Dávajte si pozor na to, čo si želáte, lebo sa vám to môže vyplniť, hovoria Američania. Na mňa však americká rada neplatí, lebo celé roky som si želal, aby Európska únia vydržala pokope, čo však vyzerá čoraz menej splniteľné. Dnes sa, naopak, stále viac vypĺňajú moje obavy, že sa rozpadne.
Psychicky sa na rozpad pripravujem už dlho, hoci samotná predstava o ňom bola donedávna len hmlistá. Až v posledných týždňoch sa vyrojili vo svetovej tlači a na akademickej sieti analýzy, ako by mohol taký rozpad vyzerať. Je to zaujímavé čítanie. Všetky texty sa venujú prvým dňom po bankrote Grécka, ktorého priebeh je podľa ich názoru nemožné ustrážiť, čo povedie k rozpadu eurozóny a ten zase nevyhnutne k rozpadu Európskej únie. Ani tie najodvážnejšie si však netrúfnu zájsť v detailoch ďalej ako po prvé dni. Je to ako v šachu – ak urobíte zlý prvý ťah, dokážete odhadnúť ešte pár ďalších vynútených chýb, ale konečné postavenie vašej zákonitej prehry pri mate môže mať tisíce podôb. Nie že by na tom veľmi záležalo.
Háklivá téma - vojna
Prvé ťahy teda budú vyzerať asi takto: grécka vláda jedného dňa zistí, že už nemá peniaze, uzavrie banky aj hranice, aby jej zvyšné eurá neodplávali do Nemecka. Keďže tento krok odporuje európskym zákonom, vytvorí sa nelegálne prostredie, čo spolu s nevyhnutným útokom vkladateľov a investorov na oslabené európske banky, napríklad francúzske, vyvolá chaos a krach mnohých zahraničných firiem, ktoré v Grécku podnikajú. Nákaza sa tak bude napriek pokusom o postavenie ochranného múru šíriť ďalej, najskôr do Španielska a do Talianska. Európska centrálna banka tam bude musieť nalievať neobmedzené peniaze, čo vyvolá paniku na finančných trhoch atď. Jednotlivé štáty sa začnú brániť uzatváraním kapitálových tokov, čo vyvolá nekontrolovateľný kŕč ekonomiky, o politike ani nehovoriac. Scenárov je viac vrátane prípadného odchodu Nemecka z eurozóny, konečný efekt pre Európu je však rovnaký.
Jediná analýza, ktorá si zatiaľ trúfla aj vypočítať straty po rozpade eurozóny, je od švajčiarskej banky UBS, ktorá zároveň tvrdí, že záchrana eura je zhruba desaťkrát lacnejšia. Cituje ju aj náš minister financií Ivan Mikloš, keď hovorí, že pri rozpade eurozóny sa len v prvom roku prepadne HDP Nemecka o 25 percent a menšie štáty sa môžu tešiť na prepad o 40 až 50 percent. Takýto pokles HDP nastal len v 30. rokoch počas Veľkej depresie, po ktorej nasledovala vojna.
Hovoriť o vojne je háklivé, nedávno si to na vlastnej koži vyskúšal poľský minister financií Jacek Rostowski, keď povedal, že v Európe bude do desiatich rokov po rozpade eura vojna. Dočkal sa ostrej kritiky, že straší ľudí. Denník Financial Times vo svojej analýze prípadného krachu eura pripomína francúzsko-pruskú vojnu v rokoch 1870 - 1871, ktorá vyvolala prvé napätia v Latinskej monetárnej únii (sformovanej v roku 1865 Francúzskom, Belgickom, Švajčiarskom a Talianskom). Túto menovú úniu potom pochovala v roku 1914 prvá svetová vojna, s ktorou zanikla aj prvá veľká vlna globalizácie. Ešte tesne pred vypuknutím tejto vojny ekonómovia a analytici na celom Západe jedným dychom tvrdili, že je nemožná, lebo globálny kapitalizmus a finančné trhy ju nepripustia.
Vytrvalí hráči a blúznivci
Zvláštne je, že analýzy zániku eura považujú za hybnú silu rozpadu – okrem neschopnosti európskych politikov dohodnúť sa na záchrane spoločnej meny - onen zvláštny fenomén sebanapĺňajúceho sa proroctva, tú povestnú špirálu strachu, ktorú finančné trhy nedokážu ovládať. Európa, ktorá vybudovala svoj svetový úspech na osvietenskom uctievaní rozumu, sa rozpadne pre nezvládnutie emócií. Zaslúžene, povedia Číňania.
V takýchto neistých časoch, keď sa trasie systém, ktorý v normálnych časoch drží svojou inštitucionálnou mohutnosťou blúznivcov rôzneho druhu pri zemi, začínajú títo blúznivci a hráči dvíhať hlavy. Pamätám si ich ešte z novembra 1989, krátko po tom, čo sa zrútil komunistický systém. Vyrojili sa nevedno odkiaľ, mali šialený pohľad, energiu a šialené nápady, ako zmeniť svet. Mnohí z nich už po pár mesiacoch zapadli do zabudnutia, ale našli sa aj vytrvalci. Jedným z nich bol Vladimír Mečiar. Jeho obrovskou výhodou bolo, že bol hráčom, ktorému je jedno, čo sa stane zajtra, lebo si vôbec nevie predstaviť svoju prehru ani následky toho, čo sa stane, až sa mu vyplní jeho želanie. Preto dokázal – spolu s ďalším fanatickým hráčom Klausom - rozdeliť Československo.
Nechcem sa teraz venovať tomu, či bol rozpad Československa úspechom alebo prehrou pre Čechov aj Slovákov – to sa napokon ukáže až pri prvej vážnej skúške z geopolitiky, ktorá nás čaká po rozpade EÚ. V každom prípade by nám však skúsenosť z tej doby pred dvadsiatimi rokmi mala dať jednu mentálnu výhodu: vieme totiž, že štáty a inštitúcie sa dokážu rozpadnúť v priebehu mesiacov a dokonca proti vôli obyvateľstva, jednoducho len preto, lebo hráči s emóciami naštartujú procesy, ktoré sa už nedajú zastaviť. Na prahu takého procesu sa dnes nachádza celá Európa.
Pravica chce zničiť tradičný systém
Hráčov a revolucionárov, ktorí čakajú na rozpad systému a na svoju príležitosť, je dnes v Európe dosť, hoci väčšinou ešte nie sú pri moci. Na Slovensku už jedného máme. Je zvláštne, že po celé roky mnohí považovali za Mečiarovho nástupcu Roberta Fica. Myslím, že to bol od začiatku veľký omyl celej jednej generácie, ktorá Mečiara alebo jeho nástupcu potrebovala ako zrkadlo, v ktorom sa ona sama videla lepšou. Iste, Fico je nebezpečný politik, ktorý považuje slobodu skôr za nevyhnutné zlo ako za základ ľudskej dôstojnosti, ale na Mečiara sa vôbec nepodobá. Nie je to ten typ revolučného hráča, ktorému je jedno, čo sa stane zajtra. V istom zmysle je tradičným politikom, ktorý sa v geopolitickej orientácii a chápaní politiky takmer nelíši od svojich úhlavných nepriateľov, za ktorých považuje Dzurindu s Miklošom.
Tým skutočným mentálnym nástupcom Mečiara je Richard Sulík. Naším šťastím je, že tento človek nemá Mečiarove schopnosti ani energiu, aj tak však stojí za pozornosť, lebo po ňom možno prídu iní, talentovanejší. S Mečiarom zdieľa kľúčovú vlastnosť – je to politický gambler a revolucionár. K životu potrebuje chaotické prostredie, preto ho vytvára. Práve preto Sulík nepotrebuje Európsku úniu, lebo ho brzdí v rozlete. Tak ako Mečiara brzdilo v rozlete Československo.
Nie je náhoda, že Sulík je pravičiar. Revolučnú zástavu totiž dnes na Západe dvíha práve radikálna pravica, ktorá chce zničiť tradičný systém, považuje ho za prehnitý a socialistický – od Tea Party v Amerike až po Le Penovú vo Francúzsku či Pravých Fínov. Je paradox, že ľavica so svojou revolučnou minulosťou reprezentuje v týchto časoch skôr mierny stredný prúd a taký Zapatero v Španielsku či Papandreu v Grécku dokonca proti svojmu presvedčeniu škrtajú ako o život, len aby udržali svoje krajiny v eurozóne.
Cesta do pekla
Moje obavy o Európu však nie sú odvodené od Sulíka. Sú odvodené od jazyka, ktorý používajú mnohí významnejší odporcovia Európskej únie - hoci mnohí z nich sa tvária, že sú len odporcami pôžičky Grécku a chcú vlastne Európu zachrániť. Ten jazyk sa opiera o zdanlivo morálne princípy, ako je nemravnosť zadlžovania a nespravodlivosť, keď chudobní majú doplácať na bohatých. Opäť je zvláštny paradox, že to hovorí predovšetkým pravica, ktorá akoby zabudla, že to bol vynález úveru, ktorý naštartoval európsku priemyselnú revolúciu a zrodil kapitalizmus, že to hovorí tá istá pravica, čo až donedávna oslavovala dereguláciu finančného sveta, ktorý toxickými derivátmi nafukoval úverovú bublinu globálnych rozmerov.
Mravné kategórie, ktorými operujú odporcovia pôžičky Grécku, sú v skutočnosti nástrojom k vyvolávaniu nenávisti medzi národmi, ich jazyk je obviňujúci a vo svojej sémantike hlboko negatívny. Jeho záporná energia na celej čiare víťazí nad ťarbavou obranou pozitivistov, ktorí sa zmôžu len na varovania, že mravný radikalizmus je cestou do pekla.
Niečo sa deje
Pamätám si tento jazyk veľmi dobre – pred dvadsiatimi rokmi ho používali českí aj slovenskí nacionalisti a jeho záporná energia viedla k nevyhnutnému rozpadu. Aj vtedy operoval zdanlivo mravnými kategóriami – českí nacionalisti prepočítavali, koľko doplácajú na Slovákov, tí slovenskí zase tvrdili, že Česi zámerne ruinujú slovenskú ekonomiku. Nech nás nemýli zdanlivý fakt, že rozpad Československa bol vlastne úspechom pre oba národy, lebo z pohľadu budúcich dejín to môže vyzerať úplne inak.
Česko priviedol pocit oslobodenia sa od Slovákov až do arogantnej ostrovnej mentality, odkiaľ sa celej Európe vysmieva. Slovensko si zasa svoj rozpoznaný osud večnej periférie kompenzuje vzdorom voči Bruselu. Túto zástavu ako prvá hrdo zdvihla Iveta Radičová, ktorá však už po roku vládnutia pripomína skôr týranú ženu ako premiérku. Ak to bude spor o euroval, ktorý ju pripraví o funkciu, bude to svojím spôsobom spravodlivý trest za jej naivitu.
Podstatné však je to, že tým istým dynamickým jazykom plným zápornej energie, ktorý pred dvadsiatimi rokmi viedol k rozpadu jedného štátu, hovorí dnes čoraz viac Európanov. Z toho plynú moje obavy.
Na druhej strane, moje domáce skúsenosti možno neplatia pre Európu ako celok. S pribúdajúcimi analýzami toho, čo nás čaká po bankrote Grécka, sa totiž začína meniť doteraz váhavý jazyk obrancov eura a Európskej únie, stávajú sa nimi dokonca aj tí, ktorí mali k euru a EÚ odstup. Keď týždenník The Economist vo veľkom úvodníku minulý týždeň smutne priznal, že všetky pravdy dávnych kritikov eura sú dnes „irelevantné“, lebo „nechať euro padnúť je oveľa, oveľa horšie“, niečo sa deje. Je možné, obrancovia EÚ nájdu slová, ktoré budú mať dostatok energie, aby prinajmenšom vyrovnali sily so zápornou sémantikou svojich odporcov.
Dosť si to želám, bez ohľadu na to, čo o takýchto želaniach hovoria Američania.
(Šimečka, M. Martin; Pravda 25. 9. 2011)
pondělí 26. září 2011
sobota 24. září 2011
Prostor pro levicovou alternativu existuje, Paroubek ji ale neztělesňuje
Jiří Paroubek tento týden přiživil spekulace o založení nové strany levého středu. Co by takový krok znamenal pro ČSSD? A co pro českou levici obecně? A měl by vůbec nový subjekt šanci trvale zahnízdit v české politice?
Již několik týdnů česká média veřejnost zásobují inforamcemi o tom, kterak expremiér a bývalý předseda sociálních demokratů Jiří Paroubek zvažuje založení nové politické strany, případně přestup k národním socialistům. Podle v tomto týdnu publikovaných informací je dokonce pravděpodobnější varianta právě vzniku nového subjektu středolevé profilace.
Paroubek se o potřebě dokončit programové, organizační i personální přípravy nové strany levého středu zmínil tento týden na svém webu vaševěc.cz. Ostatně na stejném serveru v posledních týdnech a měsících opakovaně kritizoval podle něj málo razantní politiku současného vedení ČSSD.
„ČSSD působí jako ohon komety, jejíž jádro tvoří odbory a jejich čím dál tím větší schopnost říkat věci, kterým voliči ČSSD rozumí více, než politice strany, která má obranu jejich zájmů ve svém programu. Anebo už nemá?,“ napsal například expředseda sociálních demokratů v červenci v textu nazvaném příznačně Existuje ještě závazný program sociální demokracie?
Paroubek: ČSSD rezignovala na svůj program
Paroubek v něm ostře kritizuje vedení ČSSD, neboť nejsilnější opoziční strana podle jeho slov rezignovala na svůj program. Bývalý předseda Sobotkově vedení vyčítá slova stínového ministr financí ČSSD Jana Mládka, který v rozhovoru pro Hospodářské noviny uvedl, že ČSSD možná nezruší zdravotnické poplatky či jednání Jaroslava Palase, který dle Paroubka pokračuje ve svém plánu zprivatizovat jedno z krajských zdravotnických zařízení.
Expremiér ve stejném textu také upozorňuje, že se sociální demokraté v poslední době potýkají s nárůstem korupčních případů či případů obecně snižující důvěryhodnost jejích představitelů, což ilustruje na příkladu podle jeho slov podivného studia vrcholových představitelů strany.
„Obávám se toho, že se ČSSD vrací do dob Vladimíra Špidly, tedy předsedy, který postupně opouštěl zásadní programové postuláty ČSSD a nebyl schopen razantně řešit vnitřní problémy strany, které se mu postupně staly osudnými,“ varoval pak v textu Paroubek.
Pokud můžeme věřit jeho slovům, pak právě rezignace sociálních demokratů na jejich program ho vede k úvahám o dokončení programové, organizační i personální přípravy alternativního politického subjektu. „Nová strana levého středu s principiální a razantní politikou donutí ČSSD, aby 'nezpravicověla' příliš," napsal Paroubek v tomto týdnu. Podrobnosti expředseda sociálních demokratů zatím neprozradil. Pro média pouze ve středu uvedl, že nejpozdější termín dokončení příprav nového politického subjektu je podzim.
Podle informací Deníku Referendum sice ještě Paroubek pro ČSSD ztracen není – údajně totiž existuje možnost dohody mezi ním a Bohuslavem Sobotkou spočívající v tom, že se Paroubek stane součástí stínové vlády a na projekt založení nového subjektu rezignuje –, přesto již většina glosátorů a komentátorů české politiky neváhala zauvažovat nad šancemi případné Paroubkovy strany trvale zahnízdit v české politice.
Tak například Martin Zvěřina z Lidových novin – které na něm v době, kdy byl předsedou ČSSD, nenechaly nit suchou – považuje výzvu založit novou partaj a uspět s ní ve volebním klání za krok hodný velkého politika.
„Poté, co se ocitl v sociální demokracii na vedlejší koleji, rozhoduje se Jiří Paroubek, zda vykročit ve stopě Miroslava Kalouska. Postavit z ničeho stranu a uspět ve volbách, to je výzva pro politika s velkým P,“ uvažuje Zvěřina, podle kterého se Paroubek může, pokud jde o pracovitost a schopnosti, právě s Kalouskem měřit.
„Podobně jako exlidovec ani Paroubek se nemusí bát, že by nějak tímto krokem utrpěla jeho pověst. Má proti svému předchůdci i výhodu, je daleko populárnější a své příznivce spolehlivě shoufuje,“ nepochybuje komentátor Lidových novin.
Jak už bývá v české mediální krajině zvykem, drtivá většina publicistů, a to obzvlášť v případě právě Jiřího Paroubka, své úvahy až přespříliš personifikuje. Deník Referendum oslovil několik expertů s ambicí odlišnou: pokusit se zodpovědět otázku, zda v české stranicko-politické soustavě existuje prostor pro vznik relevantní nové levicové či středolevé partaje.
Pozorný pozorovatel české politiky si ostatně dříve či později musí položit otázku, zda v české stranicko-politické soustavě neexistuje prostor pro vznik moderní levicové strany, jež bude pevně zakotvena v současném levicovém ideově-programatickém diskursu zemí na západ od našich hranic.
Z rozličných šetření totiž vyplývá, že zdejší levicové subjekty nejsou schopny z vícero příčin oslovit například mladé voliče, vysokoškolsky vzdělané lidi či voliče z velkých měst, a to navzdory faktu, že právě středolevé či levicové subjekty přirozeně zastupují právě zájmy těchto voličů. Ti se ale ani více než dvacet let po listopadové revoluci s levicí neidentifikují, ba se jí mnohdy štítí.
Prostor pro levicovou alternativu existuje
Politolog a expert obeznámený se situácí uvnitř ČSSD Lukáš Jelínek považuje za klíčové, že témata, která nedostatečně artikuluje jak ČSSD, tak KSČM, existují.
Podle něj se jedná především o priority, jež jsou průsečíkem zájmů levicových liberálů, enviromentalistů, částečně i některých lehce anarchistických skupin, voličů zpravidla právě mladších, městských a vysokoškolsky vzdělaných.
„Jde o témata ochrany práv menšin (národnostních, etnických, sexuálních, imigrantů a dalších) a lidských práv obecně, genderové vyváženosti, důrazu na práva a ochranu přírody či podpory alternativního způsobu života,“ vyjmenoval pro Deník Referendum možné programatické akcenty případného nového subjektu politolog.
Podle Jelínka je totiž pravě na těchto polích současná česká levice velmi opatrná, a to především proto, aby neznejistila své pevné a tradiční voličské jádro, jež je podle jeho slov ve zdejších krajích zpravidla poměrně konzervativní, věkově nadprůměrné, jiráskovsky vlastenecké, s jistými náznaky xenofobie.
„Subjektem, který by zmíněné zájmy mohl a měl pokrýt, je Strana zelených. Ovšem nikoli ta česká, se šrámy z Topolánkovy vlády a politickými konkurenty i mnoha občany nazíraná skrz prsty,“ uvažuje Jelínek. Jinými slovy řečeno, Jelínek se domnívá, že tu teoreticky prostor existuje, a to v terénu uvolněném sociální demokracií, zelenými a menšími liberálními uskupeními.
„Podobná strana by mohla být konkurencí i spojencem ČSSD zároveň. Její zárodky ovšem nikde nevidím. A ani Jiří Paroubek by své kroky s něčím podobným určitě nespojil,“ doplnil Lukáš Jelínek.
Taktéž sociolog Jan Keller si myslí, že myšlenka založit novou levicovou stranu není v zásadě špatná. Podle něj by to totiž byla správná odpověď na neschopnost sociálních demokratů a komunistů domluvit se na společném hájení zájmů levice.
„V současné podobě je levicová scéna předurčena k neúspěchu, i když by měla šanci zastupovat zájmy zhruba 80 procent populace. Takovou levicovou alternativu však nemohou zaštíti lidí, jako je Zeman anebo Paroubek,“ upřesnil pro Deník Referendum Keller.
Případný Paroubkův projekt naději české politice neskýtá
Podle Jelínka tu je ale ještě jiná varianta, Paroubkovi podle něj milejší. „A to vznik subjektu, který by naopak tradiční levici odčerpával sympatizanty slyšící na výrazné národovecké tóny. Tedy něco na pomezí ČSSD, národních socialistů a Suverenity,“ myslí si politolog.
Patrně by podle Jelínka taková strana sice akcentovala sociální témata, leč v řadě dalších by se přibližovala pravici, jak již dnes činí Suverenita. „Nevím, kolik by oslovila voličů – přeci jen dochází ke generační proměně elektorátu, která s sebou nese jiné priority než měli čtyřicátníci či padesátníci před dvaceti lety –, ale paradoxně by asi neměla nouzi o politiky," myslí si Jelínek
Česká politická elita je totiž podle politologa i nalevo od poltického středu plná konzervativních, okázale vlasteneckých osob. „Jejich společným rysem je mimochodem úcta k Václavu Klausovi a připravenost jej za jistých podmínek podpořit i do vrcholných ústavních funkcí,“ uvažuje Jelínek.
S tím ale nesouhlasí politolog Milan Znoj, podle kterého je sice možná na levici malý prostor pro nacionální a plebejsky populismus, avšak podle jeho mínění si tyto voliče už rozebrali a ještě rozeberou Miloš Zeman a právě Suverenita Jany Bobošíkové.
Podle Znoje je proto případný Paroubkův pokus založit novou relevantní politickou stranu beznadějný. „Jedinou faktickou otázkou by tak bylo, nakolik by Paroubkova strana oslabila sociální demokracii. Myslím, že úbytek voličů sociální demokracie by byl minimální a pro významnější politiky ČSSD by pak přestup k této formaci byl krokem ze zoufalství,“ doplnil Znoj pro Deník Referendum.
Podle Jelínka by ale Paroubkova strana nepochybně odčerpávala hlasy v první řadě právě sociálním demokratům, ve druhé i komunistům. A nejen z tohoto důvodu by sociolog Jan Keller Paroubkův případný počin založení nové strany považoval pro levici přímo za škodlivý.
A to si podle všeho uvědomují i mnozí sociální demokraté. Například podle prvního místopředsedy strany Michala Haška nemá Jiří Paroubek k odchodu ze sociální demokracie žádné programové ani věcné důvody.
„Je škoda, že s novým vedením strany nenašel společnou cestu, ale stále ještě vidím možnosti k jednání. Případné drolení levice nepovažuji za rozumné ani šťastné, nahrává pouze pravici," dodal k případnému odchodu Paroubka z ČSSD Hašek. A právě z tohoto důvodu by se mělo vedení ČSSD pokusit dospět s Paroubkem k dohodě.
Podle Kellera by byl navíc Paroubkův odchod ze sociální demokracie přiznáním faktu, že se tomuto člověku nepodařilo očistit ČSSD z podezření, že je to strana lidí, kterým jde o jejich osobní zájmy více, než o zájmy těch, koho by měli zastupovat.
ČSSD je historií odsouzena ke spolupráci s komunisty
Lukáš Jelínek za stěžejní úkol pro nejbližší roky pokládá pluralizaci sociální demokracie, včetně ustavování názorových frakcí tak, aby dokázala sama obhospodařovat ona výše zmíněná levicově liberální a enviromentální témata.
