pondělí 21. prosince 2009

Co jiného? (Z deníků Jana Zábrany 1)

"Sirka v průvanu - zhasne. Co jiného? Hmyz pomře do konce léta. Co jiného? Štěstí lidského masa je nemožné bez toho masa. Co jiného? Ne jako oni, ale až do konce se muset tvářit jako oni. Co jiného? Náhražky předpisované k náhradě. Co jiného? Nač slzy, když i ty jsou jiné než jejich. Ale co jiného? Co jim nabídnout? Zlatou protézu? Co jiného? Stahovat šťastné do svého neštěstí? A co jiného? Viník příčiny je i viník řetězu příčin. Co jiného? To poslední na tomto světě není k pochopení. A na čem jiném záleží? Když není naděje, je vpředu už jen smrt. Co jiného?

(Jan Zábrana: Celý život; s. 236)

sobota 24. října 2009

Ryba ve vodě

„Od té doby, co rozsáhlý distribuční aparát vysoce koncentrovaného průmyslu nahrazuje sféru oběhu, vede tato sféra podivnou koexistenci. Zatímco zprostředkovatelským zaměstnáním mizí ekonomická báze, stává se soukromý život bezpočtu lidí životem agentů a zprostředkovatelů, ba dokonce celou soukromou sféru pohlcuje záhadná podnikavost nesoucí všechny rysy podnikavosti komerční, aniž by vlastně bylo s čím obchodovat. Vystrašení lidé, od nezaměstnaného po prominenta, jenž na sebe v příštím okamžiku může přivolat hněv těch, jejichž investici zastupuje, věří, že se zalíbí exekutivě, která je v jejich očích všudypřítomná, jedině vcítěním, snaživostí, úslužnou pohotovostí, úskoky a záludnostmi, kvalitami obchodníka, a tak záhy již neexistuje žádný vztah, v němž by nešlo o „konexi“, žádné hnutí mysli, které by nepodléhalo předběžné cenzuře, zda se člověk neodchyluje od náležitého. „Vztahům“, této kategorii zprostředkování a oběhu, se nikdy nedařilo nejlépe ve vlastní sféře oběhu, na trhu, nýbrž v uzavřených, monopolních hierarchiích. Dnes se hierarchizuje celá společnost a neprůhledné vztahy se ustavují i tam, kde ještě existovalo zdání svobody. Iracionalita systému vychází najevo stejnou měrou v ekonomickém osudu člověka jako v jeho parazitní psychologii. Když ještě existovalo něco takového jako oddělování práce od soukromého života, jež jsme dříve znevažovali, nyní však po něm skoro truchlíme, hledělo se na člověka, který v soukromé oblasti účelné cíle, jako na nezpůsobného vetřelce. Dnes se jeví jako arogantní, podivný a nenáležitý ten, kdo se oddává soukromému životu, aniž by na něm bylo vidět účelné směřování. Člověk, který nic „nechce“, je téměř podezřelý: lidé nevěří, že by mohl být ku pomoci v boji o zrno, aniž by se legitimoval protipohledávkami. Nespočet lidí bere za své povolání stav, jenž je důsledkem likvidace povolání. Jsou to milí lidé, všemi oblíbení, dobří přátelé, lidé spravedliví, humánně omlouvající každou sprostotu a nesmlouvavě zavrhující jako sentimentální každé neznormované hnutí mysli. Jsou nesnesitelní svou znalostí všech kanálů a odpadního systému moci, uhadují její nejskrytější rozhodnutí a živí se její čilou mocenskou komunikací. Nacházejí se ve všech politických táborech, i tam, kde odmítnutí systému platí za samozřejmé; vytvářejí tak laxní a zchytralý konformismus. Často si získávají druhé jistou dobromyslností, soucitem a lidskou účastí: nezištností spekulace. Jsou chytří, vtipní, senzitivní a schopní rychlé reakce: přeleštili starého obchodního ducha výdobytky předposlední psychologie. Schopni všeho, i lásky, pokaždé ovšem nevěrné. Nepodvádějí z pudu, nýbrž z principu: i sebe sama hodnotí jako profit, jejž nepřejí nikomu jinému. S duchem jsou spřízněni volbou a záští: jsou pokušením pro přemýšlivé, ale i jejich nejhoršími nepřáteli. Právě oni se totiž jemně chápou posledních útočišť odporu, hodin oproštěných od požadavků mašinérie, a znetvořují je. Jejich opožděný individualismus otravuje to, co snad ještě zbylo z jedince.“

(Adorno, Theodor W.: Minima Moralia. Reflexe z porušeného života, s. 25-26)

sobota 12. září 2009

Od chvíle, kdy se zveřejňování intimity druhého člověka stane zvykem a právem, je ve hře přežití či zmizení individua

„Dívám se do okna naproti. K večeru se rozsvítí světlo. Muž vstoupí do místnosti. Se sklopenou hlavou se prochází sem a tam; čas od času si prohrábne vlasy rukou. Potom si náhle všimne, že je místnost osvětlena a že je ho vidět. Prudkým gestem zatáhne záclonu. A přece se nezabýval výrobou falešných bankovek; neměl nic, co by skrýval, kromě sebe sama, svého nedbalého odění, svého způsobu si prohrabávat vlasy. Jeho radost být je podmíněna jeho svobodou nebýt viděn.
Stud je jedním ze základních pojmů Novověku, epochy individualismu, která se dnes nenápadně od nás vzdaluje; stud: epidemická reakce, která chce chránit soukromí; která vyžaduje záclonu na okně; která naléhá, aby dopis adresovaný osobě A nebyl čten osobou B. Jedna ze základních situací přechodu do dospělého věku, jeden z prvních konfliktů s rodiči, je vyžadování zvláštní zásuvky pro dopisy a zápisníky, zásuvky obdařené klíčem; do dospělého věku se vstupuje revoltou studu.
Stará revoluční utopie, fašistická či komunistická: život bez tajemství, kde veřejné a soukromé jsou jedno a totéž. Surrealistický sen drahý André Bretonovi: skleněný dům, dům bez záclon, kde člověk žije na očích všech. Ach, kráso průhlednosti! Jediná úspěšná realizace toho snu: společnost totálně kontrolovaná policií.
Spisovatel Jan Procházka, velká postava Pražského jara, se stal po ruské invazi osobou pod nejvyšším dohledem. Scházel se tehdy často s jiným velkým oponentem, profesorem Václavem Černým, s nímž si rád povídal a popíjel. Všechny jejich rozhovory byly tajně natáčeny a já podezírám oba přátele, že to věděli a kašlali na to. Ale jednoho dne, v roce 1970 nebo 1971, když bylo rozhodnuto diskreditovat Procházku, policie začala vysílat ty rozhovory na pokračování v rádiu. Takové zveřejnění tajného odposlouchávání byl ze strany policie nečekaný, odvážný a zcela „novátorský“ čin. A co bylo překvapující: málem se zdařil; v první chvíli Procházka byl skutečně diskreditován: protože v soukromí člověk říká bůhvíco, mluví špatně o přátelích, říká hrubá slova, není vážný, vypráví pohoršující žerty, opakuje se jako hlupák, baví přítele nehoráznostmi, má kacířské názory, které veřejně nepřiznává, a tak dál a tak dál. Samozřejmě, všichni jednáme jako Procházka, všichni v soukromí pomlouváme přátele, říkáme hrubá slova; jednat jinak v soukromí než na veřejnosti je jedna z nejviditelnějších zkušeností každého z nás, je to základ, na němž spočívá život individua.; kupodivu, tato evidence zůstává jakoby nevědomá, nepřiznaná, zahalená lyrickými sny o průhledném skleněném domě, a je málokdy pochopena jako hodnota, hodnota všech hodnot, kterou je třeba hájit. A tak jen postupně (ale s o to větším hněvem) si lidé uvědomovali, že skutečný skandál nebyla dovolená Procházkova slova, ale znásilnění jeho života; uvědomovali si jako v šoku, že soukromý a veřejný život jsou dva světy podstatně odlišné a že respekt pro tuto odlišnost je podmínka sine qua non, aby člověk mohl žít jako svobodný člověk; že závěs, který odděluje ty dva světy, je nedotknutelný a že ničitelé závěsu jsou zločinci. A protože ničitelé závěsu byli ve službách nenáviděného režimu, všichni je brzy a jednomyslně pochopili jako zločince mimořádně opovrženíhodné.
Když jsem odešel z onoho Československa prošpikovaného mikrofony do Francie, uviděl jsem na obálce jednoho obrázkového magazínu velikou fotografii Jacquese Brela; zakrýval si tvář, pronásledován fotografy před nemocnicí, kde léčil svou již velmi pokročilou rakovinu, kterou tajil. A náhle jsem měl pocit, že tu potkávám to stejné zlo, před kterým jsem uprchl ze své země; rozhlasové zveřejnění Procházkových soukromých rozhovorů a fotografie umírajícího zpěváka, který si zakrývá tvář, se mi zdály patřit ke stejnému světu; řekl jsem si, že zveřejňování intimity druhého člověka, od chvíle kdy se stane zvykem a právem, nám dává vstoupit do epochy, kdy je ve hře přežití či zmizení individua.“

(Kundera, Milan: Nechovejte se tu jako doma, příteli; s. 51-55)

pátek 11. září 2009

Není jisté, jestli štěstí, které přišlo pozdě, když už člověk nemiluje, je totéž štěstí, jehož nedostatek kdysi těžce nesl(Hledání ztraceného času 9)


„Ponecháme si vylíčení různých podob zármutku k příležitosti jedné pozdější lásky a řekneme teď, že první druh zármutku je nekonečně méně krutý než druhý. Souvisí to s tím, že naše představa osoby, žijící stále v nás, je zkrášlena aureolou, kterou jí neváháme přiznat, je poznamenána ne-li častou vlídností naděje, pak aspoň klidem neustálého smutku. (Ostatně je hodno povšimnutí, že podoba osoby, která nám působí utrpení, zaujímá málo místa v komplikacích, jež zhoršují milostný zármutek, prodlužují jej a zabraňují jeho vyléčení, podobně jako je příčina některých chorob nepřiměřená horečkám, které vyvolává, a pomalému přechodu nemoci do rekonvalescence.) Jestliže je však představa milované osoby obvykle ozářena optimistickým chápáním, bývá tomu jinak u oněch zvláštních vzpomínek, zlých řečí, nepřátelského dopisu (dostal jsem takový jen jeden, byl od Gilberty); člověk by řekl, že ta osoba je sama přítomna v oněch již tak omezených zlomcích a dosáhla moci, jako zdaleka nemá v obvyklé představě, kterou si o její povaze vytváříme. Je to tím, že jsme o dopise nerozjímali jako o obraze milované bytosti v melancholickém klidu lítosti; četli jsme ho ve strašlivé úzkosti, jíž nás svíralo nečekané neštěstí. Tento druh útrap se vytváří jinak; přicházejí zvenčí a došly nám k srdci cestou nejkrutějšího soužení. Obraz své přítelkyně považujeme za dávný a věrohodný, ale ve skutečnosti jsme ho nejednou předělávali. Krutá vzpomínka, ta není současnicí onoho opravovaného obrazu, pochází z jiné doby, je jedním ze vzácných svědků hrozné minulosti. Avšak tato minulost i nadále existuje, vyjma v nás, protože se nám zlíbilo nahradit ji nějakým kouzelným zlatým věkem, rájem, kde se všichni smíří; proto jsou ty vzpomínky, ty dopisy připomínkou skutečnosti a měly by nás náhlou bolestí, již vzbuzují, upozorňovat, jak velmi jsme se od ní vzdálili v šílených nadějích svého každodenního očekávání. Neznamená to, že ta skutečnost musí zůstat vždy stejná, třebaže se to někdy stává. V našem životě se najde dost žen, s nimiž jsme se nesnažili znovu setkat a které na naše nijak chtěné mlčení docela přirozeně odpověděly také mlčením. Jenže u těchto žen, které jsme nemilovali, jsme nepočítali léta strávená daleko od nich, a uvažujeme-li o účinnosti odloučení, nepřihlížíme k tomuto příkladu, který by ji popíral, podobně jako lidé věřící v předtuchy nepřihlížejí k případům, kdy se u nich nesplnily.
Ale odloučení přece jen působit může. Touha a chuť znovu se s námi setkat se obnoví nakonec i v srdci, které nás zapírá. Žádá to jen čas. Ale naše nároky na čas nejsou méně přemrštěné než ty, které si klade srdce, aby se změnilo. Především je čas právě to, co nejtíž dáváme, neboť naše utrpení je kruté a máme naspěch, abychom se dočkali jeho konce. A toho času, který jiné srdce potřebuje, aby se změnilo, využije ke změně i naše srdce, takže až se cíl, k němuž jsme směřovali, stane dostupným, přestane pro nás být cílem. Ostatně sama myšlenka, že dostupný bude a že není štěstí, jehož bychom nakonec nedosáhli, až už pro nás štěstím nebude, ta myšlenka obsahuje část, ale jen část pravdy. Štěstí se dostaví, až k němu budeme lhostejní. Avšak právě tato lhostejnost nás učinila shovívavějšími a dovoluje nám mít retrospektivně za to, že nám bylo uloupeno v době, kdy by se nám bylo možná zdálo značně neúplné. Člověk nebývá ani příliš dobrým posuzovatelem, jde-li o něco, oč nedbá. Vlídnost bytosti, kterou již nemilujeme, připadá naší lhostejnosti přehnaná, ale snad by byla zdaleka nestačila naší lásce. Slyšíme něžná slova, návrh schůzky, a myslíme na požitek, který by nám byly přinesly, ne na všechna další slova, jež měla podle našich přání následovat a jejichž pronesení bychom byli svou dychtivostí možná zabránili. A tak není jisté, jestli štěstí, které přišlo příliš pozdě, když z něho člověk nemůže mít požitek, když už nemiluje, je tak docela totéž štěstí, jehož nedostatek kdysi tak těžce nesl. To by mohla posoudit jediná osoba: naše tehdejší já; to tu již není; a kdyby se vrátilo, jistě by to stačilo, aby štěstí zmizelo, ať totožné či ne.“

(Proust, Marcel: Hledání ztraceného času II. Ve stínu kvetoucích dívek, s. 184-185)

středa 2. září 2009

PERSPEKTIVY


Vážení čtenáři,

oznamuji tu vznik nové kulturně společenské revue PERSPEKTIVY , v níž se pokusíme navázat na to nejlepší z tradic české kulturně-politické publicistiky.


V roce dvacátého výročí listopadové revoluce bude naší ambicí artikulovat témata sahající od umění a kultury přes společenskou reflexi, tradice české politiky a analýzy její současné podoby až k samotnému fenoménu identity české společnosti.

Tématickou stavbu PERSPEKTIV budou tvořit tři základní pilíře, jejichž nosnost a závažnost na poli reflexe zdejší společnosti považujeme za ústřední a proto budou obsahovou osou terénu, v němž se budeme pohybovat:



• Společnost a kultura

- česká společnost, její identita a její kultura v nejširším smyslu slova;
- kultura jako kultivace, jež (de)formuje jedince a společnost;
- kultura a její diskurs a moderní dějiny tohoto diskursu.



