úterý 24. srpna 2010

Střet na pravici může v Senátu přinést levicovou většinu

Levice obhajuje na podzim jediný senátorský mandát, k zajištění většiny v komoře potřebuje vyhrát v deseti ze sedmadvaceti obvodů. Hlavními soupeři si budou podle politologů TOP 09 a ODS, šanci mají ale i neparlamentní strany.

O sedmadvacet míst v Senátu letos usiluje rekordní počet zhruba dvou set dvaceti kandidátů. Je jich přibližně o dvě desítky více než při minulých senátních volbách v posledních šesti letech. Lhůta pro nominace skončila v úterý, přesná čísla budou ale zřejmě známa až po registraci kandidátek.

Navzdory rekordnímu počtu uchazečů o senátorské křeslo mají vlastní kandidáty ve všech obvodech jen občanští a sociální demokraté a komunisté. TOP 09 nemá svého kandidáta pouze na Pardubicku, kde se rozhodla podpořit jednoho z celkového počtu dvaceti kandidátů Věcí veřejných.

Suverenita Jany Bobošíkové nasadila čtyřiadvacet adeptů na senátory. Ani lidovci neobsadili svými kandidáty na senátory všechny volební obvody, Strana zelených se spokojila pouhými třemi nominacemi.

Největší výběr by měli mít voliči v Praze 10, kde se do voleb přihlásila jedenáctka kandidátů. Desítku nominovaných mají v Praze 6 a 11 a na Karlovarsku, v dalších osmi obvodech mají po devíti kandidátech. Naopak pouze pět kandidátů bude soupeřit na Ústecku, šest na Olomoucku.

Volby do Senátu budou letos v půli října společně s komunálními volbami. Lidé v nich určí, zda v horní komoře udrží pravice většinu, kterou získala květnovými volbami i ve sněmovně.

Získá levice většinu?
Není nikterak nereálné, že se po podzimních volbách stane nejsilnější frakcí v Senátu klub sociálních demokratů, neboť ČSSD disponuje v současné době 29 senátory z celkového počtu 81 a v žádném z 27 obvodů, v nichž se letos budou volby konat, mandát neobhajuje.

Komunisté přitom budou obhajovat jedno ze tří křesel. Levici tak k získání většiny 41 mandátů v horní komoře stačí vyhrát v deseti senátních obvodech.

Sociální demokraté se proto rozhodli nominovat některé své všeobecně respektované komunální politiky včetně tří hejtmanů, dále bývalého předsedu strany a eurokomisaře Vladimíra Špidlu, místopředsedu strany Zdeňka Škromacha či bývalého ministra zahraničí Jana Kohouta.

ČSSD se evidentně pokouší do podzimní bitvy o Senát vyslat silné osobnosti, jež mají potenciál pozitivně oslovit nejen kmenové voliče ČSSD, ale všechny občany, kteří nesouhlasí s politickými plány Nečasovy vlády.

„Cílem ČSSD je získat alespoň dvanáct nových senátorů, tak abychom získali potřebnou sílu v Senátu a mohli korigovat vládní politiku směrem k větší spravedlnosti a sociální odpovědnosti. Sociálně demokratická většina v Senátu může vyvážit převahu pravicových stran v Poslanecké sněmovně, a pomoci tak při hledání konsensuálního řešení jak u důchodové reformy, tak reforem ve zdravotnictví či na trhu práce,“ uvádí sociální demokraté na svém webu.

Podle politologa Pavla Šaradína nicméně úspěchu sociální demokracii nenahrává současná atmosféra ve společnosti, neboť platí, že občané po subjektivně vnímané úspěšné volbě mají tendenci tuto volbu potvrzovat.

„Voliči ODS, TOP 09 a Věcí veřejných cítí odpovědnost za svou správnou volbu z květnových voleb, a proto budou mít tendenci ji zopakovat v nejbližších volbách, tj. senátních a komunálních. Tyto strany mají proto zvýšenou šanci na úspěch,“ řekl Pavel Šaradín Deníku Referendum.

Podle jeho názoru by tak byl zisk deseti senátorů pro sociální demokracii obrovský a nečekaný úspěch.

Naopak podle Lukáše Jelínka je zisk deseti až dvanácti křesel pro ČSSD reálný. „Nejúspěšnější budou asi sociální demokraté, avšak neočekávám v žádném případě jejich drtivé vítězství. Výsledek bude roztříštěný mezi několik subjektů,“ myslí si politolog Jelínek.

V opačné situaci než ČSSD jsou občanští demokraté – mandát končí 19 ze 36 členů její senátorské frakce. Občanští demokraté nominovali většinou senátory, a to včetně předsedy horní komory Přemysla Sobotky, ale také bývalou místopředsedkyni sněmovny Lucii Talmanovou.

Podobně Klub TOP 09 a Starostové bude obhajovat šest senátorských křesel z aktuálních osmi, a to včetně místa po předsedovi TOP 09 Karlu Schwarzenbergovi, který byl v květnových volbách zvolen poslancem.

Horník bude místo obhajovat v Karlových Varech, Štětina v Praze 10, Moldan v Praze 6, Müllerová v Ústí nad Orlicí, a Petrov ve Frýdku-Místku. Štětina byl do Senátu původně zvolen za Stranu zelených a Moldan za občanské demokraty. Po letošních podzimních volbách tak budou mít kluby ODS a TOP 09 jistých 20 křesel, k udržení většiny by potřebovaly vyhrát v 21 obvodech.

Strana Věci veřejné se zatím do Senátu neprobojovala. Nicméně letos nejsou její kandidáti alespoň v některých obvodech bez šancí. Největší naděje vkládají do pražských obvodů, kde vyšlou do boje exministra zahraničí Josefa Zieleniece, bývalého ředitele Státní opery Jaroslava Vocelku a lékaře a publicistu Martina Jana Stránského.

Střet na pravici
Je pravděpodobné, že některé tradičně pravicové obvody budou ve znamení nikoli souboje mezi pravicí a levicí, nýbrž ve znamení střetu na pravici. To se týká především právě všech pražských obvodů, kam nominovali silné osobnosti jak TOP 09, tak Věci veřejné.

„Leckde bude druhé kolo soubojem současných vládních subjektů. Například ve všech pražských obvodech lze ve druhém kole čekat souboj kandidátů TOP 09 a ODS,“ řekl Deníku Referendum politolog Pavel Šaradín.

Podle Lukáše Jelínka je evidentní, že především TOP 09 je schopná postavit silné kandidáty. „Předpokladem úspěšného výsledku v senátních volbách je postavit středové konsensuální kandidáty, což se TOP 09 podařilo. Lze očekávat, že uspějí, a to většinou na úkor sociálních demokratů,“ uvažuje Lukáš Jelínek.

„V motivacích voličů často ustoupí stranickost kandidátů a rozhodnou kvalitní jména, jež se v daném obvodě těší všeobecnému respektu. Na to ostatně sází právě vedení TOP 09, které nominovalo úspěšné komunální politiky, lékaře, lidi z akademické sféry a podobně,“ říká pro Deník Referendum Lukáš Jelínek.

To potvrzuje i Pavel Šaradín, podle kterého je TOP 09 favoritem senátních voleb. „Očekávám úspěch pravicových a středových subjektů, neboť disponují lepšími výchozími podmínkami. Myslím, že vítězem voleb bude TOP 09, která má potenciál získat deset a více mandátů. Postavila totiž velice kvalitní kandidáty,“ myslí si politolog.

TOP 09 nasadila například v obvodu Plzeň-jih starostu Spáleného, v Poříčí Pavla Čížka, v Českém Krumlově kastelána Zdeňka Troupa, v Táboře obchodního ředitele Petra Krůčka, v Berouně starostku obce Chýně Věru Kovářovou a v Praze 11 místopředsedu pražského sdružení YMCA Pavla Hlaváče. V Mělníku bude za stranu kandidovat gymnaziální profesorka Nina Nováková, v Liberci pak lékař Jan Marušiak a v Kutné Hoře ortoped Zdeněk Nováček.

Pavel Šaradín nicméně nevylučuje, že se v jednom až dvou obvodech může podařit uspět i Věcem veřejným, případně i dokonce Suverenitě Jany Bobošíkové.

Souboj čtyř a více stran
Podle Lukáše Jelínka je pravděpodobné, že letošní senátní volby budou soubojem více stran. „Neočekávám, že by kterákoli ze stran dominantně ovládla letošní volby. Naopak mám za to, že letošní výsledek bude ve znamení roztříštěnosti sil,“ řekl Deníku Referendum politolog Lukáš Jelínek.

Pro KDU-ČSL je Senát po odchodu ze sněmovny poslední parlamentní výspou. Lidovci obhajují jedno ze čtyř křesel a k obnovení senátorské frakce by potřebovala vyhrát ve dvou obvodech. Do voleb kvůli tomu nasadila úspěšné komunální politiky i bývalé poslance, a to včetně úřadující předsedkyně strany Michaely Šojdrové.

