pátek 8. ledna 2010

Platforma - román o lásce na přelomu tisíciletí

Romány Michela Houellebecqa vypovídají cosi o bytí člověka na přelomu tisíciletí. O bytí člověka a jeho touhách, úzkostech, přáních a pádech do nicoty. Jeho třetí román Platforma z roku 2001 o tomto všem je nepochybně; hlavně je to ale strhující román o lásce.

Pro umělecké dílo v pravém slova smyslu platí, že platnost jeho výpovědí, estetická hodnota jím zprostředkovaná a pravdy jím artikulované jsou nezávislé na čase a místě. Takto přísným normám a měřítkům kvality umělecké tvorby je však schopno dostát jen málokteré dílo, neboť pouze výjimeční duchové po sobě zanechávají originální a novátorská díla, jejichž platnost není poplatností dnešku a tedy dnešním náladám, dnešním módám či dnešním požadavkům trhu, nýbrž je zjevem nezávislým na místě a čase. Je zjevem univerzálním. Těžko říct, zda-li romány Michela Houellebecqa splňují výše formulovaná kritéria uměleckého počinu, nicméně se zdá, že jeho texty vypovídají cosi o bytí člověka na přelomu tisíciletí. O bytí člověka a jeho touhách, úzkostech, přáních a pádech do nicoty. Jeho třetí román Platforma z roku 2001 o tomto všem je nepochybně; hlavně je to ale strhující román o lásce na přelomu tisíciletí.

Začátek knihy ničím nepřekvapí a to ani otevřeným líčením erotických scén či cynickou perspektivou hlavního hrdiny k vlastní existenci či společenským fenoménům; je stylisticky popisný a bez hloubky... Na druhou stranu čtenáře zaujme nebo zarazí (zaleží na povaze a náladě čtenáře), že úvod románu se explicitně hlásí k Cizinci od Alberta Camuse (tu je to smrt otce hlavního hrdiny), neboť hlásit se takto otevřeně k autorovi uměleckých klenotů - jakými jsou například romány Mor nebo Pád - vzbuzuje nejednu otázku. Ale i očekávání.

První část Platformy je v podstatě rozborem (spíše deskripcí) jednání slušně ekonomicky zajištěného čtyřicátníka, jehož bytí by se jedním slovem dalo popsat jako "nudné": je tu nápadná jakási mechanika a nahodilost v jednáni bez jakékoliv iniciativy a plánu, touhy a přání stran budoucnosti; běží tu o jednání bez přesahu k zítřku, o jeho setrvačnost beze smyslu a bez naděje, nejvíce se projevující v chladném popisu sexuálních praktik na hranici pornografie (možná i za ní) čišící cynismem, obscenitou a perverzitou. Povrchnímu čtenáři se to může jevit od autora jako samoúčelné, nicméně hlubší pohled a pozornější čtení zjevuje pisatelův záměr, kterým je střízlivý, věcný a věru neveselý komentář ke stavu současné společnosti euro-amerického civilizačního okruhu. Nuže: nuda a její bezvýchodnost je tu zdrojem mechanického jednání - tu ponejvíce mechanického sexu - ze dne na den bez vášně, bez rozkoše, beze smyslu a bez přesahu k zítřku a tedy bez plánu, cílů a tedy jakékoliv naděje. Běží ale hlavně o utrpení hlavního hrdiny, jehož pramenem je absence lásky.

