Tím, co samojediná znamenala...

„Za měsíc po procesu s Nechanským byl dne 31. května 1950 zahájen nejkřiklavější proces s demokratickou opozicí, dr. Milada Horáková a druhové, jakýsi civilní protějšek likvidačních procesů s demokratickými vojáky od Píky po Nechanského. Byl veden novou justiční metodou tzv. „svodek“, zahájenou příchodem do ministerstva spravedlnosti Gottwaldova zetě, dr. Čepičky, a vznikem státního soudu na podzim 1948: 1. „svodka“ znamená umělé konstruování provinileckých skupin amalgamací lidí, kteří spolu třebas ani konspiračně nesouviseli, ale dopustili se totožně kvalifikovatelného přečinu; 2. proces inscenuje a ze zákulisí řídí nikoliv jakákoliv instance soudní, nýbrž politická, zde UV KSČ, jež v spolupráci se Státní bezpečností rozhodne předem o výši trestu, takže předseda senátu, prokurátor, obhájce, experti a svědci, případně i sami obžalovaní jsou pouhé figurky, svolní herci vypracovaného a dodaného procesního libreta; obžalovaní znají nazpaměť otázky, jež jim budou položeny, i svoje odpovědi a přiznání, a odříkávají je v předem vynuceném znění až po formu a stylové detaily; 3. proces je venku provázen bombastickou tiskovou kampaní a organizovaným rozjitřením veřejného mínění objednanými projevy nenávisti k viníkům (a v tomto případě zjednané rozjitření dostoupilo stupně nepříčetného běsnění). Znásilnění spravedlnosti dostoupilo tentokrát v oblasti občanského soudnictví podle stalinských vzorů vrcholu, na němž se pak dlouho udrželo. Bylo proč se vynasnažovat. „Proces proti vedení záškodnického spiknutí proti republice a jejímu lidu“ měl zatlapat do bahna a definitivně zhanobit celou první republiku včetně národního odboje. Amalgam měl nejširší možné rozpětí, celou „státotvornou“ starou vlast: sedm národních socialistů, lidí po výtce „hradních“, oddaných masarykovců, pak benešovců (dr. Horáková – smrt, dr. Josef Nechvátal – doživotí, dr. Jiří Hejda – doživotí, stařičká veteránka lidových táborů a dávná předačka českého Ženského hnutí senátorka Fráňa Zemanová – 20 let, František Přeučil – doživotí, Jan Buchal – smrt, poslankyně Antonie Kleinerová – doživotí), dva sociální demokraté (univ. Prof. Dr. Zdeněk peška – 25 let, Vojtěch Dundr – 15 let), dva katoličtí lidovci (dr. Jiří Křížek – 22 let, dr. Bedřich Hostička – 28 let), dokonce dva komunističtí disidenti-trockisté (dr. Oldřich Pecl – smrt, Záviš Kalandra – smrt). Velkou postavou procesu byla dr. Horáková. Tím, co samojediná znamenala, povýšila proces a v něm svůj osud na Symbol: neboť tato žena byla hned z prahu války účastnicí odboje, členkou PVVP, spoluautorkou programu Za svobodu, nové koncepce osvobozené československé státnosti jakožto sloučení demokratického humanismu s ideou sociální spravedlnosti bez cizích vzorů, jen z národních tradic ze zamyšlení nad největší katastrofou lidských dějin a nad smyslem kultury. V srpnu 1940 zatčena gestapem, ale nacisté jí nedali smrt: 15 let žaláře. Po válce se stala místopředsedkyní Svazu osvobozených politických vězňů. Jakožto členka strany národních socialistů od roku 1929, svých osmadvacíti, a nakonec předsedkyně nadstranické Ženské národní rady, vyšla z poválečných voleb 1946 jako poslankyně své strany a brzo předsedkyně zahraniční komise strany. Přesvědčená stoupenkyně zahraničně politické linie Benešovy a Jana Masaryka. A po skonu Jana Masaryka se dne 10. března 1948 demonstrativně vzdala poslaneckého mandátu, nikým nenapodobena! Jenomže neutekla, ač by ji dr. Arnošt Heidrich byl rád z jara 1948 vzal s sebou: od února 1948 měl ve své úřadovně generálního tajemníka ministerstva zahraničí odposlouchávací zařízení, o němž věděl, uprchl sám, když zvěděl, že bude do několika dní zatčen. Neutekla, a v bezmezné bezradnosti poražených stran se dostavila v září 1949 na schůzku národních socialistů, sociálních demokratů a lidovců na faru ve Vinoři; došlo k ní z podnětu stařičkého Vojty Beneše, prezidentova bratra (jemuž zanedlouho „strana a vláda“ dovolily odejít strávit zbytek života k příbuzným do USA!). Byly tam přítomným sděleny i vzkazy a situační světově-politické rozbory vždy beznadějně omylných Zenkla a Ripky, tč. v pařížském bezpečí. Hned 27. září byla Horáková ve svém bytě zatčena; její manžel, zatýkaný spolu s ní jako kdysi gestapem, utekl druhým východem koupelny na zahradu, dva měsíce se skrýval v bytu spoluodbojáře z PVVZ přítele Maryšky, byl dopraven na hranice do vesnického mlýna a zaměstnán v něm jako stárek; a z něho teprv přes hory, a do USA; tam nedávno (1976) zemřel. Ve vlasti zůstalo, opuštěno, dítě Jana; matku spatřilo v životě už jen jednou, den před popravou ve vězení, ale nesmělo ji ani políbit ani jí podat ruku; žije dnes (od 1968) v nové otcově vlasti. Obžalovaní se dověděli, z čeho jsou viněni teprve před soudem. Jaký to byl – za předsednictví dr. Karla Trudila, v prokurátorském vedení dr. Urválka a pod žalobou dr. Juraje Viesky – soud! Sešli jste se, abyste se upevnili v svém nesouhlasu s únorem; ale únor by mohl být zvrácen jen válkou: ergo jste připravovali novou světovou válku! Toužili jste po nátlaku západních států; tam se střílí do dělníků: ergo jste byli pro střílení do dělníků! Přijali jste zprávy od Ripky, jenž před válkou v Praze jednal o střední Evropě s Ottou Strasserem: ergo jste hodlali spolupracovat s bývalými esesáky! Byla jste pro organizaci osvobozených středoevropských států: ergo jste byli proti Sovětskému svazu; ergo jste souhlasili se smrtí vlastních dětí v nové vojně! Stýkal jste se, Kalandro, s anglickou hlasatelkou československého rozhlasu Bakerovou a Američanem Danielem Benediktem, šéfem dobročinné organizace Care pro potravní dary do Československa a v roce 1929 sekretářem Tráckého v emigraci: ergo jste trojnásobným cizím špiónem, pro Anglii, pro USA, pro IV. Internacionálu! „V roce 1936 jste kritizoval Moskvu“ (pro moskevské procesy). „To byl začátek – a toto je konec.“ Kalandra, ironicky: „Ano, pane prokurátore!“ A proto smrt, smrt, smrt, smrt. Přivedou svědčit někdejšího zahraničního odbojáře, Ženevana dr. Kopeckého, z vězení dokonce Vávru-Staříka z procesu s Chocem, má zahanbit Fráňu Zemanovou; ale babka slyšela o Chocovi jen z novin. Před několika měsíci, v červenci 1948 v počátcích „studené války“, soudili v USA dvanáct komunistických předáků za protistátní spiknutí v cizích službách, maximem trestu bylo pět let, třetina minimálního v procesu se skupinou Horákové; odsouzeným bylo zamítnuto vystěhovat se do SSSR, pak by trest odpadl: nabídku žádný nepřijal! České odsouzence vyvedli k popravě dne 27. června, Miladu Horákovou jako poslední. A snad to nebylo ani bestiální zostření, snad to byl účinek zoufalé naděje samotných katů z vězeňské správy: co nejdéle odsunout výkon, získat minutu, ještě další minutu, ještě jedinou poslední minutu, což zazvoní-li za vteřinu telefon – Horáková dostala milost! Neboť poprvé v dějinách Československa tu pro politiku popravována žena! Vysoce národně zasloužilá. Obhájci vůbec ve výkon rozsudku nevěřili. Žádost o milost ovšem podali. Proti rozsudku protestovali britská vláda, Churchill, arcibiskup z Chanterbury, paní Eleonor Rooseveltová. Nadarmo. Katové si byli jisti souhlasem národa. „Schvalovací akce“ se zdařila triumfálně: tisíce adres, listů, rezolucí z organizací, dílen, závodů, škol, žádajících nejvyšší trest pro rozvratníky, odpovídajících „údernickými směnami“ na zločiny „třinácti nejhnusnějších a nejpodlejších zrádců našeho národa“, „spojených bezmeznou nenávistí k republice a jejímu lidu“ (Urválek). Na soudní zasedání se valí pozvané delegace z fabrik. Svaz osvobozených politických vězňů, vedený teď proslulým poslancem Janem Vodičkou, Maryškou někdejší Medkovy legionářské hry, exřezníkem pražských jatek. „My, ženy a matky z Třebechovic po Erebem.“ Sokol Tyršova kraje. Mladoboleslavská automobilka. Vítkovické železárny. Konference družstev. Sterá JZD, pionýři, nemocnice. (…) Jak pěkně to zní, třebas to přiběhlo na hyeních tlapách: „Záviše Kalandru měli už dávno pověsit na klandru…, Příšerný profil Horákové,… při zdánlivé kultivovanosti nízce hrubá a politickým morem nakažená tvář…, Zlotřilá chamraď zavilých zločineckých typů nejprohnanějších podlidí…“, samé citáty z Května (čís. 24/1950), nového orgánu naší nadějné mladé literární generace. Vyšeptale stárnoucí komediant E. F. Burian uvede v D50 honem svoje „Pařeniště“, hru o profesorovi, jehož žena propadne bandě intelektuálských zrádců, najdi si tam Horákovou, a v cynickém sociologovi Fiedlerovi Kalandru.“

(Černý, Václav: Paměti III. 1945-1972, s. 332-335)

Poslední dopis Milady Horákové

Dnes je tomu devětapadesát let od popravy Milady Horákové. Výkon trestu byl proveden 27. června 1950 na nádvoří věznice Státního soudu v Praze. V 5.32 hod. převzal popravčí mistr Miladu Horákovou, svůj výkon oznámil v 5.38 hod. a lékař potvrdil smrt v 5.43. hod.

