Vláda rozpočtové neodpovědnosti

Všechno je naopak, než vláda tvrdí. Omezování zákoníku práce říká zpružnění trhu práce, za referendum označuje plebiscit, který po sběru čtvrt milionu podpisů musí schválit ústavní většina poslanců, důchodovou reformu zahájí snížením odvodů do společné kasy.

Nejprve vezměme několik tvrzení, jimiž se čerstvě pravicová vláda ODS, TOP 09 a Věcí veřejných sama odůvodňuje. Chce být dle vlastních slov koaliční vládou rozpočtové odpovědnosti, vládou práva a vládou boje proti korupci. Má ambici prosadit zásadní reformu veřejných financí s cílem zastavit zadlužování českých občanů, reformu důchodového systému a zdravotnictví. Chce důsledně realizovat zásadní opatření pro boj s korupcí a byrokracií.

Za další priority pak koalice považuje podporu podnikatelského sektoru a zvýšení adresnosti sociálního systému tak, aby – jak je uvedeno v textu koaliční smlouvy – nedocházelo k jeho zneužívání a nedocházelo tak k plýtvání prostředků pro skutečně potřebné.

Ve většině aspektů a programových priorit navazuje, pokračuje, ba radikalizuje programové teze vlády Mirka Topolánka.

Podívejme se nyní detailněji do jednotlivých kapitol. Mnoho floskulí je totiž třeba přeložit z „reformního" jazyka do češtiny tak, jako to v úterý hned během jmenování vlády na Hradě za pomoci stroje Vilém udělali studenti z iniciativy Vzdělání není zboží!

Veřejné rozpočty, mandatorní výdaje, sociální a důchodový systém

Jak napovídá sebedefinice Nečasovy vlády jakožto vlády rozpočtové odpovědnosti, stěžejním a logicky prvním bodem koaliční smlouvy jsou témata veřejných rozpočtů, mandatorních výdajů a sociálního a důchodového systému.

Vláda slibuje prosadit ústavní zákon o rozpočtové kázni a odpovědnosti, tzv. finanční ústavu, jež má nastavit mantinely a brzdy dle dokumentu rozhazovačné rozpočtové politice. Kabinet chce za předpokladu ekonomického růstu o nejméně jedno procento zajistit do roku 2016 vyrovnané veřejné finance, přičemž do roku 2013 nemá deficit překročit tři procenta HDP.

Důchodová reforma Nečasovy vlády bude vycházet ze závěrů tzv. Bezděkovy komise. Nečasova vláda jinak řečeno chystá na začátek roku 2012 reformu, která lidem umožní převést si na soukromé penzijní účty 3–4 % z hrubé mzdy. O stejnou částku by pak měly klesnout povinné odvody na státní důchodové pojištění. Kabinet zároveň plánuje zdanit úroky ze stavebního spoření.

Vláda chce současně omezit státní příspěvek či zrušit daňové zvýhodnění zaměstnaneckých benefitů, například stravenek. Nicméně na návrh Věcí veřejných kabinet zajistí, aby neklesly platy pedagogů v regionálním školství.

Vláda také plánuje značnou redukci ve vyplácení porodného, které bude podle koaliční smlouvy vypláceno pouze na první dítě a pouze u rodin, které budou mít příjem menší než 2,4 násobku životního minima. Miroslav Kalousek dokonce řekl, že chtěl tuto dávku úplně odstranit ze systému. Nakonec uzavřel kompromis na nátlak Věcí veřejných, které současně navrhují vyplácet část dávek v poukázkách, aby se zabránilo jejich zneužívání.

Zásadním a pravděpodobně nejkontroverznějším bodem koaliční smlouvy je pak chystaná komplexní reforma zákoníku práce, která se odůvodňuje nutností posílit „flexibilitu trhu práce". Jedním z jejích bodů bude například zkrácení výpovědní lhůty a odstupňování odstupného podle počtu odpracovaných let u zaměstnavatele. Vláda dále zvýhodní práci na dohodu, uvolní smlouvy na dobu určitou.

Výplata sociálních dávek pak bude striktně vázána na zajištění řádné docházky dětí do školy a podpora v nezaměstnanosti na aktivitu nezaměstnaného. Stejně tak výše dávek hmotné nouze bude odstupňována podle aktivity. Nečasův kabinet také sníží podporu pro nezaměstnané, kteří ukončí pracovní poměr z vlastní vůle.

Největší změnou v zákoníku práce bude uvolnění možnosti firem nabízet smlouvu na dobu určitou. Podle Vladimíra Špidly tato změna povede k výraznému oslabení pozice zaměstnance. „Považuji to za nespravedlivé, neboť řetězení pracovních smluv na dobu určitou povede k situaci, kdy zaměstnanci nebudou moci plánovat svou budoucnost,“ řekl Deníku Referendum bývalý předseda sociálních demokratů.

„Má hypotéza je, že v případě možnosti řetězení smluv na dobu určitou přestanou finanční ústavy poskytovat těmto lidem půjčky, úvěry a hypotéky,“ dodal pro Deník Referendum Vladimír Špidla. Podle jeho názoru je argumentace formující se vlády záminkou, neboť povede k jednoznačnému omezení pozic zaměstnanců.

„Pravice u nás si například neuvědomuje, že hledání nového zaměstnání je práce na plný úvazek, ke které ostatně potřebujete náklady,“ upozorňuje Vladimír Špidla na podstatnou okolnost života lidí hledajících si novou práci. „Za těmi návrhy lze spatřit dvě neblahé a přitom klíčové tendence: významně oslabit pozice zaměstnanců a současně oslabit systémy zabezpečení – důchodového a zdravotního systému,“ doplnil pro Deník Referendum svůj komentář k chystané reformě zákoníku práce.

Podle senátora Milana Štěcha je zřejmé, že řeči o vládě rozpočtové odpovědnosti jsou pouhou zástěrkou ke změnám, jež oslabí zaměstnance, navýší deficity veřejných rozpočtů a jdou na ruku některým ekonomickým skupinám, jejichž tlaku partaje formující se koalice neumí vzdorovat. „To v lepším případě. V tom horším jsou s nimi navrhované úpravy zákoníku práce koordinovány,“ myslí si Milan Štěch.

Zdravotnictví

Koalice podle svých slov považuje zdravotnictví za jednu ze svých hlavních programových priorit. Kabinet Petra Nečase chce pokračovat ve veřejné diskusi o reformě českého zdravotnictví na půdě expertní komise, ke které budou údajně přizvány i ostatní parlamentní politické strany.

Vláda plánuje definovat rozsah péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění, a to v rozsahu jeho možností. Pacienti tak budou hradit nadstandard zdravotní péče, jinak řečeno tu její část, která nebude hrazena z veřejného zdravotního pojištění.

I v oblasti zdravotnictví musely ze svého programu ustoupit především Věci veřejné. Před volbami slibovaly svým voličům zrušení zdravotnických poplatků. Koaliční kompromis je nicméně takový, že lidé již nebudou platit za každou položku na receptu, nýbrž jednotnou sazbu třiceti korun za recept.

„Regulační poplatek za položku na recept bude zrušen a nahrazen poplatkem za recept a současně budou vyřazeny levné léky z úhrad veřejného pojištění, tedy zjednodušeně řečeno acylpyriny a paraleny,“ prohlásil premiér Petr Nečas. Dále se lídři koalice dohodli například na tom, že za pobyt v nemocnici budou pacienti platit minimálně za den sto korun. Výše poplatku za pobyt v nemocnici bude odvozena například podle počtu osob na pokoji.

Podle stínové ministryně zdravotnictví KSČM Soni Markové se nicméně nejedná o nikterak velkou změnu, která pacientům finančně uleví.

„Jde o to, že na receptu mohou být maximálně dvě položky, nikoli třeba pět či osm. Tudíž pacienti nezaplatí dosavadních maximálních 60 korun za recept, nýbrž 30 Kč. Připočteme-li k tomu ten fakt, že nejužívanější – byť nejlevnější – léky pojišťovny již hradit nebudou, je evidentní, že lidé nebudou za léky platit méně než doposud,“ řekla pro Deník Referendum Soňa Marková.

V oblasti zdravotnictví se podle sociálních demokratů jeví jako nejproblematičtější avizované definice zdravotnických standardů a nadstandardů. Koalice chce totiž do konce roku 2011 definovat standardní péči, na kterou bude mít pacient ze zákona nárok. Cokoli navíc si pak jako nadstandard bude muset hradit sám.

„Od roku 1990 se v českém zdravotnictví například na operaci umělého kloubu nikdy a nic nepřiplácelo. Každý pacient dostal takový kloub, jaký potřeboval vzhledem ke svému zdravotnímu stavu, věku a mobilitě,“ řekl sociálnědemokratický senátor a lékař Miloš Janeček. Podle něj záleželo vždy na lékaři samotném a zdravotní pojišťovny zákroky vždy následně proplácely.

Návrh reforem v oblasti zdravotnictví kriticky zhodnotil i Ludvík Hovorka, další z kritiků reforem bývalého ministra Tomáše Julínka: „Návrh obsahuje podporu prevence a motivaci pojišťoven na preventivní péči. Bohužel neobsahuje zlepšení primární prevence, tj. předcházení vzniku onemocnění, což je základním předpokladem úspor ve zdravotním systému," upozorňuje na svém blogu exposlanec KDU-ČSL.

Zahraniční politika, obrana, Evropská unie

Koaliční strany se chtějí zasazovat o ratifikaci protokolu č. 30 (tzv. česká výjimka) při ratifikaci nejbližší přístupové dohody. Současně slibují, že v případě zásadních institucionálních změn Evropské unie vyžadujících úpravu primárního práva bude přesun dalších pravomocí z České republiky na EU potvrzován referendem.

Došlo tak ke spojení odporu ODS k evropské integraci a nadšení Věcí veřejných pro přímou demokracii. Výsledkem je, že zatímco v domácích otázkách bude třeba sebrat pod žádost o vypsání referenda čtvrt milionu podpisů a ještě jej bude muset schválit ústavní většina poslanců, v otázkách EU se budou plebiscity konat automaticky.

Podle Ivana Bartoše z České pirátské strany se o tomto bodu nedá mluvit jinak než jako o podvodu na voliče. „Sehnat toto množství podpisů považujeme za prakticky nemožné,“ řekl Deníku Referendum předseda pirátů.

Proti tomuto bodu koaličního vyjednávání vystupoval předseda TOP 09 Karel Schwarzenberg, jehož postoj k integraci Evropské unie byl vždy pozitivní. Nakonec ustoupil. Tento moment koaličních vyjednávání naznačuje posunutí těžiště v zahraničněpolitickém směřování České republiky blíže k euroskeptické pozici.

V obranné politice pak vláda zdůrazňuje jako základní pilíř naší bezpečnostní politiky členství České republiky v Severoatlantické alianci. Koalice dle své koaliční smlouvy nedopustí sebemenší oslabení naší vůle dostát spojeneckým závazkům, zejména s ohledem na účast ČR v operacích Severoatlantické aliance. Současně se ale Nečasův kabinet chystá v roce 2011 snížit rozpočtové kapitoly Ministerstva obrany o 2,1 miliardy korun - jako důsledek tlaku Věcí veřejných.

Celkové vyznění této kapitoly naznačuje preferování našich spojeneckých závazků k NATO před prohlubováním spolupráce České republiky s Evropskou unií, a to aniž by zahraničněpolitické směřování České republiky bylo předmětem předvolebních slibů kterékoli ze stran koalice.

Právo, spravedlnost, veřejná správa, byrokracie a korupce

Tak jako snad každá dosavadní vláda posledního dvacetiletí i Nečasův kabinet slibuje důsledný boj s korupcí. Vláda plánuje rozšířit testy spolehlivosti, které absolvují policisté, i na úředníky státní správy. Bude zaveden takzvaný institut korunního svědka a finanční tresty pro politiky za nezákonná rozhodnutí a následné škody, zřízeno bude protikorupční státní zastupitelství a zvláštní soudy nebo soudní senáty.

