Komunistické lekce z demokracie!!!

V polovině minulého týdne byla Poslaneckou sněmovnou Parlamentu ČR vyslovena nedůvěra vládě Mirka Topolánka a nyní vše spěje k dohodě všech relevantních politických stran o předčasných parlamentních volbách, jejichž termín bude pravděpodobně v polovině října letošního roku. Momentálně netřeba komentovat současnou situaci, tedy demisi vlády. Mám totiž za to, tak jako Václav Havel (viz níže na blogu), že běží o banální příhodu. (Ostatně je s podivem, že za daného rozložení sil vláda vydržela tak dlouho; avšak otázkou pro budoucnost zdejší politické kultury je, za jakou cenu tomu tak bylo: korupce, vydírání a podobné praktiky byly i této vládě běžným prostředkem pro získávání hlasovacích většin.)

Podstatný moment, jenž může být i zlomový, pro budoucnost zdejší politiky však bude výsledek voleb a následné sestavení vlády, jejíž odstíny mohou (budou??) mít v roce dvacáteho výročí sametové revoluce rudé zabarvení!!

V této souvislosti sem dávám projev bývalého předsedy KSČM MIROSLAVA GREBENÍČKA ze schůze Poslanecké sněmovny z minulého týdne, jež měla na programu (nakonec úspěšné) hlasování o nedůvěře vládě. To abychom nezapomínali, s kým bychom v exekutivě mohli mít po letošních volbách tu čest!! (Více o vládě a opozici čtěte tu: http://emancipation-email.blogspot.com/2008/07/opozice-je-takt-vlda.html a případně o politické situaci v posledních letech u nás tady: http://emancipation-email.blogspot.com/2009/01/kdu-sl-v-ase-hledn-identity-2.html.)


"Vážený pane předsedo, dámy a pánové. V české společnosti došlo v poslední době opět k určitému posunu oproti dobám minulým. K posunu, který směřuje k jakési modernizaci některých forem netolerance a nenávisti. Postupně mizí zbytky lidských ohledů a mnozí občané dokonce ztrácejí právo podstatného spolurozhodování o podmínkách vlastního života. Jsme dokonce svědky a účastníky společenské krize a chronického úpadku toho, co podle ústavy má být demokracie. Česká společnost stále intenzivněji vnímá, jak nespravedlivé je postupující tvrdé sociální rozdělování na ty plnoprávné nahoře a neplnoprávné dole. Namísto demokratické soutěže, slušnosti, tolerance a racionální argumentace se znovu a znovu prosazuje chaos politické a ekonomické korupce, veřejného podvádění voličů i cynického sociálního, politického a ekonomického vydírání. To má ovšem zničující dopady na občany a republiku.

Hledat příčiny, proč se naše společnost takřka po dvaceti letech od změny režimu dostala do takového stavu, je ovšem obtížné. Platí to zejména v době, kdy zájmy globálního kapitalismu se znovu pokoušejí odbourat sociální práva nás všech. A není náhodou, že každý útok na sociální zájmy našich občanů je spojen s útokem na naše národní zájmy.

Při obratu politického kyvadla v listopadu 1989 sehrály roli mnohé faktory, mezi jinými nepochybně i změny v sovětské zahraniční politice a většinová nepřijatelnost režimu předlistopadové stranické nomenklatury. Svou roli sehrálo i očekávání rychlého blahobytu, ale také obyčejná nezkušenost s kapitalismem. Málokdo si totiž dovedl vůbec představit, co kapitalismus je, jak se chová k lidem, a to především k těm lidem, kteří jsou živi z vlastní práce, chcete-li k zaměstnancům. S odstupem času je tato zkušenost až příliš silná a mnozí už dokonce pochopili, jakou hloupost vyslovil v roce 1992 tehdejší prezident České a Slovenské Federativní Republiky Václav Havel, když tvrdil, že tak jako u nás bohatí, tak si v západních zemích žijí chudí. Asi už nikdy nepochopí, že politika světových finančních institucí zvýhodňuje bohaté a přináší jim stále větší zisky a moc, zatímco obyvatelstvo mnohých zemí živoří. Tím se ovšem symbol prý sametové revoluce asi netrápí. Stejně tak se tím netrápí dobře živení, ve zdravotnických zařízeních pečlivě a přednostně opatrovaní a vždy dobře naložení bankéři, za nimiž se tyčí moderně vyzbrojené armády, které se vychloubají - a nejenom vychloubají - že jsou schopny zasáhnout kdekoliv na světě. Deset let pak někdejšímu hlasateli pravdy a lásky trvalo, než přiznal, co lidé věděli už dlouho - žijeme v mafiánském kapitalismu. S přibývajícím věkem začal skutečně přemítat o mafiánech, nikoliv však o své vlastní odpovědnosti. Do dneška také asi nepochopil, že majetkový převrat sám o sobě ještě nezaručuje funkční ekonomiku. A tak i Havlův, údajně promyšlený koncept důkladné ekonomické reformy, která nepřinese sociální otřesy, nezaměstnanost, inflaci a jiné problémy, vzal brzy za své. A ona pověstná neviditelná ruka trhu nejenže také není vidět, ale hlavně vůbec neexistuje, či při nejmenším sešla věkem a místo vitálního, zdravím kypícího českého ekonomického tygra vyšla z tunelu mafiánské privatizace oškubaná slepice.

Někdy se mě zmocňuje pocit - prohlásil nedávno exprezident Václav Havel - zda jsme to všechno nedělali zbytečně. Najednou jako by se části obyvatelstva zastesklo po pevném východním objetí. Reagoval tak na účelovou proklamaci vládní koalice, že prý po vítězství České strany sociálně demokratické v krajských volbách se údajně k moci dostávají komunisté. Jaké pevné východní objetí? Často se straší komunisty a zapomíná se na to, oponoval Havlovi senátor Jiří Dienstbier, že byly jen nástrojem mocenské politiky Sovětského svazu. Navíc, dnešní komunisté nejsou ani stalinisti, ani nostalgičtí po reálném socialismu. Jiří Dienstbier to skutečně prohlásil.

Mám-li parafrázovat i nedávné výroky Václava Havla o vděčnosti a bezvýhradné a slepé české poslušnosti vůči americkému privatizátorovi mezinárodního práva a lidských práv, pak on a jeho nohsledové v Topolánkově vládní koalici po nás žádají: nepoužívejte vlastní hlavy a přidejte se k naší hře, jinak vás dáme opět do klatby. Ano, svědčí to o odporné politické účelovosti. Proto odmítám nakukovat do vládní koalicí pokřiveného zrcadla a nevzdávám se vlastního rozumu tváří v tvář jistým necivilizovaným praktikám. Ne, nemohu se například o militarizaci české zahraniční politiky, o faktické likvidaci naší státní suverenity a neuvěřitelné podlézavosti české diplomacie k mocným tohoto světa bavit v bílých rukavičkách. Přiznám se, že když jde o řinčení zbraní a pobité civilní oběti, rozumím více Haškovi, Vančurovi a Čapkovi než Havlovi, Parkanové, Schwarzenbergovi či Topolánkovi. Oni totiž naprosto nechápou, že poznaná pravda má povznášet ducha, nikoliv spalovat svět.

Dámy a pánové, je-li řeč o špatné vládě, pak je to - zdůrazňuji - nikoliv o jednotlivostech a jednotlivcích, ale právě a především o celkovém stylu vládnutí, který má mimořádně negativní dopady na situaci republiky a občanů. Vládní koalice překonává ve špatném slova smyslu vše, co se od ní dalo čekat. Dlouhodobě prokazuje, jak otevřeně pohrdá občany, odbornou veřejností i odbory. Prosazuje vůči nim styl jednání, který je neuvěřitelně arogantní, přezíravý a s demokracií naprosto neslučitelný.

Na její nečinnost a neodpovědnost nemusí těžce doplatit jen české sklářství a jeho zaměstnanci. Ne, tady opravdu nepomůže změna pro změnu, ale změna pro hledání těch východisek a postupů, které současná vládní sestava vždy dříve odmítala a o kterých prohlašovala, že je nikdy dělat nebude, protože je to v rozporu s jejími koncepty a údajným odborným založením i přesvědčením.

Ta málo kulturní vnější slupka kabinetu má bohužel daleko vážnější pokračování pod povrchem. Je to devastační pokračování, které nelze při odpovědnosti k republice a občanům ani podporovat, ani tolerovat. Ne, nejsem pesimista zahlcený střepinami iluzí, když však tu a tam poslouchám komické, ale v jevové podobě velmi bezcharakterní výpady špiček některých politických uskupení na adresu Komunistické strany Čech a Moravy, kladu si otázku: Jsou tyto trapně účelové invektivy projevem dočasného emociálního vyšinutí? Nebo je to ta známá hra, která má zdůvodnit občanům a především klamaným voličům neobhájitelné selhání a trapné kotrmelce pravicových vlád?

I tak jsem přesvědčen, že pro skutečně ekonomicky efektivní a sociálně citlivou politiku, pro politiku navenek mírovou a respektující mezinárodní právo je žádoucí, aby v České republice vzniklo dostatečně silné a věrohodné spojenectví stran levice a některých uskupení politického středu. Jinak změna asociálního, korupčního a promilitaristicky orientovaného stylu vládnutí opravdu možná není.

Nepřežije-li dnes vláda hlasování o nedůvěře kabinetu, bude to nepochybně skvělá zpráva pro všechny slušné a rozumné občany České republiky, zejména pak pro ty, kteří mají hluboko do kapsy a stále více a více existenčních starostí. Ano, tady už opravdu končí v trpké grimase všechny žerty. Nelze proto vyloučit, že se možná dočkáme doby, v níž poctivost bude devizou, práce bohatstvím a grázlové konečně narazí na něco, čemu se říká právní stát.

Dámy a pánové, děkuji za pozornost."

(Grebeníček, Miroslav; Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR, úterý 24. března 2009; též viz tady http://www.psp.cz/eknih/2006ps/stenprot/053schuz/s053010.htm - NEAUTORIZOVÁNO)

Milostný dopis klínovým písmem

Milá Květo,
s velkým zpožděním jsem zjistil, že tě stále miluji. Proto ti to musím říct: stále tě miluji. Můj ostych a životem získaný nerozum, společně s bolestí, kterou mi kdysi způsobilo sdělení o tvém dávném vztahu s Hynkem, to vše zapříčinilo, že se palčivá bolest, kterou jsem ustavičně cítil, nějak propletla s pocitem mého ponížení. Důsledkem toho jsem se pak snažil popřít a vymazat svoji lásku k tobě. Shledal jsem však, že toho nejsem schopen. Také musím přiznat, že jsem toho nikdy schopen nebyl, i když jsem se o to mnohokrát usilovně a svědomitě pokoušel. Zprvu, když jsem tě opustil, snažil jsem se tě zapomenout a nenáviděl jsem tě i několikrát denně. Moje nenávist byla však nějak zašmodrchaně propletena s mojí stále trvající láskou k tobě. Každý den po mnoho let jsem se snažil na tebe zapomenout. Pak jsem tě však někde uviděl a znovu jsem trpce zjišťoval, že moje nenávist k tobě je pryč a že si ji znovu pozvolna musím snažit vybudovat. Byly to trpké chvíle, plné beznaděje a neuskutečněného snu navždy tě vymazat ze svého života. Tak to šlo den po dni. Pak ale, když už jsem si myslel, že jsem uspěl a že, alespoň v mé mysli, neexistuješ, mi tě nanovo začala připomínat Alice. Jak dospívala, její hlas byl tvému čím dál tím podobnější. Jednou před lety, když jsem ještě dobře slyšel, jsem ji poprosil, aby mi v Praze zjistila, kolik by mě stál nový svěrák, který jsem potřeboval do své dílny ve Lhotce. Po několika dnech mi volala, zvedl jsem sluchátko a slyšel jsem tebe. Neřekla, ahoj táto, jako jindy, ale zmateně ze sebe začala chrlit ceny různých výrobků a já jsem místo ní slyšel znovu tebe. Pak jsem zavěsil a srdce mi bušilo tak silně, že jsem si myslel, že ten den nejspíše nepřežiji. Můj sen o tom, že tě po zbytek svého života vypudím ze své hlavy a ze svého srdce, ztroskotal. Ať jsem se snažil, jak jsem se snažil, zjistil jsem, že se mi všechny mé záměry rozpadají jako stavba babylonské věže. Nebyl jsem schopen docílit toho, aby dobře otesané žulové kvádry mé bolesti udržely tu hrůznou budovu pohromadě. Trvalo ještě dlouho, nežli jsem objevil, že důvodem mého neúspěchu není nedostatek nenávisti, ale přemíra lásky, kterou jsem k tobě nikdy nepřestal cítit. Tyto věci ti jistě, Květo, budou připadat zcela samozřejmé. Ale já jsem si je opravdu neuvědomoval. Já jsem se nikdy tolik nezabýval ani svými, ani tvými city. Za toto nešťastné opomenutí jsme museli zaplatit oba dva. Mohu jen říci, že se ti omlouvám a že toho lituji. Jsem jistě starý blázen, který v porozumění svých a tvých pocitů nedosahuje ani k souhvězdí pih pokrývajících tvůj pravý kotník. Musím ale přiznat, že když jsem zjistil, že vzpomínky na tebe způsobuje má láska, nikoli nenávist, cítil jsem se jako nějaký vynálezce nebo objevitel. Skutečně! Nepřeháním! Omluv mě a má hloupá přirovnání, ale cítil jsem se snad tak, jako se musel cítit můj dětský hrdina James Watt, když jeho zdokonalený parní stroj začal pracovat na plný výkon. Nevím, jak to méně hloupě vysvětlit, ostatně nejsem básník a jsem si dobře vědom toho, že má snaha o omluvu a vysvětlení mé lásky ukazuje jen na to, že se moje hloupost a moje pošetilost s mými přibývajícími roky taktéž přímo úměrně zvětšuje. Moje láska stále trvá, trvá doposud a doposud sílí. Kdysi jsem byl zakřiknut a uhranut! Tvýma očima to ostatně není těžké.
Moje nejdražší, snažím se nyní tedy přemoci svoji domýšlivost, prázdnou hrdost, které však spíš přísluší pojmenování pýcha, a po mnoha marných pokusech se mi podařilo ti odpustit. Nebylo to lehké, byla to těžká práce. Odstraňoval jsem cihlu po cihle z veliké stavby, která jen všemu překážela a byla zcela bez užitku. Poznal jsem pocit, který museli mít dělníci rozebírající zbytky nedostavěné babylonské věže. Moje namáhavá práce ale byla vykoupena úlevou. Nerad bych se opět znovu pouštěl do nějakého hloupého, neohrabaného a nesrozumitelného příměru, ale opravdu jsem pak cítil v plicích vůni tání a vůni rašících výhonků. Ušetřím tě všech těch nanicovatých pocitů, se kterými jsem se na své cestě potkal. O nich ti řeknu později, a jestliže svolíš k tomu, abychom se alespoň občas vídali, pak nám snad na to zbude i trocha času. Chci tě poprosit o jedno: Prosím, odpusť mi mou samolibost a domýšlivost a odpusť mi bolest, kterou jsem ti způsobil. O to tě prosím.
I když jsem stále přesvědčen, že čas je pevná fyzikální veličina, a jsem si vědom toho, že vteřina je pouze jedna osmdesátišestitisícina středního slunečního dne, přiznám se, Květo, že kolísám ve víře. Moje smysly mě totiž stále zrazují a dny kolem mě ustavičně prolétají jako stáda splašených hříbat. Také se bojím, že ti už nestačím říct o své trvající lásce. V životě mi téměř cokoliv dalo menší práci, nežli se ti k ní přiznat. Taktéž mě napadlo, jak by vypadal dopis v řeči Chetitů a v jejich klínovém písmu. K této pošetilosti mě přinutila vzpomínka na naše první setkávání, na naše první schůzky. Vím, že toto je jediná věc, kterou ti vysvětlovat nemusím.