Politično a pole politiky

- moderní česká politika, její tradice, dějiny, východiska, možnosti a limity;
- analýza a dějiny politiky zemí (středo)evropského areálu a jejich stranicko-politických soustav;
- politická teorie a politická filosofie euro-amerického civilizačního okruhu.



• Umění

- hudba, její populární, avantgardní či alternativní podoby v postmoderním čase;
- literatura jako pole idejí, ideálů, reflexí a možností aneb od literatury faktu k umění románu;
- divadlo jako sociální fenomén, který stojí a padá s člověkem aneb divadlo jako koncentrovaný výraz doby.


Budeme zkoumat odkud jdeme, kde se v současnosti nacházíme a kam toužíme směřovat. Chceme se tímto podílet na kultivaci mediálního a veřejného prostoru, který má v mnoha svých atributech doposud nevyzrálý charakter typický pro postkomunistický areál střední Evropy.

Věříme, že tento prostor reflexe současné společnosti a kultury s námi budou sdílet i další autoři a především co největší počet čtenářů.

středa 26. srpna 2009

Jedna miska je zatížena touhou neznelíbit se,nezdát se příliš pokorný bytosti,kterou milujeme; v druhé misce je utrpení (Hledání ztraceného času 8)

„Procházel jsem jedním z oněch shluků obtížných okolností, před jakými se obyčejně každý člověk několikrát v životě octne, a jimž nečelí pokaždé, tedy v každém věku, stejně, i když se nezměnila jeho povaha – povaha sama, vytvářející naše lásky a skoro i ženy, které milujeme, ba snad také jejich chyby. V takových chvílích je náš život rozštěpen a jakoby rozdělen na vahách do dvou protilehlých misek, v nichž je celý obsažen. Jedna miska je zatížena naší touhou neznelíbit se a nezdát se příliš pokorný bytosti, kterou milujeme, aniž se nám daří jí rozumět, kterou však necháváme trochu stranou, poněvadž to máme za účelnější, aby se nepovažovala za nepostradatelnou, což by ji od nás odvrátilo; v druhé misce je utrpení – nikoli místně omezené ani částečné –, které nemůže být uklidněno jinak, než když se vzdáme úmyslu zalíbit se jí a úmyslu přesvědčit ji, že se bez ní můžeme obejít, a když k ní půjdeme. Ať někdo odebere z misky, na níž je hrdost, částečku vůle, kterou ze slabosti nechal věkem opotřebovat, ať přidá na misku, kde je zármutek, získané tělesné utrpení, jemuž dovolil, aby se zhoršilo, a místo odvážného řešení, které by převažovalo ve dvaceti letech, nás v padesáti poníží druhé, bez dostatečné protiváhy příliš ztěžklé. Tím spíš, že situace se opakují, ale zároveň mění, a je tedy možné, že člověk uprostřed nebo ke konci života prokáže sám sobě ochotně zhoubnou službu tím, že zkomplikuje lásku podílem zvyku, jaký mladiství věk nezná, neboť ho zdržuje příliš mnoho jiných úkolů a je tedy méně volný.“

(Proust, Marcel: Hledání ztraceného času II. Ve stínu kvetoucích dívek, s. 146-147)

úterý 11. srpna 2009

Proč nejsem antikomunistou


"Karel Čapek odpověděl kdysi na otázku „Proč nejsem komunistou?“ jednoduše: „Protože jsem na straně chudých!“ Chudoba není v jeho očích kategorií ideologickou, ale existenciální, je kusem našeho údělu. „Převraťte společnost čímkoli navrch – chudí padnou zase ke dnu a nanejvýše k nim přibudou jiní.“ Jedinečná síla evropské literatury je v tom, že těm na dně vrací hlas.
Na otázku „Proč nejsem antikomunistou?“ odpovím také jednoduše: „Protože jsem na straně bohatých!“ A bohatství, které mám na mysli, není ideologickou kategorií. Míním tím slovem třeba obrazy Leonarda da Vinciho, teorii relativity, architekturu našich měst, literaturu, univerzity, ústavy a výnosy ústavních soudů, tvořivou svobodu periférií, komunikační hojnost a sdílení zkušeností. Toto bohatství nemůžeme vlastnit, jen se podílet na jeho smyslu.
Jsem liberál, protože jsem přesvědčen, že tyto statky nelze vytvořit bez svobodného trhu, a tedy bez nerovnosti mezi lidmi, bez efektivní vlády, a tedy bez vlády menšiny nad většinou, bez boje o reprezentativnost moci, a tedy bez (často i násilných) protestů proti vládě, bez bezvýchodného bloudění některých, a tedy bez extremismů.
Jen v těchto rozporných poměrech může vznikat bohatství, které nelze spoutat vlastnickými vztahy a dát k dispozici jen privilegovaným třídám. Jsou to „civilizační statky“, soubory idejí a zkušeností, které platí jako „všeobecně lidské z podstaty věci, a nikoli z vůle a dekretu určitých lidí“, jak napsal Jan Patočka. Jedinečná role civilizačních statků je v tom, že v nich nacházíme argumenty k prolomení univerz, které platí jen na základě mocenských dekretů a sociálních sankcí, ne z podstaty věci.
Civilizační statky vznikají jako odpovědi na skandální otázky, které se náhle vynořují ve společnosti. Ti, kdo je položili, jsou z ní někdy vyhnáni, často pak sami nacházejí na své otázky jen špatné odpovědi. Dvě třetiny současné demokracie například jsou odpověďmi na otázky, které nám položil Marx.
Jsou to lepší odpovědi než ty, které navrhoval on sám, ale našli jsme je jen díky skandálním otázkám, které se díky jeho převratnému dílu nedaly obejít.
Antikomunismus, jako každý fundamentalismus, odtrhuje naše odpovědi od otázek, díky kterým jsme je našli. A tak se i správné odpovědi stanou dogmatickou ideologií.
Proto nejsem antikomunistou.

Hrdina Kunderova románu Žert Ludvík Jahn byl vyloučen ze strany, protože napsal v záchvatu žárlivosti na pohlednici pro svou dívku tato slova: Optimismus je opium lidstva! Zdravý duch páchne blbostí. Ať žije Trockij! Připomeňme si scénu jeho vyloučení: v aula magna Fakulty přírodních věd je stranická schůze, za předsednickým stolem Pavel Zemánek, zlatovlasý mladík, manažer kýče, patetické nevěcnosti, která v českých dějinách hrála často klíčovou roli. Ohlašuje projednání „případu soudruha Jahna“: „Přečtu vám dopisy dvou komunistů“ – řekne, prohrábne si dlouhé zvlněné vlasy a začne předčítat známé a slavné věty z Fučíkovy Reportáže psané na oprátce, o smrti, které trvalo dlouho, než přišla, o životě, pro jehož krásu šel do pole, o zrádci, který obětoval kamarády, aby zachránil svou kůži, o lásce a cti. Zemánek čte dlouho, Fučíkův portrét visí na stěně auly. Pak přečte tři krátké, směšné, hrozné věty Jahnovy pohlednice.
Tento postup je známá rétorická technika, které říkáme „polarizace“. Staví posluchače před nutnost zvolit si jednu ze dvou zdánlivě rovnocenných alternativ, ve skutečnosti ale volbou jedné z nich se vyloučí ze skupiny lidí, která ho před tu volbu postavila. Jak dosvědčují záznamy jeho hovorů, prezident Nixon tvrdil, že „na kobercové bombardování severního Vietnamu je třeba být hrdý, kdo je proti, je zrádce“. Tak funguje rétorika polarizace: Kdo chce zůstat Američanem, musí si zvolit jen jednu ze dvou možností.
Na schůzi řízené Zemánkem Ludvík Jahn neměl žádnou šanci, manažer patetické nevěcnosti věděl dobře, jak postavit svou oběť do situace, v níž nemůže obstát. Věcně pohlednice patřila do kontextu „mladické žárlivosti“, který je zcela jiným příběhem než Fučíkova slavná reportáž; na zcela nevěcnou otázku Zemánka, co by asi o jeho pohlednici řekli „ti soudruzi, kteří byli mučeni gestapem a nepřežili“, Ludvik Jahn odpovídá správně: „Ti stáli na prahu života a smrti, nebyli malicherní, možná by se té pohlednici zasmáli.“ Dívat se smrti do očí je opravdová zkušenost, ta dělá člověka skeptickým, před pohledem takových lidí by Zemánkova rétorika neobstála. Ludvík Jahn musel být vyloučen.
V dokumentu o procesu s Miladou Horákovou, který nedávno vysílala ČT, je rétorika polarizace vyhrocena do grotesknosti. Prokurátorka Polednová má slovo: „Zatímco textilačka Herajtová z Kotony v Berouně zvyšovala svůj výkon na automatických stavech… Horáková v podzemí dávala dohromady nepřátelské bandy ke zničení naší republiky,“ říká a nikdo se jí nemůže zeptat, co má Herajtová z Kotony společného s věcí, o niž u soudu jde. Každý názor a postoj proměňuje rétorika polarizace v přípravu války proti vlasti. I Milada Horáková ve své tragické závěrečné řeči připouští, že její největší vinou je, že si neuvědomila, že její cíle jsou uskutečnitelné jen válkou, což jako matka i Češka odmítá.
Když rétorika polarizace ovládne společnost, každý člověk je nucen interpretovat svůj život jako volbu mezi „antitezemi“ – mezi mírem nebo válkou, pracující třídou nebo vykořisťovateli, zrádci nebo budovateli vlasti, mezi Ruskem nebo USA, mezi svobodou nebo totalitou, mezi trhem nebo socialismem. Kdo si zvolí špatnou možnost, je odsouzen k smrti nebo k neviditelnosti, podle toho, jaká dějinná hodina právě bije.
Rétorika polarizace nastoluje situaci, v níž určitá skupina lidí ztrácí nárok na porozumění, jejich zkušenosti nesmějí nic znamenat v jazyce druhé skupiny. Co je mezi tezí a antitezí, ocitá se ve tmě, lidé se bojí o tom mluvit.
Po roce 1989 je rétorika polarizace archaická, její vláda nad veřejným prostorem vytlačuje ze hry porozumění možnostem, které konec bipolárního světa otevřel.
Nietzsche někde napsal: „V přikázání miluj bližního svého je vždy také mlčky přítomen někdo vzdálený, kdo je z lásky vyloučen – já miluji toho vzdáleného.“ Málo stačí k tomu, abychom se stali tím vzdáleným – nemoc, stáří, vlastnosti, které nás dělají neúspěšnými ve společnosti, v níž úspěch je povinností. O těch vzdálených v přikázání milovat bližního svého mluví Solženicyn ve své slavné nobelovské řeči: ve století extrémů jen umění činí jejich bolest bolestí naší, nutí nás rozumět i jejich zkušenosti. Rétorika polarizace je opakem umění; je to nejkrutější technika, jak učinit z některých lidí ty vzdálené, jak jim vzít právo na porozumění, jak je zahnat do nesrozumitelného kouta společnosti, kam jsou vykazováni zrádci a lidé nepřizpůsobiví. Jejich bolest nesmí nic znamenat v jazyce nás, lidí normálních! Připomeňme si třeba Procházkův Kočár do Vídně. Smíme rozumět bolesti našich poražených nepřátel?
Šedesátá léta byla především dobou obnovení řeči. Zkušenosti celých tříd, lidských skupin, generací byly vysekávány z ledu polarizace, pod nímž přežívaly. Osvobozující dílo Bohumila Hrabala, kritika dřevěného jazyka reálného socialismu Václava Havla, mladá básnická generace, divadla malých forem, to vše byly cesty, které vedly ven z „ptydepe“, z jazyka, v němž bolest našich vzdálených (třídních nepřátel!) nesměla nic znamenat.
Devadesátá léta vypadala ve své první polovině jako definitivní emancipace společnosti od rétoriky polarizace. Veřejný prostor se naplnil svědectvím o zkušenosti našich vzdálených, jejich historické kontexty se vyjasňovaly. Věřil jsem, že lehkonohá postmoderní racionalita rychle osvobodí naši řeč z mrazicích zařízení metafyziky bipolárního světa – a všechny zkušenosti se dostanou ke slovu. Pak se ale začalo vracet na scénu to, co se zdálo navždy poraženo.
Mám na mysli dřevěný jazyk polarizující rétoriky – kdo nechce do NATO, je velezrádce, hrozí nám zelená totalita, privatizace vše vyřeší, všechno špatné na současnosti je jen dědictvím komunistické minulosti. Prokletím české společnosti je neustálé „obrozování“. Po roce 1918 se rituálně zabíjelo „Rakousko v nás“, po roce 1939 „mýtus Masarykovy republiky“, po roce 1945 se zase zabíjel „měšťák v nás“, v roce 1968 přišlo „obrozování socialismu“ a nakonec „obrození demokratické“. Nositeli těch různých „obrození“ jsou vždy intelektuální elity, které proto vyžadují privilegované postavení v národě. Věčná potřeba obrození se dnes vtělila do slova „antikomunismus“, jeho nositelé vyžadují pro sebe status bojovníků za obrození národa po komunistické devastaci. Co byli v devatenáctém století Němci, jsou dnes komunisté, musíme se emancipovat od jejich nadvlády v nás.
Může se do naší kultury vrátit rétorika polarizace, kterou generace modrých košil v padesátých letech nastolila pod hlavičkou „socialistické kultury“? Už se vrací, řekl bych. „Jaké pro nás přijatelné ideje a myšlenky vyzařuje například Čína či Rusko? Téměř žádné.“ – čteme v MfD. Opravdu? Není ruská kultura naopak jedním z velkých pramenů evropských civilizačních statků? A nevyzařuje současná čínská kultura poučnou úzkost z nesmyslnosti průmyslové civilizace? Milada Horáková byla statečná československá demokratka, svou vinu na její vraždě nemohou čeští komunisté nijak relativizovat. Ale proč nepřipomenout, že Ethel Rosenbergová, matka dvou dětí, byla v USA odsouzena k smrti v procesu, který charakterizovala stejná rétorika polarizace; uveřejněné doklady o spolupráci jejího manžela se sovětskou rozvědkou se o ní téměř nezmiňují. A závěrečná řeč amerického prokurátora se ve své patetické nevěcnosti podobá projevu prokurátora Urválka. Připomínám to jen proto, že neocons, podporující prezidenta Bushe, rétoriku polarizace znovu postavili do středu amerického veřejného prostoru a dosáhli dočasně svého cíle – mobilizace společnosti na úkor porozumění.
Jak ukazuje Ondřej Slačálek v Britských listech, rétorika polarizace postavená na antikomunismu se stala vládnoucím diskurzem v českém veřejném prostoru někdy kolem roku 2003. Platí o něm to, co Vladimír Macura v knize Znamení zrodu píše o českém národním obrození: je to budování vlastního světa jinde již archaickými prostředky.
Jak funguje rétorika polarizace založená na figuře „antikomunismu“?
Především opevňuje status quo proti antagonistické kritice. Mnoho lidí (dokonce i pravicových novinářů) vidí současnou korupci, nové zdroje strachu a ponížení, nové, účinnější formy manipulace veřejného mínění, nebezpečnou moc oligarchií vynesených k moci post -komunistickými privatizacemi. „Málo z nás si myslelo, že se dveře otevřou tak rychle všem těm mafiánům… z nichž se dnes stali milionáři a miliardáři,“ řekl nedávno Václav Havel. Pod otevřený dopis předsedům politických stran, v němž se tvrdí, že „naše společnost je v roce dvacátého výročí demokratických změn v hluboké krizi, nejen ekonomické, ale morální…“ – se podepsalo mnoho významných umělců – například Jan Svěrák, Olga Sommerová nebo Ludvík Vaculík. Ano, mnoho lidí má pocit, že česká (a nejen česká) demokracie nestojí na univerzálně platných hodnotách, ale na obraně zájmů vítězů privatizace. Rétorika polarizace ale vnucuje kritice poměrů tuto závaznou formu: naše nedostatky nejsou problémem systému, ale důsledkem morálního deficitu jednotlivců. Potřebujeme více etiky! Etika tu není než oportunismem, starou teorií o možnosti „změny zevnitř“, změny, která není antagonistická vůči systému, jen vylepšuje „něco uvnitř něho“. Každou kritiku zvnějšku rétorika polarizace likviduje jako „politickou hrozbu návratu před rok 1989“; naopak morální kritika poměrů je kritika nepolitická, proto legitimní.
Redukce všech nedostatků systému na otázky svědomí a morálky jednotlivců je typický katolický trik: církev se smířila ve 20. století s fašismem, nacismem, frankismem, salazarismem a všemi možnými tyraniemi v Latinské Americe, ale ve všech těchto tyraniích hlásala „potřebu etiky“.
Ke slovu „morálka“ ještě malou poznámku. V polarizovaném veřejném prostoru má ještě jednu funkci – je to soubor vlastností, které mají byt vtlučeny do každého jednotlivce, aby byl ochoten řešit bez reptáni problémy, které mu systém způsobuje – třeba nevýhodné pracovní smlouvy, důsledky finanční krize, úpadku sociálního státu, zamoření životního prostředí atd. Protestovat proti společnosti je nemorální, člověk morální si nestěžuje, nehledá viníka mimo sebe, ale řeší své problémy sám za sebe!
Morálka je tu jen jiné slovo pro sebezotročení jednotlivce.
Jinou důležitou funkcí rétoriky polarizace je výklad komunismu jen jako „špatné minulosti“, od níž je třeba se osvobodit. Vláda KSČ byla zločinná od okamžiku, kdy potlačila dělbu moci. Každá moc bez protimoci se stane jedem, který ochromuje celou společnost. Lidé na všech stupních společnosti se začnou bát toho, co by přišlo, kdyby svůj kousek moci ztratili, a dopouštějí se proto čehokoli, aby si ji udrželi. To ale nic nemění na tom, že komunistické ideály byly důležitým civilizačním statkem ve dvacátém století, že se míchaly s ideály liberálními, demokratickými i křesťanskými – emancipace proletariátu a žen, rovnost sociální, vzdělání přístupné všem, boj za osvobození ujařmených národů atd.
„Češi jsou nejvíc ateistickým národem v Evropě,“ slyšíme často. Máme se snad za to stydět? Je ateismus jen „důsledkem komunistické devastace duší“, nebo je naopak pokrokem? Je nutně normální věřit v křesťanský výklad světa? Nebylo snad osvobození od „božího bludu“, od náboženství jako odcizení, jednou z velkých aspirací osvícenství právě vedle emancipace ras, tříd a třeba žen? Ze všech stran sponzorovaná potřeba náboženství svědčí o totální neschopnosti globálního kapitalismu dát nějakou uvěřitelnou odpověď na jednoduchou otázku: Má život smysl, když dojdou prachy? Systém potřebuje odpovědi bez otázek a náboženství tuto funkci dobře plní.
Podle Václava Havla je důsledkem českého ateismu to, že „neexistuje pocit, že je tu jakékoli morální zakotvení“. Náboženství ale není žádné „morální zakotvení“, zachránila snad katolická církev Itálii před rasovými zákony z roku 1938? Exkomunikovala snad fašisty? A není například rozsáhlá korupce odhalená v Itálii akcí Čisté ruce přesvědčujícím důkazem toho, že mocná katolická církev žádné morální zakotvení italské společnosti nezajišťuje?
Náboženství je nedostatek odvahy přijmout lidskou životní situaci ve světě, kterou je konečnost, dějinnost, nejisté poznání skutečnosti, zranitelnost. Náboženství nabízí únik z této „prekérní“ situace skokem do zásvětí. Emancipace od náboženství znamená hledat odpověď na otázku, „zda má život smysl, když došly prachy“, bez zjednodušujícího skoku z nespravedlivého vezdejšího „zde a nyní“ do spravedlivého a věčného „tam a potom“. Komunismus ale emancipaci od náboženství nepřinesl, naopak sám se stal groteskním náboženstvím, založeným na kultu práce, světlých zítřků, velkého Stalina...
Etické jednání začíná až tam, kde člověk přijímá bez nostalgie po „pravém onom světě“ konečnost a dějinnost světa tohoto. Církev nemá s etikou nic společného. Celé to uměle pěstované „retribuční imaginárno“, obrovský účetnický aparát odměn a trestů, který církev spravuje, generoval sobecké individuum, které hledá odplatu na onom světě, a naplňuje tak základní imperativ konzumní společnosti – Hledej co největší zisk! Křesťanské individuum nezastupuje vznešený morální ideál proti materialistickým spotřebitelským masám, idea odplaty sama je materialistická, je jen jakousi splátkou dluhu. Církve mají blíže k vymahačům dluhů než k etice.
Co je etika? Slavoj Žižek v rozhovoru s Milanem Hauserem cituje vyprávění Jorge Sempruna o holocaustu: „Jednou viděl vlak se sto osmdesáti Židy, a protože to bylo v zimě, všichni zmrzli. Když vězni umírali… doprostřed dali děti… přežilo jich sedmnáct… Němečtí dozorci je vyvlekli ven a postříleli, zůstaly jen dvě. Hošík asi šestiletý, druhý čtyřletý. Aby se dozorci pobavili, pustili na ně psy… chlapci začali utíkat a psi za nimi. Menší hoch upadl. Druhý se k němu vrátil a chytil ho za ruku. A v tu chvíli je dostihli psi a zabili.“
Etika není nějaký seznam pravidel. Je to exemplární jednání některých lidí, jehož jedinečný smysl už nelze vytlačit z dějin lidských společenství.
Jádrem etiky jsou věčná exempla.
Třetím trikem rétoriky polarizace je interpretace moderních dějin jako boje demokracie proti totalitarismu. Na jedné straně nacismus a komunismus jako „bezprecedentní, jedinečné zlo“ v dějinách průmyslové (křesťanské) civilizace, na straně druhé budovatelé liberální demokracie a právního státu. Laboratoří totalitarismu byl ale kolonialismus, třeba válka proti indiánským národům, o níž Hitler mluvil jako o svém vzoru. Prezident Theodor Roosevelt vyháněl z americké společnosti jako „nejhorší zločince ty sentimentální lidumily, kteří se dojímají nad osudem indiánů“. Není tato řeč (a mnoho podobných) modelem totalitarismu?
Komunismus, především sovětský a čínský, je kolonizací vlastního národa oligarchií revolucionářů, kteří se považují za nositele vyšší civilizace, proto berou na sebe „břemeno bílého muže“ a civilizují barbary. Despotické způsoby převýchovy barbarů – koncentrační tábory, pochody smrti, organizované hladomory – přebrali od svých britských, francouzských a třeba belgických vzorů.
Totalitarismus, bezohledná aplikace koloniálních metod na vlastní národ, by nebyl možný bez zlomu první světové války, bez totální mobilizace za vítězství „vyšší civilizace“; a také bez redukce kultury na válečnou propagandu, před níž tak naléhavě varoval Evropu Karl Kraus v Posledních dnech lidstva.
Civilizační statky jsou největším bohatstvím Západu, jsou hybnou silou osvícenství, zdravým jádrem nemocného slova „pokrok“. Jsou to soubory idejí, na které se odvoláváme, když se snažíme prolomit univerza, jejichž platnost je zaručena sociální sankcí, tedy zvykem, nebo mocenskými dekrety – ne z podstaty věci, řekli jsme. Co jiného je pokrok než vítězství idejí, které platí „z podstaty věci“, nad ideologiemi, které platí jen na základě mocenských dekretů? Četl jsem v nějakých českých novinách, že „se prý ruští vyzvědači snaží ovlivnit veřejné mínění a vyvolat odpor proti vybudování americké radarové základny v Brdech“ a že „prý existuje důvodné podezření, že občanskou iniciativu Ne základnám podporují ruské tajné služby“. Rétorika polarizace vede vždy a všude k návratu kultury podezírání a strachu. Fašizuje společnost.
Proto nejsem antikomunistou."