Avšak sociální demokraté tu dlouhodobě čelí konstelaci, jež jim znemožňuje kvůli dohodě o vyloučení KSČM z exekutivy vytvořit čistě levicovou vládu. A je nanejvýš neopodstatněné si myslet, že bude v budoucnosti disponovat volební podporou, která jí umožní vládnout bez spojenců. Ostatně taková varianta je i vzhledem k českému poměrnému volebnímu systému v podstatě vyloučená.
A zohledníme-li postupnou proměnu elektorátu, v němž pomalu začínají převažovat voliči mladších ročníků, ukazují se strategicko-mocenské vyhlídky sociální demokracie pochmurnými.
Podle Milana Znoje totiž ČSSD stojí před takřka neřešitelným problémem, a tím je kulturní hegemonie pravice. „Získat například mladé či vysokoškolsky vzdělané voliče pro levici je v současnosti nad síly jakékoli politické strany. Jejich odpor k levici je dán kulturní hegemonií pravice ve veřejném prostoru, a ta přetrvává,“ myslí si politolog.
„Kdyby vznikla levicová strana pro mladé, bylo by to pro sociální demokracií výhodné, ale v tomto případě je přání otcem myšlenky. Sociální demokracie je historií osouzena ke spolupraci s komunistickou stranou. A přes zásadní rozdíly mezi nimi může být nyní jejich spolupráce vzájemně prospěšná,“ dodal Milan Znoj pro Deník Referendum.
Sociální demokraté se tak musí pokusit přesvědčit veřejnost o prospěšnosti čistě levicové vlády. Ostatně českou politiku posledních let lze charakterizovat jako konsolidovaný demokratický stav, jehož průvodním znakem je okolnost, že si její aktéři mohou dovolit již nerespektovat ty politické dohody, které byly uzavřeny v přechodové fázi českého politického systému od nedemokratického uspořádání k demokracii.
„Nyní se zkrátka jedná o to, aby ČSSD dokázala uvést pádné důvody, proč by případná spolupráce s komunisty byla výhodná nejen pro sociální demokracii, ale pro občany této země,“ uvedl už před časem pro Deník Referendum Milan Znoj.
Podle politologa totiž takovými dobrými důvody může být snaha sociální demokracie zastavit pravicovou vládu v jejích škodlivých reformách. A podle jeho názoru to bez pomoci komunistů – jak ostatně dlouhodobě naznačují výsledky volebních preferencí – zjevně nepůjde.
(Psáno pro Deník Referendum; publikováno 6. 8. 2011, viz tady.)
Již několik týdnů česká média veřejnost zásobují inforamcemi o tom, kterak expremiér a bývalý předseda sociálních demokratů Jiří Paroubek zvažuje založení nové politické strany, případně přestup k národním socialistům. Podle v tomto týdnu publikovaných informací je dokonce pravděpodobnější varianta právě vzniku nového subjektu středolevé profilace.
Paroubek se o potřebě dokončit programové, organizační i personální přípravy nové strany levého středu zmínil tento týden na svém webu vaševěc.cz. Ostatně na stejném serveru v posledních týdnech a měsících opakovaně kritizoval podle něj málo razantní politiku současného vedení ČSSD.
„ČSSD působí jako ohon komety, jejíž jádro tvoří odbory a jejich čím dál tím větší schopnost říkat věci, kterým voliči ČSSD rozumí více, než politice strany, která má obranu jejich zájmů ve svém programu. Anebo už nemá?,“ napsal například expředseda sociálních demokratů v červenci v textu nazvaném příznačně Existuje ještě závazný program sociální demokracie?
Paroubek: ČSSD rezignovala na svůj program
Paroubek v něm ostře kritizuje vedení ČSSD, neboť nejsilnější opoziční strana podle jeho slov rezignovala na svůj program. Bývalý předseda Sobotkově vedení vyčítá slova stínového ministr financí ČSSD Jana Mládka, který v rozhovoru pro Hospodářské noviny uvedl, že ČSSD možná nezruší zdravotnické poplatky či jednání Jaroslava Palase, který dle Paroubka pokračuje ve svém plánu zprivatizovat jedno z krajských zdravotnických zařízení.
Expremiér ve stejném textu také upozorňuje, že se sociální demokraté v poslední době potýkají s nárůstem korupčních případů či případů obecně snižující důvěryhodnost jejích představitelů, což ilustruje na příkladu podle jeho slov podivného studia vrcholových představitelů strany.
„Obávám se toho, že se ČSSD vrací do dob Vladimíra Špidly, tedy předsedy, který postupně opouštěl zásadní programové postuláty ČSSD a nebyl schopen razantně řešit vnitřní problémy strany, které se mu postupně staly osudnými,“ varoval pak v textu Paroubek.
Pokud můžeme věřit jeho slovům, pak právě rezignace sociálních demokratů na jejich program ho vede k úvahám o dokončení programové, organizační i personální přípravy alternativního politického subjektu. „Nová strana levého středu s principiální a razantní politikou donutí ČSSD, aby 'nezpravicověla' příliš," napsal Paroubek v tomto týdnu. Podrobnosti expředseda sociálních demokratů zatím neprozradil. Pro média pouze ve středu uvedl, že nejpozdější termín dokončení příprav nového politického subjektu je podzim.
Podle informací Deníku Referendum sice ještě Paroubek pro ČSSD ztracen není – údajně totiž existuje možnost dohody mezi ním a Bohuslavem Sobotkou spočívající v tom, že se Paroubek stane součástí stínové vlády a na projekt založení nového subjektu rezignuje –, přesto již většina glosátorů a komentátorů české politiky neváhala zauvažovat nad šancemi případné Paroubkovy strany trvale zahnízdit v české politice.
Tak například Martin Zvěřina z Lidových novin – které na něm v době, kdy byl předsedou ČSSD, nenechaly nit suchou – považuje výzvu založit novou partaj a uspět s ní ve volebním klání za krok hodný velkého politika.
„Poté, co se ocitl v sociální demokracii na vedlejší koleji, rozhoduje se Jiří Paroubek, zda vykročit ve stopě Miroslava Kalouska. Postavit z ničeho stranu a uspět ve volbách, to je výzva pro politika s velkým P,“ uvažuje Zvěřina, podle kterého se Paroubek může, pokud jde o pracovitost a schopnosti, právě s Kalouskem měřit.
„Podobně jako exlidovec ani Paroubek se nemusí bát, že by nějak tímto krokem utrpěla jeho pověst. Má proti svému předchůdci i výhodu, je daleko populárnější a své příznivce spolehlivě shoufuje,“ nepochybuje komentátor Lidových novin.
Jak už bývá v české mediální krajině zvykem, drtivá většina publicistů, a to obzvlášť v případě právě Jiřího Paroubka, své úvahy až přespříliš personifikuje. Deník Referendum oslovil několik expertů s ambicí odlišnou: pokusit se zodpovědět otázku, zda v české stranicko-politické soustavě existuje prostor pro vznik relevantní nové levicové či středolevé partaje.
Pozorný pozorovatel české politiky si ostatně dříve či později musí položit otázku, zda v české stranicko-politické soustavě neexistuje prostor pro vznik moderní levicové strany, jež bude pevně zakotvena v současném levicovém ideově-programatickém diskursu zemí na západ od našich hranic.
Z rozličných šetření totiž vyplývá, že zdejší levicové subjekty nejsou schopny z vícero příčin oslovit například mladé voliče, vysokoškolsky vzdělané lidi či voliče z velkých měst, a to navzdory faktu, že právě středolevé či levicové subjekty přirozeně zastupují právě zájmy těchto voličů. Ti se ale ani více než dvacet let po listopadové revoluci s levicí neidentifikují, ba se jí mnohdy štítí.
Prostor pro levicovou alternativu existuje
Politolog a expert obeznámený se situácí uvnitř ČSSD Lukáš Jelínek považuje za klíčové, že témata, která nedostatečně artikuluje jak ČSSD, tak KSČM, existují.
Podle něj se jedná především o priority, jež jsou průsečíkem zájmů levicových liberálů, enviromentalistů, částečně i některých lehce anarchistických skupin, voličů zpravidla právě mladších, městských a vysokoškolsky vzdělaných.
„Jde o témata ochrany práv menšin (národnostních, etnických, sexuálních, imigrantů a dalších) a lidských práv obecně, genderové vyváženosti, důrazu na práva a ochranu přírody či podpory alternativního způsobu života,“ vyjmenoval pro Deník Referendum možné programatické akcenty případného nového subjektu politolog.
Podle Jelínka je totiž pravě na těchto polích současná česká levice velmi opatrná, a to především proto, aby neznejistila své pevné a tradiční voličské jádro, jež je podle jeho slov ve zdejších krajích zpravidla poměrně konzervativní, věkově nadprůměrné, jiráskovsky vlastenecké, s jistými náznaky xenofobie.
„Subjektem, který by zmíněné zájmy mohl a měl pokrýt, je Strana zelených. Ovšem nikoli ta česká, se šrámy z Topolánkovy vlády a politickými konkurenty i mnoha občany nazíraná skrz prsty,“ uvažuje Jelínek. Jinými slovy řečeno, Jelínek se domnívá, že tu teoreticky prostor existuje, a to v terénu uvolněném sociální demokracií, zelenými a menšími liberálními uskupeními.
„Podobná strana by mohla být konkurencí i spojencem ČSSD zároveň. Její zárodky ovšem nikde nevidím. A ani Jiří Paroubek by své kroky s něčím podobným určitě nespojil,“ doplnil Lukáš Jelínek.
Taktéž sociolog Jan Keller si myslí, že myšlenka založit novou levicovou stranu není v zásadě špatná. Podle něj by to totiž byla správná odpověď na neschopnost sociálních demokratů a komunistů domluvit se na společném hájení zájmů levice.
„V současné podobě je levicová scéna předurčena k neúspěchu, i když by měla šanci zastupovat zájmy zhruba 80 procent populace. Takovou levicovou alternativu však nemohou zaštíti lidí, jako je Zeman anebo Paroubek,“ upřesnil pro Deník Referendum Keller.
Případný Paroubkův projekt naději české politice neskýtá
Podle Jelínka tu je ale ještě jiná varianta, Paroubkovi podle něj milejší. „A to vznik subjektu, který by naopak tradiční levici odčerpával sympatizanty slyšící na výrazné národovecké tóny. Tedy něco na pomezí ČSSD, národních socialistů a Suverenity,“ myslí si politolog.
Patrně by podle Jelínka taková strana sice akcentovala sociální témata, leč v řadě dalších by se přibližovala pravici, jak již dnes činí Suverenita. „Nevím, kolik by oslovila voličů – přeci jen dochází ke generační proměně elektorátu, která s sebou nese jiné priority než měli čtyřicátníci či padesátníci před dvaceti lety –, ale paradoxně by asi neměla nouzi o politiky," myslí si Jelínek
Česká politická elita je totiž podle politologa i nalevo od poltického středu plná konzervativních, okázale vlasteneckých osob. „Jejich společným rysem je mimochodem úcta k Václavu Klausovi a připravenost jej za jistých podmínek podpořit i do vrcholných ústavních funkcí,“ uvažuje Jelínek.
S tím ale nesouhlasí politolog Milan Znoj, podle kterého je sice možná na levici malý prostor pro nacionální a plebejsky populismus, avšak podle jeho mínění si tyto voliče už rozebrali a ještě rozeberou Miloš Zeman a právě Suverenita Jany Bobošíkové.
Podle Znoje je proto případný Paroubkův pokus založit novou relevantní politickou stranu beznadějný. „Jedinou faktickou otázkou by tak bylo, nakolik by Paroubkova strana oslabila sociální demokracii. Myslím, že úbytek voličů sociální demokracie by byl minimální a pro významnější politiky ČSSD by pak přestup k této formaci byl krokem ze zoufalství,“ doplnil Znoj pro Deník Referendum.
Podle Jelínka by ale Paroubkova strana nepochybně odčerpávala hlasy v první řadě právě sociálním demokratům, ve druhé i komunistům. A nejen z tohoto důvodu by sociolog Jan Keller Paroubkův případný počin založení nové strany považoval pro levici přímo za škodlivý.
A to si podle všeho uvědomují i mnozí sociální demokraté. Například podle prvního místopředsedy strany Michala Haška nemá Jiří Paroubek k odchodu ze sociální demokracie žádné programové ani věcné důvody.
„Je škoda, že s novým vedením strany nenašel společnou cestu, ale stále ještě vidím možnosti k jednání. Případné drolení levice nepovažuji za rozumné ani šťastné, nahrává pouze pravici," dodal k případnému odchodu Paroubka z ČSSD Hašek. A právě z tohoto důvodu by se mělo vedení ČSSD pokusit dospět s Paroubkem k dohodě.
Podle Kellera by byl navíc Paroubkův odchod ze sociální demokracie přiznáním faktu, že se tomuto člověku nepodařilo očistit ČSSD z podezření, že je to strana lidí, kterým jde o jejich osobní zájmy více, než o zájmy těch, koho by měli zastupovat.
ČSSD je historií odsouzena ke spolupráci s komunisty
Lukáš Jelínek za stěžejní úkol pro nejbližší roky pokládá pluralizaci sociální demokracie, včetně ustavování názorových frakcí tak, aby dokázala sama obhospodařovat ona výše zmíněná levicově liberální a enviromentální témata.
Avšak sociální demokraté tu dlouhodobě čelí konstelaci, jež jim znemožňuje kvůli dohodě o vyloučení KSČM z exekutivy vytvořit čistě levicovou vládu. A je nanejvýš neopodstatněné si myslet, že bude v budoucnosti disponovat volební podporou, která jí umožní vládnout bez spojenců. Ostatně taková varianta je i vzhledem k českému poměrnému volebnímu systému v podstatě vyloučená.
A zohledníme-li postupnou proměnu elektorátu, v němž pomalu začínají převažovat voliči mladších ročníků, ukazují se strategicko-mocenské vyhlídky sociální demokracie pochmurnými.
Podle Milana Znoje totiž ČSSD stojí před takřka neřešitelným problémem, a tím je kulturní hegemonie pravice. „Získat například mladé či vysokoškolsky vzdělané voliče pro levici je v současnosti nad síly jakékoli politické strany. Jejich odpor k levici je dán kulturní hegemonií pravice ve veřejném prostoru, a ta přetrvává,“ myslí si politolog.
„Kdyby vznikla levicová strana pro mladé, bylo by to pro sociální demokracií výhodné, ale v tomto případě je přání otcem myšlenky. Sociální demokracie je historií osouzena ke spolupraci s komunistickou stranou. A přes zásadní rozdíly mezi nimi může být nyní jejich spolupráce vzájemně prospěšná,“ dodal Milan Znoj pro Deník Referendum.
Sociální demokraté se tak musí pokusit přesvědčit veřejnost o prospěšnosti čistě levicové vlády. Ostatně českou politiku posledních let lze charakterizovat jako konsolidovaný demokratický stav, jehož průvodním znakem je okolnost, že si její aktéři mohou dovolit již nerespektovat ty politické dohody, které byly uzavřeny v přechodové fázi českého politického systému od nedemokratického uspořádání k demokracii.
„Nyní se zkrátka jedná o to, aby ČSSD dokázala uvést pádné důvody, proč by případná spolupráce s komunisty byla výhodná nejen pro sociální demokracii, ale pro občany této země,“ uvedl už před časem pro Deník Referendum Milan Znoj.
Podle politologa totiž takovými dobrými důvody může být snaha sociální demokracie zastavit pravicovou vládu v jejích škodlivých reformách. A podle jeho názoru to bez pomoci komunistů – jak ostatně dlouhodobě naznačují výsledky volebních preferencí – zjevně nepůjde.
(Psáno pro Deník Referendum; publikováno 6. 8. 2011, viz tady.)
Konec pravicové vlády bude dobrým důvodem ke spolupráci ČSSD a KSČM
Bohuslav Sobotka v neděli zopakoval, že jeho strana nepočítá s vládní spoluprací s VV ani s KSČM. Podle DR oslovených expertů stojí ale naopak ČSSD před úkolem vysvětlit veřejnosti, že odmítnutí pravicových reforem vyžaduje právě spolupráci na levici.
Předseda největší opoziční strany Bohuslav Sobotka v nedělním diskusním pořadu České televize Otázky Václava Moravce opět veřejnost ubezpečil, že sociální demokracie po volbách nepočítá s vládní spoluprací s Věcmi veřejnými ani s komunisty. ČSSD by podle něj preferovala koaliční spolupráci či menšinovou vládu s podporou jiných partnerů. Koho tím myslí ale neuvedl.
„Není realistické, že se tato politická strana (VV), spíše soukromá firma dostane po příštích volbách do Poslanecké sněmovny, a ČSSD nepočítá s žádnou strategickou spoluprací s touto mafiánskou a klientelistickou strukturou," řekl Sobotka u Václava Moravce. ČSSD podle něj bude současně usilovat o to, aby funkční období pravicové vlády bylo co nejkratší.
Na dotaz, zda chce ČSSD spolupracovat s komunisty, Sobotka odpověděl, že si to příliš nepřeje. „Pokud se podívám na dnešní program KSČM, tak ten mě příliš nadějí nenaplňuje, takže já bych upřednostnil jinou formu koaliční spolupráce nebo dohody na bázi menšinové vlády," dodal.
Přitom podle v pondělí publikovaných dat by se do Poslanecké sněmovny dostaly pouze čtyři subjekty a současně by opoziční levicové strany v červnu podle modelu volebního zisku agentury STEM získaly v dolní parlamentní komoře ústavní většinu.
ČSSD by disponovala 91 mandáty a KSČM 31. Přes 120 mandátů pro levici ukázal už květnový průzkum. Pokud by se navíc po příštích volbách do Sněmovny dostali skutečně pouze čtyři strany, tj. občanští a sociální demokraté, TOP 09 a KSČM, předseda ČSSD by byl nucen svá současná prohlášení značně přehodnotit.
Radikální odmítnutí pravicových reforem vyžaduje spolupráci na levici
Podle politologa Milana Znoje by se současné vedení sociální demokracie mělo naopak pokusit přesvědčit veřejnost o prospěšnosti levicové vlády. „Nyní se jedná o to, aby ČSSD dokázala uvést pádné důvody, proč by případná spolupráce s komunisty byla výhodná nejen pro sociální demokracii, ale pro občany této země,“ myslí si Milan Znoj.
Podle politologa takovými dobrými důvody může být snaha sociální demokracie zastavit pravicovou vládu v jejích škodlivých reformách. A podle jeho názoru to bez pomoci komunistů – jak ostatně naznačují výsledky volebních preferencí – zjevně nepůjde.
„Nicméně pokud by řešením měly být předčasné volby, tak to nepůjde ani bez pomoci nějaké menší pravicové vládní strany,“ doplnil Znoj v rozhovoru pro Deník Referendum. Sobotka totiž v Otázkách Václava Moravce také uvedl, že pokud jeho strana uvidí jakékoli trhliny v soudržnosti současné vládní koalice, je připravena opětovně vyvolat hlasování o nedůvěře vládě.
„Přirozeně jako opozice budeme usilovat o to, aby funkční období této vlády bylo co nejkratší," uvedl v neděli předseda ČSSD. Podle Milana Znoje tak nyní ČSSD stojí před úkolem vysvětlit, že její radikální odmítnutí pravicových reforem vyžaduje spolupráci na levici, respektive že konec pravicové vlády je dobrým důvodem k takové spolupráci.
I podle sociologa Jana Kellera mají sice sociální demokraté plné právo zakazovat si spolupráci s levicovými subjekty, avšak pod jednou podmínkou. „A sice, že ČSSD dokáže i bez nich ochránit zájmy středně a nízce příjmových skupin obyvatelstva, které tvoří její volební základnu,“ myslí si Keller.
„Pokud ovšem ČSSD bez zbytku levice zájmy svých voličů ochránit nedokáže, bylo by od ní poctivé, aby to veřejně přiznala, a to nejlépe před příštími – doufám, že předčasnými – volbami,“ doplnil Keller pro Deník Referendum.
„Spolupráce s komunistickou stranou ovšem musí být omezená, podmíněná a v ideovém rámci navrženém sociální demokracií. Omezená musí být v tom smyslu, že nepůjde o vládní koalici, neboť tu nejprve musí být pozitivní zkušenost,“ uvedl pak pro Deník Referendum Milan Znoj.
Podle Znoje by pak spolupráce ČSSD a KSČM měla být podmíněná v tom smyslu, že musí být vázána na přijetí základních politických hodnot našeho polistopadového demokratického režimu, tedy přijetí členství v EU, členství v NATO a uznání toho, že listopadová revoluce byla odčiněním února 1948.
„Ideovým rámcem spolupráce by pak měla být pozice sociální demokracie usilující o reformu kapitalismu a obhajobu sociálního státu, a odmítnuta naopak ideologie sjednocené levice a všechny podobné, které navrhují skoncovat s kapitalismem a parlamentním režimem ve jménu utopických vizí beztřídní společnosti,“ uzavřel Znoj rozhovor pro Deník Referendum.
(Psáno pro Deník Referendum; publikováno 20. 6. 2011, viz tady.)
Předseda největší opoziční strany Bohuslav Sobotka v nedělním diskusním pořadu České televize Otázky Václava Moravce opět veřejnost ubezpečil, že sociální demokracie po volbách nepočítá s vládní spoluprací s Věcmi veřejnými ani s komunisty. ČSSD by podle něj preferovala koaliční spolupráci či menšinovou vládu s podporou jiných partnerů. Koho tím myslí ale neuvedl.
„Není realistické, že se tato politická strana (VV), spíše soukromá firma dostane po příštích volbách do Poslanecké sněmovny, a ČSSD nepočítá s žádnou strategickou spoluprací s touto mafiánskou a klientelistickou strukturou," řekl Sobotka u Václava Moravce. ČSSD podle něj bude současně usilovat o to, aby funkční období pravicové vlády bylo co nejkratší.
Na dotaz, zda chce ČSSD spolupracovat s komunisty, Sobotka odpověděl, že si to příliš nepřeje. „Pokud se podívám na dnešní program KSČM, tak ten mě příliš nadějí nenaplňuje, takže já bych upřednostnil jinou formu koaliční spolupráce nebo dohody na bázi menšinové vlády," dodal.
Přitom podle v pondělí publikovaných dat by se do Poslanecké sněmovny dostaly pouze čtyři subjekty a současně by opoziční levicové strany v červnu podle modelu volebního zisku agentury STEM získaly v dolní parlamentní komoře ústavní většinu.
ČSSD by disponovala 91 mandáty a KSČM 31. Přes 120 mandátů pro levici ukázal už květnový průzkum. Pokud by se navíc po příštích volbách do Sněmovny dostali skutečně pouze čtyři strany, tj. občanští a sociální demokraté, TOP 09 a KSČM, předseda ČSSD by byl nucen svá současná prohlášení značně přehodnotit.