Vláda chce taktéž připravit uzákonění přímé volby prezidenta a prosadit přímou volbu starostů v obcích do patnácti set obyvatel v roce 2014 či zavést klouzavý mandát pro poslance, kteří jsou zároveň ministry. Na dobu výkonu funkce by je tak měl vystřídat náhradník. Dále Nečasův kabinet plánuje vyzkoušet možnost voleb po internetu či prosadit návrh ústavního zákona omezujícího poslaneckou a senátorskou imunitu.

„Pokud budou mít politici vliv na obsazování nově vytvořených orgánů, nepovede to k vyřešení korupce, nýbrž naopak. Jsem pro co největší nezávislost soudů, avšak pochybuji, že například navrhované protikorupční senáty si nezávislost udrží. Opak bude pravdou,“ upozorňuje Jeroným Tejc na možnou provázanost politiků a protikorupčních senátů.

Bez zajímavosti není, že Radek John prosadil do koaliční smlouvy uzákonění institutu agenta provokatéra. Podle představ bude testovat politiky a úředníky tak, že by je přímo naváděl k trestným činům, například jim bude nabízet úplatky. Takto provokovat by za určitých podmínek mohli nejen tajní policisté, ale dokonce i státem najatí civilisté.

Proti institutu provokatéra totiž doposud zásadně vystupovali politici občanských demokratů i TOP 09. Například občanskodemokratický poslanec Marek Benda řekl Deníku Referendum, že idea institutu agenta provokatéra je protiústavní a podle jeho slov není v souladu s našimi mezinárodními závazky.

„Stát nesmí nabádat k protizákonnému jednání,“ řekl Marek Benda Deníku Referendum. I Miroslav Kalousek před volbami Deníku Referendum řekl, že stát nemůže a nesmí nabádat k trestné činnosti. „Nabádání k trestné činnosti je trestný čin,“ odůvodnil tehdy svůj nesouhlas současný ministr financí.

Školství, věda, výzkum, kultura

Vláda plánuje navýšit rozpočet ministerstva školství na rok 2011 o 2,1 miliardy korun, přičemž v roce 2012 plánuje kabinet Petra Nečase posílit objem platových prostředků o další čtyři miliardy korun. Poté toto navýšení zachová a zmrazí až do r. 2015 v návaznosti na celkovou veřejnou správu, kdy platy zmrazí na tři roky.

Tímto krokem bude údajně částečně vyrovnán diskriminační poměr mezi platy pedagogických pracovníků a jinými profesemi v rozpočtové sféře.

Vláda chce do začátku školního roku 2010/2011 rozhodnout, zda se v tomto školním roce uskuteční společná část maturitní zkoušky. Následující postup vyhodnotí vláda na základě provedení generální zkoušky.

„Ten model je už zastaralý a poté, co byl z mnoha pozic zesměšněn a kdy jej nechtějí učitelé ani žáci, se jeví v současné podobě nepotřebným,“ myslí si europoslanec a stínový ministr školství za ČSSD Jiří Havel, který by dnes upřednostnil zavedení průběžných standardizovaných zkoušek tvořících vstupenky k maturitě.

Hojně diskutovaný je plán koalice zavést školné na vysokých školách a půjčky pro studenty. Lídři ODS, TOP 09 a Věcí veřejných se navzdory TOP 09, jež prosazovala školné v přímé podobě, nakonec shodli na zavedení plateb za vysokoškolské vzdělání, které připomínají odložené školné. Školy budou dostávat peníze hned, ale z půjček. Úvěry budou studenti splácet až poté, co dosáhnou průměrného platu.

Přímá úměra mezi zpoplatněním studia a zvýšením jeho kvality je ale sporná. „Zavedení školného nemusí nutně zvýšit kvalitu vzdělávání. Pokud by to bylo takto jednoduché, tak by všechny soukromé školy poskytovaly kvalitnější vzdělávání než školy veřejné, což není pravda," argumentuje například Marcel Chládek, senátor ČSSD.

V oblasti kultury chce Nečasův kabinet do roku 2012 přijmout nový památkový zákon. Vláda dále dle koaliční smlouvy plánuje předložit nový zákon o audiovizi či podporu kinematografie. V otázce vztahů mezi státem a církvemi a majetkového vyrovnání nepřijaly koaliční strany žádné konkrétní stanovisko, nicméně se shodly na potřebě vyřešit tento problém co nejdříve.

Životní prostředí, zemědělství a venkov

Kabinet sice slibuje zachovat těžební limity hnědého uhlí a zohlednit je v nové energetické koncepci, současně nechce vyvlastňovat soukromý majetek v zájmu těžby. Na druhé straně plánuje podporu využívání jaderné energie a bude prosazovat dostavbu dalších dvou bloků Jaderné elektrárny Temelín a modernizaci Dukovanské jaderné elektrárny. Podle Jana Rovenského z Greenpeace zvýší výstavba dalšího bloku v Temelíně českou energetickou závislost.

„Nejpodstatnějším argumentem proti budování dalších jaderných bloků je však celková energetická koncepce České republiky: pokud budeme budovat další dva bloky Jaderné elektrárny Temelín, utopíme miliardy korun, které nám budou chybět v podpoře energetické účinnosti a obnovitelných zdrojů. Naše energetická koncepce by měla být bez jádra i bez uhlí,“ nepochybuje Jan Rovenský.

Podnikání a jeho podpora, rozvoj infrastruktury

Je příznačné, že vláda zatím odmítá stanovit termín zavedení eura. Kabinet Petra Nečase chce usnadnit činnost podnikatelům například zjednodušením propouštění zaměstnanců či podporou tvorby nových pracovních míst zvýhodněním práce na dohodu. V neposlední řadě chce vláda Petra Nečase usnadnit ukončení živnosti.

Tato opatření souvisí s výše popsanou reformou zákoníku práce. Například možnost firem zaměstnávat lidi, kteří v ní dělají pouze příležitostně, aby mohli pracovat bez placení zdravotního a sociálního pojištění až tři sta hodin ročně, otevírá podle Vladimíra Špidly prostor pro daňové manipulace.

„Je proto téměř jisté, že pro veřejné rozpočty toto opatření bude znamenat daleko větší ztráty, než by napovídal mechanický kalkul,“ myslí si Vladimír Špidla. Podle jeho mínění tak bude pravicová vláda principiálně snižovat příjmy státu do nejdůležitějších ochranných systémů, tj. do systému zdravotnického a důchodového.

Jak chce koalice spolupracovat

Koaliční smlouva obsahuje ve svém závěru poměrně podrobný návod principů koaliční spolupráce. Politické strany se tu například zavazují k jednotnému postupu po celé volební období. Za koaličně dohodnutý vládní návrh pak vládní partaje považují pouze takový, který podpoří alespoň polovina přítomných ministrů z každé koaliční strany.

ODS, TOP 09 a VV se také zavazují, že ústavní zákony a vládní návrhy zákonů o státním rozpočtu, o daních a poplatcích, týkající se ochrany vlastnictví či zákony s výrazným dopadem na veřejné rozpočty, budou výlučně předloženy jako koaličně dohodnuté a současně s jejich schvalováním kabinet spojí proceduru vyslovení důvěry vládě.

Vše tak nasvědčuje tomu, že pravicová vláda má sílu radikálně změnit podobu českého společensko-politického systému. A to vskutku v nebývalém rozsahu, což dokládá právě znění koaliční smlouvy.

(Psáno pro Deník Referendum; publikováno 14.7.2010, viz tady.)

Jaká bude vláda? Euroskeptická, antisociální, korupční. A nestabilní

Lídři formující se koalice občanských demokratů, TOP 09 a Věcí veřejných ve středu v noci předstoupili po více než sedmihodinovém jednání před novináře s očekávaným výsledkem vyjednávání ohledně rozdělení ministerských postů. Poměr křesel ve vládě bude šest pro ODS, pět pro TOP 09 a čtyři pro VV.

Relativně silnou pozici by měl mít premiér Nečas. Před novináři uvedl, že bude mít na starosti koordinaci reforem rozpočtu včetně daní, zdravotnictví a sociálních věcí včetně důchodů. Občanští demokraté obsadí ve vládě dále ministerstvo spravedlnosti, které povede stranický místopředseda Jiří Pospíšil. Ministrem životního prostředí se stane čerstvě zvolený místopředseda občanských demokratů Pavel Drobil, ministerstvo zemědělství povede nynější náměstek ministra financí Ivan Fuksa. Ministerstvo průmyslu a obchodu pak připadne ekonomickému expertu ODS Martinu Kocourkovi.

Věci veřejné povedou vedle ministerstva vnitra obsazeného Radkem Johnem dále ministerstvo školství, v jehož čele bude místopředseda Věcí veřejných Josef Dobeš, ministerstvo pro místní rozvoj získaly VV pro Kamila Jankovského a ministerstvo dopravy pro poslance a svého sponzora Víta Bártu.

TOP 09 obsadí vedle ministerstva zahraničí, které povede jejich předseda Karel Schwarzenberg, všechny klíčové reformní resorty. Podle Schwarzenberga strana převezme asi nejtěžší břímě v souvislosti s plánem rozpočtových škrtů. „Vzali jsme to vědomě na sebe jako strana, která říkala, že rozpočtová odpovědnost je největší priorita," řekl. První místopředseda TOP 09 Miroslav Kalousek obsadí dle očekávání ministerstvo financí. Ministrem práce a sociálních věcí bude místopředseda TOP 09 Jaromír Drábek, ministrem zdravotnictví Leoš Heger a ministrem kultury pak berounský starosta, zubař Jiří Besser.

Protievropská referenda hladce, ostatní obrace
Rozdělení ministerstev dle očekávání potvrdilo ústup z dominantních pozic občanských demokratů. Jejich historicky nejslabší volební podpora se zrcadlově promítla do rozložení resortů. Vedle toho, že ODS v podstatě ve všem ustoupila svým koaličním partnerům, když jim přenechala všechna jimi požadovaná ministerstva, bude pro ODS zcela novou zkušeností také to, že nemá ve vládě většinu svých ministrů.

To je potenciálně destabilizující faktor fungování vlády, který bude klást nebývale velké nároky na schopnost dohody mezi jednotlivými formacemi. Podle Pavla Šaradína budou muset politici ODS pochopit, že jejich dosavadní politika uzavřenosti se vyčerpala. Čeká je tak poprvé vládnutí, jejímž průvodním jevem bude nutnost brát ohledy na koaliční partnery a jejich menšinové zájmy.

Jiří Pehe nepochybuje o tom, že budoucí vláda pravého středu bude nestabilní: „A to z několika důvodů. Poprvé nebude tvořena jednou velkou dominantní stranou a dvěma malými satelity, nýbrž třemi subjekty střední velikosti. Vzhledem k stále bídné politické kultuře nemůžeme za daného rozložení sil očekávat hladké vládnutí,“ myslí si Jiří Pehe.

Občanští demokraté sice původně chtěli o rozdělení resortů vyjednávat z pozice síly, avšak tu již nemají. Podle Jiřího Pehe se nakonec může ukázat – zdánlivě alibistické – rozhodnutí přenechat klíčová ministerstva TOP 09 jako chytrý tah. „Pokud by Kalousek byl ministrem financí, jenž by sbíral politické body na úsporných opatřeních a současně by občanští demokraté obsadili ministerstva, kde naopak nějaké finance budou třeba, tratili by v očích veřejnosti. Takto půjdou skutečně veškeré reformní úspory na vrub TOP 09,“ myslí si Jiří Pehe.

Rozdělení ministerstev celkem jasně napovídá, že nejvlivnějším subjektem nové vlády bude TOP 09, jejíž program bude určující pro politiky financí, práce a sociálních věcí, zahraničí i zdravotnictví. TOP 09 tak má v kompetenci resorty, kde kabinet čekají nejdůležitější reformní i rozpočtové kroky.

Z toho pak logicky plyne, že nejvlivnějším mužem nové vlády a české politiky obecně nebude premiér Petr Nečas, jehož vlastní politická strana obsadí pouze méně důležité resorty, nýbrž ministr financí a první místopředseda TOP 09 Miroslav Kalousek.

