pondělí 12. listopadu 2012

Senátní volby v Brně: předběžná prognóza

Jakkoli se mezi brněnskými intelektuály mnozí těší, že se příští brněnskou senátorkou stane sympatická bývalá ústavní soudkyně Eliška Wagnerová, už její postup do druhého kola by byl překvapením. Volby tu mají jinou jasnou favoritku. 

Horká fáze kampaně letošních senátních voleb je sice před námi, přesto lze již nyní říci, že se v několika obvodech na podzim uskuteční pro politického pozorovatele mimořádně zajímavé děje. Otázek, na které nám senátní volby alespoň naznačí odpověď, je několik.

Využije opoziční ČSSD kulminující se neoblíbenost vládních stran k posílení svého senátního klubu? Jak dopadnou volby v tradičně pravicových obvodech mezi ODS a TOP 09? Jak se všeobecné znechucení politickým establishmentem projeví v podpoře nezávislých kandidátů? Co volby naznačí o politické práci lidovců a zelených, kteří budou v příštích sněmovních volbách usilovat o návrat do Poslanecké sněmovny? Promluví do konečných výsledků senátních voleb nově se formující subjekty, například Babišovo ANO 2011?

Detailní prognózu mapující všech sedmadvacet odvodů, ve kterých se letošní volby do Senátu uskuteční, zveřejníme v Deníku Referendum později. Nyní chceme předběžně poukázat na obvod číslo 59 – Brno-město, jehož voliči se budou letos rozhodovat mezi neobyčejně kvalitními kandidáty. Navíc ačkoli byl doposud devětapadesátý senátní obvod baštou pravice, podzimní volby mohou tento trend zvrátit, neboť se v jeho výsledcích vždy zrcadlily celostátní děje.

Od Salzmanna po Svobodu
V prvních novodobých senátních volbách v roce 1996 tu ve druhém kole zvítězil pražský bankéř Richard Salzmann z ODS, když pro něj hlasovalo 58,32 procent voličů. Ve druhém kole tehdy porazil historika a disidenta Jaroslava Mezníka z ČSSD o 5207 hlasů. Fascinace klausovskou pravicí tehdy dostupovala vrcholu.

Uprostřed volebního období vlády sociálních demokratů v čase tak zvané opoziční smlouvy v roce 2000 se v Brně opět potvrdil celostátní trend: zvítězil Milan Šimonovský z KDU-ČSL na kandidátce Čtyřkoalice. Šimonovský obdržel ve druhém kole 65,01 procent hlasů a druhou Jarmilu Horovou z ODS porazil o 5301 hlasů.

Poslední volby, které se v devětapadesátém obvodě konaly na podzim roku 2006, vyhrál opět kandidát pravice. Tentokrát to byl Richard Svoboda z ODS, který bude svůj mandát letos obhajovat. V prvním kole bylo tehdy odevzdáno 32 004 platných hlasů, ve druhém pak pouhých 17 938. K postupu do druhého kola přitom stačilo pouhých 5821 hlasů. Tehdy třetímu Mojmíru Vlašínovi ze Strany zelených k postupu do druhého kola scházelo 481 hlasů. I do těchto voleb se tak promítly celostátní trendy.

Kandidát lidovců, kteří obvod do té doby drželi, prohrál i s komunistou. Zdůvodnit to lze mimo jiné mimořádně napjatou situací po sněmovních volbách v roce 2006, které skončily patem. Zatímco média donekonečna očerňovala lídra sociálních demokratů Jiřího Paroubka a tlačila pravicové politiky k vyřešení povolební situace, tehdejší předseda KDU-ČSL Miroslav Kalousek započal jednání o menšinové vládě ČSSD a KDU-ČSL s tichou podporou komunistů. A to navzdory předvolebním slibům, dle kterých Kalousek kategoricky vylučoval spoluúčast lidovců na vládě společně s komunisty.