Radikální odmítnutí pravicových reforem vyžaduje spolupráci na levici
Podle politologa Milana Znoje by se současné vedení sociální demokracie mělo naopak pokusit přesvědčit veřejnost o prospěšnosti levicové vlády. „Nyní se jedná o to, aby ČSSD dokázala uvést pádné důvody, proč by případná spolupráce s komunisty byla výhodná nejen pro sociální demokracii, ale pro občany této země,“ myslí si Milan Znoj.
Podle politologa takovými dobrými důvody může být snaha sociální demokracie zastavit pravicovou vládu v jejích škodlivých reformách. A podle jeho názoru to bez pomoci komunistů – jak ostatně naznačují výsledky volebních preferencí – zjevně nepůjde.
„Nicméně pokud by řešením měly být předčasné volby, tak to nepůjde ani bez pomoci nějaké menší pravicové vládní strany,“ doplnil Znoj v rozhovoru pro Deník Referendum. Sobotka totiž v Otázkách Václava Moravce také uvedl, že pokud jeho strana uvidí jakékoli trhliny v soudržnosti současné vládní koalice, je připravena opětovně vyvolat hlasování o nedůvěře vládě.
„Přirozeně jako opozice budeme usilovat o to, aby funkční období této vlády bylo co nejkratší," uvedl v neděli předseda ČSSD. Podle Milana Znoje tak nyní ČSSD stojí před úkolem vysvětlit, že její radikální odmítnutí pravicových reforem vyžaduje spolupráci na levici, respektive že konec pravicové vlády je dobrým důvodem k takové spolupráci.
I podle sociologa Jana Kellera mají sice sociální demokraté plné právo zakazovat si spolupráci s levicovými subjekty, avšak pod jednou podmínkou. „A sice, že ČSSD dokáže i bez nich ochránit zájmy středně a nízce příjmových skupin obyvatelstva, které tvoří její volební základnu,“ myslí si Keller.
„Pokud ovšem ČSSD bez zbytku levice zájmy svých voličů ochránit nedokáže, bylo by od ní poctivé, aby to veřejně přiznala, a to nejlépe před příštími – doufám, že předčasnými – volbami,“ doplnil Keller pro Deník Referendum.
„Spolupráce s komunistickou stranou ovšem musí být omezená, podmíněná a v ideovém rámci navrženém sociální demokracií. Omezená musí být v tom smyslu, že nepůjde o vládní koalici, neboť tu nejprve musí být pozitivní zkušenost,“ uvedl pak pro Deník Referendum Milan Znoj.
Podle Znoje by pak spolupráce ČSSD a KSČM měla být podmíněná v tom smyslu, že musí být vázána na přijetí základních politických hodnot našeho polistopadového demokratického režimu, tedy přijetí členství v EU, členství v NATO a uznání toho, že listopadová revoluce byla odčiněním února 1948.
„Ideovým rámcem spolupráce by pak měla být pozice sociální demokracie usilující o reformu kapitalismu a obhajobu sociálního státu, a odmítnuta naopak ideologie sjednocené levice a všechny podobné, které navrhují skoncovat s kapitalismem a parlamentním režimem ve jménu utopických vizí beztřídní společnosti,“ uzavřel Znoj rozhovor pro Deník Referendum.
(Psáno pro Deník Referendum; publikováno 20. 6. 2011, viz tady.)
Stávka, která neomezí svobody jiných, neexistuje
Expředseda poslaneckého klubu ODS v úterních LN navázal na výroky Václava Klause o zpolitizované stávce a přirovnal odboráře k teroristům. Podle expertů oslovených DR se Tluchoř pohybuje v terénu, jenž obývá Lukašenko a další totalitární politici.
I v úterý se napětí kolem plánované čtvrteční stávky dále stupňovalo. Pravicoví politici věrně následující prezidenta republiky Václava Klause nadále zpochybňují legitimitu odborářského protestu. Namísto výzev k hledání kompromisu tak vyostřují sociální konflikt ve společnosti.
Zatímco premiér a předseda ODS Petr Nečas již v pondělí avizoval, že vláda v reakci na chystanou akci odborů urychlí práce na novém zákoně upravujícím právo na stávku, expředseda poslaneckého klubu občanských demokratů Petr Tluchoř publikoval v úterním vydání Lidových novin text, ve kterém odboráře přirovnal k teroristům.
Nečas požaduje po ministru spravedlnosti a sociálních věcí urychlené zpracování změny zákona o stávkách. A jak sociolog Jan Keller pro Parlamentní listy podotýká, určitě se nebude pracovat na jejich usnadnění.
„Leccos naznačil i ministr financí Kalousek, když prohlásil, že třeba historici umění si klidně budou moci stávkovat. Možná se tedy pracuje na zákonu, který stávky formálně povolí a postará se však o to, aby docela ztratily svůj smysl - nikdo nepozná, že někdo ve stávce je. Všechno bude precizně fungovat; když vznikne náznak nějaké škody, nastoupí exekutor a zkasíruje odborářský majetek," uvedl sociolog.
Podle Tluchoře pak sice ústava zaručuje právo na stávku, avšak nezaručuje právo beztrestně zasahovat do svobod a práv jiných. „Odboráři se hluboce mýlí, když si toto odvozené sociální právo vykládají jako jednu ze základních svobod, jakými jsou právo na svobodu, na život či na majetek,“ nepochybuje Tluchoř.
„Právo na stávku lze popřít buďto přímo, jako to dělá diktátor, nebo nepřímo, jako to dělá zloděj. Petr Tluchoř volí cestu nočního zloděje. Chce odborům přiznat právo na stávku, ale jenom takovou, která neomezí práva a svobody jiných lidí, a tak jim toto právo zároveň krade, neboť taková stávka neexistuje,“ oponuje v rozhovoru pro Deník Referendum Tluchořovi politolog Milan Znoj.
Podle politologa totiž každá stávka omezuje práva a svobody jiných lidí, ať hospodářská nebo politická. „Pokud je právo na stávku jmenováno v základní listině znamená to, že toto právo má velkou prioritu a tedy stojí hodně vysoko. Jenom Ústavní soud může rozhodnout, které právo má v případě konfliktu přednost,“ doplnil Znoj a dodal, že má v každém případě ústavou zaručené právo na stávku přednost před právem občanů dostat se včas do práce.
Přičinlivý Klausův žák
Podle prezidenta odboráři zneužívají stávku pro politické cíle. Klaus by sice měl pochopení pro stávku, v níž by se odboráři domáhali vyšších platů, avšak obecný protest proti reformám má za politický. Tluchoř pak Klause v úterních Lidových novinách doplňuje a rozvíjí.
„Něco jako politická stávka je v demokratické zemi nonsens. Každý má dnes právo svobodně demonstrovat proti vládě. Není žádný důvod, aby odboráři měli oproti ostatním občanům ještě navíc to privilegium, že si na takový protest nemusejí brát v práci volno,“ myslí si pravicový poslanec.
Podle Jana Kellera by si ale Tluchoř měl být s to zjistit, že odboráři nemají žádné privilegium, které by jim umožňovalo, že si na takový protest nemusejí brát v práci volno. „Člověk pak už vážně neví, kdy politici záměrně nemluví pravdu a kdy jenom nevědí, o čem mluví,“ uvedl Keller pro Deník Referendum .
Tluchoř také nepochybuje o tom, že blokáda nemá se stávkou ani s politickou demonstrací nic společného. „Jde o kriminální čin, za který hrozí podle trestního zákoníku až tři roky vězení,“ doplnil Tluchoř a zašel ve svých úvahách ještě dále, když v této souvislosti údajně nechápe, proč ministr vnitra předem vylučuje nasazení některých prostředků, které má policie k dispozici.
„Jestliže odboroví bossové vyhrožují násilnostmi jako v Řecku či Španělsku, musí policie brát tato slova vážně a být připravena. V atmosféře hysterie a nenávisti, kterou rozdmýchávají odboroví vůdci, se totiž klidně může stát, že dav zaútočí na policisty, kteří začnou odstraňovat nezákonné blokády,“ myslí si poslanec a dodává, že mít v záloze vodní děla a policejní těžkooděnce rozhodně není od věci.
Keller Tluchoře ale ubezpečuje, že se nemusí obávat konfliktů mezi demonstranty a policií. „Policejní odbory právě vyzvaly k podpoře demonstrace před budovou ministerstva zdravotnictví a prohlásily, že stávkující stávkují i za ně,“ uvedl Keller pro Deník Referendum.
„Policie musí bránit svobodu pohybu či právo na zdraví. Což jsou skutečně základní svobody nadřazené sociálnímu právu na stávku. A vůbec, proč by měli odboráři kvůli svému sporu s vládou ubližovat nevinným? To není logika občanského protestu, to je logika teroristů,“ prohlašuje Tluchoř.
Demokrat nebo fašista?
Podle europoslance za ČSSD a bývalého předáka odborů Richarda Falbra jsou Tluchořovy postoje artikulované v textu pro Lidové noviny součástí pogromistické kampaně některých představitelů vládní koalice a „tatíčka z Hradu“.
„Polemizovat s nenávistným a fašizujícím článkem Petra Tluchoře nemá valnou cenu,“ uvedl pro Deník Referendum hned v úvodu europoslanec. „Je neuvěřitelné, že jsme se takových výroků dočkali po dvaceti letech budovaní demokracie u nás,“ podivuje se Falbr.
„Petr Tluchoř nemá ani tušení, že právo na stávku se nevyčerpává zákonem o kolektivním vyjednáváním. Jeho tvrzení, že politická stávka je v demokracii nonsens, je perverzní, protože jenom opakuje komunistický argument, že dělníci nemají důvod stávkovat v komunistickém státě, protože by stávkovali proti sobě, když přece vládnou,“ doplňuje pak Falbra Milan Znoj.
„Zpochybňování úlohy odborů a předepisování toho, co smějí a co nesmějí, skončilo zpravidla v každém státě, kde se tyto řeči vedly, jejich zákazem. A tak byly odbory zakázány ve všech totalitních státech. To by se zřejmě Tluchořovi líbilo,“ uvedl pak Richard Falbr.
Sociolog Jan Keller plánovanou blokádu odborů sice nevítá a má za to, že by bylo produktivnější uvažovat o legálních krocích vedoucích ke generální stávce, avšak ze slov poslance občanských demokratů je také rozpačitý. „Používá slovník Lukašenka,“ uvedl Keller pro Deník Referendum.
„Před mnoha lety jsem byl svědkem stávky metra v Minsku. Prezident Lukašenko stávku nezakázal, ale její organizátory pak nechal z práce vyhodit,“ doplnil pak Kellera Falbr. Podle Falbra mají totiž odbory právo na stávku garantované nejen nejen českou ústavou, ale i Sociální chartou, která je součástí Lisabonské smlouvy.
„Prezident Klaus sice požádal o to, aby se na nás nevztahovala, ale v této chvíli platí, neboť účinnost této výjimky se může stát skutečností až při přijímání Chorvatska do EU, a to, jak víme, se dříve než v roce 2013 nestane,“ doplnil Falbr, podle kterého je argumentace, že ústava zaručuje právo na stávku, ale nezaručuje právo beztrestně zasahovat do svobod a práv jiných, směšná.
„Stávka vždycky bolí. A jestli si vláda myslí, ze vyhrožováním odboráře poleká, tak se mýlí. Neznám civilizovanou demokratickou zemi, ve které by si politici, kterým stávka vadí, dovolili takto nebezpečné odsudky pronášet,“ uzavřel Falbr.
„Vláda Petra Nečase ale není posledním slovem demokracie, a protože lidé jsou s návrhy jejích zákonů zásadně nespokojeni, mohou užívat politické prostředky, aby svůj odpor dali najevo, a stávka k těmto politickým prostředkům patří,“ doplnil pak politolog Milan Znoj.
(Psáno pro Deník Referendum; publikováno 14. 6. 2011, viz tady.)
I v úterý se napětí kolem plánované čtvrteční stávky dále stupňovalo. Pravicoví politici věrně následující prezidenta republiky Václava Klause nadále zpochybňují legitimitu odborářského protestu. Namísto výzev k hledání kompromisu tak vyostřují sociální konflikt ve společnosti.
Zatímco premiér a předseda ODS Petr Nečas již v pondělí avizoval, že vláda v reakci na chystanou akci odborů urychlí práce na novém zákoně upravujícím právo na stávku, expředseda poslaneckého klubu občanských demokratů Petr Tluchoř publikoval v úterním vydání Lidových novin text, ve kterém odboráře přirovnal k teroristům.
Nečas požaduje po ministru spravedlnosti a sociálních věcí urychlené zpracování změny zákona o stávkách. A jak sociolog Jan Keller pro Parlamentní listy podotýká, určitě se nebude pracovat na jejich usnadnění.
„Leccos naznačil i ministr financí Kalousek, když prohlásil, že třeba historici umění si klidně budou moci stávkovat. Možná se tedy pracuje na zákonu, který stávky formálně povolí a postará se však o to, aby docela ztratily svůj smysl - nikdo nepozná, že někdo ve stávce je. Všechno bude precizně fungovat; když vznikne náznak nějaké škody, nastoupí exekutor a zkasíruje odborářský majetek," uvedl sociolog.
Podle Tluchoře pak sice ústava zaručuje právo na stávku, avšak nezaručuje právo beztrestně zasahovat do svobod a práv jiných. „Odboráři se hluboce mýlí, když si toto odvozené sociální právo vykládají jako jednu ze základních svobod, jakými jsou právo na svobodu, na život či na majetek,“ nepochybuje Tluchoř.
„Právo na stávku lze popřít buďto přímo, jako to dělá diktátor, nebo nepřímo, jako to dělá zloděj. Petr Tluchoř volí cestu nočního zloděje. Chce odborům přiznat právo na stávku, ale jenom takovou, která neomezí práva a svobody jiných lidí, a tak jim toto právo zároveň krade, neboť taková stávka neexistuje,“ oponuje v rozhovoru pro Deník Referendum Tluchořovi politolog Milan Znoj.
Podle politologa totiž každá stávka omezuje práva a svobody jiných lidí, ať hospodářská nebo politická. „Pokud je právo na stávku jmenováno v základní listině znamená to, že toto právo má velkou prioritu a tedy stojí hodně vysoko. Jenom Ústavní soud může rozhodnout, které právo má v případě konfliktu přednost,“ doplnil Znoj a dodal, že má v každém případě ústavou zaručené právo na stávku přednost před právem občanů dostat se včas do práce.
Přičinlivý Klausův žák
Podle prezidenta odboráři zneužívají stávku pro politické cíle. Klaus by sice měl pochopení pro stávku, v níž by se odboráři domáhali vyšších platů, avšak obecný protest proti reformám má za politický. Tluchoř pak Klause v úterních Lidových novinách doplňuje a rozvíjí.
„Něco jako politická stávka je v demokratické zemi nonsens. Každý má dnes právo svobodně demonstrovat proti vládě. Není žádný důvod, aby odboráři měli oproti ostatním občanům ještě navíc to privilegium, že si na takový protest nemusejí brát v práci volno,“ myslí si pravicový poslanec.
Podle Jana Kellera by si ale Tluchoř měl být s to zjistit, že odboráři nemají žádné privilegium, které by jim umožňovalo, že si na takový protest nemusejí brát v práci volno. „Člověk pak už vážně neví, kdy politici záměrně nemluví pravdu a kdy jenom nevědí, o čem mluví,“ uvedl Keller pro Deník Referendum .
Tluchoř také nepochybuje o tom, že blokáda nemá se stávkou ani s politickou demonstrací nic společného. „Jde o kriminální čin, za který hrozí podle trestního zákoníku až tři roky vězení,“ doplnil Tluchoř a zašel ve svých úvahách ještě dále, když v této souvislosti údajně nechápe, proč ministr vnitra předem vylučuje nasazení některých prostředků, které má policie k dispozici.
„Jestliže odboroví bossové vyhrožují násilnostmi jako v Řecku či Španělsku, musí policie brát tato slova vážně a být připravena. V atmosféře hysterie a nenávisti, kterou rozdmýchávají odboroví vůdci, se totiž klidně může stát, že dav zaútočí na policisty, kteří začnou odstraňovat nezákonné blokády,“ myslí si poslanec a dodává, že mít v záloze vodní děla a policejní těžkooděnce rozhodně není od věci.
Keller Tluchoře ale ubezpečuje, že se nemusí obávat konfliktů mezi demonstranty a policií. „Policejní odbory právě vyzvaly k podpoře demonstrace před budovou ministerstva zdravotnictví a prohlásily, že stávkující stávkují i za ně,“ uvedl Keller pro Deník Referendum.
„Policie musí bránit svobodu pohybu či právo na zdraví. Což jsou skutečně základní svobody nadřazené sociálnímu právu na stávku. A vůbec, proč by měli odboráři kvůli svému sporu s vládou ubližovat nevinným? To není logika občanského protestu, to je logika teroristů,“ prohlašuje Tluchoř.
Demokrat nebo fašista?
Podle europoslance za ČSSD a bývalého předáka odborů Richarda Falbra jsou Tluchořovy postoje artikulované v textu pro Lidové noviny součástí pogromistické kampaně některých představitelů vládní koalice a „tatíčka z Hradu“.
„Polemizovat s nenávistným a fašizujícím článkem Petra Tluchoře nemá valnou cenu,“ uvedl pro Deník Referendum hned v úvodu europoslanec. „Je neuvěřitelné, že jsme se takových výroků dočkali po dvaceti letech budovaní demokracie u nás,“ podivuje se Falbr.
„Petr Tluchoř nemá ani tušení, že právo na stávku se nevyčerpává zákonem o kolektivním vyjednáváním. Jeho tvrzení, že politická stávka je v demokracii nonsens, je perverzní, protože jenom opakuje komunistický argument, že dělníci nemají důvod stávkovat v komunistickém státě, protože by stávkovali proti sobě, když přece vládnou,“ doplňuje pak Falbra Milan Znoj.
„Zpochybňování úlohy odborů a předepisování toho, co smějí a co nesmějí, skončilo zpravidla v každém státě, kde se tyto řeči vedly, jejich zákazem. A tak byly odbory zakázány ve všech totalitních státech. To by se zřejmě Tluchořovi líbilo,“ uvedl pak Richard Falbr.
Sociolog Jan Keller plánovanou blokádu odborů sice nevítá a má za to, že by bylo produktivnější uvažovat o legálních krocích vedoucích ke generální stávce, avšak ze slov poslance občanských demokratů je také rozpačitý. „Používá slovník Lukašenka,“ uvedl Keller pro Deník Referendum.
„Před mnoha lety jsem byl svědkem stávky metra v Minsku. Prezident Lukašenko stávku nezakázal, ale její organizátory pak nechal z práce vyhodit,“ doplnil pak Kellera Falbr. Podle Falbra mají totiž odbory právo na stávku garantované nejen nejen českou ústavou, ale i Sociální chartou, která je součástí Lisabonské smlouvy.
„Prezident Klaus sice požádal o to, aby se na nás nevztahovala, ale v této chvíli platí, neboť účinnost této výjimky se může stát skutečností až při přijímání Chorvatska do EU, a to, jak víme, se dříve než v roce 2013 nestane,“ doplnil Falbr, podle kterého je argumentace, že ústava zaručuje právo na stávku, ale nezaručuje právo beztrestně zasahovat do svobod a práv jiných, směšná.
„Stávka vždycky bolí. A jestli si vláda myslí, ze vyhrožováním odboráře poleká, tak se mýlí. Neznám civilizovanou demokratickou zemi, ve které by si politici, kterým stávka vadí, dovolili takto nebezpečné odsudky pronášet,“ uzavřel Falbr.
„Vláda Petra Nečase ale není posledním slovem demokracie, a protože lidé jsou s návrhy jejích zákonů zásadně nespokojeni, mohou užívat politické prostředky, aby svůj odpor dali najevo, a stávka k těmto politickým prostředkům patří,“ doplnil pak politolog Milan Znoj.
(Psáno pro Deník Referendum; publikováno 14. 6. 2011, viz tady.)
Výrazná vládní většina není zárukou efektivního vládnutí
Rok po volbách, ze kterých vzešel kabinet s historickou většinou ve Sněmovně, je zřejmé, že krize vládnutí v ČR nesouvisí s utvářením menšinových či těsně většinových vlád. Příčina postupného úpadku zdejší politiky je jinde.
Minulý víkend uplynul rok od loňských parlamentních voleb, jejichž výsledek byl v mnoha ohledech přelomový. Velké a doposud dominantní a etablované strany české pravice a levice ztratily v součtu 25 % hlasů z voleb v roce 2006. V přepočtu na mandáty to znamenalo, že ODS přišla o 28, ČSSD o 18 poslaneckých křesel.
Ztratila levice ve svém celku. Posílili populisté a extremisté a ze Sněmovny zmizely hlasy dvou - alespoň v Evropě – tradičních subjektů, tj. lidovců a zelených. Politická mapa byla překreslena jako nikdy předtím a mnozí si slibovali zlepšení poměrů.
Tato víra ve stabilní a efektivní vládnutí pramenila snad z vůbec nejpodstatnější povolební okolnosti. Zatímco od roku 1996 do roku 2010 tu vládly kabinety buď menšinové či pouze těsně většinové, vloni umožnila povolební konstelace vznik koaličního kabinetu s historickou většinou 118 poslanců. Právě tento fakt byl dle mnohých komentátorů na volebním výsledku vůbec nejnadějeplnější.
A tak navzdory tomu, že ODS skončila ve volbách druhá a ztratila ze všech stran vůbec nejvíc hlasů – oproti volbám v roce 2006 je volilo o 834 683 voličů méně – byl jejich předseda Petr Nečas 4. června 2010 pověřen prezidentem Václavem Klausem jednáním o sestavení vlády. Prakticky ihned po volbách bylo jasné, že vznikne koaliční kabinet ODS – TOP 09 – Věci veřejné.
„Občané očekávají, že vláda bude předvádět práci, nikoliv politické hašteření," uvedl pak Petr Nečas 28. června 2010, v den, kdy jej prezident jmenoval předsedou vlády. O poměru mezi předvedenou prací a politickým hašteřením se rok poté není třeba rozepisovat.
Postačí konstatování, že vláda Petra Nečase je minimálně od prosince loňského roku v permanentní krizi a zabývá se v podstatě výhradně sama sebou. Na politickou agendu ji čas ani energie nezbývá, a to navzdory rétorickým figurám o údajně nezbytně nutných reformách či vpravdě historické povolební většině 118 poslanců ve Sněmovně.
Většina 118 poslanců k efektivnímu vládnutí nestačí
Připomeňme, že nejpozději od poloviny devadesátých let minulého století se v české politologické obci vede diskuse na téma změny volebního systému na většinový, případně proporční s většinovými prvky. Ostatně v čase mimořádně rozporuplné opoziční smlouvy mezi ČSSD a ODS nebylo daleko od toho, aby taková změna byla prosazena.