Petr Nečas tím, že dopředu zcela vyloučil koalici s ČSSD, snížil vyjednávací sílu své ODS: k dohodě s TOP 09 a Věcmi veřejnými byl vlastně odsouzen předem. Při jednáních mu nakonec nezbylo než ustoupit, protože si z žádných variant nevybíral.

Nejvíce destabilizujícím prvkem vlády budou zřejmě populistické Věci veřejné. Jejich předvolební sliby – tu levicové, tu pravicové – nemohly být ostatně naplněny v případě jakéhokoli vládního angažmá. Je tedy logické, že v pravicové vládě budou nuceni ustoupit z mnoha programových priorit, jejichž naplnění by bylo reálné ve vládě se stranami levice.

Tento fakt si uvědomují i špičky Věcí veřejných. Podle Parlamentních listů si strana nechala pro vnitřní potřeby zpracovat průzkum, jenž způsobil lavírování Věcí veřejných v posledních dnech. Podle více než dvou třetin respondentů jsou Věci veřejné ochotny pro svou účast ve vládě ustoupit ze svých předvolebních slibů.

Pro Radka Johna, donedávna údajně nejdůvěryhodnějšího politika v zemi, jsou ale čísla v průzkumu mnohem tvrdší. Jako vhodného kandidáta pro post ministra vnitra jej vidí pouhá čtvrtina dotázaných, téměř dvě třetiny lidí pak mají opačný názor. Vzhledem k blížícím se obecním a senátním volbám, ve kterých mají – především v Praze – Věci veřejné nemalé ambice, jsou tato čísla varováním.

Vedle personálních záležitostí vyjednavači stran připravujících vládní trojkoalici se již shodli na většině bodů budoucího vládního programu. Lídři ODS, TOP 09 a Věcí veřejných ze sedmi kapitol uzavřeli definitivně zatím tři: životní prostředí, zemědělství a venkov, zahraniční politiku a obranu a kapitolu právo, spravedlnost, veřejná správa, byrokracie a korupce. Z rodící se koaliční smlouvy a programového prohlášení je zřejmé, že právě Věci veřejné prosadily nejméně předvolebních priorit.

Vedle jiných programových priorit rodící se vlády je pozoruhodná dohoda na zrušení funkce ministra pro Evropskou unii, snaha o prosazení schválení české výjimky z Lisabonské smlouvy a především sporná klauzule o vypsání referenda vždy v případě zásadní změny v oblasti přesunu kompetencí z České republiky na Evropskou unii.

Věcem veřejným se tak do koaličních dohod podařil prosadit kontroverzní bod vypisování referend vždy v případě delegování kompetencí z národní úrovně na úroveň Evropské unie. Vedle toho prosadily Věci veřejné povinnost vypisování obecných referend, což je institut, který je velice konfliktní především pro občanské demokraty, neboť ODS obecné referendum vždy odmítala.

Navržený kompromis ovšem myšlenku zcela znehodnocuje: spočívá v tom, že podepíše-li 250 tisíc obyvatel petici, vláda bude muset předložit návrh ústavního zákona o vypsání referenda ve znění petice do parlamentu, který rozhodne o tom, zda se referendum bude nebo nebude konat. V parlamentu bude k tomuto bodu volné hlasování, tedy koaliční strany nebudou nuceny hlasovat jednotně.

Okolnost, že zatímco o konání obecného referenda rozhodne parlament na základě znění petice 250 tisíc občanů, o vypsání referenda ve vztahu k předávání kompetencí směrem k EU rozhodne vláda ukazuje pravou tvář představ Věcí veřejných o přímé demokracii.

Euroskeptická vláda
Bez zajímavosti není, že proti tomuto bodu koaličního vyjednávání vystupoval předseda TOP 09 Karel Schwarzenberg, jehož postoj k integraci Evropské unie byl vždy pozitivní. Nakonec ustoupil s tvrzením, že se v nejbližších letech beztak žádná nová smlouva vypracovávat nebude. „A i kdyby, o tom, zda bude představovat zásadní změnu, rozhodne vláda ještě předtím, než by došlo k onomu plebiscitu. Je tu tedy pojistka," vysvětloval Karel Schwarzenberg.

Tento moment koaličních vyjednávání naznačuje posunutí těžiště v zahraničněpolitickém směřování České republiky blíže k euroskeptické pozici. Občanští demokraté si účelovým euroreferendem pouze řeší svůj problém, kterým je dodnes nevyjasněná politika této formace vůči Evropské unii a jeho schválením pouze alibisticky předávají kompetence voličům navzdory faktu, že jsou dlouhodobými odpůrci referend.

Jak správně v posledním Respektu poznamenala Kateřina Šafaříková, klíčoví muži nynější ODS Nečas a nový místopředseda, budoucí ministr obrany a obhájce výstavby amerického radaru u nás Alexandr Vondra mají euroskeptické instinkty a celkem otevřeně v minulosti mluvili o tom, že s dalším přenášením pravomocí na Brusel nesouhlasí.

Aniž by zahraničněpolitické směřování České republiky bylo předmětem předvolebních slibů, je patrné, že právě se formující koalice nebude prohlubovat spolupráci České republiky s Evropskou unií, a to navzdory Karlu Schwarzenbergovi. Je ostatně symptomatické, že o výhledu přijetí eura doposud nepadlo ani slovo.

Nekompetentní ministři
Většina ministerstev bude podle statutárního místopředsedy sociálních demokratů Bohuslava Sobotky obsazena čistě na základě politického rozhodnutí bez jakýchkoliv odborných vazeb budoucích ministrů na problematiku jednotlivých resortů.

„Vládě tak hrozí nedostatek kompetence, a tím i zvýšené riziko chybných rozhodnutí pří správě státu. Jde zejména o personální obsazení ministerstva práce a sociálních věcí, zemědělství, kultury, školství, dopravy a vnitra,“ uvedl Bohuslav Sobotka v prohlášení ČSSD.

Například Jaromír Drábek, jenž má usednout v čele ministerstva práce a sociálních věcí působil od roku 1992 v Hospodářské komoře ČR, v letech 2002 až 2008 byl jejím prezidentem a v roce 2008 byl jmenován jejím čestným prezidentem a stal se předsedou Národního výboru Mezinárodní obchodní komory v ČR. V minulosti se mimo jiné několikrát vyjádřil o nutnosti zjednodušení právních předpisů pro podnikatele a živnostníky, kritizoval například nepřehledné podmínky pro vstup do podnikání.

Absolvent Vysoké školy dopravy a spojů v Žilině Ivan Fuksa, jenž dostane na starost obhajobu zájmů zemědělců, působí pro změnu v dozorčích radách České exportní banky a ve společnostech ČEZ, EGAP a Letiště Praha. Vít Bárta, jenž dostane post ministra dopravy, obdržel titul JUDr. na bratislavské Akademii policejního sboru, založil a spoluvlastní v loňském roce největší ryze českou bezpečnostní agenturu a třetí největší bezpečnostní službu působící na území ČR.

Ministrem kultury se pak stane vystudovaný stomatolog a zástupce TOP 09 Jiří Besser, jenž poprvé prokázal svou politickou intuici v létě roku 1989 vstupem do komunistické strany. Před šesti lety se pak za Liberální a reformní stranu ucházel neúspěšně o senátorské křeslo. Nepostoupil tehdy do druhého kola. Ministrem školství nakonec bude vystudovaný psycholog a vydavatel časopisu Pražan Josef Dobeš, bývalý člen dozorčí rady Bártovy bezpečnostní agentury.

Radek John ministrem vnitra
Jako nejspornější se nicméně jeví obsazení ministerstva vnitra. Podle Bohuslava Sobotky vzbuzuje obsazení tohoto resortu předsedou strany Věci veřejné, jež je skrze svého sponzora, poslance a nominovaného ministra dopravy Víta Bártu úzce napojena na bezpečnostní agenturu ABL, podezření z možného střetu zájmů.

„Tím, že navzdory svým veřejně publikovaným pochybnostem svěřil premiér Nečas tento resort Věcem veřejným, zpochybnil hned na počátku závazky své vlády v oblasti boje s korupcí,“ myslí si Bohuslav Sobotka.

Jiří Pehe si také myslí, že nejkontroverznějším momentem rozdělování resortů je důsledné trvání Věcí veřejných na obsazení ministerstva vnitra. „Otázkou totiž je, z jakých důvodů na jeho obdržení tolik usilovali? Taktéž nezapomínejme, že občanští demokraté mají na vnitru poměrně hodně svých lidí, kteří se budou Radku Johnovi dívat pod ruce,“ uvažuje Jiří Pehe.

Sobotka ve svém prohlášení zdůraznil, že je nezbytné, aby se v zájmu omezení korupce a střetu zájmů firmy vlastněné podnikateli Vítem Bártou a Kamilem Jankovským neucházely v příštích čtyřech letech o žádné veřejné zakázky, a to ani formou možných subdodávek.

„Nemělo by dojít k opakování příběhu bývalého ministra Aleše Řebíčka z ODS, jehož podnik díky veřejným zakázkám zázračně zvýšil svůj obrat právě v době, kdy Aleš Řebíček zastával v Topolánkově vládě funkci ministra,“ upozorňuje Bohuslav Sobotka.

„Vzhledem k tomu, že Věci veřejné nejsou politickou stranou, nýbrž klubem s podnikatelským záměrem, je pravděpodobné, že v momentě, kdy získají své dividendy, z vlády odejdou. Očekávám, že tato vláda nevydrží po celé funkční období,“ uzavřel komentář pro Deník Referendum politolog Jiří Pehe.

Navzdory učiněným kompromisům, jejichž výsledkem je rozdělení ministerských pozic, zůstává stále otázkou, jak dlouho vládě vydrží zdánlivě pohodlná většina sto osmnácti poslanců. Vládu tvoří tři subjekty a kterékoli dva mohou spolu přehlasovat ten třetí. Už výsledek koaličních jednání napovídá, že vznikla aliance TOP 09 a VV proti ODS. Jak rychle se bude pnutí hromadit a zda by mohlo vést až k předčasnému rozložení koalice, napoví nadcházející měsíce.

(Psáno pro Deník Referendum; publikováno 1.7.2010, viz tady.)

Sociální demokracie hledá novou tvář

Letošní volby do Poslanecké sněmovny revolučně změnily tvář české politiky. Poprvé od roku 1996 bude vláda disponovat vskutku pohodlnou většinou 118 mandátů, která je vůbec největší v polistopadových dějinách české politiky.

V opozici zůstanou – tak jako v minulém volebním období – sociální demokraté a komunisté. Nicméně zatímco v roce 2006 levicové subjekty disponovaly sto mandáty, pro příští čtyři roky se budou muset spokojit v součtu s dvaaosmdesáti poslanci.

Včerejší ustavující schůze Poslanecké sněmovny jednoznačně demonstrovala ztrátu pozic levicových subjektů. Zatímco v posledních letech platilo, že předseda Poslanecké sněmovny byl buď reprezentantem nejsilnější politické strany na půdě sněmovny, jež disponovala největším počtem mandátů, nebo představitelem hlavní opoziční strany, v právě zahájeném volebním období tomu tak nebude.

V současné sněmovně je sice s šestapadesáti poslanci nejsilnější stranou ČSSD, současně bude pravděpodobně i opoziční stranou, avšak navzdory drtivým ztrátám sestavují vládu občanští demokraté a vedle prezidenta a předsedy Senátu bude z jejich řad nejen předseda vlády, ale s největší pravděpodobností i předseda Poslanecké sněmovny. Sociální demokraté se tak ve sněmovně budou muset spokojit s místopředsednickým postem, komunisté nebudou mít ani to.

Příčinami volební porážky sociální demokracie jsme se tu již zabývali v textu Proč se to stalo?

„Je evidentní, že sázka sociálních demokratů na jednorázová opatření typu třináctých důchodů se otočila v jejich neprospěch, neboť politická konkurence je označila za populisty. Obecně by se měli sociální demokraté více pokoušet ovlivňovat veřejné mínění, neboť se ukazuje kontraproduktivním přizpůsobovat svou politickou nabídku většinovým preferencím svých potenciálních voličů,“ řekla tehdy profesorka politologie Vladimíra Dvořáková v jednom ze stěžejních argumentů.

