úterý 27. dubna 2010

Geneze KSČM od listopadu 1989 po současnost

Komunistická strana Čech a Moravy patří k nejstabilnějším subjektům české politiky. Její volební výsledky i pozice ve stranicko-politické soustavě jsou po celé dvacetileté období takřka neměnné, a to navzdory faktu, že jí byla z počátku devadesátých let minulého století mnohými předpovídána brzká marginalizace.

Obecně vzato lze pro analýzu postavení KSČM v české politice využít dva prvky: prvním je pozice komunistické strany v rámci levého sektoru stranického spektra. Tato pozice prošla dynamickým vývojem v první polovině devadesátých let, nicméně od voleb v roce 1996 je v zásadě až na malé odchylky neměnná.

Zatímco v prvních letech po lisopadové revoluci byla KSČM nejsilnější stranou v levé části stranické soustavy, tak nástupem Miloše Zemana na post předesedy sociální demokracie na únorovém sjezdu ČSSD začíná proces její expanzivní politiky. Ta vynesla sociální demokraty do role jednoho ze dvou hlavních subjektů stranické soustavy České republiky. Nejpozději od voleb v roce 1996 tak lze pozici KSČM charakterizovat jako vedlejší pól levé části stranického spektra a sociální demokracii naopak jako relevantní protiváhu ODS a současně zdaleka nejsilnější sílu levice.

Druhým – pro tento text závažnějším – prvkem analýzy geneze komunistické strany v rámci české politiky je postupná proměna její pozice z původně antisystémové a izolované opoziční strany s nulovým koaličním potenciálem směrem k pozici, kdy se komunisté stávají ostatním stranám partnerem k vyjednávání a utváření hlasovacích většin v Poslanecké sněmovně.

Po celá devadesátá léta minulého století platila dohoda všech politických stran o vyloučení KSČM z exekutivy. Byla považována za přímou nástupkyni KSČ a mnozí političtí aktéři komunistům vytýkali nenastoupení reformní cesty.

Pravdou ale je, že na počátku roku 1993 proběhla uvnitř komunistické strany bouřlivá diskuse o jejím dalším směřování. Tehdejší předseda komunistů Jiří Svoboda inicioval cestu k reformě strany a nastolil i otázku změny jejího názvu (postupně navrhoval názvy Strana demokratického socialismu, Strana radikální levice a Strana demokratické levice).

Svobodův pokus nicméně nenašel uvnitř členské základny dostatek sympatizantů a na III. Sjezdu KSČM, jenž se konal 26. 6. 1993 v Prostějově, již na předsedu nekandidoval. Sjezd přinesl vítězství „neokomunistického“ proudu a předsedou strany byl zvolen Miroslav Grebeníček. Svobodův pokus o reformu KSČM tak prokázal, že myšlenka postkomunistické strany se socialistickým zaměřením není prozatím v českém prostředí nosná.

Volební výsledky v letech 1996, 1998 a 2002 pak dokázaly, že pozice KSČM je neobyčejně stabilní, a to nikoli díky zreformování její programatiky a ideového zázemí, nýbrž právě naopak. Ekonomické a společenské problémy naší současnosti totiž umožňují komunistům rozšiřovat svůj vliv bez zásadnějších reforem, a proto se z jejich pohledu cesta nastoupená v roce 1993 jeví jako správná.

Počínaje volbami v roce 2002 pak začíná docházet k nenápadné, avšak čím dál zřejmější proměně pozice KSČM ve stranicko-politické soustavě. Volby sice vyhráli sociální demokraté, avšak nejvýznamnějšího úspěchu dosáhla právě KSČM, která jako jediná z parlamentních stran dokázala svůj volební výsledek oproti předešlým volbám zvýšit, a to dokonce o víc než sedm procent. Komunisty volilo 883 000 voličů oproti 659 000 v roce 1996, tedy zhruba o 220 000 lidí více.

KSČM disponovala po těchto volbách společně se sociální demokracií 111 mandáty, což jim umožňovalo podporovat návrhy sociálních demokratů i proti vůli ostatních vládních stran. Fakticky prvním momentem, na němž lze v této době demonstrovat postupnou změnu postoje ostatních stran ke KSČM, je to, že se poprvé od roku 1990 dostala do vedení Poslanecké sněmovny, kde získala pro Vojtěcha Filipa post místopředsedy.

Dalším klíčovým momentem na cestě k postupné legitimizaci komunistické strany byla prezidentská volba na začátku roku 2003: Václav Klaus byl zvolen prezidentem za přispění komunistických zákonodárců. Nejpozději od tohoto momentu lze tak KSČM považovat za standardní politický subjekt, s nímž je možno vyjednávat a tedy jej považovat za legitimní součást hlasovacích většin v Poslanecké sněmovně. A to platí – navzdory častým antikomunistickým rétorickým figurám mnohých aktérů – pro všechny politické strany zastoupené v Poslanecké sněmovně.

Tento trend nakonec potvrdil Jiří Paroubek v posledním roce vlády ČSSD v letech 2005-2006 (s lidovci a Unií svobody), kdy ve spojení s KSČM prosadil nemalé množství zákonů a nakonec těsně před volbami deklaroval ochotu vládnout po volbách menšinově (ČSSD) s tichou podporou právě komunistů. Lze konstatovat, že se tak česká politika na prahu své dospělosti odpoutala od některých podstatných dohod, které byly uzavřeny na počátku 90. let minulého století, kdy se politický systém nacházel ve fázi přechodu od nedemokratického politického režimu k demokracii.

Je věcí evidence založené na prostém pozorování společenského uspořádání, že navzdory silné polarizaci politické scény začasté založené na strašení návratu komunistů k moci z úst české pravice, si tuto prostou věc – tj. legitimitu komunistické strany – uvědomují i nemalé segmenty české společnosti. Nikdo ze soudných lidí si nemůže myslet, že existuje sebemenší šance komunistické strany realizovat změnu demokratického uspořádání, neboť současné vnitřní i vnější podmínky jsou na rozdíl od roku 1948 diametrálně odlišné.