„Politologové, kteří vedli diskuse na téma, jak změnou volebního systému posílit výkonnou moc a zajistit stabilitu vlády, jenom sloužili pochybnému zájmu dvou hlavních stran ODS a ČSSD, které chtěly vládnout pokud možno bez vyrušení,“ připomíná v rozhovoru pro Deník Referendum politolog Milan Znoj.
A právě takovouto touhu měli svého času Václav Klaus a Miloš Zeman. „Vzešla z toho opoziční smlouva, jejíž nedemokratické čertovo kopýtko spočívalo právě v dohodě dvou hlavních stran, že jedna nechá tu druhou nerušeně vládnout po dobu jednoho období a za to dostane nepřímé benefity v exekutivě,“ doplnil politolog.
Většina zastánců podobných návrhů argumentovala zdánlivě logicky. Česká republika je podle nich na rozdíl od prvorepublikové ČSR národnostně, etnicky, náboženský či sociálně homogenní zemí a tedy tu není (nemuselo by být) klíčovou rolí Poslanecké sněmovny zrcadlení jednotlivých segmentů společnosti na půdě zákonodárného orgánu, nýbrž by údajně pro Českou republiku bylo vhodnější, aby Sněmovna generovala pohodlné většiny.
Například Miroslav Novák v knize Jakou demokracii pro nové demokracie? Konsensuální model, efektivita a kulturně homogenní společnosti přesvědčoval čtenáře, že bychom se tu měli zaměřit na efektivitu vládnutí a nikoli proporcionalitu Poslanecké sněmovny.
To, že tu od roku 1996 do roku 2010 vládly kabinety buď menšinové nebo jen s minimální většinou poslanců těmto návrhům nahrávalo. Avšak zkušenost posledního roku dokládá, že svízel zdejší politiky je jinde, neboť i pohodlná většina 118 poslanců nečiní ze současné vlády Petra Nečase stabilní instituci. Opak je pravdou.
„Představa, že zakopaný pes je ve volebním systému, je trvalým omylem české politiky a politologů,“ uvedl pro Deník Referendum politolog Milan Znoj. Úskalí české politiky podle Znoje totiž není v tom, že nemáme dostatečně pevnou vládu. „Potíž je naopak v tom, že vládnoucí politická elita nechce skládat účty ze svého vládnutí, nechce, aby jí občané koukali do karet. Snaha najít volební systém, který zajistí vládě klid na vládnutí, není nic než snaha vyšachovat občany z kontroly vládnoucí moci,“ doplnil Znoj.
„Česká politická kultura se dost podobá té maďarské. Tam se sen našich volebních inženýrů naplnil a můžeme vidět, co znamená: reformy jsou až na druhém místě, vyřizování účtů s politickými oponenty, účelové změny ústavy a útoky na média mají přednost. Politická situace u nás se nezlepší zásluhou volebního inženýrství, ale jen trpělivými a postupnými změnami politické kultury,“ myslí si pak Jiří Pehe.
A podle politologa Lukáše Jelínka se síla vlády neodvíjí od počtu mandátů, nýbrž od způsobu vládnutí. „A s tím máme hlavní problém: bitvy uvnitř koalice, společné vládní válcování opozice, přehlížení názorů veřejnosti. Nerespektujeme daná pravidla a hledáme skulinky - v ústavě, zákonech, provozních předpisech...,“ vyjmenovává neduhy české politiky Jelínek.
Volební systém je totiž podle Znoje jen nástroj, jenž slouží k tomu, aby občané vybrali své zastupitele, avšak podle něho to není nástroj nevinný, u něhož by nezáleželo na jeho složení. „Systém dvou stran se na naše poměry nehodí. Prostor na pravici u nás nemůže ovládnout jedna strana - vždy tady bude potřeba druhé menší pravicové strany,“ doplnil Znoj.
„Ti, kdo si myslí, že problém souvisí s tím, že je vůbec třeba tvořit koalice, a že tedy by se lépe vládlo, pokud by kabinet tvořila jen jedna strana, by se měli podívat na období, kdy například v Praze vládla sama Občanská demokratická strana. Je to předobraz toho, co by se dělo na celostátní úrovni: zelená korupci a nepotismu,“ vysvětlil pro Deník Referendum Jiří Pehe.
Alternativou pak ale v časech nedůvěry veřejnosti v zavedené politické strany může pro mnohé občany podle Jelínka být posilování mimoparlamentní opozice nebo dokonce hlasatelů pevné ruky. Přitom recept je podle něj jednoduchý, avšak pro české politiky přesto složitý. „Držet se přijatých pravidel, vést otevřenou diskusi, podnikat maximálně transparentní kroky ze strany vlády i jednotlivých politických stran,“ myslí si pak politolog Lukáš Jelínek.
„Po roce vlády s největší většinou v dějinách České republiky můžeme s jistotou říci, že malá schopnost si efektivně vládnout nesouvisí v České republice s volebním systémem, který v minulosti prý produkoval slabé vládní většiny, ale s politickou kulturou, která je založena na ideově vyprázdněné konfrontaci a neschopnosti hledat konsensus,“ doplnil politolog Jiří Pehe.
Selhání české politiky je především selháním pravice
Bylo paradoxem loňských voleb, že strana, jež utrpěla historicky největší volební ztrátu, nakonec sestavila vládní kabinet. Přesto mnohé nasvědčuje tomu, že se Občanská demokratická strana nachází v jedné z nejsložitějších situací za svou již dvacetiletou existenci.
ODS byla doposud hegemonem pravé části české stranické soustavy. Všechny volební výsledky až do loňského roku totiž občanským demokratům přisuzovaly roli jednoho ze dvou hlavních pólů stranického systému, kolem něhož obíhaly vždy jedna až dvě další malé pravostředové formace.
Taková konfigurace každému z předsedů ODS, který sestavoval pravostředový kabinet, umožňovala uplatňování nekompromisního, na zájmy malých koaličních partnerů se příliš neohlížejícího stylu politiky. Ve všech svých vládách měli občanští demokraté vždy převahu vlastních ministrů. Jedinou výjimkou byla druhá Klausova vláda sestavená po volbách v roce 1996, kde byl poměr ministrů osm za ODS, čtyři za ODA a čtyři za lidovce. Tato okolnost měla – vedle toho, že šlo o vládu menšinovou – nepochybně vliv na její stabilitu a délku trvání.
Avšak loňská povolební konstelace znamenala, že občanští demokraté nemají ve vládě většinu, což je pro ně zcela novou zkušeností. I to je jedna z okolností, která ovlivňuje stabilitu Nečasova kabinetu a interakce mezi jeho jednotlivými subjekty.
Je zřejmé, že občanští demokraté musí pochopit, že jejich dosavadní politika uzavřenosti se vyčerpala. To dokazuje právě současná Nečasova vláda, jejímž průvodním jevem je nutnost brát ohledy na koaliční partnery a jejich menšinové zájmy. Právě tato okolnost je testem vyzrálosti politické kultury české pravice. A ta je – jak nás současná vládní koalice přesvědčuje prakticky nepřetržitě – chabá.
Jiří Pehe již vloni po volbách předpokládal, že vláda pravého středu bude nestabilní. „A to z několika důvodů. Poprvé není tvořena jednou velkou dominantní stranou a dvěma malými satelity, nýbrž třemi subjekty střední velikosti. Vzhledem ke stále bídné politické kultuře nemůžeme za daného rozložení sil očekávat hladké vládnutí,“ uvedl tehdy politolog.
Podle politologa Lubomíra Kopečka je pak problémem Nečasovy vlády stav stran, které ji tvoří. „ODS je v současné podobě ztechnokratizovaná a přehnaně decentralizovaná strana, které chybí politická dynamika a stejně tak ethos,“ uvedl Kopeček pro Deník Referendum.
Občanská demokratická strana je podle Kopečka v současností zapouzdřená, což se podle něj projevuje například v malé ochotě přijímat nové lidi „zvnejšku". „Selhává tak nejenom v artikulaci zájmů, ale i ve schopnosti rekrutovat schopnou elitu. Stávající straníci berou nové lidi spíše jako ohrožení. Kdybych měl použít nepolitologický termín, ODS je podle mého názoru značně vyžilá,“ doplnil politolog.
TOP 09 je pak podle Kopečka formace reálně existující sotva dva roky. „Z povahy tohoto faktu plyne i to, že se soustředila pouze na několik bodů, které zajímají stranické špičky (finance a primárně daně, zahraničí a možná i zdravotnictví) a další politické agendy řeší velmi omezeně. Věci veřejné jsou pak případ sám pro sebe a asi nemá smysl se rozepisovat o jejich rychlé sebedestrukci. V současném stavu tato strana žádnou pozitivní agendu prostě prosazovat nemůže,“ vyjmenovává příčiny úpadku české politiky za vlády Petra Nečase Lubomír Kopeček.
Stávající selhání české politiky je tak podle Milana Znoje především selháním pravice, která se ideově vyčerpala a není schopna nabídnout občanům smysluplnou perspektivu kromě strašení řeckým bankrotem nebo návratem komunismu.
„Úspěchy pravice byly v minulosti dány jejím neoliberálním programem, který byl svou obhajobou soukromých zájmů nakonec plně realizován, když se politika sama stala jenom souborem veřejných prostředků na realizaci soukromých cílů,“ vysvětluje Znoj.
Toto neoliberální paradigma přijala za své politická elita, což ovšem podle něj vedlo pouze k tomu, že se takřka utrhla ze řetězu a stala se loutkou v rukou ekonomických zájmů různých skupin. Politika se tu pak stala synonymem klientelismu, kde politické strany jednají v zájmu mocenského a ekonomického profitu úzké skupiny lidí, a to na celostátní, regionální i komunální úrovni.
Zkrátka, politické strany namísto toho, aby zastupovali zájmy svých voličů, fungují jako obchodní společnosti, které obchodují se státními zakázkami a s výhodnými místy ve státní správě. Václav Bělohradský ostatně opakovaně upozorňuje, že v současné době dochází k přechodu od demokracie k postdemokracii, jenž spočívá ve změně pojmu politika. Tou změnou je podle Bělohradského posun od reprezentace k lobování.
A je pravděpodobné, že právě tento posun od hegemonie hodnot, norem a legitimních postupů procesuální stránky politiky směrem k lobování za určité, velice úzce vymezené zájmy, je terénem, kde se klientelismu, korupci, vydírání a mafiánským praktikám daří velice dobře.
Podle Znoje občané pak sice selhání pravice a politiky obecně vnímají trpce, avšak nápravu podle něj hledají v duchu české politické kultury v lamentaci a planém moralizování o korupci, namísto toho, aby se poohlédli po prostředcích, které demokracie dává lidem ke kontrole elit a využili stranické soutěže demokratickým způsobem nejen ve volbách, nýbrž každý den, když natrefí na nějakou politickou zhůvěřilost.
Charakter politiků odráží charakter občanů
Podle Lukáše Jelínka je problém české politiky v politické kultuře, neschopnosti dosahovat politický konsensus, v chápání politického boje jako kdo z koho. „Táhne se to s námi přinejmenším od roku 1948,“ myslí si Jelínek.
Milan Znoj si pak myslí, že česká politická kultura sice leccos o charakteru zdejší politiky vysvětluje, avšak podle jeho názoru ji nelze chápat omezeně a hloupě jako morální apel na politickou elitu, tedy jako výzvu politikům: chovejte se slušně a nekraďte.
„To je sice správný morální imperativ, který ale není než moralismus v politice, jenž je u nás hojně rozšířen. Politická kultura vychází naopak z toho, že politici jsou zmenšeným obrazem občanů, a tak charakter politiků odráží charakter občanů,“ myslí si Znoj.
Morální představy občanů o politice a očekávané vzorce politického chování, jež jsou zakořeněny v občanské společnosti, tak mohou podle Znoje vysvětlovat politické chování.
„Ve vší stručnosti a zkratkovitosti lze říci, že česká politická kultura v sobě nese dědictví toho, co Milan Kundera nazval nesamozřejmostí národa. Zatímco on to považoval za přednost, která existenciálně otevírá budoucnost české přemýšlivosti a vynalézavosti, řekl bych naopak, že nesamozřejmost národa tu vedla vždy spíše k touze po silné národní jednotě, která pomůže přečkat nepřízně dějin,“ uvažuje Znoj.
V tomto ohledu je podle něj zavádějící, pokud se někdo domnívá, že slabost české demokratické kultury vyplývá z jejího selhání za komunismu. „Stejně tak bylo za první republiky mylné myslet si, že na vině bylo naše otročení domu habsburskému. Hesla dekomunizovat a odrakouštět mají totiž společný kořen. Umožňují abychom vlastní demokratickou slabost přesunuli na nepřítele,“ doplnil politolog.
Slabost české demokratické kultury je pak podle Znoje spíše v tom, že Češi zůstávají oddáni sentimentům národní pospolitosti v časech ohrožení, a tak se dá podle něj stručně říci, že je tu kultura zásadně antistranická, neboť strany jsou údajně vředem české společnosti.
„Navíc je česká společnost náchylná k populismu, neboť politické elity jsou podle ní zkažené, zkorumpované a protilidové. A současně je moralistní, neboť klamy a podvody politické elity hodlá napravovat morálním apelem. Není divu, že se přitom vždy najde dosti takových věrozvěstů,“ doplnil Znoj.
Lukáš Jelínek přesto doufá, že dříve než voliči definitivně zlomí nad etablovanými stranami hůl, dají poslední šanci levici. Avšak je otázkou, zda lze naději v záchranu zdejší politiky vkládat právě do současné české levice. Pregnantně to v pátečním vydání Deníku Referendum shrnul Michael Hauser.
„ČSSD se ještě nedávno pokoušela o změnu své tváře. Chtěla vypadat jako strana hledající nové cesty. Bylo to kolem jejího sjezdu a hlavním iniciátorem byl pravděpodobně Bohuslav Sobotka... Pak přišla volba předsedy a všechno se vrací do starých kolejí,“ napsal Hauser.
Podle Hausera to demonstruje nedávno představená stínová vláda ČSSD. „Výsledek je přetaktizovaný. Na to, jak dlouho se o stínové vládě hovořilo, je její podoba celkově značně rozpačitá. Sobotka více než odborný profil jednotlivých kandidátů sledoval uspokojení vnitrostranických skupin a zájmů,“ uvedl pak na adresu personálního složení stínové vlády Bohuslava Sobotky Lukáš Jelínek.
Její složení je totiž pro nejednoho potenciálního voliče sociálních demokratů zklamáním, neboť mnohá z jmen stínových ministrů naději v přerod sociálních demokratů v moderní levicový subjekt nedávají. Jinak řečeno, konstitutivní spor o charakter a podobu sociální demokracie jejím letošním sjezdem zdaleka neskončil.
Pragmatici rezignující na sociálnědemokratická hodnotová východiska nebyli totiž zvolením Bohuslava Sobotky do čela strany marginalizováni či dokonce definitivně poraženi.
Ostatně na pozadí na podzim loňského roku uzavřených velkých koalic ODS a ČSSD v Praze, Brně, Plzni či Ostravě se ukazuje, že upřímná snaha mnohých – za všechny jmenujme lídra ČSSD v pražských komunálních volbách Jiřího Dienstbiera – o očištění politiky je prozatím v České republice zdá se nerealizovatelná.
Možná se totiž až příliš politiků z řad nejen ODS, nýbrž i ČSSD takové situace obává.
(Psáno pro Deník Referendum; publikováno 4. 6. 2011, viz tady.)
Minulý víkend uplynul rok od loňských parlamentních voleb, jejichž výsledek byl v mnoha ohledech přelomový. Velké a doposud dominantní a etablované strany české pravice a levice ztratily v součtu 25 % hlasů z voleb v roce 2006. V přepočtu na mandáty to znamenalo, že ODS přišla o 28, ČSSD o 18 poslaneckých křesel.
Ztratila levice ve svém celku. Posílili populisté a extremisté a ze Sněmovny zmizely hlasy dvou - alespoň v Evropě – tradičních subjektů, tj. lidovců a zelených. Politická mapa byla překreslena jako nikdy předtím a mnozí si slibovali zlepšení poměrů.
Tato víra ve stabilní a efektivní vládnutí pramenila snad z vůbec nejpodstatnější povolební okolnosti. Zatímco od roku 1996 do roku 2010 tu vládly kabinety buď menšinové či pouze těsně většinové, vloni umožnila povolební konstelace vznik koaličního kabinetu s historickou většinou 118 poslanců. Právě tento fakt byl dle mnohých komentátorů na volebním výsledku vůbec nejnadějeplnější.
A tak navzdory tomu, že ODS skončila ve volbách druhá a ztratila ze všech stran vůbec nejvíc hlasů – oproti volbám v roce 2006 je volilo o 834 683 voličů méně – byl jejich předseda Petr Nečas 4. června 2010 pověřen prezidentem Václavem Klausem jednáním o sestavení vlády. Prakticky ihned po volbách bylo jasné, že vznikne koaliční kabinet ODS – TOP 09 – Věci veřejné.
„Občané očekávají, že vláda bude předvádět práci, nikoliv politické hašteření," uvedl pak Petr Nečas 28. června 2010, v den, kdy jej prezident jmenoval předsedou vlády. O poměru mezi předvedenou prací a politickým hašteřením se rok poté není třeba rozepisovat.
Postačí konstatování, že vláda Petra Nečase je minimálně od prosince loňského roku v permanentní krizi a zabývá se v podstatě výhradně sama sebou. Na politickou agendu ji čas ani energie nezbývá, a to navzdory rétorickým figurám o údajně nezbytně nutných reformách či vpravdě historické povolební většině 118 poslanců ve Sněmovně.
Většina 118 poslanců k efektivnímu vládnutí nestačí
Připomeňme, že nejpozději od poloviny devadesátých let minulého století se v české politologické obci vede diskuse na téma změny volebního systému na většinový, případně proporční s většinovými prvky. Ostatně v čase mimořádně rozporuplné opoziční smlouvy mezi ČSSD a ODS nebylo daleko od toho, aby taková změna byla prosazena.
„Politologové, kteří vedli diskuse na téma, jak změnou volebního systému posílit výkonnou moc a zajistit stabilitu vlády, jenom sloužili pochybnému zájmu dvou hlavních stran ODS a ČSSD, které chtěly vládnout pokud možno bez vyrušení,“ připomíná v rozhovoru pro Deník Referendum politolog Milan Znoj.
A právě takovouto touhu měli svého času Václav Klaus a Miloš Zeman. „Vzešla z toho opoziční smlouva, jejíž nedemokratické čertovo kopýtko spočívalo právě v dohodě dvou hlavních stran, že jedna nechá tu druhou nerušeně vládnout po dobu jednoho období a za to dostane nepřímé benefity v exekutivě,“ doplnil politolog.
Většina zastánců podobných návrhů argumentovala zdánlivě logicky. Česká republika je podle nich na rozdíl od prvorepublikové ČSR národnostně, etnicky, náboženský či sociálně homogenní zemí a tedy tu není (nemuselo by být) klíčovou rolí Poslanecké sněmovny zrcadlení jednotlivých segmentů společnosti na půdě zákonodárného orgánu, nýbrž by údajně pro Českou republiku bylo vhodnější, aby Sněmovna generovala pohodlné většiny.
Například Miroslav Novák v knize Jakou demokracii pro nové demokracie? Konsensuální model, efektivita a kulturně homogenní společnosti přesvědčoval čtenáře, že bychom se tu měli zaměřit na efektivitu vládnutí a nikoli proporcionalitu Poslanecké sněmovny.
To, že tu od roku 1996 do roku 2010 vládly kabinety buď menšinové nebo jen s minimální většinou poslanců těmto návrhům nahrávalo. Avšak zkušenost posledního roku dokládá, že svízel zdejší politiky je jinde, neboť i pohodlná většina 118 poslanců nečiní ze současné vlády Petra Nečase stabilní instituci. Opak je pravdou.
„Představa, že zakopaný pes je ve volebním systému, je trvalým omylem české politiky a politologů,“ uvedl pro Deník Referendum politolog Milan Znoj. Úskalí české politiky podle Znoje totiž není v tom, že nemáme dostatečně pevnou vládu. „Potíž je naopak v tom, že vládnoucí politická elita nechce skládat účty ze svého vládnutí, nechce, aby jí občané koukali do karet. Snaha najít volební systém, který zajistí vládě klid na vládnutí, není nic než snaha vyšachovat občany z kontroly vládnoucí moci,“ doplnil Znoj.
„Česká politická kultura se dost podobá té maďarské. Tam se sen našich volebních inženýrů naplnil a můžeme vidět, co znamená: reformy jsou až na druhém místě, vyřizování účtů s politickými oponenty, účelové změny ústavy a útoky na média mají přednost. Politická situace u nás se nezlepší zásluhou volebního inženýrství, ale jen trpělivými a postupnými změnami politické kultury,“ myslí si pak Jiří Pehe.
A podle politologa Lukáše Jelínka se síla vlády neodvíjí od počtu mandátů, nýbrž od způsobu vládnutí. „A s tím máme hlavní problém: bitvy uvnitř koalice, společné vládní válcování opozice, přehlížení názorů veřejnosti. Nerespektujeme daná pravidla a hledáme skulinky - v ústavě, zákonech, provozních předpisech...,“ vyjmenovává neduhy české politiky Jelínek.
Volební systém je totiž podle Znoje jen nástroj, jenž slouží k tomu, aby občané vybrali své zastupitele, avšak podle něho to není nástroj nevinný, u něhož by nezáleželo na jeho složení. „Systém dvou stran se na naše poměry nehodí. Prostor na pravici u nás nemůže ovládnout jedna strana - vždy tady bude potřeba druhé menší pravicové strany,“ doplnil Znoj.
„Ti, kdo si myslí, že problém souvisí s tím, že je vůbec třeba tvořit koalice, a že tedy by se lépe vládlo, pokud by kabinet tvořila jen jedna strana, by se měli podívat na období, kdy například v Praze vládla sama Občanská demokratická strana. Je to předobraz toho, co by se dělo na celostátní úrovni: zelená korupci a nepotismu,“ vysvětlil pro Deník Referendum Jiří Pehe.
Alternativou pak ale v časech nedůvěry veřejnosti v zavedené politické strany může pro mnohé občany podle Jelínka být posilování mimoparlamentní opozice nebo dokonce hlasatelů pevné ruky. Přitom recept je podle něj jednoduchý, avšak pro české politiky přesto složitý. „Držet se přijatých pravidel, vést otevřenou diskusi, podnikat maximálně transparentní kroky ze strany vlády i jednotlivých politických stran,“ myslí si pak politolog Lukáš Jelínek.
„Po roce vlády s největší většinou v dějinách České republiky můžeme s jistotou říci, že malá schopnost si efektivně vládnout nesouvisí v České republice s volebním systémem, který v minulosti prý produkoval slabé vládní většiny, ale s politickou kulturou, která je založena na ideově vyprázdněné konfrontaci a neschopnosti hledat konsensus,“ doplnil politolog Jiří Pehe.