Avšak ve druhé části se v blízkosti hlavního hrdiny objeví žena a láska k ní. Michel Houellebecq nám naznačuje, že navzdory zdánlivé beznaději je v každém dni, v každé minutě, ba v každé vteřině našeho bytí vždy možnost na změnu, která spočívá v setkání se s druhým. To setkání je pak mírou naši naděje ve společnou cestu a neosamocený pád. A změna spočívá v tom, že nás setkání s bližním může přimět k přijetí svého života jako výzvy odevzdat se mu a přijmout jej jako svou součást a tak učinit sebe i druhého šťastným. Jedině skrze štěstí milované osoby i já jako jedinec mohu na vlastní kůži prožít vteřiny rozkoše, radosti a štěstí: „byl jsem šťastný, vzpomínám si na to. Jistěže se vždycky najdou různé záležitosti, řada nevyhnutelných problémů, strádání a smrt, samozřejmě. Přesto když si na oněch několik měsíců vzpomenu, mohu to dosvědčit: vím, že štěstí existuje.“ (Platforma, s. 134). Možnost smysluplnosti života tu je tedy na pozadí mravního rozkladu společnosti a jejího násilí naznačena ve schopnosti oběti, ve schopnosti milovat a odevzdat se, jež provází vášeň, iniciativa a především přesah k zítřku a do vzdálenější budoucnosti. Tento moment je tím, co odlišuje ty, kteří živoří (je jedno, zda-li duševně nebo materiálně) ze dne den od těch, kteří žijí.

Nicméně je třeba konstatovat, že přes naznačenou možnost smyslu plnosti života je i v těchto pasážích text bezvýchodně cynický. Jakýmsi samopohybem se řítí ke špatnému konci, neboť k atributům lásky patří též její bolest, případně ztráta. Platforma je strhující četbou, jejíž závěr je pak až krutě nemilosrdný a ovšem smutný. Autor v něm implicitně stvrzuje pravdu jiného francouzského spisovatele o samotě, utrpení a pádu do nicoty, jež provází ztráta a nepřítomnost milovaného člověka: „později nepřítomnost přináší i jiná poučení, ještě trpčí, že si totiž člověk na nepřítomnost zvykne a že největším ochuzením vlastní bytosti, bolestí nejvíce pokořující je cítit, že tím už netrpíme.“ (Marcel Proust). Navzdory trpkosti z osudu a beznaději hlavní hrdina románu v závěru konstatuje na adresu milované ženy myšlenku, jež mi je jádrem poselství Platformy: "Patřila k bytostem, které jsou schopné zasvětit život něčímu štěstí, učinit je přímo svým cílem. Tento fenomén je záhadou. V něm spočívá štěstí, prostota i radost." (Platforma, s. 281-282).

O autorovi jsem se jinde dočetl, že jeho „romány, jako každé postmoderní dílo (např. Milana Kundery), jsou často významově nejednoznačné. Na první pohled se zdají být cynickými, plnými černého humoru, ve skutečnosti jsou však moralizující a volající po empatii“. Zdá se to být pravdou přesto, že uměleckého účinku a nadčasovosti děl Alberta Camuse pravděpodobně Michel Houellebecq nedosahuje. To ovšem neznamená, že nestojí za to jej číst.

(Houellebecq, Michel: Platforma. Praha: Garamond 2008)

(Psáno pro Perspektivy, publikováno 29. 9. 2009)

úterý 5. ledna 2010

Předvolební poznámka

Pro parlamentní režim, jakým je Česká republika je charakteristické to, že vláda v čele s premiérem je politicky odpovědná Poslanecké sněmovně, což v znamená, že může fungovat, jen pokud získá podporu parlamentní většiny. Vláda je v parlamentním režimu, kde zároveň existuje proporční volební systém, obyčejně koaliční a je sestavena z parlamentních stran, které dohromady mají většinu mandátů.

Počínaje rokem 1996 tu ovšem platí, že se buď nepodařilo sestavit většinovou vládu vůbec anebo jen s minimální většinou: po volbách v letech 1998 došlo k utvoření vlád menšinových; po volbách 2002 měla vláda pouze těsnou většinu 101 hlasů a volby v roce 2006 skončily patem 100 (ČSSD, KSČM): 100 (ODS, KDU-ČSL, Zelení). Pokud disponuje vláda jen těsnou většinou či je menšinová, je ohroženo nejen její samotné vytvoření, nýbrž především její stabilita po celé funkční období, což dokazují poslední roky české politiky. Tento faktor měl nepochybně vliv na akceschopnost a stabilitu jednotlivých vlád a projevil se jak v celém povolebním období po roce 2002 (tři premiéři koaličních vlád ČSSD, KDU-ČSL a US) , tak i v období vlády Mirka Topolánka, jehož vláda byla fakticky vládou menšinovou, jež se musela spoléhat na přeběhlíky, kteří tu byli nuceni skrze vydíráni a korumpováni hlasovat pro vládní politiku. Neblahý vliv politického korumpování na politickou kulturu měl kulminační bod při volbě prezidenta na začátku roku 2008.

