Z Ivana Diviše

Zapomenout! Jen zapomenout,

zapomenout i zlaté vejce s chvojím,

zapomenout všechny soulože, a to ne,

že by to bylo nanic samo v sobě -

ale zapomenout pro zapomenout! Neřekl jsem

zapomnění ouhybné, já jen si stěžuju,

že si člověk nemůže nepamatovat

a tvrdím, že žulovou touhou je právě zapomenout.

Zapomenout i čínského slavíka,

který nám klokotal, i vílu, ana na jelenu

objížděla palouk, vždyť muka chřestí,

když je po všem, když už je po všem, to já jen

všechno to slabikovaně a po kouskách,

po kouskách co těžký gnóstik

mateřským jazykem svým proklel.

Jazyk, ten mi zbyl.



A jako přízrak na přízraku

a jako dalekozraký beze zraku

pobývám ještě na této zemi

sám, opuštěn mezi všemi.



Vzdávám se řeči,

a tedy toho jediného,

co máme vyjma svého těla a mozku,

vzdávám se řeči

jako čehosi nedochůdného,

co nedokáže vyjádřit nic,

anebo spravedlivěji, co dokáže vyjádřit

leccos, ale nic podstatného,

před tím zmlkám, ustupuju do pozadí

jako poražený.


(Diviš, Ivan: Buď šťasten, s. 263)

Socialista, který uspěl ve zmatku první globalizace

„Bývalý německý kancléř Helmut Schmidt je ikonou nejen proto, že všichni Němci znají obraz vitálního starce, který kouří při televizních diskusích. Jeho politika se v době prezidenta Obamy a finanční krize jeví jako velká inspirace. Fenomén Schmidt nedávno reflektoval ministr zahraničí a kandidát na spolkového kancléře Frank-Walter Steinmeier.

Když budoucí prezident Barack Obama mluvil pod sloupem se zlatou sochou anděla v Berlíně, všichni němečtí politici mu několik týdnů záviděli. Uměl vzbudit očekávání a nadšení, o kterém se reprezentaci starého kontinentu může leda zdát. Místo, které zvolil, i způsob, jakým se na něj dostal, přitom vypovídá něco o Evropě, kterou kandidát navštívil. Obamu nejdříve nepustili s jeho vystoupením k Braniborské bráně. Posunul se tedy o kousek do bývalého Západního Berlína. K andělovi, který je ve skutečnosti sochou bohyně vítězství. Pomník vznikl na paměť pruského vítězství nad Dánskem v roce 1864. Byla to jedna z válek, která vedla k německému sjednocení. Součástí pomníku byly reliéfy ukazující vítězství nad Francií v roce 1871. Francouzi chtěli pomník po druhé světové válce vyhodit do povětří, ale ostatní spojenci nesouhlasili. A tak si zlatý anděl zahrál s Brunem Ganzem v kultovním filmu Nebe nad Berlínem. Obama připsal novou kapitolu k cestě pomníku od původního nevalného určení k roli hodící se do současného světa.
V sousedním Německu, na rozdíl od naší země, neexistují mentální sirotci po Georgi W. Bushovi. Drtivá většina politiků a političek si hlasitě oddechla, když odešel z prezidentského úřadu. Odprava doleva se o něm mluvilo jako o válečníkovi, který za sebou nechává paseku, ne-li rovnou spálenou zemi. Němečtí sousedé nového amerického prezidenta přijali s očekáváním nové éry a začali se poohlížet po vhodných vzorech z vlastní nedávné historie. Hodilo se proto, že devadesáté narozeniny loni den před Štědrým dnem slavila legenda – bývalý německý kancléř Helmut Schmidt. Schmidtovu zkušenost teď mnozí zkoumají a interpretují. Už zas se hledá lék na finanční krizi, mluví se o energetické bezpečnosti, pokročila globalizace, existuje poptávka po nové transatlantické vazbě. Navíc vztah tradičního evropského motoru – Německa a Francie – občas trpí poněkud hyperaktivní osobností francouzského prezidenta. Vším tím se během svého působení Helmut Schmidt zabýval.
Kancléřem západního Německa byl Helmut Schmidt v letech 1974 až 1982. Předtím byl ministrem obrany, hospodářství a financí. Od roku 1983 je spoluvydavatelem levicového intelektuálního týdeníku Die Zeit. Schmidt by v našich poměrech platil za velmi pravicového sociálního demokrata – je pro malé sociální výdaje, nemá rád odbory, přivítal reformy svého nástupce Gerharda Schrödera, kterému byl vyčítán neoliberální přístup. Je zastáncem jaderné energie, nikdy se netajil svou distancí vůči církvím, které podle jeho názoru nedokázaly přispět k demokratickému rozvoji po válce. Většinu módních témat včetně oteplování klimatu či zákazu kouření Schmidt považuje za hysterii. Nikoho nepřekvapilo, že se postavil proti vstupu Turecka do Evropské unie. Na domácí scéně označil multikulturní společnost jako výmysl intelektuálů, s teroristy z RAF se po krátkém váhání rozhodl nevyjednávat. Byl jedním z autorů rozhodnutí NATO, které vedlo k rozmístění raket v západní Evropě, doprovázenému nabídkou Sovětskému svazu k odzbrojení. Chtěl nejdříve rovnováhu a pak jednání, vyvolal v Německu mírové hnutí, jednu ze složek budoucí Strany zelených. Schmidt byl jeden ze zakladatelů sdružení nejvyspělejších států světa (nyní G8, na počátku, v roce 1975, to bylo G6). Již před lety navrhoval rozšíření skupiny o Indii, Čínu a země vyvážející ropu. V době krize se summit konal prakticky v tomto formátu. Z uvedeného by se mohlo zdát, že Helmut Schmidt by mohl být spíše liberálem než sociálním demokratem. Přesto je vnímán jako ztělesnění jedné části sociální demokracie. Je ctěn jako politik, který se řídil morálkou, ekonomickou kompetencí, filosofickými znalostmi a láskou k umění. Před kancléřský úřad v Bonnu nechal postavit sochu Angličana Henryho Moora, v úřadě samotném visely obrazy německých expresionistů. Byli to autoři, které nacisté vyřadili z veřejných sbírek jako zvrhlé umění. Schmidt mezi těmito obrazy chodil jako muž moci, která se stala otevřenou díky pochopení modernity, moci, která zpracovala zkušenosti dvou válek.

Slova učedníka
Frank-Walter Steinmeier, německý ministr zahraničí a místopředseda SPD, napsal ke Schmidtovým devadesátým narozeninám text, který stojí za to krátce převyprávět pro české prostředí. Steinmeier umí na veřejnosti popisovat a hájit sociálně demokratickou ideu, nedělá jen praktickou politiku. Loni třeba pronesl projev k výročí událostí osmašedesátého roku. Snadno uvěřitelným způsobem v něm ukázal, že se dnes dá dýchat zásluhou nepokoje, který levice vnesla do tehdejší společnosti. Revoluční atmosféra vždy vyvane, ale Steinmeier popsal a pro svou stranu si reklamoval trvalé změny, které osmašedesátý rok přinesl. O Schmidtovi současný předseda SPD píše jako o někom, komu je zavázána sociální demokracie, kdo také prospěl Německu, evropské integraci a transatlantické vazbě. Schmidt patří k západní politice jinak než západoevropští konzervativci – je otevřený a pohyblivý, nespoléhá se na to, že někde přetrvávají zděděné ctnosti. Vychází z osvícenské tradice, ze skeptického humanismu, z ideje lidských práv, z etické odpovědnosti. Steinmeier popisuje politika své strany jako někoho, kdo se ocitl ve zmatku první globalizace a uspěl v něm, protože provozoval politiku společné odpovědnosti. Schmidt je charakterizován jako patriot otevřený světu, vybavený praktickým myšlením. Jako ministr obrany se zasadil o to, aby se od vojáků očekával vlastní úsudek a bylo na ně pohlíženo jako na občany v uniformě. Jako ministr financí zažil pád dolaru a ropnou krizi. Zformuloval tezi o přímém vlivu světového hospodářství na německou situaci a postihl tak podstatu globalizace ještě dříve, než dostala jméno. Aby bylo možné v době globalizace vykonávat politický vliv na hospodářství, bylo třeba mimo jiné založit společenství nejvyspělejších zemí světa. Poptávka po koordinovaných politických zásazích při dnešní krizi dává bývalému německému kancléři za pravdu. Zasloužil se o společný evropský trh, protože reprezentoval stát s vývozní ekonomikou a byl přesvědčen, že otevřenost prospěje všem. Schmidt, zpětně viděno, je také politikem krizového managementu. I v těžkých dobách postupoval k velkým cílům tak, že dělal demokraticky kontrolované a jednoduše zdůvodnitelné malé kroky. Steinmeier si ve svém textu všímá skutečnosti, že Schmidt v době první globalizace předvídal globalizaci druhou. S vědomím, že Schmidt nemá rád velká slova, protože je považuje za prázdná, si Steinmeier dovoluje použít termínu politická globalizace. Devadesátiletý bývalý kancléř by řekl, ať si spíše jeho stranický kolega hledí příštího praktického opatření, než aby se zabýval tak nabubřele znějícími slovy. Steinmeier ale přesto v opatřeních ze druhé poloviny sedmdesátých let vidí počátek světové hospodářské politiky. Ve Schmidtově době byla také založena společná evropská měna ecu, která tak dlouho fungovala virtuálně, až přerostla v euro. Steinmeier popisuje bývalého kancléře jako liberála, který hospodářské liberální kroky doprovází sociálně liberálním myšlením. Jako kancléř byl Schmidt nahrazen Helmutem Kohlem. Nastala poměrně dlouhá éra spoléhání na volný trh. Tato éra nyní skončila krachem. Schmidt napsal: „O hospodářský řád se všude musí starat vláda, nikdy nepřijde sám.“ Byl si vědom toho, že řád není možné realizovat jen v mezích národního práva. Schmidt se zkrátka snažil myslet tak, aby stačil vývoji a měl možnost do něj za pomoci nových nástrojů zasahovat.
Devadesátiletý Helmut Schmidt se dočkal pozoruhodného dárku k narozeninám. Hledá se u něho inspirace pro svět krize a mnohoslibného Baracka Obamy. Stařec ostrého úsudku a liberálního myšlení ukovaného po způsobu meče se na Obamovu éru jistě dívá s nadhledem a vysmívá se hysterii. Třeba ale bude sloužit jako jeden z receptů na praktické jednání pod někdy hysterickým povrchem.“

(Šícha, Jan: Literární noviny 8/2009; též tady: http://www.literarky.cz/?p=clanek&id=6394)