Selhání české politiky je především selháním pravice
Bylo paradoxem loňských voleb, že strana, jež utrpěla historicky největší volební ztrátu, nakonec sestavila vládní kabinet. Přesto mnohé nasvědčuje tomu, že se Občanská demokratická strana nachází v jedné z nejsložitějších situací za svou již dvacetiletou existenci.
ODS byla doposud hegemonem pravé části české stranické soustavy. Všechny volební výsledky až do loňského roku totiž občanským demokratům přisuzovaly roli jednoho ze dvou hlavních pólů stranického systému, kolem něhož obíhaly vždy jedna až dvě další malé pravostředové formace.
Taková konfigurace každému z předsedů ODS, který sestavoval pravostředový kabinet, umožňovala uplatňování nekompromisního, na zájmy malých koaličních partnerů se příliš neohlížejícího stylu politiky. Ve všech svých vládách měli občanští demokraté vždy převahu vlastních ministrů. Jedinou výjimkou byla druhá Klausova vláda sestavená po volbách v roce 1996, kde byl poměr ministrů osm za ODS, čtyři za ODA a čtyři za lidovce. Tato okolnost měla – vedle toho, že šlo o vládu menšinovou – nepochybně vliv na její stabilitu a délku trvání.
Avšak loňská povolební konstelace znamenala, že občanští demokraté nemají ve vládě většinu, což je pro ně zcela novou zkušeností. I to je jedna z okolností, která ovlivňuje stabilitu Nečasova kabinetu a interakce mezi jeho jednotlivými subjekty.
Je zřejmé, že občanští demokraté musí pochopit, že jejich dosavadní politika uzavřenosti se vyčerpala. To dokazuje právě současná Nečasova vláda, jejímž průvodním jevem je nutnost brát ohledy na koaliční partnery a jejich menšinové zájmy. Právě tato okolnost je testem vyzrálosti politické kultury české pravice. A ta je – jak nás současná vládní koalice přesvědčuje prakticky nepřetržitě – chabá.
Jiří Pehe již vloni po volbách předpokládal, že vláda pravého středu bude nestabilní. „A to z několika důvodů. Poprvé není tvořena jednou velkou dominantní stranou a dvěma malými satelity, nýbrž třemi subjekty střední velikosti. Vzhledem ke stále bídné politické kultuře nemůžeme za daného rozložení sil očekávat hladké vládnutí,“ uvedl tehdy politolog.
Podle politologa Lubomíra Kopečka je pak problémem Nečasovy vlády stav stran, které ji tvoří. „ODS je v současné podobě ztechnokratizovaná a přehnaně decentralizovaná strana, které chybí politická dynamika a stejně tak ethos,“ uvedl Kopeček pro Deník Referendum.
Občanská demokratická strana je podle Kopečka v současností zapouzdřená, což se podle něj projevuje například v malé ochotě přijímat nové lidi „zvnejšku". „Selhává tak nejenom v artikulaci zájmů, ale i ve schopnosti rekrutovat schopnou elitu. Stávající straníci berou nové lidi spíše jako ohrožení. Kdybych měl použít nepolitologický termín, ODS je podle mého názoru značně vyžilá,“ doplnil politolog.
TOP 09 je pak podle Kopečka formace reálně existující sotva dva roky. „Z povahy tohoto faktu plyne i to, že se soustředila pouze na několik bodů, které zajímají stranické špičky (finance a primárně daně, zahraničí a možná i zdravotnictví) a další politické agendy řeší velmi omezeně. Věci veřejné jsou pak případ sám pro sebe a asi nemá smysl se rozepisovat o jejich rychlé sebedestrukci. V současném stavu tato strana žádnou pozitivní agendu prostě prosazovat nemůže,“ vyjmenovává příčiny úpadku české politiky za vlády Petra Nečase Lubomír Kopeček.
Stávající selhání české politiky je tak podle Milana Znoje především selháním pravice, která se ideově vyčerpala a není schopna nabídnout občanům smysluplnou perspektivu kromě strašení řeckým bankrotem nebo návratem komunismu.
„Úspěchy pravice byly v minulosti dány jejím neoliberálním programem, který byl svou obhajobou soukromých zájmů nakonec plně realizován, když se politika sama stala jenom souborem veřejných prostředků na realizaci soukromých cílů,“ vysvětluje Znoj.
Toto neoliberální paradigma přijala za své politická elita, což ovšem podle něj vedlo pouze k tomu, že se takřka utrhla ze řetězu a stala se loutkou v rukou ekonomických zájmů různých skupin. Politika se tu pak stala synonymem klientelismu, kde politické strany jednají v zájmu mocenského a ekonomického profitu úzké skupiny lidí, a to na celostátní, regionální i komunální úrovni.
Zkrátka, politické strany namísto toho, aby zastupovali zájmy svých voličů, fungují jako obchodní společnosti, které obchodují se státními zakázkami a s výhodnými místy ve státní správě. Václav Bělohradský ostatně opakovaně upozorňuje, že v současné době dochází k přechodu od demokracie k postdemokracii, jenž spočívá ve změně pojmu politika. Tou změnou je podle Bělohradského posun od reprezentace k lobování.
A je pravděpodobné, že právě tento posun od hegemonie hodnot, norem a legitimních postupů procesuální stránky politiky směrem k lobování za určité, velice úzce vymezené zájmy, je terénem, kde se klientelismu, korupci, vydírání a mafiánským praktikám daří velice dobře.
Podle Znoje občané pak sice selhání pravice a politiky obecně vnímají trpce, avšak nápravu podle něj hledají v duchu české politické kultury v lamentaci a planém moralizování o korupci, namísto toho, aby se poohlédli po prostředcích, které demokracie dává lidem ke kontrole elit a využili stranické soutěže demokratickým způsobem nejen ve volbách, nýbrž každý den, když natrefí na nějakou politickou zhůvěřilost.
Charakter politiků odráží charakter občanů
Podle Lukáše Jelínka je problém české politiky v politické kultuře, neschopnosti dosahovat politický konsensus, v chápání politického boje jako kdo z koho. „Táhne se to s námi přinejmenším od roku 1948,“ myslí si Jelínek.
Milan Znoj si pak myslí, že česká politická kultura sice leccos o charakteru zdejší politiky vysvětluje, avšak podle jeho názoru ji nelze chápat omezeně a hloupě jako morální apel na politickou elitu, tedy jako výzvu politikům: chovejte se slušně a nekraďte.
„To je sice správný morální imperativ, který ale není než moralismus v politice, jenž je u nás hojně rozšířen. Politická kultura vychází naopak z toho, že politici jsou zmenšeným obrazem občanů, a tak charakter politiků odráží charakter občanů,“ myslí si Znoj.
Morální představy občanů o politice a očekávané vzorce politického chování, jež jsou zakořeněny v občanské společnosti, tak mohou podle Znoje vysvětlovat politické chování.
„Ve vší stručnosti a zkratkovitosti lze říci, že česká politická kultura v sobě nese dědictví toho, co Milan Kundera nazval nesamozřejmostí národa. Zatímco on to považoval za přednost, která existenciálně otevírá budoucnost české přemýšlivosti a vynalézavosti, řekl bych naopak, že nesamozřejmost národa tu vedla vždy spíše k touze po silné národní jednotě, která pomůže přečkat nepřízně dějin,“ uvažuje Znoj.
V tomto ohledu je podle něj zavádějící, pokud se někdo domnívá, že slabost české demokratické kultury vyplývá z jejího selhání za komunismu. „Stejně tak bylo za první republiky mylné myslet si, že na vině bylo naše otročení domu habsburskému. Hesla dekomunizovat a odrakouštět mají totiž společný kořen. Umožňují abychom vlastní demokratickou slabost přesunuli na nepřítele,“ doplnil politolog.
Slabost české demokratické kultury je pak podle Znoje spíše v tom, že Češi zůstávají oddáni sentimentům národní pospolitosti v časech ohrožení, a tak se dá podle něj stručně říci, že je tu kultura zásadně antistranická, neboť strany jsou údajně vředem české společnosti.
„Navíc je česká společnost náchylná k populismu, neboť politické elity jsou podle ní zkažené, zkorumpované a protilidové. A současně je moralistní, neboť klamy a podvody politické elity hodlá napravovat morálním apelem. Není divu, že se přitom vždy najde dosti takových věrozvěstů,“ doplnil Znoj.
Lukáš Jelínek přesto doufá, že dříve než voliči definitivně zlomí nad etablovanými stranami hůl, dají poslední šanci levici. Avšak je otázkou, zda lze naději v záchranu zdejší politiky vkládat právě do současné české levice. Pregnantně to v pátečním vydání Deníku Referendum shrnul Michael Hauser.
„ČSSD se ještě nedávno pokoušela o změnu své tváře. Chtěla vypadat jako strana hledající nové cesty. Bylo to kolem jejího sjezdu a hlavním iniciátorem byl pravděpodobně Bohuslav Sobotka... Pak přišla volba předsedy a všechno se vrací do starých kolejí,“ napsal Hauser.
Podle Hausera to demonstruje nedávno představená stínová vláda ČSSD. „Výsledek je přetaktizovaný. Na to, jak dlouho se o stínové vládě hovořilo, je její podoba celkově značně rozpačitá. Sobotka více než odborný profil jednotlivých kandidátů sledoval uspokojení vnitrostranických skupin a zájmů,“ uvedl pak na adresu personálního složení stínové vlády Bohuslava Sobotky Lukáš Jelínek.
Její složení je totiž pro nejednoho potenciálního voliče sociálních demokratů zklamáním, neboť mnohá z jmen stínových ministrů naději v přerod sociálních demokratů v moderní levicový subjekt nedávají. Jinak řečeno, konstitutivní spor o charakter a podobu sociální demokracie jejím letošním sjezdem zdaleka neskončil.
Pragmatici rezignující na sociálnědemokratická hodnotová východiska nebyli totiž zvolením Bohuslava Sobotky do čela strany marginalizováni či dokonce definitivně poraženi.
Ostatně na pozadí na podzim loňského roku uzavřených velkých koalic ODS a ČSSD v Praze, Brně, Plzni či Ostravě se ukazuje, že upřímná snaha mnohých – za všechny jmenujme lídra ČSSD v pražských komunálních volbách Jiřího Dienstbiera – o očištění politiky je prozatím v České republice zdá se nerealizovatelná.
Možná se totiž až příliš politiků z řad nejen ODS, nýbrž i ČSSD takové situace obává.
(Psáno pro Deník Referendum; publikováno 4. 6. 2011, viz tady.)
John obhájil post předsedy VV, chce nadále bojovat s korupcí
Vítězem v přímé volbě předsedy Věcí veřejných se stal Radek John, který obdržel 1197 (47,44 %) hlasů. Druhá skončila Karolína Peake (38,68 %), třetí Dagmar Navrátilová (13,87 %). Obě poražené protikandidátky navrhl John do předsednictva strany.
Staronovým předsedou strany Věci veřejné byl zvolen Radek John. Ve volbě přes internet a mobilní telefony mu dalo hlas 1197 z 6225 lidí, kteří směli o předsedovi nejmenší parlamentní strany rozhodovat. Celkem se hlasování zúčastnilo 2523 véčkařů.
Hlasování začalo ve čtvrtek 19. května. Skončilo v pondělí ve 22:00. Volbu musí ještě potvrdit konference Věcí veřejných, která se koná tento víkend v Hradci Králové. Představitelé obou větších koaličních stran očekávají, že Věci veřejné budou po Johnově znovuzvolení plnit vládní program a prosazovat reformy.
Staronový předseda Věcí veřejných na tiskové konferenci po skončení volby uvedl, že on a vedení strany se nyní budou snažit udržet jednotu strany. Věci veřejné by se podle jeho slov měly stát republikovou stranou se silným hlasem z krajů a usilovat o to, aby byly nejsociálnější ze stran koaliční vlády Petra Nečase.
V křeslech místopředsedů by Radek John rád viděl své protikandidátky z předsednické volby, tedy předsedkyni poslaneckého klubu Věcí veřejných Karolínu Peake – ta by měla být první místopřesedkyní strany – a olomouckou poslankyni Dagmar Navrátilovou.
Karolína Peake v předsednické volbě dostala 976 hlasů, Navrátilová 350. Pětičlenný tým vedení strany by pak podle Johnových představ měla doplnit místopředsedkyně Poslanecké sněmovny Kateřina Klasnová, ústecký poslanec Milan Šťovíček a teplický zastupitel Tomáš Jarolím.
Víta Bártu, o němž se v médiích spekuluje jako o faktickém lídrovi Věcí veřejných a který svou kandidaturu na předsedu stáhl, John do svého týmu nenominoval. Označil ho ale za nejsilnějšího vyjednavače strany, který by měl v koalici vyjednávat o chystaných reformách.
„Každý, kdo je schopen obhajovat myšlenky Věcí veřejných, je cenný a bude používán pro to, abychom prosadili maximum," uvedl staronový předseda Věcí veřejných na Bártovu adresu.
Zůstat ve vládě? A za jakých podmínek?
Navzdory některým nedávným hlasům politiků Věcí veřejných je pravděpodobné, že strana zůstane i v příštích měsících součástí Nečasova koaličního kabinetu. Podle Radka Johna je pro stranu základní podmínkou pro pokračování v koaličním projektu prosazení třiceti procent programu Věcí veřejných.
Je otázkou, zda to bude dostačující i pro jejich voliče. Nové vedení strany by mělo vyslat zřetelný signál směrem k veřejnosti, kam a proč se chce strana v nejbližší době ubírat, neboť pozice jakéhosi opozičního subjektu uvnitř vládní koalice je – jak dokládají poslední průzkumy volebních preferencí – pro veřejnost špatně čitelná.
Podle květnového průzkumu agentury STEM totiž preference Věcí veřejných pokračují v klesajícím trendu: dostaly se hluboko pod práh volitelnosti a do Poslanecké sněmovny by se v případě voleb nejmenší vládní strana vůbec nedostala. Podle modelu stranických preferencí by je volilo pouhých 2,3 procenta lidí.
Podle politoložky Vladimíry Dvořákové si Věci veřejné – chtějí-li být trvalým prvkem české politiky – musejí najít témata, na kterých se jim podaří profilovat a současně zaujmout relevantní množství elektorátu.
„Jednoduše řečeno si musejí vytvořit zřetelně odlišitelnou programatickou bázi, vlastní image. Nezbytným předpokladem takového vývoje je schopnost vymezit se vůči ostatním stranám, což jim právě účast v Nečasově vládě minimálně komplikuje, ne-li znemožňuje,“ uvedla již dříve pro Deník Referendum Vladimíra Dvořáková.
Dvořáková tu naráží na dosavadní zkušenost české politiky, podle které si jakákoli z nových parlamentních stran svým vstupem do vlády zproblematizovala, ba spíše znemožnila opakované překročení pětiprocentního kvóra nutného pro vstup do Poslanecké sněmovny.
Deníkem Referendum oslovení politologové nicméně pochybují, zda by Věcem veřejným v současné situaci vystoupení z koalice prospělo. Podle Milana Znoje z Filozofické fakulty Karlovy univerzity čeká nejmenší vládní stranu složité období.
„Ať už Věci veřejné zůstanou ve vládě, nebo z ní odejdou, převažují negativa. Mimo vládu ztratí výkonnou moc a možnost ovlivňovat politiku: mohou sice zvýraznit své opoziční chování, ale nemají vhodné téma – ani boj s korupcí, ani odstavení dinosaurů už nezaberou, navíc riskují předčasné volby, které by je poslaly do zapomnění,“ uvedl Znoj pro Deník Referendum.
Věci veřejné tak podle Milana Znoje mohou být ve vládě jakousi opozicí v mezích dohod K9, avšak předpokladem takové strategie je prosazení alespoň některých programových priorit, žádné další skandály a dostatečně dlouhá životnost rozhádané vládní koalice.
Podle profesorky politologie Vladimíry Dvořáková může být navíc pro odchod Věcí veřejných z vlády již pozdě. „Otázkou je, zda již není pro Věci veřejné pozdě odejít mimo vládu. Strana měla šanci stabilizovat svou pozici z Poslanecké sněmovny s tím, že by pouze podporovala vládu. Nicméně je otázkou, zda bezprostředním cílem Věcí veřejných nebylo skutečně obsadit ministerstva a získat vliv,“ uvedla Dvořáková pro Deník Referendum.
Dvořákovou pak doplňuje politolog Lukáš Jelínek, podle kterého sice mohou Věci veřejné odejít z vlády, soustředit se na práci ve sněmovních výborech, vychovávat ze svých členů viditelné a pracovité politiky, nevázat se jen na spolupráci s pravicí a hledat cesty i k levicové opozici, avšak tomu všemu podle jeho slov musí předcházet naprosté odříznutí strany od ABL.
„Dokud nebude zřejmé, že Věci veřejné již nejsou součástí holdingu ABL, sotva budou obnovovat důvěru v sebe jak u voličů, tak u politických partnerů,“ myslí si politolog Jelínek. Podle Milana Znoje by pak pro stranu bylo asi nejlepší postupné prolnutí obou cest: tedy nejprve hra na vnitřní opozici uvnitř vládní koalice přecházející v postupný růst kritiky ODS a TOP 09 a poté vystoupení z koalice a kritika vládních návrhů, jež by podle Znoje vyústily v potopení vlády a postupný přechod k předčasným volbám.
„Základní hrozba na této cestě je stejná, s jakou se potýkala Strana zelených v minulém volebním období - tedy diskreditace. Zelení tehdy vytrvali do hořkého konce ve vládě, to Věci veřejné nemusejí, ale to je nejspíše stejně nezachrání, protože nemají ideologický profil. Zelení měli ekologii. Věci veřejné mají jen populismus - což je ale živel těkavý a nestálý,“ doplnil Znoj pro Deník Referendum.
Strana nového typu
Podle mnohých expertů jsou Věci veřejné spíše podnikatelským subjektem, strana nemá vybudovanou regionální strukturu, a to ani na krajské, ani na obecní rovině. Podle Karolíny Peake bude právě úkolem nového vedení i vybudování silné krajské struktury strany, čemuž mají dle jejích slov napomoci i nové stanovy.
U strany s nedokonalou členskou strukturou lze oprávněně pochybovat o způsobu demokratické artikulace a agragace zájmů, jež strana hájí v politice. Je pak otázkou, kdo ve Věcech veřejných nastoluje a ovlivňuje budoucí profilaci strany, její agendu, nastolování témat v mediálním terénu a prosazování politik strany v Poslanecké sněmovně, případně ve vládě. Je to předseda strany, předsednictvo, straníci v referendech či opravdu tahá v pozadí za nitky Vít Bárta, jak spekuluje v podstatě celá novinářská obec?
Podle Znoje jsou Věci veřejné stranou nového typu. „Poměrně malá sestava politických vůdců již nemá členstvo – organizované tradičně od místních organizací přes krajské po ústřední – , které by bylo vnitřně hierarchicky organizováno k jednomu programu. Naopak členstvo Věcí veřejných je organizováno internetově, je to sociální síť, která se k informacím dostává přes masmédia. Chraň nás pánbůh před touto stranickou budoucností,“ popisuje se skepsí členskou strukturu Věcí veřejných docent politologie.
Lukáš Jelínek pak vidí ve stabilizaci vnitřní struktury strany – chtějí-li Věci veřejné trvale zahnízdit v české politice – správnou cestu. „Klidně mohou ponechat volbu předsedy registrovanými sympatizanty, ale k přímé demokracii by měli přidat klasické mechanismy vnitrostranického rozhodování a kontroly. Takéž by měli upřesnit stanovy, zodpovědnost funkcionářů, volit místopředsedy normální cestou, a ne si je nechat nominovat předsedou, jak tomu je nyní, a současně by měli zapracovat na vybudování regionální struktury,“ uvedl Jelínek pro Deník Referendum.
I podle Dvořákové by budování stranické struktury mělo být nepochybně důležité, ovšem otázkou podle ní je, jak to učinit. „Je to strana-podnik – trochu se to podobá Berlusconimu – a je také řízená jako podnik, ke kterému jsou přičleněni aktivisti. Ale Berlusconi se pohyboval ve výrazném vakuu po zhroucení stranického systému. Věci veřejné sice také využily prostor, který tu byl, ale velké strany si většinu prostoru udržely,“ uvažuje profesorka politologie.
„Takže Věci veřejné nemohly udělat to, co Berlusconi, tj. sjednocovat a absorbovat ,sirotky' na pravé části stranického spektra. A nyní již asi nemají šanci tuto roli hrát, neboť se ,historicky znemožnily',“ dodala Dvořáková.
Milan Znoj pak charakterizuje Věci veřejné jako populistickou stranu. „Věci veřejné jsou populistickou stranou, jež se organizuje internetově. Na programu tu v podstatě nezáleží. Strana tak musí vždy najít nějaké téma, které dokáže lidi nabudit,“ uvedl Znoj pro Deník Referendum.
Podle Dvořákové má strana problémy se svojí identitou, neboť se před volbami orientovala na přelétavé a „volné" voliče a sbírala protestní hlasy zleva i zprava. „Věci veřejné nemají jasnou základnu a přeskakují podle aktuálních otázek, čímž se stávají ještě méně čitelnými. Bylo by dobré, aby se proto vymezily základním způsobem a pak se orientovaly na získání určitých přelétavých voličů,“ uzavřela Dvořáková v rozhovoru pro Deník Referendum.
Nicméně o komplexnější vizi programového směřování strany se toho občané od politiků Věcí veřejných příliš nedozví, o prosazování konkrétních kroků ve vládě či v Poslencké sněmovně nemluvě. Dokonce ani jeden z kandidátů na předsedu Věcí veřejných jakoukoli konkrétnější představu o programových prioritách strany neartikuloval.
Věci veřejné se tak pod vedením Radka Johna bez špetky invence opět pokusí přesvědčit veřejnost, že klíčovým bodem jejich vládního angažmá je boj proti korupci. „Stojíme o to, aby projekt pokračoval, ale pouze pokud bude prosazena protikorupční strategie a vyjednáme sociální pojistky reforem. Změny tedy budou jenom k lepšímu,“ uvedl John pro server iDnes.cz
Nejmenší koaliční strana se přitom sama potýká s řadou afér. Bárta odešel z vlády poté, co se v médiích objevily mimo jiné informace o pronikání jeho bývalé bezpečnostní agentury ABL do politiky, a Radek John rezignoval na post vicepremiéra právě pro boj proti korupci.
Přesto i podle Karolíny Peake bude strana nadále klást důraz na boj s korupcí. Johnův výsledek považuje za potvrzení jeho mandátu. A tak občany pravděpodobně čeká jen další kolo licitací a rošád ve vládě
Výsledek: pouhá obměna ministrů
Na výsledku předsednické volby totiž mimo jiné závisí další obsazení některých ministerských křesel v koaliční vládě občanských demokratů, TOP 09 a Věcí veřejných.