(Bělohradský, Václav: Právo; 18.7.2009)

pondělí 3. srpna 2009

Ďábel

„Tento spis je jak tunel: pevně vyzděný, ale nemůžu strhnout lešení a odejít, ani když mě to v něm už nebaví, dokud nezasadím vrcholový klenák, aby mě to nezavalilo. A to odkládám deset roků: nevěděl jsem, jak ho napsat. Žádný názor z těch, co jsem na tu událost měl, a na sebe, mi nevydržel. V čem má být „poselství“ příběhu? Nacházel jsem omluvné výklady nebo naopak sebekritické, ale po čase zněly falešně. Dobře, že jsem počkal, ale teď už dalších deset roků času asi nemám. Tak mi konečně zbývá nejstručnější zhodnocení, protože nejpravdivější: jsem, kdo jsem, bez výkladu. Teprv nedávno jsem si uvědomil, že tu nejtěžší událost svého tehdejšího života mám brát jako dar a zkoušku štěstí: vydržel jsem je. Hrůza pomyslet, jak zlé by to se mnou bylo, kdybych byl povolil a své hříchy odevzdal nesprávnému ďáblu.
Moji nepřátelé se projevili až za půldruhého roku potom, co mi vzali fotografie a filmy. Na podzim roku 1976 předvolali mě do Bartolomějské a nabídli mi napřed kávu. Když jsem nevzal, tak mi dva muži, jeden z nich byl Matura Martinovský, řekli, že se mnou konečně udělají pořádek. Mají pro mě slušný návrh. Když ho nepřijmu, uvidím! A nabídli mi cestovní pas: že můžu odjet sám nebo s celou rodinou. To jsem nikdy nemohl udělat, odmítl jsem a oni přešli k dalšímu bodu: sám ať si píšu, co chci, ale mám nechat organizování literatury pro jiné autory. To už přijatelné bylo, pod neznámou velikou pohrůžkou, ale hned jsem si řekl, že bych jim tak dal znamení, že mě můžou tlačit dál, a kam až? Řekl jsem se strachem zase ne, a tu se jakoby zaradovali: jako by se na tento okamžik těšili. Hned otevřeli složku krásných fotografií ze hřbitova: měli v ní nejen ty moje, oni si tam zajeli a zfotografovali hroby, nápisy na nich, celé okolí. Dají mé fotografie prý majitelům hrobů, ti mě budou určitě žalovat pro hanobení, a celý národ se dozví, kdo ve skutečnosti jsem.
Přejela mě hrůza, i vina… ale jiná, než o které mluví oni, a já teď nesmím jejich výklad mé osoby vůbec připustit. Kdo opadu jsem? Vážná otázka, ale teď není čas. Vždycky jsem ovšem věděl, kdo jsem a jaký, a promíjel si to. Ale krom toho existuje můj obraz, jaký o mně mají jiní lidé, mnoho lidí! Pravda je, že já jsem se do žádného obrazu nestavěl, ten vycházel sám z mého jednání, jako mé jednání vycházelo z mé potřeby. Co mám teď zachraňovat: sebe jako člověka, či svůj obraz bojovníka proti režimu? Tu vešel do místnosti třetí muž, který zřejmě už nevydržel pasivně nás vedle jen poslouchat. Byl to jejich náčelník. Řekl, že oni se mnou definitivně skoncují. Ale ne tak, abych byl obětí násilí a národní hrdina: budu velice mizerný člověk. Dají výběr fotografií otisknout třeba ve Švédsku, postarají se. Aby se to dostalo sem, bude to, jako kdybych ty obrázky tam poslal sám, a lidé si to budou podávat!
Uvědomoval jsem si i klasickou stavbu této situace. Vždyť já jsem konečně opravdu v nebezpečí. To je opravdu něčeho konec. Tady se lidé lámou. Ale oč lepší na tom byli hrdinové, když stáli před popravou pro myšlenky, a já tu pro fotografie s nahou ženou. Ty nesmysly! Smyslné radosti. Porušování manželství! A co chlapci! Padnu za něco, co se ani nedá široce hájit, za hřích.
Snad myšlenka na hřích mi pomohla: ať jdu tedy do pekla! Ale do svého. Pravil jsem asi toto: „Vy dělejte, co je ve vaší povaze. Ustupovat estébákům je horší než ty moje fotky. Když je uveřejníte, svině budete vy, protože já umím líp psát.“ Kdoví, co ti muži opravdu čekali, ale toto nejspíš ne. Ještě nějakou dobu mluvili a já jsem dlouho věděl co, dnes už to nevím. Ani jsem tehdy nedokázal si to zapsat, jak mě to srazilo z písmácké pózy dolů. Jenom jsem ucítil, jak se mi ulevilo: nechám svůj osud Bohu. Poprvé jsem se mu takto podrobil.
Ještě když mě vyváděl z budovy, Martinovský opakoval výhrůžky a návrhy. Nabízel mi své číslo, můžu kdykoliv zavolat, až si to rozmyslím. Nic! Chvěl jsem se povzbudivým rozčilením: já si přece nezkazím, co jsem právě získal! Letěl jsem ulicí jak vysvobozený. A co mám zkusit, rozhoduju si sám. Doma jsem neřekl nic, nevěděl jsem jak. Ani nikomu jinému. Ale napsal jsem o tom fejeton, který asi nebyl úplně pochopen: „Nastal podzim“, 20. října 1976. Vlastně jsem ho psal víc pro ně, estébáky, aby viděli, že se tohoto tématu míním ujmout po svém. Nic k sebevraždě. Hlavně jsem si, jako tak často při psaní, musel svou situaci důkladně formulovat. Ze své úvahy jsem vycházel dobře: protože jsem vzal své ztráty na vědomí. Ale ztráty dalších lidí, mé rodiny, o tom jsem se neuměl rozhodnout, tam byl ten trest.
Byla to jistě situace, kdy se lidé upisují ďáblu nebo dokonce odcházejí ze života. Já byl víc zvědav, co teď oni se svou situací. Jak ubíhaly týdny a měsíce, děkoval jsem svému ďáblu, že mi ve své chvilce přiskočil na pomoc: já se přeci nenechám mravně polepšovat od sviní estébáků! Jevilo se mi čím dál správnějším, že měl-li jsem zachránit svou čest před nimi, musel jsem se postavit i za své hříchy. A dodnes se divím, že mi to tak ihned a instinktivně napadlo. Ze strachu o čest prodat hříchy, to znamená ztratit duši, a čest stejně nezachránit. Jenom se do smrti vydat očekávaným mukám.
Už to vypadalo, že budou mít pravdu moji dva kamarádi, kteří mínili, že když vydržím vydírání, nebudou moci nic. Jestliže fotky otisknou, nikdo jim to neuvěří…! Jaký omyl. Bylo to při Chartě 77, kdy po mě chtěli nějaké informace nebo aspoň abych se od ostatních pachatelů odtáhl. Což se zas nedalo. Po týdenním vyslýchání naráz přestali, a za pár dní otiskli obrázky ze hřbitova v týdeníku Ahoj. Krom toho je vysílali v televizi. A s použitím mizery jménem Svěrčina, ředitele ČTK, vyrobili sadu obrázků, kterou rozeslali mým přátelům, hlavně dámám, lidem známým i neznámým. Ti je jistě pořád mají. Když jsem potom chodil a potkával lidi, někteří se odhodlali vyslovit mi svou účast jako oběti tak zřejmého podvodu a podvrhů, říkal jsem jim: Nene, ty fotografie jsou pravé. A myslel jsem si: už se s tím musíte nějak vyrovnat, přátelé. Jenom Pavel Landovský to uměl otočit, jako když se podíváte dalekohledem obráceně: „Víš, člověče, co bys musel dát v Americe za takovou reklamu?“
Někteří z přátel a ctitelů mi ty fotky odevzdali: Pavel Kohout, básnířka Věra Jirousová a záhadná žena Daňa Horáková. Ta však měla přání, abych jí věnoval a podepsal fotografii, která se jí nejvíc líbila: byla to fotografie jakéhosi chlapa, jak leží nahý a nad hlavou drží vztyčenou šavli.“

(Z rukopisu „Stará postel“, 1998.)

