Ačkoli česká média vesměs zlehčují volbu předsedy na sjezdu ČSSD, jako by šlo jen o střet dvou mocenských frakcí, strana se vskutku rozhoduje mezi dvěma programově-politickými orientacemi. Rozdíly mezi nimi jsou podstatné.
Sjezd ČSSD se schází každé dva roky. Po minulém pražském bude v pátek a v sobotu 18. a 19. března v Brně. Celkem na něj přijede přes tisíc lidí, z toho více než šest set delegátů a na sto dvacet novinářů.
Volba předsedy je na programu v pátek, místopředsedů v sobotu. Favority na pozici předsedy největší opoziční strany jsou současný statutární místopředseda strany a předseda parlamentního klubu Bohuslav Sobotka a předseda Asociace krajů a jihomoravský hejtman Michal Hašek. Sjezd rovněž projedná aktualizaci stranického programu a změny stanov.
Oba kandidáti dostali od krajských stranických konferencí stejný počet nominací. Podle zákulisních informací má ale Sobotka nad Haškem mírnou, během posledních týdnů ovšem narůstající převahu.
Programové rozdíly
Je smutnou výpovědí o stavu české žurnalistiky, že většina politických komentátorů popisuje soutěž obou kandidátů Haška a Sobotky, jako by mezi nimi neexistovaly programové rozdíly.
Například podle respektovaného komentátora Hospodařských novin Jindřicha Šídla není těžké popisovat souboj Bohuslava Sobotky s Michalem Haškem o nástupnictví v čele sociální demokracie jako trochu směšný zápas dvou přerostlých studentů, kteří v politice strávili celý život, disponují charismatem okresního tajemníka, nikdy neřekli skoro nic zajímavého.
Pozorovatelé z většinou pravicově orientovaných tiskovin mají za to, že se Sobotka i Hašek shodují v orientaci své strany na levicové a středové subjekty jako na budoucí koaliční partnery vyjma KSČM. Oba – a to je z hlediska české pravice dobrá zpráva – trvají na platnosti tak zvaného Bohumínského usnesení, jímž si před lety sociální demokraté zapověděli spolupráci s komunisty.
Mnozí glosátoři zdejší politiky dokonce soudí, že v pátek a v sobotu půjde pouze o boj mocenských skupin v ČSSD, a nikoli o myšlenkový střet. Ostatně tak je tomu prý i v ostatních politických stranách.
Pravdou nicméně je, že zatímco česká pravice je již roky intelektuálně sterilní, v sociální demokracii probíhá nejpozději od loňských květnových voleb inspirativní ideově-programatická diskuse. Oba favorité na předsedu ČSSD již na podzim zveřejnili svá ideová východiska. Ostatně jak Sobotkův text Sociální demokracie 2014, tak Haškovo Desatero ČSSD nové generace čtenáři Deníku Referendum mohou znát.
Ještě důkladnější představu o tom, kam chtějí sociální demokraty Hašek či Sobotka vést, nastínili oba kandidáti v odpovědích na deset otázek, jež jim položilo čtrnáct českých intelektuálů.
Každý, koho zajímá odpověď na otázku, mezi jakými programovými alternativami budou delegáti v pátek volit, si ji mohl nastudovat a promyslet. Základní rozdíly mezi oběma kandidáty jsou nejméně tři: vztah k sociálnímu státu, vztah k novým tématům levice, přístup ke koaličnímu potenciálu.
Stručně řešeno Michal Hašek je pragmatičtější, bližší politickému středu a vykazuje mnohem vyšší ochotu dohodnout se s ostatními parlamentními subjekty vpravo od ČSSD. Michal Hašek na rozdíl od Bohuslava Sobotky otevřeně artikuluje potřebu revidovat současnou podobu sociálního státu, a jak jeho praxe v krajské politice ukazuje, nejsou mu vzdálené názory občanských demokratů na ekologickou politiku či účast veřejnosti ve správních řízeních.
Základní rozdíl mezi oběma kandidáty se výmluvně projevil ve vztahu ke koalici sociálních a občanských demokratů na pražském magistrátu, považovanou za projev pokleslé politické kultury. Bohuslav Sobotka se ostře postavil proti ní, naopak podle jihomoravského hejtmana by vedení strany nemělo dávat doporučení, s kým uzavírat koalice na radnicích.
