"Karel Čapek odpověděl kdysi na otázku „Proč nejsem komunistou?“ jednoduše: „Protože jsem na straně chudých!“ Chudoba není v jeho očích kategorií ideologickou, ale existenciální, je kusem našeho údělu. „Převraťte společnost čímkoli navrch – chudí padnou zase ke dnu a nanejvýše k nim přibudou jiní.“ Jedinečná síla evropské literatury je v tom, že těm na dně vrací hlas.
Na otázku „Proč nejsem antikomunistou?“ odpovím také jednoduše: „Protože jsem na straně bohatých!“ A bohatství, které mám na mysli, není ideologickou kategorií. Míním tím slovem třeba obrazy Leonarda da Vinciho, teorii relativity, architekturu našich měst, literaturu, univerzity, ústavy a výnosy ústavních soudů, tvořivou svobodu periférií, komunikační hojnost a sdílení zkušeností. Toto bohatství nemůžeme vlastnit, jen se podílet na jeho smyslu.
Jsem liberál, protože jsem přesvědčen, že tyto statky nelze vytvořit bez svobodného trhu, a tedy bez nerovnosti mezi lidmi, bez efektivní vlády, a tedy bez vlády menšiny nad většinou, bez boje o reprezentativnost moci, a tedy bez (často i násilných) protestů proti vládě, bez bezvýchodného bloudění některých, a tedy bez extremismů.
Jen v těchto rozporných poměrech může vznikat bohatství, které nelze spoutat vlastnickými vztahy a dát k dispozici jen privilegovaným třídám. Jsou to „civilizační statky“, soubory idejí a zkušeností, které platí jako „všeobecně lidské z podstaty věci, a nikoli z vůle a dekretu určitých lidí“, jak napsal Jan Patočka. Jedinečná role civilizačních statků je v tom, že v nich nacházíme argumenty k prolomení univerz, které platí jen na základě mocenských dekretů a sociálních sankcí, ne z podstaty věci.
Civilizační statky vznikají jako odpovědi na skandální otázky, které se náhle vynořují ve společnosti. Ti, kdo je položili, jsou z ní někdy vyhnáni, často pak sami nacházejí na své otázky jen špatné odpovědi. Dvě třetiny současné demokracie například jsou odpověďmi na otázky, které nám položil Marx.
Jsou to lepší odpovědi než ty, které navrhoval on sám, ale našli jsme je jen díky skandálním otázkám, které se díky jeho převratnému dílu nedaly obejít.
Antikomunismus, jako každý fundamentalismus, odtrhuje naše odpovědi od otázek, díky kterým jsme je našli. A tak se i správné odpovědi stanou dogmatickou ideologií.
Proto nejsem antikomunistou.
Hrdina Kunderova románu Žert Ludvík Jahn byl vyloučen ze strany, protože napsal v záchvatu žárlivosti na pohlednici pro svou dívku tato slova: Optimismus je opium lidstva! Zdravý duch páchne blbostí. Ať žije Trockij! Připomeňme si scénu jeho vyloučení: v aula magna Fakulty přírodních věd je stranická schůze, za předsednickým stolem Pavel Zemánek, zlatovlasý mladík, manažer kýče, patetické nevěcnosti, která v českých dějinách hrála často klíčovou roli. Ohlašuje projednání „případu soudruha Jahna“: „Přečtu vám dopisy dvou komunistů“ – řekne, prohrábne si dlouhé zvlněné vlasy a začne předčítat známé a slavné věty z Fučíkovy Reportáže psané na oprátce, o smrti, které trvalo dlouho, než přišla, o životě, pro jehož krásu šel do pole, o zrádci, který obětoval kamarády, aby zachránil svou kůži, o lásce a cti. Zemánek čte dlouho, Fučíkův portrét visí na stěně auly. Pak přečte tři krátké, směšné, hrozné věty Jahnovy pohlednice.