(Vaculík, Ludvík: Tisíce slov, s. 271-273)

úterý 28. července 2009

O Luculíkovi. Pokus o portrét přítele

"V Praze žije přes milión lidí, které bych tu nechtěl vyjmenovávat. Z toho dle telefonní knihy nejméně jeden Vaculčík, dva Vaculkové, čtyři Vaculové a dvaadvacet Vaculíků, hle jakou má to moravské símě u nás motilitu. Ludvík je mezi nimi na čtrnáctém místě, které není špatné, vždyť se plánuje i pro naše reprezentanty. Ostatní lidé se dělí na ty, kdo mají Luculíka (zkratka se vyplatí, jméno tu bude frekventovat) rádi, a ty, co by ho nejraději trhli mezi dveřmi. Já patřím k oběma skupinám.

Například kdysi mi řekl, abych ho navštívil, ale že v předsíni se musím zout a v pokoji nesmím kouřit. Potupné podmínky jsem nepřijal, a že na nich trval, nebyl jsem u něho léta dál než na prahu. Až jednou jsem k němu zas jel a ve výtahu byl pán, který vyhlížel jako přísný tajný. Vystoupili jsme u půdy, a už se to nedalo zarazit: zvonili jsme oba u Luculíka. Když otevřel, ukázalo se, že ten pán je pan profesor Černý, který si myslel, že přísně tajný jsem já. Jeho si Luculík netroufl zouvat, a proto ani mě. A když jsme byli v pokoji, pravil pan profesor – Kde tu máte popelník? No, my tu nekouříme, řekl Luculík. Však já vás taky nenutím, řekl pan profesor a připaloval si jednu od druhé a popel klepal na ozdobné talířky, zatímco Luculík se přihlouple usmíval.

Ale čím velkorysejší je doma, tím zásadovější je u cizích. Vejde k nám a žádá, aby se nekouřilo. Za mrazů otevře okna a tvrdí našim hostům, že je to k jejich dobru. Také, sotva vstoupí, hned se shání po něčem na zub, a že chodí po ránu, o polednách či nejpozději mezi psem a vlkem, vždycky má štěstí.

Jednou jsem v nouzi požádal kolegy v izolaci, aby mi pomohli s terénními úpravami. Mám snímky, jak světoznámý filozof vládne lopatou, proslulý dramatik strká trrrakachř atp. Luculík na nich není. Přibyl sice, ale řekl, že nemá náladu upravovat terén, nýbrž prořezávat ovocné stromoví, což činil. Když jsme přijeli za týden, stál pod těmi stromy starý zahradník pan Kulhánek a hrozil nám už od auta, volaje – který prase?? Koktali jsme cosi, že asi kdosi, když jsme byli kdesi, ale on jen křičel – To prase by mělo kleknout a každej strom prosit za odpuštění! Když jsme to vyřídili, tak zas Luculík běsnil, že ho nikdo nebude učit prořezávat, když o tom právě prostudoval celou literaturu. Ty, Ludvíče, řekl jsem znepokojen, tys prořezával poprvé? Za prvé podruhé, burácel, a za druhé, i kdyby poprvé, řezal bych stejně: jak velí progresívní trend!

Jednou jsem mu půjčil svou veselou prózu, aby mi k ní něco řekl. Dlouho se mi pak vymlouval, že ještě neměl čas, i do sauny přestal chodit, aby mě nepotkával, až náhle u nás zazvonil, mou knížku v ruce, a už ve dveřích se hystericky smál. Je to opravdu tak vtipné? žasl jsem. A on se smál, až mu slzy tekly, řka - Ne, je to blbé! Tak proč se směješ...? Když já už měsíc se bojím ti to říct, tož jsem to zkusil takto. - Přišel před obědem.

A jednou jsem ho potkal, jak se mračí a nadává na celý svět, hlavně na kamarády, že on cosi neudělá a kamsi nepůjde, protože není ničí poskok, a přitom mi pořád ukazoval, jak má těžkou aktovku a tu že k tomu všemu ještě musí vláčet. Víš co, povídám, světa já tě nezbavím, ale tu aktovku ti můžu chvíli nýst. Tak mi ji, trochu překvapen, dal a šel vedle mne, stále spokojenější, pozoroval, jak nesu jeho těžkou aktovku a líčil, oč je mu bez ní líp a že i svět už se mu jeví únosnějším. Pak jsme se loučili a on řekl, že s radostí kamsi půjde a cosi udělá, když má tak hodné kamarády, a hlavně, že pozítří přijde ke mně, abychom jednou pohovořili jen tak, jako hoch s hochem. Nepřišel, a ne aby snad řekl, že mu přivezli uhlí nebo ho bolel zub; vzkázal, že neměl chuť.

Tím a oním občas přivodí, že i lidé, kteří ho mají rádi, se dají slyšet, jak by ho nejraději trhli mezi dveřmi. Tu je smuten a vzkazuje jim, jak jemu líto, že ho nemají rádi. Pak je zas přátelům líto jeho a vzkazují mu, že ho mají rádi a aby se přišel přesvědčit. On tedy přijde, a po chvíli už otvírá okna do mrazu, tvrdě hostitelům, že je tok jejich dobru.

Bývá však i jiný.

Jednou jsme zpívali u Zlaté konvice lidové písně naší americké nakladatelce a přitom se Luculík uvedl jako sytý lyrický baryton s tendencí k tenoru. Nechali jsme mu první hlas a já prvně zažil v hospodě, kde věčně halekají opilci, jak personál tleskal, zatím co zámořská paní plakala. To pak i nazítří, když ji na Ruzyni prohlíželi tak důkladně, že jí všecko uletělo.

Jednou jsem ho potkal a ptám se – Ludvíče, jak se máš? Nemohu si stěžovat, řekl a dodal: nemám komu. Sakra, toto je trefné, pochválil se, jenže ty to asi napíšeš dřív. Od těch čas je to opravdu moje stálá věta, ale tímto potvrzuji, že si ji vymyslel on a sám.

Jednou jsme spolu seděli v automobilu, mém ovšem, protože on říká, že slušný člověk auto mít nemusí, když mají kamarádi, a vše nasvědčovalo, že ho ráno zavrou, ne že by něco provedl, ale že mu to slíbili ti, kdo to musí vědět. Hovořili jsme, co vzít pro takovou příležitost na sebe i s sebou, a on náhle řekl – Nejhorší je, že mně se tam vůbec nechce.

A jednou, za časů domovních prohlídek, zabalil kufr knih, jejichž prohibitnost spočívala jen v tom, že vyšly mělkotiskem, aby je zachránil pro příští, lepší lidstvo. O půlnoci nechtěl nikoho budit, a že nebyl taxík, vlekl ten kufr na hlavní nádraží, kde jej dal do úschovny. Vidíš, pravil pak, dobré je číst i detektivky, nebýt tohoto, byl bych si uhnal kýlu a možná i rýmu.

Je to prostě leccos, zač ho člověk musí mít rád, i kdyby ho právě chtěl trhnout mezi dveřmi. Především, že jako jsou herci, kterým stačí na scéně existovat, a přece jsou lepší než všichni kolem, co hrají jak o zlatou tělku, Luculík, aby byl spisovatel, snad ani psát nemusí. Na co sáhne, kolem čeho projde, vše se mění v literaturu. On i ministru vnitra napíše tak pěkně, že by to mohlo jít rovnou na kov, kdyby nemuselo napřed do Ruzyně. (Být adresátem, schovával bych si, kurs ministrů je vždy nejistý, cenné papíry LV mohou být dobrým věnem!) Čeština byla schopný jazyk už od Nerudy, Čapek jí dal čichnout k člověčině, Vančura vrátil do oběhu kopy slov, která už dávno neplatila. A Luculík? Ten s ní právě nedělal nic, a to tak rafinovaně, že si jeho čeština žije svobodně a přirozeně jako zvíře: může být komu podle gusta nebo proti srsti, ale nikoho nenapadne, že by měla být jiná. Bojím se, že od dob Havlíčka jsme neměli takového spisovináře, bojím se proto, že je teď schopen chtít, abych mu nosil aktovku pořád. K tomu ať vede svého Dederu, když mu už pomáhá k nesmrtelnosti. (Zdalipak od něho dostal čtyři lahvice mělnického jako Havlíček?)

Mohl bych o něm říci i mnoho dalšího, ale uvádím jen, co ještě nemá ve spisu, a že toho tam musí mít! Na dva Brixeny. Neboť - a tu svým sdělením rád předbíhám tisk i úřady - Ludvík Vaculík uvítá u sebe v pátek Abrahama. Pokud Abraham bude ochoten se zout a Ludvíka dřív někdo netrhne mezi dveřmi."

(20. července ku 23. červenci 1976)

Pavel Kohout (Sólo pro psací stroj. Československý fejeton 1976 – 1979, Köln am Rhein, Index 1984)

pondělí 27. července 2009

Člověk bez skrupulí a jeho doba

„Druhé mé základní téma je člověk, který vládne tomuto století, který udává tón: člověk bez skrupulí. Revoluce dvacátého století jsou dílem člověka bez skrupulí, lidí, kteří prosazují nějakou zásadu bezohledně, až do konce. Hannah Arendtová o takových lidech říká, že jednají, jako by země byla neobydlená, jako by náš život nesouvisel se světem našich předků a druhých lidí. To, co se hnalo našim dětstvím pod názvem „kult osobnosti“, to byla agrese lidí bez skrupulí prosti struktuře společnosti, proti té souvislosti se světem našich předků, která je podstatou tradice. Člověk bez skrupulí je funkcionář, tedy člověk soustředěný na výkon svých funkcí. Odmýšlí od všeho, co by ho rozptylovalo v tomto soustředění, odmýšlí od svých citů, svědomí, minulosti, od sebe sama.
V Orwellově románu 1984 je jedna podivuhodná stránka, kde Winston Smith uvažuje nad způsobem, jak bydlí, jak jí, a říká, že on si nepamatuje svět před revolucí, nemůže ani dokázat, že byl, natož jaký byl, nikdy neviděl žádný dokument o tom světě, ale němá vzpoura jeho těla proti nesnesitelnosti tohoto způsobu života, toho, co jí, tvarů, které ho obklopují, dokazuje, že v jeho těle existuje paměť nějakého přirozenějšího světa, ke kterému patří svou bytostí. Tento důkaz je něco předjazykového, němá vzpoura těla. Orwell tady popisuje nejzazší podobu krize lidské společnosti, kdy pravda se stěhuje z řeči do těla, z úsudků do předsudků, z vět do pocitů, třeba i do zlomků paměti, záchvěvů svědomí…
V románu Inženýr lidských duší Josef Škvorecký vyslovuje podobnou myšlenku, když říká: „Dokud se naše zkušenost pohybuje v oblasti teorie, chováme se paradoxně jak zvířata. Teprve když si čichneme ke krvi, udělá se nám špatně jako lidem.“ Vystupuje tu stejný motiv: krize může být tak hluboká, že pravda se vystěhuje ze slov a úsudků a přežije jen v našich citech, záchvěvech naší bytosti, v našich bezdůvodných skrupulích. Tyto záchvěvy, tato němá vzpoura těla, to je způsob, kterým je tu ještě s námi tisíciletá tradice Evropy, zahnaná na útěk mýtem vědecké objektivity, tou všeobecnou oddaností nutnosti, která korumpuje naše myšlení v „pozdní době“. Evropa přežívá už jen v předjazykové paměti našeho těla, v záchvěvech našich citů. Tato paměť je to, co nazývám „skrupule“. Skrupule je to jediné, co ještě odolává úsudkům a nutnosti, která se skrze ně prosazuje.
To je také smysl kategorického imperativu Solženicynova: „I když zlo se zdá nutné, nedovol, aby se prosadilo skrze tebe!“ Existuje známá úvaha Hannah Arendtové o pokušení moderního člověka: německý voják píše domů z fronty, že cítil soucit s vražděnými židy, ale že v sobě tu slabost potlačil, že zvítězil nad svými skrupulemi. Dovolil, aby se nutnost prosadila skrze něho. Arendtová ukazuje, že jakmile člověk přijme roli v systému, který slouží nějaké nutnosti (např. nastolení „vyšší“ dějinné formy společnosti), pak jeho vlastní lidskost je pro něho jen pokušením, nad nímž se musí zvítězit.
Možná že nejlepší titul pro mé filozofování by byl „člověk bez skrupulí a jeho doba“. Jakou mezerou vnikl do evropských dějin, odkud ta slabost kultury před jeho pustošící vládou? Krizi „pozdní doby“ můžeme definovat takto: všechny úsudky jsou lživé, pravdivě jsou už jen naše předsudky. Člověk bez skrupulí pojímá svůj život jako službu objektivní nutnosti dějin, která se skrze něho musí prosadit: proto staví koncentrační tábory, plánuje konečná řešení, vymýšlí nového člověka a všechno, co se i v něm samém proti tomu bouří, odsouvá daleko od sebe jako zbytečné skrupule, přežitky, pocity.
Největší hrozbou „pozdní doby“ je, že člověk neuvěří tichému hlasu svých skrupulí.“

(Bělohradský, Václav: Přirozený svět jako politický problém, s. 13-14; citace je z rozhovoru s Karlem Hvížďalou: O člověku pozdní doby)

středa 22. července 2009

A již nyní v něm dříme touha po bezuzdném násilí: v té tváři se zračí celé dějiny (Krvavý poledník 1)