Po vleklé vládní krizi rezignoval na ministerský post Vít Bárta, John se následně přesunul z vnitra do křesla vicepremiéra pro boj s korupcí, které ovšem záhy opustil. Necítil podporu koaličních partnerů v boji proti korupci.
Nyní se spekuluje o tom, že by nejmenší vládní strana mohla požadovat resort spravedlnosti pro Karolínu Peake. Ona i další členové strany to prozatím ale popírají. Premiér a předseda občanských demokratů Petr Nečas současně již artikuloval názor, že je dobré, aby předsedové koaličních stran byli v kabinetu.
Radka Johna nicméně dle jeho slov již neláká být jako předseda koaliční strany ve vládě. O svůj návrat do ní nebude proto údajně usilovat. O personálních změnách ve vládě pak chtějí Věci veřejné jednat až poté, co Radka Johna ve staronové funkci potvrdí o víkendu stranická konference.
„Pak budeme řešit, jak má vypadat zastoupení Věcí veřejných ve vládě," dodal předseda nejmenší strany kabinetu. Uvedl, že ve svém druhém funkčním období bude tvrdší ke koaličním partnerům. Vyzvaly ho k tomu prý krajské organizace VV. „Už nebudeme ustupovat ani o píď,“ vzkázal pak John koaličním partnerům v rozhovoru pro server iDnes.cz.
To, jak bude toto neustupování koaličním partnerům vypadat v praxi, ukážou nejbližší dny a týdny. Avšak že kupčení s ministerskými posty nebude dostačující pro obnovení důvěry voličů ve Věci veřejné, lze odůvodněně konstatovat již nyní.
(Psáno pro Deník Referendum; publikováno 24. 5. 2011, viz tady.)
Staronovým předsedou strany Věci veřejné byl zvolen Radek John. Ve volbě přes internet a mobilní telefony mu dalo hlas 1197 z 6225 lidí, kteří směli o předsedovi nejmenší parlamentní strany rozhodovat. Celkem se hlasování zúčastnilo 2523 véčkařů.
Hlasování začalo ve čtvrtek 19. května. Skončilo v pondělí ve 22:00. Volbu musí ještě potvrdit konference Věcí veřejných, která se koná tento víkend v Hradci Králové. Představitelé obou větších koaličních stran očekávají, že Věci veřejné budou po Johnově znovuzvolení plnit vládní program a prosazovat reformy.
Staronový předseda Věcí veřejných na tiskové konferenci po skončení volby uvedl, že on a vedení strany se nyní budou snažit udržet jednotu strany. Věci veřejné by se podle jeho slov měly stát republikovou stranou se silným hlasem z krajů a usilovat o to, aby byly nejsociálnější ze stran koaliční vlády Petra Nečase.
V křeslech místopředsedů by Radek John rád viděl své protikandidátky z předsednické volby, tedy předsedkyni poslaneckého klubu Věcí veřejných Karolínu Peake – ta by měla být první místopřesedkyní strany – a olomouckou poslankyni Dagmar Navrátilovou.
Karolína Peake v předsednické volbě dostala 976 hlasů, Navrátilová 350. Pětičlenný tým vedení strany by pak podle Johnových představ měla doplnit místopředsedkyně Poslanecké sněmovny Kateřina Klasnová, ústecký poslanec Milan Šťovíček a teplický zastupitel Tomáš Jarolím.
Víta Bártu, o němž se v médiích spekuluje jako o faktickém lídrovi Věcí veřejných a který svou kandidaturu na předsedu stáhl, John do svého týmu nenominoval. Označil ho ale za nejsilnějšího vyjednavače strany, který by měl v koalici vyjednávat o chystaných reformách.
„Každý, kdo je schopen obhajovat myšlenky Věcí veřejných, je cenný a bude používán pro to, abychom prosadili maximum," uvedl staronový předseda Věcí veřejných na Bártovu adresu.
Zůstat ve vládě? A za jakých podmínek?
Navzdory některým nedávným hlasům politiků Věcí veřejných je pravděpodobné, že strana zůstane i v příštích měsících součástí Nečasova koaličního kabinetu. Podle Radka Johna je pro stranu základní podmínkou pro pokračování v koaličním projektu prosazení třiceti procent programu Věcí veřejných.
Je otázkou, zda to bude dostačující i pro jejich voliče. Nové vedení strany by mělo vyslat zřetelný signál směrem k veřejnosti, kam a proč se chce strana v nejbližší době ubírat, neboť pozice jakéhosi opozičního subjektu uvnitř vládní koalice je – jak dokládají poslední průzkumy volebních preferencí – pro veřejnost špatně čitelná.
Podle květnového průzkumu agentury STEM totiž preference Věcí veřejných pokračují v klesajícím trendu: dostaly se hluboko pod práh volitelnosti a do Poslanecké sněmovny by se v případě voleb nejmenší vládní strana vůbec nedostala. Podle modelu stranických preferencí by je volilo pouhých 2,3 procenta lidí.
Podle politoložky Vladimíry Dvořákové si Věci veřejné – chtějí-li být trvalým prvkem české politiky – musejí najít témata, na kterých se jim podaří profilovat a současně zaujmout relevantní množství elektorátu.
„Jednoduše řečeno si musejí vytvořit zřetelně odlišitelnou programatickou bázi, vlastní image. Nezbytným předpokladem takového vývoje je schopnost vymezit se vůči ostatním stranám, což jim právě účast v Nečasově vládě minimálně komplikuje, ne-li znemožňuje,“ uvedla již dříve pro Deník Referendum Vladimíra Dvořáková.
Dvořáková tu naráží na dosavadní zkušenost české politiky, podle které si jakákoli z nových parlamentních stran svým vstupem do vlády zproblematizovala, ba spíše znemožnila opakované překročení pětiprocentního kvóra nutného pro vstup do Poslanecké sněmovny.
Deníkem Referendum oslovení politologové nicméně pochybují, zda by Věcem veřejným v současné situaci vystoupení z koalice prospělo. Podle Milana Znoje z Filozofické fakulty Karlovy univerzity čeká nejmenší vládní stranu složité období.
„Ať už Věci veřejné zůstanou ve vládě, nebo z ní odejdou, převažují negativa. Mimo vládu ztratí výkonnou moc a možnost ovlivňovat politiku: mohou sice zvýraznit své opoziční chování, ale nemají vhodné téma – ani boj s korupcí, ani odstavení dinosaurů už nezaberou, navíc riskují předčasné volby, které by je poslaly do zapomnění,“ uvedl Znoj pro Deník Referendum.
Věci veřejné tak podle Milana Znoje mohou být ve vládě jakousi opozicí v mezích dohod K9, avšak předpokladem takové strategie je prosazení alespoň některých programových priorit, žádné další skandály a dostatečně dlouhá životnost rozhádané vládní koalice.
Podle profesorky politologie Vladimíry Dvořáková může být navíc pro odchod Věcí veřejných z vlády již pozdě. „Otázkou je, zda již není pro Věci veřejné pozdě odejít mimo vládu. Strana měla šanci stabilizovat svou pozici z Poslanecké sněmovny s tím, že by pouze podporovala vládu. Nicméně je otázkou, zda bezprostředním cílem Věcí veřejných nebylo skutečně obsadit ministerstva a získat vliv,“ uvedla Dvořáková pro Deník Referendum.
Dvořákovou pak doplňuje politolog Lukáš Jelínek, podle kterého sice mohou Věci veřejné odejít z vlády, soustředit se na práci ve sněmovních výborech, vychovávat ze svých členů viditelné a pracovité politiky, nevázat se jen na spolupráci s pravicí a hledat cesty i k levicové opozici, avšak tomu všemu podle jeho slov musí předcházet naprosté odříznutí strany od ABL.
„Dokud nebude zřejmé, že Věci veřejné již nejsou součástí holdingu ABL, sotva budou obnovovat důvěru v sebe jak u voličů, tak u politických partnerů,“ myslí si politolog Jelínek. Podle Milana Znoje by pak pro stranu bylo asi nejlepší postupné prolnutí obou cest: tedy nejprve hra na vnitřní opozici uvnitř vládní koalice přecházející v postupný růst kritiky ODS a TOP 09 a poté vystoupení z koalice a kritika vládních návrhů, jež by podle Znoje vyústily v potopení vlády a postupný přechod k předčasným volbám.
„Základní hrozba na této cestě je stejná, s jakou se potýkala Strana zelených v minulém volebním období - tedy diskreditace. Zelení tehdy vytrvali do hořkého konce ve vládě, to Věci veřejné nemusejí, ale to je nejspíše stejně nezachrání, protože nemají ideologický profil. Zelení měli ekologii. Věci veřejné mají jen populismus - což je ale živel těkavý a nestálý,“ doplnil Znoj pro Deník Referendum.
Strana nového typu
Podle mnohých expertů jsou Věci veřejné spíše podnikatelským subjektem, strana nemá vybudovanou regionální strukturu, a to ani na krajské, ani na obecní rovině. Podle Karolíny Peake bude právě úkolem nového vedení i vybudování silné krajské struktury strany, čemuž mají dle jejích slov napomoci i nové stanovy.
U strany s nedokonalou členskou strukturou lze oprávněně pochybovat o způsobu demokratické artikulace a agragace zájmů, jež strana hájí v politice. Je pak otázkou, kdo ve Věcech veřejných nastoluje a ovlivňuje budoucí profilaci strany, její agendu, nastolování témat v mediálním terénu a prosazování politik strany v Poslanecké sněmovně, případně ve vládě. Je to předseda strany, předsednictvo, straníci v referendech či opravdu tahá v pozadí za nitky Vít Bárta, jak spekuluje v podstatě celá novinářská obec?
Podle Znoje jsou Věci veřejné stranou nového typu. „Poměrně malá sestava politických vůdců již nemá členstvo – organizované tradičně od místních organizací přes krajské po ústřední – , které by bylo vnitřně hierarchicky organizováno k jednomu programu. Naopak členstvo Věcí veřejných je organizováno internetově, je to sociální síť, která se k informacím dostává přes masmédia. Chraň nás pánbůh před touto stranickou budoucností,“ popisuje se skepsí členskou strukturu Věcí veřejných docent politologie.
Lukáš Jelínek pak vidí ve stabilizaci vnitřní struktury strany – chtějí-li Věci veřejné trvale zahnízdit v české politice – správnou cestu. „Klidně mohou ponechat volbu předsedy registrovanými sympatizanty, ale k přímé demokracii by měli přidat klasické mechanismy vnitrostranického rozhodování a kontroly. Takéž by měli upřesnit stanovy, zodpovědnost funkcionářů, volit místopředsedy normální cestou, a ne si je nechat nominovat předsedou, jak tomu je nyní, a současně by měli zapracovat na vybudování regionální struktury,“ uvedl Jelínek pro Deník Referendum.
I podle Dvořákové by budování stranické struktury mělo být nepochybně důležité, ovšem otázkou podle ní je, jak to učinit. „Je to strana-podnik – trochu se to podobá Berlusconimu – a je také řízená jako podnik, ke kterému jsou přičleněni aktivisti. Ale Berlusconi se pohyboval ve výrazném vakuu po zhroucení stranického systému. Věci veřejné sice také využily prostor, který tu byl, ale velké strany si většinu prostoru udržely,“ uvažuje profesorka politologie.
„Takže Věci veřejné nemohly udělat to, co Berlusconi, tj. sjednocovat a absorbovat ,sirotky' na pravé části stranického spektra. A nyní již asi nemají šanci tuto roli hrát, neboť se ,historicky znemožnily',“ dodala Dvořáková.
Milan Znoj pak charakterizuje Věci veřejné jako populistickou stranu. „Věci veřejné jsou populistickou stranou, jež se organizuje internetově. Na programu tu v podstatě nezáleží. Strana tak musí vždy najít nějaké téma, které dokáže lidi nabudit,“ uvedl Znoj pro Deník Referendum.
Podle Dvořákové má strana problémy se svojí identitou, neboť se před volbami orientovala na přelétavé a „volné" voliče a sbírala protestní hlasy zleva i zprava. „Věci veřejné nemají jasnou základnu a přeskakují podle aktuálních otázek, čímž se stávají ještě méně čitelnými. Bylo by dobré, aby se proto vymezily základním způsobem a pak se orientovaly na získání určitých přelétavých voličů,“ uzavřela Dvořáková v rozhovoru pro Deník Referendum.
Nicméně o komplexnější vizi programového směřování strany se toho občané od politiků Věcí veřejných příliš nedozví, o prosazování konkrétních kroků ve vládě či v Poslencké sněmovně nemluvě. Dokonce ani jeden z kandidátů na předsedu Věcí veřejných jakoukoli konkrétnější představu o programových prioritách strany neartikuloval.
Věci veřejné se tak pod vedením Radka Johna bez špetky invence opět pokusí přesvědčit veřejnost, že klíčovým bodem jejich vládního angažmá je boj proti korupci. „Stojíme o to, aby projekt pokračoval, ale pouze pokud bude prosazena protikorupční strategie a vyjednáme sociální pojistky reforem. Změny tedy budou jenom k lepšímu,“ uvedl John pro server iDnes.cz
Nejmenší koaliční strana se přitom sama potýká s řadou afér. Bárta odešel z vlády poté, co se v médiích objevily mimo jiné informace o pronikání jeho bývalé bezpečnostní agentury ABL do politiky, a Radek John rezignoval na post vicepremiéra právě pro boj proti korupci.
Přesto i podle Karolíny Peake bude strana nadále klást důraz na boj s korupcí. Johnův výsledek považuje za potvrzení jeho mandátu. A tak občany pravděpodobně čeká jen další kolo licitací a rošád ve vládě
Výsledek: pouhá obměna ministrů
Na výsledku předsednické volby totiž mimo jiné závisí další obsazení některých ministerských křesel v koaliční vládě občanských demokratů, TOP 09 a Věcí veřejných.
Po vleklé vládní krizi rezignoval na ministerský post Vít Bárta, John se následně přesunul z vnitra do křesla vicepremiéra pro boj s korupcí, které ovšem záhy opustil. Necítil podporu koaličních partnerů v boji proti korupci.
Nyní se spekuluje o tom, že by nejmenší vládní strana mohla požadovat resort spravedlnosti pro Karolínu Peake. Ona i další členové strany to prozatím ale popírají. Premiér a předseda občanských demokratů Petr Nečas současně již artikuloval názor, že je dobré, aby předsedové koaličních stran byli v kabinetu.
Radka Johna nicméně dle jeho slov již neláká být jako předseda koaliční strany ve vládě. O svůj návrat do ní nebude proto údajně usilovat. O personálních změnách ve vládě pak chtějí Věci veřejné jednat až poté, co Radka Johna ve staronové funkci potvrdí o víkendu stranická konference.
„Pak budeme řešit, jak má vypadat zastoupení Věcí veřejných ve vládě," dodal předseda nejmenší strany kabinetu. Uvedl, že ve svém druhém funkčním období bude tvrdší ke koaličním partnerům. Vyzvaly ho k tomu prý krajské organizace VV. „Už nebudeme ustupovat ani o píď,“ vzkázal pak John koaličním partnerům v rozhovoru pro server iDnes.cz.
To, jak bude toto neustupování koaličním partnerům vypadat v praxi, ukážou nejbližší dny a týdny. Avšak že kupčení s ministerskými posty nebude dostačující pro obnovení důvěry voličů ve Věci veřejné, lze odůvodněně konstatovat již nyní.
(Psáno pro Deník Referendum; publikováno 24. 5. 2011, viz tady.)
Začíná internetová volba předsedy Věcí veřejných
Ve čtvrtek v noci začne internetová volba předsedy Věcí veřejných. Registrovaní příznivci strany budou vybírat mezi Radkem Johnem, Karolínou Peake a Dagmar Navrátilovou. Výsledky internetové volby bude ale muset potvrdit volební konference strany.
Ve čtvrtek v noci začne internetová volba předsedy nejmenší parlamentní strany. Svou pozici v čele Věcí veřejných bude obhajovat Radek John, proti němu se pak ve volbě postaví předsedkyně poslaneckého klubu Věcí veřejných Karolína Peake a olomoucká poslankyně Dagmar Navrátilová.
Další dva kandidáti – exministr dopravy Vít Bárta a poslanec Michal Babák – se své kandidatury v uplynulých dnech vzdali. Bárta ve prospěch Radka Johna, Michal Bábak pak podpořil zbylé kandidátky.
Bárta se kandidatury na předsedu vzdal v Johnův prospěch v souvislosti s ohlášením jeho rezignace na post vicepremiéra pro boj s korupcí. Vyzval přitom spolustraníky k jednotě, soudržnosti a podpoře stávajícího předsedy Věcí veřejných.
„Vadí mi neustálé mediální útoky na mou osobu,“ zdůvodnil pak stažení své kandidatury na předsedu strany Michal Babák. Doplnil, že kdyby o křeslo předsedy usiloval i nadále, poškodilo by to celou stranu.
John, Peake a Navrátilová
Současný předseda strany oslovil spolustraníky na webu Věcí veřejných s žádostí o podporu své osoby s dokola opakovaným poukazem na boj proti korupci. John navzdory své rezignaci právě na post vicepremiéra pro boj s korupcí spatřuje i do budoucna v tomto tématu programatické těžiště své strany.
„Pokud Věci veřejné nevytrvají ve své protikorupční politice a odhodlání čistit politiku, nikdo jiný se kmotrům nepostaví, protože opoziční ČSSD se svým Palasem, Rathem a ústeckými manýry toho rozhodně schopná není,“ uvedl Radek John.
Svou kandidaturou na předsedu nejmenšího vládního subjektu pak John dle svých slov spolustraníkům nabízí garanci, že Věci veřejné budou sebevědomé vůči ostatním politickým stranám, vstřícné k občanským aktivitám a spolupracující s veřejností
„Musíme Věci veřejné upevnit jako stabilní středovou stranu s výraznými tématy, která razantně oslabí úniky a plýtvání veřejnými prostředky, bude sociální pojistkou a stranou rozumných, vůči lidem vstřícných řešení. Naše místo bude u obrany středních vrstev, rodin s dětmi a živnostníků,“ nastiňuje současný předseda vizi budoucnosti strany jako středového subjektu.
A zatímco Radek John hájí kroky strany po vstupu Věcí veřejných na parlamentní půdu, podle Karolíny Peake se strana nachází v hluboké krizi. „Vyrostli jsme příliš rychle a teď nevíme, co si s tím počít, pronásledují nás skandály,“ uvedla mimo jiné předsedkyně poslaneckého klubu nejmenšího parlamentního subjektu.
Karolína Peake chce proto na pozici předsedkyně strany dotvořit strukturu strany na komunální a krajské úrovni. „Rozvoj strany na místní úrovni nám dá nutnou základnu, o kterou se potřebují Věci veřejné opřít. Kvůli vstupu do Sněmovny jsme tuto fázi růstu přeskočili a musíme se k ní vrátit,“ nepochybuje Peake.
Spolu s budováním strany odspodu musí pak podle Karolíny Peake Věci veřejné nabídnout i jasné vyprofilování a zřetelný program, zřetelnou a předvídatelně se chovající stranu, která bude vypočitatelná nejen pro voliče, ale i pro případné koaliční partnery v obecních, sněmovních i krajských volbách.
Dagmar Navrátilová pak ve svém předvolebním projevu volá po stabilizaci členské základny, byť to podle ní může mít fatální následky na stabilitu vlády. „Pokud nezintenzivníme tento proces, je strana odsouzena k zániku, protože se nebude mít o koho v dalších volbách opřít. Nebude mít stranickou základnu, a tedy ani voliče,“ uvažuje olomoucká poslankyně.
Věci veřejné by měly podle ní zůstat středovou stranou, nutná je ale podle jejích slov i spolupráce napříč politickým spektrem. Navrátilová zmiňuje především debatu o reformách, které musejí být na delší dobu než na jedno volební období.
„Myslím, že by byla velmi důležitá diskuse i s opozicí. Pokud reformy nepodpoří, ve chvíli, kdy se karty obrátí a dostane se k moci, bude zase vše jinak," podotkla. Nebála by se v návrzích reforem ani kompromisů s opozicí.
Olomoucká poslankyně taktéž pokládá uvnitř strany za nejdůležitější vytvoření krajské struktury, která prý zatím řádně nefunguje. Potom by se mohla zlepšit komunikace mezi centrálou, kraji i členy.
Komplikovaná přímá volba
Přímá volba, která je občas kritizována kvůli údajné možnosti manipulace, začne ve čtvrtek ve 22:00 a skončí v pondělí 23. května rovněž ve 22:00. Věci veřejné tvrdí, že pro zabezpečení volby udělaly maximum.
„Proto budou mít v jejím průběhu možnost nahlédnout do hlasovacího systému pouze notáři," uvedla před časem místopředsedkyně strany Peake.
Hlasování bude považováno za platné, pokud se volby zúčastní přes deset procent všech oprávněných véčkařů. V opačném případě by se volba opakovala ve zkrácených lhůtách podle rozhodnutí Rady. Vítězem volby se stane kandidát s nejvyšším počtem odevzdaných hlasů.
Výsledky internetové volby pak ještě bude muset potvrdit volební konference Věcí veřejných, která se uskuteční o víkendu 28. a 29. května v královéhradeckém Hotelu Černigov. Delegáty budou podle verdiktu stranické rady zástupci centrálních orgánů, krajů a všech klubů strany.
Pokud konference nepotvrdí nadpoloviční většinou přítomných hlasů nově zvoleného předsedu ve funkci, musí tento předseda získat v nové volbě více než 75 % hlasů hlasujících členů strany a registrovaných příznivců. Pokud předseda 75 % hlasů nezíská, musí se konat volba nová, jíž se zúčastní noví kandidáti.
Zvolený předseda pak navrhne výkonného místopředsedu, další místopředsedy a složení rady Věcí veřejných. Jeho návrhy musí opět potvrdit konference. Jak vidno, celý proces volby nového předsedy strany je nebývale komplikovaný. To Deníku Referendum potvrdil už dříve i politolog Lukáš Jelínek.
„Jsem samozřejmě pro, aby členové a příznivci politických stran měli co největší vliv jak na personální složení vedení partají, tak na jejich programovou profilaci, nicméně proces výběru předsedy Věcí veřejných je spíše pro smích. Není totiž transparentní. Navíc členové a příznivci strany nemusejí mít poslední slovo navzdory tomu, že se Věci veřejné prezentují jako zastánci prvků přímé demokracie,“ uvedl Lukáš Jelínek před časem pro Deník Referendum.
Podle Jelínka to vypadá, že si Věci veřejné neuvědomují, že jsou vládní stranou, která má vliv na chod státu. „Abych jim ale nekřivdil. Strana se chystá přijmout změny svých stanov, a tak věřím, že zprůhlední proces výběru svého vedení,“ doplnil Jelínek pro Deník Referendum.