Podle Pavla Šaradína sice lidovci nejsou úplně bez šance, avšak nikterak současně nepřeceňuje jejich možnosti. „Myslím si, že mají šanci uspět v obvodech, kde disponují pevným jádrem svých členů a voličů, nicméně si myslím, že případný zisk jednoho až dvou mandátů bude překvapivým výsledkem,“ uvedl na adresu lidovců Pavel Šaradín

Taktéž dle Lukáše Jelínka nejsou lidovci bez šance, neboť obzvláště v moravských obvodech mají tradičně pevnou voličskou základnu. „Ve svých tradičních obvodech mají šanci uspět a předpokládám, že dva kandidáti určitě uspějí,“ uvedl politolog. To si nicméně nemyslí o Michaele Šojdrové, která kandiduje v Kutné Hoře. „Podle mne je tam bez šance,“ uvedl Jelínek.

V opačné, tedy beznadějné, situaci jsou podle Jelínka zelení, kteří nominovali do letošních voleb pouze tři kandidáty. „Nominace zelených potvrzuje hlasy, podle nichž je Strana zelených po květnovém debaklu ve sněmovních volbách v tristním stavu,“ řekl Lukáš Jelínek Deníku Referendum.

Zelení budou usilovat o místo v Senátu pouze v Praze 10, kde postaví lékařku a tamní zastupitelku Evu Stříteskou, ve volebním obvodě Plzeň-jih, kde za ně kandiduje bývalý senátor Richard Sequens a v Kroměříži s někdejší kastelánkou tamního zámku Zdenu Dokoupilovou.

Zelení podle svého předsedy Ondřeje Lišky další kandidáty stavět nebudou. Podle jeho slov je ambicí Zelených prosadit do horní komory právě tři zástupce. Místa, kde chtějí uspět, údajně vybírali podle toho, aby jejich kandidát měl reálnou šanci. O podpoře pro ně pak mají v plánu vyjednávat i s dalšími stranami.

To Suverenita Jany Bobošíkové postaví 24 kandidátů, ve zbývajících třech obvodech pak podpoří kandidáty jiných uskupení. Bývalá televizní moderátorka a europoslankyně Jana Bobošíková se bude ucházet o hlasy voličů v Praze 10. Na Kutnohorsku se bude snažit získat místo v horní komoře exposlankyně Jana Volfová.

Nejsledovanější obvody
Právě v Praze 10 lze očekávat zajímavý souboj. Jana Bobošíková se tu utká například s tamním starostou Vladislavem Lipovským (ODS) nebo Jaromírem Štětinou z TOP 09, který křeslo obhajuje.

Kutnohorsko, kam Suverenita postavila Janu Volfovou, patří taktéž k jednomu z nejsledovanějších obvodů. Za občanské demokraty tam bude kandidovat manželka bývalého premiéra Mirka Topolánka a někdejší místopředsedkyně sněmovny Lucie Talmanová.

Sociální demokracie na Kutnohorsko nasadila místostarostu Čáslavi Jaromíra Strnada. TOP 09 bude zastupovat ortoped Zdeněk Nováček, lidovce pak již zmíněná úřadující předsedkyně Michaela Šojdrová a místo v horní komoře chce i exposlankyně Olga Zubová, kterou nasadila Demokratická strana zelených.

Na Českokrumlovsku nasadila sociální demokracie proti senátorovi a občanskodemokratickému starostovi Hluboké nad Vltavou Tomáši Jirsovi svého bývalého předsedu, někdejšího eurokomisaře a expremiéra Vladimíra Špidlu a TOP 09 kastelána Zdeňka Troupa.

Na Liberecku pak proti předsedovi Senátu Přemyslu Sobotkovi z ODS kandiduje sociálnědemokratický hejtman Stanislav Eichler.

„Volby vyhraje TOP 09, uspějí i sociální demokraté, občanští demokraté odejdou poraženi a menší partaje – tedy Věci veřejné, lidovci a Suverenita Jany Bobošíkové – mají šanci získat jeden až dva mandáty. Pro úspěch nových vládních stran totiž mluví touha mnoha voličů po změně, kterou deklarovali již v květnových sněmovních volbách,“ uzavřel pro Deník Referendum Pavel Šaradín.

(Psáno pro Deník Referendum; publikováno 11.8.2010, viz tady.)

sobota 21. srpna 2010

Čtverce, probuďte se: krychle existují!

Současná česká vláda uznává jedinou hodnotu: ekonomickou racionalitu. Proti tomu bychom měli důrazně protestovat. V zájmu zachování demokracie je nutné, aby se mnohé oblasti - např. školství, kultura, zdravotní a sociální péče - řídily jinými logikami než logikou trhu.

Roku 1884 popsal Erwin A. Abbot ve svém matematickém sci-fi zemi nazývanou Flatland. Obývají ji geometrické obrazce, které se umějí nasměrovat vlevo či vpravo, dopředu či dozadu, nikoliv však vzhůru nebo dolů. Nejsou tedy ani schopny se povznést a podívat se na svůj dvojrozměrný život z hlediska další dimenze. Když je tato možnost jednomu čtverci zjevena ve snu (v němž uvidí, světe div se, krychli) a chce se o ni podělit s ostatními, dá mu vláda jeho země najevo, že šíření takové zprávy ohrožuje duševní zdraví společnosti a trestá se smrtí. Škoda, že Abbotův román nebyl přeložen do češtiny. Jeho četba by byla dobrou přípravou na čtyři roky vlády ekonomických Plochozemců, kterou máme před sebou.

Teorie spravedlnosti

Abbotův román je variací na jeden ze základních paradoxů moderní doby. Na jedné straně je pro ni charakteristická diferenciace sociálního života do různých sfér specializovaných na pěstování zvláštních hodnot či dober, ke každému z nichž patří i princip legitimního způsobu jeho získávání a rozdělování. Na druhé straně má modernita rovněž opačný sklon k homogenizaci. K ní dochází tehdy, když je platnost řídícího principu jedné oblasti rozšiřována i na jiné oblasti na úkor jejich vlastních principů.

Modernita ovšem jen systematicky rozvinula to, co v dílčích podobách znaly i mnohé předmoderní či raně moderní společnosti: kritika odpustků či stigmatizace prostituce například vycházely z představy, že boží milost ani láska nejsou dobra, jejichž získávání by mělo být řízeno penězi. Jiným příkladem může být péče o chudé a práce neschopné: ve většině kultur nemají být jejich potřeby uspokojovány podle principu zásluhovosti, ale potřebnosti.

Americký filozof Michael Walzer vybudoval na tomto přístupu svou teorii spravedlnosti: do jejího středu postavil zásadu, že spravedlivé je pouze takové rozdělení určitého sociálního dobra či statku, které respektuje povahu a principy sféry, k níž tento statek patří. Každá hodnota - láska, přátelství, péče, materiální blahobyt, politická moc, spása atd. - má svůj vlastní princip distribuce, jehož uplatnění je legitimní jen v hranicích její sféry, nikoliv za nimi. V liberálnědemokratické společnosti by například politická moc měla náležet těm, kteří se k ní dostali na základě všeobecných a rovných voleb, nikoliv na základě svých peněz: peníze totiž jsou legitimním regulátorem distribuce statků a pozic pouze ve sféře ekonomické, nikoliv politické. Dalším příkladem je oddělení oblasti veřejné spravedlnosti od oblasti osobní etiky: posledním základem vymáhaného práva v liberálních společnostech je idea rovných práv, nikoliv idea dobrého života a věčné spásy, které patří do prostoru soukromého rozhodování, do nějž má liberální stát vstup zakázán.

Od plurality sfér k impériu trhu Z Walzerova pohledu spočívala nespravedlnost sovětského socialismu v tom, že si byrokratický stát nárokoval řízení umění, náboženství, výroby, občanské společnosti, rodinných vztahů atd. Této redukci všech oblastí společenského života na ideologizovanou politiku v socialismu odpovídá v kapitalismu symetrické nebezpečí jejich redukce na tržní ekonomiku. K ní dochází tehdy, když kalkul nákladů a výnosů začne řídit rozdělování nemateriálních hodnot vytvářených v rodinných, přátelských nebo občanských svazcích či veřejných statků, jako je vzdělání, zdravotní péče a sociální zabezpečení. Různé rozměry sociálního života jsou překryty a vytěsněny rozměrem jediným: člověk je redukován na homo economicus.

Petr Honzejk vystihl přesně povahu programu současné české vlády, když poukázal k tomu, že se takřka výhradně koncentruje na ekonomickou "základnu" a vypouští prvky "nadstavby" (HN 4. 8.). To by nás nemělo překvapovat. Neoliberální projekt, jenž si vláda dala do vínku, dovádí totiž do všech důsledků marxistickou poučku o prvotnosti ekonomiky a odvozenosti všech ostatních sociálních sfér. Sám Honzejk ovšem dává implicitně za pravdu tomuto pojetí, když vztah základny a nadstavby přirovnává ke vztahu prózy a lyriky. Tato metafora naznačuje, že bez nadstavbové lyriky se můžeme na čas obejít, zatímco bez prozaické základny nemůžeme existovat.

Historický materialismus marxistů alespoň teoreticky uznával, že posledním horizontem člověka nemá být akumulace materiálních statků, ale "harmonický rozvoj sil a schopností člověka". To ahistorický materialismus neoliberálů je důslednější: vytváření a rozdělování specifických hodnot všech ostatních sfér má být podřízeno neúprosné logice trhu. Místo plurality mnoha relativně autonomních oblastí života člověka má nastoupit absolutní autonomie oblasti jediné a její nadvláda nad ostatními.