„Hleďte dítě. Kluk vychrtlý a bledý, na sobě má tenkou rozedranou lněnou košili. Přikládá do ohně v kuchyni. Venku se táhnou temná zoraná pole s cáry sněhu, za nimi ještě temnější lesy, v nichž se doposud skrývá posledních pár vlků. Pochází z rodu dřevorubců a nosičů vody, ale otec byl, pravda, učitel. Teď leží věčně zpitý a cituje básníky, jejichž jména odvál čas. Chlapec se krčí u ohně a dívá se na něj.
Tu noc, co ses narodil. V třiatřicátém. Říkalo se jim Leonidy. Bože můj, hvězdy padaly jak splašené. Hledal jsem černý prostor, díry na nebi. Velký vůz se rozlámal.
Matka, dnes už čtrnáct let po smrti, nosila pod srdcem stvoření, jež ji poslalo na onen svět. Otec její jméno jakživ nezmíní, chlapec je nezná. Má na tomto světě sestru, kterou už nikdy nespatří. Jen se dívá, bledý a nemytý. Neumí číst ani psát a již nyní v něm dříme touha po bezuzdném násilí. V té tváři se zračí celé dějiny – dítě je otcem muže.“

(McCarthy, Cormac: Krvavý poledník, s. 11)

úterý 21. července 2009

Ani mně se nedařilo porozumět svému štěstí (Hledání ztraceného času 7)

„Je jisté, že při tak dokonalých shodách, když se skutečnost přesně srovnává a kryje s tím, po čem jsme dlouho toužili, tu před námi ta skutečnost úplně schovává náš vytoužený cíl, splývá s ním, jako když se položí na sebe dva stejné obrazce, takže tvoří jen jeden, kdežto my bychom chtěli – abychom dali své radosti plný smysl – zachovat všem stupňům své touhy právě ve chvíli, kdy jí dosahujeme – a abychom měli větší jistotu, že jsou to skutečně ony –, kouzlo nedotknutelnosti. A mysl ani nemůže rekonstruovat dřívější stav, aby ho srovnala s novým, poněvadž nemá již volné pole: je tu naše nové poznání, vzpomínka na první nenadálé chvíle, výroky, které jsme slyšeli, to vše brání přístupu k našemu vědomí a ovládá mnohem silněji činnost naší paměti než naší obraznosti, takže to spíš než na podobu naší budoucnosti, stále ještě volnou, působí zpětně na naši minulost, kterou již nemůžeme vidět bez přihlédnutí k těmto novým dojmům. Mohl jsem celá léta myslet, že má návštěva u paní Swannové je mlhavá chiméra a nikdy se nepromění ve skutečnost; když jsem u ní pobyl čtvrt hodiny, stala se mlhavou a chimérickou doba, kdy jsem ji neznal, jako možnost, kterou zničilo uskutečnění jiné možnosti.Jak bych byl mohl ještě snít o jídelně jako o nepředstavitelném místě, když jsem se nemohl v duchu ani hnout, abych nenarazil na nezničitelné paprsky, které za sebou vyzařoval donekonečna, až do mé nejdávnější minulosti, humr „á l´américaine“, jehož jsem před chvílí jedl? A Swann asi pozoroval, co se týče jeho samého, něco obdobného: neboť byt, kde mě přijímal, mohl být považován za místo, kdy splynul a shodl se se skutečností nejen ideální byt zplozený mou představivostí, ale ještě další, který mu Swannova žárlivá láska, stejně vynalézavá jako mé sny, kdysi tak často kreslila, ten vytoužený jeho a Odettin společný byt, připadající mu tak nedostižný třeba toho večera, kdy si přivedla jeho a Forchevilla, aby u ní vypili oranžádu; a zařízení jídelny, kde jsme obědvali, bylo pro něho tím nečekaným rájem, v němž si kdysi nemohl bez vzrušení představit sebe sama, jak se ptá jejich stolníka: „Je paní už připravena?“ – slova, která jsem ho teď slyšel pronášet trochu netrpělivě, ale zároveň s přízvukem jisté uspokojené samolibosti. Stejně jako to patrně nedovedl Swann, ani mně se nedařilo porozumět svému štěstí; když sama Gilberte jednou zvolala: „Kdo by to byl řekl, že holčička, na kterou jste se beze slova díval, jak si hraje na čáru, bude vaše velká přítelkyně a že k ní budete každý den chodit, kdykoli se vám zachce!“, mluvila o změně, kterou jsem sice musel zvenčí uznat, ale vnitřně jsem se jí nezmocnil, poněvadž se skládala ze dvou stavů, na něž jsem nedovedl myslet zároveň, aniž by se od sebe přestaly odlišovat.“

(Proust, Marcel: Hledání ztraceného času II. Ve stínu kvetoucích dívek, s. 103-104)

sobota 18. července 2009

Ano, tolik rámusu... třebaže mír by byl v tom, milovat a tvořit v tichu!

„Teď může hořet ohýnek z koudele; co sejde na tom, zač jsme možná pokládáni a co si osobujeme? To, co jsme, a to, co máme za úkol být, stačí naplnit naše životy a zaměstnat naše úsilí. Paříž je úžasná jeskyně, a když v ní lidé vidí, jak se na zadní stěně zmítají jejich vlastní stíny, považují je za jedinou skutečnost. Tak je tomu s podivným pomíjivým věhlasem, který toto město uštědřuje. My jsme se však daleko od Paříže dozvěděli, že máme světlo za zády, že se musíme otočit, zbavit se pout a podívat se mu do tváře a že naším úkolem, dokud neumřeme, je snažit se je všemožnými slovy pojmenovat. Patrně každý umělec hledá svou pravdu. Pokud je velký, každé dílo ho k ní přiblíží, nebo alespoň obíhá o něco blíže kolem onoho středu, skrytého slunce, v němž jednou nevyhnutelně všechno shoří. Je-li nevalný, každé dílo ho od ní vzdálí a střed je potom všude, světlo se rozptýlí. Umělci však v jeho úporném hledání mohou pomoci jedině ti, kdo ho milují, a také ti, kdo sami milují či tvoří, jejich vášeň jim totiž dá změřit, co znamená kterákoli vášeň, a dovedou tedy soudit.
Ano, tolik rámusu… třebaže mír by byl v tom, milovat a tvořit v tichu! Ale člověk musí mít strpení a umět čekat. Ještě chvíli, a slunce zapečetí ústa.“

(Camus, Albert: Léto, s. 70-71)

středa 15. července 2009

Opravdová hudba

Čas se odrazí

v srdci nástroje

Něčím, co se zastaví

v srdci člověka

Čas je zdí a prostor kolem ní

Čas je stromem, co život rozezní

Čas žasnout a čas odejít

dát rybáři

střevíce z Říma

vířící objetí

zkřížené paže

jen sesbírat

vír listů

točících a padajících

vracejí se stejně jako ty

do hlíny stvoření

kterou hníst už tvoje děti budou

úsměv tvojí duše

zamávání rukou

(Smith, Patti: Básně a deníky 1970-1979, s. 138)

středa 8. července 2009

Za to, že jsem dovedl jen postupně milovat vše, co mi nabízela, neměl jsem ji nikdy celou: podobala se životu (Hledání ztraceného času 6)

„Ostatně nejčastěji jsme nezůstávali doma a chodili jsme na procházky. Někdy, než se šla obléknout, usedla paní Svannová ke klavíru. Její krásné ruce vystupovaly z růžových nebo bílých, často také velmi živě zbarvených rukávů jejích krepdešínových domácích šatů, prsty se kladly na klavír s touž melancholií, jaká byla v jejích očích a nebyla v jejím srdci. V jednom z těch dnů se stalo, že mi zahrála část Vinteuilovy sonáty s onou krátkou větou, kterou míval Swann tak rád. Ale poslouchá-li člověk poprvé trochu složitou hudbu, často neslyší nic. Když jsem později vyslechl tu sonátu ještě dvakrát nebo třikrát, uvědomil jsem si přesto, že ji dobře znám. Není to nesprávné, říkáme-li „slyšet poprvé“. Kdyby člověk při prvním poslechu skutečně, jak se domnívá, nic nerozeznal, byl by druhý a třetí poslech totéž co první a nebylo by důvodu, aby člověk při desátém rozeznal něco víc. Zdá se tedy, že to, co nám poprvé chybí, není porozumění, ale paměť. Neboť naše paměť je v poměru ke komplexnosti vjemů, jimž při naslouchání čelíme, nepatrná, je krátká jako paměť člověka myslícího ze spaní na tisíc věcí a hned na ně zase zapomínajícího nebo člověka napolo zdětinštělého, který si za minutu již nepamatuje, co se mu řeklo. Paměť není schopna podat nám okamžitě vzpomínku na tyto mnohonásobné vjemy. Avšak ta vzpomínka se v ní ponenáhlu vytváří u děl, která člověk dvakrát nebo třikrát slyšel – jsme jako ten školák, který si před spaním několikrát přečte lekci, o níž si myslí, že ji neumí, a pak ji ráno najednou odříká nazpaměť. Jenže já až do toho dne o té sonátě vůbec neslyšel a tam, kde Swann a jeho žena rozeznávali zřetelnou větu, byla taková věta mému jasnému vnímání tak vzdálena jako jméno, na něž se člověk pokouší upamatovat, ale nalézá na jeho místě jen nicotu, nicotu, z níž za hodinu, když už na to nemyslí, samy sebou naráz vyskočí marně hledané slabiky. A člověk si nejen hned nezapamatuje opravdu vzácné skladby, ale i uvnitř nich, a to se mi stalo u Vinteuilovy sonáty, nejprve vnímá méně krásné části. A tak od chvíle, kdy mi z ní paní Swannová zahrála nejproslulejší větu, mýlil jsem se nejen v domněnce, že se v sonátě už nic víc pro mne neskrývá (což způsobilo, že jsem se dlouho nesnažil znova ji slyšet, a byl jsem v tom tak pošetilý jako lidé, kteří už neočekávají překvapení při pohledu na benátského Svatého Marka, protože znají z fotografie tvar jeho kopulí). Ba co víc, dokonce když jsem vyslechl celou sonátu od samého začátku, zůstávala pro mne skoro celá neviditelná, jako nějaká stavba zastřená vzdáleností nebo mlhou, takže se z ní dají nejasně zahlédnout jen některé části. Z toho ta melancholie v poznání podobných skladeb jako vůbec všeho, co se uskutečňuje v čase. Když se mi odhalilo to, co je ve Vinteuilově sonátě nejskrytější, začínalo mi unikat, vyhýbat se mi, odplaveno návykem z dosahu mé citlivosti, to, co jsem rozeznával a čemu jsem dával přednost na počátku. Za to, že jsem dovedl jen postupně milovat vše, co mi sonáta nabízela, neměl jsem ji nikdy celou: podobala se životu. Tak klamná jako život však taková mistrovská díla nejsou, a proto nám zpočátku nedávají to, co mají nejlepšího. Ve Vinteuilově sonátě jsou krásy, které člověk nejprve objeví, zároveň krásami, které ho nejrychleji unaví, a oboje má bezpochyby stejnou příčinu, že se méně liší od toho, co už znal. Ale když se tyto krásy vzdálí, zbývá nám k obdivu některá věta, kterou nám její uspořádání, tak nové, že jsme ji nejprve slyšeli jen jako změť tónů, nedovolilo rozeznat a pochopit; tu právě ona, kolem níž jsme každý den chodili a netušili to, ač pro nás byla připravena, ta, která se jedině z moci své krásy stala neviditelnou a zůstala neznámá, ta k nám přichází poslední. Ale my ji taky opustíme až naposledy. A budeme ji milovat déle než ostatní, poněvadž nám déle trvalo zamilovat si ji. Ostatně doba, kterou jednotlivec potřebuje – jako jsem ji potřeboval já u této sonáty –, aby vnikl do trochu hlubšího díla, je pouhé perspektivní zkrácení a jakoby symbol let, někdy i staletí, která uplynou, než si obecenstvo oblíbí opravdu mistrovské dílo. Proto také si asi geniální tvůrce říká, aby si ušetřil zneuznání davu, že současníkům chybí potřebný odstup, že díla napsaná pro budoucí pokolení by měla číst jen tato pokolení jako některé obrazy, které se příliš zblízka špatně posuzují. Ale ve skutečnosti je každá zbabělá opatrnost, snažící se vyhnout nesprávným soudům, marná, neboť takové soudy jsou nevyhnutelné. Je-li geniální dílo málokdy hned obdivováno, je tomu tak proto, že ten, kdo je napsal, je mimořádný člověk, že se mu málokdo podobá. Právě jeho dílo samo zúrodní vzácné duchy schopné je pochopit, způsobí jejich růst a zmnoží jejich počet. Právě Beethovenovy kvartety (kvartety číslo XII, XIII, XIV a XV) potřebovaly padesát let, aby dosáhly zrození, rozšíření obecenstva Beethovenových kvartetů a uskutečnily tím jako všechna mistrovská díla pokrok, ne-li v hodnotě umělců, aspoň v okruhu posluchačů hudby, v okruhu skládajícím se dnes ve velké míře z lidí, kteří se v době, kdy mistrovské dílo vyšlo, prostě nenašli, tedy z lidí schopných to dílo milovat. Čemu se říká potomstvo, je potomstvo díla. Je nutné, aby dílo samo stvořilo své potomstvo (pro zjednodušení necháváme stranou génie, kteří mohou v témž období souběžně připravovat pro budoucnost lepší obecenstvo, z něhož budou mít prospěch jiní géniové než oni). Kdyby tedy dílo zůstalo skryto a bylo známo jen potomstvu, toto potomstvo by pro to dílo nebylo potomstvem, nýbrž základní skupinou současníků, kteří žili prostě o padesát let později. Proto je také třeba, aby umělec – a to udělal Vinteuil –, chce-li, aby dílo našlo svou cestu, vrhl je tam, kde je dost hloubky, do plné a vzdálené budoucnosti. A přece, je-li nepřihlížet k budoucím časům, skutečné perspektivě mistrovských děl, chybou špatných soudců, je přihlížet k nim někdy nebezpečnou úzkostlivostí soudců dobrých. Je jistě snadné podlehnout iluzi obdobné té, která vše, co je na obzoru, uniformizuje, a představovat si, že všechny revoluce, k nimž dosud došlo v malířství nebo hudbě, přece jen respektovaly jistá pravidla a že všechno, co máme bezprostředně před sebou, impresionismus, hledání disonance, výhradné užívání čínské škály, kubismus, futurismus, se nesmírně liší od toho, co předcházelo. Je to tím, že u toho, co předcházelo, si neuvědomujeme, že dlouhá asimilace to všechno pro nás proměnila v materiál sice pestrý, o tom není pochyby, ale celkem vzato stejnorodý, kde Hugo sousedí s Moliérem. Pomysleme na hrubé rozpory, jaké bychom našli – kdybychom nepřihlíželi k novým časům a ke změnám, které přinášejí – v některém horoskopu sestaveném za našeho jinošství pro náš zralý věk. Jenže všechny horoskopy nejsou pravdivé a být nucen uměleckým dílem vkládat do celku jeho krásy činitele doby, to přiměšuje k našemu soudu něco tak nejistého, a tudíž i zbaveného skutečné zajímavosti jako každé proroctví, jehož nesplnění nijak neimplikuje podřadnost prorokových duševních schopností, neboť to, co vyvolává k bytí možnosti nebo je z něho vylučuje, nenáleží nutně do kompetence génia; někdo mohl být geniální a nevěřit v budoucnost železnic ani letadel, nebo být velkým psychologem a nevidět neupřímnost milenky nebo přítele, jejichž zradu by předvídal i nejprůměrnější pozorovatel.“