VV změní stanovy: zřídí krajskou strukturu, potlačí vliv véčkařů
Delegáti konference by pak vedle volby nového vedení strany měli přijmout zcela nové stranické stanovy. Nejmenší vládní strana v nich podle návrhu například zřídí krajskou strukturu, změní centrální orgány a zmenší vliv registrovaných příznivců strany.
O některých záležitostech týkajících se postoje Věcí veřejných již nebude rozhodovat poslanecký klub, nýbrž výkonná rada.
Stanovy budou podle Karolíny Peake hodně podrobné, nynější stačily pro situaci, kdy Věci veřejné působily pouze na radnici Prahy 1. „Do současnosti jsme měli jen centrálu a místní kluby. Klubů už je dost a krajská struktura je potřebná, aby došlo k decentralizaci strany," uvedla Peake.
Na krajské rady přejde z centra například rozhodování o přijímání a vylučování členů. Stranické grémium bude fungovat jen jako odvolací orgán. „Chceme zachovat centrální vliv, aby strana nebyla zprivatizována lokálními kmotry," podotkla Peake.
Z centrálních stranických orgánů zanikne výkonný místopředseda odpovědný za chod Věcí veřejných, což měl na starosti vyloučený Jaroslav Škárka, i inspektor, jímž je poslanec Radim Vysloužil a který by měl měl mít na starosti například kontrolu hospodaření.
V čele strany bude dále předseda, jenž si bude moci vybrat místopředsedy, které bude potvrzovat konference. Nově vznikne předsednictvo a výkonná rada, v níž budou vedle členů předsednictva také předsedové parlamentních klubů a ministři za Věci veřejné.
Současná rada strany se přejmenuje na grémium a bude je tvořit předsednictvo a předsedové krajských rad. Za stranu přitom bude jednat podle návrhu předseda, případně první místopředseda nebo dva další členové předsednictva.
Předseda bude moci navrhnout některého ze svých zástupců, který by měl po schválení předsednictvem stejné pravomoci jako dosavadní výkonný místopředseda. Funkce inspektora by měla být úplně zrušena.
Registrovaní příznivci strany, takzvaní véčkaři, se budou moci dál účastnit vnitrostranických referend o různých záležitostech. Výsledky ale nebudou závazné, jako je to nyní, ale jen doporučující s výjimkou případů, kdy vedení strany rozhodne jinak.
Véčkaři budou dál volit v přímé volbě předsedu strany a lídry kandidátek parlamentních a krajských voleb. V případě obecních voleb se ale bude tato jejich pravomoc vztahovat jen na krajská města, v ostatních sídlech bude sestavování listin na místních klubech.
Vládní angažmá a klesající preference
Ať už volba nového předsedy skandály zmítaných Věcí veřejných dopadne jakkoli, nové vedení strany by mělo vyslat zřetelný signál směrem k veřejnosti, kam a proč se chce v nejbližší době ubírat. Pozice jakéhosi opozičního subjektu uvnitř vládní koalice je – jak dokládají poslední průzkumy volebních preferencí – pro veřejnost špatně čitelná.
Podle květnového průzkumu agentury STEM totiž preference Věcí veřejných pokračují v klesajícím trendu: dostaly se hluboko pod práh volitelnosti a do Poslanecké sněmovny by se v případě voleb nejmenší vládní strana vůbec nedostala. Podle modelu stranických preferencí by je volilo pouhých 2,3 procenta lidí.
Zvolení do Poslanecké sněmovny se jim tak oproti předešlým průzkumům vzdálilo a poprvé se jasně dostaly mimo dosah volebního zisku. V průzkumu, který STEM provedl na přelomu března a dubna, měly Věci veřejné přitom ještě 5,5 procenta a disponovaly sedmi mandáty ve Sněmovně.
Podle politoložky Vladimíry Dvořákové si Věci veřejné – chtějí-li být trvalým prvkem české politiky – musejí najít témata, na kterých se jim podaří profilovat a současně zaujmout relevantní množství elektorátu.
„Jednoduše řečeno si musejí vytvořit zřetelně odlišitelnou programatickou bázi, vlastní image. Nezbytným předpokladem takového vývoje je schopnost vymezit se vůči ostatním stranám, což jim právě účast v Nečasově vládě minimálně komplikuje, ne-li znemožňuje,“ uvedla pro Deník Referendum Vladimíra Dvořáková.
Dvořáková tu naráží na dosavadní zkušenost české politiky, podle které si jakákoli z nových parlamentních stran svým vstupem do vlády zproblematizovala, ba spíše znemožnila opakované překročení pětiprocentního kvóra nutného pro vstup do Poslanecké sněmovny.
Na rizika strategie vnitřní opozice vlády připomínající lidovce upozornil již dříve ve svém sloupku Jiří Pehe: „Lidovci sice byli členy různých vládních koalic, ale skoro ve všech se chovali tak, jako kdyby byli vůči vládní koalici zároveň v opozici. I proto už nejsou v Poslanecké sněmovně.“
Nicméně ani jeden z kandidátů na předsedu Věcí veřejných své představy o podobě vládního angažmá strany nenastínil. Pouze poslankyně za Olomoucký kraj obojace uvedla, že je pro pokračování současné koalice ODS, TOP 09 a VV, ovšem za rovných podmínek pro všechny tři strany, avšak současně připouští i možnost odchodu Věcí veřejných z kabinetu s tím, že by potom podporovaly menšinovou vládu ODS a TOP 09.
O budoucnosti Věcí veřejných ve vládě Petra Nečase mohou cosi napovědět také slova faktického šéfa strany Víta Bárty. Ten v nedělním rozhovoru pro iDnes.cz uvedl, že jsou připraveni z vlády odejít, a to pokud v ní od koaličních partnerů nedostanou patřičný prostor.
(Psáno pro Deník Referendum; publikováno 19. 5. 2011, viz tady.)
Ve čtvrtek v noci začne internetová volba předsedy nejmenší parlamentní strany. Svou pozici v čele Věcí veřejných bude obhajovat Radek John, proti němu se pak ve volbě postaví předsedkyně poslaneckého klubu Věcí veřejných Karolína Peake a olomoucká poslankyně Dagmar Navrátilová.
Další dva kandidáti – exministr dopravy Vít Bárta a poslanec Michal Babák – se své kandidatury v uplynulých dnech vzdali. Bárta ve prospěch Radka Johna, Michal Bábak pak podpořil zbylé kandidátky.
Bárta se kandidatury na předsedu vzdal v Johnův prospěch v souvislosti s ohlášením jeho rezignace na post vicepremiéra pro boj s korupcí. Vyzval přitom spolustraníky k jednotě, soudržnosti a podpoře stávajícího předsedy Věcí veřejných.
„Vadí mi neustálé mediální útoky na mou osobu,“ zdůvodnil pak stažení své kandidatury na předsedu strany Michal Babák. Doplnil, že kdyby o křeslo předsedy usiloval i nadále, poškodilo by to celou stranu.
John, Peake a Navrátilová
Současný předseda strany oslovil spolustraníky na webu Věcí veřejných s žádostí o podporu své osoby s dokola opakovaným poukazem na boj proti korupci. John navzdory své rezignaci právě na post vicepremiéra pro boj s korupcí spatřuje i do budoucna v tomto tématu programatické těžiště své strany.
„Pokud Věci veřejné nevytrvají ve své protikorupční politice a odhodlání čistit politiku, nikdo jiný se kmotrům nepostaví, protože opoziční ČSSD se svým Palasem, Rathem a ústeckými manýry toho rozhodně schopná není,“ uvedl Radek John.
Svou kandidaturou na předsedu nejmenšího vládního subjektu pak John dle svých slov spolustraníkům nabízí garanci, že Věci veřejné budou sebevědomé vůči ostatním politickým stranám, vstřícné k občanským aktivitám a spolupracující s veřejností
„Musíme Věci veřejné upevnit jako stabilní středovou stranu s výraznými tématy, která razantně oslabí úniky a plýtvání veřejnými prostředky, bude sociální pojistkou a stranou rozumných, vůči lidem vstřícných řešení. Naše místo bude u obrany středních vrstev, rodin s dětmi a živnostníků,“ nastiňuje současný předseda vizi budoucnosti strany jako středového subjektu.
A zatímco Radek John hájí kroky strany po vstupu Věcí veřejných na parlamentní půdu, podle Karolíny Peake se strana nachází v hluboké krizi. „Vyrostli jsme příliš rychle a teď nevíme, co si s tím počít, pronásledují nás skandály,“ uvedla mimo jiné předsedkyně poslaneckého klubu nejmenšího parlamentního subjektu.
Karolína Peake chce proto na pozici předsedkyně strany dotvořit strukturu strany na komunální a krajské úrovni. „Rozvoj strany na místní úrovni nám dá nutnou základnu, o kterou se potřebují Věci veřejné opřít. Kvůli vstupu do Sněmovny jsme tuto fázi růstu přeskočili a musíme se k ní vrátit,“ nepochybuje Peake.
Spolu s budováním strany odspodu musí pak podle Karolíny Peake Věci veřejné nabídnout i jasné vyprofilování a zřetelný program, zřetelnou a předvídatelně se chovající stranu, která bude vypočitatelná nejen pro voliče, ale i pro případné koaliční partnery v obecních, sněmovních i krajských volbách.
Dagmar Navrátilová pak ve svém předvolebním projevu volá po stabilizaci členské základny, byť to podle ní může mít fatální následky na stabilitu vlády. „Pokud nezintenzivníme tento proces, je strana odsouzena k zániku, protože se nebude mít o koho v dalších volbách opřít. Nebude mít stranickou základnu, a tedy ani voliče,“ uvažuje olomoucká poslankyně.
Věci veřejné by měly podle ní zůstat středovou stranou, nutná je ale podle jejích slov i spolupráce napříč politickým spektrem. Navrátilová zmiňuje především debatu o reformách, které musejí být na delší dobu než na jedno volební období.
„Myslím, že by byla velmi důležitá diskuse i s opozicí. Pokud reformy nepodpoří, ve chvíli, kdy se karty obrátí a dostane se k moci, bude zase vše jinak," podotkla. Nebála by se v návrzích reforem ani kompromisů s opozicí.
Olomoucká poslankyně taktéž pokládá uvnitř strany za nejdůležitější vytvoření krajské struktury, která prý zatím řádně nefunguje. Potom by se mohla zlepšit komunikace mezi centrálou, kraji i členy.
Komplikovaná přímá volba
Přímá volba, která je občas kritizována kvůli údajné možnosti manipulace, začne ve čtvrtek ve 22:00 a skončí v pondělí 23. května rovněž ve 22:00. Věci veřejné tvrdí, že pro zabezpečení volby udělaly maximum.
„Proto budou mít v jejím průběhu možnost nahlédnout do hlasovacího systému pouze notáři," uvedla před časem místopředsedkyně strany Peake.
Hlasování bude považováno za platné, pokud se volby zúčastní přes deset procent všech oprávněných véčkařů. V opačném případě by se volba opakovala ve zkrácených lhůtách podle rozhodnutí Rady. Vítězem volby se stane kandidát s nejvyšším počtem odevzdaných hlasů.
Výsledky internetové volby pak ještě bude muset potvrdit volební konference Věcí veřejných, která se uskuteční o víkendu 28. a 29. května v královéhradeckém Hotelu Černigov. Delegáty budou podle verdiktu stranické rady zástupci centrálních orgánů, krajů a všech klubů strany.
Pokud konference nepotvrdí nadpoloviční většinou přítomných hlasů nově zvoleného předsedu ve funkci, musí tento předseda získat v nové volbě více než 75 % hlasů hlasujících členů strany a registrovaných příznivců. Pokud předseda 75 % hlasů nezíská, musí se konat volba nová, jíž se zúčastní noví kandidáti.
Zvolený předseda pak navrhne výkonného místopředsedu, další místopředsedy a složení rady Věcí veřejných. Jeho návrhy musí opět potvrdit konference. Jak vidno, celý proces volby nového předsedy strany je nebývale komplikovaný. To Deníku Referendum potvrdil už dříve i politolog Lukáš Jelínek.
„Jsem samozřejmě pro, aby členové a příznivci politických stran měli co největší vliv jak na personální složení vedení partají, tak na jejich programovou profilaci, nicméně proces výběru předsedy Věcí veřejných je spíše pro smích. Není totiž transparentní. Navíc členové a příznivci strany nemusejí mít poslední slovo navzdory tomu, že se Věci veřejné prezentují jako zastánci prvků přímé demokracie,“ uvedl Lukáš Jelínek před časem pro Deník Referendum.
Podle Jelínka to vypadá, že si Věci veřejné neuvědomují, že jsou vládní stranou, která má vliv na chod státu. „Abych jim ale nekřivdil. Strana se chystá přijmout změny svých stanov, a tak věřím, že zprůhlední proces výběru svého vedení,“ doplnil Jelínek pro Deník Referendum.
VV změní stanovy: zřídí krajskou strukturu, potlačí vliv véčkařů
Delegáti konference by pak vedle volby nového vedení strany měli přijmout zcela nové stranické stanovy. Nejmenší vládní strana v nich podle návrhu například zřídí krajskou strukturu, změní centrální orgány a zmenší vliv registrovaných příznivců strany.
O některých záležitostech týkajících se postoje Věcí veřejných již nebude rozhodovat poslanecký klub, nýbrž výkonná rada.
Stanovy budou podle Karolíny Peake hodně podrobné, nynější stačily pro situaci, kdy Věci veřejné působily pouze na radnici Prahy 1. „Do současnosti jsme měli jen centrálu a místní kluby. Klubů už je dost a krajská struktura je potřebná, aby došlo k decentralizaci strany," uvedla Peake.
Na krajské rady přejde z centra například rozhodování o přijímání a vylučování členů. Stranické grémium bude fungovat jen jako odvolací orgán. „Chceme zachovat centrální vliv, aby strana nebyla zprivatizována lokálními kmotry," podotkla Peake.
Z centrálních stranických orgánů zanikne výkonný místopředseda odpovědný za chod Věcí veřejných, což měl na starosti vyloučený Jaroslav Škárka, i inspektor, jímž je poslanec Radim Vysloužil a který by měl měl mít na starosti například kontrolu hospodaření.
V čele strany bude dále předseda, jenž si bude moci vybrat místopředsedy, které bude potvrzovat konference. Nově vznikne předsednictvo a výkonná rada, v níž budou vedle členů předsednictva také předsedové parlamentních klubů a ministři za Věci veřejné.
Současná rada strany se přejmenuje na grémium a bude je tvořit předsednictvo a předsedové krajských rad. Za stranu přitom bude jednat podle návrhu předseda, případně první místopředseda nebo dva další členové předsednictva.
Předseda bude moci navrhnout některého ze svých zástupců, který by měl po schválení předsednictvem stejné pravomoci jako dosavadní výkonný místopředseda. Funkce inspektora by měla být úplně zrušena.
Registrovaní příznivci strany, takzvaní véčkaři, se budou moci dál účastnit vnitrostranických referend o různých záležitostech. Výsledky ale nebudou závazné, jako je to nyní, ale jen doporučující s výjimkou případů, kdy vedení strany rozhodne jinak.
Véčkaři budou dál volit v přímé volbě předsedu strany a lídry kandidátek parlamentních a krajských voleb. V případě obecních voleb se ale bude tato jejich pravomoc vztahovat jen na krajská města, v ostatních sídlech bude sestavování listin na místních klubech.
Vládní angažmá a klesající preference
Ať už volba nového předsedy skandály zmítaných Věcí veřejných dopadne jakkoli, nové vedení strany by mělo vyslat zřetelný signál směrem k veřejnosti, kam a proč se chce v nejbližší době ubírat. Pozice jakéhosi opozičního subjektu uvnitř vládní koalice je – jak dokládají poslední průzkumy volebních preferencí – pro veřejnost špatně čitelná.
Podle květnového průzkumu agentury STEM totiž preference Věcí veřejných pokračují v klesajícím trendu: dostaly se hluboko pod práh volitelnosti a do Poslanecké sněmovny by se v případě voleb nejmenší vládní strana vůbec nedostala. Podle modelu stranických preferencí by je volilo pouhých 2,3 procenta lidí.
Zvolení do Poslanecké sněmovny se jim tak oproti předešlým průzkumům vzdálilo a poprvé se jasně dostaly mimo dosah volebního zisku. V průzkumu, který STEM provedl na přelomu března a dubna, měly Věci veřejné přitom ještě 5,5 procenta a disponovaly sedmi mandáty ve Sněmovně.
Podle politoložky Vladimíry Dvořákové si Věci veřejné – chtějí-li být trvalým prvkem české politiky – musejí najít témata, na kterých se jim podaří profilovat a současně zaujmout relevantní množství elektorátu.
„Jednoduše řečeno si musejí vytvořit zřetelně odlišitelnou programatickou bázi, vlastní image. Nezbytným předpokladem takového vývoje je schopnost vymezit se vůči ostatním stranám, což jim právě účast v Nečasově vládě minimálně komplikuje, ne-li znemožňuje,“ uvedla pro Deník Referendum Vladimíra Dvořáková.
Dvořáková tu naráží na dosavadní zkušenost české politiky, podle které si jakákoli z nových parlamentních stran svým vstupem do vlády zproblematizovala, ba spíše znemožnila opakované překročení pětiprocentního kvóra nutného pro vstup do Poslanecké sněmovny.
Na rizika strategie vnitřní opozice vlády připomínající lidovce upozornil již dříve ve svém sloupku Jiří Pehe: „Lidovci sice byli členy různých vládních koalic, ale skoro ve všech se chovali tak, jako kdyby byli vůči vládní koalici zároveň v opozici. I proto už nejsou v Poslanecké sněmovně.“
Nicméně ani jeden z kandidátů na předsedu Věcí veřejných své představy o podobě vládního angažmá strany nenastínil. Pouze poslankyně za Olomoucký kraj obojace uvedla, že je pro pokračování současné koalice ODS, TOP 09 a VV, ovšem za rovných podmínek pro všechny tři strany, avšak současně připouští i možnost odchodu Věcí veřejných z kabinetu s tím, že by potom podporovaly menšinovou vládu ODS a TOP 09.
O budoucnosti Věcí veřejných ve vládě Petra Nečase mohou cosi napovědět také slova faktického šéfa strany Víta Bárty. Ten v nedělním rozhovoru pro iDnes.cz uvedl, že jsou připraveni z vlády odejít, a to pokud v ní od koaličních partnerů nedostanou patřičný prostor.
(Psáno pro Deník Referendum; publikováno 19. 5. 2011, viz tady.)
Vytunelovaná Slavia zaniká, bezmocní fanoušci demolují stadion
Jeden z nejslavnějších fotbalových klubů neobdržel licenci pro příští ročník profesionálních soutěží. Hrozí mu tak, že skončí ve třetí lize. Klub neodkryl vlastnickou strukturu ani nedoložil, že má vypořádány závazky směrem k hráčům, zaměstnancům a státu.
Licenční komise Českomoravského fotbalového svazu ve čtvrtek neudělila SK Slavia Praha a FK Ústí nad Labem licenci pro příští ročník profesionálních soutěží, bez které nelze hrát českou nejvyšší soutěž ani druhou ligu. Licenci před komisí se naopak podařilo obhájit FC Zbrojovka Brno.
Právě těmto třem klubům nedoporučil udělit licenci minulý týden licenční manažer ČMFS Stanislav Rýznar. Jeden z nejslavnějších českých klubů s dlouhou a slavnou historií Slavia Praha nedokázal vyvrátit pochybnosti o ekonomické stabilitě a bezdlužnosti klubu.
Ještě je malá šance
Zadlužený klub ještě může podmínky řízení splnit dodatečně a poté se odvolat. Rozhodnuto musí ale být nejpozději do konce května. Slavii sice na středečním jednání podpořila společnost Natlanad Group, která má zájem převzít klub jako majoritní vlastník, a dokonce zaplatila třetinu z desetimilionového dluhu, který má klub vůči hráčům, ale to nemohlo stačit.
Slavia totiž nic dalšího před komisí nevysvětlila. Především neodkryla vlastnickou strukturu akciové společnosti, nedoložila, že má vypořádány závazky směrem k hráčům, zaměstnancům a státu, ani neřekla, jak má vypadat její hospodaření v další sezoně.
„Slavií nebyla předložena vlastnická struktura akciové společnosti. Nebylo doloženo, že by Slavia nedlužila hráčům a zaměstnancům, jak ukládá licenční manuál. Dále nebylo doloženo, že by Slavia splatila závazky vůči státu a také nedoložila informace, jak má vypadat její hospodaření na příští sezonu," řekl novinářům po zasedání licenční komise její předseda Bohuslav Pavlík.
„Vyslechli jsme zástupce Slavie a seznámili se s jejich plánem dalšího postupu. Protože ale během dnešního jednání nebyly v písemné podobě předloženy žádné nové doklady, které by prokazovaly jiné skutečnosti než byly dosud doloženy, jsme rozhodli takto," doplnil Pavlík.
Vedení Slavie se ke zprávě licenční komise zatím nevyjádřilo. Podle všeho ale klub využije možnosti odvolání a pokusí se licenci získat dodatečně. Natland prý totiž od zájmu vstoupit do Slavie neodradí ani to, že licenční komise ČMFS pražskému celku licenci pro příští ročník profesionálních soutěží neudělila.
„Byla to jedna z variant, se kterou jsme počítali, složitá jednání probíhala příliš krátce na to, aby se podařilo všechny požadavky ČMFS objektivně naplnit," uvedl pro ČTK jejich tiskový mluvčí Rostislav Starý, podle kterého se Slavia pokusí ve spolupráci s Natlandem uspět v odvolacím řízení.
Majitel? Neznámý. Investor? Také
Na jednání si licenční komise pozvala údajného majitele Slavie Antonína France s generálním ředitelem Miroslavem Platilem a také zástupce společnosti Natland Group, která chce Slavii v kritické ekonomické situaci finančně pomoct. Ve středu hráčům splatila třetinu z desetimilionového dluhu.
I podle redaktora deníku Sport Ondřeje Škvora výstupy z jednání Slavie s Natland Group doposud nedávají žádné záruky do budoucna. Proto je logické, že Slavia licenci nedostala.
„Investiční společnost Natland Group se měla představit jako investor, který má zachránit pražskou Slavii, firmu těžce zmítanou dluhy. Zároveň měla oznámit, že nalije do klubu přibližně dvacet milionů nezbytných k udělení licence, o níž bude svaz rozhodovat už zítra. To však zatím oficiálně nepotvrdila,“ napsal Škvor ve středu ve svém blogu.
Podle něj se totiž ze strany Natland Group jedná o pouhé sliby, které nestačí. Natland podle Škvora funguje jako společnost, jež spravuje finance soukromých i institucionálních investorů. Tedy jako prostředník.
„Jenže tajemstvím pak i nadále zůstane, kdo bude skutečným majitelem – přitom by vzhledem k minulým propojením nebylo překvapením, kdyby se částečně jednalo o tytéž osoby,“ uvažuje redaktor Sportu.