Podle politologa a znalce poměrů uvnitř sociální demokracie Lukáše Jelínka tak čeká delegáty sjezdu víc než jen volba nového vedení strany. „Především si musí vybrat mezi rychlým návratem k exekutivní moci a rozvíjením vlastní identity,“ napsal politolog pro týdeník Respekt.
Pro první variantu podle Jelínka hovoří netrpělivost opozičních diváků: chtěli by ukázat, co je v nich. Druhou – včetně oprášení osvědčených hodnot, akcentování témat sociálního státu a veřejných služeb nebo zastupování středních vrstev – Lidovému domu dle Jelínka doporučuje skupina intelektuálů, která se rozhodla přiblížit k dravé stranické řece a pokusit se upravit koryto, jímž protéká.
„V době myšlenkové vyprahlosti nepřekvapuje, že za autentickou levicovou politiku se přimlouvají i hlasatelé individuální svobody a někdejší stoupenci středových subjektů. Uvnitř samotné sociální demokracie se rodí zajímavá koalice zastánců radikálních receptů a levicových liberálů, kteří akceptovali kritiku ,třetí cesty'. Na opačném břehu stojí pragmatici připravení vládnout s kýmkoli, jakkoli, hlavně však rychle,“ napsal Lukáš Jelínek.
Revidovat, či nerevidovat podobu sociálního státu?
Klíčový rozdíl mezi oběma kandidáty na předsedu sociální demokracie spočívá v jejich pohledu na současnou podobu sociálního státu. Zatímco Sobotka je přesvědčen, že sociální stát není třeba revidovat, Hašek vychází vstříc neoliberální kritice sociálního státu a připouští jeho omezení.
Jde přitom o klíčový moment, neboť otázka sociálního státu je páteří totožnosti sociálnědemokratického hnutí. Podle Sobotky ostatně platí, že v Evropě obstály v době poslední hospodářské krize nejlépe státy s vyšší mírou přerozdělování a sociálních výdajů, tedy zejména země uplatňující skandinávský model sociálního státu s vysokou mírou sociální soudržnosti.
„Naopak, nejvíce na krizi doplatily státy jako Řecko a Irsko, kde se o skutečném sociálním státu dá hovořit jen velmi obtížně,“ napsal Sobotka.
Hašek pak na rozdíl od Sobotky sice zlomil hůl nad formou sociálního státu minulého století, avšak současně tvrdí, že „revize (sociálního státu) nesmí snižovat kvalitu a dostupnost veřejných služeb. Není to přitom žádný důkaz mé údajné pravicovosti, jak mi mnozí předhazují, ale jen prosté a logické konstatování faktu,“ napsal jihomoravský hejtman.
Podle svých kritiků tím ovšem popírá sám sebe, když vyklízí pole před neoliberální skutečností, které by měla sociální demokracie vzdorovat a překonat ji. Sobotka se naopak nedomnívá, že model sociálního státu vyžaduje nějakou zásadní revizi, za žádoucí považuje jeho transformaci na celoevropskou úroveň.
Rovněž podle Haška se ČSSD nesmí bát posměchu a tvrdých útoků ze strany pravice a jí nakloněných médií a musí podle jeho mínění dát všem jasně najevo, že sociální demokracie nové generace musí být stranou schopnou formulovat a prosazovat tolik vysmívané hodnoty jako mezilidská sounáležitost, sociální spravedlnost a rovné podmínky pro všechny bez ohledu na sociální kořeny.
Podle Haška je nutné začít se seriózní regulací finančního sektoru, abychom se vyhnuli možnému opakování současné krize, byť přitom současně zdůrazňuje, že financování sociálního státu zadlužováním není dlouhodobě udržitelné. V tezích Michala Haška lze přesto rozpoznat daleko větší vůli smiřovat se s danou realitou a v jejím rámci hledat skulinky pro pouhé tlumení dopadů neoliberální trajektorie.
„Nemůžeme a ani nechceme konfrontovat ekonomický ,růst‘ či rozvoj, chcete-li, nicméně musíme znovu začít trvat na tom, abychom vedle všech těch neživých čísel viděli i člověka a jeho potřeby, zasazovali se o jeho ochranu před diskriminací i sociálním ponížením či rovnou vyloučením, a nad tím vším uchovat fundamentální principy demokracie jako záruky osobní svobody jednotlivce a záruky jeho možnosti volby,“ napsal například jihomoravský hejtman v jednom z typických výroků, které svou vágností nahrávají vnitřně rozpornému výkladu.