(Proust, Marcel: Hledání ztraceného času II. Ve stínu kvetoucích dívek, s. 96-99)

sobota 4. července 2009

Slovo a pojem

„A jak bychom mohli pociťovat tuto svobodu jako lidský aspekt něčeho, co je imanentně vlastní samotné přírodě, když – chápajíce jen zákon bez svobody a svobodu bez zákona – chápeme přírodu jako deterministickou a zároveň chaotickou, přísně kauzální a zároveň zhola nesmyslnou.
S tímto zákonem bez svobody a svobodou bez zákona nemá vitální, rubatový rytmus nic společného, a nic společného tedy nemůže s ním mít ani umění. Umělec potřebuje svobodu, ne aby dělal, co chce, ale aby byl, kdo je. Umělec chce, co musí; technik chce, co může. Umělec žádá svobodu pro to, co je bytostně nutné; technik pro to, co je technicky možné. Kritériem umělcovým je schopnost svět obývat, činit jej obyvatelným; kritériem technikovým je schopnost svět dobývat, činit jej konzumovatelným. Rytmus prvého je bytostný; rytmus druhého ekonomický. Umělec se dává vést vitálním rytmem přírody; technik usiluje vést svým strojovým rytmem přírodu. Jakmile se umělec pustí do toho, co je možné, místo, co je nutné, octne se na scestí a přivěsí ke své existenci nerozluštitelný otazník. Nejde s přírodou, jde s technikou proti přírodě. A protože není k tomu vybaven prostředky techniky, působí vedle technika jako nezodpovědný břídil, škůdce a šašek. Ztratil ponětí o zákonu ve svobodě a uzrál pro zákon bez svobody.
Smění-li umělec nutnost za možnost, je to neklamné znamení, že pozbyl schopnost slova a svěřuje se pojmu. Pojem je precizace, mechanizace slova, pojem je „dokonalé“ slovo. Slovo bez rubata, bez tepu a dechu. Slovo se rodí živé; pojem je produkt „syntetické výroby“ po předchozí analýze, pitvě. Pojem je odpověď na otázku po smyslu slova, které ztrátou života ztratilo smysl. Slovo je na počátku, slovo je vtělení; pojem je konec slova, slovo s odumřelým tělem, proto pohyblivé jen na protézách definic. Slovo vzalo na sebe riziko živého, tj. smrtelnost, existenci „zde a nyní“, ale pojem chce existovat „vždy a všude“, chce být nevývratností formule dvě a dvě jsou čtyři, která je exaktní, věcná, univerzální za cenu, že mluví o ničem. Slovo je život, který čelí smrti, ale pojem chce být bezpečný před životem, aby byl bezpečný před smrtí, proto mortifikuje slovo jako bytí smrtelné, „nemocné“ životem. Pojem chce být nad životem a smrtí, jako náhrobní kámen je nad životem a smrtí. Pojem je nekrolog nad slovem, nápis, slovo samo, které informuje, že už nežije; že nežije a přece existuje, jako kybernet informuje, že existuje, ale nemře, protože nežije. Pojem je instrukce, návod k technice života bez života, výčet možností, jak svět strojově dobývat bez možnosti svět lidsky obývat.
(…)
Neudiví, že Řekové, kteří projevili optimální smysl pro rubatový rytmus v umění, projevili jej stejně i v náboženství; vždy šlo o projev jedné a téže životné vibrace. Řekové dali „chybovat“, „hřešit“ i bohům, aby je učinili živými. A že měli Řekové „hříšné“ bohy, nenajdeme slovo hřích v kodexu řecké morálky. Helada nám představuje stav bezhříšnosti, ovšem jiné než puritánské a ekonomické; ukazuje nám, za jaké podmínky lidská společnost nemusí platit stav bezhříšnosti svobodou a lidstvím: za podmínky, že má kulturu, nebo spíše: že tvoří kulturu, že utváří svůj život jako svobodu v zákonitosti a jako zákonitost ve svobodě. Avšak nemít kulturu a přitom ani hřích, to pro člověka i společnost znamená ztratit orientační schopnost v základních otázkách lidských: kdo, co, proč, jak, odkud a kam.
Osud slova na skřipci preciznosti je v náboženství týž jako v umění. „Odmytologizované“ slovo je pojem, který nezvěstuje evangelium, jen „informuje“. O čem informuje? Pojem je nekrolog nad slovem, informuje o smrti slova, a bylo-li Slovo na počátku, a bylo u Boha, a Bůh byl to Slovo (Jan 1,1), pak pojem informuje o smrti Boha. Jestliže dnes teologové mluví o „Bohu nepřítomném, ale ne neznámém“, říkají jen, že Bůh existuje v pojmu, ve vědění, ale nežije a neoživuje v Slově, ve vtělení. Věda o Bohu, jako každá věda, poskytuje návod k technice, tato k technice víry bez víry, k praxi, zbožnosti bez zbožnosti. Když se ptali C. G. Junga, známého psychoanalytika, a přitom apologeta náboženství, věří-li v Boha, odpověděl: Nevěřím, já (Boha) vím, znám. (I do not believe. I know.) To souhlasí. V pojmech víme všecko a nevěříme v nic. Odpovídá tomu i naše jednání. Dovedeme střídat světonázory jako ponožky."

(Šafařík, Josef: O rubatu čili vyznání; in: Hrady skutečné a povětrné, s. 64-69)

čtvrtek 2. července 2009

Hořkost

„Měla skutečně dobrou náladu; vzala papír, který jsem jí podával, a přečetla následující věty:
„Někteří lidé velmi brzy pociťují děsivou nemožnost žít vlastní život; nejsou v podstatě schopní unést přímý pohled na svůj život jako celek, bez stínů a kulis. Uznávám, že jejich existence se vymyká přírodním zákonům, a to nejen proto, že k tomuto zásadnímu zlomu nepřizpůsobivosti dochází bez jakékoliv genetické účelnosti, nýbrž i proto, že předpokládá nesmírnou jasnozřivost, která pochopitelně přesahuje percepční schémata obyčejné existence. Někdy před ně stačí postavit někoho jiného, pokud je stejně tak čistý a průzračný jako oni sami, a nesnesitelný zlom se rozplyne ve světelné tužbě, trvale napřažené k absolutně nedosažitelnému. Zatímco tedy jedno zrcadlo neustále odráží pouze jediný bezútěšný obraz, dvě paralelní zrcadla dávají vzniknout jasné a husté síti, unášející lidské oko po neomezené a ve své geometrické čistotě nekonečné dráze mimo dosah utrpení a světa.“
Zvedl jsem oči a pohlédl na ni. Vypadala trochu udiveně. Nakonec zkusila: „To je zajímavé, to zrcadlo…“ Zřejmě si něco přečetla ve Freudovi nebo Myšáku Mickeym. Ale dělala, co mohla, byla milá. Osmělila se a dodala:
„Byla bych ovšem raději, kdybyste mluvil přímo o svých problémech. Stále je to příliš abstraktní.“
„Možná. Prostě ale konkrétně nechápu, jak mohou lidi žít. Mám pocit, že by všichni měli být nešťastní; chápete, žijeme v tak jednoduchém světě. Na jedné straně stojí systém založený na nadvládě, penězích a strachu – systém spíš mužský, nazvěme ho Mars; na straně druhém systém ženský, založený na svůdnosti a sexu, nazvěme ho Venuší. A to je všechno. Je skutečně možné žít a přitom věřit, že nic jiného není? Třeba Maupassant společně s realisty konce 19. století věřil, že nic jiného není; to ho vedlo až k nepříčetnosti.“
„Pletete všechno dohromady. Maupassantovo šílenství je jen klasické stadium onemocnění syfilidou. Každý normální člověk přijímá oba systémy, o nichž mluvíte.“
„Ne. Jestli se Maupassant zbláznil, pak proto, že si palčivě uvědomoval hmotu, nicotu a smrt – a že si nebyl vědom ničeho jiného. V tom se podobal našim současníkům: absolutně odděloval vlastní individuální existenci od zbytku světa. To je jediný způsob, jak můžeme dnes svět chápat. Například kulka z revolveru Magnum ráže 45 může škrtnout o můj obličej a zarýt se do zdi za mnou; nic se mi nestane. V opačném případě mi kulka roztrhá tvář a přivodí značné fyzické utrpení, budu mít zmrzačený obličej, možná přijdu o oko; v tom případě budu zmrzačený a jednooký a od té chvíle budu v ostatních vyvolávat pouze odpor. Obecněji řečeno jsme všichni vydáni napospas stárnutí a smrti. Tyto pojmy stárnutí a smrti jsou pro lidského jedince nesnesitelné; v naší civilizaci svrchovaně a nepodmíněně vládnou, rozvíjejí se a postupně vyplňují obzor vědomí, až vymýtí všechno ostatní. Krok za krokem se tak vnucuje jistota ohraničenosti světa. I sama touha mizí; zůstává jen hořkost, závist a strach. Hlavně hořkost; nesmírná, nepředstavitelná hořkost. Žádná civilizace v žádné době nedokázala vyvolat ve svých příslušnících takové množství hořkosti. Z tohoto pohledu prožíváme chvíle, které nemají obdoby. Kdybychom měli shrnout duševní stav současnosti do jediného slova, zcela jistě bych volil právě toto: hořkost.“
Nejdřív nic neříkala, chvíli přemýšlela, než se zeptala:
„Kdy jste měl poslední sexuální styk?“
„Asi před dvěma roky.“
„Cha!“ zvolala téměř vítězoslavně, „vidíte! Jak byste za těchto podmínek mohl mít rád život?“
„Nechtěla byste se se mnou pomilovat?“
Zarazila se a snad i trochu zčervenala. Bylo jí čtyřicet, byla hubená a dost opotřebovaná; toho rána mi však připadala naprosto okouzlující. Vzpomínám na tu chvíli s velkou něhou. Trochu proti své vůli se usmívala; už jsem si myslel, že řekne ano.“

(Houellebecq, Michel: Rozšíření bitevního pole, s. 137-139)

neděle 28. června 2009

Tím, co samojediná znamenala...