Výsledek posledních senátních voleb v roce 2006 současně potvrdil pravidlo, které lze zobecnit na celou republiku. Dvoukolová volba takřka vždy nevyhovuje kandidátům ODS. Tato na pravici ještě stále dominantní strana disponuje tradičně vysokým počtem skalních voličů, tak zvaným pevným jádrem příznivců. Charakteristické pro občanské demokraty je zároveň to, že její kandidáti nejsou s to ve druhém kole voleb oslovit vlažné či váhavé voliče. Potvrzují to i sociologická šetření. Voliči jen výjimečně uvádějí ODS jako stranu, kterou by preferovali jako druhou v pořadí.

V praxi to znamená, že kandidáti občanských demokratů, kteří postoupí do druhého kola, dokážou přesvědčit k tomu, aby je volili, jen minimum voličů ostatních stran. V tom se podobají KSČM: pro druhé kolo platí, že se voliči ostatních stran spojují proti ODS, a to prakticky kdykoli. Zatímco Richard Svoboda z ODS ve druhém kole v absolutních číslech oproti prvnímu nejenže neposílil, nýbrž dokonce ztratil, a to 1420 hlasů, Jiřího Václavka z ČSSD ve druhém kole volilo oproti prvnímu o 1456 voličů více. V roce 2006 to nicméně nemohlo stačit a senátorem se stal Richard Svoboda.

Obhajující senátor a další kandidáti pravice

Richard Svoboda z ODS, který je posledním občanským demokratem zastávajícím funkci brněnského primátora (2004 až 2006) se dle svých slov k obhajobě mandátu rozhodl poté, co nebyl zvolen lídrem kandidátky ODS do krajských voleb. To nevypovídá o zvláště silné motivaci ke kandidatuře.

V březnu pro MF Dnes řekl, že by v případě svého znovuzvolení do Senátu rád navázal na to, co již dokázal. „Mnou podporovaná novela zákona například odpustila podnikatelům televizní poplatky za vícero mobilních přijímačů. A právě oblasti médií, vzdělávání a kultuře bych se chtěl i nadále věnovat,“ vysvětlil Svoboda.

Svoboda se bude muset vypořádat s okolnostmi, které jsou s rokem 2006 nesrovnatelné. Už jen to, že ODS není zdaleka jedinou relevantní silou na pravici, mluví v jeho neprospěch. V roce 2006 neexistovala TOP 09. Nemalý segment pravicově orientovaných lidí vhodí do volební urny navíc hlas pro Daniela Rychnovského z KDU-ČSL.

Richard Svoboda před šesti lety kandidoval s bonusem funkce primátora, ten už ale odnesl čas. Jako senátor se ani v Brně, ani v celostátní politice nijak výrazně neprojevoval. Připočteme-li k tomu fakt, že výchozí pozici pravicových kandidátů bude všeobecně problematizovat více než šestiletá vláda pravice v čele s ODS, zdá se obhajoba jeho mandátu mimořádně obtížná.

Bylo by ostatně s podivem, pokud by kandidáti opozičních stran neprofitovali z vládou diskreditované politiky všech pravicových subjektů. Mnozí tradičně pravicoví voliči se tak mohou uchýlit k volbě Daniela Rychnovského z KDU-ČSL, který se navíc bude moci spolehnout na pevné jádro konzervativních voličů na jihu Moravy. Dlouholetému brněnskému zastupiteli může hrát navíc do karet souběh prvního kola senátních voleb s volbami krajskými.

Není totiž bez zajímavosti podívat se blíže na výsledky posledních krajských voleb v Jihomoravském kraji, neboť KDU-ČSL tu v roce 2008 skončila druhá za suverénními sociálními demokraty. Lidovce tehdy volilo 90 254 voličů, což pro ně při jednačtyřicetiprocentní volební účasti znamenalo zisk 23,89 procent hlasů.