Vladimíra Dvořáková dodává, že volby jasně poukázaly na nutnost modernizovat sociální demokracii, a to v mnoha ohledech, od politického programu přes pluralitu forem oslovování veřejnosti až po kulturu vystupování jejích předáků.

Jiří Paroubek sice nejprve vyzvedl sociální demokracii z bídy, do níž ji přivedl Stanislav Gross, ale posléze se pod jeho vedením dostala do izolace, která minimalizovala její koaliční potenciál. Pravdou ovšem také je, že případný zisk až o deset procent hlasů vyšší by ČSSD nejspíš nebyl nic platný, neboť jejich nejpřirozenější spojenci – lidovci a zelení – nepřekročili pětiprocentní kvórum nutné pro vstup do Poslanecké sněmovny.

Jaké předpoklady musí sociální demokraté tedy naplnit, aby se po příštích volbách ocitli v dominantní pozici české politiky, jež jim umožní prolomit současnou hegemonii neoliberální pravice?

Levicový program pro středového voliče
Zdánlivě sociální demokracie stojí před dilematem, zda se dopracovat k radikálnější autentické levicové tváři, jejíž identita by vyrůstala z principiální kritiky neoliberální kulturně-politické hegemonie ztělesňované současnou dominancí Občanské demokratické strany, nebo zda zaujmout spíše centristickou pozici, vyhlásit vůči pravici v zásadě konformní programové priority, a pokusit se tak oslovit středového, spíše liberálnějšího městského voliče.

Podle Jana Černého, ředitele Masarykovy demokratické akademie, pokud se sociální demokracie chce skutečně stát dominantní silou české politiky, musí dokázat ve svém programu obsáhnout obě polohy. Letošní volební výsledek prokazuje, že rezignace na jednu z těchto poloh k vítězství nevede.

„Protože ČSSD momentálně nemá na levici přirozeného partnera, musí její program obsáhnout témata a recepty od středu až po krajní levici. Dlouhodobý program ČSSD je podrobný a s drobnými úpravami na něm lze stavět. Nyní jde o to, umět ho interpretovat pro různé cílové skupiny,“ myslí si rovněž politolog a poradce Lubomíra Zaorálka Lukáš Jelínek.

Znamená to, že program sociálních demokratů musí být alternativou jak pro liberálně uvažující voliče, tak pro nekomunistickou krajní levici. Sociální demokraté a liberálové se shodují v odmítnutí nacionalismu a v úsilí o otevřené cirkulující elity. Liberálové současně akcentují témata ochrany životního prostředí, rovnosti a svobody, což je terén z povahy věci sociálnědemokratický.

„Liberálové a sociální demokraté jsou po mém soudu dva břehy téže řeky a zároveň jsou opozicí vůči konzervativcům. Ti mohou být nejenom pravicoví, ale i levicoví. V našich podmínkách tedy řadím ke konzervativcům ODS i komunisty,“ řekl v jednom z dřívějších rozhovorů Vladimír Špidla.

Sociální demokracie musí vytrvale obhajovat myšlenku veřejného zájmu a sociálního státu, jejichž funkční podmínkou je rozmanitá síť veřejných služeb jakožto výdobytek moderní společnosti rozšiřující svobody jednotlivců. Podle ředitele Masarykovy demokratické akademie Jana Černého je nutné fenomén sociálního státu vztahovat právě a především k tématu svobody.

„Současná společnost je radikálně individualizovaná a drtivá většina voličů se ve svých preferencích rozhoduje na pozadí svých individuálních možností. Sociální stát je nesporně to, co tyto možnosti lidí navyšuje a je úkolem sociálních demokratů právě tuto okolnost voličům vysvětlovat,“ řekl Jan Černý Deníku Referendum.

I Jaroslav Šabata si myslí, že ČSSD musí provést kritickou reflexi sociálnědemokratického programu starého střihu. „Výchozím bodem budoucího sociálnědemokratického směřování musí zůstat smysl pro sociálno. Kritériem tohoto smyslu ovšem již nebude tradiční sociálno, nýbrž individuální svoboda jednotlivce. Sociální demokracie musí vystupovat jako garant svobody, jejíž program vyrůstá ze středoevropsky pojaté identity, jež není totožná s tradiční západoevropskou sociálnědemokratickou identitou,“ řekl Jaroslav Šabata Deníku Referendum.

Podle Šabaty musí budoucí program sociálních demokratů navazovat na dědictví helsinského procesu a v jistém smyslu by měl být jeho vyvrcholením. Předpokladem vývoje, jehož ambicí nemůže být nic menšího než dominance v české politice, je geneze širokého pluralitního hnutí všech, kdož se vzpírají neoliberálnímu pojetí politiky.

„Základem není strana. Jednota takto pojatého terénu bude v různosti, neboť jeho identita nesmí být pojímána partokraticky. Současně si vedle významného intelektuálního rozměru musí totiž uchovat lidový étos,“ uvažuje Jaroslav Šabata.

Lukáš Jelínek taktéž považuje za chybu, že sociální demokraté rezignovali na artikulaci své identity v širším kontextu. Podle něho bylo trestuhodným selháním ČSSD, když v minulých letech utekla od silného příběhu, silné vize solidární a spravedlivé společnosti k jednotlivostem typu třináctého důchodu. Tyto jednotlivosti se pak staly snadným terčem jejich konkurence.

Ofenzivně proti neoliberalismu
Programové priority české sociální demokracie nejsou populistické, jak ji právě v souvislosti s těmito sliby osočovala pravicová média a politici. Problém je, že je sociální demokraté artikulovali vytrženě a bez ambice zasadit je do komplexního rámce vize společenského vývoje.

Ostatně na uchování sociálního státu, tedy veřejného školství, zdravotnictví či sociálních služeb přístupných všem není populistického zhola nic.

Problém je jinde, totiž v rezignaci na objasňování širšího kulturně-společenského kontextu, z něhož idea sociálně spravedlivé společnosti vyrůstá. „Vysvětlování smyslu sociálního státu, veřejných služeb, ale třeba i evropské integrace by mělo být základem působení ČSSD na politické scéně. Tím, jak ČSSD opustila témata vzdělanostní společnosti, podpory vědy či neziskové kultury, ztratila významnou část sympatizantů a jako na talíři je nabídla menším stranám, jejichž recepty se však zdaleka se sociálnědemokratickými nemusí shodovat,“ říká pro Deník Referendum Lukáš Jelínek.

Podle Lukáše Jelínka nakonec dochází k úplnému hodnotovému zmatku v případě, když někteří sociálnědemokratičtí politici začínají vykrádat pravicí artikulované a prosazované programové teze a navrhují například zrušení koncesionářských poplatků či privatizaci médií veřejné služby.

Jinak řečeno by se sociální demokraté neměli nechat zmást beztak vrtkavými náladami ve společnosti, jimž mnohdy ve snaze uspět vycházejí vstříc, a naopak se musí pokusit sebrat odvahu a veřejné mínění skrze trpělivou obhajobu svého programu formovat.

Zkušenost letošních voleb jednoznačně prokazuje, že jakmile sociální demokraté začnou podřimovat, nepracují dostatečně s občanskou společností a spokojí se jen s pravidelnými dávkami mediálních výkřiků, projeví se to negativně na jejích volebních výsledcích. Podle Jana Černého musí vést sociální demokraté principiální, zásadovou a ofenzivní polemiku se subjekty hlásícími se k neoliberalismu.

„Diskuse o povaze naší současnosti musí být sociálními demokraty vedena na daleko pestřejším půdorysu, než pouze ekonomickém. Navzdory klíčovým problémů ekonomiky je třeba vést radikální rozpravu o kvalitě života, jejíž ekonomická stránka je pouze jednou z několika dimenzí,“ říká pro Deník Referendum ředitel Masarykovy demokratické akademie.

Úkolem sociální demokracie je tedy pokusit se oponovat čistě ekonomizující, v podstatě obchodní, ba kuplířské či klientelistické argumentaci pravice, jejíž ambicí je zpoplatnit a zprivatizovat oblasti, jejichž opodstatnění a existence není z povahy věci závislá na profitu vyvolených, nýbrž na kvalitě života všech. Právě v tomto momentu tkví obhajoba veřejného zájmu v opozici vůči vždy partikulárním zájmům soukromým.

„Musíme mít větší odvahu, být svobodomyslnější. Znamená to více kultury a ohledu k životnímu prostředí. Koncentrace na čistě ekonomická témata je anachronismus. Musíme se zabývat etikou. Například ve zdravotnictví nejsou podle mého názoru základní otázkou peníze, ale etika,“ myslí si Vladimír Špidla.

„Při pohledu na chudé politické spektrum musí sociální demokraté, chtějí-li v této zemi vládnout, obsáhnout obě polohy, zkrátka prezentovat se jako alternativa a o míře její radikality vést diskusi nejen uvnitř, ale i se společností,“ myslí si politolog Lukáš Jelínek.

Věrohodná tvář
Podle Jelínka je evidentní, že pokud se ČSSD bude držet svých tradičních hodnot, nebude ustupovat od svého dlouhodobého programu a bude se inspirovat zkušenostmi partnerů z PES, neboť pouze internacionální levicová politika má smysl, nemohou nakonec neuspět.

„Má to ale ještě jednu podmínku: sociální demokraty vzdělané, poctivé a nezkorumpovatelné. Nebo alespoň většinu stranicky činných levicových aktivistů, která se vypořádá ať už s námluvami některých špiček ČSSD s ČEZ nebo některých špiček KSČM s provozovateli loterijních společností. Žádná strana se nereprezentuje sama, ale reprezentují ji konkrétní lidé. Zde je slabé místo ČSSD jak na úrovni centrálního vedení, tak v regionálních a místních organizacích,“ upozorňuje Lukáš Jelínek.

Sociální demokracie si nemůže dovolit poklesky, které se odpouštějí pravicovým stranám. Má náročnější úkol: před veřejností argumentačně obhájit koncepci, jež je založena na několika prvcích, které současný většinově pravicový diskurs zpochybňuje. Kromě jiného jde o myšlenku, že i bezcenní jsou cenní. Jinak řečeno lidi nelze hodnotit pouze podle toho, jak jsou výkonní. Každý z nás má svou hodnotu sám o sobě, jež je nezávislá na ekonomicky spočitatelné a kvantifikovatelné produktivitě.

Podle Vladimíra Špidly osou sociálnědemokratického programu musí být pojem kvality života. „Má existovat cesta, která lidem umožní plné rozvinutí jejich lidského a kulturního potenciálu. Občané si například mají být rovni v bolesti a v úzkostech, to znamená v zásadě ve zdravotnictví. Proto je správné udržovat systém, který poskytne rovný přístup všem,“ myslí si Špidla.

Podle Špidly je nepochybně důležité zajistit lidem i důstojný život ve stáří, tedy v období života, kdy už nepodávají žádný výkon. „To znamená dobrý důchodový systém. Nemusí být nijak enormně bohatý, ale společnost se musí dělit a je důležité, aby to mladí lidé chápali jako důležité,“ uvažuje bývalý eurokomisař.

Sociální demokracie nyní stojí před úkolem vést obšírný dialog, jehož ambicí musí být důkladný rozbor programových východisek, strategických možností a obecné taktiky opozičního působení v příštích letech. Je otázkou, zda-li existují ve straně osobnosti, které tíha těchto úkolů nezlomí.

Lukáš Jelínek například pochybuje, zda je ČSSD schopna všechny úkoly, jež jsou před ní stavěny, personálně zvládnout. „ČSSD nezbytně potřebuje čerstvou krev s upřímným levicovým či levicově liberálním přesvědčením,“ myslí si politolog Jelínek.

Předpokladem autentické a principiálně levicové sociální demokracie bude tedy správná volba nového předsedy a jeho místopředsedů. Důvěryhodnost a zosobnění skutečné alternativy vůči korupčně-klientelistické pravici bude nezbytnou nutností pro každého předsedu ČSSD, bude-li chtít voličům nabízet alternativu hodnou pozornosti.