„Za měsíc po procesu s Nechanským byl dne 31. května 1950 zahájen nejkřiklavější proces s demokratickou opozicí, dr. Milada Horáková a druhové, jakýsi civilní protějšek likvidačních procesů s demokratickými vojáky od Píky po Nechanského. Byl veden novou justiční metodou tzv. „svodek“, zahájenou příchodem do ministerstva spravedlnosti Gottwaldova zetě, dr. Čepičky, a vznikem státního soudu na podzim 1948: 1. „svodka“ znamená umělé konstruování provinileckých skupin amalgamací lidí, kteří spolu třebas ani konspiračně nesouviseli, ale dopustili se totožně kvalifikovatelného přečinu; 2. proces inscenuje a ze zákulisí řídí nikoliv jakákoliv instance soudní, nýbrž politická, zde UV KSČ, jež v spolupráci se Státní bezpečností rozhodne předem o výši trestu, takže předseda senátu, prokurátor, obhájce, experti a svědci, případně i sami obžalovaní jsou pouhé figurky, svolní herci vypracovaného a dodaného procesního libreta; obžalovaní znají nazpaměť otázky, jež jim budou položeny, i svoje odpovědi a přiznání, a odříkávají je v předem vynuceném znění až po formu a stylové detaily; 3. proces je venku provázen bombastickou tiskovou kampaní a organizovaným rozjitřením veřejného mínění objednanými projevy nenávisti k viníkům (a v tomto případě zjednané rozjitření dostoupilo stupně nepříčetného běsnění). Znásilnění spravedlnosti dostoupilo tentokrát v oblasti občanského soudnictví podle stalinských vzorů vrcholu, na němž se pak dlouho udrželo. Bylo proč se vynasnažovat. „Proces proti vedení záškodnického spiknutí proti republice a jejímu lidu“ měl zatlapat do bahna a definitivně zhanobit celou první republiku včetně národního odboje. Amalgam měl nejširší možné rozpětí, celou „státotvornou“ starou vlast: sedm národních socialistů, lidí po výtce „hradních“, oddaných masarykovců, pak benešovců (dr. Horáková – smrt, dr. Josef Nechvátal – doživotí, dr. Jiří Hejda – doživotí, stařičká veteránka lidových táborů a dávná předačka českého Ženského hnutí senátorka Fráňa Zemanová – 20 let, František Přeučil – doživotí, Jan Buchal – smrt, poslankyně Antonie Kleinerová – doživotí), dva sociální demokraté (univ. Prof. Dr. Zdeněk peška – 25 let, Vojtěch Dundr – 15 let), dva katoličtí lidovci (dr. Jiří Křížek – 22 let, dr. Bedřich Hostička – 28 let), dokonce dva komunističtí disidenti-trockisté (dr. Oldřich Pecl – smrt, Záviš Kalandra – smrt). Velkou postavou procesu byla dr. Horáková. Tím, co samojediná znamenala, povýšila proces a v něm svůj osud na Symbol: neboť tato žena byla hned z prahu války účastnicí odboje, členkou PVVP, spoluautorkou programu Za svobodu, nové koncepce osvobozené československé státnosti jakožto sloučení demokratického humanismu s ideou sociální spravedlnosti bez cizích vzorů, jen z národních tradic ze zamyšlení nad největší katastrofou lidských dějin a nad smyslem kultury. V srpnu 1940 zatčena gestapem, ale nacisté jí nedali smrt: 15 let žaláře. Po válce se stala místopředsedkyní Svazu osvobozených politických vězňů. Jakožto členka strany národních socialistů od roku 1929, svých osmadvacíti, a nakonec předsedkyně nadstranické Ženské národní rady, vyšla z poválečných voleb 1946 jako poslankyně své strany a brzo předsedkyně zahraniční komise strany. Přesvědčená stoupenkyně zahraničně politické linie Benešovy a Jana Masaryka. A po skonu Jana Masaryka se dne 10. března 1948 demonstrativně vzdala poslaneckého mandátu, nikým nenapodobena! Jenomže neutekla, ač by ji dr. Arnošt Heidrich byl rád z jara 1948 vzal s sebou: od února 1948 měl ve své úřadovně generálního tajemníka ministerstva zahraničí odposlouchávací zařízení, o němž věděl, uprchl sám, když zvěděl, že bude do několika dní zatčen. Neutekla, a v bezmezné bezradnosti poražených stran se dostavila v září 1949 na schůzku národních socialistů, sociálních demokratů a lidovců na faru ve Vinoři; došlo k ní z podnětu stařičkého Vojty Beneše, prezidentova bratra (jemuž zanedlouho „strana a vláda“ dovolily odejít strávit zbytek života k příbuzným do USA!). Byly tam přítomným sděleny i vzkazy a situační světově-politické rozbory vždy beznadějně omylných Zenkla a Ripky, tč. v pařížském bezpečí. Hned 27. září byla Horáková ve svém bytě zatčena; její manžel, zatýkaný spolu s ní jako kdysi gestapem, utekl druhým východem koupelny na zahradu, dva měsíce se skrýval v bytu spoluodbojáře z PVVZ přítele Maryšky, byl dopraven na hranice do vesnického mlýna a zaměstnán v něm jako stárek; a z něho teprv přes hory, a do USA; tam nedávno (1976) zemřel. Ve vlasti zůstalo, opuštěno, dítě Jana; matku spatřilo v životě už jen jednou, den před popravou ve vězení, ale nesmělo ji ani políbit ani jí podat ruku; žije dnes (od 1968) v nové otcově vlasti. Obžalovaní se dověděli, z čeho jsou viněni teprve před soudem. Jaký to byl – za předsednictví dr. Karla Trudila, v prokurátorském vedení dr. Urválka a pod žalobou dr. Juraje Viesky – soud! Sešli jste se, abyste se upevnili v svém nesouhlasu s únorem; ale únor by mohl být zvrácen jen válkou: ergo jste připravovali novou světovou válku! Toužili jste po nátlaku západních států; tam se střílí do dělníků: ergo jste byli pro střílení do dělníků! Přijali jste zprávy od Ripky, jenž před válkou v Praze jednal o střední Evropě s Ottou Strasserem: ergo jste hodlali spolupracovat s bývalými esesáky! Byla jste pro organizaci osvobozených středoevropských států: ergo jste byli proti Sovětskému svazu; ergo jste souhlasili se smrtí vlastních dětí v nové vojně! Stýkal jste se, Kalandro, s anglickou hlasatelkou československého rozhlasu Bakerovou a Američanem Danielem Benediktem, šéfem dobročinné organizace Care pro potravní dary do Československa a v roce 1929 sekretářem Tráckého v emigraci: ergo jste trojnásobným cizím špiónem, pro Anglii, pro USA, pro IV. Internacionálu! „V roce 1936 jste kritizoval Moskvu“ (pro moskevské procesy). „To byl začátek – a toto je konec.“ Kalandra, ironicky: „Ano, pane prokurátore!“ A proto smrt, smrt, smrt, smrt. Přivedou svědčit někdejšího zahraničního odbojáře, Ženevana dr. Kopeckého, z vězení dokonce Vávru-Staříka z procesu s Chocem, má zahanbit Fráňu Zemanovou; ale babka slyšela o Chocovi jen z novin. Před několika měsíci, v červenci 1948 v počátcích „studené války“, soudili v USA dvanáct komunistických předáků za protistátní spiknutí v cizích službách, maximem trestu bylo pět let, třetina minimálního v procesu se skupinou Horákové; odsouzeným bylo zamítnuto vystěhovat se do SSSR, pak by trest odpadl: nabídku žádný nepřijal! České odsouzence vyvedli k popravě dne 27. června, Miladu Horákovou jako poslední. A snad to nebylo ani bestiální zostření, snad to byl účinek zoufalé naděje samotných katů z vězeňské správy: co nejdéle odsunout výkon, získat minutu, ještě další minutu, ještě jedinou poslední minutu, což zazvoní-li za vteřinu telefon – Horáková dostala milost! Neboť poprvé v dějinách Československa tu pro politiku popravována žena! Vysoce národně zasloužilá. Obhájci vůbec ve výkon rozsudku nevěřili. Žádost o milost ovšem podali. Proti rozsudku protestovali britská vláda, Churchill, arcibiskup z Chanterbury, paní Eleonor Rooseveltová. Nadarmo. Katové si byli jisti souhlasem národa. „Schvalovací akce“ se zdařila triumfálně: tisíce adres, listů, rezolucí z organizací, dílen, závodů, škol, žádajících nejvyšší trest pro rozvratníky, odpovídajících „údernickými směnami“ na zločiny „třinácti nejhnusnějších a nejpodlejších zrádců našeho národa“, „spojených bezmeznou nenávistí k republice a jejímu lidu“ (Urválek). Na soudní zasedání se valí pozvané delegace z fabrik. Svaz osvobozených politických vězňů, vedený teď proslulým poslancem Janem Vodičkou, Maryškou někdejší Medkovy legionářské hry, exřezníkem pražských jatek. „My, ženy a matky z Třebechovic po Erebem.“ Sokol Tyršova kraje. Mladoboleslavská automobilka. Vítkovické železárny. Konference družstev. Sterá JZD, pionýři, nemocnice. (…) Jak pěkně to zní, třebas to přiběhlo na hyeních tlapách: „Záviše Kalandru měli už dávno pověsit na klandru…, Příšerný profil Horákové,… při zdánlivé kultivovanosti nízce hrubá a politickým morem nakažená tvář…, Zlotřilá chamraď zavilých zločineckých typů nejprohnanějších podlidí…“, samé citáty z Května (čís. 24/1950), nového orgánu naší nadějné mladé literární generace. Vyšeptale stárnoucí komediant E. F. Burian uvede v D50 honem svoje „Pařeniště“, hru o profesorovi, jehož žena propadne bandě intelektuálských zrádců, najdi si tam Horákovou, a v cynickém sociologovi Fiedlerovi Kalandru.“

(Černý, Václav: Paměti III. 1945-1972, s. 332-335)

sobota 27. června 2009

Poslední dopis Milady Horákové

Dnes je tomu devětapadesát let od popravy Milady Horákové. Výkon trestu byl proveden 27. června 1950 na nádvoří věznice Státního soudu v Praze. V 5.32 hod. převzal popravčí mistr Miladu Horákovou, svůj výkon oznámil v 5.38 hod. a lékař potvrdil smrt v 5.43. hod.

V roce 1990 byly publikovány dopisy Milady Horákové z Pankrácké věznice adresované jejím nejbližším: otci, dceři, sestře a dalším.
Tyto dopisy svědčí o obrovské morální síle Milady Horákové a její poslední slova před popravou jsou dokumentem lidské tragédie. A také velikosti.
Tyto dopisy jsou strašným svědectvím o zrůdnosti XX. století.
Tyto dopisy jsou zdrcující četbou. Dávám sem ten poslední, datovaný dnem popravy.



Moji nejmilejší,
ještě několik slov. Měla jsem z našeho setkání nesmírnou úlevu. Jen Věruška mi velmi leží na srdci a to budoucí, co vymění svůj život za život můj. - Je to zvláštní shoda okolností; když se měla narodit Jana, udělala jí místo na světě naše máma. Teď dělám tu výměnu životů zase já. Milovaná, předrahá sestřičko moje, budeš maminkou, někdo, kdo uvidí nový svět, se hlásí o své právo. Musíš pro něho a jen pro něho teď žít. Nedej mu do vínku srdce a nervy zatížené smutkem a jeho dekadencí. Přiveď na svět celého, zdravého a krásného člověka s pevnými nervy. Ať to bude děvče, nebo hoch, musí to být bojarský junák! Prosím Tě, Věruško, na kolenou, chraň ho, kvůli mně a pro lepší příští. Modlím se v těchto posledních chvílích za Tebe a šťastnou Tvou těžkou hodinku matky. Budeš mít teď dvě děti. Vás ostatní prosím: teď všechno pro ten nový život: Pepíčku, tolik na Tebe spoléhám. Jano, jsi statečné děvče - mám z Tebe radost - jen uplatni svoji statečnost za to, co buduje, a ne za to, co boří. - Jsem úplně klidná a připravená. Byl u mne pan farář, a i když nemohl přijít dr. Kučera, bylo mi to velikou posilou - prosila jsem jej, aby také a hlavně Vám věnoval teď svou pomoc. Opřete se o vše, co Vás chce a může podržet. Žijte, žijte! Jste taková krásná trojice. Dědeček přijde časem také o svou bolest - buďte s ním! Maminka Horáková se opře o svou víru. Má děvčátka ze Sadské, Věrka, Anička, Boženka, budou také s Vámi. Co Vás je, já jsem sama a musím si také pomoci. - Nikdy jsem nepochybovala o Vaší síle, ale překvapili jste mne. Bude to ještě bolet chvíli, ale pak už stále méně a méně. Jděte na louky a do lesů, tam ve vůni květů najdete kousek mne, jděte do polí, dívejte se na krásné a všude budeme spolu. Dívejte se na lidi kolem a v každém se něčím obrazím. Nejsem bezradná a zoufalá - nehraji, je to ve mně tak klidné, poněvadž mám klid ve svém svědomí. - Vyžádejte si dopis, který jsem Vám napsala, a v něm je celý můj odkaz. Je jen pro Vás, alespoň něco v životě, co patří pouze Vám a těm, které mám tolik ráda. Všechno se mi v posledních chvílích zdá jako neskutečné, a přeci počítám už jen minuty. Není to tak zlé - jen o Vás teď jde, ne už o mne. Buďte silní! Mám Vás tolik ráda a taková láska se přece nemůže ztratit, rozplynout. Nic se na světě neztrácí, všechno nějak vrůstá dál a ožívá znovu. - Jděte vždy jen s tím, co je blízko životu. Držte se jeden s druhým a opírejte se navzájem! Znovu opakuji: ten nový, blížící se život mne ohromně vyrovnal. - Mám už dohráno opona se spouští, ale už se zase nový kus začíná. Ať je v něm však jen slavný a vítězný hrdina - žádná už tragédie! Mám Vás tolik, tolik ráda. Líbám Vás a tisknu. Jsem v mysli a modlitbách jen a jen u Vás. Hrála jsem to snad špatně, ale myslela jsem to poctivě. To mi můžete věřit. Jsem pokorná a odevzdaná do vůle Boží - tuto zkoušku mi určil a já jí procházím s jediným přáním: abych splnila zákony Boží a zachovala své čestné lidské jméno. Neplačte - neteskněte moc - je mi to takhle lepší než pozvolna umírat. Dlouhou nesvobodu už by mé srdce nevydrželo. Takto se rozletím zase do polí a luk, strání a k rybníkům, na hory i v nížiny. Budu zase nespoutaná, a ten klid a mír. Dejte mi ho - bylo toho tolik, co bylo nutno překonávat - chci už jít. Nebraňte mi svým nářkem. Musíte teď žít také za mne. Líbám Vás, líbám. S Bohem - vrátím se ve Vašem synovi nebo dceři. Už se zase vidím nově na světě. Bůh Vás posilni a teď abyste dobře to dítě postavili do světa. Janičko, miláčku, dceruško. Věro, sestřičko má, Pepíčku, táto můj, babinko, holčičky Věro, Aničko, Božko a Ty můj zatoulaný, drahý, jediný, krásný muži. Cítím; stojíte tu se mnou. Teď ještě pevný ruky stisk. - Ptáci už se probouzejí - začíná svítat. Jdu s hlavou vztyčenou - musí se umět i prohrát. To není hanba. I nepřítel nepozbyde úcty, je-li pravdivý a čestný. V boji se padá, a co je jiného život než boj. Buďte zdrávi! Jsem jen a jen Vaše

Milada

(Praha - Pankrác věznice; 27. VI. 1950, 2.30 hod.)

(Horáková, Milada: Dopisy Milady Horákové. Pankrác 24. 6.-27. 6. 1950)

čtvrtek 25. června 2009

Platforma

„Před rokem mi umřel otec. Nevěřím teorii, podle níž se stáváme doopravdy dospělými po smrti rodičů; doopravdy dospělými se nestáváme nikdy.“ (Houellebecq, Michel: Platforma, s. 11)

„Estetické a politické otázky nejsou moje věc; není na mně, abych vymýšlel nebo přijímal nové postoje ke světu; vzdal jsem se toho současně s tím, jak se mi ohýbala ramena a mou tvář prostupoval smutek.“ (Houellebecq, Michel: Platforma, s. 20)

„Ženy jsou opravdu srdečné, říkal jsem si, když jsem nastupoval do vlaku do Cherbourgu; dokonce i v práci tíhnou k vytváření citových vazeb, těžko se pohybují v citově vyprázdněném světě, taková atmosféra nesvědčí jejich rozkvětu.“ (Houellebecq, Michel: Platforma, s. 22)

„Pak jsem stárnul a přitom bez úhony přihlížel následným politickým změnám. Byl jsem zdvořilý, bezproblémový, ceněný nadřízenými i kolegy; kvůli nepříliš vřelé povaze se mi však nepodařilo navázat skutečná přátelství.“ (Houellebecq, Michel: Platforma, s. 27)

„Znechuceně jsem na sebe pohlédl do zrcadla v koupelně: můj křečovitý obličej byrokrata ostře kontrastoval se zbytkem; celkem jsem se naprosto podobal tomu, čím jsem byl: čtyřicetiletým úředníkem, co se pokouší přestrojit za mladého po dobu dovolené; bylo to skličující.“ (Houellebecq, Michel: Platforma, s. 38)

„Valérie se ke mně otočila. Málem jsem dostal chuť ji vzít za ruku; bez konkrétního důvodu jsem to neudělal. Loď se úplně zastavila: procházeli jsme krátkou věčností šťastného odpoledne.“ (Houellebecq, Michel: Platforma, s. 42)

„Spatřil jsem opět otce přibitého k posteli, sraženého náhlou depresí – strašlivou u tak aktivního člověka; jeho přátelé horolezci stáli v rozpacích kolem něho, bezmocní proti tomu zlu. Jednou mi vysvětlil, že tolik sportuje proto, aby se otupil, nemusel myslet. Podařilo se mu to: byl jsem přesvědčený, že se mu podařilo životem proplout bez jediného skutečného zamyšlení nad lidským údělem.“ (Houellebecq, Michel: Platforma, s. 57)

„Můj otec umřel koncem roku 2000; dobře udělal. Jeho existence se tak bezezbytku vešla do 20. století, jehož byl nestvůrně výmluvnou součástí. Sám jsem průměrně přežíval. Byl jsem čtyřicátník, tedy na začátku čtyřicítky, bylo mi přece jen teprve čtyřicet; byl jsem zhruba na půli cesty. Otcova smrt mi dávala určitou volnost; ještě jsem neřekl poslední slovo.“ (Houellebecq, Michel: Platforma, s. 73-74)

„Sami sebe si uvědomujeme ve vztahu k druhým; právě proto je vztah s druhými nesnesitelný.“ (Houellebecq, Michel: Platforma, s. 76)

„Vždycky můžeme chytračit, dělat, jako že jsme v životě něco pochopili, nic to nemění na tom, že život spěje ke konci. Můj osud byl podobný jeho, sdíleli jsme stejnou prohru, přesto jsem nepociťoval žádnou aktivní vzájemnost. Chybí-li láska, nic nemůže být posvěceno. Pod kůží víček se pojí světelné skvrny; jsou vidiny, a jsou sny. Nic z toho se už člověka netýká, ten očekává noc; noc přichází. Zaplatil jsem dva tisíce bátů číšníkovi, který mě odvedl ke dvojitým dveřím vedoucím do poschodí. Sin mě držela za ruku; hodinu nebo dvě se mě pokusí udělat šťastným.“ (Houellebecq, Michel: Platforma, s. 98)

