Vládní vyjednavači se ve čtvrtek sejdou se zástupci ČSSD k diskusi o přímé volbě hlavy státu. Vláda zvažuje tři varianty přímé volby. Legislativní rada vlády doporučila kabinetu dvoukolovou volbu. Tu preferuje i ČSSD.
Vyjednavači vládních stran se ve čtvrtek ráno sejdou se zástupci ČSSD k diskusi o přímé volbě hlavy státu. Pro ČTK to řekl sociálnědemokratický stínový ministr vnitra Jeroným Tejc, který svou stranu bude na schůzce zastupovat. Návrh na přímou volbu hlavy státu měla vláda připravený od počátku měsíce. K jeho projednávání se hodlá vrátit v březnu právě poté, co bude jasný postoj ČSSD.
Zatímco Nečasova koaliční vláda vybírá ze tří variant přímé volby prezidenta, Věci veřejné přišly v posledních dnech se svým návrhem jednokolové přímé volby prezidenta, kterým vycházejí vstříc občanským demokratům. Ti totiž byli doposud striktně proti dvoukolové volbě.
Věci veřejné navrhují tzv. Bordovo hlasování, kde volič nevybírá pouze jednoho z kandidátů, nýbrž jich seřadí více podle svých preferencí. ČSSD pak dlouhodobě preferuje dvoukolovou přímou volbu obdobnou s volebním systémem do Senátu.
Výsledek jednání napoví leccos o stavu politické kultury v České republice, neboť ke schválení přímé volby prezidenta bude potřeba nejen shody mezi stranami vládní koalice, nýbrž i mezi kabinetem Petra Nečase a opozicí.
Vláda zvažuje tři varianty přímé volby
Ministerstvo spravedlnosti vypracovalo tři varianty přímé volby hlavy státu. První počítá se zvolením prezidenta hned v prvním kole. Druhá počítá s volbou dvoukolovou, přičemž do druhého kola by postupovali dva nejúspěšnější kandidáti. Poslední varianta je rovněž dvoukolová. Do druhého kola by postupovali kandidáti, kteří by získali nejméně 12,5 procenta platných hlasů.
Pokud by této hranice nedosáhli alespoň dva kandidáti, postoupili by do druhého kola dva nejúspěšnější kandidáti z prvního kola volby. Legislativní rada doporučila druhou variantu, tj. dvoukolovou volbu, kdy by do druhého kola postupovali dva nejúspěšnější kandidáti z kola prvního.
Legislativní radou doporučený postup počítá s tím, že by prezidentské kandidáty navrhovali občané České republiky starší osmnácti let peticí s nejméně padesáti tisíci podpisy, skupina nejméně dvaceti poslanců nebo alespoň deseti senátorů. Právo volit hlavu státu bude mít každý občan, který dosáhl věku osmnácti let.
Stejně jako v senátních volbách by byl v prvním kole zvolen kandidát, který by získal nadpoloviční většinu platných odevzdaných hlasů. Pokud se tak nestane, pak do druhého kola postoupí dva nejúspěšnější kandidáti. Zvítězí ten, který získá více hlasů.
Kdyby mezi prvním a druhým kolem volby některý z postoupivších kandidátů odpadl, například kdyby se vzdal kandidatury, nebo zemřel, pak na jeho místo postoupí z prvního kola další kandidát v pořadí. Kdyby však pro volbu ve druhém kole zbyl jen jediný kandidát, pak by voliči pouze potvrzovali většinou odevzdaných hlasů tohoto kandidáta.
Věci veřejné mají alternativní návrh
Věci veřejné nicméně v posledních dnech přišli se zcela odlišným návrhem, než které vypracovalo ministerstvo spravedlnosti. Podle předsedkyně Ústavně právního výboru Poslanecké sněmovny a místopředsedkyně Věcí veřejných Karolíny Peake jde o tzv. Bordovo hlasování, které by mohlo být alternativním systémem pro volbu prezidenta České republiky.
Jde o jednokolovou přímou volbu, kdy volič nevybírá pouze jednoho z kandidátů, nýbrž jich seřadí více podle svých preferencí. Vítězem se pak stává ten kandidát, který obdrží nadpoloviční většinu prvních preferencí. Pokud by takto nezvítězil nikdo, pak by se přerozdělovaly preference nejméně úspěšného kandidáta mezi ty úspěšnější, a to tak dlouho, dokud by někdo nezískal absolutní většinu.
Výhod tohoto volebního systému je podle Karoliny Peake hned několik. Jednou z nich je, že volič nemusí k volebním urnám dvakrát.
„Zkušenosti z naší země ukazují, že mezi voliči není příliš velká ochota k volbám chodit, a i když z výzkumů veřejného mínění vyplývá, že lidé přímou volbu prezidenta chtějí, platí zároveň pravidlo, že čím větší je počet voleb, tím menší je volební účast,“ uvedla Karolina Peake pro Deník Referendum.
„Bordovo hlasování podle mého názoru splňuje všechny požadavky na vhodný volební systém: velká reprezentativnost vítěze, podpora umírněným kandidátům, jednoduchost a jednokolová volba, jako pozitivum můžeme rozhodně brát i větší možnost voličů ovlivnit výběr reprezentanta. Je také velice flexibilní z hlediska nastavení,“ doplnila Karolina Peake pro Deník Referendum.
Podle Peake je Bordovo hlasování opomíjenou možností pro přímou volbu prezidenta, nicméně podle jejího názoru jedinou jeho nevýhodou je jeho malá známost. „Jeho pozitivní vlastnosti však tuto nevýhodu jednoznačně přebíjejí. Domnívám se tedy, že by se Bordovo hlasování mělo stát plnohodnotnou alternativou v diskuzi při výběru volebního systému pro volbu prezidenta republiky,“ uvedl Karolina Peake.
Podle politologů je nicméně nevýhodou tohoto volebního systému nejen jeho malá známost v českém prostředí, nýbrž především jeho složitost. Podle Pavla Šaradína z olomoucké katedry politologie by totiž obecně volební systémy měly být co nejjednodušší, aby volič pokud možno přesně věděl, co se z jeho hlasem stane.
S Šaradínem pak souhlasí i Lukáš Jelínek, podle kterého není na místě vést osvětu o vzdálených volebních systémech, nýbrž je třeba debatovat o těch nám civilizačně nejbližších. „V opačném případě bychom přímou volbu také mohli zabít, což bych ani Věcem veřejným nerad podsouval,“ doplnil Jelínek pro Deník Referendum.
I pro sociální demokraty je návrh Věcí veřejných nepřijatelný. „Jsme ochotni jednat v podstatě o čemkoli, ale Bordovo hlasování odmítáme. Jde o složitý, netransparentní a voličům nevysvětlitelný volební systém," uvedl pro Deník Referendum Jeroným Tejc.
„Přeci jen návrh Věcí veřejných je v tomto směru složitější než kupříkladu systém absolutní většiny. Na ten si již český volič zvykl, proto bych jej doporučil i pro prezidentské volby,“ uvedl Šaradín pro Deník Referendum. I on tak preferuje variantu, kterou kabinetu Petra Nečase doporučila Legislativní rada vlády a kterou upřednostňují i sociální demokraté.
ČSSD preferuje dvoukolový většinový volební systém
Mezi koaličními stranami doposud nepanovala shoda, kterou z variant přímé volby prezidenta upřednostnit. Zatímco například TOP 09 preferuje variantu, kterou doporučila legislativní rada, občanští demokraté doposud upřednostňovali jednokolovou přímou volbu. A právě tomuto požadavku občanských demokratů se snaží vyjít vstříc návrh Věcí veřejných.
Protože je prosazení přímé volby prezidenta ústavní změnou, bude koaliční vláda Petra Nečase potřebovat i hlasy opozičních sociálních demokratů nebo komunistů. Pokud se koalice nakonec skutečně shodne na dvoukolové přímé volbě, kde by do druhého kola postupovali první dva kandidáti, existuje relativně vysoká pravděpodobnost, že ji prosadí.
Sociální demokraté jsou totiž taktéž jednoznačně pro dvoukolovou volbu, kde do druhého kola postupují první dva kandidáti z kola prvního. „ČSSD preferuje stejný model, jakým se volí do Senátu. Nicméně jsem skeptický, že k dohodě dojde. To, že má vládní koalice přímou volbu hlavy státu v programu, tolik nepřeceňuji, neboť klíčová bude dohoda o způsobu volby. Zatím nemáme žádné garance, že k tomuto druhému, avšak klíčovému kroku dojde,“ uvedl pro Deník Referendum Jeroným Tejc z ČSSD.
Návrh na přímou volbu by měl být přijat do konce roku 2012, neboť v dalším roce bude již třeba zvolit budoucího prezidenta. Se změnou jeho pravomocí navrhovaná novela ústavního zákona nepočítá, sociální demokraté by však chtěli jednat i o této možnosti.
Čtvrteční stranická schůzka má podle Tejce připravit půdu pro jednání lídra sociálních demokratů Bohuslava Sobotky a premiéra Petra Nečase na stejné téma. Diskuse těchto dvou politiků je předběžně plánovaná na příští týden.
(Psáno pro Deník Referendum; publikováno 16.2.2011, viz tady.)
neděle 27. února 2011
Z vládních návrhů změn ústavy nejspíš nezbude skoro nic
Vládní plány měnit ústavu nejsou ve srovnání s jinými reformními úmysly příliš nebezpečné, přesto mají jen malou šanci projít. Nejsou dost domyšlené, nemají podporu opozice a chybí mezi nimi to nejpodstatnější: zákon o obecném referendu.
Vláda občanských demokratů, TOP 09 a Věcí veřejných se v koaliční smlouvě zavázala provést změny české Ústavy. Vedle mediálně vděčné přímé volby prezidenta je to především záměr změnit Ústavu a navazující právní předpisy, které zavedou tzv. vyslovení konstruktivní nedůvěry vládě, tedy princip, že nedůvěra vládě v průběhu volebního období je vyslovena až po získání podpory pro nového předsedu vlády v Poslanecké sněmovně.
Dalšími záměry Nečasovy vlády jsou zavedení klouzavého mandátu pro poslance, kteří jsou současně ministry, a posílit pravomoci Nejvyššího kontrolního úřadu. Vedle toho chce vláda do voleb v roce 2014 prosadit přímou volbu starostů v obcích do patnácti set obyvatel či vyzkoušet možnost voleb po internetu a prosadit návrh ústavního zákona omezujícího poslaneckou a senátorskou imunitu.
Je zřejmé, že na rozdíl od zavedení klouzavého mandátu či posílení pravomocí NKÚ jsou poměrně velkým zásahem do ústavního pořádku České republiky záměry zavést přímou volbu prezidenta a implementovat do české Ústavy institut konstruktivního vyslovení nedůvěry vládě.
Přímá volba prezidenta
Mezi experty nepanuje shoda v tom, zda je přímá volba prezidenta pro český politický systém krokem správným směrem. Zeptáte-li se ústavních právníků a politologů, zda tento záměr podporují, dočkáte se dobrých argumentů pro i proti zavedení přímé volby.
Jinak je tomu u politiků: všechny relevantní subjekty českého stranického systému jsou pro zavedení přímé volby, avšak neshodují se v klíčové otázce, a to ve způsobu přímé volby.
Ve hře jsou momentálně tři varianty, jak prezidenta v přímé volbě volit. V úvahu připadají jednokolová volba nebo dvě varianty volby dvoukolové.
„Pokud jde o dvoukolovou přímou volbu prezidenta, budeme jednat buď o tzv. francouzském modelu, kde do druhého kola postupují všichni kandidáti, kteří v prvním kole získali nejméně 12,5 procenta hlasů, nebo o modelu identickém s volbami do Senátu, kde do druhého kola postupují první dva kandidáti,“ uvedl před časem pro Deník Referendum předseda sněmovního klubu TOP 09 Petr Gazdík.
„Občanští demokraté jsou dlouhodobě proti zavedení přímé volby prezidenta. A to z mnoha důvodů. Pokud se ale už koalice dohodla na prosazení přímé volby, budeme preferovat jednokolovou variantu, kde vítěz bere vše. V žádném případě nebudeme pro dvoukolový systém, kde by do druhého kola postoupili pouze dva nejúspěšnější kandidáti,“ uvedl Marek Benda pro Deník Referendum.
Naopak Miroslav Kalousek z TOP 09 je pro dvoukolovou přímou volbu. „Já osobně jsem pro dvoukolovou variantu přímé volby prezidenta. Nicméně musím upozornit, že v TOP 09 doposud neproběhla vnitrostranická diskuse nad jednotlivými variantami přímé volby,“ uvedl pro Deník Referendum ministr financí.
Sociální demokraté jsou pak taktéž jednoznačně pro dvoukolovou volbu, kde do druhého kola postupují první dva kandidáti z kola prvního.
„ČSSD preferuje stejný model, jakým se volí do Senátu. Nicméně jsem skeptický, že k dohodě dojde. To, že má vládní koalice přímou volbu hlavy státu v programu, tolik nepřeceňuji, neboť klíčová bude dohoda o způsobu volby. Zatím nemáme žádné garance, že k tomuto druhému, avšak klíčovému kroku dojde,“ uvedl před nedávnem pro Deník Referendum Jeroným Tejc z ČSSD.
Zdá se tak, že ačkoli jsou všechny politické strany zastoupené v Parlamentu České republiky pro přímou volbu prezidenta, nenajde se potřebná shoda v otázce způsobu volby, a proto lze odůvodněně očekávat, že i nástupce Václava Klause bude volen nepřímo.