Sociální demokraté se ve své volbě příštího předsedy nesmějí zaleknout razantního řešení, neboť jakákoli polovičatá volba člověka konformního vůči praktikám, které bude muset po celé období v opozici radikálně kritizovat, zřejmě učiní z ČSSD neperspektivní alternativu v očích většiny potenciálních voličů.

ČSSD se tak musí v každém případě soustředit na trpělivou a principiální artikulaci svého programu. Pro takto těžký úkol bude nezbytné zvolit si do čela osobnost politicky vyspělou, s intelektuálním rozhledem a především charakterní a imunní vůči kuplířským praktikám českého politického provozu.

Sociální demokracie si musí uvědomit svou úlohu jako subjektu, jehož úkolem – obzvláště po debaklu lidovců a zelených – bude rozvíjet politický terén skrze nepřetržitý rozvoj občanské společnosti a uzavírání strategických aliancí s těmi politicko-společenskými segmenty, jež jim umožní utvořit příští vládu.

Vzhledem k proporčnímu volebnímu systému a s ním související praxí koaličních vlád jsou totiž pro ČSSD nezbytným předpokladem jakéhokoliv budoucího vládního angažmá její potenciálně úspěšní vládní partneři. Nicméně ti jsou nyní mimo sněmovnu a v hluboké krizi, což není problém jenom jich samých, nýbrž i sociálních demokratů a celé české politiky.

(Psáno pro Deník Referendum; publikováno 23.6.2010, viz tady.)

Lidovci čekající na spásu

(Psáno před volbami do Poslanecké sněmovny 2010.)

Poslední šetření předvolebních preferencí naznačují reálnou možnost, že KDU-ČSL v květnových volbách nepřekročí pětiprocentní hranici, nutnou pro vstup do Poslanecké sněmovny. Jakkoli se po celé dvacetiletí od listopadu 1989 lidovci permanentně pohybují nepříliš vysoko nad hranicí volitelnosti, většina letošních prognóz jim poprvé předpovídá volební výsledek těsně pod ní.

Podaří se nakonec lidovcům v závěru kampaně přeci jenom zmobilizovat své tradičně pevné a disciplinované jádro voličů? A bude to stačit k úspěchu? V čem by pak byla česká politika jiná, pokud by lidovci skutečně ve sněmovně nefigurovali? Jsou témata, která lidovci vnášejí do veřejné debaty a politiky, ještě stále nosná?

Podle Lukáše Jelínka je nenahraditelným kladem lidové strany pro českou politiku její předvídatelnost. „KDU-ČSL je čitelná a vypočitatelná strana, jejíž role je v české stranické soustavě nenahraditelná. Zatímco liberální středové strany mohou vznikat a zanikat, křesťanská partaj není marketingovým projektem na jedno volební období,“ říká o lidovcích politolog Jelínek.

„Jejich nenahraditelnost spočívá v umu vyvažování a obrušování krajních – ať pravých, nebo levých – pólů v české politice,“ myslí si Lukáš Jelínek. Jejich role ve středu polarizované české politiky je předurčuje k roli prostředníka v občansko-politickém dialogu liberálů a sociálních demokratů.

Dilema křesťanské strany
K tomu, aby se nestali mimoparlamentním subjektem a mohli tuto roli plnit i v budoucnu, bude třeba podstoupit riziko, jež s sebou nese vyřešení klíčového dilematu každé křesťanské strany, tím spíše KDU-ČSL, které je souzeno pohybovat se v druhé nejateističtější zemi Evropy hned po Islandu.

Jeho podstata je jednoduchá: mají-li si křesťanské strany udržet hlasy aktivních katolíků, musí důsledně projevovat svoji křesťanskost, avšak současně musí pracovat s vědomím, že příliš důsledné zastávání této linie neuspokojí a nepřiláká potenciální voliče, kteří preferují spíše liberálnější postoje. Liberálnější přístup přitom naopak zase může znamenat odliv tradičních voličů.

„Problémem lidovců je, že se pohybují v podstatě v ateistickém prostředí. Pro udržení jejich relevance v české politice budou muset podstoupit riskantní krok směrem k městskému liberálnějšímu voliči. A to proto, že jejich tradiční členská a voličská základna se ztenčuje a především stárne,“ myslí si politoložka Vladimíra Dvořáková.

Odtud lze vysvětlit nejen změny v politické strategii, ale i opakované změny v pojetí vlastní totožnosti či proměny v kladení důrazu na její jednotlivé prvky, které je možno pozorovat na lidové straně od devadesátých let minulého století až do současnosti. Nazřeno touto optikou je kolísání lidovců mezi křesťansko-sociální, křesťansko-nacionální nebo naopak konzervativně-liberální tradicí stejně jako reinterpretace vlastního postavení na pravo-levé ose logické a pochopitelné.

Jediná fakticky středová strana české politiky
Po rozpadu federace se KDU-ČSL pod vedením Josefa Luxe postupně usadila jako centristická, středová formace.

„KDU-ČSL jsou důležitou a v podstatě nezastupitelnou stranou české politiky, a to navzdory nízkému počtu hlasů, jež ve všech polistopadových volbách obdržela. Je to jediná středová strana, jejíž klíčová role spočívá v tom, že je svorníkem – mimochodem v extrémně polarizované české politice – mezi pravicí a levicí,“ říká k významu lidovců Jiří Pehe.

Josef Lux naordinoval v polovině devadesátých let minulého století lidovcům strategii, která spočívala v trpělivém budování image strany, jejíž konstruktivní a nekonfliktní přístup k problémům jí umožní být přirozeným spojencem jak občanských, tak sociálních demokratů a současně jim tato strategie umožní – což je podstatné – být vůči oběma i alternativou.

Tehdejší předseda strany začal před volbami v roce 1996 zdůrazňovat význam dosud v politice KDU-ČSL latentně přítomného konceptu „sociálně tržního hospodářství“, čímž nastartoval faktický posun lidovců do politického středu. Josef Lux si byl nepochybně vědom strategické možnosti strany lidové, se kterou tento ideově-programatický akcent souvisel. Bylo to postupné posilování koaličního potenciálu lidovců.

Podle Jiřího Pehe je program lidovců rozkročený přes střed. „V sociálně-ekonomických ohledech se přiklánějí k levicovým konceptům, avšak jejich společensko-kulturní zázemí je laděno konzervativně, a tedy pravicově. Na rozdíl od mnohých v tom nespatřuji jejich handicap, nýbrž výhodu,“ říká Jiří Pehe.

Ambicí Josefa Luxe, kterou po jeho smrti již nedokázal nikdo z jeho nástupců rozvinout, bylo učinit z křesťanských demokratů klíčový stranicko-politický subjekt, bez něhož není možné sestavit ani pravo-středovou ani středo-levou vládu. Taková konstelace pak samozřejmě posiluje jejich politický vliv uvnitř jakékoli potenciální koalice.

„Tato pozice středové strany lidovcům umožňuje hrát klíčovou roli v české politice, neboť jim umožňuje spoluvytvářet vlády a současně fungovat jako pojistka proti excesům a krajnostem. Nezapomínejme, že KDU-ČSL sehrála klíčovou roli při pádu druhé vlády Václava Klause nebo při rezignaci Stanislava Grosse. Přičemž obě tyto události hodnotím pozitivně: měli očistný efekt pro politiku obecně,“ říká o tradicích lidovecké politiky Jiří Pehe.

Jedním z klíčových mechanismů na cestě za tímto cílem byla Luxova strategie učinit z křesťanských demokratů otevřenou partaj a pokusit se tak oslovit i městské, z povahy věci liberálnější voliče. Vzhledem k nízkému stupni religiozity české společnosti si začal Josef Lux uvědomovat, že musí akcentovat více sociální a ekologická témata. Výsledkem bylo, že stranu otevřel politikům, jejichž vstup do KDU-ČSL by byl dříve jen stěží představitelný. Jako příklad může sloužit Petr Pithart.

Podle Lukáše Jelínka je tato zkušenost lidovců s Josefem Luxem natolik silná a inspirativní, že z ní mohou těžit i dnes. Pohříchu se jim to ale doposud nepodařilo. V podstatě celé poslední desetiletí lidovce provázel stranický souboj dvou křídel, jehož průvodním znakem bylo časté střídání předsedů, pozornost zaměřená dovnitř strany a neochota pokračovat ve vizi Josefa Luxe učinit z KDU-ČSL stranu otevřenou, jež má potenciál přilákat nové voliče.

Odchod Josefa Luxe a krize identity
V září roku 1998 Josef Lux z důvodu těžké nemoci rezignoval na všechny politické funkce. Novým předsedou byl zvolen Jan Kasal. Jeho tehdejší soupeř o předsednickou funkci a současný předseda KDU-ČSL Cyril Svoboda se stal prvním místopředsedou.

Tímto momentem počíná krize identity strany lidové, jejíž vrchol lze spatřovat ve volbě Jiřího Čunka předsedou strany.

Ani jeden z nástupců Josefa Luxe nedokázal uchopit a rozvinout jeho odkaz. Ani Kalousek, ani Svoboda, ani Kasal se nepokusili získat širší segmenty voličů pro Luxovu vizi budoucnosti lidovců, která spočívala spíše v bloku křesťanských a sociálních demokratů než v bloku křesťanských demokratů a liberálů.

„Zatímco Josef Lux si jednoznačně uvědomoval nutnost otevřít stranu městským voličům, nikdo z dalších předsedů strany se o nic podobného nepokusil. Nenašel k tomu odvahu. Lidovci tak promarnili možnost stát se silou, v jejíž potenciál právě Lux věřil. Od té doby se strana uzavírá a spoléhá pouze na své tradiční voličské jádro, které ale stárne a zmenšuje se,“ říká Jiří Pehe.

Tato krize identity vyústila ve stranický rozkol a vznik nového subjektu z bývalých dlouholetých politiků KDU-ČSL.

Vznik TOP 09: zatím nevyužitá příležitost
Momentem, který vypadal jako krutá rána, ale paradoxně by se mohl stát počátkem lepších lidoveckých časů, je vznik TOP 09 a odchod části stranické špičky z lidové strany. Mezery po odchodu Kalouskovců se totiž za čas mohou zacelit. Podle Lukáše Jelínka je koneckonců s podivem, že se s Kalouskem lidovci nebyli schopni vypořádat daleko dříve.

„Problém jménem Kalousek byl problém s politikem, jenž byl schopen být ve vládě neloajální vůči straně, kterou tam reprezentoval. Kalousek mnohokrát mluvil s despektem vůči některým politikům lidovců. Kalousek byl schopen krýt ve vládě záda Topolánkovi bez ohledu na program KDU-ČSL,“ soudí Lukáš Jelínek.

Podle Jelínka lidovcům výhledově odchod Miroslava Kalouska a jeho věrných prospěje. Kalousek s sebou jako důmyslný stratég moci sice odvedl nejednu výraznou lidoveckou osobnost, avšak z programového hlediska vznik TOP 09 lidovce nikterak neohrozí. „Vznik TOP 09 lidovcům nevezme v podstatě žádné hlasy, neboť je koncipována výrazně pravicověji, jako konkurent občanských demokratů,“ říká Vladimíra Dvořáková.

Ostatně nebýt Karla Schwarzenberga, ikony, kterou si TOP 09 nese v čele průvodu, těžko by se mohla chlubit konzervativním peřím. Co je konzervativního na Kalouskovi? Parkanové? Šustrovi? Severovi? Bytostně, nikoli pouze rétorikou, je konzervativní a přitom lidovou stranou právě jen KDU-ČSL. A v tomto smyslu je nenahraditelná – podobně jako jinde v Evropě.

Možnosti a limity lidovců
Co tedy musí lidovci učinit, aby se jim podařilo znovunalézt identitu, jež jim bude terénem, jehož kultivace a rozvoj bude i pro budoucnost české politiky obohacující a plodná? Křesťanští demokraté jsou historicky vzato jedním z pilířů české politiky, jehož případná absence v české politice by byla jen stěží nahraditelná.