„Než jsem si uvědomil, že nemám prezervativ, už jsem byl v ní a jezdil naplno. Podle zpráv Lékařů bez hranic je třetina thajských prostitutek HIV pozitivních. Přesto nemůžu říct, že by se mě zmocnila hrůza; jenom mě to lehce otrávilo. Nic naplat, tyhle kampaně na ochranu proti AIDS jsou naprosté fiasko.“ (Houellebecq, Michel: Platforma, s. 98-99)

„Nepřicházelo v úvahu, abych se znova setkal s Valérií u snídaně nebo na pláži. Jsou věci, které udělat můžeme, a jiné, co se jeví příliš obtížné. Postupně se příliš obtížným stává vše; a to je ve zkratce život.“ (Houellebecq, Michel: Platforma, s. 109)

„A tehdy jsem si se sladkou nevěřícností uvědomil, že Valérii zase uvidím a že pravděpodobně budeme šťastní. Bylo to příliš nečekané, takové štěstí, chtělo se mi plakat.“ (Houellebecq, Michel: Platforma, s. 118)

„Měla pravdu; byl jsem šťastný, vzpomínám si na to. Jistěže se vždycky najdou různé záležitosti, řada nevyhnutelných problémů, strádání a smrt, samozřejmě. Přesto když si na oněch několik měsíců vzpomenu, mohu to dosvědčit: vím, že štěstí existuje.“ (Houellebecq, Michel: Platforma, s. 134)

„Zvykáme si na izolaci a nezávislost; není to nutně dobrý zvyk. Kdybych chtěl prožít něco jako manželskou zkušenost, přišla každopádně pravá chvíle. Pochopitelně jsem znal nevýhody takového řešení; věděl jsem, že touha se v zavedeném páru otupuje rychleji. Jenže se otupuje tak jako tak, to je zákon života; a možná potom lze dosáhnout zcela jiného splynutí – hodně lidí si to v každém případě myslelo. Tedy onoho večera moje touha po Valérii nezmizela ani náhodou. Než jsme se rozloučili, políbil jsem ji na ústa; široce rozevřela rty a úplně se polibku poddala.“ (Houellebecq, Michel: Platforma, s. 146-147)

„Není pravda, že lidé jsou jedineční a každý si v sobě nese nezaměnitelnou výjimečnost; ve svém případě jsem každopádně žádnou stopu výjimečnosti nepozoroval. Je většinou marné unavovat se rozlišováním individuálních osudů a charakterů. Myšlenka jedinečnosti lidské osobnosti je stručně řečeno jen nabubřelá absurdita. Na vlastní život si vzpomínáme, píše někde Schopenhauer, o něco víc než na dávno přečtený román. Tak je to: jen o trochu víc.“ (Houellebecq, Michel: Platforma, s. 148)

„Před Valérií jsem vlastně nepoznal jedinou holku, která by sahala aspoň po kotníky thajským prostitutkám; možná jsem něco cítil se šestnáctiletými nebo sedmnáctiletými dívkami, když jsem byl hodně mladý. V kulturních kruzích, kde jsem se pohyboval, to však byla skutečná katastrofa. Ty holky se vůbec o sex nezajímaly, pouze o svádění – a to ještě elitářské, trash, ujeté, které nemělo s erotikou nic společného. V posteli pak nebyly schopné vůbec ničeho. Nebo k tomu potřebovaly fantazie, únavné, kýčovité scénáře, že pouhá zmínka o nich mě odpuzovala. Nepochybně rády o sexu mluvily, bylo to dokonce jejich jediné téma; neměly však v sobě žádnou smyslnou nevinnost. Muži nebyli mimochodem o nic lepší: taková už je vůbec francouzská povaha, mluvit při každé příležitosti o sexu a nikdy nic neudělat; ale začínalo mě to vážně tížit.“ (Houellebecq, Michel: Platforma, s. 168)

„Úkolem turistických zařízení je za určitý poplatek a po určitou dobu udělat lidi šťastnými. Dosáhnout tohoto cíle může být snadné i nemožné – záleží na povaze lidí, nabízených službách a jiných faktorech. Valérie si svlékla kalhoty a halenku. Natáhl jsem se na druhou půlku postele. Ještě že existují sexuální orgány, nevysychající zdroj rozkoše. Bůh, který způsobil naše neštěstí a stvořil nás pomíjivými, ješitnými a krutými, nám zároveň poskytl tuto chabou formu náhrady. Čím by byl život, kdyby čas od času nebyla trocha sexu? Marným bojem s tuhnoucími klouby a zubními kazy. To všechno je navíc neskutečně nezajímavé – kolagen, jehož vlákna tvrdnou, plak usazující se v dásních. Valérie roztáhla nohy nad mými ústy.“ (Houellebecq, Michel: Platforma, s. 171-172)

„Několik metrů před námi vlny zvolna olizovaly písek; všechny zvuky utichly. V bungalovu jsem se vysvlékl a počkal v posteli na Valérii. Vyčistila si zuby, svlékla se a lehla si vedle mě. Přitulil jsem se k jejímu nahému tělu. Položil jsem jí ruku na prsa, druhou na podbřišek. Něha.“ (Houellebecq, Michel: Platforma, s. 177)

„Právě to je u tebe úžasné: těší tě dávat rozkoš. Dávat tělo jako zdroj rozkoše, nezištně potěšit: to už zápaďáci neumí. Naprosto ztratili smysl pro dávání. Můžou se přetrhnout, ale už nejsou schopní prožívat sex jako přirozený. Nejenže se stydí za svoje tělo, které nedosahuje standardů porna, ale ze stejných důvodů je už vůbec nepřitahuje ani tělo druhého. Není možné se milovat bez určitého odevzdání, bez aspoň dočasného přijetí stavu závislosti a slabosti. Citové vzplanutí a sexuální posedlost mají stejný původ, obě vycházejí z částečného opuštění vlastního já; není to oblast, kde se dá realizovat, aniž se ztratíme. Stali jsme se chladnými, rozumnými, příliš si uvědomujeme svou individuální existenci a svá práva; hlavně se chceme vyhnout odcizení a závislosti; navíc jsme posedlí zdravím a hygienou: to skutečně nejsou ideální podmínky pro lásku. Došli jsme tak daleko, že profesionalizace sexuality na západě se stala nevyhnutelnou. Samozřejmě existuje taky SM. To je čistě intelektuální svět s jasnými pravidly a předběžnou dohodou. Masochisti se zajímají jen o vlastní pocity, snaží se zjistit, kam až můžou zajít v bolesti, trochu jako extrémní sportovci. Sadisti jsou jiní, vždycky jdou co nejdál, touží ničit: kdyby mohli mrzačit nebo zabíjet, dělali by to.“
„Nechci na to už ani pomyslet,“ řekla a roztřásla se, „fakt se mi to hnusí.“
„Protože jsi zůstala sexuální, živočišná. Vlastně jsi normální, nepodobáš se tak úplně zápaďačkám. Organizované SM se svými pravidly může oslovit jen vzdělané, mozkově založené lidi, které sex už úplně přestal přitahovat. Všem ostatním zbývá jediná možnost: porno, profesionálky, a pokud chtějí skutečný sex, země třetího světa.“ (Houellebecq, Michel: Platforma, s. 196-197)

„Dokud neodešla, jenom jsem sledoval, jak přechází po místnosti, vstává a zase si sedá. Když se to tak vezme, nebylo na tom nic zvláštního, vlastně to bylo zcela prosté, ale měla to, bez nejmenších pochyb. Zkřížila nohy: v horní části stehen se objevil tmavší proužek, kontrastně zvýrazňující extrémní tenkost nylonu. Zkřížila je dál: o něco výš se ukázal černý krajkový pruh, pak sponka podvazků, bílé nahé tělo, spodek hýždí. Přehodila nohy zpátky a dala je k sobě: všechno zas zmizelo. Sklonila se ke stolu: cítil jsem, jak jí pod látkou tepou prsa. Mohl bych tak trávit hodiny. Byla to snadná, nevinná, nekonečně blažená radost; ryzí příslib štěstí.“ (Houellebecq, Michel: Platforma, s. 219)

„Mí evropští předci staletí tvrdě pracovali; rozhodli se ovládnout a pak změnit svět, a do jisté míry se jim to podařilo. Dělali to kvůli ekonomickým zájmům, ze záliby v práci, ale také proto, že věřili v nadřazenost své civilizace: vymysleli sen, pokrok, utopii, budoucnost. Toto vědomí civilizační mise se v průběhu dvacátého století vytratilo. Evropané, nebo aspoň někteří, sice pracují dál, a někdy tvrdě, ale jen kvůli zisku nebo neurotické oddanosti práci; nevinné vědomí jejich přirozeného práva vládnout nad světem a směrovat jeho dějiny zmizelo. V důsledku společného úsilí je sice Evropa stále ještě bohatým kontinentem; ale inteligenci a urputnost, vlastnosti, jaké prokázali mí předci, jsem očividně dávno ztratil. Jako dobře situovaný Evropan jsem si mohl v jiných zemích za babku obstarat jídlo, služby a ženy; jako dekadentní Evropan vědomý si své blízké smrti, jemuž se stal egoismus vlastní, jsem neviděl jediný důvod, proč si to nedopřát. Zároveň jsem si však uvědomoval, že taková situace je neudržitelná, že lidé jako já nejsou schopní zajistit přežití společnosti, ba možná jsou jednoduše nehodní života. Nastanou nebo už probíhají mutace, které se mne však nijak netýkají; mou jedinou opravdovou motivací je dostat se z těchhle sraček co možná nejrychleji. Listopad byl chladný, nevlídný; poslední dobou už jsem tolik nečetl Augusta Comta. Ve Valériině nepřítomnosti mě nejvíce bavilo sledovat francouzským oknem pohyb mraků.“ (Houellebecq, Michel: Platforma, s. 236)

„Po několika minutách si ke mně přisedla Valérie. Objal jsem ji, položil jí hlavu na rameno; stěží jsem rozeznával její rysy, ale poznával jsem vůni, texturu pokožky. Ve chvíli, kdy vystřelila první světlice, jsem si všiml, že má tytéž zelené, lehce průsvitné šaty jako před rokem na Silvestra v Koh Phi Phi; když se naše rty setkaly, zmocnil se mě zvláštní pocit, jako by se převrátil řád světa. Kupodivu a aniž jsem si to jakkoliv zasloužil, dostal jsem druhou šanci. V životě velice málokdy dostáváme druhou šanci; odporuje to všem zákonům. Prudce jsem ji sevřel v náruči a přepadl mě náhlý nával pláče.“ (Houellebecq, Michel: Platforma, s. 250)

„Mimo sexuální akt je v životě jen málo chvil, kdy by tělo plesalo pouhou radostí ze života, překypovalo štěstím pouhým faktem přítomnosti na světě; celý můj první leden se skládal právě z takových chvil. Nemám na ten den jinou vzpomínku než tuto naplněnost. Pravděpodobně jsme se koupali, slunili a milovali. Nemyslím, že bychom mluvili, ani prozkoumávali ostrov. Vzpomínám si na Valériinu vůni, na slanou chuť zasychající v jejím klíně; vzpomínám si, že jsem v ní usnul a probudil se jejími stahy.“ (Houellebecq, Michel: Platforma, s. 251-252)

„Je zvláštní, jak se vám převrací život; stačí zůstat na místě, nic nedělat, zakoušet pocit převratu.“ (Houellebecq, Michel: Platforma, s. 253)

„Uvědomoval jsem si to; pokud jsem měl příležitost o tom přemýšlet, kultura mi připadala jako nezbytná kompenzace neštěstí našich životů. Dalo by se možná představit si kulturu jiného řádu, spjatou s oslavou a lyrismem, která by se rozvíjela uprostřed štěstí; nebyl jsem si tím jistý a taková dost teoretická úvaha pro mne zjevně už nemohla mít význam.“ (Houellebecq, Michel: Platforma, s. 253)

„Oprostit se od čeho? Sám jsem byl zátěží. Sám pomíjivé povahy, upnul jsem se k pomíjivé věci v souladu se svou přirozeností – nic z toho si nežádalo zvláštní komentář. Kdyby byla má přirozenost věčná, pokračoval jsem, aby řeč nestála, upínal bych se k věcem věčným. Jeho metoda nejspíš úspěšně fungovala s přeživšími, které pronásledovala úzkost ze zmrzačení nebo smrti. „Tato trápení vám nepatří, nejsou ve skutečnosti vaše; jsou to jen přízraky ve vaší mysli,“ říkal lidem; a ti mu nakonec uvěřili.“ (Houellebecq, Michel: Platforma, s. 271)

„Na potlačování reality není jednoznačný lék, vysvětlil mi psychiatr při našem posledním rozhovoru; nejde přímo o poruchu nálady, ale o zkreslené vnímání. V nemocnici mě nechával tak dlouho hlavně proto, že se obával pokusu o sebevraždu – v případě náhlého návratu vědomí jsou dosti časté; ale teď už jsem mimo nebezpečí. Aha, řekl jsem si, tak to jo.“ (Houellebecq, Michel: Platforma, s. 272)

„Už jsem vlastně neměl život; kdysi jsem měl život, několik měsíců, to není tak špatné, někteří nemohou říct ani to. Jenže nechuť žít bohužel ještě neznamená chuť zemřít.“ (Houellebecq, Michel: Platforma, s. 275)

„O lásce se mi mluví těžko. Nyní jsem o tom přesvědčen: Valérie pro mě byla jen zářivou výjimkou. Patřila k bytostem, které jsou schopné zasvětit život něčímu štěstí, učinit je přímo svým cílem. Tento fenomén je záhadou. V něm spočívá štěstí, prostota i radost; ale stále nevím, jak ani proč může nastat. A pokud jsem nepochopil lásku, k čemu je mi pochopit zbytek?“ (Houellebecq, Michel: Platforma, s. 281-282)

„Až dokonce zůstanu dítětem Evropy, starostlivosti a hanby; nemám žádné poselství naděje. K západu necítím nenávist, nanejvýš obrovské pohrdání. Vím jenom, že my všichni, co v něm žijeme, smrdíme egoismem, masochismem a smrtí. Vytvořili jsme systém, v němž už jednoduše nelze žít; a ještě ho dál vyvážíme.“ (Houellebecq, Michel: Platforma, s. 282)

„Smrt už nyní chápu; nemyslím, že mě bude nějak zvlášť bolet. Poznal jsem nenávist, pohrdání, úpadek a různé věci; poznal jsem dokonce krátkodobě lásku. Nic po mně nezůstane a ani si to nezasloužím; ve všech ohledech jsem byl průměrným jedincem.“ (Houellebecq, Michel: Platforma, s. 282)

„Vystaví úmrtní list a kdesi daleko ve Francii zaškrtnou políčko v rejstříku obyvatelstva. Pár pouličních obchodníků, zvyklých vídat mě ve čtvrti, potřese hlavou. Můj byt pronajmou novému zájemci. Zapomenou na mě. Zapomenou rychle.“ (Houellebecq, Michel: Platforma, s. 283)