V roce 1990 byly publikovány dopisy Milady Horákové z Pankrácké věznice adresované jejím nejbližším: otci, dceři, sestře a dalším.
Tyto dopisy svědčí o obrovské morální síle Milady Horákové a její poslední slova před popravou jsou dokumentem lidské tragédie. A také velikosti.
Tyto dopisy jsou strašným svědectvím o zrůdnosti XX. století.
Tyto dopisy jsou zdrcující četbou. Dávám sem ten poslední, datovaný dnem popravy.



Moji nejmilejší,

ještě několik slov. Měla jsem z našeho setkání nesmírnou úlevu. Jen Věruška mi velmi leží na srdci a to budoucí, co vymění svůj život za život můj. - Je to zvláštní shoda okolností; když se měla narodit Jana, udělala jí místo na světě naše máma. Teď dělám tu výměnu životů zase já. Milovaná, předrahá sestřičko moje, budeš maminkou, někdo, kdo uvidí nový svět, se hlásí o své právo. Musíš pro něho a jen pro něho teď žít. Nedej mu do vínku srdce a nervy zatížené smutkem a jeho dekadencí. Přiveď na svět celého, zdravého a krásného člověka s pevnými nervy. Ať to bude děvče, nebo hoch, musí to být bojarský junák! Prosím Tě, Věruško, na kolenou, chraň ho, kvůli mně a pro lepší příští. Modlím se v těchto posledních chvílích za Tebe a šťastnou Tvou těžkou hodinku matky. Budeš mít teď dvě děti. Vás ostatní prosím: teď všechno pro ten nový život: Pepíčku, tolik na Tebe spoléhám. Jano, jsi statečné děvče - mám z Tebe radost - jen uplatni svoji statečnost za to, co buduje, a ne za to, co boří. - Jsem úplně klidná a připravená. Byl u mne pan farář, a i když nemohl přijít dr. Kučera, bylo mi to velikou posilou - prosila jsem jej, aby také a hlavně Vám věnoval teď svou pomoc. Opřete se o vše, co Vás chce a může podržet. Žijte, žijte! Jste taková krásná trojice. Dědeček přijde časem také o svou bolest - buďte s ním! Maminka Horáková se opře o svou víru. Má děvčátka ze Sadské, Věrka, Anička, Boženka, budou také s Vámi. Co Vás je, já jsem sama a musím si také pomoci. - Nikdy jsem nepochybovala o Vaší síle, ale překvapili jste mne. Bude to ještě bolet chvíli, ale pak už stále méně a méně. Jděte na louky a do lesů, tam ve vůni květů najdete kousek mne, jděte do polí, dívejte se na krásné a všude budeme spolu. Dívejte se na lidi kolem a v každém se něčím obrazím. Nejsem bezradná a zoufalá - nehraji, je to ve mně tak klidné, poněvadž mám klid ve svém svědomí. - Vyžádejte si dopis, který jsem Vám napsala, a v něm je celý můj odkaz. Je jen pro Vás, alespoň něco v životě, co patří pouze Vám a těm, které mám tolik ráda. Všechno se mi v posledních chvílích zdá jako neskutečné, a přeci počítám už jen minuty. Není to tak zlé - jen o Vás teď jde, ne už o mne. Buďte silní! Mám Vás tolik ráda a taková láska se přece nemůže ztratit, rozplynout. Nic se na světě neztrácí, všechno nějak vrůstá dál a ožívá znovu. - Jděte vždy jen s tím, co je blízko životu. Držte se jeden s druhým a opírejte se navzájem! Znovu opakuji: ten nový, blížící se život mne ohromně vyrovnal. - Mám už dohráno opona se spouští, ale už se zase nový kus začíná. Ať je v něm však jen slavný a vítězný hrdina - žádná už tragédie! Mám Vás tolik, tolik ráda. Líbám Vás a tisknu. Jsem v mysli a modlitbách jen a jen u Vás. Hrála jsem to snad špatně, ale myslela jsem to poctivě. To mi můžete věřit. Jsem pokorná a odevzdaná do vůle Boží - tuto zkoušku mi určil a já jí procházím s jediným přáním: abych splnila zákony Boží a zachovala své čestné lidské jméno. Neplačte - neteskněte moc - je mi to takhle lepší než pozvolna umírat. Dlouhou nesvobodu už by mé srdce nevydrželo. Takto se rozletím zase do polí a luk, strání a k rybníkům, na hory i v nížiny. Budu zase nespoutaná, a ten klid a mír. Dejte mi ho - bylo toho tolik, co bylo nutno překonávat - chci už jít. Nebraňte mi svým nářkem. Musíte teď žít také za mne. Líbám Vás, líbám. S Bohem - vrátím se ve Vašem synovi nebo dceři. Už se zase vidím nově na světě. Bůh Vás posilni a teď abyste dobře to dítě postavili do světa. Janičko, miláčku, dceruško. Věro, sestřičko má, Pepíčku, táto můj, babinko, holčičky Věro, Aničko, Božko a Ty můj zatoulaný, drahý, jediný, krásný muži. Cítím; stojíte tu se mnou. Teď ještě pevný ruky stisk. - Ptáci už se probouzejí - začíná svítat. Jdu s hlavou vztyčenou - musí se umět i prohrát. To není hanba. I nepřítel nepozbyde úcty, je-li pravdivý a čestný. V boji se padá, a co je jiného život než boj. Buďte zdrávi! Jsem jen a jen Vaše

Milada

(Praha - Pankrác věznice; 27. VI. 1950, 2.30 hod.)

(Horáková, Milada: Dopisy Milady Horákové. Pankrác 24. 6.-27. 6. 1950)

Platforma

„Před rokem mi umřel otec. Nevěřím teorii, podle níž se stáváme doopravdy dospělými po smrti rodičů; doopravdy dospělými se nestáváme nikdy.“ (Houellebecq, Michel: Platforma, s. 11)

„Estetické a politické otázky nejsou moje věc; není na mně, abych vymýšlel nebo přijímal nové postoje ke světu; vzdal jsem se toho současně s tím, jak se mi ohýbala ramena a mou tvář prostupoval smutek.“ (Houellebecq, Michel: Platforma, s. 20)

„Ženy jsou opravdu srdečné, říkal jsem si, když jsem nastupoval do vlaku do Cherbourgu; dokonce i v práci tíhnou k vytváření citových vazeb, těžko se pohybují v citově vyprázdněném světě, taková atmosféra nesvědčí jejich rozkvětu.“ (Houellebecq, Michel: Platforma, s. 22)

„Pak jsem stárnul a přitom bez úhony přihlížel následným politickým změnám. Byl jsem zdvořilý, bezproblémový, ceněný nadřízenými i kolegy; kvůli nepříliš vřelé povaze se mi však nepodařilo navázat skutečná přátelství.“ (Houellebecq, Michel: Platforma, s. 27)

„Znechuceně jsem na sebe pohlédl do zrcadla v koupelně: můj křečovitý obličej byrokrata ostře kontrastoval se zbytkem; celkem jsem se naprosto podobal tomu, čím jsem byl: čtyřicetiletým úředníkem, co se pokouší přestrojit za mladého po dobu dovolené; bylo to skličující.“ (Houellebecq, Michel: Platforma, s. 38)

„Valérie se ke mně otočila. Málem jsem dostal chuť ji vzít za ruku; bez konkrétního důvodu jsem to neudělal. Loď se úplně zastavila: procházeli jsme krátkou věčností šťastného odpoledne.“ (Houellebecq, Michel: Platforma, s. 42)

„Spatřil jsem opět otce přibitého k posteli, sraženého náhlou depresí – strašlivou u tak aktivního člověka; jeho přátelé horolezci stáli v rozpacích kolem něho, bezmocní proti tomu zlu. Jednou mi vysvětlil, že tolik sportuje proto, aby se otupil, nemusel myslet. Podařilo se mu to: byl jsem přesvědčený, že se mu podařilo životem proplout bez jediného skutečného zamyšlení nad lidským údělem.“ (Houellebecq, Michel: Platforma, s. 57)

„Můj otec umřel koncem roku 2000; dobře udělal. Jeho existence se tak bezezbytku vešla do 20. století, jehož byl nestvůrně výmluvnou součástí. Sám jsem průměrně přežíval. Byl jsem čtyřicátník, tedy na začátku čtyřicítky, bylo mi přece jen teprve čtyřicet; byl jsem zhruba na půli cesty. Otcova smrt mi dávala určitou volnost; ještě jsem neřekl poslední slovo.“ (Houellebecq, Michel: Platforma, s. 73-74)

„Sami sebe si uvědomujeme ve vztahu k druhým; právě proto je vztah s druhými nesnesitelný.“ (Houellebecq, Michel: Platforma, s. 76)

„Vždycky můžeme chytračit, dělat, jako že jsme v životě něco pochopili, nic to nemění na tom, že život spěje ke konci. Můj osud byl podobný jeho, sdíleli jsme stejnou prohru, přesto jsem nepociťoval žádnou aktivní vzájemnost. Chybí-li láska, nic nemůže být posvěceno. Pod kůží víček se pojí světelné skvrny; jsou vidiny, a jsou sny. Nic z toho se už člověka netýká, ten očekává noc; noc přichází. Zaplatil jsem dva tisíce bátů číšníkovi, který mě odvedl ke dvojitým dveřím vedoucím do poschodí. Sin mě držela za ruku; hodinu nebo dvě se mě pokusí udělat šťastným.“ (Houellebecq, Michel: Platforma, s. 98)

„Než jsem si uvědomil, že nemám prezervativ, už jsem byl v ní a jezdil naplno. Podle zpráv Lékařů bez hranic je třetina thajských prostitutek HIV pozitivních. Přesto nemůžu říct, že by se mě zmocnila hrůza; jenom mě to lehce otrávilo. Nic naplat, tyhle kampaně na ochranu proti AIDS jsou naprosté fiasko.“ (Houellebecq, Michel: Platforma, s. 98-99)

„Nepřicházelo v úvahu, abych se znova setkal s Valérií u snídaně nebo na pláži. Jsou věci, které udělat můžeme, a jiné, co se jeví příliš obtížné. Postupně se příliš obtížným stává vše; a to je ve zkratce život.“ (Houellebecq, Michel: Platforma, s. 109)

„A tehdy jsem si se sladkou nevěřícností uvědomil, že Valérii zase uvidím a že pravděpodobně budeme šťastní. Bylo to příliš nečekané, takové štěstí, chtělo se mi plakat.“ (Houellebecq, Michel: Platforma, s. 118)

„Měla pravdu; byl jsem šťastný, vzpomínám si na to. Jistěže se vždycky najdou různé záležitosti, řada nevyhnutelných problémů, strádání a smrt, samozřejmě. Přesto když si na oněch několik měsíců vzpomenu, mohu to dosvědčit: vím, že štěstí existuje.“ (Houellebecq, Michel: Platforma, s. 134)