Srpnový den

"Než přišli Rusové, myslel jsem, že nepřijdou. Když přišli, myslel jsem, že tu budou déle, než byli. Teď jsou tak dávno pryč, že to celé snad ani není pravda. Tím tyto moje články ztratily účel, protože jsem je zavedl na připomínku té okupace. Sirky vyškrtány, v ruce mi zbyla škatulka na hraní. Žasnu nad tím, že můj život je už dlouhý jak kapitola v dějepise o rozpadu versailleského systému.
Mám srpen rád, i když je to teskný měsíc: stesk, že teď už půjde rok jenom dolů, do šera. Sám svou povahou je to ale měsíc prudký, jako by měl vydržet celou cestu okolo slunka. V srpnu života máte ještě pořád čas i na děti a na stavbu domu. Ale já jsem už daleko za tím. Ovšem v oboru psaní je to jináč: to jste si právě navezli nejvíc materiálu na hromadu. Teď kde vzít ještě ty svaly. Když se ráno probouzím, nechce se mi vzbudit se. A kdybych neměl od včerejška něco rozepsaného, možná bych se už omluvil. Nemytý nečesaný jdu tedy do kuchyně a pozdravím svou ženu, která chystá pěkně snídani. Já přidám dvě sklenky vody na naše pilulky. Pohledem přes stůl se pomalu vzpamatovávám. Po snídani jdu vedle ke svému včerejšímu stolu a přečtu si, co jsem v noci napsal. Když to trochu jde, pokračuju. Toto, co čtete, dva dni nešlo: než jsem si uvědomil, jak dávno jsou Rusové pryč, že já nemám žádnou politickou odpovědnost za ducha národa a jsem volný jak ten pták, který není na nic, jen na svobodu. Teprve potom se jdu holit a sprchovat. Při pohledu do zrcadla dávám si otázky.
Co tak psávám: pravidelně Poslední slovo do Lidových novin a průběžně pořád něco. Před nějakou dobou jsem týdny nepsal nic a pocítil jsem úzkost. Psaní je ovšem marnivost. Kdybys byl chvíli vydržel, pravím často různým autorů, bylo by tě to přešlo. Někde jsem četl, že když dobrý autor dost dlouho počká, přejde ho i tlustý román.
Dnes v poledne jsem se zúčastnil schůzky s předsedou vlády Jiřím Paroubkem. Bylo nás tam asi devět a mínili jsme s ním mluvit o výběru nového ministra kultury. Měli jsme námitky proti jeho oběma ohlášeným kandidátům… Totiž já neměl námitku žádnou, ani žádný jiný návrh, já tam šel proto, že mě požádal Břetislav Rychlík, jenž argumentoval tím, že tam bude Svěrák. Ano, já takto zaujímám někdy stanovisko ve věcech, na nichž mi záleží, ale nerozumím jim. A to je má rada: nemusíte o všem něco vědět, ale musíte se správně přidat. Rozum i odvaha se totiž stěhují od vás k mladším lidem. Těch si važte!
To neznamená, že jsem na té schůzce neměl co říct. Ale když jsem slyšel, co říkají druzí, odpadal mi jeden bod za druhým. Další rada: na žádnou poradu neberte pamětníky. Pamětník vždycky využije příležitosti, aby vykládal, co si pamatuje. I tady jeden takový byl, jehož si vážím. Je několik takových rysů, jichž se já varuji. Jiný zlozvyk starých lidí je, že chtějí mít závěrečné slovo. Když debata několikrát obešla stůl s ovocem a květinami, všiml si, že já nic neříkám. Řekl jsem proto, co mi zbylo: že výdaje na kulturu se nemají posuzovat jako spotřeba, ale jako investice. Kultura lidi zušlechťuje, dává jim jiná témata než jen denní starosti, učí je myslet na vyšší úrovni, takže jsou lépe připraveni i na těžká témata politická. Návratnost této investice je ovšem v generacích. Tato moje závěrečná slova všichni přijali.
Premiér mi byl sympatický. Připsal si ke svým dvěma kandidátům ještě jednoho, jehož tu kdosi šťastně navrhl. Kdo to je, nevzpomínám si.
Srpen je krásný i svými plody. Máme na zahradě obrovskou jabloň, je plná letních jablek. Jmenují se „letní průsvitné“, my jim říkali doma janské. Na trhu se neprodávají, jsou křehká. Paní Vaculíková je rozvařuje s rybízem a dělá to ráda. Myslím, že se při tom sama cítí jako částka toho slunečního cyklu. Ale také vnímá ten stesk. Dneska si vzpomněla, jakou měla před 55 lety radost z našeho prvního sporáku, jak přijela z porodnice s děckem a doma byl sporák!
Povídal jsem jí o té schůzce s premiérem. Chtěla vědět, co kdo jednotlivě a konkrétně říkal, to jsem si ovšem nepamatoval. Ani nevím, co bylo dál po mém závěru; obešel jsem kamery a mikrofony a nechal to Rychlíkovi se Svěrákem. Ani jsem si nemohl vzpomenout na jméno toho nového kandidáta na ministra.
Já každým dalším psaním riskuju, že to bude slabší. Když teď sáhnu vedle sebe na některou svou knížku, divím se, jak jsem to uměl a co všecko jsem tehdy věděl a už nevím. Všecko, co jsem napsal, mám životní. Tím se liším od jiných dobrých autorů, kteří napíší cosi a postaví to na stůl beze ztráty a úbytku sebe. Já ve všem nějak zůstávám, ubývá mě. A že si toho nikdo nevšiml! Otevřu, třeba teď, Loučení k panně – nečetl jsem na to téma nic tak pěkného, pravého. Žasnu, že jsem to psal já. Já ten text místy ani nepoznávám! To se psalo samo, já byl jen použit. Takový spis, poslední, mám napsat už jenom jeden. Materiál jsem stáhl na hromadu. Teď ty svaly!
Před rokem jsem článek s tímto nadpisem napsal s tím, že je poslední. Ne, naposled je to až letos. Proč to ještě píšu: abych potvrdil kontinuitu těchto novin po všem, co se v nich a okolo nich dělo. Teď jdu spát a ráno poznám, smím-li se jít rovnou holit. Štve mě, že si nemůžu vzpomenout na jméno toho nového kandidáta. A protože to v mých neuronech určitě je, musím to vyvolat! Napnul jsem mozek… a opravdu: má spolehlivá paměť vynesla na světlo tuto báseň z mé učebnice angličtiny pro samouky:

An old bird sat in an oak,
the more he saw, the less he spoke,
the less he spoke, the more he heard,
now, can´t you try to be
like that old wise bird?"

(Vaculík, Ludvík: Literární noviny 33/2005)

Žijeme v krizi? (Věčný nedostatek věčnosti 4)

„Žijeme v krizi, co pamatujeme, někdy nepohodlně a jindy docela příjemně. Už staří Řekové, už staří Římané existovali v krizi a jejich myslitelé si toho zjištění velice vážili a dokázali na něm vybudovat velmi přesvědčivá vybídnutí k zachování rozvahy. Lidé moci ovšem krizi rozumí jinak než filozofové, i když je pro ně také velice funkčním pojmem. Bez toho znervózňujícího slova se neobešla většina ctižádostivých politiků od starověku po dnešek. Také každý průbojný spisovatel musí občas napsat, že právě prožíváme krizi, jakou ještě svět neviděl. Neboť pesimismus, jak poznamenal už Karel Čapek, je dobře prodejný artikl. Ovšem s jednou podmínkou. Nesmí se říkat, že jsme si jakoukoliv potíž zavinili sami.
Kritický prorok krize se celkem snadno octne v izolaci, není-li, jak už se také stalo, rovnou přibit na kříž. Chcete-li mít s krizí úspěch, musíte volat: ne vy, ale jiní, ti druzí, ti zlořečení darebáci vás obrali o ty pravé hodnoty a taky samozřejmě o peníze a ještě k tomu o sebedůvěru a rozvahu a píli, takže vůbec není divu, že vy, nebohá neviňátka, teď třeštíte a bijete kolem sebe jako nedospělci. Do krize nás údajně vždycky uvrhli, strčili, shodili. Vždyť naše schopnost sebelítosti je téměř nekonečná.
V podstatě docela rádi věříme v krizi. Ochotně a hlasitě se těšíme ze svého nepokoje. Jak sladký se může zdát soukromý, natož veřejný záchvat hysterie, dobře vědí některé ženy. Ale i mnozí údajní muži.
Hlasatelé krizí by nad námi neměli tak velkou moc, kdyby jejich slova nepadala na předem zúrodněnou půdu. Životní zkušenost nám opravdu říká, že každá lidská společnost (rodina, stát, obec, ale dokonce i milenecká dvojice) prožívá nepřetržitou a většinou nepohodlnou a často riskantní proměnu, tedy vlastně krizi. I v neklidnějších dobách jsme z blaženosti rušeni menšími výkyvy v soukromí, v národě, ve státě. A v dramatických časech i celkem přirozené změny vnímáme rovnou jako pády do ruin. Přitom jsme lidé rozumoví civilizace, která se spoléhá na jistoty. S nejistotami, natož s tajemstvím nechceme mít nic společného. Takže všechny záchvěvy lidského já vnímáme jako pozůstatky primitivního, dosud neuspořádaného osudu. Voláme po odstranění pokud možno všech životních krizí.
Lidská obec i jednotlivec existují pouze ve věčné vnitřní i vnější proměně. Když si to uvědomíme, přiznáme si, že nemůžeme vážně věřit žádné představě o dokonale spravedlivém systému, který by nám daroval věčný klid bez rozporů a krizí. Naděje ve všeobecné blažené spočinutí v životních jistotách, tento divný, nepochybně trochu kýčovitý ideál české společnosti, který se znovu a znovu vynořuje jako překážka na cestě k jakémukoliv cíli ležícímu v budoucnosti, vlastně vyjadřuje hluboké podvědomé tužby po ustrnutí, po zřeknutí se existence. Společnost chtivá života, totiž lidé upírající pozornost především ke smyslovým požitkům (za něž se mnozí z nás považují), takhle na sebe přiznává, že v hloubi vědomí touží spíše po smrti a po definitivní jistotě nabytí.
Lidská existence je neustále provázena pocitem ohrožení. Už proto potřebujeme všechny božské i lidské síly, osobní i společenské zkušenosti reprezentované takzvanou kulturou. Kultura není souvislý kabaret provozovaný čtyřiadvacet hodin denně, ani lidový ornament pěkně namalovaný na studené betonové zdi praxe. Pocit věčného ohrožení a námahu potřebnou k opětovným pozvednutím vydrží pouze člověk, který si opatruje co nejširší zkušenost lidského rodu. Jen kultura, která podrží a pečlivě rozvíjí lidské zkušenosti, se vyrovnává s nevyhnutelnými novými a novými krizemi, chcete-li, s běžným zoufalstvím zdravého rozumu.
Ani národy opírající se o tisícileté kulturní fondy nevyváznou z některých historických rizik bez vážných duchovních zranění. Ještě hůře se vede tam, kde je nešťastným zvykem předstírat si, že jsme se narodili sotva před dvěma sty lety. Pocit krize byl a vždy bude průvodcem našeho údělu. V trpělivém překonávání krizovosti je však také velké lidské dobrodružství. Co může udělat každý, kdo je nadán žízní po životě: dát si pozor na falešné proroky zneužívající zásadní vratkosti lidské situace. Dobře je tomu, kdo pocit ohrožení nepochopí jako povel k nářku a k volání o pomoc, nýbrž jako naléhavou výzvu nejen k přezkoumání běžných zvyklostí, ale i svých vlastních nadějí, případně nadějí obecně sdílených, jež se možná – a my si toho nevšimli – mezitím proměnily v tíživé noční můry.“ (Švanda, Pavel: Věčný nedostatek věčnosti, s. 111-113)

Ztrácíme cesty od člověka k člověku, po nichž se často musí dlouho a mlčky balancovat, než dojdeme k svému protějšku (Věčný nedostatek věčnosti 3)

„Velkým úderem gongu a zlomem v dějinách lidskosti byla jistě chvíle, kdy se zrodilo moderní myšlení, jež se chtělo vypořádat nejen se světem věcí, ale i s člověkem právě more geometrico, matematicky, vědecky. Tenkrát když se řeklo, že svět je dostupný lidskému rozumu, který se chová metodicky, řeklo se také, že i člověk člověku je v zásadě přístupný. Že každý z nás je – při troše píle – rozpoznatelný, popsatelný ve svých schopnostech i požadavcích. Pevně si tuto poučku zapamatovali autoritářští liberálové i zdánlivě liberální autoritáři a drží ji dodnes, ačkoliv se už přihodilo leccos, co její platnost spíše zpochybnilo. Ve jménu tohoto mnohoznačného hesla se hodně vykonalo a dále leccos děje pro to, aby byly postupně zbořeny všechny tradiční hranice, zvyklosti a omezení, za nimiž se často v krajním nepohodlí a v úzkostech skrývaly různé lidské skupiny upřednostňující rozličné potřeby.
Tak se zrodil náš obraz, fiktivní autoportrét člověka, jehož upřesněním se podrobně zabývají už jen jednotlivé vědy zbavené předsudků. Známe člověka ekonomicky činného, nemocného, biologicky se neprodukujícího, plnícího své povinnosti vůči národu a státu, tvořícího hodnoty i páchajícího kriminální činnost a tak podobně. Pro každý případ je pak příslušný určitý manažer, lékař, pohlavní partner, zákazník, důstojník, umělec, právník, tedy člověk profese. A když všichni tváří v tvář konkrétnímu případu selžou, tak je tu samozřejmě psychiatr a soudce, a nakonec kat nebo jeho trpělivější zástupce vězeňský dozorce.
Jako reprezentanti profesí jsme aspoň teoreticky průhlední a dostupní. Zato obtížně skládáme dohromady lidský obraz rozpadlý do jednotlivých odborností. Ale přesto se stále ještě oficiálně domníváme, že vlastně jsme čitelní, že jsme přístupní na zazvonění telefonu, zaslání obsílky nebo složenky, na poklepání na rameno, na nastartování pohlavních reflexů a že zůstáváme sobě i světu mírou.
Státní moci musíme být přístupní a čitelní ze zcela věcných důvodů. Právě proto se obraz konkrétního jednotlivce silně zjednodušuje, na čemž každá státní moc trvá. Horší je, že na průhledném člověku je také založeno naše školství. Je to obraz osoby nepřetržitě vydané rovnoměrnému, jasnému, tvrdému osvětlení, v němž je dobře patrný každý fyzický i psychický detail. Je to tedy tak trochu policejní obraz lidství, s nímž běžně počítáme, který utváří jak zásady výchovy mladých lidí, tak i převýchovy starých kriminálníků. Jsou to zásady platící především pro všechny, kteří se štítí slova tajemství. Avšak jak postřehla Hannah Arendtová: „Kdekoliv veřejný život a jeho zákon rovnosti naprosto zvítězí, kdekoliv civilizace úspěšně eliminuje či zredukuje na minimum ono temné pozadí odlišnosti, bezpochyby skončí úplnou petrifikací a bude potrestána, tak řečeno, za to, že zapomněla, že člověk je jenom pánem, a nikoliv stvořitelem světa.“ Sotva lze říci něco výstižnějšího o původu chronických chorob naší výchovné soustavy.
Za vším imponujícím aparátem metodického vědění zůstala zapomenuta osoba v podstatě stejně křehká, tajemná a stejně obtížně dostupná jako hrdinové biblických textů a antických dramat. Životní praxe totiž ukazuje, že jsme jeden druhému přístupní jen někdy. Člověk člověka se může účinně a k dobrému dotknout jen za jistých okolností a možná celkem vzácných (a někdy dokonce i dobrodružných).
Co když lidská cesta nevyhnutelně vede občas skrze samotu, slzy, ledový proud i plameny, ne proto, aby byla utvrzena naše neměnná identita, nýbrž abychom došli proměny? Co když člověku mají být šetrně ponechány jeho nesmazatelné individuální stíny a osudové temnoty? Co když se dnes navzájem i sami ve svém nitru trestáme palčivou osamělostí za přílišné sebevědomí, s nímž předpokládáme, že jsme jen občané, výrobci, konzumenti, pacienti, branci, samci a samice přístupní podle biologických zákonů hladu, neodolatelné touhy po kořisti a nutkání k rozkoši? Vždyť člověk, který tak uvažuje, nepotkává ve svém bližním nikoho jiného a lepšího než vrtošivou a na svou náladovost pyšnou bytost, kterou si vysnili naši předkové v podivném vzdoru až na konci 18. a v 19. století.