Ostatně lze úspěšně pochybovat o tom, že by všech 883 000 voličů KSČM z voleb roku 2002 chtělo návrat před listopad. Jejich volební chování je motivováno celou škálou faktorů, avšak je zřejmé, že komunistická strana se profiluje především jako zastánce zájmů sociálně deklasovaných a ohrožených společenských vrstev. A ty jí taky volí. Proto lze vcelku jednoduše relativizovat údajnou nostalgii voličů KSČM po Gustávu Husákovi, hloupé propagandě, spartakiádách či výjezdních doložkách.

Plyne z toho, že českou politiku posledních let lze charakterizovat jako konsolidovaný demokratický stav. Průvodním znakem konsolidace politického systému je okolnost, že si její aktéři mohou dovolit nerespektovat ty politické dohody, které byly uzavřeny v přechodové fázi českého politického systému od nedemokratického uspořádání k demokracii. Hysterické reakce doprovázející tento posun na věci samé nic nemění.

Závěrem je tedy možné vyslovit tuto hypotézu: vzhledem k okolnosti pozoruhodné životaschopnosti a adaptability KSČM na nové poměry je pouhou otázkou času, kdy vznikne legitimní čistě levicová koaliční vláda, a to ať už v otevřené nebo skryté podobě.

Otázkou tedy není, zda se to stane, nýbrž kdy. Zda již po letošních parlamentních volbách anebo později.

Je tedy na čase, aby česká společnost přivykla tomu, že pluralita názorů a preferencí a tím pádem pluralita strategií a koncepcí je v demokratickém uspořádání něco běžného a žádoucího.

Ostatně podstatou demokracie je střídání pravice a levice u vlády.

(K možnému vzniku levicové vlády již po letošních volbách: vstup komunistů do vlády jako menšího koaličního partnera by kurs českých zemí zřejmě nijak nezměnil, jeho hlavním pravděpodobným důsledkem by bylo ohrožení samých komunistů. I z toho důvodu je pravděpodobnější, že se ve vládě neocitnou. Více v Deníku Referendum; viz tady.)

neděle 18. dubna 2010

Politické dědictví Mirka Topolánka netřeba ODS závidět

Několik týdnů před volbami Mirek Topolánek na výkonné radě ODS definitivně rezignoval na funkci předsedy své strany. Vaz mu zlomily výroky pronesené na adresu Židů, křesťanů a homosexuálů. ODS se nakonec po bouřlivé diskusi shodla, že pro ni je Mirek Topolánek už přítěží, a do voleb ji tak povede Petr Nečas.

Jakým byl Mirek Topolánek předsedou ODS? A jaké dědictví a stopu zanechal v české politice? Deník Referendum oslovil několik politologů s otázkami vztahujícími se k více než osmiletému působení Mirka Topolánka v pozici předsedy občanských demokratů.

ODS v opozici
Mirek Topolánek se stal předsedou na mimořádném kongresu ODS, jenž se konal v prosinci roku 2002 ve Františkových Lázních. Volba to byla poměrně překvapivá, neboť tehdejší šéf senátorského klubu ODS a místopředseda horní komory Parlamentu Mirek Topolánek nezastával do té doby žádnou vrcholnou stranickou funkci.

Faktem je, že Topolánek přebíral ODS krátce po tvrdé porážce od sociálních demokratů ve volbách do Poslanecké sněmovny. Pozici občanských demokratů charakterizovala politická izolace, neboť disponovala kvůli politice Václava Klause v podstatě nulovým koaličním potenciálem. Topolánek tak stál před úkolem znovu získat důvěru širších segmentů české společnosti i potencionálních koaličních partnerů.

Podle politologa Jiřího Pehe se Mirku Topolánkovi tento cíl podařilo splnit, avšak pouze do určité míry. „Na jedné straně sice získal nové spojence a voliče, ale zároveň si odcizil fundamentalistické, euroskeptické křídlo vlastní strany,“ myslí si Jiří Pehe. I Lukáš Jelínek se domnívá, že se Topolánkovo rozkročení do politického středu podařilo jen částečně.

„Zacílil i na méně vyhraněné voliče, občanskou společnost, akcentoval spolupráci s menšími partnery. Časem se však ukázalo, že jde spíš jen o hezký záměr a dobrou vůli. Vláda ODS nakonec byla schopna uspokojit pouze mocenské zájmy partnerských stran, nijak zajímavěji společenské uspořádání neovlivnila,“ říká politolog Lukáš Jelínek.

V období 2002–2006, kdy se ocitla ODS ve Sněmovně v opozici, se Topolánek opakovaně vyslovoval pro politiku nulové tolerance, spočívající v ostře odmítavé politice vůči vládní koalici.

„Hrubost a intolerance byla v politice už před Topolánkem (vzpomeňme jen na slovník Miloše Zemana), Topolánek ji však definitivně zasel do parlamentních lavic. Nulová tolerance či obstrukce nemohou být uplatňovány dlouhodobě, jinak dochází k paralyzování Parlamentu, potažmo i vlády,“ kritizuje Topolánkův vklad do tradic české parlamentní demokracie Lukáš Jelínek

Taktéž Jiří Pehe má za to, že opoziční strategie nulové tolerance vůči tehdejší levo-středové vládě nepřinesla jako vklad do praktik politické praxe České republice nic dobrého.

„Myslím, že byla možná účinná jako opoziční politika, ale nepřinesla nic dobrého České republice, protože zásadní reformy se daly udělat jen přes politický střed. Navíc byla odpovědná za vytvoření extrémní politické polarizace, kterou trpí česká politika dodnes,“ vytýká Jiří Pehe Topolánkovi další z pozůstatků jeho politické praxe.

Pyrrhovo vítězství I: Klaus na Hradě
Nazřeno perspektivou občanských demokratů, prvním viditelným úspěchem Mirka Topolánka coby předsedy občanských demokratů bylo zvolení jejich čestného předsedy prezidentem České republiky v průběhu ledna a února 2003. Podle námi oslovených expertů se však po čase ukázalo, že šlo o Topolánkovo vítězství Pyrrhovo.

„Při pohledu z útrob ODS se Topolánek postaral o to, aby mu Václav Klaus s autoritou prezidenta – a odlišným pohledem na pravicovou politiku – zasahoval do vnitrostranického dění a nálad,“ myslí si Lukáš Jelínek.