„Zvykáme si na izolaci a nezávislost; není to nutně dobrý zvyk. Kdybych chtěl prožít něco jako manželskou zkušenost, přišla každopádně pravá chvíle. Pochopitelně jsem znal nevýhody takového řešení; věděl jsem, že touha se v zavedeném páru otupuje rychleji. Jenže se otupuje tak jako tak, to je zákon života; a možná potom lze dosáhnout zcela jiného splynutí – hodně lidí si to v každém případě myslelo. Tedy onoho večera moje touha po Valérii nezmizela ani náhodou. Než jsme se rozloučili, políbil jsem ji na ústa; široce rozevřela rty a úplně se polibku poddala.“ (Houellebecq, Michel: Platforma, s. 146-147)

„Není pravda, že lidé jsou jedineční a každý si v sobě nese nezaměnitelnou výjimečnost; ve svém případě jsem každopádně žádnou stopu výjimečnosti nepozoroval. Je většinou marné unavovat se rozlišováním individuálních osudů a charakterů. Myšlenka jedinečnosti lidské osobnosti je stručně řečeno jen nabubřelá absurdita. Na vlastní život si vzpomínáme, píše někde Schopenhauer, o něco víc než na dávno přečtený román. Tak je to: jen o trochu víc.“ (Houellebecq, Michel: Platforma, s. 148)

„Před Valérií jsem vlastně nepoznal jedinou holku, která by sahala aspoň po kotníky thajským prostitutkám; možná jsem něco cítil se šestnáctiletými nebo sedmnáctiletými dívkami, když jsem byl hodně mladý. V kulturních kruzích, kde jsem se pohyboval, to však byla skutečná katastrofa. Ty holky se vůbec o sex nezajímaly, pouze o svádění – a to ještě elitářské, trash, ujeté, které nemělo s erotikou nic společného. V posteli pak nebyly schopné vůbec ničeho. Nebo k tomu potřebovaly fantazie, únavné, kýčovité scénáře, že pouhá zmínka o nich mě odpuzovala. Nepochybně rády o sexu mluvily, bylo to dokonce jejich jediné téma; neměly však v sobě žádnou smyslnou nevinnost. Muži nebyli mimochodem o nic lepší: taková už je vůbec francouzská povaha, mluvit při každé příležitosti o sexu a nikdy nic neudělat; ale začínalo mě to vážně tížit.“ (Houellebecq, Michel: Platforma, s. 168)

„Úkolem turistických zařízení je za určitý poplatek a po určitou dobu udělat lidi šťastnými. Dosáhnout tohoto cíle může být snadné i nemožné – záleží na povaze lidí, nabízených službách a jiných faktorech. Valérie si svlékla kalhoty a halenku. Natáhl jsem se na druhou půlku postele. Ještě že existují sexuální orgány, nevysychající zdroj rozkoše. Bůh, který způsobil naše neštěstí a stvořil nás pomíjivými, ješitnými a krutými, nám zároveň poskytl tuto chabou formu náhrady. Čím by byl život, kdyby čas od času nebyla trocha sexu? Marným bojem s tuhnoucími klouby a zubními kazy. To všechno je navíc neskutečně nezajímavé – kolagen, jehož vlákna tvrdnou, plak usazující se v dásních. Valérie roztáhla nohy nad mými ústy.“ (Houellebecq, Michel: Platforma, s. 171-172)

„Několik metrů před námi vlny zvolna olizovaly písek; všechny zvuky utichly. V bungalovu jsem se vysvlékl a počkal v posteli na Valérii. Vyčistila si zuby, svlékla se a lehla si vedle mě. Přitulil jsem se k jejímu nahému tělu. Položil jsem jí ruku na prsa, druhou na podbřišek. Něha.“ (Houellebecq, Michel: Platforma, s. 177)

„Právě to je u tebe úžasné: těší tě dávat rozkoš. Dávat tělo jako zdroj rozkoše, nezištně potěšit: to už zápaďáci neumí. Naprosto ztratili smysl pro dávání. Můžou se přetrhnout, ale už nejsou schopní prožívat sex jako přirozený. Nejenže se stydí za svoje tělo, které nedosahuje standardů porna, ale ze stejných důvodů je už vůbec nepřitahuje ani tělo druhého. Není možné se milovat bez určitého odevzdání, bez aspoň dočasného přijetí stavu závislosti a slabosti. Citové vzplanutí a sexuální posedlost mají stejný původ, obě vycházejí z částečného opuštění vlastního já; není to oblast, kde se dá realizovat, aniž se ztratíme. Stali jsme se chladnými, rozumnými, příliš si uvědomujeme svou individuální existenci a svá práva; hlavně se chceme vyhnout odcizení a závislosti; navíc jsme posedlí zdravím a hygienou: to skutečně nejsou ideální podmínky pro lásku. Došli jsme tak daleko, že profesionalizace sexuality na západě se stala nevyhnutelnou. Samozřejmě existuje taky SM. To je čistě intelektuální svět s jasnými pravidly a předběžnou dohodou. Masochisti se zajímají jen o vlastní pocity, snaží se zjistit, kam až můžou zajít v bolesti, trochu jako extrémní sportovci. Sadisti jsou jiní, vždycky jdou co nejdál, touží ničit: kdyby mohli mrzačit nebo zabíjet, dělali by to.“
„Nechci na to už ani pomyslet,“ řekla a roztřásla se, „fakt se mi to hnusí.“
„Protože jsi zůstala sexuální, živočišná. Vlastně jsi normální, nepodobáš se tak úplně zápaďačkám. Organizované SM se svými pravidly může oslovit jen vzdělané, mozkově založené lidi, které sex už úplně přestal přitahovat. Všem ostatním zbývá jediná možnost: porno, profesionálky, a pokud chtějí skutečný sex, země třetího světa.“ (Houellebecq, Michel: Platforma, s. 196-197)

„Dokud neodešla, jenom jsem sledoval, jak přechází po místnosti, vstává a zase si sedá. Když se to tak vezme, nebylo na tom nic zvláštního, vlastně to bylo zcela prosté, ale měla to, bez nejmenších pochyb. Zkřížila nohy: v horní části stehen se objevil tmavší proužek, kontrastně zvýrazňující extrémní tenkost nylonu. Zkřížila je dál: o něco výš se ukázal černý krajkový pruh, pak sponka podvazků, bílé nahé tělo, spodek hýždí. Přehodila nohy zpátky a dala je k sobě: všechno zas zmizelo. Sklonila se ke stolu: cítil jsem, jak jí pod látkou tepou prsa. Mohl bych tak trávit hodiny. Byla to snadná, nevinná, nekonečně blažená radost; ryzí příslib štěstí.“ (Houellebecq, Michel: Platforma, s. 219)

„Mí evropští předci staletí tvrdě pracovali; rozhodli se ovládnout a pak změnit svět, a do jisté míry se jim to podařilo. Dělali to kvůli ekonomickým zájmům, ze záliby v práci, ale také proto, že věřili v nadřazenost své civilizace: vymysleli sen, pokrok, utopii, budoucnost. Toto vědomí civilizační mise se v průběhu dvacátého století vytratilo. Evropané, nebo aspoň někteří, sice pracují dál, a někdy tvrdě, ale jen kvůli zisku nebo neurotické oddanosti práci; nevinné vědomí jejich přirozeného práva vládnout nad světem a směrovat jeho dějiny zmizelo. V důsledku společného úsilí je sice Evropa stále ještě bohatým kontinentem; ale inteligenci a urputnost, vlastnosti, jaké prokázali mí předci, jsem očividně dávno ztratil. Jako dobře situovaný Evropan jsem si mohl v jiných zemích za babku obstarat jídlo, služby a ženy; jako dekadentní Evropan vědomý si své blízké smrti, jemuž se stal egoismus vlastní, jsem neviděl jediný důvod, proč si to nedopřát. Zároveň jsem si však uvědomoval, že taková situace je neudržitelná, že lidé jako já nejsou schopní zajistit přežití společnosti, ba možná jsou jednoduše nehodní života. Nastanou nebo už probíhají mutace, které se mne však nijak netýkají; mou jedinou opravdovou motivací je dostat se z těchhle sraček co možná nejrychleji. Listopad byl chladný, nevlídný; poslední dobou už jsem tolik nečetl Augusta Comta. Ve Valériině nepřítomnosti mě nejvíce bavilo sledovat francouzským oknem pohyb mraků.“ (Houellebecq, Michel: Platforma, s. 236)

„Po několika minutách si ke mně přisedla Valérie. Objal jsem ji, položil jí hlavu na rameno; stěží jsem rozeznával její rysy, ale poznával jsem vůni, texturu pokožky. Ve chvíli, kdy vystřelila první světlice, jsem si všiml, že má tytéž zelené, lehce průsvitné šaty jako před rokem na Silvestra v Koh Phi Phi; když se naše rty setkaly, zmocnil se mě zvláštní pocit, jako by se převrátil řád světa. Kupodivu a aniž jsem si to jakkoliv zasloužil, dostal jsem druhou šanci. V životě velice málokdy dostáváme druhou šanci; odporuje to všem zákonům. Prudce jsem ji sevřel v náruči a přepadl mě náhlý nával pláče.“ (Houellebecq, Michel: Platforma, s. 250)

„Mimo sexuální akt je v životě jen málo chvil, kdy by tělo plesalo pouhou radostí ze života, překypovalo štěstím pouhým faktem přítomnosti na světě; celý můj první leden se skládal právě z takových chvil. Nemám na ten den jinou vzpomínku než tuto naplněnost. Pravděpodobně jsme se koupali, slunili a milovali. Nemyslím, že bychom mluvili, ani prozkoumávali ostrov. Vzpomínám si na Valériinu vůni, na slanou chuť zasychající v jejím klíně; vzpomínám si, že jsem v ní usnul a probudil se jejími stahy.“ (Houellebecq, Michel: Platforma, s. 251-252)

„Je zvláštní, jak se vám převrací život; stačí zůstat na místě, nic nedělat, zakoušet pocit převratu.“ (Houellebecq, Michel: Platforma, s. 253)

„Uvědomoval jsem si to; pokud jsem měl příležitost o tom přemýšlet, kultura mi připadala jako nezbytná kompenzace neštěstí našich životů. Dalo by se možná představit si kulturu jiného řádu, spjatou s oslavou a lyrismem, která by se rozvíjela uprostřed štěstí; nebyl jsem si tím jistý a taková dost teoretická úvaha pro mne zjevně už nemohla mít význam.“ (Houellebecq, Michel: Platforma, s. 253)