Koexistence různých sfér - a jim odpovídajících životních způsobů - s sebou nese jejich vzájemné omezování a tím i zadržování nároků každé z nich na řízení celého života jednotlivce či společnosti. Kolonizace všech sfér ekonomickým hlediskem nákladů a výnosů redukuje společenské vztahy na jediný rozměr. Mnohost vzájemně nepřevoditelných dober a životních způsobů je přebita jediným dobrem a životním způsobem. Ať již jsme mezi přáteli, v kruhu rodiny, na univerzitním semináři, v občanském sdružení či na dovolené, všude se máme chovat tak, abychom maximalizovali své zisky a minimalizovali své výdaje. Modelem náležitého fungování všech sociálních institucí - od domácností přes neziskové organizace až po stát - se stává úspěšná kapitalistická firma.

První závan tohoto nivelizujícího neoliberálního větru jsme mohli ucítit v červenci při ustavování parlamentu. Převaha žen v jeho vedení nám byla představena jako vstup do nové éry, v níž již na sebe politici nebudou křičet, ale usmívat se. Podobně jako pocházel předvolební kalendář VV z kultury firemních public relations, také zasedání parlamentu se mělo změnit na esteticky příjemné setkání vedoucích pracovníků podniku, kteří se přišli poradit o cestách zlepšení efektivity jeho fungování a utužit týmový duch. Větší počet dobře upravených a stále se usmívajících mladých žen má pozitivně působit na mravy přítomných mužů, kteří se místo hádání budou předhánět v konstruktivních návrzích. Kdo se opováží formulovat nepříjemnou otázku či radikální nesouhlas, nebo dokonce - nedej bože! - zvýšit hlas, prozrazuje na sebe, že se nerozloučil se starými nešvary a sám se vyřazuje z nového pracovního kolektivu.

Škoda jen, že se do vedení přece jen vetřel dinosaurus Zaorálek! Ale i s takovými si v budoucnu poradíme: možná že pro příští volební období by bylo nejlepší hned po volbách udělat personální audit parlamentu a těchto potížistů se zbavit dříve, než na nás začnou od řečnického pultíku pokřikovat a rušit dělnou atmosféru. Má nám být útěchou nebo varováním, že nová česká politická většina není žádnou výjimkou, ale výrazem ducha doby? Že by se například dnes stěží někdo odvážil zpochybnit skutečnost, že státy mají být posuzovány ratingovými agenturami, jako by byly firmami?

Tato kolonizace politiky ekonomikou má zkázonosné důsledky. V liberálnědemokratických společnostech totiž politika není jen sférou boje o moc řízeného demokratickými procedurami, ale také "metasférou", v níž občané a jejich skupiny zápasí o vymezení hranic jednotlivých sfér a jejich vzájemných proporcí v rámci společenského celku. Ve svém důsledku tedy pohlcení politiky ekonomikou znamená nastolení nedemokratické vlády těch, jejichž životní způsob a zájmy jsou spjaty se sférou akumulace kapitálu.

Jako každý imperialismus, také tento ekonomický imperialismus legitimizuje svůj nárok panství poukazem k tomu, že údajně zastupuje univerzální zájem všech: čím více kapitálu totiž budou jeho vlastníci akumulovat, tím více ho budou investovat, čímž zvětší ekonomický růst a tím i prosperitu všech, včetně těch, kteří si vydělávají na živobytí manuální či intelektuální prací. Díky tomuto utopickému - historií vyvrácenému - předpokladu spontánní harmonie zájmů mezi kapitálem a prací se pak může ekonomie, jejíž poučky vystihují základní podmínky kapitálové akumulace, představovat jako nestranná věda a její protagonisté jako nestranní experti.

Vládcové jsou často líčeni svými kritiky jako cyničtí egoisté, kteří ideologicky manipulují svými poddanými s pomocí vědomých lží: sami si jasně uvědomují, že jejich vláda slouží prosazování jejich partikulárního zájmu a životního způsobu, ale navenek ji z pochopitelných důvodů obhajují poukazem k jejímu údajnému souladu se zájmy a životními způsoby ovládaných. Tento předpoklad je však psychologicky naivní: copak vládcové nechtějí mít na své straně nejen moc a bohatství, ale také spravedlnost a pravdu? Není nic přirozenějšího než věřit v univerzalitu a nestrannost poznatků a pouček, které jsou v souladu s mým partikularistickým zájmem a životním způsobem.

Jedině touto vírou ve vlastní blud je možné vysvětlit, že se poslední tři vlády této země dovolávaly expertízy ekonomických odborníků, z nichž řada je profesionálně činná v oblasti akumulace kapitálu. Skutečně si současná vláda myslí, že může věrohodně legitimizovat svou antisociální politiku "nestrannou" expertízou členů NERVu, jako jsou pánové Kohout (Partners), Sedláček (ČSOB), Procházka (CYRRUS), Dlouhý (Goldman Sachs), Rusnok (ING PF) či Kysilka (Česká spořitelna)? Představa, že "expertní skupina" vedená Vladimírem Bezděkem (Aegon penzijní fond) mohla dojít na jaře tohoto roku k návrhu důchodové reformy, která by byla v zájmu příštích důchodců, a nikoliv především v zájmu podnikatelů v důchodových fondech, je asi stejně tak realistická jako představa, že k nestrannému soudnímu rozhodnutí dojde jedině soudce, který je sám svými zájmy zapleten do kauzy, kterou soudí.

Braňme se!

Ti z nás, kteří se nechtějí smířit s proměnou Česka v ekonomickou Plochozemi, by měli bránit hranice neekonomických sfér, jako je vzdělávání, kultura, zdravotní a sociální péče, rodina, neziskové organizace či občanské iniciativy, před invazí ekonomické logiky. Měli by před ní bránit také politiku. Ta nemá být sférou "týmové práce" v příjemném prostředí s příjemnými lidmi ani "konstruktivního hledání konsenzu", ale polem zápasu různých, radikálně nesouměřitelných perspektiv. Kde jinde než v politice má být pěstováno umění konfliktu a plurality, sporu a vyvažování různých sfér, jejich protagonistů a logik?

Výše zmíněný Walzer považoval toto "umění oddělování" a vzájemného omezování různých oblastí, rozměrů a způsobů života za specificky liberální umění. V tomto smyslu je liberálem i autor těchto řádků. Jestliže byl však před nedávnem na stránkách této přílohy zahrnut Petrem Zídkem mezi levičáky (Pozor, levičáci jsou tu!, LN 24. 7.), pak v současném českém kontextu tuto nálepku rád přijímá. Je-li projekt proměny Česka v Plochozemi považován za "pravicový", pak obrana sociální solidarity a rozmanitosti života před ekonomickou racionalitou je nepochybně "levicová".

Levicový tábor je a zřejmě nějakou dobu ještě bude v české společnosti v menšině. To, že se české elity většinově hlásí k pravici, by nás nemělo rmoutit ani překvapovat: levice se svým smyslem pro rovnou důstojnost každé osoby a lidskou solidaritu bez ohledu na příjmy, profesi, vzdělání či sociální postavení je u sebe doma mezi těmi dole, nikoliv těmi nahoře. Jak při příležitostí nástupu nové vlády do úřadu jasně a zřetelně formulovala iniciativa ProAlt (www.proalt.cz), v současné době je úkol levice hlavně obranný: nenechat si vyškrtnout z našich životů smysl pro rovnost a solidaritu. Bránit se invazi ekonomických kritérií do oblastí, které mají být řízeny jinými hledisky - ať již to je to hledisko krásy či pravdy, jako v umělecké tvorbě a vědeckém zkoumání, nebo hledisko sociální spravedlnosti jako při sdílení břemen a výhod našeho společného života zajišťovaného veřejnými financemi.

Lidé by měli vládnoucí elitě připomínat, že existují i jiná kritéria úspěšnosti lidského života než výše bankovního konta. Je třeba nenechat vládu zapomenout na to, že člověk není pouhým "lidským zdrojem" a že - jak ohlašuje název manifestu ProAltu - "společnost se nedá škrtnout". Čtverce probuďte se: krychle existují!

(Barša, Pavel: Lidové noviny, Orientace, s. 27; 21.8.2010)

sobota 14. srpna 2010

Privatizace Věcí veřejných

Věci veřejné nereprezentuje jen strana téhož názvu, veřejná sféra je společný prostor nás všech. Se vstupem Johnovy a Bártovy strany do vlády vstoupila ovšem do vlády i soukromá firma - ABL. Zdá se to alespoň podle množství funkcí, které lidé s ní spojení obsadili.

V průběhu procesu jmenování ministrů a jejich náměstků došlo k pochybnostem, zda personálně neprorůstají soukromé subjekty do státní správy. Konkrétně běží o bezpečnostní agenturu ABL, sponzora a čelného politika Věcí veřejných Víta Bárty.

Vliv jeho firmy – kterou mimochodem před několika dny prodal svému bratrovi – se totiž projevil při nominacích zástupců Věcí veřejných do vlády Petra Nečase.

Ministrem dopravy byl jmenován zakladatel ABL Vít Bárta. Ministr školství Josef Dobeš v agentuře v minulosti pracoval. Jedním z Bártových náměstků v resortu dopravy je Martin Sýkora, který dříve taktéž pracoval ve firmě ABL. I ministr Dobeš jmenoval do funkce svého náměstka bývalého zaměstnance téže společnosti, Kryštofa Hajna.