„Topolánek se o zvolení Klause zásadně zasloužil, ale zároveň si tím podepsal svůj politický ortel smrti. Klause tím na svoji stranu stejně nezískal, navíc tím vytvořil Klausovi mocenskou bázi na Hradě, kterou prezident využíval k podkopání Topolánkovy pozice. To, že nyní Topolánek padl, má hodně co dočinění se zvolením a pak znovuzvolením Klause,“ komentuje Topolánkův pád politolog Pehe.

Pyrrhovo vítězství II: výhra 100:100
Z hlediska tehdejší programové profilace občanských demokratů se jevil jako kruciální projekt Modrá šance, započatý v červenci 2003. Jednalo se o souhrn tematicky oddělených programových dokumentů, který představoval základ programu pro volby v roce 2006. Celý projekt byl prezentován jako alternativa vůči tehdejší vládě a současně jako základ pro případnou budoucí vládu s účastí občanských demokratů.

Občanští demokraté pod vedením Mirka Topolánka nakonec ve volbách v roce 2006 obdrželi 35,38 % hlasů a stali se volebními vítězi. Absolutní počet obdržených hlasů pro ODS byl 1 892 475, což byl výrazný nárůst oproti volbám v roce 2002, kdy volilo ODS pouhých 1 166 975 voličů. Nicméně ODS nemohla sestavit legitimní většinovou vládu bez dohody s levicí, tudíž je i strana s největším počtem obdržených hlasů mohla jen stěží označit za své vítězství.

„Ty volby nebyly úspěšné pro nikoho. Už jen proto, že rozdaly karty způsobem, který znemožnil ustavení silné programově čisté vlády a sváděl k politickému šibalství. Navíc je zajímavé, že Topolánek, přestože zpevnil pravicový elektorát, ztratil náskok ODS z let 2004 a 2005 a asistoval opětovnému nárůstu voličské podpory ČSSD,“ konstatuje Lukáš Jelínek.

„Volby nebyly pro ODS úspěchem, protože Topolánkovi na jedné straně nepřinesly možnost sestavit většinovou vládu napravo od středu, na straně druhé mu jím vytvořená polarizace znemožnila vytvořit velkou koalici,“ doplňuje Lukáše Jelínka Jiří Pehe.

ODS stranou institucionalizované korupce
Druhá Topolánkova vláda sice nakonec získala důvěru Poslanecké sněmovny, nicméně o legitimní koaliční vládě – jejíž strany měly většinu poslaneckých mandátů jako výsledek vůle voličů vyjádřených ve volbách – nemohla být řeč: Topolánkova vláda byla totiž fakticky vládou menšinovou.

Musela se tudíž spoléhat na přeběhlíky, kteří byli nuceni skrze vydírání a korumpování hlasovat pro vládní návrhy. Politická kultura korupce pak kulminovala při volbě prezidenta na začátku roku 2008. Tato praxe „byla zničující pro českou politickou kulturu. Občané se totiž dozvěděli, že jejich hlasování ve volbách je do jisté míry nepodstatné, protože se většina jednoho tábora dá koupit,“ míní Jiří Pehe.

Podle Lukáše Jelínka samotné přetahování poslanců z protilehlého tábora snižuje úroveň a pověst politiky. „Na druhou stranu, komplikované volební výsledky k tomuto řešení velmi, velmi sváděly – a Topolánek, s minimálním etickým cítěním, neodolal,“ konstatuje politolog Jelínek.

Faktem je, že po celou dobu vlády Mirka Topolánka ztrácela ODS preference, což lze těžko přičíst na vrub čemukoli jinému než vládnutí Mirka Topolánka. Poslední krajské a senátní volby skončily pro občanské demokraty přímo debaklem.

„ODS ztratila značnou část voličské důvěry, kterou před čtyřmi lety měla. Těžko říct, jak velký podíl na tom mají takzvaní přeběhlíci. Já bych spíš obecněji vypíchl přílišnou pragmatizaci chování strany. Do té sice „přeběhlíci“ patří také, ale důležitější v tomto směru byla ochota strany rezignovat na prosazování většiny původních „kamenů“ svého programu v představě, že jí to pomůže udržet se u moci,“ myslí si politolog Lubomír Kopeček.

Topolánkovi se tak možná podařilo ODS otevřít a zvýšit její koaliční potenciál, avšak negativním rysem jeho politiky zůstane napojení občanských demokratů na různá ekonomicko-zájmová uskupení, kterým šel svou politikou na ruku. „Topolánek se za celou dobu svého vládnutí nedokázal postavit různým kmotrům a bratrstvům. A když konečně oznámil, že se s nimi pustí do boje, byl i s jejich pomocí smeten,“ říká v rozhovoru pro Deník Referendum Jiří Pehe.

Klíčovým faktorem vlády ODS tak podle námi oslovených expertů byla – stejně jako v časech vládnutí Václava Klause – korupce, a to nikoli jako okrajový a nahodilý jev, nýbrž jako systémový prvek její politiky. „Korupce a klientelismus jsou v české politice zakořeněny hlouběji, než si připouštíme. ODS na provázání politiky a byznysu přímo vznikla. Kriticky o něm léta hovoří Petr Nečas. Mirek Topolánek zase loni vytáhl do boje proti kmotrům a velrybářům. Jenže síla těchto lidí v zákulisí ODS už dávno převýšila vliv partajních grémií. A to tak, že klidně akceptují výměnu Topolánka za Nečase,“ nepochybuje Lukáš Jelínek.

Politická nekultura
Zdánlivě paradoxní je příčina Topolánkova politického pádu. Tou totiž nebyla volební porážka či na korupci založené vládnutí, nýbrž jeho výroky o homosexuálech, Židech a církvi. Jiří Pehe sice pokládá osudné výroky jen za záminku, která přišla vhod lidem v ODS už dlouho čekajícím na příležitost se problematického předsedy zbavit, ale celkově jej takový konec Topolánka nepřekvapuje. „Svým stylem si o skandály přímo říkal, bylo jen otázkou času, kdy mu konečně jeden přeroste hlavu, protože se bude hodit jeho oponentům,“ uzavírá Jiří Pehe.

Hlavním Topolánkovým dědictvím tak zůstane podíl na zhrubnutí české politické kultury. Podle Lukáše Jelínka bylo součástí Topolánkovy liberální tváře i to, že si neviděl do úst. Podle jeho mínění splňuje Mirek Topolánek obraz buranského dobrodruha spoléhajícího se jen na svou šťastnou hvězdu, nikoli odpovědného evropského politika.