Dílčí úpravy?
Pravděpodobně nejpozoruhodnější a současně nejspornější z navrhovaných právních úprav je zavedení institutu konstruktivního vyslovení nedůvěry vládě, který by znamenal, že nedůvěra vládě v průběhu volebního období může být vyslovena až po získání podpory pro nového předsedu vlády v Poslanecké sněmovně. Jde tedy o mechanismus, který opozici problematizuje vyslovení nedůvěry vládě.
Nečasova vláda tímto chce předejít situaci, která nastala po pádu Topolánkovy vlády v čase našeho předsednictví Evropské unii. Sociální demokraté byli tehdy většinovým mediálním diskursem napadáni za to, že způsobili pád vlády, aniž by měli plán, na jakém půdorysu by měla vzniknout vláda nová.
Je nicméně otázkou, zda dát přednost implementaci dílčího – byť podstatného – institutu do českého ústavně-politického systému před schválením Ústavy nové. Podle ústavního právníka Jana Kysely by jakýmkoli dílčím změnám ústavy měla předcházet politická a odborná shoda. „A to nejlépe na základě diskuse poměřující vždy více možných řešení konkrétního problému,“ uvedl Kysela před časem pro MF Dnes.
„Mám ostatně za to, že Ústava je způsobilá fungovat ve stávající podobě a s přihlédnutím k dalšímu rozvíjení praxí, zejména judikaturou Ústavního soudu. To, co někdy považujeme za nedostatek Ústavy, je spíše vadou aplikace,“ doplnil docent právnické fakulty UK Jan Kysela pro Deník Referendum.
Docent ústavního práva Ján Grónský je pak k dílčím ústavním změnám ještě skeptičtější. „Osobně si myslím, že dílčí novely respektive záplaty Ústavy nejsou nejlepším řešením. Česká republika by potřebovala ústavu zcela novou,“ uvedl Grónský pro Deník Referendum.
I podle politologa Lukáše Jelínka by Ústavu měli ctít politici, soudci, stejně jako běžní občané, což ale podle jeho mínění neznamená, že by měla být nedotknutelná.
„Zvlášť když ta česká byla v roce 1991 šita docela horkou jehlou. Spíš než jednorázové změny bych přivítal trvalejší práci nad její revizí, práci, na níž by se měli podílet především ústavní právníci, politologové, ale také – byť ne v míře převažující – politici. I tak ale pokládám koaliční náměty na změnu ústavy za oprávněné a akceptovatelné,“ uvedl politolog Jelínek pro Deník Referendum.
Politické principy vyjadřované v ústavách jsou totiž značně rozdílné a záleží na formě státu, formě vlády, politickém režimu, tradicích či politické kultuře, jaký obsah vyjadřují. To platí i o právních principech vyjádřených v ústavě, neboť i ty jsou odrazem politického systému či dané právní kultury a nejsou tedy věčné ani universální a mění se v prostoru a čase.
Je tak nepochybně legitimní změnit, doplnit či vypustit některé ústavní předpisy, které se v praxi ukázaly být sporné, neboť byly příčinou například zablokování politického provozu v čase střídání vlád.
Na druhou stranu je nutné mít při jakémkoli zásahu do ústavy na paměti jemné předivo vztahů ústavních institucí a jejich vyváženost. Je například otázkou, zda by zavedení institutu konstruktivního vyslovení nedůvěry vládě nevychýlilo rovnováhu mezi exekutivou a legislativou v neprospěch legislativy či zda zavedení přímé volby prezidenta nevychýlí rovnováhu mezi prezidentem a vládou ve prospěch prezidenta.
V neposlední řadě by měli ústavodárci pamatovat na další podstatnou okolnost, kterou jsou tradice české politiky a především tradice české politické kultury. Neboť je známo, že mechanické „převzetí" ústavních institutů ze zemí, kde fungují, ještě nezaručuje, že budou funkčním prvkem politického systému v jiných kulturně-společenských kontextech.
Pád vlády a stabilita vládnutí
Než se blíže podíváme na kompatibilitu institutu konstruktivního vyslovení nedůvěry vládě s ústavním pořádkem České republiky, poznamenejme, že v demokratickém uspořádání je svrchovanou pravomocí opozice vyvolat hlasování o nedůvěře, a tím i pád vlády.
V parlamentarismu, jakým je Česká republika, je totiž Poslanecká sněmovna jediným přímo voleným orgánem, jejíž složení v poměrném volebním systému zrcadlí vůli lidu projevenou ve volbách a z jejíž konstelace je vládní většina odvozená.
Z toho plyne, že vláda je v parlamentní republice Poslanecké sněmovně odpovědná, a tedy i Sněmovnou odvolatelná. Ztratí-li tu vládní kabinet většinu, ztrácí legitimitu vládnout. Nehledě na to, že pád vlády je destabilizačním momentem v autoritativních režimech, a nikoli demokratických. V demokraciích je naopak pád vlády běžným mechanismem, jenž skrze vytvoření nové většiny ve Sněmovně obnoví legitimitu exekutivy.
Ostatně již při první podobné zkušenosti novodobých dějin české politiky, po pádu druhé Klausovy vlády na podzim roku 1997, označil prezident Václav Havel v jednom ze svých nejpronikavějších politických projevů v Rudolfinu pád vlády za banální příhodu demokratických poměrů.
„Naše země, jak známo, dnes prožívá politickou krizi. V této krizi jde – z hlediska demokratických poměrů – o celkem banální příhodu, totiž o demisi vlády. S takovými příhodami demokratický systém samozřejmě počítá a ví, jak z nich ven,“ řekl tehdy prezident před poslanci a senátory.
Podle Havla se však již tehdy vládní krize mnohým jevila téměř jako kolaps režimu, demokracie, či dokonce konec světa. „To je podle mého názoru možné mimo jiné proto, že jsme nevytvořili aspoň základy skutečně rozvinuté občanské společnosti, která žije na tisíci různých rovinách, a vůbec se tedy nemusí cítit existenčně závislá na té či oné vládě nebo té či oné politické straně,“ doplnil tehdy Havel.
Pád Topolánkovy vlády vyvolal v předloňském roce podobné reakce. V pochopení toho, co je v demokraciích běžné, jsme se jak vidno moc neposunuli. A tak Nečasova vláda přichází s návrhem, jak banalitu jménem „pád vlády“ zkomplikovat.
Konstruktivní vyslovení nedůvěry vládě
Institut konstruktivního vyslovení nedůvěry vládě je charakteristickým a specifickým prvkem ústavního systému Spolkové republiky Německo, jenž tu má pochopitelné historické pozadí.
Podle německé ústavy – Základního zákona – může německý Spolkový sněm vyslovit kancléři nedůvěru jen tehdy, zvolí-li do osmačtyřiceti hodin většinou svých členů nástupce a požádá prezidenta o propuštění starého a jmenování nového kancléře.
Díky tomu je postavení vlády v německém politickém systému neobyčejně pevné a stabilní, což je evidentně i cíl, jehož chce dosáhnout Nečasův kabinet. Nazřeno perspektivou efektivity vládnutí jde o vhodný prostředek stabilizace vlády, který brání před pokusy opozice odvolat vládu bez existence jiné většiny v zákonodárném sboru.
Ostatně v celých poválečných dějinách SRN byl tento institut použit pouze dvakrát. V roce 1972 neúspěšně při pokusu nahradit Willyho Brandta a v roce 1982 úspěšně, kdy se kancléřem namísto Helmuta Schmidta stal Helmut Kohl.
„Každý stát vládu potřebuje, pročež má mít zájem na její ochraně před snadným svržením. Nicméně u nás svržení vlády tak snadné není. Změnu tedy nepovažuji za nutnou,“ myslí si ústavní právník Jan Kysela. Politoložka Vladimíra Dvořáková je naopak pro zavedení institutu konstruktivního vyslovení nedůvěry vládě, neboť vedle posílení stability vládního kabinetu v něm spatřuje i další pozitivní rysy.
„Vedle toho, že konstruktivní vyslovení nedůvěry vládě tlačí opozici k tomu, aby měla v případě vyvolání hlasování o nedůvěře vládě určitou představu a politickou shodu o tom, jak to bude vypadat v případě pádu vlády, by zavedení tohoto institutu například výrazně snížilo manévrovací prostor prezidenta, pokud jde o jmenování premiéra. To by u nás vůbec neškodilo,“ uvedla Vladimíra Dvořáková pro Deník Referendum.
Podle Dvořákové by současně institut konstruktivního vyslovení vládě nebránil vzniku menšinových vlád. „I menšinové kabinety v takovém režimu mohou vládnout, avšak vláda se pak musí naučit dostávat jednotlivé zákony přes parlament vyjednáváním, což je na rozdíl od našich poměrů v tradičních demokraciích běžné,“ poznamenává profesorka politologie.
I Lukáš Jelínek spatřuje v institutu konstruktivního vyslovení nedůvěry pozitivní momenty. „Pro politický a ústavní systém může být stabilizující. Její německá podoba se mi velmi zamlouvá. Úzce se váže k politické, zejména parlamentní kultuře. Nemění ji, nerozvíjí, ale stabilizuje, dalo by se i říct, že konzervuje,“ uvedl Lukáš Jelínek pro Deník Referendum.
Dalším pozitivním momentem je podle Vladimíry Dvořákové to, že institut konstruktivního vyslovení nedůvěry vládě zmenšuje riziko nestability v případě silně polarizované politické scény, a to zejména při existenci dvou nesystémových stran, což ale není případ české stranické soustavy.
Kancléřský princip
Implementaci tohoto institutu do české Ústavy nicméně problematizuje další princip, který je taktéž charakteristický pro postavení vlády v německém politickém systému a který s konstruktivním vyslovením nedůvěry vládě úzce souvisí – totiž princip kancléřský.
„Problém vidím nicméně v tom, že konstruktivní hlasování o nedůvěře je vztahováno primárně k premiérovi (kancléři), z čehož plyne, že to celkově zeslabuje kolektivní charakter vlády,“ doplnila v rozhovoru pro Deník Referendum Vladimíra Dvořáková.
Kancléřský princip je totiž v německém politickém systému charakterizován krom jiného tím, že tu je Spolkovým sněmem legitimován pouze kancléř, zatímco ostatní členové kabinetu jsou zcela závislí na kancléři. U nás je tomu jinak, neboť v České republice předstupuje s žádostí o důvěru celá vláda, a nikoli pouze premiér.
„Kancléřská forma vlády se vyznačuje tím, že parlament přímo volí kandidáta na předsedu vlády a jen jemu vyslovuje důvěru či nedůvěru, nikoliv vládě jako celku. Takový systém se uplatňuje v Německu či Španělsku,“ uvedl pro Deník Referendum ústavní právník Zdeněk Koudelka.
Pro kancléřskou republiku je tedy charakteristické, že v ní má kancléř či jinak nazvaný předseda vlády výsadní postavení, když v sobě soustřeďuje rozhodování vlády. Ministři jsou na něm totiž závislí, a vláda tak prakticky provádí rozhodnutí svého předsedy.
„V naprosté většině evropských státu, včetně nás, však existuje systém parlamentní demokracie s vládou jako kolektivním orgánem, kde premiér je jmenován hlavou státu bez předchozí volby parlamentu. Vláda má naprostou většinu pravomocí, o nichž se rozhoduje ve sboru, kdy předseda může být přehlasován. Individuální rozhodovací práva premiéra jsou u nás nevelká,“ doplnil ústavní právník Zdeněk Koudelka.
„Za rozhodnutí vlády nenese individuální odpovědnost premiér, ale vláda jako celek. V kancléřské formě vlády je nemyslitelné přehlasování premiéra, protože on, nikoliv vláda, odpovídá parlamentu,“ pokračuje ve výčtu rozdílů mezi kancléřskou a parlamentní demokracií Koudelka.
Konstruktivní nedůvěra by tak podle ústavního experta nakonec posílila postavení vlády jen částečně.
„Kancléřský systém nemění závislost vlády na parlamentní většině. Je-li tato většina slabá, je vláda slabá. U nás by kancléřský systém nezměnil, že po volebním patu 2006 musela vláda získat většinu přetahováním poslanců opozice. Nezměnil by vládní koalici tří stran, kde nastaly rozpory mezi stranami i uvnitř nich. Konstruktivní nedůvěra by zřejmě zabránila pádu Topolánkovy vlády během evropského předsednictví, ale nezabránila by rozdělení zelených, odštěpení TOP 09 od lidovců a odchodu některých poslanců ODS,“ myslí si ústavní právník Zdeněk Koudelka.
Podle Koudelky by tak Topolánkova vláda jen přihlížela, jak nová většina v Poslanecké sněmovně zamítá její návrhy a prochází návrhy, s nimiž nesouhlasí. „V jakékoli variantě parlamentní republiky, včetně kancléřské, stabilitu vlády podmiňuje stabilní parlamentní většina,“ zdůrazňuje Koudelka.
Podle Lukáše Jelínka je navíc specifikem České republiky existence antisystémové strany, KSČM, kterou nikdo nechce přizvat do vlády. Opozice tak podle jeho názoru může mít leda sílu bořit, sotva však něco odlišného stavět.
„Ale nemylme se: i boření samo o sobě má svůj význam, ubírá-li se země nesprávným či rovnou nebezpečným směrem. Sociální demokracie je závislá na ochotě středových subjektů spolupracovat, leč tato ochota se těžko získává, dokud potenciální partneři sociálních demokratů sedí v pravicově laděné vládě,“ uvedl Lukáš Jelínek pro Deník Referendum.