Josef

(Zmeškal, Tomáš: Milostný dopis klínovým písmem, s. 277-280)

Jiřímu Paroubkovi

"Vážený pane předsedo! -Toto není dopis. Tímto Vás jenom chci přivést k úvaze, jaká se Vám nemůže sama objevit.
Politika je také jen jednou z lidských situací, kdy se člověk zjeví společnosti takový, jaký je. Třeba v hokeji se hráči chovají sice podle pravidel hry, a přece na sebe prozrazují, co by nechtěli. V této vzrušené fázi Vaší (a vaší) hry se to také ukazuje čím dál víc. Vy už nepůsobíte tolik svými myšlenkami, názory a programem jako svou povahou, která budí odpor až strach. Beru Vás jako zástupce Vašich lidí, a nevypadáte jako demokratický organismus, ale spřažený spolek, s nímž jednat je nepříjemné a marné. Ukazujete, že je vlastně jedno, koho volíme, protože takto se bude chovat každý, kdo se takto bude drát k moci. Tento zobecňující soud nám potvrzujete tím, že ani vy nepovažujete protistranu za lepší, než jste vy. Jste modelem Kohokoliv na takovém místě, čímž ale už úplně padá důvod volit právě vás. Bude to špatné, budeme-li mít předsedou vlády někoho takového. Berte tato sova v obecné platnosti: kdokoliv jako Vy nebude lepší než Vy. My vlastně nemáme na výběr? Ale teď jste za naši ošklivost z politiky odpověden Vy, přičemž ale máte výhodu, že můžete sáhnout k řešení: je lidsky možné, ale Vám nemůže přijít na mysl. Máte výhodu a přednost slušného ústupku, kterou vítěz nemá: vítěz nemá důvod, a proč to od něho čekat, když takto se chováte Vy - nevítěz.
Co je to vítěz? Pane Paroubku, ve skupině závodníků je vždycky první jenom jeden, bývá to třeba o zlomek vteřiny, ale je celý první. Nemusí se s druhým caplovat a nikoho na celém stadionu nenapadne, aby nebezpečnému druhému dovolil uškubnout si z vítězova věnce list. Vy máte po všem tom smýkání už jen jednu slušnou možnost: nechat vítěze vládnout, však na dlouho to zas nebude. Máte právo a možnost elegance, a to před námi a pro nás, kteří si přejeme změnu, která by přetrhala závazky a závislosti mezi vámi. Změna stejně nebude veliká, když jsme rozděleni zhruba na polovičky a když je to jen náhoda a tedy skoro fuk, kdo má o jeden hlas víc. Je v tom vůbec rozum, brát to podle jednoho hlasu? Vždyť potřeby společnosti a úkol jsou jedny a nikdo s tím zázraky neudělá a stejně jde o něco daleko důležitějšího, než o co jde.
Toto všecko jsem napsal, jen abych vás upozornil na správný čin, jaký od Vás nikdo nečeká: nechejte je sestavit vládu! Ať se předvedou a znemožní zas oni. A vy se stejně budete mít z čeho hojit. Další šlechetnost a rozum by byly, kdyby vaši poslanci hlasovali podle svého úsudku a svědomí. Svým umíněným smýkáním škodíte samé sociální demokracii, a já hádám, že i když teď pro ni něco urvete, stejně se vás později bude, takového, chtět zbavit.
Druhé volby? - Jak na nás chcete něco změnit? Budete jinak šibat dobytek? Druhé volby ano - když si je zaplatí ten, kdo bude kandidovat."

(1. srpna 2006)

(Vaculík, Ludvík: Dřevěná mysl. Poslední slova 2002-2008, s. 210-211)

Jiří Paroubek se stává zcela nevolitelným

Patřím mezi novináři k nevelkému množství těch, kteří občas uvažují, zda při volbách nedají hlas sociálním demokratům. V dobách Vladimíra Špidly jsem dokonce ČSSD i jednou volil, jinak jsem takový typický středový volič, který pokaždé hledá, ke komu se přiklonit, a s výjimkou KSČM už ode mě dostaly hlas všechny parlamentní strany.

S Jiřím Paroubkem se pro mě, a troufám si tvrdit i pro mnoho podobných voličů, stala v posledních měsících sociální demokracie zcela nevolitelnou. Ze sociálně a proevropsky orientované a od komunistů se distancující politické síly se ČSSD stala populistickou, v některých otázkách do tupého nacionalismu a antiamerikanismu sklouzávající stranou. Stranou, pro kterou je fetiš hlasů a blížící se moci nade všechno. Nade všechny ideje a ideály, a troufám si říci, že i nad demokracii, spojenecké závazky této země a její příslušnost a spoluodpovědnost za svobodnou část světa.
„Tvrdá opoziční politika“, jak ji praktikuje Jiří Paroubek se snaživě sekundujícím Lubomírem Zaorálkem a koření „bulteriér“ ČSSD David Rath, ztratila všechen obsah, stala se jen divadlem pro voliče. Z politického souboje se změnila v totální válku, která za použití veškerého zbrojního arzenálu politické diverze oslabuje i sám demokratický systém. Bez viny není ale ani ODS, která na tento způsob boje přistoupila.
V tomto pojetí světa jsou proto pro Paroubka novináři automaticky nepřátelé a spiklenci, kteří nedělají nic jiného, než že sociální demokracii škodí. Neuvěřitelný Paroubkův výlev na úterní tiskové konferenci, kde pourážel všechny kolegy, na prvním místě pak moji kolegyni, jednu z nejtalentovanějších českých novinářek Renatu Kalenskou, nemá v demokratickém světě a slušné společnosti co dělat.
Místo toho, aby se Paroubek zabýval příčinou, kterou bylo Rathovo hloupě frajerské, ničím nevynucené a skandální ocenění Hitlerovy ekonomické politiky v době světové hospodářské krize, začal předseda ČSSD sprostě nadávat novinářům. A to způsobem, který se v případě kolegyně Kalenské řeší ve vesnických poměrech jediným možným způsobem - dotyčnému se dá přes hubu. V poměrech města pražského, kde se naše redakce nachází, se to k Paroubkovu štěstí řeší obecným opovržením. A dokud se neomluví, neměl by si slušný novinář o pana Paroubka opřít ani kolo.
České sociální demokracii Paroubkovy způsoby škodí a vznášejí otazníky nad jejím dlouhodobým směřováním a samotnou existencí jako evropské sociálně demokratické strany.
V této chvíli to tak nevypadá, volební preference zaručují sociálním demokratům jednoznačné vítězství a s podporou komunistů jasnou většinu v parlamentu. Důvodem však není síla sociální demokracie, jejího programu, kvality osobností v jejím čele, ale jen a jen ve slabosti hlavního protivníka - ODS Mirka Topolánka.
Jenže ani tato slabost nemusí být věčná, Topolánek už téměř vyhrál a brzy definitivně vyhraje svůj boj o proevropskou orientaci ODS s pohrobky Václava Klause i s prezidentem samotným. Jako létající šéf Evropské unie získává v české kotlině i moravských luzích popularitu a jako politik sbírá neocenitelné zkušenosti, které mu mohou pomoci překročit jeho vlastní stín „chlapa z Valašska“.
Ztráta solidní pověsti ČSSD, s níž si Paroubek, Rath a Zaorálek zahrávají, se může ukázat pro přemýšlivější část voličů jazýčkem na vahách. A možná to nakonec rozhodne, že přes kýble špíny a nechutností, jež ČSSD na ODS vychrstne, přece jen dají hlas raději Topolánkovi než Paroubkovi. Se skřípěním zubů, ale dají.

Národní socialisté
Připouštím ale, že je to trochu idealistický scénář. Na sousedním Slovensku vládne Paroubkův klon -a dnes už i vzor - premiér Robert Fico, který se s podobně hrubiánskou, neomalenou, populistickou a do budoucnosti nesměřující politikou drží v čele žebříčků popularity. A volby příští rok může vyhrát zcela s přehledem.
Jenže: Ficovi se sice doma daří, v Evropě se však pohybuje na okraji slušné politické společnosti. Jak mi řekla na podzim jedna činitelka francouzské socialistické strany: „Robertu Ficovi bych po zkušenostech s ním ani ruku nepodala. Pro mě to není žádný sociální demokrat, a může mít procent, kolik chce.“ Jiřímu Paroubkovi hrozí stejný osud. Může se sice (s pomocí komunistů) stát pánem v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, ale ve světě za pohraničními horami bude předmětem opovržení a posměchu. V situaci, kdy na Pražském hradě bude ještě stále sedět podobně, byť ze zcela jiného důvodu celoevropsky izolovaný Václav Klaus, by to pro Českou republiku mohlo být fatální.
Ještě důležitější však je, že dnešní dění na české politické scéně v režii ČSSD narušuje úroveň politické kultury této země, ale neviditelně i demokratické poměry - stejně tak jako Paroubkovo směřování k otevřené spolupráci s nereformovanou KSČM.
Ostatně i v tom má příklad v Robertu Ficovi, který slušnou sociální demokracii na Slovensku zlikvidoval a pohltil a svojí populisticko-nacionalistickou stranou ovládl celý politický prostor. Pokud má být toto i budoucnost pro Česko, pak raději nechť nám Pán Bůh ráčí Topolánka zachovat.

(Palata, Luboš: Lidové noviny, 29. 1. 2009; též tady: http://www.lidovky.cz/jiri-paroubek-se-stava-zcela-nevolitelnym-fir-/ln_nazory.asp?c=A090129_105326_ln_nazory_glu

Naše země, jak známo, dnes prožívá politickou krizi.V této krizi jde o celkem banální příhodu, totiž o demisi vlády