„Oprostit se od čeho? Sám jsem byl zátěží. Sám pomíjivé povahy, upnul jsem se k pomíjivé věci v souladu se svou přirozeností – nic z toho si nežádalo zvláštní komentář. Kdyby byla má přirozenost věčná, pokračoval jsem, aby řeč nestála, upínal bych se k věcem věčným. Jeho metoda nejspíš úspěšně fungovala s přeživšími, které pronásledovala úzkost ze zmrzačení nebo smrti. „Tato trápení vám nepatří, nejsou ve skutečnosti vaše; jsou to jen přízraky ve vaší mysli,“ říkal lidem; a ti mu nakonec uvěřili.“ (Houellebecq, Michel: Platforma, s. 271)

„Na potlačování reality není jednoznačný lék, vysvětlil mi psychiatr při našem posledním rozhovoru; nejde přímo o poruchu nálady, ale o zkreslené vnímání. V nemocnici mě nechával tak dlouho hlavně proto, že se obával pokusu o sebevraždu – v případě náhlého návratu vědomí jsou dosti časté; ale teď už jsem mimo nebezpečí. Aha, řekl jsem si, tak to jo.“ (Houellebecq, Michel: Platforma, s. 272)

„Už jsem vlastně neměl život; kdysi jsem měl život, několik měsíců, to není tak špatné, někteří nemohou říct ani to. Jenže nechuť žít bohužel ještě neznamená chuť zemřít.“ (Houellebecq, Michel: Platforma, s. 275)

„O lásce se mi mluví těžko. Nyní jsem o tom přesvědčen: Valérie pro mě byla jen zářivou výjimkou. Patřila k bytostem, které jsou schopné zasvětit život něčímu štěstí, učinit je přímo svým cílem. Tento fenomén je záhadou. V něm spočívá štěstí, prostota i radost; ale stále nevím, jak ani proč může nastat. A pokud jsem nepochopil lásku, k čemu je mi pochopit zbytek?“ (Houellebecq, Michel: Platforma, s. 281-282)

„Až dokonce zůstanu dítětem Evropy, starostlivosti a hanby; nemám žádné poselství naděje. K západu necítím nenávist, nanejvýš obrovské pohrdání. Vím jenom, že my všichni, co v něm žijeme, smrdíme egoismem, masochismem a smrtí. Vytvořili jsme systém, v němž už jednoduše nelze žít; a ještě ho dál vyvážíme.“ (Houellebecq, Michel: Platforma, s. 282)

„Smrt už nyní chápu; nemyslím, že mě bude nějak zvlášť bolet. Poznal jsem nenávist, pohrdání, úpadek a různé věci; poznal jsem dokonce krátkodobě lásku. Nic po mně nezůstane a ani si to nezasloužím; ve všech ohledech jsem byl průměrným jedincem.“ (Houellebecq, Michel: Platforma, s. 282)

„Vystaví úmrtní list a kdesi daleko ve Francii zaškrtnou políčko v rejstříku obyvatelstva. Pár pouličních obchodníků, zvyklých vídat mě ve čtvrti, potřese hlavou. Můj byt pronajmou novému zájemci. Zapomenou na mě. Zapomenou rychle.“ (Houellebecq, Michel: Platforma, s. 283)

Vím, že toto je obrazem poměrů a že je to věc peněz. Budu o tom ale mluvit, jako by to byla otázka vkusu, vzdělání a odpovědnosti za poměry

„Myslím na Ivana Kadlečíka z Pukance, který někde napsal: „Prestaň začínať, začni prestávať!“ Já toho mám na začínání přestávat tolik, že to možná nestihnu, přerve se to samo.“ (Vaculík, Ludvík: Dřevěná mysl, s. 112)

„Nechci zásadně nic.“ (Vaculík, Ludvík: Dřevěná mysl, s. 115)

„Mám problém: jak vyřídit slovy něco, co bych chtěl rozmlátit sekyrou. Je to úkol zřejmě tak těžký, že se do něj nepouští nikdo: totiž zničit to.“ (Vaculík, Ludvík: Dřevěná mysl, s. 174)

„Naše vlády všecky jsou založeny na politicky zastaralém názoru, že mají co nejvíce vyhovovat lidem: dnešním, bez ohledu na budoucí.“ (Vaculík, Ludvík: Dřevěná mysl, s. 178)

„Při první riskantní životní situaci rozhodni se bezmyšlenkovitě poctivě, správně a podle situace i zjevně: před rodinou, přáteli. Tím si znemožníš ústup, budeš si muset podržet charakter a další správné rozhodování stane se ti zvykem až firmou, takže i protivník začne tě tak brát. Nejvíc vydírali toho, kdo jim trošku ukázal, že to jde.
Charta 77 měla smysl především pro lidi, co v ní byli. Před ostatními stála jako norma, před níž o sobě mohli přemýšlet. Další významy, vnitřní i zahraniční, vznikly později a zasloužila se o to Státní bezpečnost i úřady až po soudruha prezidenta.
Mně následky mého jednání byly vždycky tak samozřejmé, jako že voda je mokrá. Strach jsem cítil o svou rodinu, a dokud ona drží… Všecko zlé, co se mi dělo, jsem bral jako trest za nějaké viny, jiné, nesouvisející. Když se vám něco zlého děje, uvažujte, za co to může být, a ono se vždycky něco najde. Je to takový gyroskop duševní stability.
Teď, když se o tom všem píše a mluví, mám dojem – když mě ani nezavřeli, ač chtěli –, že mi ani neublížili, a sebe zmrzačili. Mám pocit, který popsal v jedné větě Josef Holcman, soudce ze Zlína a vinař ze Skoronic: Začínám se už na svůj sud vína dívat zevnitř.“ (Vaculík, Ludvík: Dřevěná mysl, s. 229)

„Věci mají držet svou povahu i tvar a dodržovat svou definici.“ (Vaculík, Ludvík: Dřevěná mysl, s. 233)

„Já často mívám na něco dva názory a myslím si, že kdo nedokáže mít dva správné názory, nepřemýšlí: jenom mechanicky jede a jí.“ (Vaculík, Ludvík: Dřevěná mysl, s. 244)

„Znal jsem toho dobrého muže, zatímco on mne, jak tu dneska jsem, tehdy neznal. Můžu potvrdit, že to, co se zjevilo tehdy, jevilo se od té doby stále: že on jednal ze svých důvodů a kvůli sobě, nikoli pro společnost. Proto tenkrát, i později, zklamával své příznivce, kteří od něho čekali politické jednání: že zaujme nějakou pozici, v níž byli rozhodnuti ho podporovat a následovat. K tomu se nerozhodl ani později v souvislosti s Dvěma tisíci slov a hlavně v roce 1990.
Když o tom uvažuju v celistvosti, řekl bych, že to bylo jednání individualisty, jež mu bývalo vytýkáno i ve stranických posudcích. Bylo to gesto, jež tímto způsobem nabízel společnosti. On sám se jen chtěl odloučit a očistit od toho, co považoval za společenské zlo a špínu, ale nemínil tu společnost dále ošetřovat a sloužit jí: ať se každý očišťuje sám. A z tohoto povýšeného místa soudil o lidech troufale, co chtěl: veřejně, dodnes.“ (Vaculík, Ludvík: Dřevěná mysl, s. 254)

„A jak vidím budoucnost? Že komunismus padl, ale důvody, proč vznikl se vrátily, a to je už jejich starost. Já se s tím vyrovnávám psaním: normální a zdravý člověk nepíše, ale psaní je zase jediný způsob, jak může zvítězit nad tím, nad čím ve skutečnosti nemůže.“ (Vaculík, Ludvík: Dřevěná mysl, s. 267)

„Dneska můžeme všecko, ale nic nemá účinek. Svobodou ztratilo slovo váhu.
Ať tedy v tomto sále řeknete cokoliv, nikomu a ničemu to nebude vadit. O čemkoliv bychom se tu všichni domluvili, nedosáhneme ničeho. Protože všecko jde jinudy.“ (Vaculík, Ludvík: Dřevěná mysl, s. 289)

Ve skutečnosti, hlavně když člověk pracuje, to uběhne rychle

„Pravidla jsou složitá a mají mnoho podob. Kromě pracovní doby je třeba nakoupit, u bankomatu vybrat peníze (často po dlouhém čekání). A především zaplatit různým organizacím, zabývajícím se jednotlivými stránkami vašeho života. Navíc můžete onemocnět, což vyvolává další poplatky a papírování.
I tak zbývá volný čas. Co s ním? Jak ho využít? Věnovat jej pomoci bližnímu? Bližní, když o tom tak přemýšlíte, vás příliš nezajímá. Poslouchat hudbu? Kdysi by to bývalo řešení, dnes však musíte uznat, že vás hudba dojímá stále méně.
Kutění, v nejširším slova smyslu, může být to pravé. Popravdě řečeno vás však nic nemůže zachránit před stále častějšími chvílemi, kdy vás pocity naprosté samoty, univerzální prázdnoty a tušení bolestného a definitivního krachu vaší existence vrhají do stavu skutečného utrpení.
A přitom se vám stále nechce umřít.

Mívali jste vlastní život. Byly doby, kdy jste měli svůj vlastní život. Pravda, už si na to moc nevzpomínáte, ale existují fotografie, které to potvrzují. Bylo tomu tak pravděpodobně během vašeho dospívání nebo chvíli potom. Jak velká byla tehdy vaše chuť do života! Existence vám připadala plná lákavých možností. Mohli jste se stát zpěvákem ve varieté či odjet do Venezuely.
A co je ještě překvapivější, měli jste vlastní dětství. Zaostřete teď na sedmiletého chlapce, hrajícího si na vojáčky na koberci obývacího pokoje. Pozorně ho prosím pozorujte. Od rozvodu je bez otce. Matku, která má důležité místo v jedné kosmetické firmě, moc nevídá. Přesto si hraje, a jeho zaujetí pomyslným světem a válkou se zdá hodně velké. Jistě, již mu trochu chybí láska, avšak jak velký se jeví jeho zájem o svět!

I vy jste se zajímali o svět. Už je to dlouho, zkuste si na to prosím vzpomenout. Území vyznačené pravidly vám začalo být těsné, už jste v něm nemohli déle žít, a prosto jste museli vstoupit na bitevní pole. Vybavte si prosím v paměti onu chvíli. Už to je dávno, že? Vzpomeňte si: voda byla ledová.
Nyní jste již od břehu daleko: ach ano, jak jste již daleko! Dlouho jste věřili v existenci druhého břehu; dnes už ne. Přesto plavete dál a každé tempo vás přibližuje k utonutí. Dusíte se, plíce vás pálí. Voda vám připadá stále studenější a hlavně hořčí. Nejste už nejmladší. Za chvíli zemřete. To nic. Jsem tu s vámi. Nenechám vás v tom. Pokračujte v četbě.
Ještě jednou si vzpomeňte na svůj vstup na bitevní pole.