• • •

Postmodernisté nás sice čerstvě přesvědčují, že všechna lidská mínění o lidech jsou v podstatě stejně cenná a vlastně bezcenná. My však opět z praxe víme, že tady něco nesouhlasí. Ten, kdo vidí v druhém jenom archaického dravce vybaveného vědeckým myšlením, je vždy trochu v pokušení, aby se sám zachoval jako vychytralé zvíře. Nemusí explicitně vyznávat rasové nebo třídní zásady selekce, přesto základem jeho myšlení je primitivní vnímání biosu, a v konečném důsledku tedy představa přirozené selekce „bojem o život“, nebo aspoň o místo v redakční radě, na fakultě, případně na ministerstvu. Stále ještě zůstává skutečnou mírou lidského osudu ne jak jeden o druhém mluvíme, nýbrž jak jeden s druhým po vzácném prolomení osamělosti jednáme.

• • •

Je obecnou zkušeností, že ani ke zřízení pekelných trestů není třeba bohů. I do ohnivých pecí i do samovazby se zaženeme vlastními silami. I do prokletí samoty jsme se vesnili kvůli svým vlastním ctižádostem a pro svou vůli získat moc nad světem. Trpíme tedy spravedlivě osamělostí: v hlučném, nepříčetně se hemžícím davu ztrácíme úzké cesty od člověka k člověku, ty nepohodlné a někdy vysloveně riskantní horské stezky, po nichž se často musí dlouho a mlčky v závrati balancovat, než dojdeme k svému protějšku.
Také jsme v rámci všeobecného glajchšaltování pracovních sil dosti lehkomyslně připustili, aby nám pod rukama odumřely některé zdvořilostní zvyklosti, které asi v minulosti nebyly pro styk člověka s lidmi zcela bez užitku. Ve formálně ochuzeném světě se člověk definovaný pouze profesí hůře domlouvá sám se sebou. A jakmile oněmíte vůči sobě samému, je to rozhodující krok k samotě mezi lidmi.
Na dálnici současného instrumentálního vědění zůstáváme uvězněni v subjektivitě moderního člověka, který chce být sám sobě mírou, jako v ulitě výkonného a chytrého auta, z něhož lze sice za jízdy telefonovat, nikoliv však podat ruku. Ze zásadní samoty – nebezpečně připomínající pradávný svět mocných dravců před zrodem člověka – nám asi nepomůže dokonce ani iluze komunikace skrze obrazovku, z níž prýští sínavá internetová moudrost. Stále zůstává otevřena znepokojivá tradiční otázka: co když právě jednotlivec a lidský originál zůstává na Zemi vrcholným tajemstvím a schránou dosud nepřečtených obsahů, bez nichž by naše planeta s malebnou přírodou i mocnou technikou zůstala pustá, prázdná, nepojmenovaná, nesličná? Nejsme si navzájem jen obsluhou, nýbrž také zprávou, jedinečným, i když většinou asi záměrně nejasně formulovaným sdělením, písmem, jehož kontury se ke všemu ještě v čase slévají a tříští. Ale kdo má sílu na to všechno pamatovat ve dne v noci? Jen někdo, kdo by byl schopnější a vědoucnější než my. Zdá se, že si někoho takového dnes ani neumíme představit, ale také se zdá pravděpodobné, že se bez něj přesto nedovedeme obejít, aniž bychom se nepropadli do téměř nepochopitelného osamění uprostřed hlučných davů.“ (Švanda, Pavel: Věčný nedostatek věčnosti, s. 81-85)

Kdo nedokáže vystoupit sám ze sebe například v láskyplném naléhání nebo odevzdání, ztrácí na životní síle (Věčný nedostatek věčnosti 2)

„Usilovné pěstování vlastní jedinečné totožnosti bylo převládající tendencí v kulturách evropských národů v posledních dvou stech letech. Kult individuality nezaměnitelného jedince byl druhým pólem vypjatého úsilí o kolektivní národní totožnost. Na konci procesu, bohatého na fantaskní politický manýrismus i na lidské utrpení, slyšíme stížnosti současného Evropana na to, že trpí mankem bytí, úbytkem kdysi samozřejmých životních sil. Dokladem toho, že nejde pouze o výmysl příliš kritických intelektuálů, je jistě masové zneužívání chemických preparátů budících iluze intenzivního životního prožitku. Jako lék se nám opět nabízí pečlivě pěstovaná osobní identita posilovaná „kulturou monologu“. Co když se však mýlíme a místo léku si podáváme stále větší dávky jedu, jenž způsobil naše potíže? Co když právě identita, chápaná jako přísné a trvalé vymezení vlastních možností, nám brání v tom, abychom ožili v kontaktu s jinakostí?
Problém nemusí být nutně chápán pouze ve svém estetickém, případně politickém rozměru. Řada zkušeností nás učí, že sami v sobě – odděleni od ostatních lidí a od světa – byli bychom pouze zárodky nejasných možností, jako jimi jsou malé děti neschopné kontaktu, případně těžce postižení nemocní.
Každý prožitek lásky, dokonce každý významnější osobní zážitek svázaný s jakýmkoliv důsažným kontaktem s realitou, nás nutí k tomu, abychom přizpůsobovali své pověstné „pravé já“ takové podobě, která nám umožní styk s tím, co se od nás odlišuje. Kvalita našeho já je ovlivňována kvalitou dialogů, jež navazujeme i proti svým plánům. V notoricky monologické všednosti lze ztratit nejen příležitost, ale i elementární smysl pro vykročení z mezí rutinních psychických návyků. Ten, kdo nedokáže vystoupit sám ze sebe například v láskyplném naléhání nebo odevzdání, ztrácí na životní síle. To se shoduje s běžnou zkušeností, s našim instinktivním ohrazením proti staropanenství nebo vůči sexualitě omezené zájmem o vlastní pohlaví. I když dnes je záhodno ihned výslovně dodat, že důležité, formující životní zážitky nemusejí souviset pouze s erotickými iniciativami.
Ukazuje-li nám „kultura monologu“ své meze, narážíme-li už téměř fyzicky (závislostí na náhražkách životních impulzů) na úbytek sil, je čas vyhlédnout ze meze zbožštěné identity a pokusit se realizovat méně strnulý životní postoj. Ten by byl možný člověku, jenž by už nelpěl sám na sobě jako na svém životním majetku. Spíše by sám sebe považoval za účastníka a podílníka na bytí, které ho zahrnuje a ovšem také unáší k cílům, jež nikdy nemůže mít beze zbytku pod kontrolou. Funkční „kultura dialogu“ by patrně byla možná jen jako kultura pokory. Té jsme zde a nyní velice vzdáleni.“ (Švanda, Pavel: Věčný nedostatek věčnosti, s. 62-63)

Psáno do mraků. 1936-1939 (4)

„Smrt je každého.
Příliš daleko odchází nám maloduchým tvorům ten, kdo smrtí splývá do vesmíru.
Mnoho žalu je z toho, že bezradni, bezmocni v lásce a úzkosti nemůžeme smrt pochopiti.
Mrtvé tělo je jen skořápka.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 246)

„Nestačí ve svých konstatováních míti jen pravdu; musí z ní vycházeti ještě také víra a naděje.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 248)

„O nepevnosti lidských vztahů svědčí, pro jaké malé, pro jak nicotné příčiny se někdy přátelstva rozcházejí!“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 249)

„Ba jistě, začít u sebe sama – ale jenom u sebe sama neskončit.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 257)

„Mnohému z nás se zbořil téměř celý svět toho podzimu 1938. Žijeme v troskách, se silně otřesenými představami o spravedlnosti dějin, o ceně mravnosti a o pevnosti pravdy – jaká bída, a přece – jaký životní úkol!“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 262)

„Zdá se to jako hrozný sen – a je to ještě mnohem hroznější: je to ohavná skutečnost.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 265)

„Nemůžete jeden druhému důvěřovati? – Pak si také nikdy nemůžete navzájem pomoci!“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 269)

„Podstatnou část toho, čemu v těchto časech přihlížíme a co zakoušíme, možno co nejúplněji obsáhnouti jediným slovem: hanba.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 269)

„Býti mrtev, nebýti, je sladké z té příčiny, že ještě mnohem více než spánek je to mír, zkonejšení, závěr bolestí a trampot; ale tuto vrcholnou sladkost, jaká lidskému tvoru může býti přána, mrtvá bytost už nepožívá, necítí. O sobě je umírání srdcervoucí, smrt je tak hrozná, nepochopitelná, že se nám omluvitelně musí jeviti těžkým neštěstím, zlou věcí, slepou a surovou křivdou.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 278)

„Po sobě, ne po jiných musel by člověk stoupati, chce-li opravdu výš!“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 282)

„Tímto – co dělám, vím, umím, toužím, nechci nikoho baviti; podati svědectví – to ano!“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 284)

„I když plné tíhy, dny se odvíjejí, utíkají – už pomalu se nebudeš dívat na život kupředu, ale ohlížet se zpět…“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 288)

„Jak bychom mohli pochopiti smrt, když ani život nemůžeme dostatečně pochopiti?“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 293)

„Není závažného rozdílu v tom, co průměrná umělecká schopnost udělá dobře nebo špatně. Nezáleží mnoho na tom, jestli se umělecká bezvýznamnost o něco lépe či hůře podaří.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 295)

„Život spíš zakoušíme než poznáváme.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 297)

„Moudrost krystalizuje spíše v odříkání než v chtivé hojnosti.
Moudrost není ve větách a definicích; spíše ve vztazích.
Skutečným opakem moudrosti není hloupost, ba ani ne šílenství: ješitná bláhovost.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 302)

„Nenajdeš-li štěstí, či aspoň klid v sobě, kde potom?“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 309)

„V přírodě ne vždycky život, nýbrž mnohdy smrt, zánik, bývá hospodářem.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 310)

„(Ach, Karle, kus mé bytosti s tebou zemřel!)“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 316)

„Můj bratře, ubohý, povznesený, netečný, víš ty, že jsi mrtev?“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 317)

„Proč tu jsem?: jen kvůli sobě?“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 318)

„I proto se děsíme smrti, že se někdy zdá býti desercí.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 319)

„Dnes věru ohavno žíti; ale ještě mnohem ohavnější by bylo podlehnouti.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 319)

„Noviny. Dá to nějaké práce, hodně toho namluviti a nenazvati očividné násilí násilím.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 320)

„Aby člověk byl dobrý, k tomu je přece jen třeba mravního úsilí a činu: rozumnosti, citu, inteligence, podnětnosti i trpělivosti; však toto jsou také i předpoklady k harmonickému rozvinutí osobnosti.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků,s. 321)

„To, čemu se běžně říká štěstí, není v blahobytu; je v spokojenosti.
Spokojenost obyčejně spočívá v nasycených hmotných přáních; duše nikdy není cele nasycena: její přání nejsou hmotná.
Nenasycená duše je duše v napětí; planoucí, okřídlená.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 322)

„Hledaje obsah života, vložil jsem do těchto zápisů všechnu svou radost i smutek, víru i pochyby, svůj cit života a smrti.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 326)

„A dost. Život se nepíše; žije se.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 328)

Prožít sváteční hodinu naplněnou obsažným tichem (Věčný nedostatek věčnosti 1)