I když je tedy Nečasova vláda motivována posílením stability vlády v českém ústavním systému, jehož výsledkem by bylo efektivnější vládnutí, implementace institutu konstruktivního vyslovení nedůvěry vládě neřeší ústřední problém české politiky, tj. neprůchodnost alternace moci, kdy by se vlády ujal čistě levicový kabinet.
„Zkrátka konstruktivní nedůvěra v delším horizontu ano, ještě předtím však vyřešme stav, kdy pětina Poslanecké sněmovny je vítaným partnerem demokratické levice i pravice v parlamentních hlasováních, ovšem nežádoucím elementem pro vládnutí,“ shrnuje Lukáš Jelínek.
Ačkoli zamýšlené změny Ústavy České republiky nepředstavují tedy takový problém jako valná část reformních plánů, ne všechny jsou dost domyšleny, málokteré mají naději získat nezbytnou podporu opozice, a tak z nich nejspíše nezůstane mnoho. Navíc vůbec nejdůležitější ústavní reforma, kterou by bylo naplnění ústavy přijetím zákona o obecném referendu, mezi vládními plány prozatím schází.
(Psáno pro Deník Referendum; publikováno 10.1.2011, viz tady.)
Vláda občanských demokratů, TOP 09 a Věcí veřejných se v koaliční smlouvě zavázala provést změny české Ústavy. Vedle mediálně vděčné přímé volby prezidenta je to především záměr změnit Ústavu a navazující právní předpisy, které zavedou tzv. vyslovení konstruktivní nedůvěry vládě, tedy princip, že nedůvěra vládě v průběhu volebního období je vyslovena až po získání podpory pro nového předsedu vlády v Poslanecké sněmovně.
Dalšími záměry Nečasovy vlády jsou zavedení klouzavého mandátu pro poslance, kteří jsou současně ministry, a posílit pravomoci Nejvyššího kontrolního úřadu. Vedle toho chce vláda do voleb v roce 2014 prosadit přímou volbu starostů v obcích do patnácti set obyvatel či vyzkoušet možnost voleb po internetu a prosadit návrh ústavního zákona omezujícího poslaneckou a senátorskou imunitu.
Je zřejmé, že na rozdíl od zavedení klouzavého mandátu či posílení pravomocí NKÚ jsou poměrně velkým zásahem do ústavního pořádku České republiky záměry zavést přímou volbu prezidenta a implementovat do české Ústavy institut konstruktivního vyslovení nedůvěry vládě.
Přímá volba prezidenta
Mezi experty nepanuje shoda v tom, zda je přímá volba prezidenta pro český politický systém krokem správným směrem. Zeptáte-li se ústavních právníků a politologů, zda tento záměr podporují, dočkáte se dobrých argumentů pro i proti zavedení přímé volby.
Jinak je tomu u politiků: všechny relevantní subjekty českého stranického systému jsou pro zavedení přímé volby, avšak neshodují se v klíčové otázce, a to ve způsobu přímé volby.
Ve hře jsou momentálně tři varianty, jak prezidenta v přímé volbě volit. V úvahu připadají jednokolová volba nebo dvě varianty volby dvoukolové.
„Pokud jde o dvoukolovou přímou volbu prezidenta, budeme jednat buď o tzv. francouzském modelu, kde do druhého kola postupují všichni kandidáti, kteří v prvním kole získali nejméně 12,5 procenta hlasů, nebo o modelu identickém s volbami do Senátu, kde do druhého kola postupují první dva kandidáti,“ uvedl před časem pro Deník Referendum předseda sněmovního klubu TOP 09 Petr Gazdík.
„Občanští demokraté jsou dlouhodobě proti zavedení přímé volby prezidenta. A to z mnoha důvodů. Pokud se ale už koalice dohodla na prosazení přímé volby, budeme preferovat jednokolovou variantu, kde vítěz bere vše. V žádném případě nebudeme pro dvoukolový systém, kde by do druhého kola postoupili pouze dva nejúspěšnější kandidáti,“ uvedl Marek Benda pro Deník Referendum.
Naopak Miroslav Kalousek z TOP 09 je pro dvoukolovou přímou volbu. „Já osobně jsem pro dvoukolovou variantu přímé volby prezidenta. Nicméně musím upozornit, že v TOP 09 doposud neproběhla vnitrostranická diskuse nad jednotlivými variantami přímé volby,“ uvedl pro Deník Referendum ministr financí.
Sociální demokraté jsou pak taktéž jednoznačně pro dvoukolovou volbu, kde do druhého kola postupují první dva kandidáti z kola prvního.
„ČSSD preferuje stejný model, jakým se volí do Senátu. Nicméně jsem skeptický, že k dohodě dojde. To, že má vládní koalice přímou volbu hlavy státu v programu, tolik nepřeceňuji, neboť klíčová bude dohoda o způsobu volby. Zatím nemáme žádné garance, že k tomuto druhému, avšak klíčovému kroku dojde,“ uvedl před nedávnem pro Deník Referendum Jeroným Tejc z ČSSD.
Zdá se tak, že ačkoli jsou všechny politické strany zastoupené v Parlamentu České republiky pro přímou volbu prezidenta, nenajde se potřebná shoda v otázce způsobu volby, a proto lze odůvodněně očekávat, že i nástupce Václava Klause bude volen nepřímo.
Dílčí úpravy?
Pravděpodobně nejpozoruhodnější a současně nejspornější z navrhovaných právních úprav je zavedení institutu konstruktivního vyslovení nedůvěry vládě, který by znamenal, že nedůvěra vládě v průběhu volebního období může být vyslovena až po získání podpory pro nového předsedu vlády v Poslanecké sněmovně. Jde tedy o mechanismus, který opozici problematizuje vyslovení nedůvěry vládě.
Nečasova vláda tímto chce předejít situaci, která nastala po pádu Topolánkovy vlády v čase našeho předsednictví Evropské unii. Sociální demokraté byli tehdy většinovým mediálním diskursem napadáni za to, že způsobili pád vlády, aniž by měli plán, na jakém půdorysu by měla vzniknout vláda nová.
Je nicméně otázkou, zda dát přednost implementaci dílčího – byť podstatného – institutu do českého ústavně-politického systému před schválením Ústavy nové. Podle ústavního právníka Jana Kysely by jakýmkoli dílčím změnám ústavy měla předcházet politická a odborná shoda. „A to nejlépe na základě diskuse poměřující vždy více možných řešení konkrétního problému,“ uvedl Kysela před časem pro MF Dnes.
„Mám ostatně za to, že Ústava je způsobilá fungovat ve stávající podobě a s přihlédnutím k dalšímu rozvíjení praxí, zejména judikaturou Ústavního soudu. To, co někdy považujeme za nedostatek Ústavy, je spíše vadou aplikace,“ doplnil docent právnické fakulty UK Jan Kysela pro Deník Referendum.
Docent ústavního práva Ján Grónský je pak k dílčím ústavním změnám ještě skeptičtější. „Osobně si myslím, že dílčí novely respektive záplaty Ústavy nejsou nejlepším řešením. Česká republika by potřebovala ústavu zcela novou,“ uvedl Grónský pro Deník Referendum.
I podle politologa Lukáše Jelínka by Ústavu měli ctít politici, soudci, stejně jako běžní občané, což ale podle jeho mínění neznamená, že by měla být nedotknutelná.
„Zvlášť když ta česká byla v roce 1991 šita docela horkou jehlou. Spíš než jednorázové změny bych přivítal trvalejší práci nad její revizí, práci, na níž by se měli podílet především ústavní právníci, politologové, ale také – byť ne v míře převažující – politici. I tak ale pokládám koaliční náměty na změnu ústavy za oprávněné a akceptovatelné,“ uvedl politolog Jelínek pro Deník Referendum.
Politické principy vyjadřované v ústavách jsou totiž značně rozdílné a záleží na formě státu, formě vlády, politickém režimu, tradicích či politické kultuře, jaký obsah vyjadřují. To platí i o právních principech vyjádřených v ústavě, neboť i ty jsou odrazem politického systému či dané právní kultury a nejsou tedy věčné ani universální a mění se v prostoru a čase.
Je tak nepochybně legitimní změnit, doplnit či vypustit některé ústavní předpisy, které se v praxi ukázaly být sporné, neboť byly příčinou například zablokování politického provozu v čase střídání vlád.
Na druhou stranu je nutné mít při jakémkoli zásahu do ústavy na paměti jemné předivo vztahů ústavních institucí a jejich vyváženost. Je například otázkou, zda by zavedení institutu konstruktivního vyslovení nedůvěry vládě nevychýlilo rovnováhu mezi exekutivou a legislativou v neprospěch legislativy či zda zavedení přímé volby prezidenta nevychýlí rovnováhu mezi prezidentem a vládou ve prospěch prezidenta.
V neposlední řadě by měli ústavodárci pamatovat na další podstatnou okolnost, kterou jsou tradice české politiky a především tradice české politické kultury. Neboť je známo, že mechanické „převzetí" ústavních institutů ze zemí, kde fungují, ještě nezaručuje, že budou funkčním prvkem politického systému v jiných kulturně-společenských kontextech.
Pád vlády a stabilita vládnutí
Než se blíže podíváme na kompatibilitu institutu konstruktivního vyslovení nedůvěry vládě s ústavním pořádkem České republiky, poznamenejme, že v demokratickém uspořádání je svrchovanou pravomocí opozice vyvolat hlasování o nedůvěře, a tím i pád vlády.
V parlamentarismu, jakým je Česká republika, je totiž Poslanecká sněmovna jediným přímo voleným orgánem, jejíž složení v poměrném volebním systému zrcadlí vůli lidu projevenou ve volbách a z jejíž konstelace je vládní většina odvozená.
Z toho plyne, že vláda je v parlamentní republice Poslanecké sněmovně odpovědná, a tedy i Sněmovnou odvolatelná. Ztratí-li tu vládní kabinet většinu, ztrácí legitimitu vládnout. Nehledě na to, že pád vlády je destabilizačním momentem v autoritativních režimech, a nikoli demokratických. V demokraciích je naopak pád vlády běžným mechanismem, jenž skrze vytvoření nové většiny ve Sněmovně obnoví legitimitu exekutivy.
Ostatně již při první podobné zkušenosti novodobých dějin české politiky, po pádu druhé Klausovy vlády na podzim roku 1997, označil prezident Václav Havel v jednom ze svých nejpronikavějších politických projevů v Rudolfinu pád vlády za banální příhodu demokratických poměrů.
„Naše země, jak známo, dnes prožívá politickou krizi. V této krizi jde – z hlediska demokratických poměrů – o celkem banální příhodu, totiž o demisi vlády. S takovými příhodami demokratický systém samozřejmě počítá a ví, jak z nich ven,“ řekl tehdy prezident před poslanci a senátory.
Podle Havla se však již tehdy vládní krize mnohým jevila téměř jako kolaps režimu, demokracie, či dokonce konec světa. „To je podle mého názoru možné mimo jiné proto, že jsme nevytvořili aspoň základy skutečně rozvinuté občanské společnosti, která žije na tisíci různých rovinách, a vůbec se tedy nemusí cítit existenčně závislá na té či oné vládě nebo té či oné politické straně,“ doplnil tehdy Havel.
Pád Topolánkovy vlády vyvolal v předloňském roce podobné reakce. V pochopení toho, co je v demokraciích běžné, jsme se jak vidno moc neposunuli. A tak Nečasova vláda přichází s návrhem, jak banalitu jménem „pád vlády“ zkomplikovat.
Konstruktivní vyslovení nedůvěry vládě
Institut konstruktivního vyslovení nedůvěry vládě je charakteristickým a specifickým prvkem ústavního systému Spolkové republiky Německo, jenž tu má pochopitelné historické pozadí.
Podle německé ústavy – Základního zákona – může německý Spolkový sněm vyslovit kancléři nedůvěru jen tehdy, zvolí-li do osmačtyřiceti hodin většinou svých členů nástupce a požádá prezidenta o propuštění starého a jmenování nového kancléře.
Díky tomu je postavení vlády v německém politickém systému neobyčejně pevné a stabilní, což je evidentně i cíl, jehož chce dosáhnout Nečasův kabinet. Nazřeno perspektivou efektivity vládnutí jde o vhodný prostředek stabilizace vlády, který brání před pokusy opozice odvolat vládu bez existence jiné většiny v zákonodárném sboru.
Ostatně v celých poválečných dějinách SRN byl tento institut použit pouze dvakrát. V roce 1972 neúspěšně při pokusu nahradit Willyho Brandta a v roce 1982 úspěšně, kdy se kancléřem namísto Helmuta Schmidta stal Helmut Kohl.
„Každý stát vládu potřebuje, pročež má mít zájem na její ochraně před snadným svržením. Nicméně u nás svržení vlády tak snadné není. Změnu tedy nepovažuji za nutnou,“ myslí si ústavní právník Jan Kysela. Politoložka Vladimíra Dvořáková je naopak pro zavedení institutu konstruktivního vyslovení nedůvěry vládě, neboť vedle posílení stability vládního kabinetu v něm spatřuje i další pozitivní rysy.