(Psáno pro Deník Referendum, publikováno 12.4.2010, viz tady.)

pátek 9. dubna 2010

Šest českých divadelních herců a hereček

Předpokladem vskutku kvalitního divadelního představení je souhra mnoha faktorů, které se ne vždy vyskytnou pohromadě. Od zvolené látky přes její dramatizaci, režijní pojetí, herecké výkony až třebas po scénické zpracování. Dnešní rubrika Štěstí z šesti je věnována jednomu z těchto předpokladů: českým divadelním hercům a herečkám. Jejich výběr je nutně subjektivním a zaujatým: není způsoben prvotním okouzlením a dojmem, nýbrž mnohokrát opakovaným a reflektovaným prožitkem.

Nejsem motýl létající z květu na květ, tudíž nepobíhám z představení na představení. Dokonce se odvážím tvrdit, že člověk, který tak činí, mi je svou nenasytností a vlastně dezorientací protivný. Je totiž znakem úpadkové doby současné bídné kultury a člověka v ní, že se snaží žít pouze přítomností a touží zapomenout na minulost. Avšak bez paměti není zralosti. Co když se neukojitelní současníci trpící mankem podstaty bytí pletou a namísto léku si podávají stále větší dávky jedu, který způsobuje jejich potíže?

Neboť paradoxem jejich touhy po nových prožitcích, nových zájmech či nových láskách je nemožnost být uspokojen natrvalo. Mám za to, že k jádru věci se lze dopátrat právě opačným způsobem: být věrný a vracet se k dílům, která nás zasáhla. Platí to o hudbě, filmu i literatuře a stejně tak o divadle. Prožít totiž opakovaně emoci zprostředkovanou divadelním kusem znamená znovu ji procítit, promyslet, a tedy si potvrdit její pravdivost. Výkony těchto šesti herců pro mne tyto nároky splňují.


Petr Jeništa

Nesporně jedna z nejtalentovanějších postav současných brněnských divadel, rodák z Liberce, jenž putoval po ose z rodného města přes Klicperovo divadlo v Hradci Králové až do Divadla Husa na provázku v Brně. Posledních několik sezón je na volné noze. Pro jeho vývoj a herecké zrání měl pravděpodobně zásadní vliv Vladimír Morávek, jenž ho poprvé angažoval v Hradci Králové. To byl rok 2001.

3. listopadu roku 2003 začal – ještě jako host – Vladimír Morávek zkoušet v Huse na provázku první díl z budoucí, a jak se později ukázalo, fascinující scénické fresky na téma Dostojevskij Svlékání z kůže: Raskolnikov – jeho zločin a jeho trest (premiéra 19. prosince 2003) . Petra Jeništu si přivezl z Hradce s sebou, aby ho obsadil do titulní role a později angažoval podruhé. Doslova strhující Jeništův výkon v roli Raskolnikova, kolem něhož byla logicky soustředěna celá inscenace, byl oceněn nominací Ceny Alfréda Radoka za Mužský herecký výkon roku a Talent roku 2003.

Nikdy mu nezapomenu, jakým způsobem bylo lze prožít během třech hodin proměnu sebevědomého studenta, jenž předkládá logické a zdánlivě nezpochybnitelné důvody k vraždě staré lichvářky, v monumentální postavu trpící výčitkami svědomí a duchy zavražděných, jež ho dovedou až k šílenství.

Emoce, které tu Petr Jeništa zprostředkovával, byly až mučivě stísňující. Současně však jejich autenticita a syrovost zapříčinila, že to člověk toužil prožít znovu. Obdobně strhující zážitek pak nabídl Petr Jeništa ještě jednou, a to v podmanivé roli Ivana Karamazova v závěrečné části výše zmíněné tetralogie: v inscenaci Bratři Karamazovi: Vzkříšení (premiéra 10. února 2006). I teď, když toto píšu, mi jde mráz po zádech při vzpomínce na nervy drásající scénu, ve které Petr Jeništa odříkával v jakémsi trýznivém transu báseň o Velkém inkvizitorovi.

Ve výrazně odlišné herecké poloze na sebe pak upozornil excelentním výkonem v roli Adolfa Hitlera ve hře Arnošta Goldflama Doma u Hitlerů aneb Historky z Hitlerovic kuchyně brněnského HaDivadla (premiéra 10. listopadu 2007). V groteskních šesti aktovkách tu Jeništa divákovi předložil několik tváří vůdce třetí říše: od setkání mladého Hitlera na brněnském nádraží se Stalinem, přes banální příběhy z jeho soukromého života s Evou Braunovou (taktéž skvělá Jana Plodková), Hitlera jako ikonu totalitarismu XX. století, až po jeho poklidné stáří úspěšného malíře v Jižní Americe.


Jiří Vyorálek

Další, dnes už v podstatě vyzrálou hereckou osobností, se kterou jsem měl to štěstí se potkat, je – jak jsem kdesi četl – legenda brněnského undergroundu Jiří Vyorálek. Poprvé jsem ho viděl v humorem překypující herecké exhibici z prasečího života Prase aneb balada v láku Divadla v 7 a půl.

Pro jeho vývoj a zrání bylo definiční účinkování ve všech čtyřech dílech Svlékání z kůže. V Idiotovi (premiéra 12. ledna 2004) si v alternaci s Pavlem Liškou zahrál hlavní roli a nutno podotknout, že daleko přesvědčivěji. Jeho kníže Myškin byl ztišeným, dojemně čistým a nadpozemsky vlídným hrdinou. Vedle toho pak hrál ve všech třech dalších dílech bestiáře: V Raskolnikovovi Prochorova, ve Stavroginovi se objevil po boku Jana Budaře – kterého mnohdy svými výkony zastiňoval, v roli Verchovenského a v Bratrech Karamazovích ztvárnil postavu Dmitrije Karamazova.

Člověku to vlastně došlo až při souborném uvedení celé tetralogie, v jak pestrých odstínech, náladách a charakterech se Jiří Vyorálek v průběhu dne zjevuje na jevišti. Během dvanácti hodin – ano, tak dlouhé to bylo – odsud v podstatě neodešel a divákovi tak nedal oddechnout, ba přiváděl ho k úžasu.