"Paní senátorky a páni senátoři,
paní poslankyně a páni poslanci,
vážená vládo,

s určitou mírou zjednodušení lze říct, že život naší společnosti - tak jako ostatně život jakékoli společnosti v jakýchkoli poměrech - má dvě tváře, byť samozřejmě jedna tak či onak prosvítá z té druhé.
První tvář tvoří to, čemu se lidé hlavně věnují: chodí do práce, která se jim více či méně daří, soukromě podnikají, žení se či se rozvádějí, plodí či neplodí děti, různě se sdružují, cestují do ciziny na dovolenou, čtou knihy nebo sledují televizi, a jsou-li mladší než většina z nás, navštěvují diskotéky. Myslím, že - navzdory všemu - je tento každodenní život nepoměrně lepší a pestřejší než v dobách, kdy se téměř nic nesmělo a skoro každý se bál říct nahlas, co si myslí.
Život naší společnosti však má i svou druhou tvář, která by se dala snad nazvat poměrem občanů k vlastnímu státu, ke společenskému systému, k atmosféře veřejného života, k politice. Zdá se mi, že je naší povinností zabývat se především touto druhou tváří, zkoumat, proč je dnes tak zachmuřená, a přemýšlet o tom, jak ji co nejdřív aspoň trochu rozjasnit.
Tato tvář má totiž opravdu velmi pochmurný výraz. Mnoho lidí - a potvrzují to koneckonců i průzkumy veřejného mínění - je obecnými společenskými poměry v naší zemi zneklidněno, zklamáno, nebo dokonce znechuceno; mnoho lidí si myslí, že - demokracie nedemokracie - opět jsou u moci lidé nedůvěryhodní, kterým jde víc o vlastní prospěch než o zájem obecný; mnoho lidí je přesvědčeno, že poctiví podnikatelé jsou na tom špatně, zatímco podvodní zbohatlíci mají zelenou; převládá přesvědčení, že se v této zemi vyplácí lhát i krást, že mnozí politici i státní úředníci jsou úplatní a že politické strany - ač všechny bez rozdílu krásně mluví o svých čestných úmyslech - jsou tajně manipulovány podezřelými finančními skupinami; mnoho lidí se diví, proč po osmi letech budování tržní ekonomiky je na tom naše hospodářství nevalně, takže vláda musí narychlo balit různé úsporné balíčky, proč se dusíme ve smogu, když se údajně tolik dává na ekologické účely, proč musí růst ceny všeho, včetně nájmů a energie, aniž přiměřeně k tomu rostou důchody či jiné sociální platby, proč se musíme bát chodit v noci centry našich měst, proč se nestaví téměř nic jiného než banky, hotely a vily pro bohaté, a tak dále a tak dále a tak dále. Stále víc lidí je zkrátka celkově znechuceno politikou, kterou činí pochopitelně a právem za tyto všechny nedobré věci odpovědnu, a my všichni, bez ohledu na to, že si nás svobodně zvolili, se jim stáváme podezřelí, ne-li přímo protivní.
Nebojte se, nepokusím se tu o nějakou obsáhlou sociologickou analýzu těchto varovných skutečností. Zmíním se pouze o jejich dvou příčinách či dvou souborech příčin.
První příčinu bych nazval "historickou": Jde o českou variantu úkazu, který v různé míře a podobě potkal všechny země, které se zbavily komunismu. Tento úkaz by se dal nazvat postkomunistickým marasmem. Že něco takového přijde, musel vědět každý soudný člověk. Málokdo z nás ale předvídal, jak hluboké, vážné a dlouhodobé to bude. S komunismem se totiž ze dne na den zhroutila i po desítiletí udržovaná struktura životních hodnot a s ní pochopitelně i způsob života z této struktury vyrůstající. Skončil "čas jistot", sice malých, tupých a veskrze pro společnost sebevražedných, ale přesto jistot, a byl náhle vystřídán časem svobody, která se mnohým musela zdát po předchozích zkušenostech bezbřehá, a tudíž ke všemu svádějící. S touto svobodou pochopitelně nastal i čas úplně nových nároků na individuální odpovědnost. Odpovědnost, která se mnohým zdá být k neunesení. Nejednou jsem tento zvláštní stav přirovnal k postvězeňské psychóze, kdy člověk zvyklý žít po léta v úzkém koridoru detailně vypracovaných pravidel se náhle ocitne na podivném prostranství svobody, které v něm nutně vyvolává pocit, že je na něm vše dovoleno, a které ho zároveň zavalí nesmírnou tíhou nutnosti od rána do večera činit jakási rozhodnutí a odpovídat za ně. Pevně věřím a doufám, že mladí lidé, kteří vyrůstali už po pádu komunismu, nejsou tímto strašným syndromem postkomunismu zasaženi, a těším se na dobu, kdy věci veřejné převezmou oni do svých rukou. Zatím je však ve svých rukách nemají a nám nezbývá, než se znovu a znovu divit, jak dlouho trvá adaptace společnosti na nové a samozřejmě přirozenější podmínky života a jak hluboce totalitní éra zasáhla naše duše.
Bylo by ovšem velmi nepoctivé, kdybychom všechno sváděli - způsobem, který tak dobře znali marxisté - jen na jakési slepé historické zákonitosti. Neméně důležitou roli, ne-li v jistém smyslu ještě důležitější, hraje druhý soubor příčin, o němž bych se tu rád zmínil. Jde o to, co jsme si způsobili my sami. Říkám-li my, mám tím na mysli celou polistopadovou politickou reprezentaci, ale především politickou reprezentaci samostatné České republiky, tedy nás všechny, kteří máme vliv na osud naší země v posledních pěti letech. Záměrně přitom nerozlišuji a nechci rozlišovat jedny od druhých podle stupně odpovědnosti či zavinění, byť je jasné, že někdo za to může víc a někdo méně. Ale o to teď přece nejde. Oč jde, je aspoň telegraficky vlastní chyby pojmenovat.
Zdá se mi, že naší hlavní chybou byla pýcha. Dík tomu, že transformační procesy u nás od listopadu probíhaly víceméně kontinuálně a nebyly neblaze poznamenány velkými politickými změnami, byli jsme vskutku v lecčems dál než jiní - anebo aspoň zprvu se zdálo, že tomu tak je. A to nám zřejmě příliš stouplo do hlavy. Chovali jsme se jako primusové, premianti či rozmazlení jedináčci, kteří mají právo se povyšovat nad jiné a všechny poučovat. Tato pýcha byla prazvláštním způsobem kombinována s jakýmsi maloměšťáckým provincionalismem či téměř zápecnictvím. Rozbili jsme například úzkou politickou spolupráci s našimi nejbližšími sousedy - mám na mysli to, co se nazývalo Visegrád - , protože jsme se cítili být lepší než oni. Dnes, kdy jsme společně s nimi vyzváni k tomu, abychom přistoupili k integračním evropským seskupením, a kdy jsou naopak oni v lecčems dál než my, musíme tuto spolupráci horko těžko obnovovat. Mnozí z nás se posmívali všem, kteří hovořili o globální odpovědnosti, již nese v dnešním civilizačně propojeném světě každý, a tvrdili, že nám jako maličké zemi přísluší zabývat se jen našimi maličkými českými problémy. Dnes musíme horko těžko přesvědčovat vlastní občany o tom, že se nám jakýchkoli bezpečnostních záruk dostane jen tehdy, budeme-li sami připraveni nést svůj díl odpovědnosti za Evropu i za svět, a Severoatlantickou alianci o tom, že si to uvědomujeme. Byli jsme zemí fascinovanou svými makroekonomickými ukazateli, kterou nezajímalo, že tyto ukazatele dříve či později ukáží i to, co je za hranicemi makroekonomického či technokratického pojetí světa: totiž že jsou věci, jejichž váhu či význam sice žádný účetní nespočítá, ale které vytvářejí jediné myslitelné prostředí jakéhokoli ekonomického rozvoje: pravidla hry, právní stát, mravní řád, z něhož každý systém pravidel vyrůstá a bez něhož žádný nemůže fungovat, klima společenského soužití. Proklamovaný ideál úspěchu a zisku byl zesměšněn, protože jsme dopustili, aby tu vznikl stav, v němž se nejúspěšnějšími stávají ti nejnemravnější a největší zisk mají nepotrestatelní zloději. Pod hávem liberalismu bez přívlastků, pro nějž bylo kdeco zločinně levicové, se paradoxně skrývala marxistická poučka o základně a nadstavbě: morálka, slušnost, pokora před řádem přírody, solidarita, myšlenka na ty, kteří přijdou po nás, úcta k právu, kultura vztahů mezi lidmi - to všechno a mnoho podobných věcí bylo posláno do nadstavby jakožto lehce posmívané sféry takzvaného "koření života", aby se posléze ukázalo, že už není co kořenit: základna je protunelována. Je protunelována proto, že se nerozvíjela - ateisté mezi vámi mi prominou - v přísném klimatu božích přikázání. Opojeni svou mocí a svými úspěchy a staronově okouzleni tím, jak skvělým nástupištěm ke kariéře je politická strana, začali mnozí - v prostředí tak lehkovážně beroucím zákon - mhouřit oči nad tím či oním, až se domhouřili ke skandálům, problematizujícím sám náš největší důvod k pýše, totiž naši privatizaci. Člověk je tvor společenský, potřebuje se nejrůznějším způsobem sdružovat a podílet se, byť jen ve svém mikrosvětě, na správě veřejných věcí a péči o obecný prospěch. I na to se jaksi zapomnělo: řeklo se "občan a stát", dík čemuž byl občan uvržen do beznadějné samoty, a aby mu tam nebylo smutno, a taky proto, že se to hodí, řeklo se občas ještě slovo rodina. Jinak nic a pusto, takže nakonec jediné, co tu mezi občanem a státem zbylo, byla strana s velkým S. Přičemž nutné zlo samosprávy bylo vecpáno - nebo přesněji: bylo cpáno - rovněž do stranického chomoutu. Naštěstí se tam úplně vecpat nenechalo, dík čemuž to je dnes jedna z nejlépe fungujících složek státu. A stát jako takový? Prý má být malý, ale silný. Obávám se, že je tomu přesně naopak: je velký a slabý. Zřejmě proto, že jsme měli málo odvahy utkat se s jeho zděděnou podobou.

Dámy a pánové,

mohl bych pokračovat ještě dlouho, ale důvodem, proč jsem před vás dnes předstoupil, není posedlá potřeba lamentovat, masochisticky si rozdírat rány, dělat chytrého po bitvě a podporovat nakonec veskrze bludný dojem, že jsme všechno prohráli a ničeho nedosáhli. Předstoupil jsem před vás z jiného důvodu: abych se aspoň stručně zamyslel nad tím, co je před námi a co máme dělat, aby se i ta tvář našeho společného života, která je dnes právem tak zachmuřená, aspoň trochu projasnila.