„Vedle toho, že konstruktivní vyslovení nedůvěry vládě tlačí opozici k tomu, aby měla v případě vyvolání hlasování o nedůvěře vládě určitou představu a politickou shodu o tom, jak to bude vypadat v případě pádu vlády, by zavedení tohoto institutu například výrazně snížilo manévrovací prostor prezidenta, pokud jde o jmenování premiéra. To by u nás vůbec neškodilo,“ uvedla Vladimíra Dvořáková pro Deník Referendum.
Podle Dvořákové by současně institut konstruktivního vyslovení vládě nebránil vzniku menšinových vlád. „I menšinové kabinety v takovém režimu mohou vládnout, avšak vláda se pak musí naučit dostávat jednotlivé zákony přes parlament vyjednáváním, což je na rozdíl od našich poměrů v tradičních demokraciích běžné,“ poznamenává profesorka politologie.
I Lukáš Jelínek spatřuje v institutu konstruktivního vyslovení nedůvěry pozitivní momenty. „Pro politický a ústavní systém může být stabilizující. Její německá podoba se mi velmi zamlouvá. Úzce se váže k politické, zejména parlamentní kultuře. Nemění ji, nerozvíjí, ale stabilizuje, dalo by se i říct, že konzervuje,“ uvedl Lukáš Jelínek pro Deník Referendum.
Dalším pozitivním momentem je podle Vladimíry Dvořákové to, že institut konstruktivního vyslovení nedůvěry vládě zmenšuje riziko nestability v případě silně polarizované politické scény, a to zejména při existenci dvou nesystémových stran, což ale není případ české stranické soustavy.
Kancléřský princip
Implementaci tohoto institutu do české Ústavy nicméně problematizuje další princip, který je taktéž charakteristický pro postavení vlády v německém politickém systému a který s konstruktivním vyslovením nedůvěry vládě úzce souvisí – totiž princip kancléřský.
„Problém vidím nicméně v tom, že konstruktivní hlasování o nedůvěře je vztahováno primárně k premiérovi (kancléři), z čehož plyne, že to celkově zeslabuje kolektivní charakter vlády,“ doplnila v rozhovoru pro Deník Referendum Vladimíra Dvořáková.
Kancléřský princip je totiž v německém politickém systému charakterizován krom jiného tím, že tu je Spolkovým sněmem legitimován pouze kancléř, zatímco ostatní členové kabinetu jsou zcela závislí na kancléři. U nás je tomu jinak, neboť v České republice předstupuje s žádostí o důvěru celá vláda, a nikoli pouze premiér.
„Kancléřská forma vlády se vyznačuje tím, že parlament přímo volí kandidáta na předsedu vlády a jen jemu vyslovuje důvěru či nedůvěru, nikoliv vládě jako celku. Takový systém se uplatňuje v Německu či Španělsku,“ uvedl pro Deník Referendum ústavní právník Zdeněk Koudelka.
Pro kancléřskou republiku je tedy charakteristické, že v ní má kancléř či jinak nazvaný předseda vlády výsadní postavení, když v sobě soustřeďuje rozhodování vlády. Ministři jsou na něm totiž závislí, a vláda tak prakticky provádí rozhodnutí svého předsedy.
„V naprosté většině evropských státu, včetně nás, však existuje systém parlamentní demokracie s vládou jako kolektivním orgánem, kde premiér je jmenován hlavou státu bez předchozí volby parlamentu. Vláda má naprostou většinu pravomocí, o nichž se rozhoduje ve sboru, kdy předseda může být přehlasován. Individuální rozhodovací práva premiéra jsou u nás nevelká,“ doplnil ústavní právník Zdeněk Koudelka.
„Za rozhodnutí vlády nenese individuální odpovědnost premiér, ale vláda jako celek. V kancléřské formě vlády je nemyslitelné přehlasování premiéra, protože on, nikoliv vláda, odpovídá parlamentu,“ pokračuje ve výčtu rozdílů mezi kancléřskou a parlamentní demokracií Koudelka.
Konstruktivní nedůvěra by tak podle ústavního experta nakonec posílila postavení vlády jen částečně.
„Kancléřský systém nemění závislost vlády na parlamentní většině. Je-li tato většina slabá, je vláda slabá. U nás by kancléřský systém nezměnil, že po volebním patu 2006 musela vláda získat většinu přetahováním poslanců opozice. Nezměnil by vládní koalici tří stran, kde nastaly rozpory mezi stranami i uvnitř nich. Konstruktivní nedůvěra by zřejmě zabránila pádu Topolánkovy vlády během evropského předsednictví, ale nezabránila by rozdělení zelených, odštěpení TOP 09 od lidovců a odchodu některých poslanců ODS,“ myslí si ústavní právník Zdeněk Koudelka.
Podle Koudelky by tak Topolánkova vláda jen přihlížela, jak nová většina v Poslanecké sněmovně zamítá její návrhy a prochází návrhy, s nimiž nesouhlasí. „V jakékoli variantě parlamentní republiky, včetně kancléřské, stabilitu vlády podmiňuje stabilní parlamentní většina,“ zdůrazňuje Koudelka.
Podle Lukáše Jelínka je navíc specifikem České republiky existence antisystémové strany, KSČM, kterou nikdo nechce přizvat do vlády. Opozice tak podle jeho názoru může mít leda sílu bořit, sotva však něco odlišného stavět.
„Ale nemylme se: i boření samo o sobě má svůj význam, ubírá-li se země nesprávným či rovnou nebezpečným směrem. Sociální demokracie je závislá na ochotě středových subjektů spolupracovat, leč tato ochota se těžko získává, dokud potenciální partneři sociálních demokratů sedí v pravicově laděné vládě,“ uvedl Lukáš Jelínek pro Deník Referendum.
I když je tedy Nečasova vláda motivována posílením stability vlády v českém ústavním systému, jehož výsledkem by bylo efektivnější vládnutí, implementace institutu konstruktivního vyslovení nedůvěry vládě neřeší ústřední problém české politiky, tj. neprůchodnost alternace moci, kdy by se vlády ujal čistě levicový kabinet.
„Zkrátka konstruktivní nedůvěra v delším horizontu ano, ještě předtím však vyřešme stav, kdy pětina Poslanecké sněmovny je vítaným partnerem demokratické levice i pravice v parlamentních hlasováních, ovšem nežádoucím elementem pro vládnutí,“ shrnuje Lukáš Jelínek.
Ačkoli zamýšlené změny Ústavy České republiky nepředstavují tedy takový problém jako valná část reformních plánů, ne všechny jsou dost domyšleny, málokteré mají naději získat nezbytnou podporu opozice, a tak z nich nejspíše nezůstane mnoho. Navíc vůbec nejdůležitější ústavní reforma, kterou by bylo naplnění ústavy přijetím zákona o obecném referendu, mezi vládními plány prozatím schází.
(Psáno pro Deník Referendum; publikováno 10.1.2011, viz tady.)
Věci veřejné chtějí příliš mnoho najednou
Věci veřejné se na ideové konferenci ukázaly jako strana, kterou zmítají protichůdné ambice: chtějí být stranou vládní, ale mít opoziční profil, stranou sociální, ale podílet se na škrtech, zelenou, ale zůstat v kabinetu ministra Drobila.
Za úspěchem strany Věci veřejné, která v květnových volbách získala jedenáct procent hlasů, stál podle mnoha názorů populismus a v mnoha ohledech až extremistický profil. Své voliče přitahovaly směsí sociální a nacionální protestní rétoriky s důrazem na právo, pořádek a čistotu, boj s korupcí, kritiku stávajících politických elit, řízení společnosti shora a výběrové uplatnění prvků přímé demokracie.
Díky tomu se Věcem veřejným podařilo získat protestní hlasy nespokojených voličů levice i pravice. Po volbách vstoupila do pravicové vládní koalice s vypjatým neoliberálním programem. Následoval propad v komunálních a senátních volbách, propad pod hranici 5 % v průzkumech voličských preferencí. A o víkendu ideová konference.
Podle politoložky Vladimíry Dvořáková konference potvrdila tápání strany, která se doposud neetablovala mezi standardní subjekty české stranické soustavy. „Byla to konference hledání, jak stranu natrvalo ukotvit v české politice,“ uvedla pro Českou televizi Vladimíra Dvořáková.
Jiří Pehe ve svém dnešním sloupku v Deníku Referendum dospívá k ještě radikálnějšímu závěru: „Budou ještě další ideové konference VV, ale stejně jako ty minulé budou ve straně bez veřejně srozumitelných idejí jen pro zábavu, načež VV definitivně zmizí z politické scény.“
Dilema, kde stát
Mezi typické atributy programového rejstříku populistických stran patří antielitářský akcent a kritika všech stávajících politiků, neochota se zařadit na pravolevé ose a s tím související zdůrazňování politiky ve prospěch obyčejných lidí.
Tato image neideologického subjektu, jenž neřeší otázku svého pravolevého zařazení, nýbrž prosazuje pragmatická a racionální řešení, která vycházejí vstříc „opravdovým“ potřebám občanů, je podstatnou okolností stojící za vzestupem Věcí veřejných.
Politici Věcí veřejných ostatně i o víkendové konferenci opakovaně zdůrazňovali, že nejsou zařaditelní na pravolevé škále, avšak současně svou stranu označovali za středový subjekt.
Jinými slovy řečeno, sebedefinice Věcí veřejných jako středové partaje není myšlena tak, že by strana měla obsadit střed na pravolevé ideové ose. Věci veřejné jsou vládní stranou, avšak dle mnohých jejich politiků musejí hrát ve vládě roli jakési opozice.
Politolog, člen Věcí veřejných a jejich šéfporadce Jan Kubáček ve svém projevu obhajoval a vysvětloval středovou sebedefinici Věcí veřejných v rámci stranické soustavy jako potenciálně úspěšnou. Podle jeho názoru má strana potenciál získávat patnáct až osmnáct procent voličů, přičemž stabilně by se měli pohybovat okolo deseti procent.
Podle Kubáčka jsou pro stranu charakteristická témata protikorupčních opatření, důsledné a rovné uplatňování práva vůči všem, garance bezpečnosti, motivující sociální systém ve prospěch snižování nezaměstnanosti, podpora pracovitých rodin s dětmi, podpora živnostníků a snižování byrokracie.
Podle politologa Lukáše Jelínka Věcem veřejným nezbývá – chtějí-li si zajistit parlamentní existenci na více než jedno volební období – nic jiného než se pokusit být sociálně vnímavější stranou hájící zájmy střední vrstvy obyvatel.
„Pominu-li utopistické myšlenky pana Škarky, který by chtěl mít z Věcí veřejných dle jeho slov jedinou vskutku pravicovou stranu v českém politickém systému, pak pro Věci veřejné skutečně neexistuje efektivnější cesta, než kterou naznačila víkendová ideová konference,“ uvedl pro Deník Referendum Lukáš Jelínek.
Ideolog Věcí veřejných Jan Kubáček vidí potenciál mezi voliči parlamentních i neparlamentních stran. Věci veřejné proto musejí oslovit i voliče lidovců a zelených.
K získání voličů KDU-ČSL Kubáček doporučuje zdůrazňovat právo, řád, morálku, obranu mimopražských regionů; k získání voličů zelených pak navrhuje například obranu těžebních limitů, podporu železniční dopravy oproti dopravě silniční, ekologické clo a obranu místních produktů a služeb či artikulaci lidskoprávní problematiky.
Některé Kubáčkovy návrhy si pak nejmenší vládní strana schválila v usnesení, z něhož plyne, že Věci veřejné odmítají prolomení územních limitů těžby hnědého uhlí v severních Čechách a plány na těžbu černého uhlí v Beskydech. Z horního zákona by se pak podle nich měla vyškrtnout ustanovení, která umožňují vyvlastňování.
Věci veřejné také podporují to, aby Česká republika závazně stanovila tempo snižování emisí skleníkových plynů. Podle nich by to vedlo k nastartování čistých inovací a nových průmyslových odvětví, stojí v usnesení konference, podle něhož by také veřejnost měla mít možnost účastnit se rozhodování o záležitostech životního prostředí.
Nejmenší vládní strana rovněž požaduje, aby zadávání zakázek Lesů ČR na těžbu dřeva bylo průhledné a nediskriminující. Tendry státních lesů budily kritiku už v minulém volebním období, pokračuje do současnosti. Jejich podmínky se nelíbí hlavně menším dřevařským firmám.
Programový ředitel Hnutí DUHA Vojtěch Kotecký, který na konferenci krátce vystoupil jako host, postoj Věcí veřejných ocenil v tiskové zprávě. Podporu Velké výzvy, zákona, který má bojovat proti klimatickým změnám, DUHA označila za „výbornou zprávu“ a ocenil i postoj k lesním tendrům: „Věci veřejné dávají ruce pryč od kontroverzních plánů ministra Fuksy,“ raduje se Kotecký.
Podle Johna pak strana musí zřetelně artikulovat, že pracovat, mít děti a ctít právo se musí vyplatit. „Proto v české politice je zapotřebí strany Věci veřejné, autentické středové strany obhajující tento názor. Strany, která se musí nadále vyznačovat ideologií praktických a pozitivních řešení,“ uvedl předseda v sobotním projevu.
V neděli se pak strana usnesla na odmítnutí zavedení školného na vysokých školách v tomto volebním období. Delegáti ideové konference VV zavázali v usnesení ministry k tomu, aby o tom jednali s koaličními partnery z ODS a TOP 09. Mají dohodnout úpravu koaliční smlouvy, která zavedení školného obsahuje.
Klíčovým a současně typickým příkladem této strategie je pro stranu například boj proti korupci. A téma boje proti korupci lze ostatně jen stěží označit za pravicové či levicové.