„Jestli jsme se v tomto století vůbec něčemu naučili, pak snad tomu, že radikální metody nátlaku sice uvolní cestu nevídaným představám, že však působení opravdu mocných sil bývá v zásadě nepředvídatelné. Zničíme-li ráznými činy podivnou a nepřehlednou strukturu myšlenek, citů, představ, následků, nadějí, zklamání, provinění, odpuštění atd., otočíme-li se příliš rázně zády k tomu, co ještě včera tvořilo naše životy, riskujeme vznik psychických smrští, které pak zachvátí i to, co jsme si chtěli podržet. Odčinění následků dějinných událostí není totéž, jako „čištění“ dobývaných objektů plamenomety.
Ještě stále není jasné, bude-li vůbec možná výstavba nových myšlenkových komplexů, dokud nezažijeme a neodčiníme bolesti provázející hromadná obětování a sebeobětování bohům, kteří ukázali svou pravou tvář za revolučních a válečných kataklyzmat. Dosud máme příliš dobrou paměť. To není naše přednost, nýbrž spíše nedostatek vyplývající z neschopnosti odčinit cokoliv z toho, co se v tomto století stalo. Příliš dobře si naše podvědomí pamatuje svědomité architekty změn. S jakou pílí a bezohledností si proráželi cestu složitou a nepohlednou změtí konkrétních lidských životů. Uvážíme-li, kolik hořlavého a výbušného materiálu zbylo v lidských nitrech i rukou po tom všem, co se stalo, můžeme jen pokrčit rameny nad všemi prostomyslnými hlasateli radikalismu, volajícími po dalších a dalších zlomových událostech.
Útrpný pohled si zaslouží všichni, kteří kolem sebe s dětinnou radostí rozsévají pocit krizovosti a tak probouzejí starého známého masového člověka a jeho ničivé pudy. Zůstaneme-li u obrazu komplikovaného továrního areálu, můžeme si představit, jak výbuchy rázných demoličních aktivit zasahují dávno zapomenutá podzemní potrubí, kanály a kabely. Jejich prostřednictvím jsou pak nečekaně ochromena právě ta centra energie, která dnes potřebujeme k záchraně rovnováhy. A houfy vyplašených krys vylézající z dávno zasypaných děr nečekaně napadají chodce na čerstvých hladkých komunikacích. To jsou průvodní jevy zvratů původně rozpoutaných s nejlepšími úmysly.
Proto konzervativec, jemuž ani tak nezáleží na tom, co bylo kdysi, jako na lidech žijících dnes, bude bránit příliš prudkým otřesům. Je si vědom zřejmé chatrnosti duchovní architektury, kterou dnes obýváme. Sotva tedy propadne nadšení nad brizantními postmoderními technologiemi destrukce duševního světa jednotlivce i lidských obcí. Sebevražda není o to užitečnější, oč účinnějšími prostředky ji provedeme. Strhující prožitek pádu do nicoty se zdá být nejpronikavější rozkoší, jakou dokáže člověk dneška prožít. Nejsme schopni odolat touze rozpojovat, tříštit, rozbíjet, ačkoliv zjevně jde o smrtonosné pokušení.
Konzervativec by měl být schopen žít s vědomím závaznosti lidských skutků. Po všech cestách, ať už se nám zdá, že vedou zpět nebo kupředu (anebo že se ztrácíme v nepřehledné změti, v níž budoucnost splývá s minulostí), nakonec nemůžeme dospět jinam než k důsledkům svých vlastních východisek.
Jsme tedy trvale odkázáni na daný stav svého myšlení a okolí? Nemáme pomýšlet na žádné pronikavější změny, k nimž vybízejí a v něž doufají někteří současní političtí, ekologičtí nebo náboženští aktivisté? Přes všechno vědění a bohatství technických postupů nám nezbývá nic jiného než trpělivě čekat na proměny, které přirozenou, zdlouhavou cestou přinese čas? Máme však ještě dost času? A dokážeme v pocitu časové tísně odolat svůdnosti změny z principu, tedy změny pro změnu samu?
Záleží asi na tom, co si vlastně pod změnou představujeme. Zde je běžně k přistižení rozpor: myslíme na proměnu svého okolí, na to, že věci a lidé by nám měli účinněji vycházet vstříc, aby nám život v budoucnosti pohodlněji a měkčeji přilnul k tělu i k duši. V podstatě změnu k lepšímu chápeme jako cosi podobného novému obleku, jako čerstvý, vzdušný a přitom hřejivý obal, který na nás sestoupí, aby nás uchránil před všemi současnými trpkostmi. Současně doufáme, že sami zůstaneme nezměněni. Neboť jakoukoliv zásadnější proměnu sebe samých bychom chápali jako poškození své identity, a tedy jako nenahraditelnou osobní újmu.
Myslíme tedy pouze na změnu ve smyslu retuše staré podoby reality. Proto jsme nuceni proplétat se po polozborcených vnitřních komunikacích. Mezi spletí dávno nepoužívaných potrubí klopýtáme k zvětšelým stavbičkám sloužícím jako sklady starých, zmatnělých nebo jinak poškozených vzpomínek, jež nedostatkem rozumné péče zteřely v infekční práchnivinu. Nehledáme nic menšího než novou svěží perspektivu ve starém rozježděném terénu.
Dokud jsme jakžtakž při silách, daří se nám vyšlapávat si ve změti minulosti a přítomnosti soukromé chodníčky a stezky. Nedojdeme po nich většinou dál než na konec týdne. Ale to nám prozatím stačí. Ostatní obstarají naděje v toužebně vyhlížené zemětřesení, které údajně uvolní cestu do pohodlnější budoucnosti. Jenže k stáru se privátní stezičky vedoucí životním chaosem stávají čím dál neschůdnější. A také přibude zkušenost, že velké společenské otřesy sice zničí některé překážky, zároveň však nasunou do cesty nové balvany a vytvoří v půdě pod našima nohama nové trhliny.
Je-li aspoň pro tu chvíli dobojováno, dokážeme i v chaotickém areálu prožít sváteční hodinu naplněnou obsažným tichem. I na dávno zaslepeném kolejišti může dojít k důležitému lidskému setkání, a když ve chvíli smíření minulosti, přítomnosti a budoucnosti vysvitne nad nevábným horizontem trosek příslib odpuštění, prožijeme zkušenost naděje. Nejsme-li schopni kontinuálního proměňování včerejška v dnešek a dneška v zítřek, jsme-li odsouzeni žít tak trochu nesouvislé existence, pořád ještě nám zbývá, abychom se svým humorně pošetilým lidským způsobem připravovali na nejdůležitější proměnu, která nás nepochybně nemůže minout a která už nebude pouhou změnou perspektivy. K této naději patří i těžce dosahovaná a hájená víra, že před tím úkolem nestojíme sami, že je tu někdo, kdo je ochoten nám pomáhat.“ (Švanda, Pavel: Věčný nedostatek věčnosti, s. 16-18)

To do země nepatří

„Počítač nemám, ale nic mi nebrání přijmout ho. Jenže si chci udržet raději svůj styl myšlení, práce a života. A mám jedno ponaučení. Na začátku tohoto desetiletí dal jsem si cosi zapsat na disketu, na konci desetiletí se to nedalo na novějších přístrojích vyvolat. Tuto úmyslnou lotrovinu já si příště nenechám líbit. Toto píšu proto na psacím stroji Zeta z roku 1953. Mám strach z vývoje společnosti poháněného technikou, jež se vyvíjí rychleji než lidský duch. Jako kluk mohl jsem si kolo opřít o měšťanku a po vyučování jsem je tam našel. Od té doby se lidé zkazili. S morálkou zlodějů kol kradou dneska uran. Dnešní zbraně v rukou Zimbabwanů zničily dřívější “divošskou” kulturu, která stačila mravně řídit oštěp. Do těch krajů světa nemělo se nikdy vstupovat, což já jsem si myslel už ve svých čtrnácti letech, tak jsem byl vepředu. Jako náš staříček, který před válkou řekl o chemických hnojivech “to do země nepatří”, tak byl vepředu. Lidská inteligence má i svůj instinkt, jenž předbíhá popisné poznání. Angličtí luddisté, kteří na začátku průmyslové revoluce rozbíjeli stroje, vlastně neuměle formulovali žádost o vyřešení otázky, jež trvá a zatím byla vždy řešena špatně. Pořád je pravda, že postavit stroj, který vyřadí polovičku lidí z práce je čin humánně zlý. Na ty zbídačelé a zlumpačené pak ti zbylí stejně musejí dělat, což ty - Rado Evropy, nebereš na vědomí, proto tě nechci. Jó, kdyby se ty počítače a ten internet daly udržet ve funkci rychlého spojení a čerpání informací z rozptýlených knihoven, to se sem úplně hodí, byly by užitečné jako mikroskop ve službě oku, jímž se nedá vyloupit banka. Jenže výrobci a provozovatelé obsluhují záporně vybrané lidi škodlivými zábavami a možnostmi. Takže sbohem. Technika předbíhající morálku lidí dokonce i sráží z úrovně už dosažené. Internet rozmnožuje kontakty, ale hubí vztahy. Například ke psaní normálního dopisu je třeba krom věcného důvodu i duševní chuti, citového náboje, dopis je tvorba i milieu, technický úkon. Vše masové a snadné tlačí úroveň dolů. Proto mě počítačový vir baví. Ale už asi nezažiju rozpad té mezinárodní sítě, v níž může každý každého obtěžovat nevyžádaným lejnem. Rád si představuju, jak jednou naši planetu oběhne tak silný výboj, že smaže vše, co není v kameni, v kovu nebo na dobře ošetřovaném papíře. To říkám kvůli Národní knihovně, protože jsem viděl, jak knihy ošetřují. A spustí-li přitom ten elektrický nebo magnetický výboj všechny spouště, bude nám jasné proč. Renčín má jednu pěknou kresbu. Chlap sedí u computeru a z tiskárny mu leze papír s klínovým písmem.“

(Vaculík, Ludvík; viz též tady: http://www.ludvikvaculik.cz/index.php?pid=59&sid=147)

O mlčení jako smysluplnosti aneb o mlčení nikoli jako prázdnotě, ale jako o svrchovaném a přitom pokorném vědění

„Nedílnou součástí onoho katastrofického poselství, které ke mně pravidelně tak dvakrát třikrát do roka odněkud dolétne, je stížnost, že se „nic neděje“ nebo že se „nic nedělá“. Dalo by se čekat, že taková zpráva zde člověka obzvlášť ranní, rozruší, deprimuje a že ho přímo donutí, aby zoufale zvolal: proč tu vlastně jsem? Jaký to má všechno smysl – když se nic neděje?
Nemíním nic zjednodušovat: neskrývám, že každá zpráva, že se něco smysluplného podniklo, tu člověka po čertech potěší; nechci také ty zprávy házet všechny do jednoho pytle – mohou být věcné, přesné, výstižné, i potrhlé a popletené. Přesto se však musím přiznat, že už dlouho na tenhle druh poselství reaguji vždy znovu a zcela spontánně právě opačným způsobem, než by se očekávalo: obvykle s větší či menší podrážděností odseknu: a co by se mělo dít? A proč by se vlastně mělo něco dít? A proč by musel pořád někdo „něco dělat“? A co vlastně?
Tato moje podrážděná reakce není ovšem reakcí na tu či onu konkrétní zprávu jako takovou, ale na určité, poněkud zvrácené pojetí, které mi tenhle druh zpráv – ať už právem či neprávem – vždy znovu připomíná. Totiž pojetí založené na bludu, že vše stojí a padá s tak zvaným „děním“, tj. děním jako takovým, neboť jakékoli dění je z principu lepší než jakékoli nedění. Jde tedy o jakýsi kult „dění pro dění“, „dělání pro dělání“; důležité je pouze, že „se“ „něco“ děje, že „se“ „něco“ dělá – méně důležité nebo zcela pominutelné už pak je, co je to, kdo a proč to dělá, co to znamená či vyvolává, z čeho to vyrůstá. Smysl události se vyčerpává už prostě tím , že je; a jestli není už tak důležité, čím je, je naopak pochopitelně velmi důležité, aby událostí bylo co nejvíc a aby byly co nejčastěji: jejich množství a frekvence jsou totiž mírou života: mezi nimi je nicota rostoucí z dojmu, že „když se nic neděje, tak se nic neděje“. Život se tak stává defakto trvalým umíráním, přerušovaným jen tu a tam nějakou událostí. Je-li událostí víc, zdá se, že víc žijeme, je-li jich méně nebo nejsou-li žádné, smrt se zdá být neodvratná.
Nepovažuji – samo o sobě – vůbec za důležité, zda se děje hodně nebo málo věcí, a vůbec se mi nezdá, že kvantita vnějškového dění sama cokoli podstatnějšího říká. Důležité je podle mého názoru pouze, zda to, co se děje či neděje, má smysl nebo nemá. Dojem, že „když se nic neděje, tak se nic neděje“, je předsudkem ducha povrchního, nesamostatného a dutého, propadlého době, která sama sobě dokáže vykazovat svou výtečnost jen kvantitou pseudodění, které si trvale – jako včelička – k tomu účelu organizuje. Jak často je přece ve skutečnosti ticho výmluvnější než sebevýmluvnější řeč! Jak často má jedno dobře zvolené a správně umístěné slovo silnější očistný účinek než desítky a stovky stran dobře míněného tlachání! Jak často mlčky, jen se skromným a smutně sebeironickým úsměvem držený postoj má nepoměrně vyšší stupeň duchovní emanace než všechna agilní upovídanost, všechna ta neustálá verbální sebekomentace, všechno to úsilí každou věc donekonečna rozžvatlávat, a tím nakonec jedině usmrtit.
Bývaly zřejmě heroické doby krásně zmateného těkání, kmitání, poletování, hektické aktivity, kdy každý dělal všechno, všichni byli na sebe hodní a společně a vesele všechno snášeli, každý každému pomáhal a nikdo nikomu nic neodmítl. Každé společenství má takovou dobu mladosti. Zřejmě se tu a tam objeví nostalgická vzpomínka – a na jejím pozadí pocit, že se „nic neděje“. Jenomže to je přesně onen bod, kdy je třeba zmobilizovat veškerou ostražitost a zreflektovat zavčas nebezpečí, které tu hrozí a které by mohlo povážlivě připomenout ten známý tobogán od nadšenectví k nihilismu, po kterém se svého času zhouply celé šiky našich o něco málo starších spoluobčanů. Věru smutná představa, že takhle by měli končit ti, kteří celou podstatou svého antifanatického a antiiluzionistického postoje se zdáli být proti čemukoli takovému imunní!
Zkrátka a dobře: je mi jedno, zda se toho děje hodně nebo málo; zajímá mě jen, zda to, co se děje – anebo neděje! –, má svůj smysl, a jaký. Jsem pro věci, které mají smysl: autenticitu, zakotvenost, originalitu, švih, přiměřenost, vkus, sdělnost, apelativnost, srozumění se svou chvílí, prostě hlavu a patu. Jedna taková věc – třeba za půl roku nebo za rok – mi je milejší než všechna eventuální dřina, byť byla vedena úmysly sebešlechetnějšímí, pokud jejím smyslem není nic jiného, než aby se něco dělo. To většinou jen devalvuje stanoviska, vyčerpává (a ohrožuje) lidi, a beztak nakonec zanechává jen pocit marnosti. A vůbec: tam, kde není život zazděn do vnějškovosti „dění“ a kde jakékoli „nedění“ není automaticky pociťováno jako smrt, tam může přece smysluplně zaznít i mlčení – hrdé, důstojné, sebevědoucí, svobodné. Mlčení nikoli jako prázdnota, ale jako svrchované a přitom pokorné vědění. Mlčení jako smysluplnost. Mlčení jako ono heideggerovské tiché usebrání, v němž se setkávají věci se světem, odkazují navzájem k sobě a stávají se tím teprve bytostně samy sebou. Anebo jako ta lévinasovská „předpůvodní“ vystavenost, předcházející zradě slov. Držet postoj mlčky a trvale je opravdu víc než ho křičet a záhy opustit! Nehledě k tomu, že mlčenlivý partner, o němž nelze nikdy tušit napřed, kdy se ozve a k čemu, ale u něhož je jisté, že ozve-li se, bude to úder zvonu, je přece schopen daleko lépe zneklidňovat svět než ten, kterého mají tak říkajíc už všichni dávno přečteného.“

(5. února 1983)

(Havel, Václav: Spisy / 5 / Dopisy Olze; s. 709-711)

Psáno do mraků. 1936-1939 (3)