Za lidovci tak v roce 2008 skončili na jižní Moravě i občanští demokraté, a to s velkým odstupem, když obdrželi pouhých 15,88 procent hlasů. Mimochodem podíváme-li se na výsledek lidovců v těchto krajských volbách v obvodě Brno-město, zjistíme, že je volilo 29 663 lidí, což znamenalo zisk 23,08 procent hlasů.

Když se konaly senátní volby společně s krajskými v tomto volebním obvodě naposledy, kandidát lidovců Milan Šimonovský se stal senátorem. A v posledních senátních volbách, které se v Brně konaly před dvěma lety, zvítězil také lidovec: bývalý hejtman Juránek porazil ve druhém kole kandidáta ČSSD, Václava Božka.

Samozřejmě je třeba vzít v potaz, že KDU-ČSL prošla za poslední čtyři roky vzhledem ke své historii nezvykle turbulentním obdobím. Ještě v roce 2008 byla vládní stranou, dva roky poté nicméně opustila Poslaneckou sněmovnu, na což její členové reagovali kompletní obměnou vedení strany. K tomu je třeba připočíst vznik TOP 09, jež v roce 2010 nepochybně část tradičního elektorátu lidovců přetáhla na svoji stranu.

Nyní se nicméně – alespoň podle několika posledních sociologických šetření – nemalé množství voličů vrací k zavedené lidovecké značce a obzvláště v tradičních jihomoravských obvodech lze očekávat návrat lidovců na výsluní. Toto vše může nahrát Rychnovskému, který již avizoval, že se v případě zvolení hodlá věnovat prorodinné politice a zdravotnictví.

Lze tedy pokládat za pravděpodobné – i s ohledem na dlouhodobou tendenci klesající podpory ODS a TOP 09 – že právě kandidát lidovců se letos na podzim lídrem pravice v prvním kole senátních voleb v Brně.

Vyzyvatelem Svobody na pravici bude také rektor Vysokého učení technického Karel Rais z TOP 09. Rais pracoval v letech 2003-2006 jako prorektor pro strategický rozvoj, od roku 1989 pracoval v řadě akademických funkcí na úrovni fakulty. Šest let mimo jiné zastával funkci děkana Fakulty podnikatelské VUT. Taktéž v případě zvolení do Senátu se Rais plánuje věnovat vědě a výzkumu. „Mým cílem je napomoci ostatním místním politikům k tomu, abychom dostali jižní Moravu mezi padesát nejinovativnějších regionů v Evropě,“ tvrdí.

Část voličů zavedených pravicových stran může nakonec oslovit i lékař Rostislav Vyzuka, který se bude ucházet o hlasy voličů jako nezávislý na kandidátce Babišova uskupení ANO 2011. Na svém webu doposud nemá zpracovaný kompletní program, nicméně voličům slibuje, že se v případě svého zvolení zasadí o dotažení realizace reformy ve zdravotnictví. „Zdravotní systém má být solidární, přístupný pro všechny občany dle reálných finančních možností státu, ekonomicky vyvážený a umožňující komerční připojištění,“ uvedl Vyzula.

Obecně od něj lze očekávat apel, jehož prostřednictvím oslovuje veřejnost i Andrej Babiš a jeho hnutí ANO 2011. Ten spočívá v kritice všech dosavadních politických subjektů, korupci a údajném prospěchářství celé politické elity s tím, že se zaměřuje především na kritiku dominantních politických stran, tedy ODS a ČSSD. Mezi základní cíle Babišova hnutí pak patří demokratický a efektivně fungující stát, který budou řídit opravdoví odborníci.

Obdobná kritika všech politických elit a image neideologického subjektu, jenž neřeší otázku svého pravolevého zařazení, nýbrž prosazuje pragmatická a racionální řešení, která vycházejí vstříc „opravdovým“ potřebám občanů, byla před posledními sněmovními volbami přitom podstatnou okolností stojící za vzestupem Věcí veřejných.