Kvůli korupci z vlády
Předseda strany Radek John na ideové konferenci zopakoval, že vidí příčinu vzestupu Věcí veřejných především v jejich apelu na boj proti korupci. A zřejmě hlavním blokem ideové konference Věcí veřejných bylo téma realizace protikorupční strategie strany.
Věci veřejné si v sobotu odsouhlasily usnesení, z něhož plyne, že pokud neprosadí do konce příštího roku ve vládě protikorupční strategii, zváží své setrvání v koaličním kabinetu s ODS a TOP 09. Usnesení, které předložila předsedkyně poslanců VV Kristýna Kočí, získalo jednomyslnou podporu straníků.
Prosazena má být protikorupční strategie, jak ji obsahuje koaliční smlouva a programové prohlášení kabinetu. Výzva směřuje ke čtyřem ministrům Věcí veřejných. „Boj proti korupci byl a je klíčovým bodem programu VV," stojí mimo jiné v usnesení.
Ministr vnitra Radek John předložil protikorupční opatření na jednání kabinetu v polovině prosince. Jde podle všeho o 57 bodů, s nimiž Věci veřejné získávaly voliče. Podle Kočí se budou podle těchto opatření upravovat některé zákony.
Právě tyto předlohy by měly být schváleny vládou do konce roku 2011. Kočí soudí, že pokud by situace, o které se píše v usnesení, nastala, s vystoupením VV z vlády by museli souhlasit v internetovém hlasování registrovaní stoupenci strany.
O možném vystoupení z vlády hovořil v proslovu kromě Kočí také poslanec Otto Chaloupka. Uvedl, že strana by se k tomu měla odhodlat v případě, že v kabinetu neprosadí své hlavní požadavky. Podle Chaloupky by to bylo přijatelnější než zradit voliče. Za největší problém koalice označil ODS, která podle něho nejedná s Věcmi veřejnými jako s partnerem.
Ostatně podle politologů a komentátorů jsou Věci veřejné typickou protestní a populistickou stranou na jedno až dvě volební období, která skrze atraktivní témata radikalizuje politický střed. Dosavadní zkušenost současně říká, že kterákoli z nových parlamentních stran si svým vstupem do vlády zproblematizovala, či spíše znemožnila opakované překročení pětiprocentního kvóra nutného pro vstup do Poslanecké sněmovny.
Podle Vladimíry Dvořákové si Věci veřejné – chtějí-li být trvalým prvkem české politiky – musejí najít téma, na kterém se jim podaří profilovat a současně zaujmout relevantní množství elektorátu.
„Jednoduše řečeno si musejí vytvořit zřetelně odlišitelnou programatickou bázi, vlastní image. Nezbytným předpokladem takového vývoje je schopnost vymezit se vůči ostatním stranám, což jim právě účast v Nečasově vládě minimálně komplikuje, ne-li znemožňuje,“ uvedla politoložka.
Rovněž podle Lukáše Jelínka stojí Věci veřejné v zásadě před dvěma cestami v rámci svého vládního angažmá. „Buď si osvojí politický um lidovců a budou skutečně v praktické politice ve vládě obrušovat programové hrany občanských demokratů a TOP 09, anebo se vydají cestou zelených, kteří sice rétoricky proklamovali, co vše chtějí ve vládě prosadit, nicméně ve vládě ze svého programu neprosadili téměř nic,“ naznačil možnosti budoucího směřování Věcí veřejných politolog.
Na rizika strategie vnitřní opozice vlády připomínající lidovce ovšem upozornil ve svém sloupku Jiří Pehe: „Lidovci sice byli členy různých vládních koalic, ale skoro ve všech se chovali tak, jako kdyby byli vůči vládní koalici zároveň v opozici. I proto už nejsou v Poslanecké sněmovně.“
„Z výstupů ideové konference mám nicméně pocit, že politici Věcí veřejných zůstanou u verbálních proklamací. Například v sobotu si odhlasovali, že v případě neprosazení své protikorupční strategie zváží odchod z vlády, což je poměrně obojaká formulace,“ uvedl Lukáš Jelínek.
Podle Jelínka pravděpodobně Věci veřejné nebudou schopny většinu svých požadavků prosadit. „Ať už se jedná o prozatímní odmítnutí školného na vysokých školách či zavedení progresivního zdanění, pochybuji, že budou schopny ve vládě prosadit svou. Ostatně jsou to stále ještě političtí nováčci a ve vládě s nimi sedí naopak zkušení harcovníci,“ doplnil politolog v rozhovoru pro Deník Referendum.
Jiří Pehe zachází ještě dál: „Ideová konference VV byla ukázkou dokonalé politické schizofrenie. Strana, která se před volbami v květnu profilovala jako protestní, hned po volbách odešla do vládního Jurského parku. Přítomní dinosauři samozřejmě neměli žádný zájem bojovat s korupcí, zato měli velký zájem nahradit alespoň částečně ekonomické ztráty způsobené krizí globálním velkopodnikatelům tak, že zkrátí sociální dávky nejchudším a platy státním zaměstnancům.“
Sociálně spravedlivá strana
Po celý průběh ideové konference Věcí veřejných opakovaně v projevech jejich členů zaznívalo, že jsou sociálně spravedlivou formací. Proto například podle předsedy strany Radka Johna fungují ve vládě jako korektiv a garant zlidšťování reforem, udržování spravedlivé sociální rovnováhy, podpory pracujících rodin s dětmi a středních vrstev.
Josef Dobeš například zdůraznil, že Věci veřejné musejí směřovat k sociální citlivosti a solidaritě. „Sociální citlivost není ani pravicová, ani levicová,“ podotkl ministr školství. Kateřina Klasnová pak například uvedla, že v zahraničí jsou strany středu obvykle sociálně spravedlivé.
„Není důležité, zda budeme říkat, že máme jít víc doleva, či být loajální k pravicové vládě. Označení „středová“ neznamená ideologii, ale daleko spíš charakter strany. A charakter se nedá udržet bez pevně formulovaných a naplňovaných témat,“ uvedla ve svém proslovu místopředsedkyně strany Kateřina Klasnová, podle které jsou těmito tématy sociálně férový stát, pomoc potřebným, podpora rodin s dětmi.
Rovněž podle Johna totiž nemá v České republice střední vrstva mezi politickými stranami svého obránce. „ODS je stoupenkyně velkokapitálu, byznysu a zajištěných. TOP 09 podlehla neoliberalismu a škrtům za každou cenu. ČSSD naopak rozdává všem a stále, nehledě na oprávněnost a zásluhu,“ upřesnil v projevu předseda Věcí veřejných a doplnil, že sociální demokraté svou údajně rozhazovačnou politikou destruují ekonomické zdraví státu a projídají naši budoucnost.
Podle šéfporadce strany Jana Kubáčka nesmějí být Věci veřejné stranou sociálních dávek, nýbrž stranou práce. Proto musejí být podle jeho názoru všechna její řešení zaměřena k podpoře pokud možno maximální zaměstnanosti, a to tak, aby Česká republika byla zemí vysokých příjmů z práce a pozitivního rozvoje, a nikoli z maximalistického sociálního systému, který demotivuje a ve skutečnosti nepomáhá.
Politologové programovému posunu Věcí veřejných rozumí. „Populisticky a protestně orientovaná strana musí vědět, že jejich voliči nebudou nadšení ze zavádění školného, plošných škrtů či změn v zákoníku práce, neboť taková strana hájí v podstatě zájmy nižší střední vrstvy, na kterou budou mít reformy navíc silný dopad,“ uvedla pro Českou televizi Vladimíra Dvořáková.
Podle Lukáše Jelínka se vše ukáže v momentě, kdy bude vláda či Poslanecká sněmovna o konkrétních návrzích hlasovat. „Až budou muset říct buď anebo, ukáže se jejich vůle něco ze svého programu prosadit. Do té doby to jsou pouhé proklamace, které jim mají přilákat některé společenské skupiny,“ upřesnil politolog.
„To neznamená, že nevěřím jejich dobré vůli, jen pochybuji o schopnostech politiků Věcí veřejných něco ve vládě prosadit,“ uzavřel Lukáš Jelínek pro Deník Referendum.
Ještě skeptičtější je Jiří Pehe, který podobný vývoj předvídal již před senátními volbami. Už před nimi předpokládal, že uvnitř strany dojde v důsledku volebního neúspěchu k introspekci, jež může mít dalekosáhlé důsledky pro jejich další působení ve vládě Petra Nečase.
„Zatímco ve sněmovních volbách sbíraly Věci veřejné protestní hlasy nespokojených voličů, tentokrát s těmito hlasy kvůli účasti ve vládě počítat nemohou. Proto není nepravděpodobný scénář, kdy uvnitř strany po drtivé porážce dojde k panice, jejímž východiskem může být odchod z vládní koalice,“ uvedl tehdy pro Deník Referendum Jiří Pehe.
Dnes je ovšem mnohem skeptičtější. Podle něj ideová konference ukázala, že se Věci veřejné naplno nechaly polapit do hry vládních šíbrů: „Z boje proti korupci nebude nic, protože to není v zájmu kmotrů a oligarchů, kteří stojí v pozadí vládní koalice, zato privatizace sociálního zabezpečení a pauperizace středních tříd ve státním i soukromém sektoru poběží naplno,“ píše dnes v Deníku Referendum Pehe.
Strana bez budoucnosti?
Věci veřejné si po fiasku v podzimních senátních a komunálních volbách vedle hledání programové identity taktéž daly za úkol dotvořit strukturu strany na komunální a krajské úrovni, která je podle předáků strany velice slabá. Ostatně kvůli neúspěchu rezignoval na funkci volebního manažera strany Vít Bárta.
Karolína Peake pak přednesla sedm bodů, které by chabou regionální zakotvenost strany měly změnit. Podle místopředsedkyně Kateřiny Klasnové není strana dost ukotvená na komunální a regionální úrovni. Do konce ledna tak vznikne pracovní skupina, která má navrhnout změnu stanov a strukturu vytvořit. V jejím čele stane právě Peake, členy budou zástupci všech krajů.
Ambicí této změny v organizaci je stranu posílit do krajských voleb za dva roky. Kandidáty na hejtmany vyberou Věci veřejné opět v přímé volbě, schváleni budou do konce příštího roku.
Karolína Peake pak prakticky převezme roli ministra dopravy Víta Bárty, který v sobotu rezignoval na místo volebního manažera. Bárta řekl, že kvůli činnosti na ministerstvu práci dovnitř strany zanedbal. „Vznikla nová silná persona se zásadní odpovědností za budoucnost strany," řekl na adresu Peake Vít Bárta.
Na konferenci zazněla i kritická slova na adresu vlády, ve které ale Věci veřejné sedí. Třeba Vít Bárta uvedl, že kabinet zaspal s reformami. Na konferenci se mluvilo zejména o důchodové reformě, Věci veřejné v této souvislosti odmítly slučování sazeb DPH.
„Ať důchodová, ať zdravotní, ať daňová reforma jsou od sebe neoddělitelné," prohlásil Bárta, který bývá považován za skutečného lídra strany. Je podle něho nutné sdělit lidem datum, kdy budou o všech změnách informováni. „Toto datum je pro mě konec března. Vláda musí říct, co bude a co nebude," dodal Bárta.
Věci veřejné přitom mají vlastní model důchodové reformy odlišný od varianty, kterou chystá ministr práce a sociálních věcí Jaromír Drábek. Základem je snížení odvodů do průběžného důchodového systému a přesměrování jejich části do individuálních fondů. Výpadek má pokrýt sjednocení daně z přidané hodnoty na 19 procentech.
„Reforma nesmí být vytvořena na úkor střední třídy," zdůraznil opět na obhajobu středních vrstev Vít Bárta. Stejně se vyjádřil také předseda strany Radek John a poslanec Michal Babák. Věci veřejné tak sice podpoří přeřazení některých položek ze snížené do základní sazby daně, budou ale proti tomu, aby se DPH zvýšila na základní potraviny.
Místopředsedu TOP 09 a ministra financí Miroslava Kalouska postoj Věcí veřejných ke změně DPH zarazil. „Pro nás je to poměrně velmi překvapivé, zatím byla naprostá shoda, že důchodová reforma se bude financovat ze zvýšeného inkasa DPH. Počkám si na vysvětlení partnerů u jednacího stolu," uvedl ministr financí pro ČTK.
Věci veřejné dokonce budou podle Babáka naléhat příští rok na občanské demokraty a TOP 09, aby bylo zavedené progresivní zdanění. „Je potřeba odstranit daňovou degresi, kdy jsou stropy pro platbu sociálního a zdravotního pojištění," uvedl Babák. Z příjmů nad šestinásobek průměrné mzdy, což jsou i stropy na pojištění, by lidé měli platit podle Věcí veřejných dvacetiprocentní daň.
Ani pro tento manévr nemá politolog Pehe pochopení. Jedná se podle něj o nápad, že „se VV musí v jistém smyslu posunout doprava, a tlačit na brzké přijetí reforem, nejpozději prý v březnu, ale zároveň se VV musí také posunout tak trochu doleva“.
„V praxi to vypadá tak, že strana nebude dále nečinně přihlížet slabošskému váhání svých koaličních partnerů při zavádění antisociálních neoliberálních reforem, ale zároveň, jelikož má vysoce vyvinuté sociální cítění, nabídne svoje vlastní vize. Je tedy téměř jisté, že se do března žádné takové reformy nepřijmou, neboť se koalice bude hádat, a pokud ano, stane se tak za teatrálního upozorňování VV, že byly coby nejmenší vládní strana donuceny obětovat své sociální cítění,“ píše dnes Pehe v Deníku Referendum.