Tento postup je známá rétorická technika, které říkáme „polarizace“. Staví posluchače před nutnost zvolit si jednu ze dvou zdánlivě rovnocenných alternativ, ve skutečnosti ale volbou jedné z nich se vyloučí ze skupiny lidí, která ho před tu volbu postavila. Jak dosvědčují záznamy jeho hovorů, prezident Nixon tvrdil, že „na kobercové bombardování severního Vietnamu je třeba být hrdý, kdo je proti, je zrádce“. Tak funguje rétorika polarizace: Kdo chce zůstat Američanem, musí si zvolit jen jednu ze dvou možností.
Na schůzi řízené Zemánkem Ludvík Jahn neměl žádnou šanci, manažer patetické nevěcnosti věděl dobře, jak postavit svou oběť do situace, v níž nemůže obstát. Věcně pohlednice patřila do kontextu „mladické žárlivosti“, který je zcela jiným příběhem než Fučíkova slavná reportáž; na zcela nevěcnou otázku Zemánka, co by asi o jeho pohlednici řekli „ti soudruzi, kteří byli mučeni gestapem a nepřežili“, Ludvik Jahn odpovídá správně: „Ti stáli na prahu života a smrti, nebyli malicherní, možná by se té pohlednici zasmáli.“ Dívat se smrti do očí je opravdová zkušenost, ta dělá člověka skeptickým, před pohledem takových lidí by Zemánkova rétorika neobstála. Ludvík Jahn musel být vyloučen.
V dokumentu o procesu s Miladou Horákovou, který nedávno vysílala ČT, je rétorika polarizace vyhrocena do grotesknosti. Prokurátorka Polednová má slovo: „Zatímco textilačka Herajtová z Kotony v Berouně zvyšovala svůj výkon na automatických stavech… Horáková v podzemí dávala dohromady nepřátelské bandy ke zničení naší republiky,“ říká a nikdo se jí nemůže zeptat, co má Herajtová z Kotony společného s věcí, o niž u soudu jde. Každý názor a postoj proměňuje rétorika polarizace v přípravu války proti vlasti. I Milada Horáková ve své tragické závěrečné řeči připouští, že její největší vinou je, že si neuvědomila, že její cíle jsou uskutečnitelné jen válkou, což jako matka i Češka odmítá.
Když rétorika polarizace ovládne společnost, každý člověk je nucen interpretovat svůj život jako volbu mezi „antitezemi“ – mezi mírem nebo válkou, pracující třídou nebo vykořisťovateli, zrádci nebo budovateli vlasti, mezi Ruskem nebo USA, mezi svobodou nebo totalitou, mezi trhem nebo socialismem. Kdo si zvolí špatnou možnost, je odsouzen k smrti nebo k neviditelnosti, podle toho, jaká dějinná hodina právě bije.
Rétorika polarizace nastoluje situaci, v níž určitá skupina lidí ztrácí nárok na porozumění, jejich zkušenosti nesmějí nic znamenat v jazyce druhé skupiny. Co je mezi tezí a antitezí, ocitá se ve tmě, lidé se bojí o tom mluvit.
Po roce 1989 je rétorika polarizace archaická, její vláda nad veřejným prostorem vytlačuje ze hry porozumění možnostem, které konec bipolárního světa otevřel.
Nietzsche někde napsal: „V přikázání miluj bližního svého je vždy také mlčky přítomen někdo vzdálený, kdo je z lásky vyloučen – já miluji toho vzdáleného.“ Málo stačí k tomu, abychom se stali tím vzdáleným – nemoc, stáří, vlastnosti, které nás dělají neúspěšnými ve společnosti, v níž úspěch je povinností. O těch vzdálených v přikázání milovat bližního svého mluví Solženicyn ve své slavné nobelovské řeči: ve století extrémů jen umění činí jejich bolest bolestí naší, nutí nás rozumět i jejich zkušenosti. Rétorika polarizace je opakem umění; je to nejkrutější technika, jak učinit z některých lidí ty vzdálené, jak jim vzít právo na porozumění, jak je zahnat do nesrozumitelného kouta společnosti, kam jsou vykazováni zrádci a lidé nepřizpůsobiví. Jejich bolest nesmí nic znamenat v jazyce nás, lidí normálních! Připomeňme si třeba Procházkův Kočár do Vídně. Smíme rozumět bolesti našich poražených nepřátel?