Reputačním rizikem je podle sociálních demokratů i rozhodnutí ministra vnitra Radka Johna jmenovat do funkce náměstka majitele jiné bezpečnostní agentury, Michala Moroze, jehož firmu navíc spoluzakládal někdejší důstojník komunistické StB.

Opozice považuje za nepřípustné, aby pokračovalo či se dokonce prohlubovalo personální propojení mezi několika ministerstvy a strukturami souvisejícími s firmou ABL. Petr Nečas se obhajuje principem elementární koaliční důvěry, Věci veřejné tvrdí, že jejich nominace na vysoké úřednické posty byly činěny na pozadí kritérií odbornosti a profesních zkušeností. Do celé záležitosti se nakonec vložila i samotná ABL, podle jejíhož předsedy představenstva Martina Refky lidé na ministerstvech nejsou v žádném vztahu k ABL.

Kritika sociální demokracie
„Jako opoziční strana považujeme za svou povinnost jasně upozorňovat na případná korupční rizika a možné střety privátních a veřejných zájmů, ke kterým může dojít v důsledku prorůstání soukromých firem do státní správy," uvedl předseda ČSSD Sobotka.

Podotkl také, že na stejná rizika upozorňují občané, nevládní organizace a média. Veřejnost se oprávněně obává divoké privatizace státní správy v režii současné vládní koalice, dodal. „Personální změny, jež po jmenování ministrů nastaly ve vedení některých ministerstev, naplňují nejhorší obavy, které ČSSD se vznikem této vlády měla,“ dodal Bohuslav Sobotka.

Sobotka pak vyzval premiéra Petra Nečase k nápravě. Podle sociálních demokratů je na celé věci zarážející především ten fakt, že předseda vlády v podstatě pouze přihlíží jmenování náměstků a ministrů z řad ABL, a přehlíží tak všechna potenciální nebezpečí korupce, střetu zájmů a bezpečnostních rizik, jež nyní podle Sobotky vznikají na jednotlivých ministerstvech, a to zejména v gesci ministrů nominovaných VV.

„Nikdy v uplynulých dvaceti letech nedošlo k tak zřetelnému a otevřenému propojení podivné struktury několika soukromých firem a vedení klíčových státních úřadů. Takový negativní vývoj nemůže předseda vlády Nečas ignorovat,“ upozornil Bohuslav Sobotka.

Důvěra Petra Nečase
Petr Nečas nakonec v Otázkách Václava Moravce uvedl, že množství nových lidí na ministerstvech, kteří dříve působili v bezpečnostní agentuře ABL, je přeci jen neobvyklé. „Věci veřejné jsou nová strana a naráží na své personální limity,“ myslí si Nečas.

Nečas v pořadu České televize zopakoval, že dostal od Věcí veřejných ujištění, že konflikt zájmů nenastane. „Dostal jsem jednoznačné ujištění od vedoucích představitelů strany Věci veřejné i od jednotlivých ministrů za tuto stranu, že v žádném případě ať už přímo nebo nepřímo se firma ABL nebude podílet na žádných transakcích s jednotlivými resorty nebo resorty obecně ovládanými stranou Věci veřejné," zdůraznil premiér.

Nečas svůj postoj k celé záležitosti argumentoval principem koaliční důvěry. Pokud ale nastane problém, chce se řídit pravidlem „padni komu padni". Přesvědčen je také, že toto vnímání mají i představitelé strany Věci veřejné. Vědí prý, že tyto obavy veřejnost a česká média mají, a budou se snažit přesvědčivým způsobem „jakýkoliv závan pochybností" vyvracet a přesvědčivě dokazovat, že tomu tak není.

Obhajoba Věcí veřejných
Podle Věcí veřejných jsou jejich nominace na pozice náměstků a ministrů činěny na pozadí kritérií odbornosti a profesních zkušeností.

Věci veřejné sice připouštějí, že jakožto ve vysoké politice nová strana disponují menšími personálními možnostmi, to ale podle jejich mínění nikterak nesnižuje kvalifikaci konkrétních osob, které budou působit na odborných pozicích.

„Věci veřejné, podobně jako koaliční partneři, nikdy nepropagovaly svoje kandidáty s takovou intenzitou, jako to činila ČSSD. Protože naší straně jde primárně o naplňování programu, personální otázky byly logicky upozaděny. S tímto přístupem byla vedená i velká část jednání mezi koaličními stranami,“ stojí v prohlášení Věcí veřejných k celé záležitosti.

Věci veřejné – pravděpodobně oprávněně – žádají nakonec opozici, ale i veřejnost, aby k posuzování kompetentnosti osob na ministerstvech přistoupili až poté, kdy začnou tito lidé ve svých funkcích působit.

Hrozba žaloby ze strany ABL
Zajímavé nicméně je, že se do celého sporu nakonec vložila i samotná bezpečnostní agentura. ABL založená současným ministrem dopravy Vítem Bártou žádá omluvu od předsedy sociální demokracie Bohuslava Sobotky. Omluvit se má za své výroky o personálním propojení firmy ABL s vedením několika ministerstev, které označil za možné bezpečnostní riziko. Firma tvrdí, že by měl uvedená tvrzení podložit důkazy.

„V opačném případě nezbude naší společnosti nic jiného než se odstranění zásahu do své dobré pověsti domáhat prostřednictvím žaloby,“ uvedl předseda představenstva ABL Martin Refka v otevřeném dopise Sobotkovi. Sobotka tento nátlak odmítá.

Společnosti ABL vadí zejména to, že Sobotka hovoří o personálním propojení mezi několika ministerstvy a strukturami souvisejícími s ABL, s čímž podle něho hrozí nebezpečí korupce, střetu zájmů a bezpečnostních rizik. Firma totiž již před časem uvedla, že lidé, kteří v ní v minulosti působili a nyní zastávají vedoucí místa ve veřejné správě, s ní nejsou v žádném vztahu.

Z tohoto důvodu podle Refky nejde o žádné personální propojení ministerstev se společností ABL. O propojení politické strany Věci veřejné a firmy ABL nicméně podle Sobotky svědčí právě ten fakt, že na kritiku aktivit ministrů za Věci veřejné na ministerstvech ze strany ČSSD nereagovala politická strana, jak bývá v demokratickém uspořádání běžné, nýbrž firma ABL.

Taktéž Pavel Šaradín se ve svém sloupku v Deníku Referendum podivuje, že se proti předsedovi sociálních demokratů neohradil ministr dopravy, nýbrž firma, kterou zakládal. „Dejme tomu, že on sám o krocích svého bratra a celé společnosti nevěděl,“ píše politolog.

Sociální demokraté ostatně opakovaně upozorňovali na možné ohrožení nezávislosti obchodů se státními zakázkami, neboť považují prodeje společností rodinným příslušníkům na oko za nepřijatelné.

Podle Sobotky tak je nezbytné, aby se v zájmu omezení korupce a střetu zájmů firmy vlastněné podnikateli Vítem Bártou a Kamilem Jankovským neucházely v příštích čtyřech letech o žádné veřejné zakázky, a to ani formou možných subdodávek.

„Nemělo by dojít k opakování příběhu bývalého ministra Aleše Řebíčka z ODS, jehož podnik díky veřejným zakázkám zázračně zvýšil svůj obrat právě v době, kdy Aleš Řebíček zastával v Topolánkově vládě funkci ministra,“ upozornil Bohuslav Sobotka.

Naplňují se tak pochybnosti o fungování a struktuře Věcí veřejných. „Vzhledem k tomu, že Věci veřejné nejsou politickou stranou, nýbrž klubem s podnikatelským záměrem, je pravděpodobné, že v momentě, kdy získají své dividendy, z vlády odejdou,“ myslí si například politolog Jiří Pehe.

„Pro českou politiku je to zcela nová zkušenost, kdy takový počet zástupců jediné bezpečnostní agentury obsadil tolik vlivných míst v exekutivě. Téměř vůbec si nelze představit, že by si něco takového mohl dovolit někdo z velkých stran. Jak by asi reagovala média, pokud by se ministrem stal sociální demokrat-podnikatel a jeho zaměstnanci obsadili několik ministerstev,“ táže se Pavel Šaradín.

Profesorka politologie Vladimíra Dvořáková nicméně připomíná, že prorůstání ekonomiky a politiky není fenoménem nikterak novým. „V tomto nebudou praktiky Věcí veřejných o nic nebezpečnější, než co jsme doposud zažili. Navíc bude jistou výhodou, že o bezpečnostní agentuře ABL víme, tudíž lze očekávat daleko větší opatrnost, pokud jde o cokoli případně napadnutelného z její strany," myslí si politoložka.

„Veřejnost ale i novinářská obec si musí uvědomit, co chce v případě politiky Věcí veřejných kontrolovat. Tu totiž nepůjde o zneužívání veřejných zakázek, tak jako to bylo doposud, a podnikatelů stojících v pozadí některých partají, nýbrž o přístup k bezpečnostním informacím," upozorňuje na z povahy věci logický zájem bezpečnostní agentury.