Podle Jiřího Peheho si Věci veřejné už na ideové konferenci podepsaly svůj ortel. „Jediné, co by VV pro svoji záchranu snad ještě mohly udělat, je okamžitě vystoupit z vládní koalice a začít hrát opoziční roli. Jenže VV jsou především podnikatelský záměr, a vlastníci této firmy, jak se zdá, mají zato, že ke zhodnocení jejich investic a záměrů jim zřejmě stačí jen jedno volební období. Budou ještě další ideové konference VV, ale stejně jako ty minulé budou ve straně bez veřejně srozumitelných idejí jen pro zábavu, načež VV definitivně zmizí z politické scény,“ soudí Jiří Pehe.
(Psáno pro Deník Referendum; publikováno 14.12.2010, viz tady.)
Za úspěchem strany Věci veřejné, která v květnových volbách získala jedenáct procent hlasů, stál podle mnoha názorů populismus a v mnoha ohledech až extremistický profil. Své voliče přitahovaly směsí sociální a nacionální protestní rétoriky s důrazem na právo, pořádek a čistotu, boj s korupcí, kritiku stávajících politických elit, řízení společnosti shora a výběrové uplatnění prvků přímé demokracie.
Díky tomu se Věcem veřejným podařilo získat protestní hlasy nespokojených voličů levice i pravice. Po volbách vstoupila do pravicové vládní koalice s vypjatým neoliberálním programem. Následoval propad v komunálních a senátních volbách, propad pod hranici 5 % v průzkumech voličských preferencí. A o víkendu ideová konference.
Podle politoložky Vladimíry Dvořáková konference potvrdila tápání strany, která se doposud neetablovala mezi standardní subjekty české stranické soustavy. „Byla to konference hledání, jak stranu natrvalo ukotvit v české politice,“ uvedla pro Českou televizi Vladimíra Dvořáková.
Jiří Pehe ve svém dnešním sloupku v Deníku Referendum dospívá k ještě radikálnějšímu závěru: „Budou ještě další ideové konference VV, ale stejně jako ty minulé budou ve straně bez veřejně srozumitelných idejí jen pro zábavu, načež VV definitivně zmizí z politické scény.“
Dilema, kde stát
Mezi typické atributy programového rejstříku populistických stran patří antielitářský akcent a kritika všech stávajících politiků, neochota se zařadit na pravolevé ose a s tím související zdůrazňování politiky ve prospěch obyčejných lidí.
Tato image neideologického subjektu, jenž neřeší otázku svého pravolevého zařazení, nýbrž prosazuje pragmatická a racionální řešení, která vycházejí vstříc „opravdovým“ potřebám občanů, je podstatnou okolností stojící za vzestupem Věcí veřejných.
Politici Věcí veřejných ostatně i o víkendové konferenci opakovaně zdůrazňovali, že nejsou zařaditelní na pravolevé škále, avšak současně svou stranu označovali za středový subjekt.
Jinými slovy řečeno, sebedefinice Věcí veřejných jako středové partaje není myšlena tak, že by strana měla obsadit střed na pravolevé ideové ose. Věci veřejné jsou vládní stranou, avšak dle mnohých jejich politiků musejí hrát ve vládě roli jakési opozice.
Politolog, člen Věcí veřejných a jejich šéfporadce Jan Kubáček ve svém projevu obhajoval a vysvětloval středovou sebedefinici Věcí veřejných v rámci stranické soustavy jako potenciálně úspěšnou. Podle jeho názoru má strana potenciál získávat patnáct až osmnáct procent voličů, přičemž stabilně by se měli pohybovat okolo deseti procent.
Podle Kubáčka jsou pro stranu charakteristická témata protikorupčních opatření, důsledné a rovné uplatňování práva vůči všem, garance bezpečnosti, motivující sociální systém ve prospěch snižování nezaměstnanosti, podpora pracovitých rodin s dětmi, podpora živnostníků a snižování byrokracie.
Podle politologa Lukáše Jelínka Věcem veřejným nezbývá – chtějí-li si zajistit parlamentní existenci na více než jedno volební období – nic jiného než se pokusit být sociálně vnímavější stranou hájící zájmy střední vrstvy obyvatel.
„Pominu-li utopistické myšlenky pana Škarky, který by chtěl mít z Věcí veřejných dle jeho slov jedinou vskutku pravicovou stranu v českém politickém systému, pak pro Věci veřejné skutečně neexistuje efektivnější cesta, než kterou naznačila víkendová ideová konference,“ uvedl pro Deník Referendum Lukáš Jelínek.
Ideolog Věcí veřejných Jan Kubáček vidí potenciál mezi voliči parlamentních i neparlamentních stran. Věci veřejné proto musejí oslovit i voliče lidovců a zelených.
K získání voličů KDU-ČSL Kubáček doporučuje zdůrazňovat právo, řád, morálku, obranu mimopražských regionů; k získání voličů zelených pak navrhuje například obranu těžebních limitů, podporu železniční dopravy oproti dopravě silniční, ekologické clo a obranu místních produktů a služeb či artikulaci lidskoprávní problematiky.
Některé Kubáčkovy návrhy si pak nejmenší vládní strana schválila v usnesení, z něhož plyne, že Věci veřejné odmítají prolomení územních limitů těžby hnědého uhlí v severních Čechách a plány na těžbu černého uhlí v Beskydech. Z horního zákona by se pak podle nich měla vyškrtnout ustanovení, která umožňují vyvlastňování.
Věci veřejné také podporují to, aby Česká republika závazně stanovila tempo snižování emisí skleníkových plynů. Podle nich by to vedlo k nastartování čistých inovací a nových průmyslových odvětví, stojí v usnesení konference, podle něhož by také veřejnost měla mít možnost účastnit se rozhodování o záležitostech životního prostředí.
Nejmenší vládní strana rovněž požaduje, aby zadávání zakázek Lesů ČR na těžbu dřeva bylo průhledné a nediskriminující. Tendry státních lesů budily kritiku už v minulém volebním období, pokračuje do současnosti. Jejich podmínky se nelíbí hlavně menším dřevařským firmám.
Programový ředitel Hnutí DUHA Vojtěch Kotecký, který na konferenci krátce vystoupil jako host, postoj Věcí veřejných ocenil v tiskové zprávě. Podporu Velké výzvy, zákona, který má bojovat proti klimatickým změnám, DUHA označila za „výbornou zprávu“ a ocenil i postoj k lesním tendrům: „Věci veřejné dávají ruce pryč od kontroverzních plánů ministra Fuksy,“ raduje se Kotecký.
Podle Johna pak strana musí zřetelně artikulovat, že pracovat, mít děti a ctít právo se musí vyplatit. „Proto v české politice je zapotřebí strany Věci veřejné, autentické středové strany obhajující tento názor. Strany, která se musí nadále vyznačovat ideologií praktických a pozitivních řešení,“ uvedl předseda v sobotním projevu.
V neděli se pak strana usnesla na odmítnutí zavedení školného na vysokých školách v tomto volebním období. Delegáti ideové konference VV zavázali v usnesení ministry k tomu, aby o tom jednali s koaličními partnery z ODS a TOP 09. Mají dohodnout úpravu koaliční smlouvy, která zavedení školného obsahuje.
Klíčovým a současně typickým příkladem této strategie je pro stranu například boj proti korupci. A téma boje proti korupci lze ostatně jen stěží označit za pravicové či levicové.
Kvůli korupci z vlády
Předseda strany Radek John na ideové konferenci zopakoval, že vidí příčinu vzestupu Věcí veřejných především v jejich apelu na boj proti korupci. A zřejmě hlavním blokem ideové konference Věcí veřejných bylo téma realizace protikorupční strategie strany.
Věci veřejné si v sobotu odsouhlasily usnesení, z něhož plyne, že pokud neprosadí do konce příštího roku ve vládě protikorupční strategii, zváží své setrvání v koaličním kabinetu s ODS a TOP 09. Usnesení, které předložila předsedkyně poslanců VV Kristýna Kočí, získalo jednomyslnou podporu straníků.
Prosazena má být protikorupční strategie, jak ji obsahuje koaliční smlouva a programové prohlášení kabinetu. Výzva směřuje ke čtyřem ministrům Věcí veřejných. „Boj proti korupci byl a je klíčovým bodem programu VV," stojí mimo jiné v usnesení.
Ministr vnitra Radek John předložil protikorupční opatření na jednání kabinetu v polovině prosince. Jde podle všeho o 57 bodů, s nimiž Věci veřejné získávaly voliče. Podle Kočí se budou podle těchto opatření upravovat některé zákony.
Právě tyto předlohy by měly být schváleny vládou do konce roku 2011. Kočí soudí, že pokud by situace, o které se píše v usnesení, nastala, s vystoupením VV z vlády by museli souhlasit v internetovém hlasování registrovaní stoupenci strany.
O možném vystoupení z vlády hovořil v proslovu kromě Kočí také poslanec Otto Chaloupka. Uvedl, že strana by se k tomu měla odhodlat v případě, že v kabinetu neprosadí své hlavní požadavky. Podle Chaloupky by to bylo přijatelnější než zradit voliče. Za největší problém koalice označil ODS, která podle něho nejedná s Věcmi veřejnými jako s partnerem.
Ostatně podle politologů a komentátorů jsou Věci veřejné typickou protestní a populistickou stranou na jedno až dvě volební období, která skrze atraktivní témata radikalizuje politický střed. Dosavadní zkušenost současně říká, že kterákoli z nových parlamentních stran si svým vstupem do vlády zproblematizovala, či spíše znemožnila opakované překročení pětiprocentního kvóra nutného pro vstup do Poslanecké sněmovny.
Podle Vladimíry Dvořákové si Věci veřejné – chtějí-li být trvalým prvkem české politiky – musejí najít téma, na kterém se jim podaří profilovat a současně zaujmout relevantní množství elektorátu.
„Jednoduše řečeno si musejí vytvořit zřetelně odlišitelnou programatickou bázi, vlastní image. Nezbytným předpokladem takového vývoje je schopnost vymezit se vůči ostatním stranám, což jim právě účast v Nečasově vládě minimálně komplikuje, ne-li znemožňuje,“ uvedla politoložka.
Rovněž podle Lukáše Jelínka stojí Věci veřejné v zásadě před dvěma cestami v rámci svého vládního angažmá. „Buď si osvojí politický um lidovců a budou skutečně v praktické politice ve vládě obrušovat programové hrany občanských demokratů a TOP 09, anebo se vydají cestou zelených, kteří sice rétoricky proklamovali, co vše chtějí ve vládě prosadit, nicméně ve vládě ze svého programu neprosadili téměř nic,“ naznačil možnosti budoucího směřování Věcí veřejných politolog.
Na rizika strategie vnitřní opozice vlády připomínající lidovce ovšem upozornil ve svém sloupku Jiří Pehe: „Lidovci sice byli členy různých vládních koalic, ale skoro ve všech se chovali tak, jako kdyby byli vůči vládní koalici zároveň v opozici. I proto už nejsou v Poslanecké sněmovně.“
„Z výstupů ideové konference mám nicméně pocit, že politici Věcí veřejných zůstanou u verbálních proklamací. Například v sobotu si odhlasovali, že v případě neprosazení své protikorupční strategie zváží odchod z vlády, což je poměrně obojaká formulace,“ uvedl Lukáš Jelínek.
Podle Jelínka pravděpodobně Věci veřejné nebudou schopny většinu svých požadavků prosadit. „Ať už se jedná o prozatímní odmítnutí školného na vysokých školách či zavedení progresivního zdanění, pochybuji, že budou schopny ve vládě prosadit svou. Ostatně jsou to stále ještě političtí nováčci a ve vládě s nimi sedí naopak zkušení harcovníci,“ doplnil politolog v rozhovoru pro Deník Referendum.
Jiří Pehe zachází ještě dál: „Ideová konference VV byla ukázkou dokonalé politické schizofrenie. Strana, která se před volbami v květnu profilovala jako protestní, hned po volbách odešla do vládního Jurského parku. Přítomní dinosauři samozřejmě neměli žádný zájem bojovat s korupcí, zato měli velký zájem nahradit alespoň částečně ekonomické ztráty způsobené krizí globálním velkopodnikatelům tak, že zkrátí sociální dávky nejchudším a platy státním zaměstnancům.“
Sociálně spravedlivá strana
Po celý průběh ideové konference Věcí veřejných opakovaně v projevech jejich členů zaznívalo, že jsou sociálně spravedlivou formací. Proto například podle předsedy strany Radka Johna fungují ve vládě jako korektiv a garant zlidšťování reforem, udržování spravedlivé sociální rovnováhy, podpory pracujících rodin s dětmi a středních vrstev.
Josef Dobeš například zdůraznil, že Věci veřejné musejí směřovat k sociální citlivosti a solidaritě. „Sociální citlivost není ani pravicová, ani levicová,“ podotkl ministr školství. Kateřina Klasnová pak například uvedla, že v zahraničí jsou strany středu obvykle sociálně spravedlivé.