Šedesátá léta byla především dobou obnovení řeči. Zkušenosti celých tříd, lidských skupin, generací byly vysekávány z ledu polarizace, pod nímž přežívaly. Osvobozující dílo Bohumila Hrabala, kritika dřevěného jazyka reálného socialismu Václava Havla, mladá básnická generace, divadla malých forem, to vše byly cesty, které vedly ven z „ptydepe“, z jazyka, v němž bolest našich vzdálených (třídních nepřátel!) nesměla nic znamenat.
Devadesátá léta vypadala ve své první polovině jako definitivní emancipace společnosti od rétoriky polarizace. Veřejný prostor se naplnil svědectvím o zkušenosti našich vzdálených, jejich historické kontexty se vyjasňovaly. Věřil jsem, že lehkonohá postmoderní racionalita rychle osvobodí naši řeč z mrazicích zařízení metafyziky bipolárního světa – a všechny zkušenosti se dostanou ke slovu. Pak se ale začalo vracet na scénu to, co se zdálo navždy poraženo.
Mám na mysli dřevěný jazyk polarizující rétoriky – kdo nechce do NATO, je velezrádce, hrozí nám zelená totalita, privatizace vše vyřeší, všechno špatné na současnosti je jen dědictvím komunistické minulosti. Prokletím české společnosti je neustálé „obrozování“. Po roce 1918 se rituálně zabíjelo „Rakousko v nás“, po roce 1939 „mýtus Masarykovy republiky“, po roce 1945 se zase zabíjel „měšťák v nás“, v roce 1968 přišlo „obrozování socialismu“ a nakonec „obrození demokratické“. Nositeli těch různých „obrození“ jsou vždy intelektuální elity, které proto vyžadují privilegované postavení v národě. Věčná potřeba obrození se dnes vtělila do slova „antikomunismus“, jeho nositelé vyžadují pro sebe status bojovníků za obrození národa po komunistické devastaci. Co byli v devatenáctém století Němci, jsou dnes komunisté, musíme se emancipovat od jejich nadvlády v nás.
Může se do naší kultury vrátit rétorika polarizace, kterou generace modrých košil v padesátých letech nastolila pod hlavičkou „socialistické kultury“? Už se vrací, řekl bych. „Jaké pro nás přijatelné ideje a myšlenky vyzařuje například Čína či Rusko? Téměř žádné.“ – čteme v MfD. Opravdu? Není ruská kultura naopak jedním z velkých pramenů evropských civilizačních statků? A nevyzařuje současná čínská kultura poučnou úzkost z nesmyslnosti průmyslové civilizace? Milada Horáková byla statečná československá demokratka, svou vinu na její vraždě nemohou čeští komunisté nijak relativizovat. Ale proč nepřipomenout, že Ethel Rosenbergová, matka dvou dětí, byla v USA odsouzena k smrti v procesu, který charakterizovala stejná rétorika polarizace; uveřejněné doklady o spolupráci jejího manžela se sovětskou rozvědkou se o ní téměř nezmiňují. A závěrečná řeč amerického prokurátora se ve své patetické nevěcnosti podobá projevu prokurátora Urválka. Připomínám to jen proto, že neocons, podporující prezidenta Bushe, rétoriku polarizace znovu postavili do středu amerického veřejného prostoru a dosáhli dočasně svého cíle – mobilizace společnosti na úkor porozumění.