Sobotka si je naopak vědom, že forma sociálního státu úzce souvisí s podobou a faktickou funkčností demokratického uspořádání, neboť má-li dostát demokracie svým ideálům, musí být inkluzivní, nikoli exkluzivní. Demokracie proto podle Sobotky nemůže dlouhodobě a plnohodnotně fungovat ve společnosti, kde sociální rozdíly překračují trvale mez, jež je chápána jako snesitelná a morálně ospravedlnitelná.
Abychom z tohoto začarovaného kruhu zadlužování v naší sociálnědemokratické politice vystoupili, musíme podle Sobotky provést několik základních kroků, mezi něž řadí přestat s politikou snižování daní, důsledný boj s korupcí, úsilí o transparentnost podnikatelského prostředí a vymahatelnost práva či založení politiky ekonomického rozvoje na odmítnutí daňového a sociálního dumpingu.
Koaliční potenciál ČSSD
S výše popsaným rozporem obou kandidátů na předsedu ČSSD úzce souvisí koaliční potenciál jejich strany. Sobotka i Hašek si samozřejmě uvědomují, že svůj program ČSSD neprosadí bez strategických partnerů, avšak zatímco Sobotka nevidí ani v jedné politické straně současné vládní koalice možného ideového programového spojence, Michal Hašek spolupráci s některou z nich nevylučuje. Alespoň ne explicitně.
Přitom právě otázka spojenců a možného koaličního potenciálů ČSSD je podle komentáře Jakuba Patočky tím, co oba kandidáty nejzřetelněji odlišuje. „Jedná se přitom o otázku politicko-filosofickou, či přesněji o aplikaci politické filosofie, nikoli pouze o technologickou mocenskou záležitost, jak by se mohlo zdát,“ napsal šéfredaktor Deníku Referendum.
Rozdíl v postojích obou kandidátů lze totiž zřetelně vystopovat, a to nejen v jejich vztahu k uzavírání velkých koalic v Praze. Michal Hašek po krajských volbách v roce 2008 na jižní Moravě si ze tří možných koaličních partnerů původně vybral zdiskreditovanou a korupčními praktikami proslulou jihomoravskou ODS. Jeho blízký spojenec, brněnský primátor Onderka je primátorem Brna v koalici s ODS, a to dokonce za podmínek, v nichž má ČSSD v městské radě menšinu.
Otázka spojenců, a to nejen na parlamentní úrovni, tak leccos napovídá o strategiích obou kandidátů. Je totiž nepochybné, že uzavíraní velkých koalic ve velkých městech je prvkem, který komplikuje strategii směřující k co nejširšímu spojenectví sil, které usilují o emancipaci českého občansko-politického prostředí k vyšší politické kultuře. Problematičnost koalic s ODS se podobá krajní problematičnosti tzv. opoziční smlouvy uzavřené mezi ČSSD a ODS v roce 1998.
Sociální demokraté k prosazení dominantní pozice v rámci české politiky podle Sobotky potřebují posílit kontakty s ohnisky protineoliberálního odporu v občanské společnosti v podobě nejrůznějších nevládních hnutí a think-tanků, jako je ProAlt, Fórum 50 % či Hnutí DUHA. „Osobně jsem přesvědčen, že každý příští program ČSSD by měl být vytvářen v živém, otevřeném dialogu s těmito subjekty, a již dnes jsme tuto cestu nastoupili,“ myslí si Sobotka.
Sobotka jako klíčové spojence jmenuje mimoparlamentní zelené a lidovce, jako by počítal s tím, že se jednak vrátí do Sněmovny a současně budou mít blíž k ČSSD než k pravostředovým subjektům. Zkušenost ale praví, že pokud nebudou sociální demokraté v Poslanecké sněmovně disponovat společně s komunisty minimálně sto jedním hlasem, lidovci i zelení si za koaliční strany zvolí občanské demokraty a TOP 09.
„Ačkoli bychom neměli být rádi, že nám na politické scéně vznikají další političtí konkurenti, přesto bychom přivítali, kdyby se KDU-ČSL a Strana zelených dostaly opět do Poslanecké sněmovny jako naši případní koaliční spojenci. Každopádně jsem připraven odstartovat novou éru vztahů k těmto stranám vzájemným navázáním užších kontaktů a těsnější spolupráce,“ píše Sobotka o případných koaličních spojencích své strany.