Zatímco v prvním desetiletí po listopadové revoluci platila dohoda všech stranických subjektů o vyloučení KSČM z exekutivy (což bylo jednou z klíčových příčin zablokování stranického-politického systému a hlavním důvodem, který znemožňoval úplnou alternaci moci ve smyslu levice – pravice), tak nejpozději prezidentskou volbou v roce 2003 – kdy byl Václav Klaus podobně jako Edvard Beneš v roce 1935 zvolen prezidentem za přispění komunistických zákonodárců – byla započata legitimizace KSČM jakožto standardního politického subjektu, s nímž je možno vyjednávat a tedy jej považovat za legitimní součást hlasovacích většin v Poslanecké sněmovně. Tento trend potvrdil Jiří Paroubek v posledním roce vlády ČSSD v letech 2005-2006 (s lidovci a Unií svobody), kdy ve spojení s KSČM prosadil nemalé množství zákonů a nakonec těsně před volbami deklaroval ochotu vládnout po volbách menšinově (ČSSD) s tichou podporou právě komunistů.

Vzhledem k tomu, že lze ve volbách odůvodněně předpokládat buď vítězství ČSSD, případně velice těsné vítězství ODS, v každém případě však opět velice vyrovnaný volební výsledek dvou nejsilnějších partají, je pravděpodobné, že o budoucí povolební vládě rozhodne nikoliv rozdíl mandátů mezi ODS a ČSSD, nýbrž rozdíl v počtu poslanců mezi KSČM a ostatními menšími subjekty (KDU-ČSL, Zelení či TOP 09?), které překročí pětiprocentní hranici nutnou pro vstup do Poslanecké sněmovny. Podotkněme ovšem podstatnou okolnost týkající se přepočtu hlasů na mandáty: volební systém tu totiž není striktně poměrný, nýbrž přepočet hlasů na mandáty deformuje výsledek voleb ve prospěch silnějších politických stran (viz tabulka níže). Tak například v hypotetické situaci, kdy KSČM získá 14% hlasů a lidovci s TOP 09 každá 7% hlasů (celkem tedy stejně jako KSČM), nebude to znamenat v jejich součtu stejný počet mandátů. Ostatně v současné Poslanecké sněmovně mají Zelení s volebním ziskem 6% hlasů pouhá 3% mandátů, lidovci se ziskem 7,23% volebních hlasů pak pouze 6,50% mandátů, zatímco komunisté se ziskem 12,81% volebních hlasů mají 13% mandátů.

Zkrátka řečeno: bude-li rozdíl mezi ODS a ČSSD minimální a získá-li zároveň ČSSD s KSČM nadpoloviční většinu mandátů, což je pravděpodobné, budou možné pouze dvě varianty koaličních vlád: (1) velká koalice ČSSD s ODS nebo (2) levicová vláda ČSSD s tichou či otevřenou podporou komunistů. Je nabíledni, že takto nastíněné vyhlídky vývoje zdejší politiky v roce dvacátého výročí sametové revoluce jsou neveselé až deprimující a není důvod si myslet, že v případě naplnění této předvolební poznámky úpadek české politiky a politické kultury posledních let v dohledné době skončí. Pravdou je totiž opak: úpadek bude pokračovat!

(Psáno pro Perspektivy - publikováno 3. 9. 09; upravená a aktualizovaná verze)