Jak ukazuje Ondřej Slačálek v Britských listech, rétorika polarizace postavená na antikomunismu se stala vládnoucím diskurzem v českém veřejném prostoru někdy kolem roku 2003. Platí o něm to, co Vladimír Macura v knize Znamení zrodu píše o českém národním obrození: je to budování vlastního světa jinde již archaickými prostředky.
Jak funguje rétorika polarizace založená na figuře „antikomunismu“?
Především opevňuje status quo proti antagonistické kritice. Mnoho lidí (dokonce i pravicových novinářů) vidí současnou korupci, nové zdroje strachu a ponížení, nové, účinnější formy manipulace veřejného mínění, nebezpečnou moc oligarchií vynesených k moci post -komunistickými privatizacemi. „Málo z nás si myslelo, že se dveře otevřou tak rychle všem těm mafiánům… z nichž se dnes stali milionáři a miliardáři,“ řekl nedávno Václav Havel. Pod otevřený dopis předsedům politických stran, v němž se tvrdí, že „naše společnost je v roce dvacátého výročí demokratických změn v hluboké krizi, nejen ekonomické, ale morální…“ – se podepsalo mnoho významných umělců – například Jan Svěrák, Olga Sommerová nebo Ludvík Vaculík. Ano, mnoho lidí má pocit, že česká (a nejen česká) demokracie nestojí na univerzálně platných hodnotách, ale na obraně zájmů vítězů privatizace. Rétorika polarizace ale vnucuje kritice poměrů tuto závaznou formu: naše nedostatky nejsou problémem systému, ale důsledkem morálního deficitu jednotlivců. Potřebujeme více etiky! Etika tu není než oportunismem, starou teorií o možnosti „změny zevnitř“, změny, která není antagonistická vůči systému, jen vylepšuje „něco uvnitř něho“. Každou kritiku zvnějšku rétorika polarizace likviduje jako „politickou hrozbu návratu před rok 1989“; naopak morální kritika poměrů je kritika nepolitická, proto legitimní.
Redukce všech nedostatků systému na otázky svědomí a morálky jednotlivců je typický katolický trik: církev se smířila ve 20. století s fašismem, nacismem, frankismem, salazarismem a všemi možnými tyraniemi v Latinské Americe, ale ve všech těchto tyraniích hlásala „potřebu etiky“.
Ke slovu „morálka“ ještě malou poznámku. V polarizovaném veřejném prostoru má ještě jednu funkci – je to soubor vlastností, které mají byt vtlučeny do každého jednotlivce, aby byl ochoten řešit bez reptáni problémy, které mu systém způsobuje – třeba nevýhodné pracovní smlouvy, důsledky finanční krize, úpadku sociálního státu, zamoření životního prostředí atd. Protestovat proti společnosti je nemorální, člověk morální si nestěžuje, nehledá viníka mimo sebe, ale řeší své problémy sám za sebe!
Morálka je tu jen jiné slovo pro sebezotročení jednotlivce.
Jinou důležitou funkcí rétoriky polarizace je výklad komunismu jen jako „špatné minulosti“, od níž je třeba se osvobodit. Vláda KSČ byla zločinná od okamžiku, kdy potlačila dělbu moci. Každá moc bez protimoci se stane jedem, který ochromuje celou společnost. Lidé na všech stupních společnosti se začnou bát toho, co by přišlo, kdyby svůj kousek moci ztratili, a dopouštějí se proto čehokoli, aby si ji udrželi. To ale nic nemění na tom, že komunistické ideály byly důležitým civilizačním statkem ve dvacátém století, že se míchaly s ideály liberálními, demokratickými i křesťanskými – emancipace proletariátu a žen, rovnost sociální, vzdělání přístupné všem, boj za osvobození ujařmených národů atd.