Nedivím se, že v dokumentu ČT, který odvysílala k příležitosti derniéry celého projektu, Jiří Vyorálek řekl, že právě toto je vrchol jeho dosavadního působení na divadlech a že si jen stěží umí představit, že jej kdy překoná. Popravdě řečeno: i já si to jen těžko představuju.

Nicméně je třeba – nemám-li na nic podstatného zapomenout – zmínit i Vyorálkovo ztvárnění Hamleta „na hlíně“ v režii Jana Mikuláška (premiéra 17. ledna 2009). Jeho civilní pojetí Hamleta – avšak režijně i scénograficky nápadité zpracováním klasické látky, kde je například známý monolog "Být či nebýt" pronášen mimochodem vsedě a s mečem na kolenou – je tomu navzdory (anebo právě proto?) aktuální: působí totiž jako životem v prolhanosti a prohnanosti unavený a vyčerpaný současník žijící ve společnosti, kterou charakterizuje nesnesitelná zatuchlost hrobu a kde si nikdo, ani král, nemůže být jistý pevnou půdou pod nohama.


Robert Mikluš

Ostravský rodák Robert Mikluš na sebe výrazně upozornil ve všech dílech odvážné morávkovské trilogie Perverze v Čechách: v Láskách jedné plavovlásky hrál postavu mladého floutka Mildy; v Cirkusu Havel odcházejícího Riegra a v Českém moři nakonec postavu principála, který se snaží leccos zachránit, avšak bez úspěchu.

Upozorním na dvě z těchto tří rolí: v Cirkusu Havel, jenž je koláží všech Havlových her, ztvárnil krom jiného (v první polovině hrál postavu Pludka) roli odcházejícího Riegra z Havlovy poslední hry Odcházení. Obzvláště v závěru hry – kde je až mrazivě vykreslena dezintegrace a s tím související mravní selhání hlavního hrdiny – je jeho herecký výkon dech beroucí.

Rieger přijímá nabídku stát se poradcem poradce svého politického odpůrce Kleina a divákům se tak před očima v odpudivém šklebu proměňuje v šaška, jenž popírá sebe sama a vše, co kdy tvrdil a hájil. Po celý závěr se svíjí v křeči a občas ze sebe jen vysouká pár slov: tu „mně je zima, mně je najednou hrozná zima“, jinde „mně je hůř, než když mi bylo nejhůř“, či nakonec v úplném zmatení „já mám také pohlavní pud“.

V Českém moři, které chce být sondou do současnosti, a které tu Roman Sikora nazval hysterickým divadelním výkřikem touhy po hledání východiska ze současného stavu české společnosti, zahlcené konzumací čehokoli a zejména idiotskou mediální zábavou, sehrál principála jako smutnou postavu špektáklu, které se běh věcí – navzdory úporné snaze – vymyká zpod kontroly, aniž by bylo v jeho moci s tím cokoli udělat.

Už jeho první výstup asi po čtvrthodině hry je určující. Vtrhne na postavami a replikami zahlcené jeviště, ve kterých se divák jen stěží orientuje a zoufale zaječí: „Proboha, tak ale stop! Kurva STOP! Stopněte to! Kdo to pustil od konce? Chcete snad začínat koncem?“ To bylo naposled, kdy se pokusil razantně ovlivnit děj, od této chvíle se veze a pod tlakem událostí se sesouvá a přizpůsobuje.

Člověka ihned napadne, že – v roce dvacátého výročí listopadového převratu – tu nejeden z nás pociťuje bezmoc nad společensko-politickým vývojem. I autor těchto řádků má čas od času sto chutí zařvat: „Stop, tak už dost, takto to přece dál nejde!“ Bohužel jde a mnohdy se zdá, že je to asi tak to jediné, co zmůžeme: dát průchod své nespokojenosti. Tak jako tragicko-komická postava principála, skvěle zahraná Robertem Miklušem, který nakonec osamoceně bloumá po jevišti a nemá už ani komu zavolat. Na poměry ztratil vliv. Jak trefné.


Vlasta Chramostová

Jméno Vlasty Chramostové vybočuje z řady v podstatě třicátníků tohoto Štěstí z šesti. Nicméně opodstatněně. Pamatuji si, jako kdyby to bylo dnes, jak jsem v Literárních novinách před lety četl zmínku Vladimíra Justa o její autobiografii (poprvé byla publikována v roce 1999). Byl jsem uchvácen a ihned tu knihu plnou dramatických zvratů a vášnivé touhy po pravdivosti profesní i občanské musel opakovaně číst. Kolowrat Národního divadla v Praze pak byl místem, kde se mi splnil sen: prožil jsem dvě hodiny s dámou, herečkou a především osobitou ženou z největších, s Vlastou Chramostovou. Bylo to na její benefici Tři životy (premiéra 2. listopadu 2006).

Autobiografický a místy až mrazivý příběh vyprávěný divákovi samotnou hrdinkou na půdorysu její autobiografie, ve které jsou neobyčejně autenticky vylíčeny nejen cesty a osud Vlasty Chramostové, nýbrž i osudy jejích generačních druhů a samozřejmě peripetie naší země druhé poloviny XX. století. Chramostová v padesátých letech podepsala spolupráci s StB, šedesátá léta prožila jako hvězda pražských divadel, současně jí ale potkala první velká rána: při autohavárii jí zemřelo dítě a byla to ona, kdo seděl za volantem.

Krátce po osmašedesátém jí bylo zakázáno účinkovat na prknech divadel, tedy si poradila po svém a hrála bytové divadlo. Podepsala Chartu 77, za což zaplatila několikerou hospitalizací v blázinci. (Jak napsal Ludvík Vaculík v Českém snáři: její diagnózou byly poměry.) V devadesátých letech se vrátila k herecké profesi a nastoupila do angažmá v Národním divadle v Praze.

Představeni Tři životy je právě o této rozporuplnosti a tragice života – dotýká se fascinujícího a navýsost středoevropského fenoménu: jak velké dějiny (politika) ovlivňují, tlačí a deformují dějiny-biografie (životy) lidí, jak je vystavuji zkouškám a testují jejich odolnost, jak je nutí ohýbat hřbety a převlékat kabáty. Úžasná žena a úžasné divadlo, kde se Chramostová při účtování s minulostí nemazlí s nikým, a to ani se sebou.