Bohumínské usnesení
Pokud jde o vztah sociálních demokratů k nalevo od nich situovaným komunistům, Hašek se o nich nezmiňuje. A Sobotka vyjadřuje přesvědčení, že pokud bude ČSSD skutečnou alternativou vůči současné vládě a důslednou levicovou stranou, komunisté v jejich současné podobě odejdou během dvou až tří volebních období z celostátní politické scény.
Vztah ke komunistům oba kandidáty nikterak zásadně neodlišuje. Oba uznávají platnost Bohumínského usnesení a oba tak odmítají spolupráci s komunisty na vládní úrovni. Je evidentní, že na zásadnější revizi svého vztahu ke komunistům uvnitř ČSSD ještě nenastala doba, případně k tomu ani jeden z kandidátů nemá odvahu.
Podle mnoha komentátorů se komunisty ale nepodaří zbavit vlivu ostrakizací a představa, že zmizí z politické scény sami od sebe, je zbožným přáním. Současná izolace komunistům nahání lacinou podporu a současně usnadňuje nadvládu pravice, což představuje pro ČSSD problém vyžadující tvořivější politické řešení, které KSČM vtáhne do politického dialogu a potenciálně je přivede i k určité formě vládní spoluodpovědnosti. Právě to je podle řady názorů ostatně cestou, jak jejich vliv případně omezit.
„Dnešní KSČM je strana jako každá jiná a opravdu těžko bychom ukazovali, v čem ze sociálnědemokratického hlediska by pro společnost mohlo být zhoubnější uskutečnění plánů Jiřího Dolejše, Vojtěcha Filipa či Miloslava Ransdorfa než uskutečňování plánu Miroslava Kalouska, Jaromíra Drábka či Tomáše Chalupy,“ napsal Jakub Patočka v Deníku Referendum.
A komentátor Deníku Referendum Patrik Eichler dodává, že se již zcela změnily podmínky, ve kterých dnes demokratická levice formuluje svou politiku. „Tématem už dávno není návrat diktatury KSČ. Tématem je větší podíl občanů na vládnutí, větší míra přerozdělování a potřeba formulovat teze této debaty na celoevropské úrovni,“ soudí Eichler.
Dva kandidáti, dva týmy
Na další směřování sociální demokracie bude mít vliv rovněž to, kolik Haškovi či Sobotkovi dovolí z jejich vizí realizovat lidé, kteří jim svou podporou do křesla předsedy pomohou.
„Pokud jde o možnost ČSSD skutečně obrodit a vytáhnout z bahna systémové korupce, se na tom zdá být zatím lépe Sobotka, jehož karavana je mnohem méně zalidněna politiky, jako jsou Petr Hulinský, Jaroslav Palas, Roman Houska, Jaroslav Tvrdík nebo Milan Urban,“ napsal pro Deník Referendum Jiří Pehe.
Pravdou také je, že nominace z krajských organizací jsou jen orientační informací o postojích ke kandidátům. Volit předsedu budou delegáti sjezdu totiž v tajné volbě. Kromě doporučení krajských konferencí se obvykle řídí aktuální situací na sjezdu a vlastní zkušeností s kandidáty.
V médiích se dokonce hovoří o dohodě mezi hlavními kandidáty na tom, že vytvoří tandem předseda Sobotka se statutárním místopředsedou Haškem. Lidové noviny ale ve středu publikovaly rozhovor s expředsedou sociální demokracie, ve kterém Jiří Paroubek ostře kritizoval Haška i Sobotku a současně zpochybnil dohodu mezi oběma kandidáty.
„Po vyostřené kampani těch dvou pánů je potřeba popustit ventil. Ta dohoda se ani nemohla povést. Možná si přáli dohodu, ale ty týmy kolem kandidátů na předsedu jsou početnější a ambice jsou četnější, než je v nějaké dohodě mohli respektovat pánové Tvrdík s Pokorným. Byť by ta dohoda byla sebeumněji připravena,“ myslí si Jiří Paroubek.
Letitý místopředseda strany Zdeněk Škromach se obává patu. Při vyrovnaných preferencích by podle něj mohla skupina 50 až 60 delegátů zmařit zvolení Sobotky i Haška předsedou ČSSD. Při opakované volbě se může vyrojit větší množství kandidátů a minoritní skupina delegátů by mohla zvolit špatného předsedu. Kdyby to hrozilo, měli by Sobotka s Haškem začít jednat, uvedl Škromach pro ČTK.