Stránky, které následují, tvoří román; rozumí se sled anekdot, jejichž hrdinou jsem já. Volba autobiografie vlastně volbou není: neměl jsem na vybranou. Nebudu-li psát o tom, co jsem prožil, budu trpět stejně – a možná trochu víc. Zdůrazňuji trochu. Psaní nepřináší úlevu. Připomíná, vymezuje. Zavádí zrnko soudržnosti, myšlenku realismu. Nezbaví nás krvavé mlhy, v níž se plácáme, avšak aspoň vytváří pár záchytných bodů. Chaos je jen o několik metrů dál. Chabý úspěch, po pravdě řečeno.
Jaký kontrast s absolutní, kouzelnou mocí četby! Život věnovaný četbě by splnil všechna má přání, to jsem věděl už v sedmi letech. Tkáň světa je bolestná a neodpovídající; nezdá se mi, že by byla změnitelná. Skutečně si myslím, že život zasvěcený četbě by mi vyhovoval víc. Takový život mi nebyl dán.

Právě mi bylo třicet. Po chaotickém startu se mi podařilo spíš úspěšně vystudovat; dnes jsem středním kádrem. Jako analytik-programátor v jedné firmě poskytující služby z oboru informatiky pobírám dva a půlnásobek minimální mzdy – to už je docela slušná kupní síla. Mohu doufat ve významný postup ve firmě, pokud se ovšem nerozhodnu, jak tomu bývá v mnoha případech, přejít k některému z klientů. Krátce řečeno, se svým sociálním postavením mohu být spokojen. V sexuální oblasti je to horší. Poznal jsem více žen, vždy však na omezenou dobu. Protože postrádám krásu i jakýkoliv osobní šarm a často podléhám návalům deprese, neodpovídám ani v nejmenším tomu, co ženy hledají především. Proto jsem u žen, které mi otevřely svůj orgán, často cítil lehký odpor; v podstatě jsem pro ně představoval nouzové řešení, což, jak uznáte, není ideálním východiskem pro trvalejší vztah.
Od rozchodu s Veronikou před dvěma lety jsem vlastně neměl žádnou; následné slabé a nepřesvědčivé pokusy končily očekávaným neúspěchem. Dva roky, to už se zdá dlouho. Ve skutečnosti, hlavně když člověk pracuje, to však uběhne rychle. Všichni vám to potvrdí: uběhne to velmi rychle.
Je možné, milý čtenáři, že jste žena. Nic si z toho nedělejte, to se stává. A kromě toho to nic nemění na tom, co se vám chystám říct. Mám široký záběr.“

(Houellebecq, Michel: Rozšíření bitevního pole, s. 12-15)

"Ze strachu, že budu trpět" (Hledání ztraceného času 5)

„Ale koncert zas pokračoval a Swann pochopil, že nebude moci odejít před koncem nového čísla programu. Trpěl, že zůstává uzavřen mezi těmi lidmi, jejichž hloupost a směšnost se ho dotýkaly tím bolestněji, že nevěděli o jeho lásce, a i kdyby o ní věděli, nebyli by schopni se o ni zajímat ani dělat něco jiného než se jí usmívat jako dětinskosti nebo jí litovat jako šílenství, a tím ho nutili, aby se mu jevila v podobě subjektivního stavu, který existuje jedině pro něho, jehož skutečnost se mu nepotvrzuje žádným vnějším faktem; trpěl hlavně tím – už sám zvuk nástrojů v něm vzbuzoval chuť křičet –, že prodlužoval vyhnanství na tomto místě, kam Odette nikdy nepřijde, kde ji nikdo a nic neznalo, kde byla veskrze nepřítomna.
Avšak pojednou mu bylo, jako by vešla, a toto zjevení mu působilo tak drásavou bolest, že si musel sáhnout k srdci. Housle totiž vystoupily do vysokých tónů a setrvaly tam jako v očekávání, v očekávání, které se prodlužovalo, aniž housle přestávaly ty tóny držet, setrvávaly tam ve vytržení nad tím, že již vidí blížící se předmět svého očekávání, a v zoufalém úsilí vydržet, až přijde, uvítat ho, než skonají, držet mu z posledních zbývajících sil ještě okamžik otevřenou cestu, aby mohl projít, jako když člověk podpírá dveře, které by jinak zapadly. A ještě než Swann stačil pochopit a říci si: „To je ta věta z Vinteuilovy sonáty, to nesmím poslouchat!“ procitly všechny jeho vzpomínky na dobu, kdy do něho byla Odette zamilovaná, vzpomínky, které se mu do toho dne dařilo udržovat neviditelné v hloubi svého nitra; oklamány tím náhlým paprskem z dob lásky myslely, že se ty doby vrátily, vznesly se a zpívaly mu vášnivě, bez slitování s jeho nynější bídou, zapomenuté melodie štěstí.
Místo abstraktních výrazů „doba, kdy jsem byl šťasten“, „doba, kdy jsem byl milován“, které dosud často pronášel, aniž příliš trpěl, neboť jeho rozum do nich uzavřel z jeho minulosti jen domnělé výtažky, které z ní nic neuchovaly, našel teď znova vše, co navždy ustálilo specifickou, prchavou esenci toho ztraceného štěstí; všechno zas viděl, sněžné, kadeřavé plátky chryzantémy, kterou mu hodila do kočáru a kterou si přitiskl na rty – plastická písmena adresy Zlatého domu na dopise, kde četl: „Ruka se mi tak chvěje, že stěží mohu psát“ – její stažené obočí, když mu s výrazem úpěnlivé prosby říkala: „Nebude to trvat moc dlouho, než se mi ozvete?“, cítil pach holičova želízka, kterým si dával upravit „ježka“, zatímco Loredan jel pro mladou dělnici, bouřkové deště, toho jara tak časté, mrazivé návraty v jeho otevřeném kočáře za měsíčního svitu, všechna oka myšlenkových návyků, dojmů z ročních dob, smyslových počitků, které zatáhly řadu týdnů jednolitou sítí, v nichž se jeho tělo cítilo zase zachyceno. V té chvíli ukájel rozkošnickou zvědavost poznáním radostí lidí, kteří žijí láskou. Myslel, že při tom může zůstat, že nebude muset poznat její bolest; jak málo pro něho teď znamenal Odettin půvab vedle té strašné hrůzy, která jej rozšiřovala jako kalné kolo kolem měsíce, vedle té nesmírné úzkosti, že neví v každém okamžiku, co Odette dělá, že není všude a vždy jeho! Běda, pamatoval se na její přízvuk, když kdysi zvolala: „Ale já se s vámi mohu sejít vždycky, já mám vždycky čas!“ Ona, která ho teď už nemá nikdy! Na její zvědavost a zájem o jeho život, na její náruživou touhu, aby jí z laskavosti dovolil do něho proniknout – toho se však v té době bál jako nepříjemného vyrušování; jak ho musela prosit, aby se dal zavést k Verdurinovým; a než připustil, aby ho jednou za měsíc navštěvovala, musela mu připomínat, aby se dal obměkčit, jak krásný to bude život, až si zvyknou scházet se každý den, a těšila se na něj, kdežto on to považoval za pouhou nudnou trampotu, později se jí však ten zvyk zprotivil a nadobro ho zrušila, zatímco pro něj se stal nepotlačitelnou a bolestnou potřebou. Tenkrát netušil, jak měl pravdu, když se ho při třetí schůzce opětně ptala: „Proč mi nedovolíte, abych přišla častěji?“ a on se smíchem galantně odpověděl: „Ze strachu, že budu trpět.“ I teď se bohužel občas stávalo, že mu napsala z restaurace nebo hotelu, jehož adresa byla vytištěna na dopisním papíře; ale ty dopisy ho pálily jako oheň. „To je psáno v hotelu Vouillemont? Proč tam asi šla? S kým? Co se tam dělo?“ Vzpomněl si na plynové hořáky, jak zhasínaly na bulváru des Italiens, když ji proti všemu očekávání potkal mezi stíny bloudícími v té noci, která se mu zdála skoro nadpřirozená a skutečně patřila k tajemnému světu, do něhož se člověk už nikdy nemůže vrátit, když jeho dveře zase zapadly – noci z doby, kdy se ani nemusel v duchu ptát, nebude-li se Odette hněvat, že ji hledal, že ji našel, tak si byl jist, že pro ni není větší radosti než vidět ho a vrátit se s ním domů. A na pozadí toho znova prožitého štěstí spatřil Swann nehybného nešťastníka a bylo mu ho líto, poněvadž ho hned nepoznal, takže musel sklopit oči, aby nebylo vidět, že jsou plné slz. Byl to on sám.“

(Proust, Marcel: Hledání ztraceného času I. Svět Swannových, s. 279-281)

Střední Evropa - co jsme s ní udělali?

"Do roku 1989, do onoho „anno mirabilis“, naznačovali intelektuálové z evropského středu ostatním Evropanům, že jednou, až budou moci být zase všichni spolu, nepřijdou do společného domu s prázdnou. Že s tímto středem sice budou mít možná nějaké starosti, na druhé straně však budou Evropané ze západu, severu a jihu odměněni: Střední Evropou. Tím kusem kontinentu, který byl podle Milana Kundery „unesen“ postupně dvěma totalitními režimy. Kusem, o který byl „zbytek“ Evropy ochuzen.

Nemyslel se tím kus kontinentu jako kus země, jako geografický pojem, ale jako inspirující duchovní prostor, který možná nabídne nové pohledy, nové myšlenky, přinese novou senzibilitu. Zkrátka obohatí myšlenkově poněkud opotřebovanou většinovou Evropu. Tak alespoň mohli číst skeptického Kunderu optimisté.

Uměli jsme tehdy vyjmenovávat dlouhé seznamy zdejších mimořádných osobností. Šlo o spisovatele, filosofy, ekonomy, myslitele, zabývajícími se lidskou duší, ale také architekty, výtvarné umělce. Ti mladší z nich většinou utekli před Hitlerem či potom před Stalinem, takže žili pak na Západě a tam se nejednou zapomnělo, odkud že přišli, jaké nezaměnitelné zkušenosti je inspirovaly. Až poslední vlna uprchlíků svoje středoevropanství, svoji českost či polskost, přímo tematizovala Kundera, Milosz, Mrozek…).