„Češi jsou nejvíc ateistickým národem v Evropě,“ slyšíme často. Máme se snad za to stydět? Je ateismus jen „důsledkem komunistické devastace duší“, nebo je naopak pokrokem? Je nutně normální věřit v křesťanský výklad světa? Nebylo snad osvobození od „božího bludu“, od náboženství jako odcizení, jednou z velkých aspirací osvícenství právě vedle emancipace ras, tříd a třeba žen? Ze všech stran sponzorovaná potřeba náboženství svědčí o totální neschopnosti globálního kapitalismu dát nějakou uvěřitelnou odpověď na jednoduchou otázku: Má život smysl, když dojdou prachy? Systém potřebuje odpovědi bez otázek a náboženství tuto funkci dobře plní.
Podle Václava Havla je důsledkem českého ateismu to, že „neexistuje pocit, že je tu jakékoli morální zakotvení“. Náboženství ale není žádné „morální zakotvení“, zachránila snad katolická církev Itálii před rasovými zákony z roku 1938? Exkomunikovala snad fašisty? A není například rozsáhlá korupce odhalená v Itálii akcí Čisté ruce přesvědčujícím důkazem toho, že mocná katolická církev žádné morální zakotvení italské společnosti nezajišťuje?
Náboženství je nedostatek odvahy přijmout lidskou životní situaci ve světě, kterou je konečnost, dějinnost, nejisté poznání skutečnosti, zranitelnost. Náboženství nabízí únik z této „prekérní“ situace skokem do zásvětí. Emancipace od náboženství znamená hledat odpověď na otázku, „zda má život smysl, když došly prachy“, bez zjednodušujícího skoku z nespravedlivého vezdejšího „zde a nyní“ do spravedlivého a věčného „tam a potom“. Komunismus ale emancipaci od náboženství nepřinesl, naopak sám se stal groteskním náboženstvím, založeným na kultu práce, světlých zítřků, velkého Stalina...
Etické jednání začíná až tam, kde člověk přijímá bez nostalgie po „pravém onom světě“ konečnost a dějinnost světa tohoto. Církev nemá s etikou nic společného. Celé to uměle pěstované „retribuční imaginárno“, obrovský účetnický aparát odměn a trestů, který církev spravuje, generoval sobecké individuum, které hledá odplatu na onom světě, a naplňuje tak základní imperativ konzumní společnosti – Hledej co největší zisk! Křesťanské individuum nezastupuje vznešený morální ideál proti materialistickým spotřebitelským masám, idea odplaty sama je materialistická, je jen jakousi splátkou dluhu. Církve mají blíže k vymahačům dluhů než k etice.
Co je etika? Slavoj Žižek v rozhovoru s Milanem Hauserem cituje vyprávění Jorge Sempruna o holocaustu: „Jednou viděl vlak se sto osmdesáti Židy, a protože to bylo v zimě, všichni zmrzli. Když vězni umírali… doprostřed dali děti… přežilo jich sedmnáct… Němečtí dozorci je vyvlekli ven a postříleli, zůstaly jen dvě. Hošík asi šestiletý, druhý čtyřletý. Aby se dozorci pobavili, pustili na ně psy… chlapci začali utíkat a psi za nimi. Menší hoch upadl. Druhý se k němu vrátil a chytil ho za ruku. A v tu chvíli je dostihli psi a zabili.“
Etika není nějaký seznam pravidel. Je to exemplární jednání některých lidí, jehož jedinečný smysl už nelze vytlačit z dějin lidských společenství.
Jádrem etiky jsou věčná exempla.
Třetím trikem rétoriky polarizace je interpretace moderních dějin jako boje demokracie proti totalitarismu. Na jedné straně nacismus a komunismus jako „bezprecedentní, jedinečné zlo“ v dějinách průmyslové (křesťanské) civilizace, na straně druhé budovatelé liberální demokracie a právního státu. Laboratoří totalitarismu byl ale kolonialismus, třeba válka proti indiánským národům, o níž Hitler mluvil jako o svém vzoru. Prezident Theodor Roosevelt vyháněl z americké společnosti jako „nejhorší zločince ty sentimentální lidumily, kteří se dojímají nad osudem indiánů“. Není tato řeč (a mnoho podobných) modelem totalitarismu?