Hodnotový dialog křesťanských a sociálních demokratů je platforma, jež má potenciál učinit politiku i v 21. století nadějeplnou. Předpokladem toho ovšem je, že nedojde k marginalizaci lidovců u nás. Bylo by paradoxní, kdyby strana, jež je v Evropském parlamentu součástí nejpočetnější skupiny, ztratila v domácí sněmovně zastoupení.

Aby se to nestalo, bude nutné v blízké budoucností podstoupit riskantní krok: otevřít stranu liberálnějším voličům, a to navzdory riziku ztráty části tradičních katolických segmentů.

Kandidatura Jany Hybáškové je jistě míněna jako první krok takto formulovaného východiska pro lidoveckou budoucnost. Podle Lukáše Jelínka je její kandidatura jednoznačně pozitivním krokem. „Je to chytrý tah, v němž se lidovci pokoušejí sympaticky rozvzpomenout na praxi Josefa Luxe,“ míní Jelínek.

„Česká republika je v podstatě ateistický stát. Věková struktura členské základny KDU-ČSL se výrazně naklání ve prospěch těch dříve narozených. Pro stranu to nesmí znamenat, že se budou i nadále spoléhat na tyto stárnoucí skupiny svých tradičních voličů, nýbrž naopak to pro ně musí být signálem ke kroku, jenž vyjde vstříc novým politikům a liberálněji uvažujícím voličům,“ domnívá se politoložka Vladimíra Dvořáková.

A má pravdu, neboť historicky podmíněná struktura členské a voličské základny a její mentalita a kulturně i systémově limitovaný prostor možného působení rigidně katolické strany vedou k tomu, že se KDU-ČSL musí obávat o svou parlamentní budoucnost. Pro lidovce by z tohoto závěru měly plynout dva závěry: neprofilovat stranu úzce katolicky, nýbrž obecně křesťansky s akcentem na témata, jež mají potenciál zaujmout a přilákat i Vladimírou Dvořákovou zmíněné liberálnější městské voliče.

Současné vedení kolem Cyrila Svobody tento riskantní, avšak nutný krok nemá evidentně odvahu podstoupit. Pravdou je dokonce opak. Podle mediálního analytika působícího ve straně lidové Tomáše Zdechovského byla v březnu letošního roku rozhodnuta pouze jedna čtvrtina katolíků volit lidovce, zatímco v minulosti se toto číslo pohybovalo okolo čtyřiceti procent. „Cyril Svoboda nejen že stranu neotevřel širším segmentům společnosti, nýbrž stranu ještě více uzavřel i v katolickém prostředí samém,“ říká Tomáš Zdechovský.

„Navzdory tomu se podle našich šetření lidovci do Poslanecké sněmovny dostanou, když obdrží okolo šesti procent hlasů. Neboť pravdou je, že většina agentur zařazuje do svých předvolebních šetření i váhavé a nerozhodnuté voliče, což lidovce v jejich výsledcích znevýhodňuje, neboť oni disponují naopak pevným jádrem voličů. To je odlišuje například od Věcí veřejných, které pevné, natož tradiční jádro voličů nemají vůbec a veškerou podporu jim naopak deklarují voliči váhající a přelétaví, jejichž podpora by se přísně vzato do výsledků předvolebních průzkumů neměla promítnout,“ říká analytik Zdechovský.

I pokud by se nakonec lidovci přece jen přes pětiprocentní hranici nedostali, podle Vladimíry Dvořákové by to neznamenalo jejich trvalou marginalizaci. „Naopak, strana by mohla projít obrodou a očistou,“ uvažuje Dvořáková.

Lidovcům by to možná umožnilo znovu nalézt odkaz Josefa Luxe a stát se tak opět stranou, jež je schopná formulovat zásadní témata současnosti, jež akcentuje sociální problematiku, je spojencem občanské společnosti a je schopná principiální kritiky neoliberálů.

Současné vedení KDU-ČSL takovou roli evidentně nehraje – a je to škoda. Pro lidovce, ale především pro českou politiku a českou společnost.

(Psáno pro Deník Referendum, publikováno 8.5.2010; viz tady.)

Proč se to stalo?

(Psáno společně s Jakubem Patočkou.)

Volby do Poslanecké sněmovny výrazně změnily tvář české politiky. Ze Sněmovny zmizeli lidovci a zelení, obrovské ztráty zaznamenala levice, a naopak stoupla důvěra pro populistické a extremistické formace. Pravice si v součtu hlasů pro ODS a TOP 09 nepatrně oproti roku 2006 polepšila.

Složení Poslanecké sněmovny tak po letošních volbách doznalo změn k horšímu. Vyjdeme-li ze střízlivé definice demokratického uspořádání, která spočívá ve střídání kultivovaných vlád pravice a levice, pak jsou letošní volby zvratem, neboť podporu široké veřejnosti obdržely populistické subjekty, a to právě na úkor těch stran, jež měly potenciál do budoucna kultivovat politickou scénu.

V čem tedy spočívá příčina ztrát lidovců, zelených a sociálních demokratů ve prospěch Věcí veřejných, Suverenity Jany Bobošíkové či extremistů z Dělnické strany sociální spravedlnosti? Věci veřejné jsou typickou populistickou partají s rysy extremismu, kterou volilo přes 550 000 lidí, přičteme-li k jejich podpoře 190 000 hlasů pro šovinistickou Suverenitu Jany Bobošíkové a 60 000 hlasů pro krajní pravici v DSSS, dostaneme se k číslu přes 800 000 lidí. Jinými slovy řečeno: otevřeně populistické a fašizující strany získaly v letošních volbách 15,72 % odevzdaných hlasů. „To se přibližně rovná počtu obyvatel Ústeckého kraje,“ upozorňuje Patrik Eichler.

Příčiny propadu sociální demokracie
Včera v Právu Jan Keller označuje výsledek sociální demokracie za největší záhadu voleb. „Celé měsíce před volbami výzkumné agentury vcelku přesně odhadovaly šance jednotlivých politických stran,“ píše sociolog a pokračuje: „V případě sociálních demokratů se však všechny agentury obrovsky spletly. Ještě pár dnů před volbami potvrzovaly jejich velký náskok před druhou ODS a přisuzovaly jim až o deset procent více, než kolik ve skutečnosti dostali.“

Jan Keller vyslovuje názor, že komentátoři dnes křivdí Jiřímu Paroubkovi, pokud mu předhazují jako příčinu porážky sociálních demokratů jeho vystupování před volbami. „Jiří Paroubek a jeho strana až do posledních okamžiků před volbami neměli zpětnou informaci o tom, že se něco jejich voličům nelíbí. Třetina jejich sympatizantů prostě dezertovala v poslední chvíli a zcela bez výstrahy,“ analyzuje přední český sociolog. Jan Keller v závěru formuluje základní otázku pro ČSSD: „Problém je v tom, že dokud v Lidovém domě tuto kapitální záhadu někdo neobjasní, nebudou ani vědět, co mají příště dělat jinak a lépe.“

Jedno z možných vysvětlení nabízí Lukáš Jelínek, který hovoří o chybě Jiřího Paroubka, který dle jeho mínění vystupoval v posledních dnech před volbami až příliš triumfalisticky, a demobilizoval tak své voliče od volební účasti. Samo o sobě takové vysvětlení ale asi nestačí. Záhadu se tedy pokoušíme objasnit dalším rozborem.

V předcházejících volbách se s železnou pravidelností v posledních dnech před volbami opakoval fenomén posílení dvou dominantních stran a oslabení stran ostatních. Základní situaci voličů se společným dílem ODS a ČSSD dařilo redukovat na dilema, která z těchto dvou stran povede stát.

Z tohoto fenoménu vycházela i mylná volební prognóza Deníku Referendum. Jeho účinkem si byl zřejmě ve svých odhadech jist i Jiří Paroubek, který si nepřipouštěl, že by ČSSD mohla dopadnout jakkoli jinak než jako suverénní vítěz. Základní příčiny, proč letos poprvé od roku 1996 v posledním týdnu před volbami preference ČSSD radikálně poklesly, jsou podle nás tyto:

1. Vrtkavější voliči ČSSD zůstali doma. Argument Lukáše Jelínka o demobilizaci voličů příliš suverénně předpovídaným vítězstvím hraje důležitou roli, ale sám o sobě nestačí. Doplňuje jej Pavel Šaradín, který zde ve svých předvolebních glosách upozornil na mimořádně slabé výkony Jiřího Paroubka v posledních televizních debatách před volbami. Ani poslední fáze komunikace kampaně ČSSD nebyla dostatečně apelativní. Stručně řečeno: ČSSD tentokrát nedokázala vytvořit situaci, kterou v roce 2002 zvítězil Vladimír Špidla nad Václavem Klausem a kterou Jiří Paroubek před čtyřmi lety zneutralizoval takřka jisté vítězství pravice: letos ČSSD nedokázala přesvědčit, že je tu dilema buď - anebo, chvíle fatálního rozhodnutí mezi dvěma alternativami, z nichž jednu představuje ona.

2. Bizarní vývoj voličské účasti, kdy se po abnormálně silném pátku předpovídala extrémně vysoká účast, ale abnormálně slabá sobota způsobila, že nakonec zůstala pod průměrem, nahrává názoru, že naopak pravici se finále kampaně mimořádně vydařilo. Je možné, že její voliči disciplinovaně přišli, odvolili a odjeli na víkend. Je možné, že voliči ČSSD si už v pátek díky vysoké účasti řekli, že je rozhodnuto a v sobotu jich o to méně přišlo. Tomu odpovídá i souhrn celkových výsledků, který je u všech stran populistů a pravice s výjimkou zelených u horní meze předvídaných výsledků, zatímco u ČSSD je hluboko pod mezí dolní. Kdyby voliči ČSSD přišli, měla by třicet procent, účast by byla okolo v sobotu předvídaných sedmdesáti procent – a výsledky by měly reálnější proporci ve vztahu k předpovědím výzkumných agentur.

3. K tomu přistupují dvě základní chyby v horké fázi kampaně ČSSD. Na první upozorňuje Vladimír Špidla, který řekl DR, že zlomovým momentem podle něj byly zrušené mítinky na náměstích: „Lidi si vás najímají, abyste se za ně rval, a vy jim najednou ukážete, že jste měkkej.“ Sociální demokracie se tím podle něj zpronevěřila svému étosu neagresivní hodné, ale pevné síly. Tento další demobilizující motiv „když oni nebojují, proč bychom měli my?“ skutečně nelze pominout.

4. Druhou chybou byla zcela nezvládnutá komunikace k tématu rozpočtových deficitů. ČSSD slibující třinácté důchody a rozdělování výnosů z ČEZu namísto slibu řešení rozpočtových problémů způsobem, na nějž nedoplatí chudí, působila jako spolek bezstarostných hýřilů. Přitom existují pádné argumenty, že ČSSD je disponována rozpočtové potíže řešit lépe nežli pravice. Nikdo je ovšem v kampani, a zejména ani v jejím finále, kdy už bylo jasné, že téma „cesty do Řecka“ je dominantní otázkou voleb, nedokázal jasně a srozumitelně sdělit.

5. Teprve v poslední řadě se připojily všechny strategické předpoklady, které dlouhodobě v neprospěch ČSSD působily. Dlouhodobá štvanice na předsedu ČSSD, jeho reálné nedostatky, katastrofální mediální situace, zdeformovaná veřejná komunikace, zmanipulovaná mládež. Ano, to všechno působilo, ale ne tak silně, aby to samo o sobě rozhodlo; a z toho důvodu se to také nepromítalo v průzkumech. Byly to ale předpoklady, které pomohly pravici a populistům vyplnit vakuum, jež ČSSD sama svým neobratným počínáním v týdnu před volbami vytvořila.

Strategické příčiny prohry ČSSD
Výčet strategických chyb ČSSD je dlouhý a na většinu z nich jsme soustavně upozorňovali. Ony bránily sociálnědemokratické straně, jež má všechny předpoklady být dominantní silou české politiky, aby se jí skutečně stala a v kombinaci s popsanými taktickými chybami jí nakonec zlomily vaz.