„Není důležité, zda budeme říkat, že máme jít víc doleva, či být loajální k pravicové vládě. Označení „středová“ neznamená ideologii, ale daleko spíš charakter strany. A charakter se nedá udržet bez pevně formulovaných a naplňovaných témat,“ uvedla ve svém proslovu místopředsedkyně strany Kateřina Klasnová, podle které jsou těmito tématy sociálně férový stát, pomoc potřebným, podpora rodin s dětmi.
Rovněž podle Johna totiž nemá v České republice střední vrstva mezi politickými stranami svého obránce. „ODS je stoupenkyně velkokapitálu, byznysu a zajištěných. TOP 09 podlehla neoliberalismu a škrtům za každou cenu. ČSSD naopak rozdává všem a stále, nehledě na oprávněnost a zásluhu,“ upřesnil v projevu předseda Věcí veřejných a doplnil, že sociální demokraté svou údajně rozhazovačnou politikou destruují ekonomické zdraví státu a projídají naši budoucnost.
Podle šéfporadce strany Jana Kubáčka nesmějí být Věci veřejné stranou sociálních dávek, nýbrž stranou práce. Proto musejí být podle jeho názoru všechna její řešení zaměřena k podpoře pokud možno maximální zaměstnanosti, a to tak, aby Česká republika byla zemí vysokých příjmů z práce a pozitivního rozvoje, a nikoli z maximalistického sociálního systému, který demotivuje a ve skutečnosti nepomáhá.
Politologové programovému posunu Věcí veřejných rozumí. „Populisticky a protestně orientovaná strana musí vědět, že jejich voliči nebudou nadšení ze zavádění školného, plošných škrtů či změn v zákoníku práce, neboť taková strana hájí v podstatě zájmy nižší střední vrstvy, na kterou budou mít reformy navíc silný dopad,“ uvedla pro Českou televizi Vladimíra Dvořáková.
Podle Lukáše Jelínka se vše ukáže v momentě, kdy bude vláda či Poslanecká sněmovna o konkrétních návrzích hlasovat. „Až budou muset říct buď anebo, ukáže se jejich vůle něco ze svého programu prosadit. Do té doby to jsou pouhé proklamace, které jim mají přilákat některé společenské skupiny,“ upřesnil politolog.
„To neznamená, že nevěřím jejich dobré vůli, jen pochybuji o schopnostech politiků Věcí veřejných něco ve vládě prosadit,“ uzavřel Lukáš Jelínek pro Deník Referendum.
Ještě skeptičtější je Jiří Pehe, který podobný vývoj předvídal již před senátními volbami. Už před nimi předpokládal, že uvnitř strany dojde v důsledku volebního neúspěchu k introspekci, jež může mít dalekosáhlé důsledky pro jejich další působení ve vládě Petra Nečase.
„Zatímco ve sněmovních volbách sbíraly Věci veřejné protestní hlasy nespokojených voličů, tentokrát s těmito hlasy kvůli účasti ve vládě počítat nemohou. Proto není nepravděpodobný scénář, kdy uvnitř strany po drtivé porážce dojde k panice, jejímž východiskem může být odchod z vládní koalice,“ uvedl tehdy pro Deník Referendum Jiří Pehe.
Dnes je ovšem mnohem skeptičtější. Podle něj ideová konference ukázala, že se Věci veřejné naplno nechaly polapit do hry vládních šíbrů: „Z boje proti korupci nebude nic, protože to není v zájmu kmotrů a oligarchů, kteří stojí v pozadí vládní koalice, zato privatizace sociálního zabezpečení a pauperizace středních tříd ve státním i soukromém sektoru poběží naplno,“ píše dnes v Deníku Referendum Pehe.
Strana bez budoucnosti?
Věci veřejné si po fiasku v podzimních senátních a komunálních volbách vedle hledání programové identity taktéž daly za úkol dotvořit strukturu strany na komunální a krajské úrovni, která je podle předáků strany velice slabá. Ostatně kvůli neúspěchu rezignoval na funkci volebního manažera strany Vít Bárta.
Karolína Peake pak přednesla sedm bodů, které by chabou regionální zakotvenost strany měly změnit. Podle místopředsedkyně Kateřiny Klasnové není strana dost ukotvená na komunální a regionální úrovni. Do konce ledna tak vznikne pracovní skupina, která má navrhnout změnu stanov a strukturu vytvořit. V jejím čele stane právě Peake, členy budou zástupci všech krajů.
Ambicí této změny v organizaci je stranu posílit do krajských voleb za dva roky. Kandidáty na hejtmany vyberou Věci veřejné opět v přímé volbě, schváleni budou do konce příštího roku.
Karolína Peake pak prakticky převezme roli ministra dopravy Víta Bárty, který v sobotu rezignoval na místo volebního manažera. Bárta řekl, že kvůli činnosti na ministerstvu práci dovnitř strany zanedbal. „Vznikla nová silná persona se zásadní odpovědností za budoucnost strany," řekl na adresu Peake Vít Bárta.
Na konferenci zazněla i kritická slova na adresu vlády, ve které ale Věci veřejné sedí. Třeba Vít Bárta uvedl, že kabinet zaspal s reformami. Na konferenci se mluvilo zejména o důchodové reformě, Věci veřejné v této souvislosti odmítly slučování sazeb DPH.
„Ať důchodová, ať zdravotní, ať daňová reforma jsou od sebe neoddělitelné," prohlásil Bárta, který bývá považován za skutečného lídra strany. Je podle něho nutné sdělit lidem datum, kdy budou o všech změnách informováni. „Toto datum je pro mě konec března. Vláda musí říct, co bude a co nebude," dodal Bárta.
Věci veřejné přitom mají vlastní model důchodové reformy odlišný od varianty, kterou chystá ministr práce a sociálních věcí Jaromír Drábek. Základem je snížení odvodů do průběžného důchodového systému a přesměrování jejich části do individuálních fondů. Výpadek má pokrýt sjednocení daně z přidané hodnoty na 19 procentech.
„Reforma nesmí být vytvořena na úkor střední třídy," zdůraznil opět na obhajobu středních vrstev Vít Bárta. Stejně se vyjádřil také předseda strany Radek John a poslanec Michal Babák. Věci veřejné tak sice podpoří přeřazení některých položek ze snížené do základní sazby daně, budou ale proti tomu, aby se DPH zvýšila na základní potraviny.
Místopředsedu TOP 09 a ministra financí Miroslava Kalouska postoj Věcí veřejných ke změně DPH zarazil. „Pro nás je to poměrně velmi překvapivé, zatím byla naprostá shoda, že důchodová reforma se bude financovat ze zvýšeného inkasa DPH. Počkám si na vysvětlení partnerů u jednacího stolu," uvedl ministr financí pro ČTK.
Věci veřejné dokonce budou podle Babáka naléhat příští rok na občanské demokraty a TOP 09, aby bylo zavedené progresivní zdanění. „Je potřeba odstranit daňovou degresi, kdy jsou stropy pro platbu sociálního a zdravotního pojištění," uvedl Babák. Z příjmů nad šestinásobek průměrné mzdy, což jsou i stropy na pojištění, by lidé měli platit podle Věcí veřejných dvacetiprocentní daň.
Ani pro tento manévr nemá politolog Pehe pochopení. Jedná se podle něj o nápad, že „se VV musí v jistém smyslu posunout doprava, a tlačit na brzké přijetí reforem, nejpozději prý v březnu, ale zároveň se VV musí také posunout tak trochu doleva“.
„V praxi to vypadá tak, že strana nebude dále nečinně přihlížet slabošskému váhání svých koaličních partnerů při zavádění antisociálních neoliberálních reforem, ale zároveň, jelikož má vysoce vyvinuté sociální cítění, nabídne svoje vlastní vize. Je tedy téměř jisté, že se do března žádné takové reformy nepřijmou, neboť se koalice bude hádat, a pokud ano, stane se tak za teatrálního upozorňování VV, že byly coby nejmenší vládní strana donuceny obětovat své sociální cítění,“ píše dnes Pehe v Deníku Referendum.
Podle Jiřího Peheho si Věci veřejné už na ideové konferenci podepsaly svůj ortel. „Jediné, co by VV pro svoji záchranu snad ještě mohly udělat, je okamžitě vystoupit z vládní koalice a začít hrát opoziční roli. Jenže VV jsou především podnikatelský záměr, a vlastníci této firmy, jak se zdá, mají zato, že ke zhodnocení jejich investic a záměrů jim zřejmě stačí jen jedno volební období. Budou ještě další ideové konference VV, ale stejně jako ty minulé budou ve straně bez veřejně srozumitelných idejí jen pro zábavu, načež VV definitivně zmizí z politické scény,“ soudí Jiří Pehe.
(Psáno pro Deník Referendum; publikováno 14.12.2010, viz tady.)
Aféra Pavla Drobila má hlubší přesah
Kauza ministra životního prostředí potvrzuje, že korupce je v české politice systémotvorným prvkem. Podle politologa Jiřího Peheho si Nečas s Drobilem neuvědomují vlastní politickou odpovědnost. Svojí argumentací navíc bezděčně vyjevují korupční podstatu ODS.
Vláda občanských demokratů, TOP 09 a Věcí veřejných se půl roku od svého vzniku změní, neplánovaně ji kvůli údajným machinacím v zakázkách Státního fondu životního prostředí opustí ministr životního prostředí a místopředseda občanských demokratů Pavel Drobil.
Drobil svou rezignaci oznámil spolu s premiérem a šéfem občanských demokratů Petrem Nečasem na brífinku, který následoval po jednání špiček koalice o cestě z kauzy ohrožující pověst celé vlády. Aféra týkající se financování ODS a Drobilovy politické kariéry dokonce v Poslanecké sněmovně na několik hodin zastavila jednání o státním rozpočtu na příští rok.
Právě kvůli jednání o rozpočtu Nečas údajně počkal až na dnešek s oznámením rezignace, kterou mu Drobil prý nabídl už v pondělí poté, co se seznámil s reportáží založenou na nahrávkách dnes už bývalého ředitele fondu Libora Michálka.
Pozoruhodný je postoj Petra Nečase k celé kauze. Premiér se totiž opakovaně vyslovil, že se Pavel Drobil těší jeho důvěře, což zopakoval i poté, co místopředseda ODS rezignoval na funkci ministra životního prostředí.
„Pan Pavel Drobil má moji důvěru. Považuji ho za slušného a poctivého člověka. Jsem přesvědčen, že neudělal nic nezákonného ani neetického,“ uvedl před novináři premiér.
Podle Nečase spočívá Drobilovo jediné pochybení ve špatném výběru lidí, jejichž charakterové vady neznal a které se teď v plné nahotě projevily. „Chci říci, že tuto záležitost, která od včerejška probíhá v médiích, jsme spolu řešili již v pondělí ve večerních hodinách,“ doplnil Nečas.
Podle politologa Jiřího Peheho Nečasův postoj demonstruje, že jak on, tak ODS nemá pud sebezáchovy. „V jakékoli politicky vyspělejší zemi by jednání Pavla Drobila vyvolalo tlak na rezignaci ze všech funkcí, a nikoli to, že premiér po zveřejnění kompromitujících nahrávek dále vyjadřuje Pavlu Drobilovi podporu,“ uvedl Jiří Pehe pro Deník Referendum.
Končící ministr nicméně zůstává poslancem i místopředsedou ODS. O tom, kdo ho nahradí, podle něj rozhodne premiér. Nečas navíc ve středu novináře ubezpečil, že s Drobilem počítá i v budoucnu.
„Poté, co Pavel Drobil vyvrátí všechna mediální nařčení, tak s ním jednoznačně jako předseda vlády nadále počítám. Zdůrazňuji, že v tuto chvíli má a musí běžet vyšetřování, vyšetřování důsledné! Vyšetřování musí jít do detailů a jednoznačně respektuji i princip padni komu padni. Pokud někdo porušil zákon, má být obviněn, má být postaven před soud a má být potrestán,“ uvedl předseda vlády a občanských demokratů.
„Nečasova slova jsou důkazem toho, že rychlá geneze celého případu nesvědčí o pozitivním posunu české politické kultury, jak by se mohlo na první pohled zdát, nýbrž je zapříčiněna shodou okolností. Jednak si Drobil musel uvědomit, že jeho výroky v nahrávkách jsou natolik kompromitující, že je politicky nelze zvládnout. A jednak ve vládě sedí Věci veřejné, které se nacházejí v zoufalé situaci, kdy se potýkají s úbytkem voličské podpory. Je pravděpodobné, že Drobil měl nůž na krku z této strany, a Nečas nechtěl riskovat rozpad koalice,“ uvedl politolog Jiří Pehe pro Deník Referendum.
Podle Peheho argumentace Nečase i Drobila dokládá, že si vůbec neuvědomují svou politickou odpovědnost. „Řeči o tom, že Drobil pochybil pouze v manažerském ohledu, jsou nepochopením toho, oč v politice jde. Manažerské pochybení je totiž součástí politické odpovědnosti, jež Drobila diskvalifikuje z jakéhokoli budoucího politického angažmá,“ myslí si Jiří Pehe.
Podle Peheho tak jednání Petra Nečase nenastavuje dobrý standard a současně se v jeho jednání opět vyjevuje podstata strany, které šéfuje. Korupční podstata. „Otázkou totiž je, s jakým zadáním byl Drobil do funkce jmenován. Možná to bylo proto, aby měl kontrolu nad finančními toky, které přes ministerstvo životního prostředí jdou,“ doplnil Pehe v narážce na korupční praktiky občanských demokratů.
Pavel Drobil tak nakonec nerezignoval kvůli své nekompetenci v problematice životního prostředí, nýbrž kvůli podezření z korupce. Podle Peheho to není nikterak překvapivé.