Komunismus, především sovětský a čínský, je kolonizací vlastního národa oligarchií revolucionářů, kteří se považují za nositele vyšší civilizace, proto berou na sebe „břemeno bílého muže“ a civilizují barbary. Despotické způsoby převýchovy barbarů – koncentrační tábory, pochody smrti, organizované hladomory – přebrali od svých britských, francouzských a třeba belgických vzorů.
Totalitarismus, bezohledná aplikace koloniálních metod na vlastní národ, by nebyl možný bez zlomu první světové války, bez totální mobilizace za vítězství „vyšší civilizace“; a také bez redukce kultury na válečnou propagandu, před níž tak naléhavě varoval Evropu Karl Kraus v Posledních dnech lidstva.
Civilizační statky jsou největším bohatstvím Západu, jsou hybnou silou osvícenství, zdravým jádrem nemocného slova „pokrok“. Jsou to soubory idejí, na které se odvoláváme, když se snažíme prolomit univerza, jejichž platnost je zaručena sociální sankcí, tedy zvykem, nebo mocenskými dekrety – ne z podstaty věci, řekli jsme. Co jiného je pokrok než vítězství idejí, které platí „z podstaty věci“, nad ideologiemi, které platí jen na základě mocenských dekretů? Četl jsem v nějakých českých novinách, že „se prý ruští vyzvědači snaží ovlivnit veřejné mínění a vyvolat odpor proti vybudování americké radarové základny v Brdech“ a že „prý existuje důvodné podezření, že občanskou iniciativu Ne základnám podporují ruské tajné služby“. Rétorika polarizace vede vždy a všude k návratu kultury podezírání a strachu. Fašizuje společnost.
Proto nejsem antikomunistou."
(Bělohradský, Václav: Právo; 18.7.2009)
„Procházel jsem jedním z oněch shluků obtížných okolností, před jakými se obyčejně každý člověk několikrát v životě octne, a jimž nečelí pokaždé, tedy v každém věku, stejně, i když se nezměnila jeho povaha – povaha sama, vytvářející naše lásky a skoro i ženy, které milujeme, ba snad také jejich chyby. V takových chvílích je náš život rozštěpen a jakoby rozdělen na vahách do dvou protilehlých misek, v nichž je celý obsažen. Jedna miska je zatížena naší touhou neznelíbit se a nezdát se příliš pokorný bytosti, kterou milujeme, aniž se nám daří jí rozumět, kterou však necháváme trochu stranou, poněvadž to máme za účelnější, aby se nepovažovala za nepostradatelnou, což by ji od nás odvrátilo; v druhé misce je utrpení – nikoli místně omezené ani částečné –, které nemůže být uklidněno jinak, než když se vzdáme úmyslu zalíbit se jí a úmyslu přesvědčit ji, že se bez ní můžeme obejít, a když k ní půjdeme. Ať někdo odebere z misky, na níž je hrdost, částečku vůle, kterou ze slabosti nechal věkem opotřebovat, ať přidá na misku, kde je zármutek, získané tělesné utrpení, jemuž dovolil, aby se zhoršilo, a místo odvážného řešení, které by převažovalo ve dvaceti letech, nás v padesáti poníží druhé, bez dostatečné protiváhy příliš ztěžklé. Tím spíš, že situace se opakují, ale zároveň mění, a je tedy možné, že člověk uprostřed nebo ke konci života prokáže sám sobě ochotně zhoubnou službu tím, že zkomplikuje lásku podílem zvyku, jaký mladiství věk nezná, neboť ho zdržuje příliš mnoho jiných úkolů a je tedy méně volný.“