Problémy byly na minulém sjezdu se zvolením místopředsedkyně, kterou musí mít ČSSD podle stanov alespoň jednu. Tuto sobotu se podle dosavadních informací budou v Brně ucházet o místopředsednické křeslo místopředsedkyně Senátu Alena Gajdůšková, stínová ministryně školství Vlasta Bohdalová, poslankyně Dana Váhalová, exministryně zdravotnictví Milada Emmerová, senátorka Božena Sekaninová, exposlankyně Ludmila Navrátilová a bývalá nejvyšší státní zástupkyně Marie Benešová.
Mužů kandidujících na místopředsednické funkce je mnohem více. Očekává se, že je budou obhajovat dosavadní místopředsedové Zdeněk Škromach, Milan Urban, Lubomír Zaorálek a Roman Onderka.
Nominace z krajských konferencí mají například středočeský hejtman David Rath, jihočeský Jiří Zimola, Jiří Dienstbier, který bude ve stejnou dobu usilovat o zvolení do Senátu na Kladensku, poslanec Jan Hamáček či předseda pražské sociální demokracie Petr Hulinský. Podle stanov ČSSD ale k tomu, aby se mohl kandidát účastnit klání o předsednické či místopředsednické křeslo, stačí návrh jediného delegáta sjezdu.
Zatímco o přední funkce ve straně kandidáti svedou zřejmě lítý boj, stranická shoda panuje na tom, že by měla místo zemřelého Slavomíra Klabana zvolit čestným předsedou Valtra Komárka. Je jediným kandidátem. Výhrady k němu má jen expředseda Jiří Paroubek, který mu vytýká dlouholeté členství v komunistické straně.
Komárek mu ale opáčil, že Paroubkovo členství v Československé straně socialistické, která v Národní frontě spolupracovala s KSČ, také nebylo na překážku k jeho zvolení předsedou ČSSD.
Sociální demokraté na sjezd podle Sobotky nepozvali představitele žádné z tuzemských politických stran. Očekává se, že na sjezd přijedou zástupci sociálních demokratů z Německa, Rakouska a předseda slovenských sociálních demokratů Robert Fico. Tradičně zvaný prezident republiky Václav Klaus se omluvil. Bude v zahraničí.
(Psáno pro Deník Referendum; publikováno 17. 3. 2011, viz tady.)
Zatím sice není ani zdaleka jasné, zda bude nástupce Václava Klause, kterému skončí druhé volební období v roce 2013, volen v přímých volbách občany České republiky, anebo bude veřejnost opět nucena přihlížet frašce podobné volbám prezidenta v roce 2003 a 2008, kdy prezidenta volili poslanci a senátoři.
Politici z koaličních i opozičních stran sice o návrhu na zavedení přímé volby diskutují, strany ale čeká ještě nepochybně složité vyjednávání o tom, jak by přímá volba prezidenta měla vypadat.
Z původních čtyř uvažovaných volebních modelů kabinet Petra Nečase a nejsilnější opoziční strana již vybírají pouze ze dvou variant přímé volby. První možností je dvoukolový většinový systém, pro který je například TOP 09 a dlouhodobě i sociální demokracie. V takovém případě by prezident byl volen ve dvou kolech, podobně jako při volbách senátních.
Druhou variantu navrhly ústy Karolíny Peake Věci veřejné. Jde o jednokolovou přímou volbu, kdy volič nevybírá pouze jednoho z kandidátů, nýbrž jich seřadí více podle svých preferencí.
Vítězem se stává kandidát, který obdrží nadpoloviční většinu prvních preferencí. Pokud by takto nezvítězil nikdo, pak by se přerozdělovaly preference nejméně úspěšného kandidáta mezi ty úspěšnější, a to tak dlouho, dokud by někdo nezískal absolutní většinu. Výhod tohoto volebního systému je podle Karolíny Peake hned několik. Jednou z nich je například to, že volič nemusí k volebním urnám dvakrát.
Návrh Věcí veřejných vychází vstříc občanským demokratům, kteří jsou právě pro jednokolovou přímou volbu prezidenta. „Jsme spíš příznivci jednokolové volby, ale s tímto názorem jsme v menšině. Chceme se ovšem dohodnout, proto jsme zadali analýzu australského modelu z dílny Věcí veřejných," uvedl pro server Aktuálně.cz poslanec a vyjednavač za ODS Marek Benda.