„Měl jsem, na tomto světě a v tomto úseku času, možnost i nutnost poznati snad vůbec všechno, z čeho se zle i dobře skládá lidská bytost:
Viděl jsem hrubé, studené i vzteklé násilnictví, samu tvrdou i slepou vůli zla; nevědomost, nevzdělanost, nicotnou povrchnost, nejnemravnější prospěchářství, nestoudnou faleš i nejničemnější lež;
Nejtrapněji splašené pudy sebezáchovy, ohavného egoismu, mravní slabosti a shnilosti, zbabělosti, sračkovitosti a sprostoty;
Pocítil vrcholné hnusy i vrcholnou hrůzu;
Uviděl člověkovu lidskou krásu a ryzost, úrodnou a plodnou prostotu širšího národa, účinnou poslušnost, obětavost, statečnost, schopnost víry a činu, pevnou a nezvrácenou mravní přirozenost dobrého a nezkorumpovaného lidství, na jaké tu každý svět i v těch svých nejhorších bědách bude moci spoléhati;
A mohl jsem v sobě uchovati naději a víru a nepochybovati o jsoucnosti dobrého i ve chvílích těch nejtěžších útoků zlého.
Nejbezpečnější je národ ve svých základech: jen strom zdravých kořenů je zdravým a živým stromem.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 162)

„Převaha je začasto jen hloupostí, začasto násilím a ovšem ne vždy závažím mravním. Není vždycky pravdou spíše to, jak smýšlejí a jednají mnozí, nýbrž mnohdy jen někteří.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 165)

„Vychovávati si chátru, hýčkati ulici, hověti, sloužiti jí a v závažných chvílích říditi se jejími neodpovědnými náladami, toť to nejhorší ze všeho, co se také nazývá politikou.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 171)

„Ach ne, více a hůře než tesknota může člověka podvrátit pýcha!
Není silný a pravdivý ten, jehož ješitnost podepírají hlupáci a pochlebníci.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 172)

„Považuje se za výtečně hospodářské „dávat lidem práci“ – a ovšem sobě zisk.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 173)

„Teprve vědomí nadosobních věcí vnáší do člověka světlejší orientaci. – Posluhovati si nadosobními ideály při osobní kariéře, toť dělati ze života šarlatánský jarmark. Neuznávati je vůbec, toť prostě rabování života. Necítiti jich, hovadství.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 173)

„Národní neštěstí. Ráno, probudiv se, máš pocit, že snad to byl jenom zlý sen; a pak se zděsíš, že ta hrozná rána nepostihla jen tebe, nýbrž všechny.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 173)

„Ideová výchova směřující zásadně k tomu, aby se nestoudně loupeživá brutalita stala národní morálkou, musí nutně přisluhovati si fikcemi, u nichž každá hranice s ničemností a lží je smazána.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 175)

„Učiti sebe je více než učiti jiné, znáti sebe je výše prospěšné než znáti jiné.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 176)

„Není-li v tom vlastně ten nejsplašenější děs života, nejnesmyslnější bezmoc zatemnělé lidské kreatury: tlouci slepě kolem sebe v okamžicích pohromy, hledati viníka, dožadovat se oběti – plivati na mrtvé a kopati do padlých? (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 180)

„Lidé musí i chtějí býti vedeni; pohříchu jsou nejsnáze strženi těmi, kdo se obracejí na jejich nemyslivost.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 182)

Po půli října 1938. Všelijaké poplachy. Přicházejí mne strašiti, že třeba i přijdu do koncentráku. – Kdybych si toho aspoň pořádně zasloužil!“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 185)

„Jako by ti to spadávající listí tohoto podzimu drásavě odpadávalo ze sama srdce, jako by ten větrně bědný rej uvadlého listí suše harašil a fičel v obnažených prostorách tvého nitra; tuto zimu budeš nahý jako orvaná stromová kostra, vydán těžkým a krutým vichřicím.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 187)

„Pokud si ještě můžeš koupiti dobrou knihu, nejsi docela chudý.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 192)

„Největším nepřítelem myšlení jest lačnost po sensaci, která tak velmi vyznačuje moderní dobu; po sensaci, která na chvilku vzruší a nezanechá žádného hlubšího účinku. Jsou to boulevardní večerníky, sháňka po tzv. informacích, chvilkových zprávách a novinkách, které na okamžik naplní mysl, ale neposkytují ani zbla vědění.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, 196)

„Cit lze ovládat vůlí, ale nelze ho vůlí vyvolati. Žádnou vůlí ze sebe ve věcech umění nevynutíš nic, co má přirozeně spočívati v citu.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 198)

„Naroditi se a zemřít není těžko. To hlavní je mezi tím.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 200)

„Muž své chvíle: ale jenom té své chvíle.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s.201)

„Moderní člověk žádá si tak dychtivě novinových informací, že to ani nepozná, když se mu podávají ve formě naprosto tendenční (že není informován, nýbrž zpracováván).“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 203)

„Jak upevniti svůj niterný život? Jak jíti v životě na jisto? – Není v životě žádného na jisto. Člověk asi nemůže být zcela homogenní, jednolitý a naprosto bez trhlin v tom, co je okolo něho a uvnitř v něm. Vždy je v něm nějaký boj, rozvíjené i srážené úsilí, všeliký sen i svár. Už sama holá člověkova životní síla je určitým krunýřem, tak trochu žalářem duchového napětí.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 207)

„Proč se bojíme zemřít? – Není-li tak mnohá člověčí spokojenost vlastně hnilobou?“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 207)

„Těšíce se ze života, působíte v něm jen rámus.
Lidé jsou náruživí po novinkách, sensacích, cetkách, hloupostech, zrůdách, salonních kouzelnících, akrobatech, právě tak jako děti na pouti.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 208)

„Přežil sama sebe. Byl dobře, půvabně a bohatě vypraven na chytrého mladíka. Přestav jím býti, neboť věku chtěj nechtěj přibylo, neměl na muže dost vnitřního kapitálu.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 208)

„Ne hlubiny, povrch života je duši nebezpečný.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 209)

„Ať cokoliv jsi v tomto životě urval, nic hmotného si z něho neodneseš.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 213)

„Politika je jedna z nejodpovědnějších a nejméně odpovědně provozovaných věcí na světě.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 215)

„Nelze si kulturu pořizovati, kupovati; je třeba ji sdíleti, spolutvořiti.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 215)

„Listopad 1938. Cizí lidé nám zmenšili území hmotné, a teď nám sami naši ještě zmenšují naše území duchovní. Co jste, štváči, traviči, spekulanti bez svědomí, udělali z národa, z toho lidu Masarykova pohřbu, lidu Všesokolského sletu, lidu mobilisace? S jakými čistými silami, s jakou věrností a důvěrou jsme mohli jíti do těžkých úkolů ztrýzněné republiky! S jakou otravou, s jakým vnitřním rozkladem se do toho nastávajícího krušného a nebezpečného života vchází! Žádný nepřítel světa nedopustil se tolika zlého jako vy, vyděrači běd, kteří jste tento národ tak strašlivě zkazili a zhanobili! Ne ztracená území, ale toto je národní katastrofa. Tato hrozná skvrna se nikdy nesmyje; paměť, která po vás zůstane, obsahuje jediné slovo: hanba.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 219-220)

„Život není k zábavě. K trýzni, okouzlení, úžasu ano.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 224)

„Lidé, kteří spatřují veškerý smysl života jedině v tom, míti se v životě dobře, nedělají nijak dobře životu.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 226)

„Ani lhostejný, ani povznešený, upřímně trpím, osobně i neosobně trpím, trápím se za sebe i za jiné.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 229)

„Mínění, že obchod a politika mají jinou, tu svou, morálku, než jiné věci života, stálo svět už hodně peněz i politiky.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 237)

„Co to moderní člověk v sobě má tak bodavě zahuštěného, jaký osten, jakou úzkost, duševní neduh, že se pořád tak potřebuje rozptylovat? Snad je to nejasný strach, aby vnitřní prázdnota se nestala zoufalstvím, co ho pohání, aby těkal ze zábavy do zábavy, z jedné sensace do druhé; snad je to nějaký duševní nomadismus – ach, jistě, vždyť je to člověk bez duchového domova!
Člověk v podstatě nenaplněný, bezcílný, nešťastný, nemá v sobě ovšem nic, čím by se mohl státi člověkem vyšší jednoty.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 239)

„Víte-li vy tam, na té druhé slunečnější straně, že je nám bez viny žíti životem zhanobeným?“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 240)

„Jsou vítězství, která jsou hanbou.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 241)

„Ne, nestřežím se, nestydím se žalovati, sténati, proklínati. Na to jsem člověkem, jedním z mnohých. Mám toho právo, toho povinnost.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 243)

Werich Voskovcovi (30. 5. 1980)