Podle Dvořákové tak bude třeba bedlivě sledovat průběh bezpečnostních prověrek, úniky informací a podobně. „Média budou mít v tomto případě svou roli hlídacího psa daleko komplikovanější, neboť bude problematické se k utajovaným informacím a jejich obchodování s nimi dostat," uzavíra Vladimíra Dvořáková pro Deník Referendum.

Podle Šaradína posunuje sponzor a faktický vůdce Věcí veřejných Vít Bárta hranice české politiky tam, kde by neměly být. Neboť nevíme, co se stane s muži z ABL po dalších volbách, kdy třeba své posty opustí? „Co když se všichni vrátí do subjektu, z něhož se dostali do politiky? Co jiného už by mělo být bezpečnostním rizikem?,“ píše Pavel Šaradín.

Buď jak buď, Věci veřejné jsou doposud nejdůslednějším reprezentantem nového typu politického subjektu. Jsou reprezentantem politické strany, jejíž struktura a fungování podle Jiřího Pehe připomíná spíše obchodní společnost.

Ambicí a důvodem existence takové strany pak není náprava a kultivace věcí veřejných, nýbrž obchodování se státními informacemi, státními zakázkami či výhodnými místy ve státní správě.

Podle Šaradína se tak začíná ukazovat jiná tvář Věcí veřejných, jejíž název je v rozporu s realitou a konkrétními kroky. „Je tak pouze otázkou času, kdy (si) přiznají, jakým způsobem jsou Věci veřejné řízeny a k čemu vlastně spějí. Tzv. véčkaři jsou stranou jednoho muže, neexistuje v ní veřejně sdělovaná kritika, což je pro každý politický subjekt nebezpečné,“ uzavírá Pavel Šaradín.

(Psáno pro Deník Referendum, publikováno 23.7.2010. viz tady.)

pátek 13. srpna 2010

Možnosti a limity strany lidové

Prostor pro ryze křesťanskou stranu v české vypjatě ateistické společnosti není široký. Právě proto se jako stěžejní předpoklad udržení relevance KDU-ČSL v české politice jeví nutnost získat i voliče mimo křesťanské prostředí.

Podstata dilematu, před nímž dnes stojí KDU-ČSL, je tato: má-li si udržet hlasy aktivních katolíků, musí důsledně projevovat svoji křesťanskost, avšak současně musí pracovat s vědomím, že příliš důsledné zastávání této linie neuspokojí a nepřiláká liberálnější voliče. Liberálnější přístup přitom naopak zase může znamenat odliv tradičních katolických voličů.

„Pro udržení jejich relevance v české politice budou muset podstoupit riskantní krok směrem k městskému liberálnějšímu voliči. A to proto, že jejich tradiční členská a voličská základna se ztenčuje a především stárne,“ řekla Deníku Referendum politoložka Vladimíra Dvořáková.

Bez podstoupení tohoto rizika se lidovci nemají šanci stát opět stranou, jakou byli za Josefa Luxe: schopnou formulovat zásadní témata současnosti, jež klade důraz na sociální problematiku, je spojencem občanské společnosti a je schopná principiální kritiky neoliberálů. Vedení okolo Cyrila Svobody k tomu odvahu nemělo, což je jedním z důvodů odchodu lidovců mimo sněmovnu.

Příčiny neúspěchu KDU-ČSL
KDU-ČSL letos volilo 229 717 voličů. Při volební účasti necelých třiašedesáti procent občanů to znamenalo zisk 4,39 % hlasů. V roce 2006 volilo KDU-ČSL 386 706 voličů. Lidovci tak během čtyř let ztratili 156 989 voličů.

Kde hledat příčiny jejich odlivu? Podle politologa Lukáše Jelínka je evidentní, že KDU-ČSL neprohrál volby program, nýbrž způsob vedení předvolební kampaně. „Program mají lidovci kvalitní a není důvod jej měnit. Změnit je třeba techniky oslovování potenciálních voličů,“ myslí si Lukáš Jelínek.

Podle současné úřadující předsedkyně KDU-ČSL Michaely Šojdrové nebylo lidovecké vedení schopno rychle a kompetentně zareagovat především na vznik nových stran, na obavy občanů z ekonomické krize a na obecný zájem voličů především o řešení jejich ekonomických problémů. Další důležitý nedostatek volební kampaně KDU-ČSL pak Michaela Šojdrová spatřuje v nedostatečném využití moderních komunikačních kanálů včetně internetu.

I politolog Petr Fiala shledává dlouhodobý neúspěch lidovecké strategie v neschopnosti strany přizpůsobit metody oslovování voličů měnícím se podmínkám. „Zatímco v devadesátých letech stačilo pro dosažení přijatelného volebního výsledku mobilizovat rozsáhlou členskou základnu a její rodinné příslušníky, kteří dohromady tvořili rozhodující část voličů KDU-ČSL, ve 21. století je už tento typ politické práce nedostatečný a KDU-ČSL je nucena oslovovat voliče také méně osobními přístupy, především prostřednictvím médií,“ napsal před časem Petr Fiala.

Podle něho však strana není na tuto práci dobře připravena a i vlivem vnitrostranických střetů není schopna se dostatečně profilovat na srozumitelných politických tématech, která sama do veřejného prostoru přináší.

Obdobně uvažuje i Tomáš Halík v textu publikovaném na serveru Christnet. Podle něho navíc lidovci nejsou schopni myslet sociologicky.

„Spoléhali na ,moravský venkov' a nevzali na vědomí, že se pronikavě a nezvratitelně mění struktura a společensko-kulturní profil věřících lidí. Ať se to komu líbí či nelíbí, jako ve většině evropských zemí už i u nás přestali být věřící jednotnou socio-kulturní skupinou, která by mohla mít jedinou politickou reprezentaci,“ myslí si Tomáš Halík.

Lidovci si – tak jako sociální demokraté – musejí konečně uvědomit, že se pohybují v radikálně individualizované společnosti. Tato individualizace se podle Halíka dotýká i věcí náboženské víry. „Víra se individualizuje, entita věřících se názorově i sociálně pluralizuje, náboženství hraje úplně jinou roli v životě většiny dnešních věřících, než hraje třeba v islámu a než hrálo v premoderní společnosti,“ napsal Tomáš Halík.

Klíčové je pak to, že individualizovaná víra již logicky není nositelem skupinové identity, nýbrž odpovědí na osobní existenciální a spirituální otázky. Tuto proměnu náboženské sebeidentifikace občanů musí lidovci přijmout a přizpůsobit tomu svou politickou práci.

S tím totiž souvisí proměna vztahu věřících k instituci církve a hierarchii. „Názory hierarchie, zejména v oblasti světské, naprostá většina věřících nevnímá jako pro sebe závazné,“ napsal Tomáš Halík.

Jinak řečeno, lidovci musí vzít v potaz, že lidé, a to i věřící, se při volbách zajímají především o dopad politiky na jejich konkrétní situaci. „Světonázorové strany (to platí i o komunistech) vymírají s tou vrstvou, která se silně identifikovala s ideologiemi a institucemi, mladá generace smýšlí zcela jinak,“ uzavírá známý katolický teolog a prezident České křesťanské akademie.

Téma ekonomiky
Michaela Šojdrová vidí příčinu volebního neúspěchu lidovců především v nedostatečné artikulaci jejich ekonomického programu. „My jsme prostě vsadili na podporu rodin, boj s korupcí a hazardem. Chyběla nám prezentace našeho ekonomického programu, o tom jsem přesvědčená a vím, že to scházelo i řadě našich voličů,“ řekla Deníku Referendum úřadující předsedkyně lidovců.

Šojdrová tak mimoděk reaguje na ekonomizující diskurs převládající v médiích. V posledních letech totiž platí, že se předvolební diskuse redukuje převážně na ekonomická témata, na reformy veřejných financí či úsporná fiskální opatření. Nicméně rezignují-li lidovci na témata kulturně-civilizační, ubude důvod, proč litovat jejich mimoparlamentní existence.

Podle Lukáše Jelínka totiž lidovci naopak musí upřednostňovat hodnoty, na jejichž základě mohou vystavět kritiku neoliberálních reforem formující se vlády. „Je iluzorní si myslet, že mohou ostatním partajím konkurovat v ekonomických tématech. Což neznamená, že mají rezignovat na ekonomickou problematiku, naopak. Nicméně ta musí zůstat pouze jednou z dimenzí jejich programu,“ říká Lukáš Jelínek pro Deník Referendum.

Například téma zvýšení sazby DPH a její Bezděkovou komisí navrhované sjednocení na devatenáctiprocentní úrovni zaplatí především rodiny s dětmi, důchodci a méně majetní. Zvýšení nepřímých daní je údajně přijatelnější než zvýšení přímých daní. Může to tak být, ale otázkou je pro koho.

„Podle mého názoru už tento příklad otevírá otázku nejen finanční, ale také hodnotovou. Buď můžeme danou věc posuzovat pouze z hlediska ekonomických kalkulů, nebo tyto kalkuly posadit na nějaké hodnotové přístupy. Například, že všechny reformní a úsporné kroky by se neměly příliš dotknout rodin s dětmi a starých lidí. To není levicové stanovisko, ale křesťansko-demokratické stanovisko,“ napsal politolog Rudolf Kučera.