A zatímco podle některých politologů je sice nevýhodou tohoto volebního systému nejen jeho malá známost v českém prostředí, nýbrž především jeho složitost, podle dnes zveřejňovaného komentáře šéfredaktora Deníku Referendum Jakuba Patočky je třeba návrh odmítnout, avšak z odlišných důvodů.
Současně zdůrazňuje, že si návrh Karolíny Peake zaslouží seriózní diskusi, neboť jej považuje za návrh s demokratizačním potenciálem a navrhuje vést debatu o přijetí většinového systému, tzv. alternativního hlasování. Patočka připomíná, že česká debata o tom, zda a jakým způsobem volit přímo prezidenta, se vede souběžně s neobyčejně živou debatou o reformě volebního systému do dolní komory britského parlamentu.
„Právě alternativní hlasování (používají se také termíny instant runoff či australský systém) zde letité občanské hnutí za volební reformu a nejprogresivnější segmenty britské stranické politiky prosazují jako vymoženost, která by zásadně prohloubila kvalitu britské demokracie,“ píše ve svém komentáři šéfredaktor DR.
Bordovo hlasování
Podle Karolíny Peake splňuje Bordovo hlasování všechny požadavky na vhodný volební systém. „Velká reprezentativnost vítěze, podpora umírněným kandidátům, jednoduchost a jednokolová volba, jako pozitivum můžeme rozhodně brát i větší možnost voličů ovlivnit výběr reprezentanta. Je také velice flexibilní z hlediska nastavení,“ uvedla minulý týden Karolína Peake pro Deník Referendum.
Podle Peake je sice Bordovo hlasování opomíjenou možností pro přímou volbu prezidenta, nicméně podle jejího názoru jedinou jeho nevýhodou je pouze jeho malá známost. „Jeho pozitivní vlastnosti však tuto nevýhodu jednoznačně přebíjejí. Domnívám se tedy, že by se Bordovo hlasování mělo stát plnohodnotnou alternativou v diskusi při výběru volebního systému pro volbu prezidenta republiky,“ uvedla Karolína Peake.
Potíž je v tom, že ačkoli se návrh Věcí veřejných označuje někdy za „australský", ve skutečnosti se v Austrálii volí systémem, který se od návrhu Věcí veřejných v podstatných detailech liší. Jakub Patočka ve svém komentáři připomíná, že Bordovou metodou se nevolí v Austrálii, ale na jiných ostrovech v Pacifiku: na Nauru a na Kirabati.
„Stručně řečeno, zatímco alternativní či australský systém, po němž prahne hnutí za volební reformu v Británii, je simulací vícekolového většinového systému, v němž se v každém kole eliminuje nejméně úspěšný kandidát, Bordova metoda je sčítáním bodů, které jednotliví kandidáti v podobě umístění na jednotlivých lístcích dostali," píše šéfredaktor DR a dodává, že Bordova metoda „by z českých prezidentských voleb učinila cosi na způsob soutěže krásy".
Alternativní hlasování
Jakub Patočka proto navrhuje diskutovat o volebním systému, který se v politologické literatuře označuje jako alternativní hlasování a které je skutečným „australským systémem". O stejném volebním systému budou ostatně v referendu rozhodovat občané Spojeného království 5. května 2011.
Bude-li systém alternativního hlasování schválen, nebudou Britové v příštích volbách do dolní komory hlasovat pouze pro jednoho kandidáta ve svém obvodě jako nyní, ale dostanou možnost kandidáty seřadit podle preferencí. Nezíská-li žádný z nich nadpoloviční většinu hlasů, vyřadí se uchazeč s nejmenší podporou a hlasy přepočtou právě kandidátům uvedeným na lístcích jako další v pořadí.
Tímto vyřazovacím systémem – jenž není nijak náročný na zpracování – se budou následně přeskupovat alternativní hlasy voličů druhých, třetích či případně dalších nejméně oblíbených kandidátů, a to až do chvíle, kdy podpora jednoho z vedoucích uchazečů přesáhne absolutní většinovou hranici.
Jinými slovy řečeno, nadpoloviční většiny se tu nedosahuje metodou dodatečných kol, nýbrž přidáváním preferencí v několika následujících skrutiniích. Podle Patočky neobstojí argument poukazující na údajnou složitost volebního systému.