Milý Jiříku,
nejen, že jsem Ti dlužen dopis, nýbrž jsem dlužen taky sám sobě. To není v posledních měsících, to je během několika let, když častěji a častěji bych chtěl s Tebou mluvit. Ono se přece jenom líp povídá, než dopisuje. Já si vzpomínám, to mi uvízlo v paměti, že když jsi studoval ve Francii a psali jsme si, že jsem v jednom dopise Tobě si stěžoval na svůj osud, na své trápení v rodině a různé problémy a jaks mi to krásně zahrál do sutu, přesně nevím jakými slovy, nicméně však to náležitě zesměšnilo to mé bědování.
Ono těch posledních víc než deset let bylo pro mě špatných. Zdenka se pomalu ponořovala do fixních ideí, které se změnily v neskutečný svět s neskutečnou logikou, ve kterém žila. Nebylo úlevy, aby člověk mohl mluvit tak, jak myslil. Každé slovo, které jsem pronesl, se muselo vážit a ohledat ze všech stran, aby neurazilo, aby nepůsobilo jako křivda, jinými slovy, bylo třeba opatrnicky předstírat a upravovat svůj svět, aby se rýmoval s jejím fiktivním myšlením. To je hrůza té nemoci, kterou trpí postižení, vědouce o ní a současně nevědouce. Pohled psychiatrů na takového nemocného může být vědecky někdy i zajímavý, ale rozhodně málo lidský. Na druhé straně lidi, kteří mají k takovému postiženému člověku lidský vztah, jakýkoliv citový vztah, se pozvolna propadají do fiktivního světa a fiktivní skutečnosti toho, kterého mají rádi. Lidově řečeno, je to na zbláznění, je to podle pravidla, že zkažené maso, položené vedle zdravého masa, se nestane zdravým masem, nýbrž zdravé maso masem zkaženým.
A tak se stalo. A já jsem si byl vědom, že se to děje, že jsem se zbavil svobody, že jsem se uvěznil sám v sobě z ohledu k někomu, koho jsem neuměl a nechtěl opustit. To ovšem nemohlo přispět k mému fyzickému zdraví. Měl jsem nespavé noce, night mares při pomyšlení, co bude, až umřu, jak to dopadne mezi Zdenkou a Janou, jak to bude s jejich vzájemnou nesnášenlivostí, s Janiným útěkem k lahvi, co bude s Fančou, co Ti mám povídat. Pánbůh mi dal ale takovou vlastnost, kterou jsme měli oba, a totiž že se člověk nesmí posrat. A že obtíže musej bejt. Zmoh jsem se dokonce, že jsem dělal srandu. Někdy i pro srandu ležel v nemocnicích, někdy umíral, někdy mě zas vzkřísili.
Minulé léto jsme byli ve Velharticích. Jezdili ke mně dva doktoři, vozili kyslíkové bomby, hrál se mariáš, byla sranda, byly noční poplachy s mými závratěmi a při tom všem Zdenka byla dobrá. Někdy tak dobrá, že si člověk říkal s údivem, jestli se snad zázrakem nevyléčila. Nevyléčila, protože zčista jasna pro slovo, pro nějaký dojem byli jsme všichni tam, kde jsme nechtěli být. Na podzim mně osobně bylo hej. Zdenka pomalu, ale jistě sestupovala do svých roklin a temných jeskyní. 5. února Zdenka byla v nemocnici s cukrovkou a s nějakou kompenzací srdce. Já měl narozeniny, čekala se party, na které pak bylo víc jak sto lidí a byla sranda. Než party začala, Jana se odebrala do nervového kvazisanatoria, do Bohnic. Tam měli a mají jiné metody, než kam se uchylovala čas od času Zdenka. Jednak je tam velice krásné prostředí a za druhé tam to pojetí léčby je méně vědecké, ale víc lidské. Jana se prostě sebrala a odešla tam sama od sebe, to jsem Ti psal. Nedávali jí vůbec žádné prášky, velice snadno poznali, že u ní to není alkoholismus v tom smyslu jako dipsomaniac, nýbrž že to je, jak jsi správně kdysi psal, útěk k láhvi. Vždycky, když je na konci sil, když frustrace všeobecně ji znehybněla, měla potřebu pít. No tak se Jana po dvou týdnech vrátila, aniž by byla požila jednu jedinou pilulku. Tohle všechno dohromady pochopitelně působilo a působí na Fanču. Kromě toho se dostavila puberta a ona se stává sex-consciousní. Za ten rok, cos ji neviděl, vyrostla o 5 centimetrů a bojí se. Bojí se všeho. To je ovoce těch nerváků, kterým byla svědkem a patrně jsou v tom také geny po otci, který je tak statečný asi jako blanický rytíři. To jsou taky poserové. Jak to dopadne, to zbývá býti viděnu.
Abych učinil dlouhou story krátkou. Byly narozeniny, to jsem Ti psal, s pod okna přišel sám český lev s dvěma ocasy, aniž by mně z nich jeden nabídl, ale slíbil řadu věcí, o které jsem ho nežádal. Pak zvolal hlasem Metro-Goldwyn Mayer: Sláva, ať žije Národní divadlo a odešel zpět do svého doupěte. Respektive do své jámy lvové. Slibotechna, speciální úřad pro neplnění daných slibů, funguje bezvadně. Nesplnili nic a zajistili další neplnění jako závazek.
Zdenka se vrátila a nebylo jí dobře. Měla držet dietu kvůli cukrovce. Měla brát prášky na tu kompenzaci a prášky od psychiatra. Protože si celý život dělala vlastně co chtěla, zatím co přesně věděla co má dělat ten druhý, tak nikdo neví, jak co brala, kdy a jestli vůbec. Nakonec jsem angažoval profesionální sestru, která pečovala pět let o pana presidenta Svobodu. Je u nás dodnes, a doufám, že se s ní velice přátelsky vbrzku rozejdem. Jako profesionál je dobrá. Jinak je to svým způsobem kvočna, která pečuje o kuřata. Jak říkával císař František Josef I.: Vše pro dítě. Jenže tadle kvočna je supí slepice.
To byla Zdenka ještě živá, když tato paní nastoupila. A bylo tak někdy v prvních týdnech dubna, kdy mi Zdenka ráno říkala, že tenhle začátek roku je pro nás nějak zvlášť nepříznivý. Já jsem pak jel k Číňanovi na oběd a odpoledne už Zdenka ležela. Jana mi řekla, že ji našla v kuchyni, jak se opírá o stůl, aby nepadla a že nemůže mluvit. Tak ji s něčí pomocí uložili do postele.
Zdenku ranila mozková mrtvice, připravila ji skoro o zrak a znemožnila hovořit a ovládat nohy. Odvezli jsme ji do nemocnice ve čtvrtek, v pátek s ní mluvila Jana, řekli nám, abychom ji nenavštěvovali a v pondělí ráno ve 4 hodiny jsme seděli v kuchyni, zvonil zvonek, který jsem neslyšel, jelikož jsem hluchý, vzbudil Janu a ta za chvíli přišla za mnou. Naklonila se ke mně až k uchu, neb jsem neměl hearing aid. A slyšel jsem z dálky slabý hlas: „máma právě zemřela“. No tak jsem Jiříku nevěděl, co mám říct. Měl jsem hrůzu z toho, že jsem si uvědomoval, že jsem si to vlastně skrytě přál. A současně jsem se proklínal, že jsem takový dobytek. Že jsem to v první řadě přál jí. Protože pomyšlení, že tahleta osoba, která mohla klidně zpívat: Vemte to – dejte tam – vedle toho toto na to místo – místo toho – položíme támhleto tam, a k tomu mohla dodat: hned, teď a okamžitě, že tahle osoba by byla strašlivě nešťastná, kdyby nemohla vidět, kdyby nemohla mluvit a kdyby nebyla schopna pohybu. A že my bychom byli strašně nešťastní, kdybychom měli živou hmotu, a že smrt není zlá, že je to kus života těžkého, ale že umírání je zlé, jak napsal Jiří Wolker, ne zrovna velice dobrý básník.
Pak se dostavil normální galimatyáš, neboť v této civilizaci normální ukončení života člověka je daleko větší problém, než porod i s otěhotněním. Jediná výjimka je prdnout za vlast.
Nenávidím pohřby. Až na ten svůj, na kterej nebudu muset jít. Ale na ten její jsem musel. A tam jsme to udělali velice krátké. Dali jsme tam tři věnce, jeden byl ode mne, jeden od Jany a jeden od Tebe. Byla na něm stuha Jiří Voskovec za O. D. A velká bílá kytice od Fanči. Byl tam velice dobrý varhaník a ten udělal resp. vyimprovizoval takovou směs Ježkových písniček z našeho repertoáru, toho druhu jako je Když jsem kytici vázala, Klobouk ve křoví a Tmavomodrý svět. A čtyři trombonisti od Karla Vlacha sami od sebe zaduli plechovou fanfáru na trombóny. (To jsem ovšem neslyšel, poněvadž jsem hluchej, ale to mi vyprávěli lidi.) Byla tam spousta lidí. Já jsem se na ně nedíval, poněvadž jsem seděl v první řadě a vešli jsme postranním vchodem, ale slyšel jsem, že tam byl Karel Steklý, kterého jsem třicet let neviděl. Myslím, že by Zdenka byla bývala spokojená, kdyby viděla, co lidí ji mělo rádo – to byl jeden z jejích mindráků. A že to bylo elegance Harfy tón.
Nejstarší sestra Zdenky Marie umřela, nejmladší Marta je šílená. A její brácha je simple minded František, hodný člověk a má za ženu ukrutnou krávu, která se obléká do ženských šatů, aby vypadala jako dáma. Měl bych ještě milióny invektiv a přirovnání, ale odpustím si to.
Posílám ti parte. Několik lidí mi s uznáním děkovalo, že jsi na tom parte podepsán a žes tam měl věnec. Vidíš, že jsem jako Tvoje ledviny, pracuji pro Tebe, i když spíš. Přikládám Ti taky taková poděkování za kondolence, protože jich bylo asi sto padesát a nechtělo se mi je dát tisknout. Mně to připadá vždycky jako oznámení změny adresy. Na některé dopisy jsem ovšem odpovídal, mezi jiným na velice hezký dopis Františkovi Gollánovi, který mě současně prosil o Tvoji adresu. Já ti tady připíšu jeho adresu a napiš mu. On by měl ukrutnou radost. Taky Ti posílám adresu Editky, která mi napsala dopis, to by ses moc divil, česky, a skoro bez chyb. Taky mi napsal hezký a směšný dopis Jára Kohout.
Night mare se už nedostavuje. Mám pocit svobody. Přišlo to pozdě. Nakoupil jsem si zbrusu nové rybářské náčiní od firmy Shakespeare. Já vím, že chytat budu asi těžko, ale abych měl ten pocit, že kdybych chtěl, že bych měl zbrusu nové potřeby. Budu se stýkat s Josefem. Ale taky s obtížemi. Držím si klobouk neb jedu z kopce.
Přikládám fotografii pro Kristýnku. Líbej ji na čelo. Když jsem se Fanči ptal a co Kristýna, tak odvětila: „Myslím, že je Voskovcovi dobrou ženou.“ Fanča je chytrá. Moc.
Příští týden Ti zašlu další dopis. Ono je toho do jednoho dopisu moc, co Ti chci napsat. Ty mi dycky píšeš podrobný dopis a máš to rozdělaný na dny. Já to budu dělat jinak. Já ti budu psát dopisy jako Hašek psal Švejka, na pokračování.
Mluvě o Haškovi, jak moh toho Švejka napsat takovej heel, chlap odporná, vydali knížku o něm, někdo sebral všecky jeho dopisy a lístky, co po něm zbyly. Já to čet a zahodil. To byl teda bezcharakterní vožrala, škodolibej, vydírka. Ten jeho ksicht mi byl vždycky protivnej. Ale ten Švejk – to musel skrz něj psát ňákej vesmírném srandista.
Měl jsem chřipku. Byl jsem s Josefem na Sázavě, ona je v Ratajích a já jsem jí kdysi koupil chalupu za pět tisíc, přímo v Ratajích. Zadarmo. A ta chalupa je čtyři sta let stará. Nádherná. Ale měla tam lidi. Dceru s dětma. Tak jsme jeli do Sázavy, ale já neměl klíč a nemoh jsem dovnitř. Tak jsme na tý terásce seděli, svítilo sluníčko, já jsem přivez nářez a víno a měli jsme nádherném piknik. A od tý doby, co jsem se vrátil, se začla jevit chřipka, co tady řádí, a pro mě je chřipka něco, jako pro zdravého člověka zápal plic se záškrtem. Čtrnáct dní jsem úplně blbej, nemám teplotu, bolí mě hlava a všechny svaly co mám, i ty, co bych měl mít a nemám. Moje obrovská masérka, zvaná Opičák – to je teda šlágr, tu bys měl znát, ta rozesměje i patník. A při tom umí. – Ta je v Brně na školení a já tu trpím v Praze. Tak jsem byl přes noc na Bulovce, aby mi mohli ráno vzít krev na zjištění plynu a udělat rentgen plic. Všechno je normální. Na plicích nic, a nohy mám jak konve. Zato můj osobní lékař a anděl Zitko, co vypije a sní, hned vyblije, protože měl taky chřipku. A ono to působí indigestion. Kromě toho, čím dál tím víc hůř vidím a čtu s lupou, ale lepší se mi o chlup sluch po pravidelné akupunktuře.
V příštím dopise se věnuju s Jarmilou agentuře Dilie, zjistím Ti co a jak s Tvými penězi, protože mám dojem, že by se něco mohlo podniknout, protože i kdyby to mělo neúspěch, by to zůstalo status quo. Pak Ti napíšu o Amy. A mnoho dalších věcí. To ovšem neznamená, že bys mi neměl napsat. Tu fotku, cos poslal se Zdenkou, jsem neznal. Podle toho okolí mi nejde do hlavy, kde jste na tý lodi byli. Nebylo to nakonec tam, co jsme jezdili na ryby, tak zvaně na Klein, tam dolů nad Lužnicí pod velkostatkem strejčka Křižíka. Bláznivého inženýra. A vožraly. Ty lekníny, nebo co to je, mě pletou. To ukazuje na stojatou vodu. Ale kruciprdel byli jsme mladý. Ty tam vypadáš docela jako Voskovec. A Zdenka jako Žaket, tak jsme jí přece říkali. Nebo jenom já?
Tak já končím. Přečti si to důkladně ještě jednou, abys viděl a aby sis uvědomil, jakého vzácného člověka máš v Evropě co svého press agenta.
Take care.

(Voskovec, Jiří; Werich, Jan: Korespondence III, s. 419-423)

To, co dnes vzniká, je zvukovým výrazem naprostého citového a duševního úhoru

Frank Zappa (21. 12. 1940 – 4. 12. 1993) patřil mezi nejvýznačnější tvůrce alternativní hudby: ve svém projevu přecházel od rocku k jazzu a klasice. Jeho tvorba je plná satiry, ironie a kritiky společensko-politických fenoménů - pro Zappu neexistovaly žádné hranice: nešetřil nikoho a zvláště ne Ameriku; jeho způsob podání byl tak drastický a šokující, že i když formulace byla shodná s cítěním mladých lidí, slibovala až moc pravdy. Zappa se nikdy nesmířil s tím, že lidé se stávají manipulovatelní k naprosté lhostejnosti - proto nastavoval americké společnosti pokřivená zrcadla (více viz tady http://emancipation-email.blogspot.com/2008/09/sociologie-touhy-po-originalit-3.html).

Toto je jeden z jeho posledních rozhovorů, jenž poskytl magazínu Der Spiegel v roce 1992.

Pane Zappo, během své kariéry jste se nikdy nenechal vtěsnat do žádné ze zužujících hudebních škatulek. Kde jste jen mohl, kladl jste nálože, ničil zavedené formy, provokoval měšťáky, karikoval vše, na co jste přišel. Přesto jste neustále zdůrazňoval, že vaše nesmírně mnohostranné dílo je podřízeno zřetelné makrostruktuře. Můžete přiblížit, jak to vypadá?

Jako můj život. Má práce je můj život, jsem to já sám.

Na živé hraní nepomýšlíte?

Je mi jednapadesát a nemám v úmyslu ještě kdy podniknout nějaké rock´n´rollové turné. Stejně tak málo chci ještě kdy nahrát nějakou rockovou desku.

Co máte najednou proti rock´n´rollu?

Dlouhá léta jsem hrával rád na kytaru a nechal se doprovázet kapelou. Ale to už je pěkných pár let. Při poslední takové akci jsem přišel o 400 000 dolarů.

Neměli o vás lidi zájem?

Koncerty byly již vyprodány, ale mí muzikanti nenastoupili, poněvadž neměli rádi basistu.

To nezní příliš profesionálně.

Však to také profesionální nebylo. Po čtyřměsíčním maratónu zkoušek hledejte náhradníka! To nešlo. Museli jsme všechny termíny odříct. Všichni dostali zaplaceno – mimo mne, poněvadž já byl šéf a oni moji zaměstnanci. Již nikdy žádné rock´n´rollové turné!

Zdá se, že rockovou hudbu nenávidíte. Když nasedáte do auta, musí prý hned řidič vypnout rádio.

Ano. Nikdy mne nebavilo poslouchat rockovou hudbu z rádia, nebo si pustit desku s popem. Vždyť struktury této muziky jsou tak neuvěřitelně primitivní a fádní! Mám zapotřebí, abych popmusic musel dobrovolně poslouchat?

Vadí vám primitivnost?

Ne, vadí mi příčiny téhle tuposti a slaboduchosti. Zbožňuju lidovou hudbu a ta je tak prostinká a jednoduchá! Ale je to prostota lučního kvítku – je to zjevení, jak pramínek čisté vody. Ale to, co dnes vzniká, nemá s touto prostotou vůbec nic společného. To není prostota jednoduchého, ale o to plněji žitého života – je to primitivita života zredukovaného. Života zploštěného na nejhrubší materialismus. Je jen zvukovým výrazem naprostého citového a duševního úhoru. Není to muzika, je to jen produkt. Má charakter teploty, která se musí hodit k zákazníkovi.

Proč jste nedělal kariéru v klasické hudbě?

Na něco takového můžete v USA klidně zapomenout. Z toho tu nemůžete žít, nanejvýš jako učitel, který vzdělává lidi ochotné platit za to, že se naučí něčemu, čím nikdy nevydělají žádné peníze. Nanejvýš jako komponisté reklamní nebo filmové hudby.

Existuje ještě newyorská a losangeleská filharmonie a pár jiných těles, která vydělávají docela dobře.

Publikum, které je navýsost snobské, chce ovšem vidět jenom dirigenta – hudba je vůbec nezajímá.

V polovině 70. let jste jako prominentní fanoušek klasiky měl přece dobré karty v rukou.