„Ostatně to, co se vyjevilo, považuji za špičku ledovce. Dokazuje to, že korupce je v české politice a státní správě systémotvorným prvkem, a nikoli anomálií,“ uzavřel Pehe pro Deník Referendum.
Šlo o stamilionové částky
V celé kauze šlo totiž o stamilionové částky, které podle Michálka chtěli pro ODS získat lidé ve vedení fondu z údajně nadhodnocené zakázky na modernizaci pražské čistírny odpadních vod. Projekt za několik miliard má být financován z evropských fondů.
Drobil podle MF DNES žádal ředitele Státního fondu životního prostředí Libora Michálka, aby zničil své nahrávky, které údajně prokazují, že ministrův poradce Martin Knetig a také náměstek předsedy fondu Dušan Fibingr chtěli Michálka přimět k manipulacím s veřejnými zakázkami. Získané prostředky měly podle Knetiga směřovat právě na financování ODS a Drobilovy politické kariéry.
Drobil se nicméně v úterý kvůli aféře od poradce Martina Knetiga distancoval. Tvrdí, že mu žádné instrukce nedával. Odvolal také Michálka kvůli tomu, že rozhovory nahrával a záznamy pustil do médií.
Na nucenou dovolenou nastoupil také další aktér kauzy a Michálkův první náměstek Dušan Fibingr – z nahrávek podle MF DNES vyplynulo, že ho Drobil má za vlivnou osobu v ODS a že se podílel na přípravě zmanipulovaných výběrových řízeních ve Státním fondu životního prostředí.
Kauzou se již taktéž začala zabývat protikorupční policie, k dispozici má část nahrávek, další důkazy sbírá. Aféru otevřela zveřejněním nahrávek ve středečním vydání Mladá fronta DNES.
Opozice pak dopoledne na základě zpráv médií vyzvala Drobila k rezignaci na vládní funkci. I kvůli tomu, že nezasáhl při podezření z korupce, a naopak údajně slíbil Michálkovi za zničení důkazů post náměstka.
Věci veřejné pak požádaly o koaliční schůzku, po jejímž jednání Nečas oznámil Drobilovu rezignaci. Mezitím pohrozili sociální demokraté vyvoláním hlasování o důvěře vládě. K rezignaci vyzvala Drobila i organizace Transparency International, která podpořila postup odvolaného šéfa Státního fondu životního prostředí Libora Michálka.
Michálek si nahrával rozhovory, které zveřejnila MF DNES. Podle Transparency International se jedná o „jediný možný způsob obrany proti korupčním tlakům". Kauza připomíná klasický korupční vzorec spojený s velkými zakázkami a s financováním politických stran, uvedla organizace ve svém prohlášení.
Podle vyjádření Transparency International by měla aféra znamenat okamžitý konec Drobila v politice. „Vyzýváme premiéra Nečase, aby splnil své předvolební billboardové heslo, že nestrpí korupci ve vládě ani v ODS, a ministra Drobila okamžitě odvolal," napsala protikorupční organizace v tiskové zprávě.
Případ podle TIC také ukazuje na tragické personální poměry v české státní správě, když bylo „bývalé kvalifikované vedení Státního fondu životního prostředí" po nástupu Drobila do funkce odvoláno.
Drobil je od 90. let minulého století sedmým členem vlády, který opustil funkci kvůli aféře, ve které figuroval. Zařadí se tak například vedle svého předchůdce v křesle ministra životního prostředí Jiřího Skalického (ODA), sociálních demokratů Stanislava Grosse, Iva Svobody a Petra Zgarby či lidovce Jiřího Čunka. Většina z nich doplatila na neprůhledné finance.
Svou misi pojímal Drobil jako politickou, nikoli odbornou. Populárním se stal jeho výrok, že bude dýchat za český průmysl, který pronesl ještě před jmenováním do čela MŽP. Přirozeného spojence získal Drobil v prezidentovi, o němž se nechal slyšet, že je jediným autorem, jehož knihy o životním prostředí četl.
Klaus ho dokonce navštívil před několika týdny v úřadu, do kterého kvůli nesouhlasu s podle něj fundamentalistickým vedením resortu nevstoupil už patnáct let. Uvedl tehdy, že na ministerstvo se s Drobilem vrátil rozum. Nyní se tak zdá, že politické kultuře prezident rozumí zhruba tak jako klimatickým změnám.
(Psáno pro Deník Referendum; publikováno 15.12.2010, viz tady.)
Vláda občanských demokratů, TOP 09 a Věcí veřejných se půl roku od svého vzniku změní, neplánovaně ji kvůli údajným machinacím v zakázkách Státního fondu životního prostředí opustí ministr životního prostředí a místopředseda občanských demokratů Pavel Drobil.
Drobil svou rezignaci oznámil spolu s premiérem a šéfem občanských demokratů Petrem Nečasem na brífinku, který následoval po jednání špiček koalice o cestě z kauzy ohrožující pověst celé vlády. Aféra týkající se financování ODS a Drobilovy politické kariéry dokonce v Poslanecké sněmovně na několik hodin zastavila jednání o státním rozpočtu na příští rok.
Právě kvůli jednání o rozpočtu Nečas údajně počkal až na dnešek s oznámením rezignace, kterou mu Drobil prý nabídl už v pondělí poté, co se seznámil s reportáží založenou na nahrávkách dnes už bývalého ředitele fondu Libora Michálka.
Pozoruhodný je postoj Petra Nečase k celé kauze. Premiér se totiž opakovaně vyslovil, že se Pavel Drobil těší jeho důvěře, což zopakoval i poté, co místopředseda ODS rezignoval na funkci ministra životního prostředí.
„Pan Pavel Drobil má moji důvěru. Považuji ho za slušného a poctivého člověka. Jsem přesvědčen, že neudělal nic nezákonného ani neetického,“ uvedl před novináři premiér.
Podle Nečase spočívá Drobilovo jediné pochybení ve špatném výběru lidí, jejichž charakterové vady neznal a které se teď v plné nahotě projevily. „Chci říci, že tuto záležitost, která od včerejška probíhá v médiích, jsme spolu řešili již v pondělí ve večerních hodinách,“ doplnil Nečas.
Podle politologa Jiřího Peheho Nečasův postoj demonstruje, že jak on, tak ODS nemá pud sebezáchovy. „V jakékoli politicky vyspělejší zemi by jednání Pavla Drobila vyvolalo tlak na rezignaci ze všech funkcí, a nikoli to, že premiér po zveřejnění kompromitujících nahrávek dále vyjadřuje Pavlu Drobilovi podporu,“ uvedl Jiří Pehe pro Deník Referendum.
Končící ministr nicméně zůstává poslancem i místopředsedou ODS. O tom, kdo ho nahradí, podle něj rozhodne premiér. Nečas navíc ve středu novináře ubezpečil, že s Drobilem počítá i v budoucnu.
„Poté, co Pavel Drobil vyvrátí všechna mediální nařčení, tak s ním jednoznačně jako předseda vlády nadále počítám. Zdůrazňuji, že v tuto chvíli má a musí běžet vyšetřování, vyšetřování důsledné! Vyšetřování musí jít do detailů a jednoznačně respektuji i princip padni komu padni. Pokud někdo porušil zákon, má být obviněn, má být postaven před soud a má být potrestán,“ uvedl předseda vlády a občanských demokratů.
„Nečasova slova jsou důkazem toho, že rychlá geneze celého případu nesvědčí o pozitivním posunu české politické kultury, jak by se mohlo na první pohled zdát, nýbrž je zapříčiněna shodou okolností. Jednak si Drobil musel uvědomit, že jeho výroky v nahrávkách jsou natolik kompromitující, že je politicky nelze zvládnout. A jednak ve vládě sedí Věci veřejné, které se nacházejí v zoufalé situaci, kdy se potýkají s úbytkem voličské podpory. Je pravděpodobné, že Drobil měl nůž na krku z této strany, a Nečas nechtěl riskovat rozpad koalice,“ uvedl politolog Jiří Pehe pro Deník Referendum.
Podle Peheho argumentace Nečase i Drobila dokládá, že si vůbec neuvědomují svou politickou odpovědnost. „Řeči o tom, že Drobil pochybil pouze v manažerském ohledu, jsou nepochopením toho, oč v politice jde. Manažerské pochybení je totiž součástí politické odpovědnosti, jež Drobila diskvalifikuje z jakéhokoli budoucího politického angažmá,“ myslí si Jiří Pehe.
Podle Peheho tak jednání Petra Nečase nenastavuje dobrý standard a současně se v jeho jednání opět vyjevuje podstata strany, které šéfuje. Korupční podstata. „Otázkou totiž je, s jakým zadáním byl Drobil do funkce jmenován. Možná to bylo proto, aby měl kontrolu nad finančními toky, které přes ministerstvo životního prostředí jdou,“ doplnil Pehe v narážce na korupční praktiky občanských demokratů.
Pavel Drobil tak nakonec nerezignoval kvůli své nekompetenci v problematice životního prostředí, nýbrž kvůli podezření z korupce. Podle Peheho to není nikterak překvapivé.
„Ostatně to, co se vyjevilo, považuji za špičku ledovce. Dokazuje to, že korupce je v české politice a státní správě systémotvorným prvkem, a nikoli anomálií,“ uzavřel Pehe pro Deník Referendum.
Šlo o stamilionové částky
V celé kauze šlo totiž o stamilionové částky, které podle Michálka chtěli pro ODS získat lidé ve vedení fondu z údajně nadhodnocené zakázky na modernizaci pražské čistírny odpadních vod. Projekt za několik miliard má být financován z evropských fondů.
Drobil podle MF DNES žádal ředitele Státního fondu životního prostředí Libora Michálka, aby zničil své nahrávky, které údajně prokazují, že ministrův poradce Martin Knetig a také náměstek předsedy fondu Dušan Fibingr chtěli Michálka přimět k manipulacím s veřejnými zakázkami. Získané prostředky měly podle Knetiga směřovat právě na financování ODS a Drobilovy politické kariéry.
Drobil se nicméně v úterý kvůli aféře od poradce Martina Knetiga distancoval. Tvrdí, že mu žádné instrukce nedával. Odvolal také Michálka kvůli tomu, že rozhovory nahrával a záznamy pustil do médií.
Na nucenou dovolenou nastoupil také další aktér kauzy a Michálkův první náměstek Dušan Fibingr – z nahrávek podle MF DNES vyplynulo, že ho Drobil má za vlivnou osobu v ODS a že se podílel na přípravě zmanipulovaných výběrových řízeních ve Státním fondu životního prostředí.
Kauzou se již taktéž začala zabývat protikorupční policie, k dispozici má část nahrávek, další důkazy sbírá. Aféru otevřela zveřejněním nahrávek ve středečním vydání Mladá fronta DNES.
Opozice pak dopoledne na základě zpráv médií vyzvala Drobila k rezignaci na vládní funkci. I kvůli tomu, že nezasáhl při podezření z korupce, a naopak údajně slíbil Michálkovi za zničení důkazů post náměstka.
Věci veřejné pak požádaly o koaliční schůzku, po jejímž jednání Nečas oznámil Drobilovu rezignaci. Mezitím pohrozili sociální demokraté vyvoláním hlasování o důvěře vládě. K rezignaci vyzvala Drobila i organizace Transparency International, která podpořila postup odvolaného šéfa Státního fondu životního prostředí Libora Michálka.
Michálek si nahrával rozhovory, které zveřejnila MF DNES. Podle Transparency International se jedná o „jediný možný způsob obrany proti korupčním tlakům". Kauza připomíná klasický korupční vzorec spojený s velkými zakázkami a s financováním politických stran, uvedla organizace ve svém prohlášení.
Podle vyjádření Transparency International by měla aféra znamenat okamžitý konec Drobila v politice. „Vyzýváme premiéra Nečase, aby splnil své předvolební billboardové heslo, že nestrpí korupci ve vládě ani v ODS, a ministra Drobila okamžitě odvolal," napsala protikorupční organizace v tiskové zprávě.
Případ podle TIC také ukazuje na tragické personální poměry v české státní správě, když bylo „bývalé kvalifikované vedení Státního fondu životního prostředí" po nástupu Drobila do funkce odvoláno.
Drobil je od 90. let minulého století sedmým členem vlády, který opustil funkci kvůli aféře, ve které figuroval. Zařadí se tak například vedle svého předchůdce v křesle ministra životního prostředí Jiřího Skalického (ODA), sociálních demokratů Stanislava Grosse, Iva Svobody a Petra Zgarby či lidovce Jiřího Čunka. Většina z nich doplatila na neprůhledné finance.
Svou misi pojímal Drobil jako politickou, nikoli odbornou. Populárním se stal jeho výrok, že bude dýchat za český průmysl, který pronesl ještě před jmenováním do čela MŽP. Přirozeného spojence získal Drobil v prezidentovi, o němž se nechal slyšet, že je jediným autorem, jehož knihy o životním prostředí četl.
Klaus ho dokonce navštívil před několika týdny v úřadu, do kterého kvůli nesouhlasu s podle něj fundamentalistickým vedením resortu nevstoupil už patnáct let. Uvedl tehdy, že na ministerstvo se s Drobilem vrátil rozum. Nyní se tak zdá, že politické kultuře prezident rozumí zhruba tak jako klimatickým změnám.
(Psáno pro Deník Referendum; publikováno 15.12.2010, viz tady.)
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