Dovolíte-li, budu - jako pořádkumilovný člověk - své poznámky číslovat. Předem přitom ohlašuji, že jich bude deset.
1) Z toho, co jsem řekl úvodem, je snad zřejmé, který z četných úkolů, jež jsou před námi, vnímám jako nejdůležitější. Zdá se mi, že vláda - ať už bude tvořena kýmkoliv - stejně jako vy, senátoři a poslanci, stejně jako vůbec celá politická reprezentace naší země a vůbec všichni veřejně činní lidé by měli jasně říct našim spoluobčanům, že jakékoli dobré lidské soužití i jakákoli prosperita jsou myslitelné jen tehdy, budou-li panovat v různých oblastech života jasná, dobrá a všem srozumitelná pravidla a budou-li tato pravidla obecně respektována. Respekt k nim lze zajisté posílit rychlým a přísným trestáním jejich porušování, nicméně to je a vždycky bude jen posila takříkajíc pomocná. Hlavní je, aby tento respekt zdomácněl v lidských myslích do té míry, že pro každého bude ctí, plní-li zákon, a nikoli, že ho porušuje či obchází. Jinými slovy: bez všestranné kultivace mravního řádu, který jediný může být zdrojem respektu k pravidlům lidského soužití, a tím i tmelem našeho občanského společenství, nemáme šanci na klid, stabilitu, spokojenost a prosperitu. Dnes víc než kdykoli dosud jsem přesvědčen, že my všichni, kteří máme vliv na dění v této zemi, musíme tento princip přijmout za svůj a pokoušet se ho denně promítat do své politické práce. Úkolem občanů a médií je, aby bedlivě sledovali, zda to skutečně děláme, a pakliže zjistí, že nikoliv, aby využili všech možností, které nabízí demokratický politický systém, k tomu, aby nás vystřídali někým lepším.
2) Duchem spravedlnosti a slušnosti, jak vyplývá z tohoto mravního řádu, musí být pak prodchnut celý systém technických pravidel upravujících naše soužití, tedy náš právní řád. V tom máte nezastupitelnou úlohu vy, členové našeho Parlamentu, kteří přijímáte zákony pro všechny občany závazné. Náš právní systém - mimo jiné proto, že v něm probíhá bezprecedentní transformace - je dnes nesmírně složitý a těžko průhledný. Málokdo ví, kolik zákonů vlastně platí, kolikrát byly novelizovány jako takové či jinými zákony a které obecně závazné právní předpisy na ně navazují. Stále užší výseky práva vyžadují vlastní experty a bez právníka či několika právních specialistů se dnes už mnozí z nás neobejdou. Jsem hluboce přesvědčen, že čím přehlednější, průhlednější a občanům srozumitelnější bude náš právní systém, tím větší bude naděje, že bude respektován. Přimlouvám se proto, abyste mimo průběžného přijímání nových zákonů či jejich novel věnovali zvýšenou pozornost i celkovému vnášení pořádku do našeho právního systému a jeho postupnému zjednodušování a zpřehledňování.
3) Nervovou sítí státu je systém samosprávy a státní správy. Považuji za velký a zásadní úkol nadcházející doby urychleně začít s reformou tohoto systému. Naše země velmi utrpěla tím, že tato reforma byla tolik let odkládána. První zákon, který k ní otevírá cestu, totiž ústavní zákon o krajích, jste přijali teprve v nedávných dnech. Teď bude nutné přijmout celou sérii dalších zákonů, na tento ústavní zákon navazujících, jakož i zákon o státní službě, který nám podle mne začíná až katastrofálně chybět. Proč je reforma celé veřejné správy tak nutná? Z mnoha různých důvodů, které nebyly, obávám se, nikdy naší veřejnosti dost jasně a srozumitelně vysvětleny. Za důležité proto považuji nejen přijmout v dohledné době příslušné zákony a udělat vše, co z nich bude vyplývat, ale zahájit vysvětlovací kampaň, která ozřejmí občanům, proč je důležité, aby mnohé kompetence státu přešly do rukou samosprávy, proč je důležité, aby o některých základních věcech překračujících svým významem rámec obce či okresu rozhodovalo krajské zastupitelstvo, a proč by lecjaké instituce, dosud spravované pražskými ministerskými úředníky, měly být spravovány kraji. Považuji za absurdní, že budujeme tržní ekonomiku, ale zároveň mnohým z nás nevadí, že celé velké oblasti společenského života, jako například právě státní správa, nesou jednoznačná mateřská znamení komunistického způsobu vládnutí nad občany, včetně jejich vysokého stupně politizace. Není pravda, že po reformě veřejné správy bude víc úředníků a víc úřadů. Jestli to někdo trestuhodně nezkazí, mělo by tomu být právě naopak.
4) Evropa má dnes před sebou šanci, kterou neměla po celou dobu své dlouhé a bohaté historie. Totiž šanci, že její vnitřní uspořádání jakožto politické entity, která vždycky celistvou a svým způsobem nedělitelnou entitou byla, nebude vyplývat z diktátu velkých a mocných či z jejich domluvy za zády ostatních, ale že bude založeno na vskutku rovnoprávné a svobodné spolupráci všech, spolupráci vyrůstající ze společně sdílených demokratických hodnot. Je správné, že páteří české zahraniční politiky je orientace na evropské integrované struktury. Jako malá země v samotném centru Evropy, která vždycky byla křižovatkou nejrůznějších geopolitických zájmů, máme poprvé naději, že budeme v evropském politickém prostředí opravdu pevně a bezpečně zakotveni. Touto naší kotvou bude především naše budoucí členství v Evropské unii, ale v nemenší míře i naše budoucí členství v Severoatlantické alianci. Mírovou a spolupracující Evropu si totiž nelze představit bez určitého systému její kolektivní obrany a jedinou institucí, která je dnes schopna tuto obranu zprostředkovávat, je NATO. Rozšiřování této aliance spojené samozřejmě i s její transformací je proto přímo existenční podmínkou úspěšné politické integrace Evropy. Nepochybuji o tom, že rozhodující část české politické reprezentace si tyto věci dobře uvědomuje a ví, že to je právě ona, která má historickou čest, že může svými kroky zajišťovat klidný a spokojený život mnoha generací, které přijdou po ní. O to smutnější je, že jsme dodnes zřejmě nedokázali tyto věci vysvětlit dost přesvědčivě našim spoluobčanům. Možná to byla opět ta nešťastná orientace na pouhou ekonomiku, která zatlačila do pozadí tak zásadní témata, jakým je bezpečnost státu, tedy něco, bez čeho nemůže žádná ekonomika vzkvétat, ba možná vůbec existovat. Velkým úkolem nejen české zahraniční politiky, respektive příslušného ministerstva, ale celé české politické reprezentace je nejen zintenzivnit všechny práce směřující k našemu přijetí do Evropské unie a do NATO, ale především jasně vyložit všem našim spoluobčanům historický smysl, který toto úsilí má. Česká republika existuje pět let a má naději, že během dalších pěti let bude už pevnou součástí integrované demokratické Evropy. Byla by nekonečná vina nás všech, kdybychom tuto naději promarnili. Nechceme-li ji ovšem promarnit, pak musíme - opět! - začít u svých duší. Mám tím na mysli nutnost vyhlásit nemilosrdný boj českému provincionalismu, izolacionismu a egoismu, všem iluzím o jakési lišácké neutralitě, své tradiční krátkozrakosti, jakož i všem typům českého šovinismu. Kdo v dnešní době odmítá vzít na sebe svůj díl odpovědnosti za osud svého kontinentu a světa jako celku, ten podepisuje ortel smrti nejen nad svým kontinentem a světem, ale především sám nad sebou.
5) Myslím, že nemusím na pozadí toho, co jsem právě řekl, zvlášť zdůrazňovat, jak důležité je upřít dnes svou pozornost k naší armádě. Všechny zákony týkající se naší bezpečnosti, obrany a vojenské služby, které je nejvyšší čas přijmout, nebudou nikdy v dobré podobě přijaty, nechá-li se všechno jen na příslušném resortním ministrovi. Je to úkol pro nás všechny, pro celou politickou reprezentaci země. Totéž platí o restrukturalizaci armády, o její personální kultivaci, o jejím přezbrojení, o její hospodárnosti. A totéž platí samozřejmě o systematickém posilování autority naší armády ve společnosti. Víceméně totéž, co říkám o armádě, bych mohl říct o ostatních bezpečnostních nástrojích státu. Chceme-li, aby v naší zemi klesala kriminalita, pak nesmíme boj s ní delegovat pouze na policejního prezidenta nebo ministra vnitra. Je to věc nás všech. Nepochopíme-li to, nemáme právo se nazývat politiky.
6) Jak je tomu vlastně s naší ekonomikou? Proč máme najednou těžkosti právě my, kteří jsme se cítili být nebo kteří jsme skutečně byli příkladem pro ostatní v rychlosti ekonomické transformace? Proč naše ekonomika dnes roste pomaleji, než například ekonomika polská? Nesdílím názor některých z vás, že celá transformace byla špatně založena, špatně koncipována a špatně vedena. Spíš bych řekl, že naším problémem je pravý opak: tato transformace se zastavila v půli cesty, což je možná to nejhorší, co ji mohlo potkat. Kdeco je sice formálně privatizováno, ale co má vlastně jasného a konkrétního vlastníka, který by se plně věnoval zvyšování efektivity a dlouhodobým výhledům svého podniku? Není výjimkou, že navštívím podnik, jehož vedení mi nedokáže říct, komu dotyčný podnik vlastně patří, natož jak vydává svému vlastníkovi účet ze svého hospodaření. Jak je ale možno očekávat touženou restrukturalizaci podniků a celých odvětví, když je tak málo průhledných vlastníků a když tolik zástupců vlastníků chápe svůj úkol, poslání a závazek prostě jen jako příležitost převést svěřené peníze někam jinam a pak jít od toho? Velmi divná mi přitom připadá role, kterou často hrají naše banky: nepřímo vlastní podniky, které prodělávají, a čím víc prodělávají, tím víc jim půjčují. Malý podnikatel nezíská půl milionu na smysluplnou a konkrétní investici, zatímco jakýsi podivný pseudovelkopodnikatel získá klidně miliardový úvěr, aniž někdo pořádně prozkoumal, na co ho vlastně potřebuje. Právní rámec celé privatizace, jakož i kapitálového trhu, se začíná dolaďovat až dnes. Není to trochu pozdě? Museli jsme za rychlost své privatizace, rychlost zajisté vítanou a dobrou, skutečně zaplatit nakradenými miliardami nebo spíš desítkami miliard? Bylo-li to nutné, nechť to někdo jasně řekne. Nebylo-li to nutné a byl-li to jen následek lajdáckých pravidel hry, pak si i to jasně přiznejme. Proč mohlo například Maďarsko zprivatizovat obdobnou část své ekonomiky, aniž se tam tak masivně tunelovalo? A jak je tomu se státními podíly na vlastnictví podniků? Existuje tu jasná koncepce, co je do té míry strategické či pro celý stát tak vitálně významné, že si stát u toho musí zachovat svůj díl vlastnictví, a co lze dál bez rozpaků privatizovat? A pokud taková koncepce existuje, proč se to, co je určeno ještě k privatizaci, neprivatizuje? Vím, jak špatnou pověst u nás měla slova jako "koncepce", "strategie" či "průmyslová politika". Do značné míry jsem to chápal: bylo přece třeba naučit podniky umění starat se o sebe a nespoléhat na stát. Jen si nejsem jist, zda se to s tím kultem nekoncepčnosti a nestrategie trochu nepřehnalo. Je totiž několik věcí, na které musí mít stát svůj názor a o nichž musí vědět, zda mu na nich záleží či nikoliv. Nemluvím v tomto okamžiku pouze o celé rozpočtové sféře či o sféře veřejných zájmů či statků, jako je zdravotnictví, školství, kultura a podobně. Mluvím přímo o hospodářství. Mluvím o takových oblastech, jako je například bytová výstavba a trh s byty, jako je doprava, energetika a vůbec infrastrukturní sítě, mluvím o tom, co je tak říkajíc podložím prosperující ekonomiky a prosperujícího státu. Nezdá se mi možné, aby právě v této sféře neměl stát svůj jasný názor, svou politiku a svou strategii. Máme ji však? Pokud ano, proč se o ní obecně víc neví? Pokud ji nemáme, proč na ní nepracujeme? Jinými slovy: je nejvyšší čas, aby naše ekonomická transformace nabrala nový dech a nový elán, aby konečně vstoupila do svého druhého dějství, aby politici provedli co nejdřív inventuru všeho nedodělaného a co nejdřív řekli občanům, jak to hodlají dodělat. Jsem přesvědčen, že čím jasnější a srozumitelnější slovo v tomto směru z našich úst zazní, tím spíš se občané dočasně smíří s tou či onou další nutnou obětí. Za daného stavu, vyznačujícího se jakýmsi zvláštním a téměř mnohoznačným mlčením, je věru nepravděpodobné, že se při prvním dalším útoku na jejich standard, ať už bude mít podobu liberalizace cen nájemného či energií, nevzbouří skutečně, a ne jen tak na oko, jak tomu bylo většinou dosud.
7) Před dvěma lety přijala Poslanecká sněmovna dlouho chystaný a dlouho očekávaný zákon o obecně prospěšných společnostech. Kdekdo se k tomu okamžiku upínal, kdekdo se na něj těšil, kdekdo - včetně mne - se z něho radoval. Doufali jsme, že mnohé rozpočtové a všechny příspěvkové organizace, tyto relikty komunismu, se začnou konečně transformovat do moderních neziskových subjektů, nesešněrovaných spoustou přihlouplých vyhlášek a předpisů, podstatně svobodnějších, a právě proto nepoměrně hospodárnějších a zároveň společensky užitečnějších. Těšil jsem se, že nejrůznější školy, nemocnice, sociální zařízení i kulturní instituce začnou získávat tento nový statut a postupně začnou přecházet na systém vícezdrojového financování. Tedy že se budou těšit nejen z příspěvku státu, obce či kraje, ale i z masivních příspěvků nejrůznějších právnických i fyzických osob, jimž budou s ohledem na tuto jejich bohulibou činnost postupně zvyšovány odpočitatelné částky daňových základů. Těšil jsem se, že přechod na tento způsob decentralizovaného přerozdělování bude pokrývat nejrozmanitější místní i regionální potřeby nekonečně pestřeji a vynalézavěji, než jak je toho schopen ministerský úředník v centru, a těšil jsem se rovněž, kolik peněz se ušetří tím, že nebudou muset putovat ze svého zdroje formou daně do státního rozpočtu a odtud prostřednictvím příslušného ministerstva a jeho rozpočtové kapitoly zpět do místa svého určení. Těšil jsem se, jak tento systém povznese sebevědomí občanů i podnikatelů, kteří všichni budou moci na vlastní oči vidět, jak se jejich peníze proměňují v konkrétní obecně prospěšnou věc. Těšil jsem se marně. Kolik obecně prospěšných společností za poslední dva roky vzniklo? Jedna? Dvě? A kolik rozpočtových či příspěvkových organizací se transformovalo do organizace neziskové? Neslyšel jsem ani o jediné. Někdo říká, že to nejde, protože by musel být přijat zvláštní transformační zákon. Někdo říká, že to jde podle platných privatizačních zákonů, ale že to nikdo nezkouší, protože všichni zjistili, že je přece jen pohodlnější žít ve starých dobrých socialistických poměrech, tím spíš, že žádné daňové zvýhodňování těch, kdo financují neziskový sektor, nenásledovalo. Ať tak či onak, vidím tu nesmírný dluh a velký úkol do budoucna. Věřím, že nesčetné zmatky, v nichž se potácí celá naše rozpočtová sféra či sféra veřejných statků, by mohly být podstatně menší, kdyby začínal fungovat neziskový sektor způsobem aspoň trochu podobným tomu, který funguje ve vyspělých západních demokraciích.
8) V sociální politice byly provedeny četné reformy a chystají se další. Já osobně bych rád poznamenal k tomuto tématu jedinou věc: uvítal jsem, když vláda vtělila do svého programového prohlášení svůj úmysl oddělit postupně důchodový fond od státního rozpočtu. Tento systém se mi zdá být z různých důvodů podstatně lepší, věřím, že může být i finančně výhodnější, protože fondy mohou své peníze lépe zhodnocovat, přičemž považuji za samozřejmé, že na státní záruce za nárok občana na důchod se tím nic nezmění. Od chvíle, kdy vláda přednesla své programové prohlášení, nebylo o tomto tématu nic slyšet. Rád bych věřil, že to neznamená, že se na tento úmysl zapomnělo, ale naopak, že na celé věci sbor odborníků někde v tichosti intenzivně pracuje. I toto je jeden z úkolů, které jsou před námi.
9) Nikdo soudný nebude dosavadní vládu ani vládu předchozí obviňovat z toho, že v návrhu státního rozpočtu zapomněla na ekologii. Naopak: četné miliardy věnované na různá ekologická zařízení začínají přinášet své ovoce v podobě mírně se zlepšujících ukazatelů stavu ovzduší, půdy i vod. Přesto si nejsem pořád jist, zda se za těmito investicemi skrývá vskutku jasná koncepce. Totiž velmi jednoduchý princip, že nestačí čistit prostředí zašpiněné průmyslem, ale že je třeba budovat čistý průmysl. Což neznamená nic jiného, než tak či onak zvýhodňovat každého, kdo dokáže šetřit energií a kdo zavádí ekologicky neškodné technologie. Ano, nechť platí zákony trhu i v této oblasti. Nechť ale základním z těchto zákonů je zákon, že se vždycky víc vyplatí od začátku méně znečišťovat, než později čistit zašpiněný okolní svět anebo platit příslušné pokuty.
10) O kultuře mluvím nakonec nikoli proto, že bych ji považoval za nadstavbové koření života, ale z důvodu právě opačného: považuji ji za věc vůbec ze všeho nejdůležitější, která si proto zasluhuje, aby byla zmíněna v samotném závěru mých poznámek. Nemám tu teď samozřejmě na mysli kulturu jen jako sféru lidských činností, jako je třeba péče o památky, výroba filmů či psaní básní. Mluvím tu o kultuře v nejširším slova smyslu. To znamená o kultuře lidských vztahů, lidského soužití, lidské práce, lidského podnikání, mluvím o kultuře veřejného a politického života, mluvím o naší obecné kulturnosti. Obávám se, že zde máme dluhy největší, a tudíž nejvíc práce před sebou. Tato kultura v nejširším slova smyslu se totiž neměří počtem báječných rockových hvězd, které nás navštěvují, či krásou šatů světových návrhářů předváděných u nás světovými modelkami, ale něčím jiným. Například tím, co křičí skinheadi v hospodě U Zábranských, kolik bylo zlynčováno či zavražděno Romů, jak hrozně se někteří z našich spoluobčanů chovají ke svým bližním jen proto, že mají jinou barvu pleti. Tuto nekulturnost v nejširším slova smyslu mají na svědomí asi opět oba soubory příčin neutěšeného stavu věcí obecných, o nichž jsem mluvil na začátku: je to typický projev postkomunistického stavu ducha a zároveň asi i důsledek malé péče, kterou jsme v posledních letech kultivaci tohoto stavu věnovali. Tedy znovu: není tomu tak, že by tu byla ekonomická základna, na jejímž rozkvětu se jaksi přiživuje kulturní nadstavba. Naopak: hospodářský rozkvět je přímo závislý na kulturnosti prostředí, v němž se dané hospodářství ocitá.