Jinak řečeno, mimoparlamentní existence lidovců je ztrátou pro českou politiku právě z toho důvodu, že sledovali něco jiného než většinová společnost. Ta se totiž soustředila výhradně na ekonomická témata. Na možnosti rentabilního podnikání a na materiální životní úroveň.

„Pravicový i levicový akcent byl odlišný: jak vytvářet bohatství a jak nezchudnout. Jak v době dohledné a jak v dlouhodobější perspektivě. Ale společným tématem byla a je ekonomika a hospodářská a sociální politika. Je to velmi důležité. Ale existují ještě velká kulturně-civilizační témata, jejichž povaha je více nadčasová,“ napsal Petr Příhoda pro ČRo 6.

Například typické lidovecké téma rodiny. „Vyprázdněním smyslu otcovství a mateřství profiluje příští generace i samu povahu mezilidských vztahů. Nebo: náš populační sesuv. Vymírání národa. A stěhování národů na to navazující. To jsou témata, vůči nimž byli lidovci vnímavější, zatímco veřejnost na ně moc neslyší. Pravda, neuměli jí to vzkázat,“ uvažuje Petr Příhoda.

Zkrátka ztráta lidovců je ztrátou české politiky potud, pokud dokážou artikulovat témata přesahující dnešek a současně budou politické kroky ostatních stran – jež berou populisticky ohled pouze na současnost – principiálně kritizovat.

Přesně to před lety vyjádřil Ludvík Vaculík: „Naše vlády všecky jsou založeny na politicky zastaralém názoru, že mají co nejvíce vyhovovat lidem: dnešním, bez ohledu na budoucí.“ Pokud se právě proti tomuto krátkozrakému pojetí politiky nebudou schopni lidovci postavit, česká politika se bez jejich hlasu obejde.

Jak se vrátit do vysoké politiky
KDU-ČSL momentálně disponuje čtyřmi senátory a na podzim bude obhajovat jedno z těchto senátorských křesel. Předpokladem úspěchu je ujasnění si programových priorit a výše nastíněné metody oslovování voličů. Současně je třeba vybrat důvěryhodné kandidáty. Podle Michaely Šojdrové bude pro posílení sebevědomí KDU-ČSL nezbytné získat minimálně dva senátory.

V komunální politice je pozice lidovců tradičně silná a i podzimní volby do zastupitelstev naznačí, zda-li jsou ztráty lidoveckých pozic nezvratnou tendencí, či nikoli. To platí navzdory tomu, že obecní i senátní volby bývají charakterizovány jako volby druhého řádu.

Lidovci nyní disponují 5 463 zastupiteli, kteří byli zvoleni na kandidátkách KDU-ČSL, z toho je 1 714 lidoveckých členů. Starostů mají lidovci 428, z toho 206 členů, místostarostů 435, z toho 169 členů. Lidovci mají také jednoho primátora a šest náměstků primátora. Obhájit tyto počty bude nepochybně složité.

Co musí tedy KDU-ČSL učinit, aby zvrátila trend úbytku volebních hlasů? Na lidoveckém webu se opatrně rozbíhá diskuse nad budoucností KDU-ČSL v české politice. Mezi nejzajímavější diskusní příspěvky patří Olomoucké artikuly pro záchranu politiky KDU-ČSL.

Autoři přirovnávají odchod z parlamentních lavic Poslanecké sněmovny ke klinické smrti, na níž se podle nich mnohem více než okolnosti vnější podílí sama lidová strana. Nesnaží se vymlouvat na vnější okolnosti, nýbrž naopak nešetří kritikou do vlastních řad.

Mezi podstatné body jejich navrhovaného desatera patří třeba požadavek změny KDU-ČSL ze strany katolíků na stranu prosazující křesťanské a demokratické hodnoty, otevřenou všem lidem, kteří podobné hodnoty sdílí, bez ohledu na jejich vyznání.

Tento požadavek naplňuje v úvodu popsanou nutnost otevřít stranu novým voličům. I podle Vladimíry Dvořákové se lidovci musí distancovat od úzce katolického profilu směrem k tématům obecně křesťansko-civilizačních hodnot.

Dalšími body Olomouckých artikulů jsou požadavky svolání programové konference a mimořádného volebního sjezdu s obměněnými delegáty; rezignace okresních předsedů a členů předsednictev na všech úrovních strany, včetně obměny vedení strany, které je dle autorů tvořeno lidmi po letech v politice již zcela odtrženými od reality.

Nepochybně klíčovým, nicméně sporným se jeví odmítnutí autorů posunu názorů a programu strany ze středu směrem k levici a k populismu (sic). Autoři v tomto bodě navazují na nešťastný předvolební výrok Cyrila Svobody, jenž se před volbami nechal slyšet, že slušní lidé volí pravici. I on se ostatně pouze přizpůsoboval mediálnímu velebení pravice, které doprovázela kýčovitá dehonestace všeho levicového.

Pravda je totiž taková, že po celou dobu existence lidové strany jsou v ní přítomny minimálně dva ideové proudy: hodnotově konzervativní, jenž má přirozeně blíže k pravicovým subjektům, a křesťansko-sociální, jehož důraz na mezilidskou solidaritu posouvá KDU-ČSL nalevo od stranicko-politického středu.

Jinými slovy řečeno se KDU-ČSL musí i nadále v sociálně-ekonomických ohledech přiklánět k levicovým konceptům vyrůstajícím z křesťansko-sociální nauky, zatímco jejich společensko-kulturní zázemí je orientuje konzervativně, a tedy pravicově. Lidovci se zkrátka musí sebeidentifikovat jako středová partaj.

Podle Vladimíry Dvořákové je třeba, aby lidovci právě napětí mezi křesťansko-sociální naukou a křesťanským konzervatismem udrželi v rovnováze. KDU-ČSL podle ní musí akcentovat jak hodnotové rysy své programatiky, tak sociální tematiku. „Posun napravo stranické soustavy je předem ztracený, neboť tam je prostor již obsazený,“ uvažuje pro Deník Referendum Vladimíra Dvořáková.

Podle mediálního analytika Tomáše Zdechovského se lidovci musí vymezit vůči stávajícím parlamentním stranám. „KDU-ČSL musí vystupovat jako svébytná strana s jasně artikulovanými tématy a postoji. Mezi ně patří obecné téma práce a zaměstnanosti obyvatel, dialog mezi zaměstnavateli a zaměstnanci nebo hájení zájmů malých a středních podnikatelů,“ říká pro Deník Referendum Tomáš Zdechovský.

Mezi další klíčová témata pak řadí bezpečnostní politiku, spravedlnost, soudnictví a vymahatelnost práva či tradičně lidovecké téma rodiny. „Lidovci musí jednoznačně artikulovat sociální rozměr spravedlnosti založený na úctě ke každému jedinci jakožto nevyvratitelné hodnotě. Musí jednoznačně usilovat o společnost, kde nesmí být nikdo diskriminovaný a kde musí naopak stát usilovat o integraci občanů, a nikoli rušit sociální dávky,“ myslí si Tomáš Zdechovský.

I Vladimíra Dvořáková vidí roli lidovců v logickém a jediném smysluplném sepětí jejich programu s křesťansko-civilizačními hodnotami. Předpokladem jejich hájení je podle ní odmítnutí jakékoli radikální nesnášenlivosti.

Jak se nevrátit do vysoké politiky
Vladimíra Dvořáková tu naráží na text Mladých křesťanských demokratů, kteří si v panické reakci na volební propad lidovců na svém Celostátním výboru schválili dokument nazvaný Pět programových bodů, jak vrátit KDU-ČSL do Poslanecké sněmovny.

Některé z programových priorit tohoto dokumentu obhajují extrémně xenofobní názory, antievropské postoje či k represi inklinující návody na řešení společenských problémů.

Mladí křesťanští demokraté navrhují například tvrdý boj proti kriminalitě a drogám včetně marihuany, boj proti masové imigraci a radikálnímu islámu či jednoznačný a zřetelný boj proti eutanazii, potratům, registrovanému partnerství a adopcím dětí homosexuálními páry.

Podle Lukáše Jelínka se jedná o první reakci na volební neúspěch, jejíž vyslyšení by bylo nebezpečnou cestou, která by beztak vedla k definitivní marginalizaci KDU-ČSL. „Volání po vyhraňování se a represi, artikulace xenofobních a antievropských názorů považuji za nebezpečné,“ řekl Lukáš Jelínek Deníku Referendum. „Je to šílený. Ten dokument navazuje na fašizující tradice druhé republiky,“ nepochybuje politoložka Vladimíra Dvořáková.

Michaela Šojdrová nicméně dokument Mladých křesťanských demokratů zpochybňuje. „Neprošel žádnou vnitřní diskusí či oponenturou. Na to, jak zásadní stanoviska k důležitým otázkám chce artikulovat, nebyl dostatečně diskutován uvnitř MKD. Považuji to za názor, který část členů MKD zastává, ale není to jejich programový dokument, proto ho nechci nijak komentovat. Respektuji ho jako názor určité části členů MKD,“ řekla pro Deník Referendum Šojdrová.

Otázka je, zda Michaela Šojdrová tímto postojem jako předsedkyně KDU-ČSL nezachází v pochopitelné snaze integrovat všechny různé proudy příliš daleko. Neměli bychom očekávat ke xenofobním a fašistoidním tendencím principiálnější postoj?