V roce 1969 mě pověřili losangelesští filharmonici, abych zkomponoval nějakou partituru. Chtěli, abych vzal svou rockovou kapelu a vystoupil společně s nimi v jedné hale na košíkovou. Slabomyslná myšlenka, ale tu zvukovou kaši si přišlo poslechnout čtrnáct tisíc lidí. Udělali na představitele klasické hudby takový dojem, že jsem byl odměněn hned další zakázkou. Měl jsem napsat koncert pro dvě křídla. A poněvadž si mysleli, že jako rockstar jsem hrozně bohatý, měl jsem pro orchestr obě křídla i koupit, dokonce řekli značku – Bosendorfer. Pěkně jsem se poděkoval a řekl jim, že zřejmě nemají všech pět pohromadě.

Těch jste ale jako jeden z čelních protagonistů pop-kultury pohromadě také neměl.

Jistě, ale u nás to byl program a ne hloupost. Malá skupina lidí, kterým se někdy říkalo „freaks“, někdy „hippies“ nebo „groovy people“, se rozhodla, že poruší co nejvíce sociálních, hudebních a estetických pravidel.

Proto jste se vy i celá skupina Mothers of Invention tak neuvěřitelným způsobem hyzdili?

Nemuseli jsme se nijak maskovat, my jsme tak opravdu vypadali. Střapatou umělou kožešinu, kterou mám na obalu naší první desky Freak Out, jsem měl skutečně na sobě čtyřiadvacet hodin denně. Kapela prznila a ironizovala známé kusy a produkovala zvukové koláže. Byla proto z každého klubu, kde se objevila, vyhozena. Slavnými jsme se stali teprve v New Yorku. Pořádali jsme tam koncertní happeningy, při kterých žirafa ejakulovala do publika šlehačku. Nebo jsme nechali mariňáky zmasakrovat látkové figuríny. Hráli jsme k tomu americkou hymnu.

Chtěli jste si tehdy jen tak trošku dadaisticky zablbnout, nebo jste, jako tehdy tolik jiných, chtěli změnit společnost?

Pouze jsme odmítali být i nadále účastníky toho trapného cirkusu, který si dal jméno společnost.

Byli jste tehdy jediní, kteří se pokoušeli spojit rockovou hudbu s divadlem?

Existovala ještě jedna skupina. The Fugs. A jedno show s názvem The Live in. Pronajali si divadlo v East Village a bydleli na jevišti, kde se odehrával celý jejich život. Kdo mu chtěl přihlížet, musel si zaplatit vstupné. Věšeli tam své prádlo, zapnuli si televizor, posadili se před něj a popíjeli pivo. Publikum ignorovali. Jen velkou potřebu chodili vykonávat za kulisy.

Vaše třetí album nese titul We´re only in it for the money (Děláme to jenom kvůli penězům). Bylo to míněno programaticky?

Bylo to míněno jako parodie na Beatles. My byli příliš šerední na to, abychom to dělali jen kvůli penězům.

Je nepředstavitelné, že by dnes někdo s tak radikálním postojem mohl mít úspěch.

Původně protestní, rebelující hnutí se stalo nástrojem koncernů, proti kterým bylo na počátku namířeno. Všechno je jen velký podvod. Akribie, se kterou marketingová mašinérie pracuje dnes, a obrovité obraty, které jsou dnes ve hře, byly tehdy nepředstavitelné.

Kde jsou dnes zbytky alternativní, antikomerční kultury?

I toho největšího bouřliváka si komerce koupila a ochočila si ho. Mimo komerci nezůstalo nic.

Kterou desku pop-music jste si naposledy koupil?

Their Satanic Majesties Request od Rolling Stones. V roce 1967.

Od 70. let jste se čím dál víc izoloval a jste teď šéfem šesti firem, které prodávají Zappu. Dělal jste dokonce kulturního vyslance pro Václava Havla. V čem spočíval tento zajímavý úkol?

Nakonec z toho nebylo nic. Zaplatil jsem jen pět tisíc dolarů jako úřední poplatek za registraci reprezentanta cizí vlády v USA. Poté, co mi v Praze to místo nabídli, přijel tam náš tehdejší ministr zahraničí James Baker a snažil se přesvědčit prezidenta Havla a československou vládu, aby si se mnou nic nezačínali. Když mi byl titul vyslance přesto udělen, přišel do Prahy z Ameriky dopis s kategorickým příkazem, abych byl svého místa opět zbaven. A v Praze jsou zvyklí se podvolovat.

Před časem jste se chtěl stát prezidentem Spojených států. Své plány jste, zdá se, změnil.

Mám rakovinu prostaty a moc času mi zřejmě nezbývá. Ale už teď by mi můj zdravotní stav nedovoloval snášet zatížení, které takový úřad přináší.

Co říkáte na Billa Clintona jako prezidenta?

Z celého Washingtonu by se měl udělat zábavní park. Sedí tam ti nejmizernější klaunové, které je možno si za peníze koupit. Jinak se zdržím jakéhokoliv komentáře.

Skutečně vám dvojspřeží Bill Clinton a Al Gore nic neříká?

V případě prvního se nechci dopustit urážky majestátu. Ale o Alu Goreovi mohu říct, že je hladký jako úhoř. Je jako z plastiku. Jeho image je samozřejmě lepší, než měl předešlý republikánský viceprezident Dan Quagle. Ale to má i tahle hnědá bota, co mám na sobě.

Vkládáte naděje do nějakého politického směru?

Nenávidím je všechny – republikány jako demokraty. Vážím si jednotlivých lidí jako individuí.

Za dob Mothers of Invention byla vaším ideálem země, která by neměla žádnou vládu. Tvrdil jste, že to bude trvat pět set let, než budou lidé pro něco takového zralí.

Dnes jsem asi moudřejší a tvrdím, že to bude trvat pět set tisíc let.

Svou anarchistickou fázi máte tedy za sebou?

Nechci si sám čerpat svou vlastní vodu, sám odstraňovat svůj vlastní odpad, starat se o odvádění splašků. Nejsem žádným typem komunarda, který jde ráno do lesa nasbírat nějaké bobule, aby měl v poledne co jíst. Miluji elektřinu. Anarchie znamená absenci moci. Když ale chceme mít civilizaci, či alespoň nějaké pozitivní stopy po ní, tak se bez politické struktury neobejdeme.

Co teď? Rezignace?

Budu se snažit provokovat, seč mi budou síly stačit.

To jste dělal vždycky.

Asi jsem se proto narodil.

Jako přesvědčený kapitalista jste se též narodil?

Ano. Soukromý výkon musí být odměněn – jinak se individuum postupně stane jakousi amébou. Něco jiného jsou multinacionální koncerny, na které žádný ani z místních, ani z mezinárodních úřadů nemůže. Ty mohou na všechno kašlat, na životní prostředí i na každého zaměstnance. To je ta nejhorší forma kapitalismu. A taková bohužel ovládá mou zemi.

Někdy zníte jako zhrzený milenec Ameriky.

Poměry zde se podobají těm v bývalém SSSR. Obě alternativní strany, demokratická i republikánská, jsou tak zkorumpovány, jako byla KSSS.

V čem byste viděl nápravu?

Možná v lepším vzdělávacím systému – v amerických učebnicích jsou samé hovadiny. Jejich obsah je založen čistě na náboženském přesvědčení jejich tvůrců.

A co umění – to by nemohlo přispět ke změně vědomí?

Nikoliv za podmínek tržního mecenášství. Na veřejnost se dostane jen to, co se líbí sponzorovi. Umění slouží prodeji nějakého zboží.

Jsou známy vaše výroky plné nenávisti o Los Angeles, městě, ve kterém žijete. Proč odtud neodejdete?

Všechny opravny, které mé nahrávací studio udržují v chodu, se nacházejí tady. Aparatury jsou drahé a poruchové a nejsou k ničemu, když člověk nemá techniky a náhradní součástky k dispozici. Může žít třebas v ráji, ale v práci pokračovat nemůže. V Los Angeles mohu přežívat, jen když nevycházím z domu. Tohle město již dávno ztratilo charakter modelového města budoucnosti. Pláže a vzduch jsou zamořeny a kalifornský stát není stavu svým zaměstnancům platit. Proto jim vystavuje dluhopisy. Jenže neexistuje banka, která by je brala. Ale to je teprve začátek apokalypsy.

Zpěvačka Grace Slicková vás jednou označila za nejinteligentnějšího „hajzla“, se kterým měla kdy co činit. Byl to kompliment?

Pravděpodobně ano.

Máte pocit, že byste si měl se svým dílem kvůli nemoci pospíšit?

Mám. Není to bohužel žádná rýma, které se opět zbavím.

(převzato ze Zapostrophu – časopisu českého fan clubu F. Zappy; ročník 7, číslo 2, 1994)

Psáno do mraků. 1936-1939 (2)

„Lidé se z většiny vyžívají tlacháním.
Určité společnosti se snesou jen s určitou dávkou alkoholu.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 82)

„Urputná baživost po životních požitcích, po darech života bez opravdové lásky k životu je význačným rysem průměrného moderního člověka.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 83)

„Hledaje odpovědi setkáváš se s otázkami.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 86)

„Hluboce pohnutá nečinnost je stokrát více než činnost bez pohnutí.“ (Čapek, Josef, Psáno do mraků, s. 87)

„Umění slouží (?!) Totiž to služebné; to tvořivé tvoří!“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 87)

„Umění slouží. To, prosím, příznivé poptávce?“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 87)

„A ještě „Umění slouží“. A pak tedy taky: náš zákazník, náš pán?“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 87)

„Umění je poznání – Ne vždycky; mnohdy bývá divoucím divem.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 87)

„Soustředění, a nikoliv rozptýlení, jistota, a ne blahá povrchnost, pevné spočinutí v životě, nikoliv hladké sklouzávání na něm – těm, kteří vidí v rozptýlení, v blahé povrchnosti a v libém sklouzávání dostatečné ukojení životní žízně, může se toto zdát ideálem asketickým.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 89)

„Znakem krásy není pomíjivost, nýbrž trvalost. Umělecké dílo je aktem víry, víry v hodnotu věcí.
Umělecké dílo nemusí být krásné, může být silné. Tu je v něm vzepětí a zlom, tragično ve stavu trvání.
Trvání v uměleckém smyslu netkví na hmotě; je obsaženo v touze a mohutnosti ducha.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 89)

„Připomíná-li umělecké dílo unesení a kouzlo snu, je skutečně spíše snem, než dílem ve smyslu výtvoru, výkonu.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 89)

„Citová svěžest může i nejskromnějšímu uměleckému projevu dodati trvalé působivosti.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 89)

„Nevolnictví žurnalismu: sloužiti po přednosti tomu „co lidi zajímá““. (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 90)

„Lidé povrchní přece jen vždy, dělej co dělej, bývají spíše obdařeni protivností než půvabem.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 90)

„Umřel T. G. Masaryk. – Jeho veliká osobnost byla z nejhlubších poznatků mého života; měl bych být životu vděčný, že jsem mohl být svědkem takové velikosti. – Na lidské bytosti nemůže věru spočívati žádná kletba, je-li jí možno dostoupiti takových výšin života a činu!“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 92)

„Jsou veliké smrti, bídné, žalostné smrti, lhostejné smrti. – Jako jsou veliké, bědné či lhostejné životy.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 92)

„Nikdy, pravím, jsem nad svou prací neměl pocity sobělibého uspokojení. Naopak, hodně často skleslosti, zdrcení, nikoliv snad z nedokonalých jednotlivostí, ale z nedostatečného celku.
V dobrém obraze jednotlivosti nevytvářejí celek. Celek má vytvářet jednotlivosti!“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 93)

„Člověk má býti šťasten.
Štěstí nachází člověk v ukojení žádostí, nebo se mu ho dostává jaksi nečekaně, jakoby darem. Štěstí skutečné, čisté, štěstí o sobě nezakládá se ani na žádosti ani není nenadálým darem; to štěstí, které nepřichází zvenčí, které je uvnitř v člověku.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 95)

„Umělec – chtěl bych být ujištěn, že všechno, po čem se vztahují mé lásky i smutky, sny a úžasy, je pravdou, je skutečností a že pravdou a skutečností jsou i mé lásky, smutky, sny a úžasy. Že svět není velikým přeludem, že já nejsem bědným přeludem; že není těžkým snem a že je dobrý.
Umělec by měl být velmi, až slepě, až freneticky šťastný, může být velmi nešťastný, těžkomyslný, zděšený, příkrý, ale jen nesmí býti lhostejný! Samotným tak zvaným temperamentem se tu mnoho vážného nevykoná.
Jádro věci je v tom: ilustruje umění pouze tento svět, nebo rozšiřuje hranice našeho duchového světa?
Umění se někdy velice vymyká všednímu pořádku světa. Budiž mu to dovoleno: nenáleží dosti hladce do životní praktiky, ani do těžké životní morálky. Není prostě v hladině životního normálu; vždy spíše hlouběji, anebo výš. Může býti velmi rozumné – hledajíc prostou skutečnost, ale je také velmi exaltované, dohledávajíc se velikosti a krásy života. Umění je přepjaté, protože chce mít skutečností co je v životě téměř neuchopitelné, vznešené a vzácné, krásu, velikost, vyšší význam, divuplnost. Umění je pyšné, vypínavě vzdálené, protože by chtělo být božské; je skromné, prostoduché, i prostosrdečné, moudré, milující, protože chce být převelmi lidské. Spojiti božské s lidským je možno jen za velikých vnitřních konfliktů, jen za veliké harmonie.
Umění jde po boku mythu, jde po boku filosofie; že jeho smyslem není jen napodobení, připadá neurčité, nevěcné, nevěrné. Je v něm víra i rouhání, vysoká ctnost i kacířská neřest, krajní kázeň, zoufalství z nedokonalosti poznání, vysoká bázeň i krajní dobrodružství. A ještě v něm jsou osobní osudy. Proto nemůže být nikdy cele obsáhnuto a pochopeno, proto je stále třeba k velikým uměleckým dílům a osobnostem znovu se vraceti.
Umění nemůže být cele obsáhnuto ani uměleckou historií, ani estetikou, sociologií, psychologií; nemůže být ani měřeno a váženo – musí být cítěno. Není to ovšem dosti exaktní; ale jak jinak, když je na obě strany, směrem dolů ke hmotné skutečnosti a směrem vzhůru od ní ustavičným unikáním – touhou!
Vysoké umělecké dílo je vždycky spíše touhou, vzepětím, než úplnou, uzavřenou, konečnou realisací. Právě tam a v tom, kde realisuje své optimum, míří ještě dál, ještě nad sebe výš.
Umění je projevem lidské šťastnosti, lidské bědnosti i síly; v podstatě projevem nepokoje, vzpínání; krásného, velikého dramatu člověčenství.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 100-102)