Základní argument formuluje Vladimíra Dvořáková, podle které sociální demokraté neumí správně interpretovat sociologické průzkumy. „Je evidentní, že sázka sociálních demokratů na jednorázová opatření typu třináctých důchodů se otočila v jejich neprospěch, neboť politická konkurence je označila za populisty. Obecně by se měli sociální demokraté více pokoušet ovlivňovat veřejné mínění, neboť se ukazuje kontraproduktivním přizpůsobovat svou politickou nabídku většinovým preferencím svých potenciálních voličů,“ myslí si Vladimíra Dvořáková.

Tato okolnost pak podle ní přispívá k tomu, že ČSSD není schopna oslovit středové skupiny voličů. „Jiří Paroubek například zcela ignoroval artikulaci zájmů učitelů, což je typická skupina potenciálních voličů sociální demokracie. Formy oslovení navíc bránily tomu, aby na svou stranu získali alespoň část mladších voličů,“ říká pro Deník Referendum Vladimíra Dvořáková.

Vladimíra Dvořáková dodává, že volby jasně ukázaly na nutnost modernizovat sociální demokracii, a to v mnoha ohledech, od politického programu přes pluralitu forem oslovování veřejnosti až po kulturu vystupování jejích předáků. „Je nepochybné, že mnohé z voličů, kteří sdílejí sociálnědemokratický program, odpuzovalo arogantní chování jejich předsedy, který polarizoval celou politickou scénu,“ doplňuje výčet příčin neúspěchu ČSSD profesorka politologie.

„Další z příčin malého počtu hlasů pro sociální demokracii vidím v tom, že se díky stylu komunikace Jiřího Paroubka dostali do izolace, která minimalizovala jejich koaliční potenciál. Odliv hlasů je možné vnímat i na pozadí faktu, že se mnohým voličům zdál být hlas pro stranu, se kterou nechce nikdo vládnout, hlasem vyhozeným,“ říká Vladimíra Dvořáková. To samé podle Dvořákové stálo za porážkou Václava Klause v parlamentních volbách roku 2002.

„Jak Václav Klaus a jeho ODS v roce 2002, tak Jiří Paroubek a jeho ČSSD v roce 2010 ztratili partnery nutné k uzavření politického spojenectví, jež je nutné pro možnost vzniku většinové koalice,“ myslí si Dvořáková. Podle ní to byl zásadní faktor ovlivňující jejich neúspěch. „Připočtěme k tomu volební propad lidovců a zelených a máme tu povolební situaci ČSSD, která sice vyhrála volby, avšak nemá s kým vládnout,“ uzavírá možné příčiny neužitečného volebního vítězství ČSSD Vladimíra Dvořáková.

Příčiny vzestupu populistů
Věci veřejné získaly podporu voličů s mnohdy neslučitelnými sliby a již první den po volbách se ukázalo, že Radek John teprve zjišťuje, co bude jeho strana vlastně požadovat a které z jejich předvolebních slibů jsou realizovatelné. Jejich jádro je podle politologa Pavla Šaradína v ambici Johnovy strany debyrokratizovat státní aparát a v deklarovaných protikorupčních opatřeních. „Toto budou sliby, z jejichž naplnění Věci veřejné nemohou ustoupit,“ myslí si Pavel Šaradín.

Vladimíra Dvořáková vidí za úspěchem Johnova subjektu jejich důraz na témata pořádku, disciplíny a boje proti korupci, což jsou podle ní typicky populistická hesla. „Věci veřejné získaly podporu od voličů skrze populistický diskurs, jehož součástí je apel na pořádek, kritika pravicových i levicových programů, distancování se od všech dosavadních politických elit, důraz na zdravý rozum v řešení společenských problémů a zájem o obyčejné lidi,“ myslí si Vladimíra Dvořáková.

Podle Jiřího Peheho jsou Věci veřejné coby typická protestní strana nestabilní. „Její status strany ‚proti establishmentu‘ je jen těžko slučitelný se vstupem do vládní koalice, v níž se to jen hemží ‚dinosaury’, ať už dává Radek John výběrově rozhřešení, komu chce. Navíc jsou VV, jak správně poznamenal Jiří Přibáň, jen výrazem privatizace politiky,“ říká Jiří Pehe. Podle něho jde v případě Věcí veřejných o soukromý podnikatelský subjekt působící v politice. „John je jen výkonný ředitel, vlastníky jsou jiní,“ nepochybuje Pehe.

Samotné předvolební sliby Věcí veřejných však jejich úspěch vysvětlují jen částečně. Na celkovém volebním výsledku se totiž projevila především obecná ztráta důvěry občanů v doposud etablované a velké strany.

„Na množství propadlých hlasů je jasně vidět, že se voliči nebáli riskovat. Za transferem hlasů k novým stranám je také znechucenost občanů politikou, projevilo se rozčarování veřejnosti z neschopnosti sestavit vládu po předešlých volbách či z fenoménu přeběhlictví. Lidé tak dali najevo znechucenost politickými elitami, o čemž svědčí zisk Věcí veřejných či Schwarzenberga. Tato znechucenost dosavadními elitami se krom jiného projevila i masivním preferenčním hlasováním,“ poznamenává Lukáš Jelínek.

Pokud jde o příčiny neúspěchu lidovců a zelených, většina námi oslovených expertů se nijak nepodivovala. Vlastně podle nich ani není moc co komentovat. Podle Dvořákové si tápající lidovci o mimoparlamentní působení koledovali již dlouho. „Podivuji se doteď, proč kandidoval na Zlínsku Hovorka až ze čtvrtého místa a proč byl již po několikáté zvolen předsedou neúspěšný Cyril Svoboda. Myslím si, že být předsedkyní Michaela Šojdrová, byli by lidovci v Poslanecké sněmovně,“ uvažuje Vladimíra Dvořáková.

„Strana zelených se nemůže svému neúspěchu divit. Namísto aby se principiálně vymezila vůči politickému establishmentu, seděla ve vládě, jež měla v úmyslu postavit v České republice americký radar a jejíž součástí byli superkonzervativní strany české stranické soustavy,“ říká Dvořáková. Absurdností pro ni nicméně je, že mladí voliči nehlasují pro alternativní Stranu zelených, nýbrž pro extrémně pravicovou TOP 09.

Je tématem k hlubšímu rozboru situace, kdy se prvovoliči namísto masivní podpory principiální opoziční strany v podobě třeba zelených, která ale bohužel v této roli fatálně selhala, identifikují s TOP 09, Věcmi veřejnými, či dokonce s nácky. Nepochybně to cosi vypovídá o kvalitě politiky, avšak současně to svědčí cosi o tendencích ve společnosti. Tendencích negativních.

(Psáno pro Deník Referendum, publikováno 2.6.2010; viz tady.)

Pět poučení z květnových voleb

V posledních měsících demokratického Československa Ferdinand Peroutka, nejznámější představitel politické kultury první republiky, napsal, že už se spoléhá jen „na sílu neorganizovaného veřejného mínění, které souhlasně soudí o základních lidských faktech, ať v popředí scény kdokoliv si hlučně vykračuje a deklamuje, pro celek lidí nepravda zůstává nepravdou… Je-li politický život pln zmatku, stáhne se jasný názor na věci do neorganizovaného veřejného mínění“.

Pojem „neorganizované veřejné mínění“ zní naivně v současné epoše mediální neoreality a zbraní of mass distraction, řekněme ale, že Peroutka jím mínil soudnost národa, která je produktem svobodné komunikace mezi lidmi, v níž se ustavují soudy založené na nadpolitických existenciálních kategoriích, jako jsou etické normy, tradice, životní zkušenost či smysl pro „human condition“.

Svou víru v soudnost národa si Peroutka uchoval po celý život. Viděl v ní nezničitelný zbytek demokratického Československa a věřil, že svými promluvami na Svobodné Evropě přispívá k jejímu upevnění. Potkal jsem v exilu už jen málo emigrantů z roku 1948, kteří by byli nositeli „ducha první republiky“, ale přesvědčil jsem se, že většina z nich Peroutkovu víru v „neorganizované československé veřejné mínění“ sdílela: vytrvale mluvili k neznámým lidem doma v šumu rušiček, psali do časopisů, které se pak do rukou „lidí doma“ většinou nedostaly. Věřili v sílu soudnosti národa, která nás všechny spojuje v jeden lidský celek, „ať v popředí scény kdokoliv si hlučně vykračuje a deklamuje“. Setkání s těmito lidmi byl pro mě silný zážitek, i když jsem věděl, že „neorganizované veřejné mínění“ doma je už jinde, a třeba Peroutkovy promluvy nám v šedesátých letech připadaly archaické. Přesto jsem ale cítil, že svým exilovým psaním navazuji na jeho víru v soudnost národa jako nezničitelný základ demokracie.

Ta Peroutkova víra byla ale sebeklamem. Tragický rok 1948 připravily už volby z roku 1946, kdy se „neorganizované veřejné mínění“ masově rozhodlo volit proti historickým šancím na udržení demokratického státu ve střední Evropě. Nešlo o nějakou výjimku, o chvilkové zatemnění „soudnosti národa“, ty volby byly příznakem patologické antipolitičnosti českého veřejného mínění, která má své kořeny v době národního obrození, kdy politika nenapravitelně nasákla literární fikcí. Jádrem antipolitičnosti je podcenění institucí a přecenění velkých osobností, podcenění tradičních politických idejí a stran a přecenění nových stran a idejí. Ale o tom jindy.

Po letošních květnových volbách nezbývá než být realisty a opustit definitivně Peroutkův sebeklam. Neexistuje žádná soudnost národa, nějaký ostrov, na nějž by se „stáhl jasný názor na věci“ v době plné zmatků. Naopak, české veřejné mínění lze manipulovat jednoduchými mediálními strategiemi, například démonizací jedné osoby (Paroubka), kultem jiné osoby (Schwarzenberga) a zastrašující lží (Řecko) – na jedné straně admirál Karel uvrhávající do klece rozkradače zlatého pokladu, na druhé pak démon s nadváhou, přivádějící Česko zpět ke komunismu.

Pravicový (ne pravičácký!) novinář Petr Zídek napsal: Pokud více než 27 procent hlasů získají dvě marketingové strany, z nichž jedna má za maskota dobrotivého knížete a druhá bezduchého televizního moderátora, a obě jsou ze zákulisí řízeny lidmi, o nichž skoro nic nevíme, pak… je to důvod k vážnému znepokojení.

Myslím, že toto vážné znepokojení z českého veřejného mínění je první velké poučení z květnových voleb.

Druhé poučení s tím úzce souvisí: Jacques Rupnik v povolebním rozhovoru s Karlem Hvížďalou říká: Když jsem viděl klip Přemluv bábu, který měl tak velký úspěch u mladých a v uměleckých kruzích … zarazila mě drsnost… „pravou rukou se zdravíme a volíme, levou rukou si vytíráme zadek...“ Dominantní klišé posledních dvaceti let lze shrnout takto: vše sociální… navazuje na komunistickou minulost. A musíme tedy jako mladí, úspěšní a soutěživí čelit dvojímu nebezpečí: zadlužení + „socialismu“. Nazvěme tuto „drsnost“ pravým jménem – je to lůzovitý politický diskurz, který čas od času v české politické kultuře získává hegemonii, třeba v době druhé republiky, v níž se organizovaly štvanice na Karla Čapka, na bolševismus a masarykismus, pak v padesátých letech a také v letech sedmdesátých. Václav Černý popsal lůzovité politické diskurzy české pravice i levice s hněvem a studem ve druhém a třetím díle svých pamětí.