„Nejen Britové, ale ani Češi nejsou tak tupí, aby nedokázali na lístek napsat ke kandidátům číslice označující pořadí, v němž by si přáli kandidáty v dané funkci, a pochopili, jak se hlasy přesouvají od nejméně populárních kandidátů k těm, kteří mají stále ještě šanci na celkové prvenství,“ parafrázuje šéfredaktor Deníku Referendum argumentaci Andrewa Rawnsleyho, šéfkomentátora britského Observeru.
Zřetelnou výhodou volebního systému alternativního hlasování je především citlivé zohledňování politických preferencí a názorů voličů. Dalším pozitivem je větší „míra nepravděpodobnosti vítězství extrémních stran než v jednokolovém systému relativní většiny,“ píší v knize Volební systémy politologové Roman Chytílek a Petr Hušek.
Podle jejich názoru je další výhodou tohoto systému i to, že odstraňuje potřebu strategického odmítavého hlasování, neboť voliči mohou svého nejoblíbenějšího kandidáta volit bez obavy, že jejich hlas propadne. Znamená to například, že se volič některé z malých stran bude moci vyslovit pro svého favorita a současně zajistit, aby v případě jeho nezvolení uspěl nejpřijatelnější nominant velké strany.
„Prakticky vzato, pokud levicový volič preferující politické hnutí Zelení, pirátskou stranu a nakonec sociální demokraty, anebo pravicový volič preferující Dělnickou stranu, ODS a nakonec TOP 09 označí kandidáty těchto stran příslušnými čísly, má jistotu, že jeho hlas nepropadne, a nemusí taktizovat předem. Co na tom kdo nechápe?“ píše šéfredaktor Deníku Referendum.
Jakub Patočka pak zmiňuje ještě jednu nikoli nepodstatnou výhodu alternativního hlasování. „K výhodám daného systému totiž patří i ta, na kterou Věci veřejné v debatě zatím neupozorňovaly: že zcela zbavuje vlivu průzkumy veřejného mínění s jejich rámováním předvolební debaty výsledky voličských preferencí, jimiž se už jakoby předem určuje, kdo je tzv. volitelný, a kdo nikoliv,“ píše Patočka.
Podle Chytílka a Huška tak dochází v tomto volebním systému ke zvolení kandidáta na širším konsenzuálním základě a současně generuje politiky s reprezentativním mandátem. Silná personalizace hlasování navíc umožňuje a podněcuje k tomu, aby voliči překračovali hranice mezi stranami.
Taktéž zmiňují údajně typický jev alternativního hlasování: vyjednávání významnějších stran s menšími subjekty o druhé preference jejich voličů. Tento proces bývá v politologické literatuře označován za tzv. preferenční výměnu. Alternativní hlasování proto v součtu všech těchto příčin generuje spíše centristické kandidáty, kteří apelují na všeobecné zájmy a nereprezentují kontroverzní či extremistické ideje.
A značně polarizované české politické scéně by nepochybně prospěl posun směrem k více konsenzuálním strategiím a politikám. Výše zmíněná tzv. preferenční výměna pak tlačí kandidáty a politické strany k utváření předvolebních spojenectví, což je moment, který by české politice nepochybně také prospěl.
Podle Jakuba Patočky nakonec neobstojí ani argumentace, že bychom měli použít pro volbu prezidenta již známý systém voleb do Senátu. „Je to totiž přesně naopak: druhé kolo senátních voleb notoricky trpí krajně pochybnou legitimitou vzhledem k tomu, jak nízká je v něm volební účast, mělo by se zrušit a senátní volby v budoucnu konat právě alternativním hlasováním,“ myslí si Patočka.
Proto šéfredaktor Deníku Referendum vybízí sociální demokraty k přehodnocení svého stanoviska a k převzetí iniciativy od Věcí veřejných. „Na místě sociálních demokratů bych využil příležitosti k převzetí iniciativy a důsledně ji prosazoval i pro volby do Senátu,“ píše śéfredaktor DR.
Výhody jsou podle něho nasnadě: „Odpadne politikaření mezi prvním a druhým kolem, za druhé kolo se ušetří, ubude lamentování nad nízkou volební účastí, zvýší se demokratická legitimita voleb – a zejména, utilitárně vzato, vyšší volební účast nikomu nenahrává tolik jako právě ČSSD.
(Psáno pro Deník Referendum; publikováno 21. 2. 2011, viz tady.)