„Pohřeb T. G. Masaryka. Velikost nemůže býti pohřbena.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 103)

„Prostý člověk je o sobě v podstatě dobrý – hodně ubohý – a velmi, velmi bezbranný.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 104)

„Není všechno láskou, čemu se tak říkává. Láska předpokládá schopnost lásky: tj. věrnost. Jinak je to jen opojení smyslů, požitkářství, sentimentalita, erotika.
Pocity lásky vzněcují za účasti vnitřní sekrece tělo i ducha. Tělo k životnímu příkazu pohlavního pudu, ducha za životní krásu lásky samotné.
Láska v manželství a v rodičovství je teprve láskou v její celosti.
Obětištěm lásky může být snad někdy spíše příkop nebo hodinový pokoj než postel, ale je lépe, když se děti rodí spíše na posteli než v příkopě.
Těla se v lidech milují častěji než duše. Kdo ve svém životě poznal třeba sto žen, možná že vůbec v tomto svém životě nepoznal lásku.
Soulož jakožto prostředek proti nudě je věcí zrovna tak všední, šedivou, jako nuda sama.
Zvířecí chtíč a faunská vilnost jsou v podstatě čistší věc než poměr regulovaný a provozovaný s pomocí antikoncepčních prostředků.
Není třeba nazývati pohlavní rozkošnictví šmahem láskou. Erotika je zaháněním nudy, láska je osudem.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 106)

„I když nedomyslím, nezodpovím! ale už v tom, některé otázky aspoň si položiti, postaviti se před ně, je téměř vše.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 107)

„Umění zajisté směřuje za dokonalostí. Ale dokonalosti se nedosáhne suchou cestou. V umělecké dokonalosti jsou složky vysoké vášně a milosti, kterých nelze ze sebe vyprodukovati, vydříti žádnou školskou nebo řemeslnou cvičeností.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 109)

„Ne mistrovství, ale tajemství je to, co dělá vysoké umělecké dílo.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 109)

„Přináší-li opojení, opilost co vzácného, tedy jedině touhu po poznání vrcholné hodnoty jasnosti.
Opilost přivozuje sugesci jakéhosi velikého splývání všech věcí a stavů, které se jeví jako by bylo velikou jednotou.
Skutečná jednota je individuální smrt.
Svět prožívám jen sebou. Rozvinutím sebe, ztracením sebe. –
Pravda není v opojení; pravda je v jasnosti. Ale té jasnosti má předcházet opojení.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 112)

„Jsme, my lidé, strašně křehcí. Jak by nás tolik věcí nelámalo?“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 112)

„Poznávat smrt bez lásky toť holý děs. Poznávat život s láskou, toť množství blaha a množství děsu. Poznávat život bez lásky je lidské hovadství.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 115)

„Nesmíte v bližním spatřovati jen a jen konkurenta.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 117)

„Pro koho toto píši? Pro sebe? – Nač! Život se nepíše; žije se. – Pro jiné? Tím méně! Píši to jako když se křiví větve stromů.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 126)

„Nezabývati se sebou a zabývati se jinými, jejich schopnostmi a výhodami, jejich nevýhodami a slabostmi, provozovati psychologii těch druhých, je myšlení spíše věcné, praktické, politické a obchodní.
Zabývati se věcmi nepraktickými nemusí býti v každém případě sebepřeceněním.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 126)

„Protože kloužeme po povrchu, snadno padáme.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 127)

„Může se člověk sám sebou zabývati, přemýšleti o sobě? – Musí, jestli si v sobě nelibuje a sebe nepřeceňuje!“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 128)

„Prostota je rozumnější než chytrost. Prostota a přemýšlivost je nejlepší ze všeho. Materiální zájem na životě je zatrápeně úzkým zájmem – nestojí to dosti za to žití něco, co nevykládá život, co není dosti životem, nýbrž jen nějakým plánem, způsobem, praktikou. Na něco takového se člověk , bytost tak šťastná a tragická, vůbec nemá propůjčit. – Člověku ovšem lze prosperovati, okrádaje se přitom v jádře o život, ale hmotná prosperita přece není smyslem lidské bytosti!
Okus života, pojez života, nasyť se životem! Ale dělej co dělej, nezařídíš se v něm natrvalo! Není třeba pachtit se tak ze všech sil za situací a pohodlím.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 134)

„Nebát se újmy, v tom je síla. Nepotvrzovat si svou životní hodnotu životním úspěchem, v tom je životní skromnost i hrdost. Nepřehlížeti měřítka co je veliké a malé, vážné a nepodstatné, v tom je životní pohled. Neomýliti se v těchto věcech, v tom je životní přímost.
Na mně nezáleží. Záleží na tom, co bych měl jako člověk bráti vážně. Nezáleží na tom, jestli jsem to někam přivedl. Záleží na pravdách; ty trvají, i když já jsem selhal. Nejsem z těch, kteří chtějí učiti životu, ale nedám si vzíti, abych o něm nepřemýšlel. Všechno mi praví, že život je třeba bráti vážně. Rozhodně není jen výhodnou příležitostí pro žádostivce a jeho zisky nejsou výhradně na straně aktiv.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 135)

„Co bych vlastně chtěl? – Moci jednou prožít venku jaro a podzim v přírodě, v přemítání. Cele se vysloviti. Nelitovati, že přijde konec, svého života.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 137)

„Máš o sobě co přemýšleti; ale pamatuj, že jiní nemají o tobě přemýšlet!“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 139)

„Důležitější než to, že žijeme, mělo by často pro nás býti to, že zemřeme!“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 143)

„Umělce, proti kýčaři a uměleckému řemeslníkovi, definuje vždy určitá a to velmi silná dávka subjektivnosti (osobnosti).“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 154)

„Umění musí být umělci osudem, nikoliv živností.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 155)

„Musíš se žádati od sebe sama, ne od těch druhých.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 157)

„Není dnes radostno býti člověkem. A ještě těžší je to pro příslušníka malého národa, který je násilněn, který je prodáván.
Koncem tohoto měsíce září 1938 – zčásti bojovník, částí Jeremiáš.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 161)

Psáno do mraků. 1936-1939 (1)

„Ba ne, umění není „služba“ (zákazníkovi, tím méně ve smyslu dokonce nějaké oběti!). – Umění je osud.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 11)

„Sebespása. Stálost v sobě; spočívati v sobě. Kotviti v sobě, býti sám v sobě svou lodí, svým mořem. – Pracovati na sobě. Trvale si nedůvěřovati, trvale v sobě spoléhati.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 15)

„Více zla pochází z lidské lhostejnosti než z přímé zloby.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 15)

„Řemeslné požadavky umění. Žádná starost: kolik umění, tolik i přirozeného řemesla! Ovšem – čím víc jenom řemesla, tím méně umění.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 17)

„Netvoří se z chvilkové inspirace. Z ustavičného napětí.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 17)

„Předváděti se. Skutečný umělec se nepředvádí: jest.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 18)

„Rozhřešení života. Lidé hledají míru své jistoty v míře svých požitků, ve své schopnosti a možnosti požitky získávati a konsumovati.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 24)

„Živit se v tomto světě není to nejtěžší; ba je to téměř to nejsnazší, dělat to, co se nějak žádá, běžně potřebuje, a ne to, co bych nejbytostněji (totiž nejpoctivěji) chtěl dáti sám. Bývá těžké, nemožné, žíti svým nejvlastnějším a celým životem a uživiti se při tom.
Je snažší vyhovět úlohám a povinnostem uloženým technikou života, umístit se v životě tím, co se na člověku žádá, čím přijde za tu obživu vhod; těžké, téměř nemožné tím, co by žádal sám na sobě, co by si mravně a bytostně uložil sám.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 29)

„Ve svém malování nehledám nějaké obecnější jistoty; jenom svou osobní možnost.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 30)

„Pracovat, tvořit z rozkoše – muky – úžasu – ne z ambice.
Vášeň, která je v světle i v tmě, ale jen ne siláctví smyslů, jen ne okázalost řemeslné techniky!“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 31)

„Osobnostní stránka v umění je v něm hned už i jeho stránkou mravní.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 31)

„Peníze jsou hnací, produktivní silou korupce.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 34)

„Nepovažovati své slabosti za vášně.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 37)

„Musím přijímati život se vším všudy, ale neuznávám ho ve všem všudy.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 38)

„Umění je více nepokoj než jistota: vždycky je v něm veliká složka touhy.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 39)

„Jsem zmatený? Probůh, jak bych nebyl?! (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 41)

„Žíti životem ještě není všechno: životem se i přemýšlí.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 41)

„Duševní potřeby většiny lidstva: když ne už náboženství, tedy chtivost sensace: noviny, sportovní fandění, film, opereta, šlágry; když ne vzdání se sebe v pokoře, tedy v zábavě: bavící se davy spásají trávu dne.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 42)

„Osobnostní rysy umělců: skromnost, plachost, osamocenost, dětinství, entusiasmus; citlivost, nedůtklivost, nedotýkavá pýcha. – Jde přece o zveřejněné soukromí. Osobnostní rysy kýčařů: neskromnost, dotěrnost, živnostnictví, jarmarečnictví, póza. – A nejde přece o nic.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 43-44)

„Umění je umělcům nutností, ale nikdy ne podnikatelstvím. Investovati šikovnost s nadějí na výnos náleží spekulantům. Umělec nasazuje vše, co je jeho, ale nikdy nespekuluje. Jen s frappující, poutavou prostředností (i podprostředností) je možno s úspěchem spekulovati.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 45)

„Jsem člověk rozumný: resignující. – Oho! Ptáš se, a kdepak je aktivnost? – Nu přece v té resignaci!“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 46)

„Člověk, umíraje, je mezi živoucími sám; je vůbec mnoho sám.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 50)

„Opravdivý život člověka je jeho život vnitřní, jeho faktickým životem je život vnější. Rozpor mezi tím dvojím je plodný, trýznivý i tragický.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 53)

„Může-li člověk vydržeti sám v sobě, spotřebovávati sama sebe a míti ještě něco pro jiné?“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 54)

„Spěch a přetíženost moderních časů: říkává se tomu aktivita, služba tomu, onomu; ale jen si při tom nedoznati, že vlastně jsme obětí toho a onoho.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 54)

„Tragika těchto časů. Povrchnost této lidské hromady, která nedovede ani mluviti, ani mlčeti. (Počínaje od novin.)“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 54)

„Samota? Ano!! Ale naprosto ne vnitřní prázdnota, vnitřní opuštěnost!“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 56)

„Úspěch a kariéra v umění. – Něco, co s vnitřní nutností umění v podstatě vůbec nesouvisí.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 57)

„Kýč mluví k davu, umění k jedincům.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 57)

„Nářek života: tiše! neslyšíš? (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 58)

„Ze dvou různých mínění vítězívá vždycky spíše to hlučnější.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 59)

„Umění nemá v dnešním stavu světa žádné obecnější poslání. Tomuto stavu světa docela postačuje, že mu slouží zábavní průmysl a kýč.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 59)

„Nechtěl jsem na světě nic dobývati, mimo sebe. Zemru chudý.
Zemru chudý; ale ne nevyžitý; dosti naplněný, třebaže ještě lačný; dosti opotřebovaný, unavený. Dosti zralý. Dosti vymezený. A ukončený.
Dosti ukončený. Dělej co dělej, nepřekročíš své meze. Ale aspoň k nim beze zbytku dospěti!“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 61-62)

„Přílišná chtivost, sprostota, omezenost, když se s nimi potkám, mne odzbrojují. Zasluhovaly by odpravení, ne boje.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 62)

„Režírovati svůj život znamená dělati ze svého života pouhou materii ke kariéře, nebo protivné libreto. Velmi povrchní a zároveň velmi nemravné; ale ovšem se to považuje za velikou a záviděníhodnou šikovnost.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 64)

„Projíti životem – a dospěti nakonec ke smrti – je sladké, strašné a – naprosto jisté. K čemu na tohle mazanost?“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 65)

„Smysl života většiny Evropanů: nechápati život, znehodnocovati život a míti se přitom dobře.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 65)

„Člověk je si vždycky spíš vědomý svých individuálních útrap, než své surovosti vůči těm druhým.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 65)

„Škoda, že všichni umřeme, kdo jsme dnes živi, kdo jsme dnes živým a přítomným světem! Čím bude pak svět bez nás, viďte?“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 66)

„Červen – červenec 1937. Válka visí na nitce, ve světě nic, nic než tíseň a nejistota… Zatracený požadavek, činiti život otázkou důvěry!
Míním jedenkaždý náš život osobní. To ostatní půjde i bez naší důvěry dál.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 75)

„Životní praktika. Udělati si život co nejlacinější, sama sebe prodávati co nejdráže. – V podstatě zlodějský kšeft.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 80)