*

Obohatili jsme za uplynulých patnáct let Evropu? Potvrdily se předpoklady optimistů o duchovní potenci Střední Evropy? Nebyl koncept Střední Evropy jen pomyslem, utěšlivou iluzí, kompenzací naší tehdejší mizerie?

Na definitivní odpověď je ještě příliš brzy. Něco však můžeme konstatovat už dnes. Hned v prvních letech zažili středoevropští lidé ducha šok z devalvace slov: přestal být zájem o to, za co se dříve šlo do vězení nebo aspoň na výslech a co si lidé po nocích opisovali s deseti kopíráky. Stalo se to skoro přes noc. Spisovatelé a myslitelé ztratili na vážnosti a jejich místo zaujali zruční sestavovatelé bestsellerů, baviči všeho druhu. Deníky se postupně bulvarizovaly. Mnoho týdeníků a revue zaniklo nebo zápasí o přežití. Přestaly se vést závažné polemiky.

Klipová kultura, kterou si prý vyžadují konzumenti, usiluje o pravý opak jakéhokoli intelektuálního soustředění: o maximální rozptýlenost, těkavost – tam je pak reklama doma a boduje.

Proč se to stalo? Bylo důvodem jen otevření se světu, podlehnutí přívalové vlně popkultury spojené s invazí reklamy a propracovaného marketingu? Nebo se podepsal i technologický vývoj, rozmach médií a zejména televize, která proměňuje kulturu slov v kulturu obrazů? Neproměnily se i noviny a časopisy v jakousi televizi na papíře? Není středoevropský prostor, oslabovaný po desetiletí „invazí barbarů marxismu-leninismu“ náchylnější podlehnout tomuto náporu?

Z tohoto šoku se mnozí středoevropští intelektuálové pochopitelně dosud nevzpamatovali. Možná, že se snad ještě vzpamatují, dají se víc dohromady, takže je předčasné lámat nad nimi hůl.

Něco se však už skutečně stalo a obávám se, že to už nelze vzít zpátky. Sama látka, ze které byla Střední Evropa utkána, se změnila a dále mění.

*

Střední Evropa byla dlouho myšlenkově plodná, protože byla duchovním prostorem intenzivní sebereflexe. Intenzivnější než leckde jinde. Sebereflexe je svým způsobem završením lidského poznání, totiž tím nejnáročnějším poznáním. Především poznej sám sebe, vyzývá už antický filosof.

Prostor Rakouska-Uherska plus širší či užší okolí byl prostorem takové potencované sebereflexe, protože byl prostorem mimořádně hustě rozestavených zrcadel: menšiny všeho druhu, nejen národní a národnostní, jazykové, včetně nářečních, ale i náboženské, sebou nesly nejrůznější tradice, způsoby života, způsoby myšlení a cítění. Kdo tu nepatřil k nějaké menšině? Jistěže každý usiloval o příslušnost k většině, ale z jistého hlediska byl vždycky navíc ještě i příslušníkem menšiny, menšin. Skoro všichni tak byli nějak ohrožení a museli tuze dbát o svoji identitu. Museli se vyhraňovat, definovat vůči těm druhým. Tak se ti druzí bezděčně stávali součástí jejich světa. V zájmu sebezáchovy musel se člověk zajímat o druhé, o to, jak oni jej vidí.

Velice různí lidé dlouho žili tu těsně vedle sebe (jistě, někdy i proti sobě): viděli se, chtě nechtě, i očima těch druhých: to jsou ona hustě rozestavěná zrcadla. Intenzivní sebereflexi taková „krajina se zrcadly“ stimuluje. Člověk se vidí hned z několika stran, jako vidí svět kolem sebe malíř kubistických obrazů (mj. v Čechách se kubismu mimořádně dařilo, dokonce máme stovky kubistických staveb). Vzájemně na sebe působí, obohacují se jazyky, víry, způsoby života, lidové písně, zvyky. Pro kulturu je to mimořádně plodné prostředí: něco jako lužní les, jako tropický prales: prostor maximální diversity, genetická banka. Jistě, urodí se v ní vzácní tvorové, ale i zrůdy, vedle Franze Kafky i Adolf Hitler.

*

Vidět se i skrze ty druhé znamená vždycky ztíženou možnost vidět se smrtelně vážně. Středoevropským přínosem byl a snad stále ještě je především osobitý humor. Jistě, srandy kopec může být i jinde, ale tady je humor téměř filosofickým postojem milionů. Tolik masově rozšířeného smyslu pro ironii, ale především pro sebeironii, pro komično, ale především pro grotesku, absurditu, jako ho bylo kolem nás, hned tak nenajdete. Je to totiž humor na pomezí starosti o samotnou menšinovou existenci a stejně sebezáchovné starosti o to, aby člověk neztratil smysl pro realitu, aby nežil v iluzi o světě kolem něho, a byl proto ochoten neustále se shazovat, zkrátka nebrat se smrtelně vážně.

Kdosi kdysi řekl, že hlavním světovým městem sebereflexe byla svého času Vídeň. Vydala ze sebe skutečně překvapivě dlouhou řadu originálních myslitelů a tvůrců, Středoevropanů, které si Evropa už dávno přisvojila. Je to tedy výstižná charakteristika města: jako střed říše bylo jakousi zhuštěnou Střední Evropou.

Bylo? Už není? Hlavní město sebereflexe, ale zároveň již koncem 19. století semeniště nálad, ze kterých se pak zrodil nacionální socialismus. Tam, ve Vídni, se pro své šílené vize inspiroval Hitler. Pravda, Sigmunda Freuda město inspirovalo docela jinak.

Střední Evropa je buď tato lidská rozmanitost, rozmanitost lidí, kteří se nemusejí ani milovat, ani každodenně stýkat, ale kteří žijí těsně vedle sebe a přinejmenším se vnímají. Anebo je jen oním geografickým prostorem „mezi Ruskem a Německem“? (To není otázka jen řečnická, jak ukazuje vzrůstající zájem Evropy na osudu Ukrajiny a Běloruska). Lidé se tu se buď pohybují mezi hustě rozestavěnými zrcadly a přinejmenším je respektují, vědí toho o sobě víc právě díky jim, anebo je rozbíjejí, ale pak už nejsou Středoevropany v duchovním, kulturním smyslu slova. Narcisovi je sebepoznání navždy odepřeno, přestože stále zálibně hledí jen a jen sám na sebe.

*

Dva totalitarismy, které se mohutně napájely z obrazů nepřátel, středoevropanům tak důvěrně známých z mnoha zdejších nacionalistických kampaní, značně poničily tuto krajinu se zrcadly. Téměř vyhubily zdejší Židy, vyháněly miliony lidí z jejich staletých sídel. Národnostní mapy se za šedesát let totalitarismů velmi zjednodušily: ubylo všelijakých titěrných ostrůvků, nepraktických enkláv, bizarních apendixů, jakoby neužitečných slepých ramen. Tyto mapy už dávno nepodobají pestrým kobercům, ale spíše neosobním běhounům v rozlehlých kancelářích.

Na druhé straně Středoevropanům zkušeností přibylo, totiž se dvěma totalitarismy. Taková dvojitá zkušenost není totiž pouhým součtem dvou po sobě následujících zkušeností: dvojitá nerovná se tu dvojí. Jen Středoevropan má tuto zkušenost s pravicí i levicí a hlavně s tím, že jsou sice nesrovnatelné mnohými svými motivy, ale v krajních polohách, kam nevyhnutelně směřují, jsou srovnatelné ochotou a schopností organizovaně páchat zlo. Právě zkušenost s touto podobou – nepodobou je šancí ke gruntovnímu k přemýšlení o člověku a společnosti.

Takže v prostoru mezi Ruskem a Německem ubylo zrcadel, ale zase přibyla tato draze zaplacená dvojí zkušenost, které byli ostatní Evropané ušetřeni. O kterou jsou chudší.

S touto zbytkovou krajinou se zrcadly a zatím nedostatečně reflektovaným prožitkem nacismu a komunismu jsme se po desítkách let opět stali součástí Evropy. Naplnily se za posledních patnáct let naše naděje, že nepřirazíme k západoevropským břehům jen jako potížisté, chudí příbuzní s nataženýma rukama? Jen jako země s režimy sice demokratickými, ale málo liberálními? Bez garancí, které skýtá vláda práva? Přinesli jsme něco, co je jen a jen naše, čím mezitím zbohatlé a bohatství poněkud i znavené evropské příbuzné dokážeme občerstvit? Dokázali jsme, že Střední Evropa není jen geografický pojem?

*

Znovu třeba říci, že na definitivní odpověď je příliš brzy. Prozatímní bilance není však příliš nadějná. Prostor středoevropských států se dále homogenizuje, především národnostně. Před druhou světovou válkou byly Československo a Polsko státy s největším podílem národnostních menšin v obyvatelstvu v Evropě. Dnes je Česká republika a Polsko na opačném konci – nebo začátku, jak je libo - tabulky. Jen Island je prý snad etnicky „čistší“. Uhry byly maximálně pestré, Maďarsko je také už jen maďarské – zato Maďaři jsou všude kolem a vyvolávají chuť okolních nacionalistů „čistit“. Jistě, mnozí, nejspíše většina, to vnímá jako vymoženost, které se už nikdy nechce vzdát. Je to jistě zjednodušení života, které lze ovšem vnímat jako jeho trivializaci. Stále tu převládá etnické pojetí národa na rozdíl od politického, které je běžné na Západě.

Češi a Slováci se „sametově“ rozvedli od stolu i od lože, většina z nich dokáže vypočítávat výhody, které to přineslo, ale v Praze skoro neseženete slovenské noviny, kulturní časopisy, knihy. Kdysi jich tu bylo plno. Mnoho mimořádně cenných zrcadel se tady na cestě od socialismu ke kapitalismu rozbilo: Slováci jsou totiž v mnoha ohledech úplně jiný národ než Češi a přitom si oba národy rozumějí každé slovo. Z tohoto hlediska byli pro nás pro Čechy zcela ideálním „zrcadlem“. A my pro Slováky.

Dnes už, po té, kdy jsme od roku 1948 postupně ztratili jako spolubydlící v jednom státním domě Židy, Rusíny, Němce, Slováky i s Maďary, dnes už hledíme do jednoho jediného zrcadla a právě proto toho už moc nevidíme. Je to nuda, pořád se koukat na ten samý obličej, k ničemu to neinspiruje, člověka pak už nic nenapadá a je sám sobě protivný. Nadšení tou jednotvárností jsou jen holohlavci, skandující „Čechy Čechům“ a nutící lidi na ulicích, aby po vítězném utkání v hokeji do rytmu skákali a řvali: “Kdo neskáče, není Čech“.