Eva Vrbková

Eva Tálská a její Studio dům bylo místem, kde Eva Vrbková začínala s divadlem. A právě v jejím vynikajícím představení Cirkus aneb Se mnou smrt a kůň (premiéra 15. března 1999) jsem Vrbkovou v roli provazochodkyně viděl prvně. Těžko lze slovy vyjádřit radost, dojetí a permanentně zatajený dech. V průběhu hry, která byla vystavěná na cirkusáckých číslech, nezaznělo jediné slovo. Jen hudba a pódium plné akrobacie, artistiky, mimiky a krásných lyrických jevištních obrazů. Eva Vrbková jako usměvavá dívka ze snu, o kterém si přejete, aby nikdy neskončil. Čirá krása.

Velice modrý pták (premiéra 17. února 2007) – inscenace, která se vyznačovala pohádkovostí a emocemi – byla další hrou, ve které Eva Vrbková ztvárnila podobně působivou roli: hrála jednoho z dětských sourozenců, což jí umožnilo skrze svou jemnost a křehkost být ochraňovatelkou svého mladšího bratra při jejich náročném putování za modrým ptákem.

Eva Vrbková sehrála bezpočet oslnivých rolí, jeden čas byla na jevišti snad denně. Hrála Eržiku v Baladě pro banditu, Kněžnu v Rusalce, Sutherland a Sarah Cushingovou v adaptaci příběhů Sherlocka Holmese, Nastasju Filipovnu v Idiotovi, Lízu Drozdovovou v díle nazvaném Stavrogin je ďábel a Lízu Chochlakovovou v Bratrech Karamazových. V podstatě o všech rolích by se dalo napsat s obdivem. Nechť lituje každý, kdo Evu Vrbkovou ještě na jevišti nespatřil. A pokud to chce napravit, lze ji v současné době vidět v Národním divadle v Praze, kde teď účinkuje v Radůzovi a Mahuleně a Žebrácké opeře.


Ivana Uhlířová

Poslední mé divadelní štěstí z šesti, herečku Ivanu Uhlířovou, kterou možná leckdo zná z filmu Nuda v Brně, kde krom jiného sehrála s Markem Danielem úžasnou postelovou scénu, jsem prvně viděl v roli Agláji v Idiotovi Husy na provázku.

Nepamatuji si přesně, jak dlouho ji hrála. Vím ale, že v její roli se pak vystřídaly ještě tři další herečky a ani jedné se nepodařilo dosáhnout přesvědčivosti jako Ivaně Uhlířové. Obzvláště při podmanivé scéně, kde si s knížetem Myškinem vyznávali lásku, se jednalo o herecký koncert. Nutno dodat, že oboustranný (viz výše).

Avšak teprve po čase – to když jsem Ivanu Uhlířovou viděl v Divadle Komedie – jsem naplno dopochopil její herecký um. V inscenaci Temně lákavý svět (premiéra 3. října 2007) jsem žasl nad velice úsporným, statickým a až sošným hereckým projevem, který jí ovšem nebránil vyjádřit i ty nejniternější pocity. Neboť navzdory tomu, že její pohyby na jevišti tu byly nepatrné – vystačila si totiž s jemnou mimikou, nadzvednutím obočí, nepatrným pohybem obličeje, údivem, úsměvem či zamračením – byla uhrančivá a schopná se zdánlivě málo prostředky sdělit divákovi vše, co potřebovala, a to aniž by musela promluvit. Úchvatný zážitek to byl.


(Psáno pro Deník Referendum; publikováno 24. 1. 2010, viz tady)

sobota 3. dubna 2010

Každej má svůj bod tání

Všechny sociální skupiny své kulturní cíle spojují s pravidly, zakořeněnými v mravech či institucích, které určují přípustné podoby cest za těmito cíli. Každý jedinec ví z vlastní zkušenosti, že existuje celá řada efektivních postupů – od uplatnění síly, lži nebo podvodu – jak dosáhnout vytčeného a vysněného cíle, které jsou nicméně ze společensko-institucionálního hlediska z oblasti povoleného jednání vyloučeny, případně sankcionovány. Je-li ovšem například ve sportu chápán úspěch jako vítězství ve hře a nikoliv jako vítězství podle pravidel hry, implicitně se tím říká, že je možné – ba jedině účinné – užívat k dosažení cíle nelegitimních, žel Bohu prakticky jedině účinných prostředků. Chcete-li uspět, jednejte unfair.


Férovost

Význam férovosti se vždy váže k nějaké hře, k jejím pravidlům a postupům, což znamená že je tu důraz položen na formu jednání a jeho proces a nikoliv na konkrétně zachytitelný výsledek. Znamená to, že smyslem tu v žádném případě nemůže být dosažení cíle za jakoukoliv cenu, nýbrž naopak. Naše úsilí a prostředky vynaložené k dosažení cílů musí odpovídat pravidlům, která jsou akceptovány a uznány celou společností za legitimní. Princip férovosti tak pro své specificky sportovní konotace klade důraz na proceduru našeho jednání, kde pravidla nejsou legitimována obsahově určitými cíli, nýbrž mají pouze zajišťovat férový rámec hry, ve kterém jednotlivci a sociální skupiny sledují své za časté sobecké cíle a skoro vždy heterogenní hodnoty. John Rawls publikoval v roce 1971 jednu z klíčových knih politické filosofie druhé poloviny XX. století s názvem Teorie spravedlnosti, kde formuloval koncepci spravedlnosti právě jako férovosti. Jeden z principů této spravedlnosti definoval tak, že sociální a ekonomické nerovnosti mají být ve společnosti uspořádány takovým způsobem, aby byly k největšímu prospěchu nejméně zvýhodněných jedinců a současně aby byly spjaty s úřady a pozicemi, které jsou přístupné všem za podmínek férové rovnosti příležitostí pro všechny.

Princip férovosti vyplývající z duchu fair play nicméně zahrnuje mnohem více atributů, nežli pouhopouhou hru podle pravidel. Zahrnuje totiž i koncepty přátelství, respektování druhých a chování vždy v duchu opravdového sportu. Je definován jako způsob myšlení a nikoliv pouze jako způsob chování. Jeho součástí je i eliminace podvádění a používání nedovolených prostředků, dopingu, násilí (fyzického i slovního), vykořisťování, nerovnosti podmínek, nadměrné komercializace a korupce.