Natland navíc stále nejednal s ENICem, což je naprosto klíčové. Nikoli jenom proto, že Slavia této britské společnosti nezpochybnitelně dluží přes sto milionů korun splatných ihned, avšak především proto, že se ENIC stále cítí být majoritním akcionářem klubu a opírá se o pravomocné rozhodnutí anglického soudu, které bylo koncem dubna doručeno i Českomoravskému fotbalovému svazu.
Slavii již delší dobu trápí obrovské finanční problémy. Klub dluží hráčům a navíc ho tíží závazek asi sto milionů korun vůči bývalému majiteli, britské společnosti ENIC. Slavia je natolik významný klub, že je možné její pád označit za další velký problém tuzemského sportu. Podobně jako třeba krach Sazky.
„Slavia by potřebovala zhruba dvě stě milionů," odhadl pro Aktuálně.cz respektovaný fotbalový manažer Miroslav Pelta, člověk s úzkými vazbami na Slavii. Po Slavii zůstává moderní stadion (po Sazce aréna), který jí ale nepatří. Postavil se za několik miliard, které teď klubu chybějí.
„Zmar obou gigantů spojují také investoři točící se kolem, u nichž není nijak transparentní (a žádná instituce to striktně nevynucuje), jaký je podnikatelský záměr. V případě Slavie dospěla situace tak daleko, že není možno zjistit ani to, kdo oni „investoři" skutečně jsou,“ uvedl vedoucí ekonomické a sportovní rubriky internetového deníku Aktuálně.cz Zdeněk John.
Fanoušci demolovali stadion
Samotní hráči bankrotujícího klubu pak ve čtvrtek nastoupili k prvnímu utkání semifinále Ondrášovka Cupu proti Olomouci. Úspěch v poháru je pro Slavii již jedinou cestou do evropských pohárů, a tedy k nemalým finančním příjmům, jež jsou s účastí v pohárové Evropě spojeny.
Utkání se nicméně nedohrálo. V poločasové přestávce totiž na hrací plochu vtrhli fanoušci pražského Edenu s protesty proti klubovému vedení, po němž chtěli vysvětlení současné špatné ekonomické situace klubu.
Ostatně vedení klubu slibovalo již na středu tiskovou konferenci, kde mělo veřejnost o situaci informovat. Slib ale nedodrželo, což frustrované fanoušky pravděpodobně radikalizovalo. Zatímco před utkáním byl ještě jejich protest relativně klidný, o přestávce se situace zvrhla.
„S policií jsme se proto domluvili na prodloužení přestávky a že počkáme do pět minut po osmé," uvedl svazový delegát Jaromír Sova. „Předpokládali jsme, že do té doby bude hrací plocha volná. Ale když se fanoušci rozběsnili a nebyli k zastavení, velitel zásahu přikázal zápas ukončit s tím, že půjdou fanoušky z hrací plochy a z celého areálu vytlačit."
Technický delegát Sova byl o přestávce v tunelu pro hráče, a tak byl přímým svědkem fanouškovského běsnění.
„Když se do tunelu rozběhli, zarazili je pořadatelé společně s lidmi z bezpečnostní agentury. Výtržníci se tak do útrob stadionu nedostali a začali na kraji tunelu ničit všechno, co jim přišlo pod ruku. Pořadatelé tedy přivolali policii, která byla na zásah připravená před stadionem. Jednotka fandy odtlačila na trávník a zaujala pozice před tunelem," popisuje pro server iDNES.cz středeční události delegát.
Avšak slávističtí fanoušci řádili dál, rozběhli se na hlavní tribunu k prostorám VIP a tam zničili skleněné výplně dveří. Na hrací ploše pak demolovali televizní zařízení, takže musel být ukončen přímý přenos České televize. A nakonec byl ukončen a kontumován i samotný zápas.
„Policie přikázala zápas ukončit ve chvíli, kdy bylo jasné, že ve hře se pokračovat nedá. Tak jsem to šel oznámit rozhodčím, k čemuž jsme si přizvali i kapitány obou mužstev. Poté hlasatel ukončení zápasu oznámil všem přítomným na stadionu. Policie hrací plochu vyklidila a svou práci ukončila asi ve tři čtvrtě na devět. Poslední fanoušci pak areál stadionu opustili kolem deváté," řekl Sova pro iDNES.cz.
Svaz: situaci zavinilo vedení Slavie
Fotbalový svaz chce již v pondělí, nejpozději v úterý oznámit, jakým způsobem po sportovní stránce případ uzavře. Už ve středu totiž odehrají obě mužstva odvetu, do které by mělo být jasno o výsledku prvního utkání. Slavii hrozí kontumační výsledek 0:3 a další postihy od disciplinární komise.
Pro disciplinární komisi bude případ přelomový, neboť ještě nikdy v historii české ligy či domácí pohárové soutěže se nestalo, aby byl zápas ukončen po masových výtržnostech fanoušků. V roce 2003 se také nedohrálo ligové utkání mezi Bohemians Praha a Spartou, ale stalo se tak poté, co jeden podnapilý fanoušek napadl asistenta rozhodčího.
Výčet možných trestů pro Slavii je široký, i když tiskový mluvčí ČMFS Jaroslav Kolář upozornil, že nic nehodlá předjímat. Klubu ale podle řádu hrozí finanční pokuta až deset milionů korun a uzavření stadionu v Edenu na několik zápasů s tím, že slávisté by je museli sehrát v určité vzdálenosti od domácího stadionu.
Možnému postihu čelí také hlavní pořadatel. Svaz totiž v pátečním prohlášení uvedl, že Slavia organizaci utkání nezvládla. Bezpečnostní manažer svazu Martin Synecký tvrdí, že ještě ve čtvrtek v poledne v den utkání od Slavie dostal ujištění, že klub má situaci s možným protestem fanoušků pod kontrolou.
„Vedení ČMFS považuje čtvrteční události za zcela nepřijatelný incident, který ničemu nepomohl, poškodil klub a vrhl špatné světlo na náš fotbal jako celek. Je jasné, že klub ponese důsledky vyplývající z disciplinárního řádu," stojí ve svazovém prohlášení.
„Při tom prvním protestu šlo o domluvenou akci, s fanoušky jsme komunikovali. Druhou akci v poločase fanoušci neavizovali a bohužel se to nepodařilo uhlídat. Situace byla vyhrocená takovým způsobem, že to podle nás nešlo zastavit," uvedl pro ČTK slávistický mluvčí Ondřej Zlámal.
Vedení svazu tvrdí, že situaci kolem Slavie zavinilo současné vedení vršovického celku. „Jde o záležitost, do které vyústily vleklé a nekonstruktivní postupy majitelů SK Slavia Praha, kteří byli na všech jednáních s předsedou a dalšími představiteli svazu nabádáni k rychlému a věcnému řešení situace," uvedl svaz.
Slavia slibovala zachránce, ten ale není
Slávistická veřejnost čekala, že se ve středu konečně dozví, co bude dál s jejich klubem. Klubové vedení totiž ústy svého údajného majitele Antonína France slíbila předsedovi ČMFS Ivanu Haškovi, že právě v tento den zveřejní informace, jak se situace kolem nového majitele klubu vyvíjí. Jenže žádné představování zachránce klubu na oficiální tiskové konferenci se nakonec nekonalo.
„O řešení naší situace budeme informovat na tiskové konferenci ve středu," uvedl již v pondělí Antonín Franc, člen představenstva, který o sobě tvrdí, že drží červenobílé akcie. Nakonec se ale žádná slibovaná tisková konference neuskutečnila a Slavia nic konkrétního nesdělila.
„Celou záležitost kolem svolané tiskové konference má mediálně na starosti společnost Natland. Dostal jsem takový pokyn, nikoliv příkaz. Pro mě platí to, že Slavia bude komentovat jenom uzavřená a dotažená jednání," řekl fanouškům slávistický mluvčí Ondřej Zlámal.
Fanoušci totiž od středečního rána zahlcovali diskusní fórum oficiálního klubu a chtěli vědět, v kolik se tisková konference uskuteční, aby měli představu, co se Slavií bude. Nic podstatného se nedozvěděli. Přitom právě středeční den měl být klíčový. Poprvé se totiž veřejnost měla dozvědět, kdo a za jakých podmínek Slavii zachrání od pádu do třetí ligy.
Slavia tedy zatím licencí nedisponuje, fanoušci reagovali násilím přímo na stadionu a předseda ČMFS Ivan Hašek si tak k problémům, které se postavily do jeho cesty za očistu nejsledovanějšího sportu, může přidat další. Po korupčních skandálech a výrazném poklesu výkonnosti reprezentačního celku nyní skomírá jeden z klubů, jehož tradice je u nás z nejsilnějších.
„Se Slavií ztrácí nejvyšší soutěž část své hodnoty. Derby Sparta – Slavia, ale i utkání slávistů s dalšími týmy dosud byly tahákem pro diváky. Slavia má dlouhodobě jednu z nejvyšších návštěv na venkovních hřištích – teď liga může přijít nejen o část návštěvnosti, ale i televizní sledovanost a další sponzory,“ myslí si Zdeněk John na Aktuálně.cz.
Pád Slavie do třetí ligy, který je nyní reálným vyústěním krize, bude ligu samozřejmě stát nemalé peníze. A protest, který uspořádali zoufalí fanoušci a který byl zneužit k výtržnostem, finanční bídu klubu jen prohloubí.
(Psáno pro Deník Referendum; publikováno 7. 5. 2011, viz tady.)
Licenční komise Českomoravského fotbalového svazu ve čtvrtek neudělila SK Slavia Praha a FK Ústí nad Labem licenci pro příští ročník profesionálních soutěží, bez které nelze hrát českou nejvyšší soutěž ani druhou ligu. Licenci před komisí se naopak podařilo obhájit FC Zbrojovka Brno.
Právě těmto třem klubům nedoporučil udělit licenci minulý týden licenční manažer ČMFS Stanislav Rýznar. Jeden z nejslavnějších českých klubů s dlouhou a slavnou historií Slavia Praha nedokázal vyvrátit pochybnosti o ekonomické stabilitě a bezdlužnosti klubu.
Ještě je malá šance
Zadlužený klub ještě může podmínky řízení splnit dodatečně a poté se odvolat. Rozhodnuto musí ale být nejpozději do konce května. Slavii sice na středečním jednání podpořila společnost Natlanad Group, která má zájem převzít klub jako majoritní vlastník, a dokonce zaplatila třetinu z desetimilionového dluhu, který má klub vůči hráčům, ale to nemohlo stačit.
Slavia totiž nic dalšího před komisí nevysvětlila. Především neodkryla vlastnickou strukturu akciové společnosti, nedoložila, že má vypořádány závazky směrem k hráčům, zaměstnancům a státu, ani neřekla, jak má vypadat její hospodaření v další sezoně.
„Slavií nebyla předložena vlastnická struktura akciové společnosti. Nebylo doloženo, že by Slavia nedlužila hráčům a zaměstnancům, jak ukládá licenční manuál. Dále nebylo doloženo, že by Slavia splatila závazky vůči státu a také nedoložila informace, jak má vypadat její hospodaření na příští sezonu," řekl novinářům po zasedání licenční komise její předseda Bohuslav Pavlík.
„Vyslechli jsme zástupce Slavie a seznámili se s jejich plánem dalšího postupu. Protože ale během dnešního jednání nebyly v písemné podobě předloženy žádné nové doklady, které by prokazovaly jiné skutečnosti než byly dosud doloženy, jsme rozhodli takto," doplnil Pavlík.
Vedení Slavie se ke zprávě licenční komise zatím nevyjádřilo. Podle všeho ale klub využije možnosti odvolání a pokusí se licenci získat dodatečně. Natland prý totiž od zájmu vstoupit do Slavie neodradí ani to, že licenční komise ČMFS pražskému celku licenci pro příští ročník profesionálních soutěží neudělila.
„Byla to jedna z variant, se kterou jsme počítali, složitá jednání probíhala příliš krátce na to, aby se podařilo všechny požadavky ČMFS objektivně naplnit," uvedl pro ČTK jejich tiskový mluvčí Rostislav Starý, podle kterého se Slavia pokusí ve spolupráci s Natlandem uspět v odvolacím řízení.
Majitel? Neznámý. Investor? Také
Na jednání si licenční komise pozvala údajného majitele Slavie Antonína France s generálním ředitelem Miroslavem Platilem a také zástupce společnosti Natland Group, která chce Slavii v kritické ekonomické situaci finančně pomoct. Ve středu hráčům splatila třetinu z desetimilionového dluhu.
I podle redaktora deníku Sport Ondřeje Škvora výstupy z jednání Slavie s Natland Group doposud nedávají žádné záruky do budoucna. Proto je logické, že Slavia licenci nedostala.
„Investiční společnost Natland Group se měla představit jako investor, který má zachránit pražskou Slavii, firmu těžce zmítanou dluhy. Zároveň měla oznámit, že nalije do klubu přibližně dvacet milionů nezbytných k udělení licence, o níž bude svaz rozhodovat už zítra. To však zatím oficiálně nepotvrdila,“ napsal Škvor ve středu ve svém blogu.
Podle něj se totiž ze strany Natland Group jedná o pouhé sliby, které nestačí. Natland podle Škvora funguje jako společnost, jež spravuje finance soukromých i institucionálních investorů. Tedy jako prostředník.
„Jenže tajemstvím pak i nadále zůstane, kdo bude skutečným majitelem – přitom by vzhledem k minulým propojením nebylo překvapením, kdyby se částečně jednalo o tytéž osoby,“ uvažuje redaktor Sportu.
Natland navíc stále nejednal s ENICem, což je naprosto klíčové. Nikoli jenom proto, že Slavia této britské společnosti nezpochybnitelně dluží přes sto milionů korun splatných ihned, avšak především proto, že se ENIC stále cítí být majoritním akcionářem klubu a opírá se o pravomocné rozhodnutí anglického soudu, které bylo koncem dubna doručeno i Českomoravskému fotbalovému svazu.
Slavii již delší dobu trápí obrovské finanční problémy. Klub dluží hráčům a navíc ho tíží závazek asi sto milionů korun vůči bývalému majiteli, britské společnosti ENIC. Slavia je natolik významný klub, že je možné její pád označit za další velký problém tuzemského sportu. Podobně jako třeba krach Sazky.
„Slavia by potřebovala zhruba dvě stě milionů," odhadl pro Aktuálně.cz respektovaný fotbalový manažer Miroslav Pelta, člověk s úzkými vazbami na Slavii. Po Slavii zůstává moderní stadion (po Sazce aréna), který jí ale nepatří. Postavil se za několik miliard, které teď klubu chybějí.
„Zmar obou gigantů spojují také investoři točící se kolem, u nichž není nijak transparentní (a žádná instituce to striktně nevynucuje), jaký je podnikatelský záměr. V případě Slavie dospěla situace tak daleko, že není možno zjistit ani to, kdo oni „investoři" skutečně jsou,“ uvedl vedoucí ekonomické a sportovní rubriky internetového deníku Aktuálně.cz Zdeněk John.
Fanoušci demolovali stadion
Samotní hráči bankrotujícího klubu pak ve čtvrtek nastoupili k prvnímu utkání semifinále Ondrášovka Cupu proti Olomouci. Úspěch v poháru je pro Slavii již jedinou cestou do evropských pohárů, a tedy k nemalým finančním příjmům, jež jsou s účastí v pohárové Evropě spojeny.
Utkání se nicméně nedohrálo. V poločasové přestávce totiž na hrací plochu vtrhli fanoušci pražského Edenu s protesty proti klubovému vedení, po němž chtěli vysvětlení současné špatné ekonomické situace klubu.
Ostatně vedení klubu slibovalo již na středu tiskovou konferenci, kde mělo veřejnost o situaci informovat. Slib ale nedodrželo, což frustrované fanoušky pravděpodobně radikalizovalo. Zatímco před utkáním byl ještě jejich protest relativně klidný, o přestávce se situace zvrhla.
„S policií jsme se proto domluvili na prodloužení přestávky a že počkáme do pět minut po osmé," uvedl svazový delegát Jaromír Sova. „Předpokládali jsme, že do té doby bude hrací plocha volná. Ale když se fanoušci rozběsnili a nebyli k zastavení, velitel zásahu přikázal zápas ukončit s tím, že půjdou fanoušky z hrací plochy a z celého areálu vytlačit."
Technický delegát Sova byl o přestávce v tunelu pro hráče, a tak byl přímým svědkem fanouškovského běsnění.
„Když se do tunelu rozběhli, zarazili je pořadatelé společně s lidmi z bezpečnostní agentury. Výtržníci se tak do útrob stadionu nedostali a začali na kraji tunelu ničit všechno, co jim přišlo pod ruku. Pořadatelé tedy přivolali policii, která byla na zásah připravená před stadionem. Jednotka fandy odtlačila na trávník a zaujala pozice před tunelem," popisuje pro server iDNES.cz středeční události delegát.
Avšak slávističtí fanoušci řádili dál, rozběhli se na hlavní tribunu k prostorám VIP a tam zničili skleněné výplně dveří. Na hrací ploše pak demolovali televizní zařízení, takže musel být ukončen přímý přenos České televize. A nakonec byl ukončen a kontumován i samotný zápas.
„Policie přikázala zápas ukončit ve chvíli, kdy bylo jasné, že ve hře se pokračovat nedá. Tak jsem to šel oznámit rozhodčím, k čemuž jsme si přizvali i kapitány obou mužstev. Poté hlasatel ukončení zápasu oznámil všem přítomným na stadionu. Policie hrací plochu vyklidila a svou práci ukončila asi ve tři čtvrtě na devět. Poslední fanoušci pak areál stadionu opustili kolem deváté," řekl Sova pro iDNES.cz.
Svaz: situaci zavinilo vedení Slavie
Fotbalový svaz chce již v pondělí, nejpozději v úterý oznámit, jakým způsobem po sportovní stránce případ uzavře. Už ve středu totiž odehrají obě mužstva odvetu, do které by mělo být jasno o výsledku prvního utkání. Slavii hrozí kontumační výsledek 0:3 a další postihy od disciplinární komise.
Pro disciplinární komisi bude případ přelomový, neboť ještě nikdy v historii české ligy či domácí pohárové soutěže se nestalo, aby byl zápas ukončen po masových výtržnostech fanoušků. V roce 2003 se také nedohrálo ligové utkání mezi Bohemians Praha a Spartou, ale stalo se tak poté, co jeden podnapilý fanoušek napadl asistenta rozhodčího.
Výčet možných trestů pro Slavii je široký, i když tiskový mluvčí ČMFS Jaroslav Kolář upozornil, že nic nehodlá předjímat. Klubu ale podle řádu hrozí finanční pokuta až deset milionů korun a uzavření stadionu v Edenu na několik zápasů s tím, že slávisté by je museli sehrát v určité vzdálenosti od domácího stadionu.
Možnému postihu čelí také hlavní pořadatel. Svaz totiž v pátečním prohlášení uvedl, že Slavia organizaci utkání nezvládla. Bezpečnostní manažer svazu Martin Synecký tvrdí, že ještě ve čtvrtek v poledne v den utkání od Slavie dostal ujištění, že klub má situaci s možným protestem fanoušků pod kontrolou.
„Vedení ČMFS považuje čtvrteční události za zcela nepřijatelný incident, který ničemu nepomohl, poškodil klub a vrhl špatné světlo na náš fotbal jako celek. Je jasné, že klub ponese důsledky vyplývající z disciplinárního řádu," stojí ve svazovém prohlášení.
„Při tom prvním protestu šlo o domluvenou akci, s fanoušky jsme komunikovali. Druhou akci v poločase fanoušci neavizovali a bohužel se to nepodařilo uhlídat. Situace byla vyhrocená takovým způsobem, že to podle nás nešlo zastavit," uvedl pro ČTK slávistický mluvčí Ondřej Zlámal.
Vedení svazu tvrdí, že situaci kolem Slavie zavinilo současné vedení vršovického celku. „Jde o záležitost, do které vyústily vleklé a nekonstruktivní postupy majitelů SK Slavia Praha, kteří byli na všech jednáních s předsedou a dalšími představiteli svazu nabádáni k rychlému a věcnému řešení situace," uvedl svaz.
Slavia slibovala zachránce, ten ale není
Slávistická veřejnost čekala, že se ve středu konečně dozví, co bude dál s jejich klubem. Klubové vedení totiž ústy svého údajného majitele Antonína France slíbila předsedovi ČMFS Ivanu Haškovi, že právě v tento den zveřejní informace, jak se situace kolem nového majitele klubu vyvíjí. Jenže žádné představování zachránce klubu na oficiální tiskové konferenci se nakonec nekonalo.
„O řešení naší situace budeme informovat na tiskové konferenci ve středu," uvedl již v pondělí Antonín Franc, člen představenstva, který o sobě tvrdí, že drží červenobílé akcie. Nakonec se ale žádná slibovaná tisková konference neuskutečnila a Slavia nic konkrétního nesdělila.
„Celou záležitost kolem svolané tiskové konference má mediálně na starosti společnost Natland. Dostal jsem takový pokyn, nikoliv příkaz. Pro mě platí to, že Slavia bude komentovat jenom uzavřená a dotažená jednání," řekl fanouškům slávistický mluvčí Ondřej Zlámal.
Fanoušci totiž od středečního rána zahlcovali diskusní fórum oficiálního klubu a chtěli vědět, v kolik se tisková konference uskuteční, aby měli představu, co se Slavií bude. Nic podstatného se nedozvěděli. Přitom právě středeční den měl být klíčový. Poprvé se totiž veřejnost měla dozvědět, kdo a za jakých podmínek Slavii zachrání od pádu do třetí ligy.
Slavia tedy zatím licencí nedisponuje, fanoušci reagovali násilím přímo na stadionu a předseda ČMFS Ivan Hašek si tak k problémům, které se postavily do jeho cesty za očistu nejsledovanějšího sportu, může přidat další. Po korupčních skandálech a výrazném poklesu výkonnosti reprezentačního celku nyní skomírá jeden z klubů, jehož tradice je u nás z nejsilnějších.
„Se Slavií ztrácí nejvyšší soutěž část své hodnoty. Derby Sparta – Slavia, ale i utkání slávistů s dalšími týmy dosud byly tahákem pro diváky. Slavia má dlouhodobě jednu z nejvyšších návštěv na venkovních hřištích – teď liga může přijít nejen o část návštěvnosti, ale i televizní sledovanost a další sponzory,“ myslí si Zdeněk John na Aktuálně.cz.
Pád Slavie do třetí ligy, který je nyní reálným vyústěním krize, bude ligu samozřejmě stát nemalé peníze. A protest, který uspořádali zoufalí fanoušci a který byl zneužit k výtržnostem, finanční bídu klubu jen prohloubí.
(Psáno pro Deník Referendum; publikováno 7. 5. 2011, viz tady.)
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
