznámku, že i velice střízlivě uvažující Švanda se zmiňuje ve hře citované kapitole „Mé svědectví o slavných šedesátých“ o fenoménu - jakkoli problematické, avšak lidsky pochopitelné - tehdejší naděje: „napříč naším světem bylo rozprášeno cosi jako silné, avšak neurčité, raději utajované naděje. Celkový výsledek: velice zajímavý, a přesto ne zcela neproduktivní chaos. Samospádem jsme se blížili k čáře, za níž by se odehrával otevřený, nepohledný demokratický politický souboj o zájmy a prostředky. Tak daleko jsme se ovšem nedostali“. (ostatně, nikoli náhodou je v programu k „Láskám“ fenoménu naděje věnována dobová úvaha z pera Františka X. Halase). Důležitá zmínka, přestože nebo právě proto, že o pár stránek dále píše, cituji: „iluze byly do té míry pikantní, že dodnes leckomu chutnají... Opomíjejí s podivnou velkorysostí, že jsme až do ledna 1968 stále žili v dobře profízlovaném policejním systému... Podivná doba, podivné vzpomínky, podivné desetiletí. Podivní lidé. To jsme byli my.“ Mám za to, že právě tuto rozporuplnost a nejednoznačnost tehdejší situace se skrze metodu kontrastů pokusil Morávek divákovi zprostředkovat. Nechávám k polemice, do jaké míry se mu to podařilo.
A je třeba mít na vědomí, že naděje, případně beznaděj je pupeční šňůrou spjatá s lidskou identitou. Ostatně, dějiny XX. století ve střední Evropě jsou toho dokladem - až příliš často zde byli lidé ze subjektivního pocitu beznaděje nuceni převlíkat kabáty; až příliš často byli nuceni ohýbat hřbet; až příliš často byli donuceni nebýt identičtí ve vztazích k nejbližším; až příliš často byli nuceni nalhávat i sami sobě. Toto v „Láskách“ samozřejmě ještě nebylo, avšak pakud je pravdou, že dalším pokračováním projektu Perverze v Čechách bude jakási koláž z textů Václava Havla, nepochybně se reflexí těchto témat dočkáme. Koneckonců byl to právě Havel, který precizně artikuloval vztahovost mezi lidskou identitou a nadějí, přičemž se alibisticky nevymlouval na poměry. Ba naopak: „naděje, bez níž nelze smysluplně žít, je stavem ducha, nikoli společenských poměrů. Kdo by svou naději, a tudíž i vůli k důstojnému a smysluplnému životu chtěl nalézt pouze nebo hlavně v tom, jak se vyvíjejí poměry, ten by věru daleko nedošel. Naděje není prognóza. Naděje je hluboce vnitřní a hluboce osobní východisko k životu. Zápas naděje s beznadějí je pravděpodobně starý jako lidstvo samo; vyrůstá ze samé rozporné podstaty lidské existence a bylo by hrozně pohodlné a velmi hloupé svádět ho na husákovský režim. Ten může produkovat kolik chce beznaděje, tak mocný ale rozhodně není, aby byl schopen vyoperovat z lidské duše dimenzi naděje.“ Silná, pevná a ovšemže nadčasová slova, obzvláště uvážíme-li míru zkorumpovanosti a apatické přizpůsobivosti drtivé většiny lidí ve dvacetiletí po pražském jaru.

Dle mého soudu je velmi záslužné, že se Vladimír Morávek rozhodl tato bolestná témata reflektovat na divadle a mám za to, jak vyplývá z těchto několika řádků, že se máme ještě na co těšit. Protože pokud si na nepochybně i pro diváka dobrodružnou cestu terénem reflexe české identity vzal takové pomocníky, jako je Forman, Švanda, Havel, případně Kundera, je na dobré stopě! Vím totiž, o čem mluvím.

(Psáno 22.11.2007 - čtyři dny po premiéře hry Lásky jedné plavovlásky v režii Vladimíra Morávka v Divadle Husa na provázku v Brně.)