Je banálním konstatováním, že realita – ať už vrcholového sportu či společenské povahy obecně – je na hony vzdálená takto definovaným principům férovosti. A není sebemenší důvod věřit nebo si dokonce myslet, že tomu v blízké, natož vzdálené budoucnosti bude jinak. Tendence je zřejmá, stačí porozhlédnout se kolem sebe. Pro ilustraci uvedu dva příklady.

Tour de France

Jeden z nejtěžších a nejprestižnějších cyklistických etapových závodů je proslaven krom jiného svými nesčetnými dopingovými skandály. Jen za posledních deset let bylo odhaleno následující:

1) 8. července 1998 francouzští celníci zatkli lékaře cyklistického týmu Festina Willyho Woeta za držení nelegálního množství léků na předpis a narkotik, včetně růstových hormonů, testosteronů a amfetaminu. Woet později odkryl mnoho praktik používaných v cyklistice ve své knize Massacre a la Chaîne. Dva týdny na to, 23. července 1998, francouzská policie našla při domovní prohlídce důležité množství dopingových produktů v hotelu a automobilech stáje TVM. Závod byl zásadně narušen, některé týmy ze závodu odstoupily a jiné protestovaly proti zákrokům (sic) policie přerušením etap.

2) Lance Armstrong vyhrál závod rekordně sedmkrát za sebou bez větších kontroverzí, ale po skončení kariéry přišel list L’Equipe s obviněními, že si také pomáhal nedovolenými prostředky.

3) V roce 2006 zvítězil v závodě Američan Floyd Landis. Dopingová kontrola nicméně objevila v jeho vzorcích zakázané látky. Případ byl uzavřen na podzim roku 2007: vítězem byl vyhlášen Oscar Pereiro Sio, svého času druhý v celkovém pořadí.

4) Nehledě k faktu, že před Tour v roce 2006 odstoupilo ze závodu několik favoritů zapletených do vyšetřování dopingových obvinění ve Španělsku a to včetně vítěze závodu z roku 1997 Jana Ullricha.

5) V roce 2007 byl zjištěn doping u jednoho z hlavních favoritů: Alexander Vinokourov měl pozitivní výsledek na krevní doping a následně byl propuštěn ze služeb týmu Astana. Několik dní před koncem Tour byl propuštěn Michael Rasmussen ze stáje Rabobank, neboť neposkytl pravdivé informace o místě tréninku, čímž znemožnil kontrolu dopingovým komisařům. Rasmussen v té době jel ve žlutém trikotu pro nejlepšího jezdce.

Je pravděpodobné, že většina, ne-li všichni, úspěšní závodníci Tour de France posledních deseti let dopovali. (To, že nemáme důkaz o všech, neznamená, že tomu tak není.) Plyne z toho, že v sociální skupině všech zainteresovaných na Tour de France je minimálně implicitně akceptovatelné používat na cestě za úspěchem nedovolených a tedy neférových prostředků. Úspěch se tu bere jako vítězství ve hře a nikoliv jako vítězství podle pravidel hry. S tím ovšem souvisí podstatná věc: každý jedinec, chce-li uspět, musí dopovat. Pokud tak nečiní, dostává se ve srovnání se soupeři do nevýhodného postavení a v podstatě ztrácí šanci na úspěch. To znamená: chceš-li zvítězit, jednej unfair. Marshall McLuhan kdesi napsal: „prostředí ovlivňuje absolutně“. Čili buď přijmeš pravidla daného prostředí – třebas neférová – a budeš mít šanci se prosadit, anebo je nepřijmeš, pak se ale tvůj kurz na úspěch stane mizivým. Smyslem tu je dosažení cíle jakýmikoli prostředky. I nelegitimními. Pokud je tento stav odrazem celospolečenské situace – a autor těchto řádků je o tom přesvědčený – potvrzuje to, že na jakékoliv opodstatněné používání pojmu férovosti můžeme zapomenout.

Právnická fakulta v Plzni

I v českém společenském prostředí byly odhaleny praktiky korupce, klientelismu, podplácení, vydírání a dalších nelegitimních prostředků v cestách za vysněnými cíli. Těmi cíli bylo třebas zvolení prezidenta, právnický titul nebo jen vyhrané fotbalové utkání. Zvolení Václava Klause prezidentem ponecháme nyní stranou. Ostatně mám za to, že každý máme ještě v živé paměti, jaký nátlak vyprodukoval například tehdejší ministr vnitra Ivan Langer na některé volitele z řad ČSSD či Strany zelených, aby je tak přímo dotlačil k volbě kandidáta ODS.

Zajímavější a aktuálnější jsou praktiky získávání právnických titulů v Plzni. Je pravděpodobné, že korupční praxe se tam postupem let stala konstitutivním a systémotvorným prvkem. Neprůhlednost studijních řádů a neprůhlednost podmínek uznávání zkoušek vedla k možnosti uznávat a úspěšně ukončovat studium bez ohledu na vykonání zkoušek. Šlo o systém, kde pětileté magisterské studium někteří zvládli za necelé dva prázdninové měsíce. A je evidentní, že mezi těmito „rychlými“ právníky byli důležití úředníci státní správy a samosprávy, politici, advokáti, pracovníci orgánů činných v trestním řízení, podnikatelé a jejich rodinní příslušníci. „Počet jednoznačných virtuálních studentů se bude počítat na desítky, těch, kteří vystudovali magisterské studium za méně než pět let, jsou dle statistiky stovky.“ (Vladimíra Dvořáková) Smyslem tu není samo vědění, nýbrž lejstro, kus papíru, razítko. Důraz na cíl oslabil uspokojení plynoucí ze získávání poznatků a vědomosti do té míry, že uspokojení přináší jedině úspěšný výsledek.

Běží o ad absurdum dotaženou efektivitu, která je společností vyžadována od svých členů: z minima vstupů vytěžit maximum výstupů. Neboť tu už dávno nejde o to, kým a tedy kdo člověk je, nýbrž čím a tedy co člověk je. Právník třeba. Strašné, obzvláště uvědomíme-li si, že na dosah našeho pohledu se odbývají a vždy budou dít pouze menší části toho, co ještě ze zvyku nazýváme veřejným životem. Větší díl této typické demonstrace současného veřejného terénu, kde cílů (např. vysokoškolského titulu) je dosahováno za jakoukoliv cenu, se odehrává kdesi pod povrchem, rozhodně mimo náš pohled.