Co je lůzovitý politický diskurz? Místo teorie, malý příklad: Bolševická líná lůza zase vystrkuje růžky. Vždy platilo pořekadlo ... sociální demokrat kudy chodil, tudy krad ... Co nějaké odborářské prase se někdy ukáže v televizi, tak je to vždy funkcionář ČSSD nebo KSČM. To je daň za to, že v roce 1990 neviseli na lampách. …Je jim jedno, že stát už přivedli do prdele velkorysým rozdáváním lenochům z toho, co druhý poctivě vydřel… chtějí jen novou rudou totální revoluci, přesně tak jak je to učil Lenin. Historije (sic!) se tu opakuje. Slavným příkladem lůzovitého diskurzu je Gottwaldovo: Jezdíme se do Moskvy učit, jak vám zakroutit krkem! adresované spoluposlancům v československém parlamentu.

A nyní přece jen trochu teorie: demokratická společnost je otevřená v tom smyslu, že kritická distance mezi stranami a postoji tu nevede k vylučování ze společnosti. Naopak, všechny problémy se řeší uvolněním institucionálního rámce, aby ten, kdo se cítí vyloučen ze systému, kdo živoří na jeho periferii v sociálním i kulturním smyslu, byl do něj vtažen, říká se tomu integrace. Vývoj demokracie má proto svůj neměnný směr – je jím stále větší inkluzivnost, stále se zmenšující rozdíl mezi středem a periferií systému.

Lůzovitý politický diskurz – ať už levicový nebo pravicový – je opačný: všechny problémy je třeba řešit tím, že kritická distance mezi lidmi a stranami se překoná vylučováním ze společnosti – nejdříve extremistů, pak sociálních demokratů, pak liberálů, pak chudých a starých a nakonec každého kritika systému. Vlajkovou lodí lůzovitého diskurzu pravice se stal pod vedením Pavla Šafra týdeník Reflex – příkladem budiž Rath přemalovaný na Hitlera nebo titulek Byl Václav Klaus agentem KGB nebo CIA?

Typickými projevy lůzovitého diskurzu pravice jsou nejen klipy typu Přemluv bábu, ale i házení vajíčky po sociálních demokratech, nevybíravé urážky Paroubkovy ženy, strašení Řeckem a třeba sochař David Černý komentující volby na střeše tančícího domu v přímém přenosu ČT pokřikem Socani nemají šanci!

Lůzovitý pravičácký diskurz si u nás „hlučně vykračuje v popředí scény“ od druhé poloviny let desátých, v květnových volbách pak ovládl scénu celou. Jeho jádrem je antikomunismus, který, jak přesvědčivě ukázal Ondřej Slačálek, má jako nová hegemonie ucpat díry, kterými ze systému unikl konsensus nahromaděný v polistopadových „letech demokratické naděje“.

Třetím poučením je „vážné znepokojení“ nad tím, jak snadno lze zobrazit chudé a slabé jako nepřítele. V jediném sociálně kritickém časopise, který v Česku přežil štvanici na vše levicové, v Novém prostoru, prodávaném bezdomovci, čteme: Často slyšíme obvinění z rozdmychávání zášti proti bohatým a úspěšným. Tyto volby jsou však spíše ve znamení jitření emocí proti těm nejchudším a nejslabším … lidem znejistělým krizí je třeba dodat obraz nepřítele tyjícího z jejich daní.

Ano, nejvíce alarmující na květnových volbách bylo, že se odehrávaly ve znamení třídního boje naruby, boje proti chudým a slabým, proti státnímu příspěvku rodičkám, proti pracujícím, kteří svými požadavky „připravují krach státu“, proti právu na „bezplatnou“ lékařskou péči. Boj proti zneužívání sociálních dávek pak není než krycí název pro starý český proticikánský rasismus.

Volební kampaň byla pojata jako třídní boj, v němž bohatí, organizovaní po leninsku jako třída, zvítězili nad chudými, kteří se styděli hájit své zájmy, protože patřit mezi ně se stalo hanbou – staří a slabí, socky, okrádají stát. Používám výraz chudí, ale myslím tím jednoduše pracující. Jako člověka, který celý život strávil na univerzitách, mě děsí představa, že tato masová identifikace s pány proti chudým je pevně zakořeněna v nejmladších voličích. V zemi, v níž jen menšina dosáhne na průměrný plat, je vítězství bohatých smutným svědectvím o českém neorganizovaném veřejném mínění, které by mělo, podle Peroutky „souhlasně soudit o základních lidských faktech“.

Třídní boj skončil, chudí prohráli, ale kdo bude v opozici a jaký bude mít opozice vůbec smysl? A co nové formy chudoby – prekarizovaní pracující, zaměstnanci proměnění v podnikatele sebe sama, a třeba rybáři v Mexickém zálivu, které planetární naftařská lobby proměnila přes noc v chudáky potřebující státní podporu?

Všimněme si způsobu, kterým fungoval v tomto třídním boji symbol Řecka: státy se zadlužily, protože zaplatily dluhy bank, které nadělali nezodpovědní manažeři vydělávající ročně milióny dolarů; místo aby banky dočasně znárodnily a jejich manažery postavily před soud, státy začaly šetřit na svých občanech. Od doby, kdy Michael Moore ve slavné scéně dokumentu Capitalism: A Love Story obkružuje žlutou páskou s nápisem Crime Scene Wall Street, jako by uběhly desítky let. Díky mohutné mediální kampani je „neorganizované veřejné mínění“ nyní přesvědčeno, že je správné platit za lékařské ošetření a vzít státní příspěvek rodičkám, protože „to si už nemůžeme dovolit“, zatímco miliónové platy manažerů bank a jejich neprůhledná moc jsou nedotknutelné.

„Řecko“ byla jedna z největších volebních lží v politických dějinách této země, a to i v absurdním systému růstu Růstu, ve kterém žijeme, v něm přece není ctností šetřit, ale utrácet, spotřebovávat, brát si půjčky. Srdce by chtělo utrácet, rozum říká šetřit, my jsme na straně vašeho srdce! praví reklama jedné banky.

Evropská demokracie má dva pilíře: občanskou společnost, neboli všechny formy účasti na rozvoji celku společnosti, jdoucí za pouhý konzum, ať už ekonomických, či kulturních statků; a sociální solidaritu, která překonává všechny formy nerovností, znemožňující výkon demokracie a svobody ve společnosti tržní ekonomiky. Evropská demokracie není darwinistická, vidí v sociální solidaritě předpoklad demokracie.

Sociální solidarita má demokratický rodokmen v Británii, ve Skandinávii, v Československu, v Německu a stál na něm i projekt sjednocené Evropy. Současná ideologie Česka stojí na falešné představě, že občanská společnost je dědictvím „havlovské pravdolásky“ a sociální solidarita pozůstatkem bolševismu. Je to tragické nedorozumění, které vyprazdňuje českou demokracii.

Čtvrtým poučením je něco, co bych nazval misplaced discontent, snad tedy špatně zacílená nespokojenost. Lidé jsou nespokojeni s tím, jak funguje kapitalismus, ale nemají odvahu vidět, že kapitalismus jinak fungovat nemůže, zaměřují proto svou kritiku na „špatnou pravici“, po níž přijde „pravice pravá“ a ta zavede kapitalismus s lidskou tváří, kterému bude velet admirál Karel a nezkažený Radek. Lidé se bojí kritizovat to, co by měli kritizovat – fungování globálního kapitalismu, proto se raději zlobí na „zkažený kapitalismus“. Na ten nezkažený ale čekají marně, žádný nepřijde, nezbývá než se naučit kritizovat a napravovat ten kapitalismus, který máme.

Švejk se na svém putování setkal s dětinským generálem, který měl rád, když se vojáci rozpočítávají – doma měl „dva burše, které si stavěl před sebe, a ti museli sami hlásit: První – Druhý…“. České veřejné mínění se tomu generálovi podobá, má rádo, když se pravice rozpočítává na První pravice – Druhá pravice. Jsou to samozřejmě pořád titíž zpěváci radarových častušek, obhájci „trhu bez přívlastků“ a bushovci, ale vystupují jako Druhá pravá strana.

Je to fraška, která má ale svůj hluboký smysl. Pseudodialektika – nové pravé strany kontra staré pravé strany – slouží k přehlušení opravdových otázek. A toto je čtvrté poselství květnových voleb: strategie naší pravice úspěšně bere půdu pod nohama opozici. Opravdová opozice se musí vrátit ke kritice kapitalismu. Pátým poučením je jakýsi autismus českých voličů – absence smyslu pro podstatné souvislosti. Tyto volby se odehrávaly na pozadí největší přírodní katastrofy, která postihla nejmocnější stát světa a před celým světem odhalila bezmocnost amerického lidu a jeho prezidenta. Statisíce lidí v krátkém čase byly ožebračeny, tisícileté mokřady řeky Mississippi nenapravitelně poškozeny, dosah škod přesahuje časový horizont mnoha lidských generací. Prezident Obama řekl, že ta katastrofa je nové 11. září, ale nikde nevidíme americké vojsko připravující se k válce s firmou BP, ani její manažery navlečené v oranžových teplácích s pouty na nohou a s kapucou na hlavě, vyslýchané za použití waterboardingu; a nepřipravuje se žádný nový Patriotic Act, který by zefektivnil boj s tímto druhem terorismu. Naopak, naftařské koncerny připravují nové podmořské vrty.

Ztroskotání zelených, zejména mezi mladými voliči, vypovídá o nebezpečné lhostejnosti k podstatnému, která je stále viditelnějším rysem „kulturní nadstavby montovny aut“, v níž se české veřejné mínění pomalu proměňuje.

To není jen americký problém, přirozeně. Terorismus zabudovaný do všedního dne tržní ekonomiky je největším problémem našeho tisíciletí, české veřejné mínění ale vyznačuje naprostá lhostejnost k jeho obětem. Tyto volby brzy všichni zapomeneme, důsledky ropné katastrofy v Mexickém zálivu nás ale staví před otázky zásadní pro budoucnost lidstva. Například: co je odpovědnost člověka v technologickém prostředí? A co je tu vlastně zisk a co ztráta? Co je tu dluh?

Tyto otázky povedou k obnově demokracie, v níž nepůjde jen o „agregaci zájmů“, ale o jejich hlubokou transformaci, jejich nové zarámování a ustavení nového pole pozornosti, abychom nepřehlédli, co je podstatné. O vidění podstatného, o to jde dnes.

Obdivuji dokument Martina Marečka Zdroj o těžbě nafty v Ázerbájdžánu. Je důsledně postaven na heslu Jedeme v tom všichni – každá čerpací stanice je propojena s naftařskými státy, každý kilometr, který ujedeme svým autem, odsuzuje někde k smrti nějaký život, přivádí někde k moci nějakou oligarchii, někoho zotročuje a někoho obohacuje. Otřesná je postupná proměna Ázerbájdžánu ve stát, v němž je vše podřízeno „zdroji“. Kde končí Ázerbájdžán? A končí vůbec?

Lidé jsou lhostejní k „blbostem zelených“, protože se bojí o práci. Ekologie, to jsou jen takové „nereálné řeči“, realita jsou pracovní místa, splácení hypoték, i za cenu naftou udušeného moře, měst proměněných v plynové komory. V tomto ohledu je česká levice ještě zaslepenější než pravice. Je to strašné odcizení člověka, když obětuje „pro práci“ svou zemi, své veřejné statky, svá lidská práva. Taková společnost je jen masou ustrašených a vydíraných lidských zdrojů. A kapitál toho využívá k heslům jako Lidé chtějí práci, ne sociální dávky! a aby byla práce, kapitál chce stále více deregulace: privatizaci veřejných statků, méně kontrol, méně pravomocí ekologům, méně byrokracie, více investic do formování lidských zdrojů, z nichž ale stále větší část musí hradit ty lidské zdroje samy. Je to obludné falešné vědomí – smyslem ekonomického růstu přece nemůže být práce, ta sama má smysl, jen když slouží něčemu smysluplnému. A čemu slouží ekonomický růst? Jen tomu, aby bylo více pracovních příležitostí?

Česká ekonomika je závislá na výrobě automobilů, voliči se ale chovali, jako by nebyl žádný vztah mezi katastrofou v USA a českou montovnou aut. Ta nepozornost k podstatnému, je pátým alarmujícím poučením z květnových voleb.

(Václav Bělohradský; Právo, 3.7.2010)