Hromada střepů a potoky krve, to je bývalá Jugoslávie. Sarajevo, s tradicí soužití Evropanů a muslimů, zosobnění toho nejpotřebnějšího, co dnes byla Střední Evropa s to dát sobě i Evropě a světu, je v troskách. V troskách jsou stavby i lidská společenství.

Ale Střední Evropě pouští duchovní žilou i elegantněji přistrojení lidé než skini: Jorg Heider, který skoro dobyl Vídeň, … Viktor Orbán, pro kterého je Maďar víc než občan a podle toho hodlá přidělovat občanství i Maďarům v zahraničí, prezident České republiky, kterému obhajoba údajně ohrožených národních zájmů velí odmítat současnou prohlubující se integraci Evropské Unie atd., atd.

Střední Evropa se zkrátka z přepestré mosaiky mění ve vyčištěná území jednotlivých národních států. A když je vyčistit nelze, raději je rozdělí či vyprovokují jejich rozpad. K tomu všemu je třeba připočíst nový fenomén, totiž uzavírání se Západní Evropy (už i Holandska!) vůči dalšímu přílivu imigrantů z třetího světa, které je vcelku pochopitelné. A připočtěme také neustávající nivelizující proud masové zábavy, linoucí se z elektronických médií.

Výsledkem jsou kulturně čím dál tím homogennější prostředí, ve kterých jistě lze i blahobytně žít, ale která přestala být kulturně inspirující, duchovně plodná. Jako když se z lužního lesa nadělají dálniční parkoviště. Stojí tu desítky fordů a volkswagenů, prefabrikovaná restaurace McDonald a benzínová pumpa Shell. Je to svět postavený na stejnosti, ne na jinakosti. Zdánlivě plný, ve skutečnosti vyprázdněný.

Bohatství živé přírody i lidských společností je v jejich diverzitě. V ní je také záruka stability. Kraj vyplněný jen lány brambor nebo cukrové třtiny je ohroženější než onen lužní les, neřkuli tropický prales. Celý monokulturní kraj může přes noc zničit nová neznámá nemoc brambor či třtiny, stejně jako stejnorodou společnost snadno dokáže rozvrátit jedna nakažlivá ideologie. Čím pestřejší krajina, čím pestřejší společnost, tím větší naděje, že nepodlehnout jako celé.

*

Nacismus i komunismus šly proto ruku v ruce s etnickým čištěním, s vyhánění, odsuny. Čím zglajchšaltovanější je lidské společenství, tím rychleji se nakažlivá nemoc ideologie šíří. Čím pestřejší, tím větší šance, že přinejmenším nepodlehnou všichni. Anebo alespoň ne všichni hned, najednou.

Jed nacionalismu (podle Adama Michnika „posledního stádia komunismu“) však tu a tam znovu zachvacuje i osvobozenou Střední Evropu. Zdálo by se tedy, že jsme se sami nepoučili. Jak pak chceme předat naši ojedinělou zkušenost se dvěma totalitarismy lidem na Západě?

Střední Evropa byl možná skutečně už jen sen. V každém případě nás, kteří jsme stáli v odporu k režimům v našich zemích, mocně povzbuzoval, inspiroval. Dodával nám sebevědomí, přiváděl nás k sobě, k setkáváním, k překládání oficiálně nedostupných textů, k zájmu o ty druhé Středoevropany, jiné, a přece blízké.

V tomto smyslu to byl dobrý, užitečný, doslova praktický sen.

*

Není snad všechno ztraceno. Pokud jde o moji zemi, český volič vyhnal přece v roce 1998 z parlamentu největší nacionalisty (říkali si republikáni). Slovenský volič se nečekaně, doslova v poslední chvíli zbavil maďarobijce a antičeského populisty Mečiara. Takže se nás nakonec osm středoevropských států (počítám v to i Balty) dostalo do Unie.

Možná, že kýženou duchovně plodnou pestrost vydrží spíše větší celek než menší. Co příliš zatěžuje jednotlivé státy, zvládne dejme tomu jejich společenství. Evropa jako celek je přece přímo definována svoji pestrostí: geografickou i kulturní v nejširším smyslu slova. Dopustí-li svoji vlastní nivelizaci a glajchšaltaci, přestane být Evropou.

Možná, že novou podobu střední Evropy jako svébytné entity bude formovat „viszegrádský projekt“. Což nemůže spolupráce politických institucí ovlivnit společnost? Měla by, pokud má mít politika smysl. A co rodící se spolupráce středoevropských parlamentů, stejně jako středoevropská diskuse nad naší společnou, avšak rozdílnou vzpomínkou na trauma vyhánění?.

Možná také, že pestrost se přesunula do virtuálního světa internetu, internetových novin, internetových diskuzí. Tam je třeba snesitelnější – za tu značnou cenu, že si lidé nevidí do očí.

Nepřál jsem si rozdělení Československa a nedokázal jsem tomu ani jako předseda české vlády zabránit. Nemám tedy komu co vyčítat, kárat jiné. Středoevropané však tehdy prohráli na jednom důležitém, docela nadějném hřišti. Tehdy se ale mluvilo spíše o tom, kdo na koho doplácí, než o nějakých zrcadlech.

Střední Evropa je dnes ještě krajinou plnou rámů po zrcadlech. Kolem nich je ještě plno střepů. Dosud víme, co znamenaly, k čemu byly. Ještě v nich občas zahlédneme stíny starých obrazů. Místo nich však rychle zaplňují krajinu billboardy a televizní obrazovky. Je to děsivá představa, že ony by měly - mohly nahradit zrcadla, vyčerpat naši kapacitu vnímat a reflektovat, která je jako vše živé konečná. Vidíme v nich však nikoli sami sebe, ani ty druhé, co jsou tu s námi, vedle nás, ale jen to, co vidí úplně všichni na kterémkoli místě na světě.

Na světě, podobajícímu se dnes stále většímu a většímu parkovišti."

(Pithart, Petr: Tygodnik Idei Europa, únor 2005; Polsko)

Předseda ÚV KSČM Vojtěch Filip generálnímu řediteli ČT Jiřímu Janečkovi (2. 6. 2009)

Vzhledem k tomu, že letošní rok se může stát zlomovým momentem v celé polistopadové historii stran exekutivní moci, neboť povolební konstelace rozložení politických sil může být příznivá k sestavení většinové vlády ČSSD s tichou či otevřenou podporou KSČM, budu sem čas od času dávat texty na rozličná společensko-politická témata vycházející ze samotného centra Ústředního výboru KSČ(M); ze samotného centra jejich myšlenkové soustavy. To abychom věděli, co nás může neminout!!
Posledně to byl Grebeníček (viz tady: http://emancipation-email.blogspot.com/2009/03/komunisticke-lekce-z-demokracie.html), dnes to je Filip!!


"Vážený pane generální řediteli,

jako mnozí jiní jsem se dozvěděl, že Česká televize má od 31. května 2009 do 9. června 2009 na programu ČT2 vysílat desetidílný pořad s názvem Proces H (v programu ČT charakterizovaný jako „unikátní rekonstrukce procesu se skupinou Dr. Milady Horákové“).

Myslím si, že Vám nemusím při této příležitosti připomínat, že Česká televize je televizí veřejnoprávní a její vysílání by mělo být objektivní a vyvážené. Pořad, který chcete uvádět, však již podle různých upoutávek objektivní se vší pravděpodobností není.

Není to rozhodně poprvé, kdy veřejnoprávní televize problematicky naplňuje zadání, aby byla televizí veřejnou a objektivní. Pokud by tyto parametry měla naplňovat, musela by v současné době vysílat také pořad, který by ukazoval, jak rozhodování politických stran ODS, ODA, KDU-ČSL a dalších vedlo k nevratným škodám, ztrátám, oslabení a neústavnímu rozbití Československa, České a Slovenské republiky a jejich občanů. Česká televize naopak neustále přiživuje naprosto primitivním antikomunismem hodnocení otázek minulosti, ke kterým se KSČM již mnohokrát vyjádřila. Stejně tak není ochotna odvysílat např. prezentovaný dokument o činnosti tzv. skupiny bratří Mašínů od režiséra Kačora.

KSČM je jinou politickou stranou než KSČ a má vlastní historii. To ale neznamená, že se nehlásíme k minulosti i současnosti.

Pane generální řediteli, považuji vysílání tohoto pořadu za narušení předvolební kampaně voleb do Evropského parlamentu, respektive přípravy a průběhu voleb. Opět se potvrzuje, že Česká televize i v předvolebním období, ale nejen v něm, je naprosto poplatná pravicovým stranám s jejich neustálým vracením se k minulosti proto, aby odváděly pozornost občanů od otázek současných, a to je finanční a ekonomická krize.

KSČM přistupovala k ČT vždy velmi korektně. Ovšem ze strany ČT se tak dlouhodobě neděje, a to zejména v otázkách objektivního a vyváženého zpravodajství, zvaní našich zástupců do různých diskusních pořadů apod.

Jediné, s čím se KSČM ze strany ČT setkává, je neobjektivní zpravodajství, rozsáhlá všestranná podpora všemožných antikomunistických pořadů, bojkot v televizních debatách.

Pane generální řediteli, žádám Vás, aby výše uvedený pořad byl zařazen do vysílání až po volbách. Dále Vás jako odpovědného vedoucího manažera žádám o zajištění, aby ČT začala plnit ty úkoly, za které ji koncesionáři platí, tzn. stala se veřejnou objektivní televizí.

Pokud na tento úkol jako generální ředitel nestačíte, potom raději ze své funkce odejděte."