Tomáš Zdechovský ovšem význam Mladých křesťanských demokratů bagatelizuje. „Počet členů čítá několik desítek. Současně je třeba říct, že na vlivu tam získávají lidé, kteří dříve působili ve straně Miroslava Sládka,“ řekl Zdechovský Deníku Referendum. „Považuji je za zcela mimo, bez vlivu a relevance pro politiku KDU-ČSL,“ uzavřel Tomáš Zdechovský.

Nevylučovat, nýbrž integrovat jednotlivé proudy
Předpokladem politiky, jež by mohla být produktivním a nosným půdorysem pro návrat lidovců mezi relevantní partaje, je tedy odmítnutí sklonů k extrémům a současně udržení rovnováhy mezi jednotlivými tradičními ideovými proudy, jež se tradičně v nepatrných obměnách reprodukují uvnitř strany lidové. Všechny jsou totiž součástí její identity.

Mezi ně patří především diference mezi moravskou a českou částí lidové strany, spor mezi stoupenci konzervativnější, a tedy pravicovější křesťansko-demokratické orientace, a zastánci posilování jejího spíše křesťansko-sociálního charakteru. Současně je třeba stranu otevřít liberálnějšímu městskému voliči. V neposlední řadě lidovci musí modernizovat formy oslovování voličů.

Toho si je vědoma i Michaela Šojdrová. „Pokud KDU-ČSL, ať už v jakékoli podobě, má v dalších volbách uspět, musí najít cestu k voličům v Čechách a ve městech. Nechci dnes předjímat, jakou cestu ,otevření' strana zvolí, ale otevřít se musí. Obecně bych to nazvala otevření se pro zásadní změnu, pro novou vlastní definici. Znovu si odpovědět na to zásadní: Kdo jsme a kam jdeme,“ uvedla úřadující předsedkyně lidovců pro Deník Referendum.

Volební sjezd mají lidovci naplánovaný na konec září. Pokud do té doby proběhne uvnitř strany diskuse, jejímž výstupem bude formulace programových priorit, jak to opatrně naznačuje Michaela Šojdrová, bude to dobrým předpokladem pro volbu nového vedení, jehož složení a charakter se promítne už do výsledků lidovců v podzimních senátních a obecních volbách. Ale hlavně zásadně napoví, zda se lidovci budou mít reálnou šanci vrátit do sněmovny, anebo zda natrvalo upadnou do mimoparlamentní obskurnosti.

(Psáno pro Deník Referendum, publikováno 10.7.2010, viz tady.)

úterý 10. srpna 2010

Společnost se škrtnout nedá

Prohlášení ProAlt - Iniciativy pro kritiku reforem a na podporu alternativ

Mluví o „vládě rozpočtové odpovědnosti“. Nastolují však vládu neodpovědnosti vůči společnosti i přírodě. Je proto třeba, abychom se ke své odpovědnosti přihlásili my, občané a občanky. Chceme jasně vyjádřit nesouhlas, přispět k zastavení vládních návrhů, povzbudit aktivitu veřejnosti a zahájit diskusi o alternativách. Chceme ukázat, že společnost se z ekonomických rovnic a politických strategií škrtnout nedá.

Škrty jsou problém, nikoli řešení
Vláda chce provést zásadní změny – ve školství, ve zdravotnictví, v penzijním systému, v pracovním právu, v sociálních službách, ve vědě a výzkumu. Neblahé dopady však můžeme očekávat i v dalších oblastech, od ekologické politiky přes politiku kulturní až po zahraniční.

Mnohé změny mohou být nevratné. Hrozí nám zavedení dvojích standardů ve zdravotnictví a s tím podstatné omezení všeobecně dostupné zdravotní péče, rozsáhlé škrty v sociální politice a posílení vlivu soukromých firem na dosud nezávislé univerzity, na systémy důchodového pojištění a dokonce i na Ministerstvo vnitra. Můžeme očekávat vystupňované ničení přírody, omezování práv občanů i další opouštění solidárních přístupů v rozvojové spolupráci. Chystaným změnám přitom nepředchází široká odborná ani občanská diskuse.

Reformy přilétají na křídlech strachu. Neodůvodněné, účelově vyvolané obavy ze státního bankrotu, šířené bez hlubších znalostí pod heslem „řecké hrozby“, umožňují ospravedlnit cokoli. Slouží převedení hodnot jako zdraví, vzdělání, příroda, práce či solidarita na účetní položky. Navíc dvacet let neaktuální, vypočítavě zveličovaný strach z „návratu komunismu“ má preventivně zneškodnit jakoukoli opozici.

Mezinárodní finanční a hospodářská krize se využívá k vyvolání pocitu naléhavosti a ohrožení. Mlčí se o tom, že navrhovaná řešení vycházejí z téže neoliberální ideologie, jež nás ke krizi dovedla. Ta vznikla v důsledku deregulace trhů a nekontrolovaných finančních spekulací, dlouhodobého omezování veřejných statků a zvyšování sociálních nerovností, tedy vinou uplatňování politicko-ekonomických přístupů podobných těm, kterými chce současná vláda krizi řešit. Zapomíná se na historickou zkušenost, která ukazuje, že ke zvládnutí ekonomických krizí v moderních společnostech nikdy nevedlo snižování veřejných výdajů a ústup od veřejných služeb, ale spíše jejich posílení.

S odkazem na minulý režim u nás zdomácnělo klišé, že soukromé je vždy lepší než veřejné. Pod tímto heslem vláda chystá útok na veřejný sektor. Privatizace přitom v mnoha oblastech zásadním způsobem omezuje veřejný prostor, v němž se lidé stýkají jako rovný s rovným, a směruje veřejné prostředky do rukou soukromých firem, často spojených s rozsáhlou korupcí a dalšími nelegálními praktikami. Poučení z probíhající finanční krize, které se shoduje s poučením z krize ekologické, naopak zní: neodpovědné a nekontrolované sledování soukromých zájmů se může změnit ve společenskou katastrofu.

Přerozdělování naruby
Tvrdí se, že „v dnešní době může obstát jen společnost s flexibilními lidskými zdroji“. Zdůvodňuje se tak plán na změnu zákoníku práce, která má zjednodušit a zlevnit propouštění. Jsme tu stavěni do pozice konkurenta s ostatními lidmi a společnostmi. Soutěžíme přitom v míře vlastního znevýhodňování, v omezování sociálních práv, ve snižování mezd, v uvolňování ekologických a zdravotních norem, zkrátka ve zhoršování celkové kvality života. Tato logika redukuje náš život na ekonomický výkon a nás samé na lidské suroviny, obráběné vzděláním a praktickými zkušenostmi pouze v zájmu tržní využitelnosti.

Další klišé zní, že přerozdělování je „trestem za úspěch“. Často se ozývá otázka, proč máme platit na různé skupiny obyvatel nálepkované jako „líné“, „zneužívající systém“ či „nepřizpůsobivé“. Právě odbourávání přerozdělujících prvků je jedním z podstatných východisek i cílů vládního programu. Přitom už nyní na veřejné a sociální služby vynakládáme jen 18,6 % hrubého domácího produktu, zatímco průměr evropské sedmadvacítky činí 26,2 %.

Výdaje na podpory v nezaměstnanosti, líčené před volbami jako základní problém státního rozpočtu, činí 0,6 % oproti evropskému průměru 1,3 %. Ta samá vláda, která chce v zájmu „rozpočtové odpovědnosti“ škrtat v tomto výdaji, zároveň podporuje investici v řádu mnohonásobku této částky, až půl bilionu korun, do dostavby dalších dvou bloků jaderné elektrárny Temelín, ačkoliv se z ČR už teď mnoho elektřiny vyváží (vloni 13 643 gigawatthodin, což představuje asi 18% celé produkce).

Už Topolánkova vláda prosadila omezení plateb na sociální pojištění z vyšších příjmů a systém zdanění, který zvýhodňuje bohaté a dopadá na střední třídy a chudé, tzv. „rovnou daň“. Nyní se uvažuje o dalším navýšení nepřímých daní, které opět dopadne nejtíživěji na střední a nižší příjmové skupiny. Připravované reformy se přitom mají ještě více než ty minulé dotknout právě těch nejzranitelnějších – handicapovaných, nemocných, nezaměstnaných, důchodců a dětí. Přerozdělování pokračuje – probíhá však od chudých k bohatým.

Přitom třeba zkušenost ze skandinávských zemí ukazuje, že skutečné přerozdělování není neefektivním plýtváním, ani pouhým prostředkem k zajištění potřebných a nevede ani k nárůstu nezaměstnanosti. Slouží rozvoji každého člověka bez ohledu na podmínky, do nichž se narodil. Tím nejen omezuje nespravedlnost a pro řadu lidí rozšiřuje svobodu. Napomáhá také rozvíjení společnosti jako celku.

Jaký dluh? A vůči komu?
Mluví se o „dluhu“, který je třeba snížit, abychom nežili „na úkor příštích generací“. Cílem plánovaných reforem však není dluhy splatit, nýbrž přesunout je z veřejných rozpočtů na účty domácností. Lidé budou nuceni zadlužovat se na školném, na zdravotní péči a mnozí z nich i na zaplacení základních potřeb.