Dámy a pánové,
vážení přítomní,

když tu hovořím - a není to před členy Parlamentu zdaleka poprvé - o neziskovém sektoru, o reformě veřejné správy a o podobných věcech, pak hovořím, jak zajisté víte, o tom, co se nazývá občanskou společností. To znamená o společnosti, které je systematicky otevírán prostor k co nejpestřejší sebestrukturaci a co nejpestřejší účasti na veřejném životě. Občanská společnost v tomto smyslu má v zásadě dvojí význam: za prvé umožňuje lidské bytosti, aby byla sama sebou ve všech svých dimenzích, tedy i jako tvor společenský, který chce být tisícerým způsobem účasten na životě komunity, v níž žije, za druhé působí jako skutečná záruka politické stability. Platí totiž, že čím jsou rozvinutější všechny organismy, instituce i nástroje občanské společnosti, tím je tato společnost odolnější proti nejrůznějším politickým vichřicím či zvratům. Nebylo náhodou, že nejbrutálnější útok vedl komunismus právě proti občanské společnosti: dobře totiž věděl, že jeho největším nepřítelem není ten či onen nekomunistický politik, ale otevřená a odzdola se svéprávně strukturující, a tudíž velmi těžko zmanipulovatelná společnost.

Naše země, jak známo, dnes prožívá politickou krizi. V této krizi jde - z hlediska demokratických poměrů - o celkem banální příhodu, totiž o demisi vlády. S takovými příhodami demokratický systém samozřejmě počítá a ví, jak z nich ven.
Tatáž krize se však mnohým jeví téměř jako kolaps režimu, demokracie, či dokonce konec světa. To je podle mého názoru možné mimo jiné proto, že jsme nevytvořili aspoň základy skutečně rozvinuté občanské společnosti, která žije na tisíci různých rovinách a vůbec se tedy nemusí cítit existenčně závislá na té či oné vládě nebo té či oné politické straně.
Zazlívám-li něco těm, kteří dnes odstupují, pak daleko víc, než ty či ony konkrétní prohřešky, celkově apatický, ba přímo nepřátelský vztah ke všemu, co by mohlo jen vzdáleně občanskou společnost připomínat či tvořit. Tento apatický vztah je totiž přesně tím, co je v posledku odpovědno za to, že tak banální demokratická příhoda, jakou je pád jedné vlády, se jeví jako málem antické drama a do jisté míry se dokonce takovým dramatem stává: mnoho lidí má docela pochopitelný pocit, že stojí tváří v tvář krachu určité koncepce státu, určitého pohledu na svět, určitého souboru ideálů.
Jakkoli to, co prožíváme, je nepříjemné, stresující a v mnoha ohledech nebezpečné, může to být zároveň velmi poučné a k mnohému dobré: může to totiž vyvolat katarzi, tedy přesně to, v co antické drama vždy ústilo. To znamená pocit hluboké očisty a vykoupení. Pocit znovuzrozené naděje. Pocit osvobození.
Pakliže nás dnešní krize donutí se vší vážností se znovu zamyslet nad charakterem našeho státu, nad jeho ideou, nad jeho identitou a výsledek takového zamyšlení promítnout do vlastní práce, nebyla ta krize vůbec zbytečná a všechny ztráty, které přinesla, mohou být mnohonásobně vyváženy.
O identitě státu či národa či společnosti se mluví často a nejeden odpůrce evropské integrace se národní identitou ohání a z její ztráty strachuje. Domnívám se, že většina těch, kdo takto mluví, podvědomě vnímá identitu jako jakousi osudovou danost, jako cosi genetického, málem jako identitu krve, tedy jako něco, na co nemáme vliv. Myslím, že to je veskrze zvrácené pojetí identity. Identita je především určitý výkon, určité dílo, určitý čin. Identita není mimo odpovědnost, ale je naopak jejím výrazem.
Bude-li nám naše dnešní krize výzvou k činům, které nově naplní naši identitu, pak nemáme důvod jí litovat. Zkusme ji proto pochopit jako lekci či školu, jako zkoušku, jako apel, který možná přišel v pravou chvíli, aby nás varoval před naší vlastní pýchou a ušetřil něčeho podstatně horšího.
Děkuji vám za pozornost."

(Senát a Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky; Praha 9. 12. 1997)

(Havel, Václav: Spisy 7 / Projevy a jiné texty z let 1992-1999, s. 733-753)

Utopie liberalismu

„Demokracie by kapitalismus v Číně neposílila, ale rozložila. O paradoxech hýbajících dnešním světem píše v knize, z níž přinášíme úryvek, známý slovinský filosof.

Na převážně nepřátelských reakcích na novou knihu Naomi Kleinové Šoková doktrína (The Shock Doctrine: The Rise of Disaster Capitalism, Metropolitan Books, New York 2007) je něco překvapivého: jsou mnohem agresivnější, než bychom čekali – dokonce i benevolentní levicoví liberálové, kteří sympatizují s některými z jejích analýz, odsuzují to, jak v ní „nahánění hrůzy zastiňuje argumentaci“ (jak se vyjádřil Will Hutton ve své recenzi této knihy v listu The Observer).

Kleinová se svou klíčovou tezí zjevně dotkla určité nanejvýš citlivé záležitosti: Dějiny současného volného trhu ( … ) byly psány šoky. ( … ) Některé z nejhanebnějších příkladů porušování lidských práv za posledních třicet pět let, na něž se často nahlíželo jako na sadistické činy prováděné nedemokratickými režimy, byly ve skutečnosti buď spáchány s úmyslným záměrem terorizovat veřejnost, nebo aktivně využity jako prostředek, který měl připravit půdu pro zavedení radikálních „reforem“ volného trhu. (...) Kleinová opomíjí blahodárné účinky trhu, nevidí (nebo nechce vidět), že tržní ekonomika, pokud působí ve spojení s demokratickými institucemi a náležitou výchovou, zdravotní péčí a podobně, může plnit svou pozitivní funkci, a nelze se tedy divit, že nenabízí žádné alternativní řešení.

Vybojovaná evropská demokracie
Jakkoli se tato kritika může jevit přesvědčivá, nevystihuje jádro věci, tedy to, v čem spočívá slabina analýzy Kleinové – jde o utopickou podstatu neoliberální ekonomiky. Zatímco liberalismus prezentuje sebe sama jako ztělesněný protipól utopie, a dnešní neoliberalismus se tváří jako předzvěst nové éry lidstva, která se zříká utopických projektů, jež způsobily hrůzy totalitarismů dvacátého století, začíná se jasně ukazovat, že skutečnou érou utopie byla šťastná clintonovská devadesátá léta ovládaná přesvědčením, že jsme dospěli ke „konci dějin“ (Fukuyama), že lidstvo konečně našlo recept na optimální společensko- -ekonomický řád. Zkušenosti z uplynulých desetiletí jasně ukazují, že trh není neškodný mechanismus, který nejlépe funguje, když je ponechán svému vlastnímu působení – mají-li být vytvořeny podmínky pro jeho fungování, vyžaduje to spoustu násilí mimo sféru trhu. Způsob, jakým tržní fundamentalisté reagují na destruktivní výsledky zavádění svých receptů, je pro představitele utopických „totalitárních režimů“ typický: vinu za neúspěch vlastních snah přičítají kompromisům těch, kdo jejich vize naplňovali (stát do toho ještě pořád příliš zasahuje atd.), a vyžadují ještě radikálnější realizaci své tržní doktríny.

Tato násilná odvrácená strana principů liberalismu je znepokojivým sdělením, které pro nás z knihy Kleinové vyplývá. Dobrým příkladem v tomto ohledu je Čína: v kontextu dnešního prudkého rozvoje kapitalismu v Číně se analytici často ptají, kdy se v této zemi jako „přirozený“ politický průvodní jev kapitalismu prosadí politická demokracie. Důkladnější analýza ovšem velmi rychle ukáže, že tato naděje je lichá: místo toho, abychom dění v dnešní Číně chápali jako deformovanou podobu kapitalismu s rysy orientální despocie, měli bychom v něm spíše vidět opakování vývoje kapitalismu, tak jak probíhal v Evropě, jako takového. V počátcích moderní doby měla většina evropských států k demokracii daleko – pokud byly demokratické (jako tomu bylo v případě Nizozemí), platilo to pouze pro liberální elitu, nikoli pro dělníky. Podmínky pro existenci kapitalistického řádu byly vytvářeny a udržovány brutálními praktikami diktátorského režimu státu, který se hodně podobal dnešní Číně: stát, který legalizuje násilné vyvlastňování obyčejných lidí, vytváří z nich tak vrstvu proletariátu a v této jejich nové roli je nutí k poslušnosti. Všechny prvky, které dnes ztotožňujeme s liberální demokracií a svobodou (odbory, všeobecné volební právo, svobodné všeobecné vzdělání, svoboda tisku), jsou výsledkem dlouhého těžkého zápasu nižších tříd v průběhu celého devatenáctého století a mají hodně daleko k „přirozeným“ důsledkům kapitalistických vztahů. Připomeňme si výčet požadavků v závěru Komunistického manifestu: většina z nich, s výjimkou zrušení soukromého vlastnictví produkčních prostředků, je dnes v „buržoazních“ demokraciích obecně akceptována – jako výsledek boje lidových vrstev. ( … )

Omyl ruské cesty
Na dnešní Číně není nic exotického: to, co se tam děje, je pouhým opakováním naší vlastní minulosti, která již upadla v zapomnění. Co kdybychom v této souvislosti jako pointu uvedli myšlenku některých západních liberálních kritiků: nakolik by byl rozvoj Číny rychlejší, kdyby byl spojen s politickým systémem demokracie? V rozhovoru pro televizi před několika lety spojil Ralf Dahrendorf rostoucí nedůvěru k demokracii se skutečností, že po každé revoluční změně vede cesta k nové prosperitě „údolím slz“: po zhroucení socialismu jsme nemohli hned dospět k blahobytu úspěšné tržní ekonomie – omezené, i když reálné jistoty a blahobyt socialismu musely být demontovány a tyto první kroky jsou nezbytně bolestivé; a totéž platí i pro západní Evropu, kde přechod od poválečného sociálního státu k nové globální ekonomice obnáší bolestné oběti, méně jistot, méně garantované sociální péče. Podle Dahrendorfa náš problém nejlépe vystihuje prostý fakt, že toto bolestivé putování „údolím slz“ trvá déle než obvyklá perioda mezi (demokratickými) volbami, takže s sebou přináší velké pokušení odložit obtížné změny kvůli krátkodobým volebním ziskům. Příznačným v této souvislosti se mu jeví zklamání širokých vrstev obyvatelstva postkomunistických zemí ekonomickými výsledky nového demokratického řádu: ve slavných dnech roku 1989 si ztotožnili demokracii s blahobytem západních konzumních společností a nyní, o deset let později, když se jim tento blahobyt stále nedostává, obviňují z toho samotnou demokracii… Dahrendorf se bohužel mnohem méně zabývá opačným pokušením: pokud je většina proti nutným strukturálním změnám v ekonomii, není snad logickým závěrem (nebo minimálně jedním z nich), že by zhruba na jednu dekádu měla převzít moc osvícená elita, a to třeba i nedemokratickými prostředky, aby prosadila nezbytná opatření a položila tak základy pro vskutku stabilní demokracii? V témže duchu Fareed Zakaria poukazuje na to, že demokracie se může „uchytit“ pouze v ekonomicky rozvinutých zemích: pokud jsou rozvojové země „předčasně demokratizovány“, výsledkem je populismus, jenž končívá ekonomickým rozvratem a politickým despotismem – není divu, že ekonomicky nejúspěšnější země dnešního Třetího světa (Tchaj-wan, Jižní Korea, Chile) přijaly regulérní demokracii až po jistém období autoritářské vlády.