(Filip, Vojtěch, místopředseda PS PČR a předseda ÚV KSČM; převzato odsud: http://www.kscm.cz/article.asp?thema=2730&item=42542)

Byl jako člověk, do jehož života mimojdoucí žena, kterou jen zahlédl, právě vpustila obraz nové krásy (Hledání ztraceného času 4)

„Loňského roku slyšel na večírku nějakou skladbu pro klavír a housle. Nejdřív vychutnával jen hmotnou jakost nástroji vydávaných tónů. A byl to již velký požitek, když pojednou uslyšel pod tenkou, vytrvalou, hutnou a vůdčí linií houslí, jak se tam snaží ve splývavém šplounání rozeznít mnohotvárný, nedělený a lehký klavírní part, tóny narážející na sebe jako slézové čeření vln, které očarovává a změkčuje měsíční svit. Ale v jisté chvíli, aniž mohl jasně rozeznat obrys a pojmenovat, co se mu líbí, snažil se, náhle okouzlen, zachytit hudebné větu nebo harmonii – nevěděl to sám –, která prchala a otvírala mu šířeji duši, jako některé vůně růží, kolující ve vlhkém podvečerním vzduchu, mají schopnost rozšířit naše chřípí. Snad právě proto, že neměl hudebné vzdělání, mohl zakoušet dojem tak zmatený, přesto však jeden z těch, které jsou možná jediné čistě hudební, bezrozměrné, zcela původní, nepřevoditelné do jiných rovin dojmů. Dojem toho druhu je na okamžik takříkajíc sine materia. Tóny, které slyšíme, patrně už směřují k tomu, aby podle své výšky a kvantity pokryly před našima očima plochy různých rozměrů, aby rýsovaly arabesky a dávaly nám pocity šíře, útlosti, stálosti, rozmaru. Ale tóny zanikají, než se v nás tyto pocity dostatečně zformují, aby nebyly zatopeny novými pocity, vzbuzovanými tóny pozdějšími nebo i současnými. Ale ten dojem by i nadále zastíral svou splývavostí a mizením sotva rozeznatelné motivy, které se z něho vynořují, aby se okamžitě zas potopily a ztratily, známé jedině zvláštním požitkem, který přinášejí, nepopsatelné, nezapamatovatelné, nepojmenovatelné, nevyjádřitelné, nebýt toho, že paměť, podobná dělníku budujícímu uprostřed proudu pevné základy, zhotovuje pro nás faksimile těch prchavých vět, dovolující nám srovnávat je s těmi, jež po nich následují, a rozlišovat je. A tak jakmile pominula sladkost Swannova vjemu, paměť mu bez meškání dodala jeho stručný, provizorní přepis, na nějž se mohl podívat, zatímco skladba pokračovala, takže když se týž dojem náhle vrátil, nebyl již nepostižitelný. Představoval si jeho rozsah, symetrické rozvržení, písemný záznam, jeho výrazovou hodnotu: měl před sebou to, co už není čistou hudbou, co je nákresem, architekturou, myšlenkou a co dovoluje hudbu si pamatovat. Tentokrát jasně rozeznal větu zvedající se několik okamžiků nad zvukovými vlnami. Hned mu nabídla zvláštní rozkoše, o nichž neměl ani tušení, než ji uslyšel, než pochopil, že mimo ni by je nikde jinde nemohl poznat, a pocítil k ní jakoby nepoznanou lásku.
Vedla ho volným rytmem nejdřív sem, pak tam, potom jinam k ušlechtilému, nesrozumitelnému a přesnému štěstí. A pojednou v bodu, kam došla a odkud se ji chystal následovat, po chvilkové pauze prudce změnila směr a novým tempem, rychlejším, drobným, melancholickým, stálým a mírným, ho s sebou unášela k neznámým vhledům. Pak zmizela. Vášnivě si přál setkat se s ní potřetí. Skutečně se zas objevila, ale nepromluvila k němu jasněji a rozkoš, kterou mu poskytla, byla dokonce méně hluboká. Když se však vrátil domů, potřeboval ji: byl jako člověk, do jehož života mimojdoucí žena, kterou jen zahlédl, právě vpustila obraz nové krásy, poskytující jeho vnímavosti větší hodnotu, on sám však ani netuší, spatří-li ještě někdy tu, kterou již miluje a o níž nic neví, ani její jméno.
Okamžik se snad zdálo, že tato láska k hudební větě snad uvolní u Swanna možnost jakéhosi omládnutí. Už tak dávno se vzdal úmyslu věnovat život nějakému ideálnímu cíli a omezoval se na uspokojování každodenních potřeb, až myslel, aniž si to kdy přímo přiznal, že už při tom do smrti zůstane. Nadto již nevnímal vznešené myšlenky, takže přestal věřit v jejich realitu, ale nemohl ji ani úplně popřít. Proto si také zvykl uchylovat se k bezvýznamným myšlenkám, které mu dovolovaly nechávat stranou podstatu věci. Podobně jako se v duchu neptal, jestli by nebylo lépe, kdyby vůbec nechodil do společnosti, zato však bezpečně věděl, že když přijal pozvání, musí tam jít, a že nepůjde-li tam ani později, musí tam zanést aspoň vizitku, právě tak se v konverzaci snažil nikdy nevyjádřit vřele své opravdové přesvědčení, ale podávat konkrétní podrobnosti, které mají samy o sobě jistou cenu a dovolují mu nevyslovit svůj názor. Byl krajně přesný, když šlo o kuchařský recept, o datum narození nebo smrti některého malíře, i soupis jeho obrazů. Někdy se však přece dal strhnout, aby vyslovil úsudek o nějakém díle nebo životním názoru, a tu pak mluvil aspoň s ironickým přízvukem, jako by za svými slovy plně nestál. Leč jako se stává některým churavějícím lidem, že u nich kraj, kam přijeli, jiná životospráva, někdy také samovolný a tajemný organický vývoj způsobí náhle značný ústup jejich potíží, takže začnou uvažovat o pozdní možnosti nového, mnohem příjemnějšího života, v nějž už nedoufali, podobně v sobě nalézal Swann ve vzpomínce na hudební větu, kterou kdysi slyšel, a v některých sonátách, které si dal hrát, aby se přesvědčil, neobjeví-li ji v nich, přítomnost oné neviditelné skutečnosti, v níž přestal věřit, a jako by hudba působila na jeho duchovou vyprahlost nějakým magickým vlivem, pocítil znovu touhu a skoro i sílu, aby jí zasvětil život. Ale protože se mu nepodařilo vyzvědět, od koho je slyšená skladba, nemohl si ji opatřit a nakonec na ni zapomněl. Setkal se sice v tom týdnu s několika lidmi, kteří byli jako on na onom večírku, a vyptával se jich; ale několik jich přišlo až po hudbě nebo odešli před ní; jiní tam byli, když se hrálo, ale šli se bavit do jiného salónu a další zůstali, aby poslouchali, avšak neslyšeli víc než první. Co se týče hostitelů, věděli, že to byla nová skladba, kterou zjednaní umělci projevili přání hrát; umělci pak odjeli na turné, takže se Swann víc nemohl dozvědět. Měl dost hudebních přátel, ale třebaže se pamatoval na svůj zvláštní a nesdělitelný požitek při poslechu oné věty a ač viděl před očima tvary, které rýsovala, byl přesto neschopen jim ji zazpívat. Pak na to přestal myslet.“

(Proust, Marcel: Hledání ztraceného času I. Svět Swannových, s. 173-175)

Noční četba

"Když jsem ležel v nemocnici už dva týdny, přinesla mi moje žena tranzistor. Hned následující noci jsem si pod dekou pustil Svobodnou Evropu a zpráva, kterou jsem slyšel, byla jak rána do jater: bylo zavřeno devět lidí, jména neuvěřitelná: Olga Havlová, Karel Šiktanc, Pecka, Klánský, už zase Jan Šimsa, Kantůrková, Kyncl, Mlynárik, Šimečka, Kusý... bylo mi jasné, že jsem tam měl být i já. Dva dny poté mi pan primář důvěrně řekl, že tam páni byli, musel jim ukázat můj chorobopis. To bylo v květnu 1981. Ležel jsem tam s prudkým zánětem slinivky, který bylo třeba vyléčit, aby mi mohli vzít žlučník, který to způsobil.

Na levé straně stolu v kuchyni, kde jídáme, mám pořád nějaké čtení: bývá to něco nepohodlného, nějak obtížného, avšak nutného. Učítávám to v noci, když se vzbudím a nemůžu usnout. Teď je to lužickosrbský kulturní časopis Rozhlad, evangelická Křesťanská revue, abych věděl, o čem si píšou, a tenká knížka Akce Delta, kterou ve svém nakladatelství Danubius vydal Ján Mlynárik. Tu po kouskách čtu. Obsahuje text závěrečné zprávy, podle níž byla dle § 98 vypracována žaloba proti čtrnácti intelektuálům, z nichž osm bylo pak přes rok ve vězení. Měl to být největší proces proti disentu: Státní bezpečnost konečně měla úlovek. Chytli francouzský kamion, převážející literaturu, a proradou jednoho disidenta našli skladiště dalších věcí. Proces byl odkládán, až byli vězni bez soudu propuštěni: minulý čtvrtek bylo 27.výročí. Ale až v roce 1990 bylo na generální prokuratuře objeveno 40 balíků se spisy, jež konečně suspendoval tehdejší prokurátor dr. Rychetský.

Čtu a žasnu: ve všech protokolech o výslechu chybím. Například Šiklová: jak známo, byla spojkou pro styk sem a tam, předal jsem jí mnoho rukopisů, dopisů, a nejsem tam. Kantůrková, Klánský: jejich trestná činnost by se neobešla bez mé spolupráce. Mlynárik mi, podle protokolu, půjčil jen Tatarkovu Farskou republiku, a žádné Písačky. Ač páni si mohli v Českém snáři v zápisu ze 7. března 1979 přečíst, jak jsme spolu opravovali chyby ve třiceti exemplářích Písaček. Pořád se tam mluví o Petlici, ale o jejím náčelníkovi ne. Že nikdo z vyslýchaných nic neřekl, patřilo k věci: ale že oni se neptali! A to je tím: když někoho nenašli, nechytli, museli už celý kus režírovat bez jeho úlohy. Tak jsem po operaci klesl na svědka bez žlučníku, jenž zas nevěděl nic o těch ostatních.

„Pane Vaculík, my vás nezavřeme,“ pravil soudruh Pokorný, „protože to bychom z vás udělali národního hrdinu. My národu ukážeme, kdo jste.“ A vytáhli fotky: píšu o tom v knize Tisíce slov. Já mám poetičtější vysvětlení. Po zasněžené stepi jedou sáně, za nimi se žene smečka vlků. Cestující jim hodí svou papachu, vlci se na chvíli zdrží, pak jim hodí kožich, vlci se o něj rvou, a zatím sáně už dojíždějí k selu. Já jsem svým vlkům hodil žlučník.

Z té noční četby jde na mne úzkost možná i silnější než tehdy. Na společenskou otázku, zda bych chtěl být mladší, řekl bych Ne. Ale jeden úlevný pocit nad tím mám. Že jak se zdá, vyvíjí se nová generace, která včas rozpozná své nepřátele a nachází proti nim svou taktiku."

(Vaculík, Ludvík: Lidové noviny; 2. 6. 2009; viz též tu: http://www.lidovky.cz/nocni-cetba-c8l-/ln_noviny.asp?c=A090602_000069_ln_noviny_sko&klic=231829&mes=090602_0)