Útok na ekologické zákony, který připravují reformátoři ve jménu oživení ekonomiky, by vedl nejen k dalšímu snížení kvality života pro občany ČR, nýbrž také k navýšení dluhu v podobě znečištěné a zplanýrované krajiny a přírody. Česká republika má se svými dvanácti tunami exhalací oxidu uhličitého na osobu, svým neúsporným hospodařením s přírodními zdroji i energiemi a neuváženou dopravní politikou již dnes velký dluh vůči budoucnosti. Průměrný Čech potřebuje pro svůj život zdroje z dvojnásobného kusu Země než průměrný obyvatel planety.

Vážně míněné splácení ekonomických i ekologických dluhů nevyžaduje, abychom upozadili sociální a ekologické ohledy. Vyžaduje osvobození společnosti z diktátu růstu.

Žijeme ve světě, kde deset procent nejbohatších vlastní osmdesát pět procent světového bohatství; majetek tří nejbohatších mužů světa přesahuje roční hrubý domácí produkt osmačtyřiceti nejchudších států dohromady. Žijeme ve světě hlubokých sociálních rozdílů, které se projevují v kvalitě života, v životních možnostech a horizontech.

V České republice se zatím těšíme určité míře ochrany zaměstnanců ve vztahu k zaměstnavatelům, solidárně financovanému zdravotnictví a bezplatnému veřejnému vysokému školství a zatím i relativně nízkým sociálním nerovnostem, které se ovšem již nyní prohlubují. Ve Spojených státech plyne dnes jednomu procentu nejbohatších téměř čtvrtina veškerých příjmů. Podíl příjmů pro tuto úzkou vrstvu Američanů vzrostl trojnásobně od sedmdesátých let minulého století, kdy se v zemi začala uplatňovat neoliberální politika. Je to skutečně směr, kterým se chceme vydat?

Protest má smysl
Proti vládě nejsme bezmocní. Politici jsou závislí na veřejném mínění. Vyjádří-li se veřejnost dostatečně nahlas, vytváří tlak, který politici pocítí. Protesty mají smysl a mohou hodně změnit. K pádu britské premiérky Margaret Thatcherové, vzoru neoliberálů po celém světě, podstatně přispěly demonstrace proti dani z hlavy. Na přelomu století protesty proti ekonomické globalizaci vehnaly její stoupence alespoň na čas do defenzivy. Generální stávky dokázaly otřást řadou režimů. Budeme-li aktivní, můžeme vládní plány odvrátit.

Řada sociálních, ekologických a občanských výdobytků, jež dnes v České republice považujeme za samozřejmé, byla výsledkem domácích občanských iniciativ a hnutí. Mnohé ovšem byly vybojovány jinde a my jsme je během posledních dvaceti let dostávali ze zahraničí téměř bez politického zápasu. Nyní nejde jen o nás. Je čas přispět aktivně k protestům a bojům, které se celosvětově vedou o zvýšení sociální spravedlnosti a za záchranu planety.

Zakládáme tuto iniciativu, abychom sdružovali občany, podporovali a případně propojovali iniciativy, které se snaží působit naznačeným směrem. Chceme zahrnout široké spektrum nesouhlasících. Chceme být prostorem pro sebevyjádření občanů, aniž by se museli připojit k některé z politických stran. Na těch budeme nezávislí.

Budeme vytvářet a zveřejňovat odborné analýzy, vstupovat do veřejné diskuse, pořádat a podporovat demonstrace a jiné formy veřejného protestu. V určitých případech se oproti navrhovaným reformám nebojíme hájit současný stav i s vědomím jeho chyb. Tyto chyby blednou tváří v tvář hrozbám, které přinášejí vládní návrhy. Právě tak nám ale v řadě případů půjde o hledání alternativ jak vůči navrhovaným opatřením, tak vůči současnému stavu.
Stejně jako jinde ve světě ani u nás není řešením současných ekonomických, sociálních a ekologických problémů rychlé zavedení údajně zázračných receptů, založených na zjednodušujících formulkách a odrážejících zájmy bohatší části společnosti. Nepotřebujeme další reformní „léčbu šokem“, ale především otevřenou diskusi o současném stavu a různých možnostech řešení a budoucího vývoje.

Skutečné řešení problémů nemůže přinést pokračování politiky, která je přivodila. Je třeba prosazovat alternativy založené na demokratické účasti všech, na sociální spravedlnosti a na ekologické ohleduplnosti. Cesta k nim vede přes porážku stávajících návrhů vlády. Klíčová bude mobilizace veřejnosti. Je v našem společném zájmu vyjádřit se co nejhlasitěji: protestovat a formulovat alternativy.

Toto prohlášení můžete podpořit svým podpisem na adrese www.proalt.cz. Zde se také o iniciativě ProAlt dovíte více. Budeme rádi, pokud se zapojíte do její činnosti.


Mluvčí iniciativy:
Jana Glivická (721 228 702; jana.glivicka@proalt.cz),

Tereza Stöckelová (723 201 394; tereza.stockelova@proalt.cz),

Ivan Odilo Štampach ( ivan.stampach@proalt.cz)


Signatáři iniciativy k 8. 8. 2010:
Yasar Abu Ghosh, sociální antropolog
Milena Bartlová, historička umění
Michal Bartoš, ekolog
Václav Bělohradský, publicista a univerzitní učitel
Jan Beránek, ekolog
Adam Borzič, básník a překladatel
Kamil Bouška, básník
Jan Černý, doktorand filosofie
Vlasta Čiháková Noshiro, historička umění
Pavel Čižinský, advokát
Jiří David, umělec
Vratislav Dostál, novinář
Patrik Eichler, novinář
Táňa Fischerová, herečka
Karel Floss, filosof
Jana Glivická, studentka
Iveta Hajdáková, doktorandka antropologie
Marta Slačálková Harasimowicz, informační pracovnice
Ludvík Hlaváček, historik umění
Hanka Holcnerová, redaktorka
Karel Holomek, strojní inženýr, nyní předseda nevládní romské organizace, publicista
Stanislav Holubec, sociolog
Dita Horová, advokátka
Antonín Horčica, správce systému managementu
Marek Hrubec, filosof
Martin Hříbek, vysokoškolský pedagog
Jakub Hutera, student
Jana Jetmarová, antropoložka
Naďa Johanisová, ekologická ekonomka
Eva Kaličinská, lektorka Organizace pro pomoc uprchlíkům
Eva Kantůrková, spisovatelka
Lubor Kasal, básník
Jan Keller, sociolog
Václav Klusák, astronom
Roman Kocek, student
Erazim Kohák, filosof
Martin Kopecký, vysokoškolský pedagog
Jan Krajhanzl, psycholog a pedagog
Miluše Kubíčková, pedagožka
Zuzana Kubišová, socioložka
Petr Kužvart, environmentální právník
Vítězslav Lamač, student
Ondřej Lánský, sociolog
Lenka Lindaurová, teoretička umění
Marcela Linková, socioložka
Kateřina Lišková, socioložka
Miloslav Lomič, pracovník v kultuře
Olga Lomová, vysokoškolská učitelka
Václav Magid, teoretik umění
Jan Májíček, student
David Miler, zdravotník
Jiří Musil, sociolog
Lukáš Nádvorník, student
Jiří Nečas, vysokoškolský učitel
Lukáš Němec, student, asistent pedagoga na ZŠ
Karel A. Novák, sociální pracovník
Marianna Otterová, knihkupec
Jakub Patočka, novinář
Miroslav Patrik, občanský aktivista
Roman Petrenko, student
Miloš Pick, ekonom
Karel Piorecký, literární kritik
Michal Polák, filozof a ekonom
Martin Potůček, analytik veřejné politiky
Jan Prokeš, poradce
Libor Prudký, sociolog
Dušan Radovanovič, historik
Miroslav Rendl, psycholog
Jaroslava Richterová, sociální pracovnice v důchodu
Petr Rohel, důchodce, historik
Karel Růžička, novinář
Jakub Řehák, básník a literární kritik
Tomáš Samek, lingvistický antropolog
Jiří Silný, ředitel Ekumenické akademie
Ondřej Slačálek, vysokoškolský pedagog
Linda Sokačová, pracovnice v nevládní neziskové organizaci
Miloslava Srbová, výchova a vzdělávání dospělých, v důchodu
Štěpán Steiger, publicista
Tereza Stöckelová, socioložka
Vít Strobach, historik
Alice Szczepaniková, socioložka
Jaroslav Šabata, politolog
Martin Šaffek, knihovník
Libuše Šilhánová, socioložka
Martin Škabraha, filozof a publicista
Ivan Štampach, religionista a teolog
Milan Štefanec, ekologický aktivista
Jiří Šteg, poradce
Stanislav Štech, psycholog, vysokoškolský pedagog
Ilona Švihlíková, ekonomka
Jaroslav Terkovič, dělník
Tomáš Tichák, redaktor
Toy-Box, komiksová kreslířka
Tomáš Tožička, projektový manager
Saša Uhlová, redaktorka
Milan Valach, filosof
Jan Vaňo, překladatel
Rudolf Vévoda, historik
Tereza Virtová, studentka
Libor Vodička, teatrolog a vysokoškolský pedagog
Sandra Zálabová, farářka
Jana Zoubková, překladatelka a kritička