Není snad tento způsob uvažování tím nejpádnějším argumentem ve prospěch čínské cesty ke kapitalismu oproti ruské cestě? Po zhroucení komunismu Rusko přijalo „šokovou terapii“, vrhlo se přímo na budování demokracie a zvolilo rychlou cestou ke kapitalismu – výsledkem byl hospodářský krach. (Existují dobré důvody pro to, abychom byli v této věci tak trochu podezíraví: byli západní ekonomičtí poradci Jelcina, kteří tuto cestu navrhli, skutečně tak nevinní, jak to vypadalo, anebo sloužili zájmu Spojených států ekonomicky Rusko oslabit?) Číňané oproti tomu zvolili cestu Chile a Jižní Koreje, která spočívá ve využívání neomezené autoritářské státní moci k regulaci sociálních nákladů spojených s přechodem ke kapitalismu, což umožňuje zamezit chaosu. Stručně řečeno, bizarní spojení kapitalismu a komunistické vlády není ani trochu komickou anomálií, ve skutečnosti se (zcela) nepokrytě ukázalo být darem z nebe; Čína se rozvíjela tak rychle nikoli navzdory autoritářské komunistické vládě, ale díky ní. Uzavřeme tedy tento problém tím, že vyslovíme stalinisticky znějící podezření: co když ti, kdo projevují znepokojení nad nedostatkem demokracie v Číně, mají ve skutečnosti obavu z rychlého rozvoje Číny, který z ní učiní příští světovou supervelmoc ohrožující dominantní postavení Západu?“ (Žižek, Slavoj; výňatek z u nás právě vydané autorovi knihy: Podkova nade dveřmi. Výbor z textů, AVU, Praha 2008. Přeložil Tomáš Samek; vyšlo v Literárních novinách 11/2009, viz též tady: http://www.literarky.cz/?p=clanek&id=6483)

Voskovec Brejchovým (13. 11. 1980)

Milý Bohumile s rodinou,
Chtěl jsem Vám psát už dávno, jakmile jsem obdržel Vaše dva dopisy – ale ne a ne se k tomu dostat, neboť jsem byl zabalen do dvou postupných cest na exteriéry jednoho filmu v Texasu. Byla to fuška a ustavičný shon, obtížný a nákladný western film, tedy tak řečená „koubojka“, ale kvalitní a velmi dramatická. Měl jsem tam dobrou a těžkou roli poněkud paranoidního starého farmáře. Počítal jsem Vám odpovědět po skončení – ale mezitím ovšem jsem se stal po Janovi sirotkem a všechny naše plány s Vídní a setkáním se staly akademickými.
Moje žena Kristýna se dozvěděla o Janově dušičkovém odchodu téhož úmrtního dne zde v Kalifornii telefonem od Jany. Janě se ulevilo, že to nemusela aspoň hlásit mně. Nedivím se jí. Kristýnka si to odbrečela zde sama, pak se vzmužila a vesele, „jakoby nic“ mi zatelefonovala do Texasu, že se nazítří, to bylo 1. Listopadu v sobotu, za mnou přiletí podívat. (Je to asi jako z Prahy do Paříže, kapku dál.) V sobotu jsem ji po práci našel v hotelu, měl jsem radost, šli jsme na špatnou večeři do něčeho, co se jmenovalo „Alpský dům“ – nedalo se to jíst, ale snědli jsme to a vrátili se do hotelu, kde jsme si usedli k dobrému italskému vínu. Nad tím mi to Kris velmi šetrně, ale přímo pověděla. Já se nezhroutil, neb jsem to v hloubi už tak dávno čekal, byť doufal, že mě Jan převeze a že třeba se mi podaří přece jen jít první. To jsme si každej celej život přáli – ale Jeník mě nakonec přece jen předběh.
Byl jsem svý báječný ženě vděčen, že to provedla tak ohleduplně. Řekla jen: „Přece jsem ti to nemohla povědět po telefonu… Co by sis s tím tady počal, až bych zavěsila.“
Co Vám mám jinak povídat, příteli. Půlka mi umřela a jediný, čím se mohu utěšovat, je, že už netrpí a nikdy trpět nebude. Dokonce mám dojem ze snů, co se mi zdají, že mi dává najevo, že má srandu a abych měl taky. Zavolal jsem pak ještě z Texasu v neděli 2. 11. Janu, měl jsem skvělé spojení a Jana byla ohromně rozumná a klidná a moudrá, jak dovede být v nejhorších chvílích. Podala mi jasný referát o posledních fázích Janovy choroby či chorob; zdá se, že vlastně zemřel vykrvácením. Začal mu vnitřně krvácet vřed na dvanácterníku – podle názoru amerických lékařů, s kterými jsem se radil, usuzováno na dálku, že patrně vřed byl zaviněn drogami, nevyhnutelně používanými k léčení či údržbě stavu jeho plic, dále že jeho „plicní“ půlka srdce byla strašně oslabena; transfuze už dost nepomáhaly a „pace-maker“ už nestačil, takže srdce posléze přestalo pracovat. – Jana, jinými slovy, referovala vlastně totéž mně. Mluvil jsem i s Fančou, která leží doma se zánětem plic (nákaza z jakési menší epidemie ve škole) – ale přitom už se vyklubává. Zněla taky výtečně – smutně, ovšem, ale usmířeně.
Podle Jany, Janovi se už nechtělo dál živořit a ostatně to vyplývá i z jeho posledních instrukcí Janě, než upadl do bezvědomí. Řekl jí (před operací toho vředu), že nesmí dopustit, aby byl udržován nějakými kyslíky a vůbec stroji v existenci jakéhosi karfiolu, nýbrž že chce umřít. A aby mi vyřídila, že mě miluje…
Jeho poslední dopis ze začátku léta byl dost optimistický a opravdu se chystal do Vídně a byl dost, ba hodně „up“, jak tady říkáme. Napsal jsem mu dlouhý dopis ke konci srpna a se všemi svými novinkami a mnoha dotazy. – No, a na ten dopis jsem se už nedočkal odpovědi. Začlo mi to být podezřelé, protože nepsaní v posledních letech u Jana vždy nebo skoro vždy znamenalo zhoršení zdraví – ale psal jsem dál, aspoň lístky a stručné hlášky – nepsaní jsem mu zásadně taky už léta nevyčítal, protože mi ho bylo líto a věděl jsem, že nejlepší pro něj bude, když se mu ozvu vlídně a se srandou nebo s něhou, ale ani to si nedobylo tentokrát reakce. Musel už bejt moc špatnej, chudák stará. – Je to děsná škoda nejen vůbec, ale tím víc, že po smrti Zdenčině se mi sám přiznal, že se mu vlastně ulevilo a vrátil se mu pocit svobody. Těšil jsem se, že si pár hodně volnějších a radostnějších let ještě užije a že to snad i jeho zdravotnímu stavu pomůže – ale zřejmě ta škoda za dlouhá léta nadělaná jeho organismu, byla už učiněna a nemohla se odčinit. Taky, mezi námi, si myslím, že ho trápilo, že těm podvodníkům nalít a podepsal ten protichartový dokument. Chtěl to odvolat, ale lidi mu to rozmluvili. Já sám jsem si říkal, že je to blbá situace, ale že mu to snad na kolena nejstarší přinese od režimu aspoň nějaké životní praktické výhody, že ho třeba pustěj mírně na televizi atd. Samosebou jsem byl vedle. President a všichni předáci mu poslali blahopřání k 75tinám, dali si je všichni otisknout v Rudém právu i ostatním tisku, aby byli v dějinách, že ho ctili – a od tý doby pro něj nehnuli prstem. Další důvod, proč myslím, že ten nešťastný podpis ho hnětl, bylo, že mi v posledním psaní sdělil jakési prapodivné názory na „disidentství“, které byly jednak nesmysl a hlavně v úplném rozporu se vším, v co Jan věřil – pokud jde o čest a kuráž. Moc mě to zarazilo a už jsem na to nereagoval. Byl to podvědomě zřejmý zoufalý pokus o utišení nějakého hlodání svědomí. A věřte mi, že ho za nic neviním. Patrně kdekoli se malinko poddal situaci, esli vůbec, to bylo ze starosti o budoucnost Jany a o přístup na dramatické studie pro Fanču. O nic jiného už mu nešlo.
No, bude na světě mnohem míň srandy pro každého, kdo ho znal a miloval a mezi ty velice patříte Vy a celá Vaše rodina. Ale tu útěchu, že jeho dlouhé a tak nezasloužené utrpení skončilo, tu máme všichni. Tak na něj myslete ve zdraví a dobré pohodě – on by to tak nejradši.
Chcete-li tento dopis ukázat Mojemu, klidně tak učiňte. Zejtra začínám nový džob v Paramount Studios, velice dobrej kšeft – s tím neštěstím s Janem mi jak na truc začla poslední dobu ohromně padat karta. Snad už má na těch skutečně mocných místech – ať už kde jsou – ňáký styky a přimlouvá se za mě… Zkrátka s tím novým melouchem mám teď takovej fofr, že momentálně nemohu Mojemu napsat přímo. Tak mu to, prosím Vás vysvětlete a sdělte mu, že jakmile bude možno, napíšu mu podrobně cokoli o Janových posledních měsících vím. Stejská se mi po Vídni nejen protože to bylo poslední místo mých schůzek s Janem celých patnáct let, nýbrž zároveň taky protože jsem tam poznal kolem Mojeho tolika výtečných a věrných přátel a štědrých duší, mezi nimiž Brejchovi vynikají.
Přeju Vám všem zdraví a pokoj a úspěchy a lásku.
Váš vděčný
Jiří (Voskovec)

(Voskovec, Jiří; Werich, Jan: Korespondence III, s. 430-433)

Nad jezerem škaredě hrát

„Až se odsud vrátím, sotva ještě někdy budu mít možnost být rád sám. Už se tedy líp nepoznám a nezdokonalím. Měl jsem v životě několik dobrých samot, jež mě domluvou a dobrou vůlí pobídly k něčemu zajímavému či dokonce správnému. Proti psychologům já totiž myslím, že člověk se vůči lidem i lidstvu nejlíp zosobní, když je dost sám. Uznávám však i názor opačný, ten správný, dobrý pro jiné lidi: že ve styku s lidmi se člověk správně zváží a vřadí se do společnosti užitečně; tak to se mi nelíbí. Protože stykem s lidmi člověk pořád od něčeho upouští a upravuje se, aby se zalíbil nebo uplatnil, čekaje uznání. Aby byl ve shodě se společenskými požadavky i se svými sklony či touhami, očesává se, ale stejně ostane někde mezi tím a u toho, co dovede a dělá každý. Kdežto člověk sám, ve tvárném období nebo v jiné životně vážné chvíli, sebere svou povahu, svůj názor i sílu a složí si své zásady o světě a životě. Utvoří si o sobě představu a očekávání, jimiž se cítí vázán víc než cizími. (Pomůcka pro slabší myslitele: také v tom, co děláme pro jiné lidi, ciťme se vázáni sobě – jinak to nemá půvab ani úroveň.)
Myslím, že sotvakdo má o sobě představu nízkou a hodnou zavržení. S plánem a programem své osobnosti jde člověk mezi lidi většinou už ztroskotané nebo od základu dávno horší. Všecko je proti němu, a musí se držet. Ustupuje jen dobrému důvodu nebo dobrému člověku. – Jedna užitečná věta ze samoty: Pracuj a dělej všecko jak za odměnu, jakou by sis sám udělil, nečekej však od nikoho žádnou, a všecko, co dostaneš, mile tě překvapí. Také musíš dát pozor, abys odměnu postřehl a poznal. Může přicházet v nezvyklé a nečekané podobě a úplně odjinud: jak se tady právě děje mně.
Samota má svůj chod a řád, který je třeba postřehnout a podřídit se mu. Například: smutek přijmi a nechej ho působit; nemůžeš-li usnout, nedři se s tím, běž něco dělat nebo jdi do tmy, poddaně a oddaně; ven choď za každého počasí, protože dobré je každé; když tě přepadnou výčitky svědomí, pober je do poslední smeti, čímž se vyzpovídáš aspoň sobě; a že sis neuložil trest, to nijak velice nevadí, však už víš co! Do samoty si má člověk vzít určité pomůcky a nářadí, například gumáky nebo gramatiku. Nebo nic! Ani co potřebuje! Je to příležitost zkusit dělat něco, co nikdy nedělal: kreslit, vyřezávat, studovat hřbitovní kulturu kraje?
Vím, co mi namítnete: že prosazuju individualistickou morálku proti společenské. Tuto vaši soudružskou námitku znám od svého vstupu do KSČ. Proti tomu já myslím takto: v člověku jsou sklony dobré i zlé, on si v nezávislosti přeje od sebe dobré, a je to společnost, k níž zpravidla musí klesnout. Vždyť to, čemu se říká společenská morálka, je havarijní stupeň, na němž se lidé zarazili ve svém pádu. A pořád se snaží prorazit si v mravní zdi cestičky směrem dolů, ne nahoru, a kdo razí nahoru, je většinou směšný, marný a společensky většinou neúspěšný. Ne, společnost vás nepovzbudí k dobru, jen samota.
Samota dnes je však přepych, jehož si zdravý člověk může dopřát jen se značným odříkáním nebo když ho v ní někdo podpoří, jak třeba teď mnichovský magistrát mne. Jsou však i samoty vnucené, jako vězení nebo nemoc, což je samotné téma jiné. Je i samota těžko vyvzdorovaná, jako třeba na vojně: urvávaná na společnosti po kouskách. Člověk v samotě hledí od sebe, ale ovšem i ven: dozadu, nebo dopředu. Při pohledu dopředu se vciťme a vposlechněme do sebe a nepřehlušujme se předčasnými úmysly. Co je důkladně tušeno, to je snad i rozhodnuto. Pohled dozadu dostává velikou cenu, dopadne-li jako pobídka vpřed.
Moje umění samoty však bohužel klesá. Ne že bych ji neunesl, ale zdá se mi tak dobrá, že je mi líto být v ní sám. Chci z ní dát něco i svým lidem: promýšlím a črtám si rozvrh, kdy budu s kým sám. Například jsem šel pustou temnou cestou, tady u jezera Starnberského, pod mocnými stromy nevídané výšky i obvodu kmene. Ty buky, duby, javory viděly několik Ludvíků Bavorských, teď vidí mne, a co. Nic. Náhle jsem vyšel na louku končící v jezeře, nad nímž se lámou šedé hory, a chtěl jsem se otočit, vrátit: Ne, toto mně samotnému už nepatří! A nač je mi to už, tak pozdě? Chtělo se mi vrátit se pro někoho, kdo to má vidět včas.
Ty zdejší stromy jsou mohutné, četné a tak vlivné, že si dělají vlastní podnebí; nebo proč stromy u nás tak živoří? Ty staré mocné stromy odsouvají všecky drobné příhody posledních dějin, překračují staletí. Jsem tu už několik týdnů, nevím, co se děje u nás, a nechybí mi to. Co se děje v této zemi, se mne osobně moc netýká. Tak žiju jako v území a v čase nikoho, to je zajímavý stav! Je to také významný příspěvek k samotě. Když vyjdete ze svého bytu a z domu, začínáte být tělesně sami, když vyjdete z obce ven do polí, začínáte být sami i duševně. Vyjděte však i z událostí a z obvyklých dějů – to se odtrháváte směrem k vesmíru a jeho věčnosti.
Když jsem se sem vypravoval, čekal jsem od své samoty víc: čekal jsem, že se vyberu také ze sebe. Že do svých myšlenek a pocitů vpustím to, co normálně odstrkávám: ať dobré, či horší. Ne. Nedošlo na to. Jsem už moc socializován. Začínám moc dělat kompromisy. Například jsem si mínil vzít sem housle, jež celý život byly mým nářadím v samotách. Udělal jsem však jednu chybu: natočil jsem si na magnetofon, jak hraju, a poslechl si to. Ne! Já nehraju, jak si myslím, že hraju! Nechal jsem housle doma, a cítím to jako zradu. Kdy budeme spolu zase sami, šeptají si housle doma samy.
Tak jsem od sebe sebekriticky – podle měřítek společnosti! – odloučil část svého vědomí, ale i část svého úkolu a programu. Ani německý zpěvník mi tu bez houslí neříká tolik, kolik v něm je. Kdyby to šlo se mnou takto dál, nebyl bych stoprocentně ten, kdo jsem, nýbrž jen několikaprocentně kdosi, kým mne chce mít společnost. Je to dalekosáhle varovné. Poučení z toho uplatním hned: nebudu číst, co jsem tu právě napsal.“ (Vaculík, Ludvík: Nad jezerem škaredě hrát, s. 77-79)