Politika jako korupce

Robert Merton publikoval v polovině XX. století zásadní stať s názvem Sociální struktura a anomie, kde se zabýval vzorci kulturních cílů a normami, které regulují a kontrolují přijatelné způsoby dosahování těchto cílů. Píše tam: „Kultura může být takové povahy, že lidi vede k tomu, aby svá emocionální přesvědčení soustředili na komplex kulturně vyzdvihovaných cílů a předepsaným metodám jejich dosahování aby věnovali mnohem menší emocionální podporu. V podmínkách takového diferencovaného důrazu na cíle a institucionální postupy mohou být tyto postupy jednostranným vyzvednutím cílů natolik bagatelizovány, že chování řady lidí usměrňují pouze úvahy o praktické účelnosti jednání. V tomto kontextu se jedinou významnou otázkou stává: Která z dostupných procedur nejúčinněji povede k získání kulturně schvalované hodnoty?“ Jde o společnost, v níž účel světí prostředky a ve které dochází k postupné absenci norem a hodnot. Durkheim takový stav nazval anomií. Mafiánské praxe korupce, vydírání, úplatků a vzájemných protislužeb jsou těmi praktikami, s jejichž pomocí je tu dosahováno úspěchu. Chceš být úspěšný? Chceš se prosadit? Přijmi naše pravidla hry: korumpuj a buď korumpovatelný. Každej má svůj bod tání, kdy nabídce již nelze odolat. Ostatně, chceš-li uspět, je to v tvém zájmu. Absolutní vyzvednutí cíle nastoluje demoralizaci prostředků.

Politika by měla být komplexní aktivita směřující k urovnání konfliktů jako projevů rozporných vůlí, respektive zájmů, a to způsobem předem dohodnutým a viditelným. Předpokladem takto pojaté procedurální povahy politiky je garance rovnosti, jež je spjatá s možností zastávat úřady a pozice, které musí být přístupné potencionálně každému za podmínek férové rovnosti příležitostí pro všechny. Jinak řečeno: politika musí být, aby byla ještě politikou, výrazně kolektivní aktivitou, kolektivním výtvorem, kde demokratický politický systém zrcadlí názorové složení společnosti a jedná ve veřejném zájmu. Zásadním prvkem takového politického systému je parlament, jehož klíčovou funkcí je reprezentativita. Avšak jak upozornil na nedávné přednášce na FSS MU v Brně Václav Bělohradský, v současné době dochází k přechodu od demokracie k postdemokracii, jenž spočívá ve změně pojmu politika. Tou změnou je posun od reprezentace k lobování.

Je otázkou, zda-li tento posun od hegemonie hodnot, norem a legitimních postupů procesuální stránky politiky směrem k lobování za určité, velice úzce vymezené zájmy není tím podhoubím, kde se klientelismu, korupci, vydírání a mafiánským praktikám daří. Máme nejednu indicii, že je možné, aby si ti, kteří na to mají, kupovali poslance a tak si nechali schvalovat zákony na míru – viz kauza poslanců Jiřího Dolejše (KSČM) a Ladislava Šustra (TOP 09) při schvalování zákona regulujícího hazard.

Znamená to, že tato změna pojmu politika zásadně rezignuje na podmínky férové rovnosti příležitostí pro všechny a současně nevyrůstá z určité říše hodnot, čímž tak rezignuje na ideu veřejného zájmu. Nic takového jako veřejný zájem již prostě neexistuje. Naopak, pravdou je, že politika se dělá v zájmu mocných ekonomických hráčů bez ohledu na většinovou populaci. Velké firmy počínaje nadnárodními řetězci přes mediální a reklamní agentury, developerské firmy a vůbec spekulanty všeho druhu až po energetické kolosy tak nejen že mrví charaktery svých zaměstnanců – kdy je nutí přizpůsobit se prostředí, kde je v honbě za výhrou a tedy výdělkem běžné jednat neférovými prostředky, aby tak uspěli na údajně volném trhu konkurence – ale současně korumpují politické prostředí a státní správu tak, aby tyto nemravné postupy byly pokud ne legitimizovány, tedy alespoň legalizovány. Zkrátka: korupce tu je metodou, jež je z dostupných procedur nejúčinnější a nejefektivnější. Politika se pak stává synonymem klientelismu a korupce, kde politické strany jednají v zájmu mocenského a ekonomického profitu úzké skupiny lidí na celostátní, regionální a komunální úrovni (viz jedna z posledních kauz svého druhu: netransparentní zadání a realizace projektu Opencard v Praze). Politické strany zkrátka fungují jako obchodní společnosti, které obchodují se státními zakázkami a s výhodnými místy ve státní správě.


Post skriptum aneb Jít štěstíčku naproti

Legendární větou ze slavného divadelního představení ve formě scénického čtení bych závěrem rád připomenul počin, který považuji za nejpregnantnější popis situace, ve které se naše společnost nachází. Obrovské množství akademických sociálně-vědných žvástů vyprodukovaných v posledních dvaceti letech se až na výjimky ani zdaleka nepřiblížila k jádru věci tak, jako Petr Čtvrtníček a Jiří Lábus ve svém Ivánku, kamaráde, můžeš mluvit?, ze kterého jsem si vypůjčil i název celého textu. Čtvrtníček s Lábusem vytvořili toto scénické čtení plné podivuhodných výroků pronášených fotbalovými manažery z policejních odposlechů, tedy z autentických výroků.

České fotbalové prostředí tu nejostřeji odhalilo bídu zdejší kultury plné korupce a podplácení, kde snad již zlidovělá věta o tom, že štěstíčku je třeba jít naproti, v geniální zkratce formulovala myšlenku, že už dávno nejde o to, být úspěšný podle pravidel hry, nýbrž o to, uspět za použití jakýchkoliv prostředků. O férovosti jako způsobu myšlení, jež zahrnuje koncept přátelství, respektování druhých jako bližních a nikoli jako konkurence – notabene kterou je třeba zničit a to i za cenu podvodu či používání nedovolených prostředků, násilí nebo korupce – si můžeme nechat jen zdát. A to platí nejen o sportu, nýbrž i společnosti obecně.

(Psáno pro Perspektivy.)