Erbovním znamením lásky není slast, nýbrž schopnost oběti (Věčný nedostatek věčnosti 5)

„Nepříjemnému rozpoložení, nebo, jak říkali naši předkové, zlému humoru a nedobrým artefaktům se dostává značné pozornosti. Mrzutosti a důvody k odporu jsou rozhodně více ve středu zájmu, než pocity vděčnosti a natož naděje. Psychika poměrně značného počtu současníků – bez ohledu na věk – připomíná podrážděnou mentalitu adolescentů, což je obzvláště zajímavé, uvážíme-li, že jednou ze vstupních bran k dnešku byla představa duchovně dospělého, konečně samostatného člověka, nezávislého na jakýchkoliv božských silách.
Kladné prožitky kupodivu vnímáme jako cosi přechodného, co nás nezavazuje k vytrvalosti. To příjemnější, co prožíváme, se tak ocitá nejen na okraji našeho přemítání, ale přímo v podezření jako zhoubná iluze. Snad je to také výsledek pilného odhalování takzvaných podstat údajně skrytých pod povrchem jevů. Jsme zvyklí, že ať je cokoliv čímkoliv, ve skutečnosti je toto cokoliv rozhodně něčím jiným, a to horším, než se nám jeví.
Člověk a jeho způsoby existence, organizace společnosti, naše myšlení i zvyklosti, to vše je v našich očích už předem podezřelé nejen z nedostatečnosti, ale rovnou z falše. Manýra, která nabyla rozměrů rozšířeného zlozvyku, tropí trvale zkázu v soukromí i v obci. Některé osobnosti veřejného života o rozševelené demaskovací obsesi vědí a dovedou jí mazaně využívat. Jiní sobě i nám pilně škodí tím, že sklony k levné podezíravosti i vlastní náchylnost k frustraci odmítají brát v úvahu.
Tady někde jsou příčiny toho, že naše historická hodina připomíná blátivé pole, po němž se sice můžeme pustit směrem, který si pečlivě vybereme, nebo také jen tak svobodně nazdařbůh, kde však pro stálé „demaskování“ půdy pod nohama nemůžeme udělat jediný pevný krok.

* * *

Náladovost vymknuvší se z kontroly rozumu a svědomí rozepíná se jako vše pohlcující mlha. V relativně krátkém čase dokáže rozrušit i civilizační fundamenty, které se zdály skálopevné. Odtud věčně se opakující údiv nad činy, jichž se jako smyslů zbavení za jistých okolností dopouštějí i takzvaní „slušní lidé“. Jestli vše, co je nám oporou, nepřetržitě vydáváme podezření, že se jedná o pouhé iluze maskující prázdnotu, příliš snadno znehodnocujeme svou životní látku, a to jen proto, abychom nepřetržitě konfrontovali svět s vlastní zatrpklostí. Potom soukromé i veřejné projevy podezíravosti (vlastně fízlovské poměry k realitě) už nepředstavují nemilou psychickou výchylku, nýbrž spíše ceněný dobový standard. A k hysterickým výstupům se bez rozpaků uchylují například i lidé, kteří si přejí, aby byli bráni vážně.
Ke slovu tedy v soukromí i na veřejnosti stále častěji přicházejí spíše „herecké talenty“ a profesionální aféristé než vskutku rozvážní jedinci. Pak se stává, že plánovitě využívanému mediálnímu chaosu se přezdívá výměna názorů, ačkoliv častěji přece jde jen o „výměnu“ a povzbuzování obtížných nálad. A pak už stačí jen zdánlivě bezvýznamný impulz, aby „albánská“ psychóza vzplanula divokým plamenem, a my ustrnutím zjišťujeme, v jak křehké civilizaci žijeme.

* * *

Pro hyperkritický vztah k životu shledáváme důvody mezi podrobnostmi, o něž denně klopýtáme. Základním pramenem negativity je ovšem už sám náš vztah k času lidského života: existence je kořist a nic. Lidský svět na konci 20. Století – obraz světa v našich hlavách – se především skládá z toho, čeho můžeme nebo nemůžeme využívat. Vychází najevo široká škála náročných parazitních instinktů ovládajících naše podvědomí.
Pro naše špatné nálady je ovšem důležitější druhá část výroku: existence nejen jako kořist, ale také jako nic, jako vnadidlo pro nicotu. Do prázdna se přece nakonec musí propadnout všechno, co si přivlastníme a čeho docílíme. Veškeré snažení, pospíchání a strádání na úprku za kořistmi života se děje pod prázdným nebem. Tam kdesi nad přívětivou prosluněnou klenbou panuje nepředstavitelná pustina temnot a nevýslovný holomráz, jímž fičí led i ohnivé koule galaktických rozměrů. Nic pro člověka, vlastně vůbec nic pro nás. Zdá se být jasné, že veškeré lidské pachtění uvnitř obrovské černé díry, vyplněné absolutním mrazem a ohněm, neznamená nic víc, než nic. Postava umolejsaného homo sapiens, upoceného a rozdrásaného nepřetržitou honbou za kořistí, konfrontovaného buď s nicotou, nebo se chtěnou kuráží založenou na kosmické zapomnětlivosti, už sama tato představa stačí zkalit dobrou náladu. Do obrovské jámy nad našimi hlavami se především propadá lidský čas života, který nám pak ze všeho nejvíce připadá podobný holé iluzi. Odtud tedy naše permanentní podezíravost.

* * *

K dobytí zisků, k ulovení životní kořisti je nám vymezena jen nedlouhá doba. Napřed se s trapnými omyly učíme pravidlům lovu. Když si myslíme, že jsme na vrcholu sil a konečně se propracováváme mezi elitu životního závodu, právě těsně před cílem nás potupně lehce předběhne svěží a relativně elegantní mladší sprinter. Tak tomu musí být, je-li nám čas pouze soukromým lovištěm určeným k zaměření, sestřelení a sebrání kořisti ocitající se v dosahu nově nastupujících generací.
Už proto je nám našeho času vždy, zásadně a nevyhnutelně málo. Existenciální nedostatek nenahradí prozíravé státní plánování pracovní doby a volna ani bohatý trh s věcmi. Čas nenakřečkuješ. Hledáme ho však ve věcech, o nichž si namlouváme, že jsou nezničitelné. Čas se snažíme podržet v podobě situací, o nichž si, když je prožíváme, myslíme, že jsou nepomíjivé. Čas by měl být nejen naším revírem, ale také pravou životní kořistí. Přitom nám ale stále utíká z dosahu, jak voda z dlaní, a nechává nás žíznící. Trapný pocit nedostatku času podemílá naše duševní síly a je možná tím nejpodstatnějším důvodem, proč žijeme jako by zakletí ve vlastní i cizí náladovosti.
Čas snad ještě existoval pod přívětivou modrou klenbou nebes, jež byla Božím sídlem. Vytratil se ale do černé pustiny, do vesmíru spravovaného výhradně podle zákonů matematiky a bez soucitu s lidskými bytostmi, jež samy sebe odsoudily k jitřivé dočasnosti.
Odtud i význam, který připisujeme minulosti. Nikoliv to, co je, nýbrž to, co bylo, co se už definitivně událo a zafixovalo, má být zdrojem našich jistot. Proto se ten, kdo poškodí navyklý obraz dějin, setkává s pocity ublíženosti a někdy i s překvapivě silnou nenávistí: nešetrně podráždil otevřenou ránu současného lidství, když nadhodil, že to, co už je zdánlivě pevně uloženo v neměnné minulosti, také zůstává vydáno našim dnešním proměnlivým nutkáním.

* * *

Podržet, mít pohotově alespoň zlomek uplynulého času je závažná lidská potřeba, svým významem rovná touze po sýpkách naplněných obilím. I mnohem chudobnější civilizace než naše snaživě stavěly z kamene, mramoru a zlata monumentální schrány věčnosti, pro něž nebylo ekonomického opodstatnění. Modlit se k Bohu lze i v improvizovaných přístřešcích. Hrobky, města zemřelých, chrámy tvořily hráz proti pádu dní do nicoty, proti zániku desetiletí a staletí bez paměti. I my jsme zdědili neujasněný, zpola pověrečný obdiv k egyptským pyramidám, k troskám Troji i k ruinám chrámů ztraceným kdesi v džungli. Odtud obecně uznávaná potřeba a užitek plynoucí z evropských katedrál rostoucích po staletí pro staletí a pro věčnost. Ze stejného důvodu byly konstruovány filozofické koncepce naplňující ctižádost obsáhnout absolutní pravdu o člověku a vesmíru, s nárokem zprostředkovat smrtelníkům k použití minulost i budoucnost, a tedy věčnost, nebo aspoň představu o ní.
Evropan však nyní nachází útěchu ve filozofické a estetické glorifikaci prchavé vteřiny. Dávným stavitelům se tedy pod fousy posmíváme. Máme přece smysl jen pro to, co slouží okamžitě a okamžiku. Rozloučili jsme se i s křesťanskou představou času plynoucího ke svému konci. Nerozumíme už představě finálního tvaru lidské existence, jejíž obsah jednou vejde v obecnou známost a tím bude teprve dovršen. Nedivme se pak ale, že se nám naše životy rozpadají v úprk sypkých vteřin.
Vůbec nelze říci, že bychom se v hospodaření s časem proti svým předkům zlepšili. Naopak se zdá, že naše imaginace pracuje s podstatně chatrnějším materiálem, který má často zjevně povahu náhražek narychlo uplácaných pod náporem nicoty. V náhradu za rozdrolené duchovní koncepce minulosti lpíme na drobných zlomcích regionálních nebo nacionálních mytologií poměrně nedávného původu jako na poselství údajného zlatého věku. Místo ruin dávných chrámů a pyramid uctíváme sotva pár let staré fragmenty mediálních fikcí. Naše aktuální duchovní problémy jsou zajímavým dokladem toho, že skutečnost přece jen nelze příležitostně vymýšlet od jednoho „slavného“ data k druhému. Tvrdohlavě sestrojované účelové fikce dokáží beznadějně zamlžit intelektuální prostor a zrušit schopnost věcné úvahy pro řadu generací. Trauma nedostatku času nedává uzrát spolehlivým lidským postojům, naopak provokuje v nás jen pomíjivé náklonnosti, a především povšechnou rozjitřenost a vše zaplavující podezíravost.
Ztratili jsme smysl pro čas vyhrazený představě o velikosti, s níž se člověk v předtechnické době konfrontoval, nebo konformoval. Naše představa o čase života je tedy velice často projekcí lakomce. Lakotíme hodiny, abychom lehkomyslně utráceli celá desetiletí.
Představa o velikosti Božího i lidského díla, vytvářejícího v chrámech jímky času, nebyla jen nepohodlná, byla dokonce nadlidsky náročná a krvavě placená. Ale byla to imaginace, která umožňovala nahlédnout hlouběji za prchavý okamžik přítomnosti. Dnes je nám taková představivost vzdálená, skoro na obtíž. Málokdo ještě rozumí slovu věčnost jinak než jako neurčitému symbolu trapné a nudné vleklosti. Neboť kde by mimo čas vládla jakási pomyslná trvanlivost, tam by přece neexistovalo to jediné, čemu rozumíme a čeho si nadevše ceníme, co jsme schopni uchopit a využít – totiž okamžik. Mimo okamžik bychom také nevěděli, co si počít s vlastní podezíravou náladovostí.

* * *

Ovšem „auri sacra fames“, proklatá moc zlata – nezrušitelné, a přece z praktického hlediska zbytečné hmoty – vypovídá o tom, že ani zdánlivá idyla zemědělské společnosti, zakotvené ve věčném návratu setby a sklizně, smrti a zmrtvýchvstání, neuspokojovala plně lidskou vášeň po uchopení času. Vždyť věčný návrat ročních dob byl svým způsobem pochopitelný i jako znicotnění individuálního osudu, nepřetržitě zavalovaného masami mlčenlivého času. I člověk agrární civilizace toužil po vykoupení z prchavosti desetiletí. Pátral po nepohodlné cestě z pomíjivosti do věčnosti, o níž tušil, že musí být vyznačena oběťmi. Nebo se utíkal k představě věčnosti rodiny, rodu, případně k chamtivému shromažďování půdy a zlata jako fyzických symbolů věčné trvanlivosti.

* * *

Chrlíme série totožných a pravidelně pozměňovaných výrobků. Chvatně vytváříme svět určený ke chvatné spotřebě. Od rána do večera tedy pilně vydáváme svědectví o své neschopnosti zakotvit nejen v čase, ale i ve vlastní existenci. Naše průmyslové dílo, naše pýcha, naše hrdost a bohaté vlastnictví je také výsledkem a dokladem bezbrannosti před unikajícím časem. A tento paradox platí právě tam, kde jsme zaplaveni nadbytkem, jako tam, kde nás drásá nouze a nenaplněná touha po užitečných věcech a zužitkovatelných lidech.
Jistou úlevu nabízejí zapadlé kouty naší civilizace, kde hmotné výrobky minulosti zůstávají co nejdéle k užívání. Chalupáři zavěšující na zeď kola žebřiňáků realizují touhu po ztraceném čase, po vyprchalé minulosti, způsobem jako stvořeným pro ztvárnění groteskou. Ale oni nevědomky reflektují žízeň po minulém, po jaksi trvanlivějším archaickém bytí zakotveném v cyklu ročních dob.
Pravými chrámy, v nichž hledal jistotu o času moderní člověk, měla být muzea. Jak se ukazuje, čím větším bohatstvím exponátů disponujeme, tím zřejměji hmotné památky minulosti pozbývají moci nad časem: už v nich není uloženo to, co bylo. Promyšlené muzeální a výstavní expozice dneška již obsahují jen náš vlastní čas, rozbitý v perfektně osvětlené zlomky. Naše muzea nám nedovolují nic víc než chvatný krok od jedné instalace ke druhé, svižný klus v rytmu vtíravého komentáře.

* * *

Jako jednotliví lidé trpíme nedostatkem času a kalnou náladovostí. Občas vidíme, že hlasy a pěsti zvedají také znepokojené davy, jež sehnala dohromady neurčitá tíseň koncentrující se v ničivý příboj. Především je však nešťastnou obětí každý z nás: osamělý jedinec, zaživa porcovaný a rozprodávaný na pultících současného kulturního provozu.
Jsme tedy vskutku odkázáni jen na pomíjivý astronomický čas, ke kterému dnes samozřejmě a nevyhnutelně patří stálé trápení nad jeho prchavostí – tváří v tvář lhostejnému vesmíru? Jsou nám definitivně vzaty prostředky, jimiž bychom dokázali vytěžit aspoň ze svého soukromí, z osobní zkušenosti svůj vlastní osobní čas, s nímž bychom pak směli hospodařit opatrněji a z něhož bychom snad dovedli i něco odkázat budoucím?
Ze zkušenosti ještě víme, že nikoliv ve veřejných institucích, nýbrž uvnitř jednotlivých životů děje se někdy vzácný čas, který je vyňat z pocitu chaosu a nedostatku. Ve výjimečných okamžicích jsme se už všichni setkali s časem, který jako by byl chráněn před vlivy pomíjivosti. Čas soustředění, čas lásky k člověku nebo k Bohu, údobí, v němž plně prožíváme význam lidského protějšku, se stává jakousi schránou malé, lidské, někdy až příliš lidské, ale přesto velmi užitečné věčnosti. Ve vzpomínkách se právě sem obracíme, abychom zde někdy i přes vzdálenost desetiletí čerpali posilu.

* * *

Obrat k zastíněnému privátnímu času by předpokládal, že bychom posbírali zbytky soukromí, které jsme za sebou lehkomyslně potrousili. Naše kultura, naše jazyky, zavedené způsoby sdělení, naše umění dnes užívají a k ocenění předkládají především to, co je zvnějšněno, co je zobecnitelné, nebo co je aspoň znárodněno, co je všem na očích a přístupné byrokratické manipulaci. Zajímavé je pouze to, co je schopno obstát na trhu, kde se nakupuje ve velkém množství. Nezjevné, jedinečné, osobní, všechny pocity a myšlenky, za něž ručí člověk pouze sám sebou, sám před sebou, před nejbližšími a před Bohem, vyhazujeme do smetí jako zbytečnou přítěž. Proto je náš kulturní provoz dnes převážně založen na jedné jediné figuře, metodě, postupu: z vnějšího strháváme jednu masku za druhou a z vnitřního znovu a znovu vyrábíme vnější, z jedinečného obecné, z ojedinělého seriál a podle bytostného lidského počínání modelujeme obecně přijatelnou konvenci, módu. Ta je na chvíli závazná pro všechny a v konečném důsledku tedy pro nikoho. Kde a jak bychom chtěli ještě získat přístup k jedinečné existenci produkující a soustřeďující autentický osobní čas?

* * *

Jestli nám ale jako prostředek osobní obrany nezbývá nic jiného než nejosobnější čas patřící k člověku, tedy čas našich lásek, jsme ještě jednou a ještě hlouběji odsouzeni k trápení z nedostatku. Neboť doba, kdy jsme schopni milovat a být milováni, je z pohledu většiny ohraničena. Zpátky do své biologické minulosti se vesměs cpeme sice snaživě, ale jako do příliš fešných riflí komicky marně. A vzpomínky na milostná dobrodružství prožitá v mládí mohou být přitěžující okolností, dalším zdrojem nostalgie po nenapravitelně ztraceném zlatém věku, a tedy pramenem výčitek vůči klamavé realitě. Náladovost dospělého člověka nemůžeme vážně léčit steskem po mládí, který je jen jednou z populárních adolescentních nálad doby.
Vzpomínka na čas lásky je však současně vzpomínkou na účastný vztah ke skutečnosti, k vlastnímu životu i k životu milovaného člověka, na němž nám kdysi tolik záleželo. Když se vzchopíme k takové účasti v přítomnosti, pojednou zjišťujeme, že se nám pro naše činy opět nabízí reálný životní čas, který nám neprchá mezi prsty. Skutečná účast na druhém člověku, účast blížící se lásce tolik, kolik je v konkrétní situaci jen možné, nás činí pozornějšími uživateli užitečného času. Konec konců všechny pomníky a památníky a kultovní stavby by chtěly být právě schránami takto fungujících a inspirujících vzpomínek.
Všechna gesta, jimž dokážeme dát ráz účasti, každý vztah, nesený láskou nebo aspoň upřímnou sympatií, proměňuje náš poměr k času a činí nás účastnými věčnosti. Problém je ovšem v tom, že většinou odmítáme tradiční poučení, připomínající z hlubin lidské zkušenosti, že erbovním znamením lásky není slast, nýbrž schopnost oběti. Ve vzpomínkách i ve svých snahách o návrat k času milování býváme beznadějně smýkáni a vlečeni po povrchu, tedy opět skrze znevolňující a vyčerpávající nálady.

* * *

Známe impulzy, které nás opakovaně uvrhují do kalných vod a podezíravých nálad, v nichž se občas propadáme až na dno k násilnickým gestům. Známe ponižující zkušenost: dění, které nás obklopuje a na němž se už z nutnosti obživy podílíme, připadá nám velmi často z jakýchsi povšechných příčin naléhavě přihlouplé, ne-li rovnou nesmyslné. Ten zážitek (jemuž dal přesvědčivý výraz Samuel Beckett) se netýká pouze veřejného života. Hloupost příbojem podemílá i naše soukromí. Obtěžuje nás a připravuje o trpělivost a jistě souvisí s obecnou roztěkaností, o níž si myslíme, že je naším dobrým právem, i kdyby nás měla zahubit. Avšak nedá se říct, že to, co nám všem nejvíce chybí, je chytrost. Té je přece k dispozici rozhodně dost, a možná dokonce i o trochu víc, než jsme schopni užitečně zvládnout. Přesto nám však zřetelně chybí jistý obtížně specifikovatelný druh inteligence. Neboť řečeno starosvětsky – postrádáme oduševnělost.
Deprimující dojem všudypřítomné zhloupělosti vzniká možná z toho, že naše současná kultura postrádá schopnost chápat víc než jednotlivá fakta, vnímat a koncipovat také konečné úhrny a výsledky konkrétních lidských osudů. Proč také zkoumat a ctít výsledný tvar lidství, propadáme-li se skrze rošty krematorií údajně rovnou do nicoty? K užitečnému, inteligentnímu pochopení člověka člověkem neotvírá cestu ani tak současné chytré vědění, jako spíše účast na konkrétním čase konkrétního lidského života.
Nejsme si navzájem dostupní jinak než jako jednotlivci vázaní konkrétním vztahem. Jinak než skrze oběť z lásky nám není dostupný ani čas našeho vlastního života. Ve svižné fragmentární povrchnosti se nám nabízejí jen stíny lidí proměněných ve funkce a pomůcky. Tyto rozervané přízraky žijí v palčivém nedostatku času, a pochopitelně tedy jaksi pekelně hloupě. Člověk, jak se dnes sám sobě představuje, může být jen nedokonalým, proměnlivým a pomíjivým protějškem. Cílem lásky a příjemcem oběti tedy logicky může být spíše Bůh, nebo konkrétní lidská bytost vnímaná opět na pozadí věčnosti.

* * *

Z rozpaků nad nedostatkem výživného času a od trápení z podezíravé náladovosti si pomáháme otrlostí. K pěstění tohoto východiska slouží známá část běžného umělecko-průmyslového provozu i jeho odpadu soustředěná v masových mediích. Výsledkem je, že se stáváme neteční vůči podstatným rozměrům lidství, a vlastně vůči kdekteré zkušenosti přesahující meze spokojené konvenční rozpovídanosti. S něčím takovým se přece potkáváme ve své životní praxi denně. Buď jsme to my, kdo žvavě odmítá druhému člověku svou účast, nebo trpíme chladem čišícím ze zálibně povídavého egoismu druhých. Už zapomínáme s takovými příhodami byť jen sami pro sebe polemizovat.

* * *

Průvodním jevem běžného, lidsky nelidského rozpoložení je pocit, že žitý čas se v masivních dávkách propadá do prázdnoty a hrozí strhnout s sebou nejen naše vědomí, ale i naši biologickou existenci. Z pocitu existenciálního ohrožení pak samozřejmě vyplývají návaly bídných nálad, jež nás ještě více odpuzují od účasti na vlastním bytí a pochopitelně nás vzdalují i od ostatních lidí. Je to zvláštní druh podivínské kratochvíle vytvářející jakési duchovní „časoprázdno“, v němž se pak dusíme a zmítáme, dokud nejsme vysvobozeni vnější intervencí.
Ani ve vztahu lásky nejsme předem zproštěni břemene náladovosti, a dokonce ani kalných podezření vůči sobě i vůči jiným. V akci se však ocitá něco silnějšího než naše akutní zlozvyky. Je to ten, koho milujeme, pokud ho skutečně milujeme, pokud nám totiž na něm záleží aspoň tolik, jako na nás samotných. Je to také ten, v němž se vidíme (v přeneseném smyslu a kromě toho i jaksi „doslovně“, totiž jako v zrcadle), aniž ho chceme „demaskovat“, aniž usilujeme o to, abychom se na něm dobrali jakési dosud neodhalené podstaty. Zajímá nás ten, koho milujeme. Nezajímá nás jiný, hypotetický druhý, údajně jedině skutečný, jenž by se měl skrývat někde za milovaným prvním. Milující nepodezírá skutečnost ze zrady.

* * *

Zkušenosti naší doby nás přesvědčují o tom, že nedostatek lásky, nebo chladně řečeno manko kladných emocí, je běžně kompenzováno intenzivními negativními city. Fiktivní cíle nenávisti získávají nad naším vědomím snáze moc než abstraktní ideály. Běžně jsme svědky toho, že předmět lásky, který nemá oporu v konkrétní smyslové zkušenosti, vyžaduje doplnění stejně abstraktním předmětem hněvu. Tak nelze milovat vlast bez nenávisti k jejím živým, ale i mrtvým nepřátelům. Právě tak primitivní představa boha nebo bůžka, nezakotvená v osobní náboženské praxi, nutně vyžaduje představu ďasa, nebo i tělesnějšího božího protivníka, aby byla s to pevně zakotvit v lidském vědomí.
Negativita nám dodává prchavý pocit duševní stability. Politické dějiny Evropy v našem století jsou vlastně dějinami bizarních fetišismů, před nimiž vědecké ratio i konvenční religio zůstávaly vesměs bezmocné. Bezbrannost, s níž propadáme vlivu účelových fikcí, vypovídá zřejmě o tom, jak se nám stýská po moci lásky, která by nás vrátila k bezprostřednímu prožitku našich životů.
Láska nám tedy umožňuje vyváznout z pastí, jež jsme sami na sebe instalovali na útěku před představou černé vesmírné propasti. Jestli ovšem manifestace živé lásky opravdu znamená polemický akt a fundamentální ohrazení vůči současné, životu se protivící kultuře (jak soudili romantikové), nevěstí to evropskému člověku mnoho dobrého.

* * *

Láska jako prostředek spásy se nám přese všechno trvale ohlašuje z naší biologické podstaty i z hlubin naší křesťanské tradice. Nabízí nám protilék na naší notorickou podezíravost. Láska a oběť z lásky je ale také právě tím životním postojem, proti němuž se dnes obracíme nejen s vůlí k pečlivému zvnějšnění a rozptýlení niterných zážitků, nýbrž často rovnou s pozoruhodně pádnou, ničivou zlobou. I to cosi vypovídá. Jsme lidé, kteří chtěli zbavit čas jeho skutečného rozměru, aby si ho mohli zabavit sami pro sebe a rozdrobit na okamžiky, které by pohodlně pozřeli. A upadli jsme do existencí postrádajících nejen představu o věčnosti, ale i ten obyčejný čas potřebný k běžné životní praxi. A teď se vztekáme a chvátáme, abychom se co nejrychleji octli někde jinde, asi tam, kam za námi už impulz lásky opravdu nedolehne. Teprve tam (kde jinde než v márnici?) prý budeme opravdu definitivně osvobozeni od nedostatku času.
Současný kulturní provoz nám dluží jak oživující intelektuální popudy, tak jemnější cesty k smyslově bohatým prožitkům, které by neznamenaly rituální uctívání moci. Mnohé jsme poztráceli po divných stezkách, na něž nás nevyhnal ani tak vypočítavý rozum technika, jako spíše rozběsněná vůle po kořisti. Návrat v čase možný není. Zbývá tedy jen cesta kupředu za novým, živým zjevením toho, co jsme už jednou věděli: ne moc, nýbrž účast umožňuje člověku lidskou existenci směřující k dovršení.“ (Švanda, Pavel: Věčný nedostatek věčnosti, s. 121-133)