Johnova strana ve svém politickém angažmá nakonec selhala, avšak to neznamená, že se voliči opět neupnou k některému z nových subjektů. Jejich protagonistům nenahrává přitom pouze politická blamáž koaliční vlády Petra Nečase, nýbrž v mnoha ohledech i skandály levicové ČSSD. Přesto lze jen stěží odhadovat výsledek kandidátů ANO 2011 v podzimních volbách. Přece jen uplynula od založení Babišova hnutí krátká doba a i samotný jeho zakladatel tvrdí, že veškeré úsilí směřuje až k volbám sněmovním.

Postup jakéhokoli jiného kandidáta pravice nežli senátora Svobody či lidoveckého kandidáta Rychnovského do druhého kola by se rovnal takřka zázraku, ale jejich výsledky budou mít vliv na to, jak se hlasy v prvním kole rozloží.

Kandidátky levice: Slavíková a Wagnerová
Výčet zajímavých osobností, jež budou v Brně usilovat o senátního křeslo, totiž zdaleka nekončí mezi kandidáty pravice a pravého středu. Naopak, to nejpozoruhodnější se tu nejspíš odehraje na levici. Sociální demokraté do boje o senátní křeslo vyslali předsedkyni jihomoravských odborů Stanislavu Slavíkovou, která je nesporně největší favoritkou nejen na postup do druhého kola i celé volby jako takové.

Jihomoravská předsedkyně Českomoravské konfederace odborových svazů Stanislava Slavíková svoji kampaň logicky opře podobně jako celá ČSSD o celostátní témata. Lze od ní tedy očekávat, že bude poukazovat především na dopady vládních reforem, jež se negativně dotýkají především životní úrovně středně a nízko příjmových segmentů společnosti. Odborářka ostatně již v minulosti opakovaně reformy současné vlády kritizovala.

Například vloni před dopraváckou stávkou na adresu Nečasovy vlády uvedla, že usiluje o převody peněz nás všech do soukromých rukou. „Cílem je vybrat do státní kasy více peněz. A tu pak pomalu vykrást,“ uvedla Slavíková.

Do konečného výsledku prvního kola senátních voleb může nakonec výrazně zasáhnout i Eliška Wagnerová. Bývalá místopředsedkyně Ústavního soudu se rozhodla kandidovat jako nezávislá na kandidátce Strany zelených. Wagnerová se přitom alespoň prozatím profiluje podobně jako Slavíková především prostřednictvím ostré kritiky reforem Nečasovy vlády.

Například letos na jaře těsně před vypršením jejího mandátu ústavní soudkyně kritizovala pravicové reformy způsobem, který si nezadá s předáky opozice. „Pokud to mám říct otevřeně, tak jsou šílené, asociální, a já nechci žít ve státě, který se chová jako asociál,“ uvedla Wagnerová v březnu. Současně se přitom distancuje od některých kroků strany, jejíž zájmy chce jako nezávislá zastupovat v horní komoře parlamentu.

V půlce června totiž v rámci veřejné debaty pořádané brněnskými zelenými je otevřeně kritizovala za jejich účast v Topolánkově vládě, jejíž reformy byly pouhým předobrazem asociální politiky prosazované současnou vládou občanskými demokraty, TOP 09 a platformou Karolíny Peake.

Je proto logické, že Wagnerová kandidující sice za zelené, na svém předvolebním webu neakcentuje úzce zelená, nýbrž primárně obecná témata související s její profesí právničky. „Chci dát zelenou právu, spravedlivosti a lidské důstojnosti. Společnost je podle mě ohrožena převáděním nezastupitelných funkcí státu do soukromých rukou a sociálními experimenty s lidskou důstojností. Pojďme vrátit právo, spravedlnost a férovost do jednání státu a veřejné moci,“ píše Wagnerová na svém předvolebním webu.

Současně zdůrazňuje potřebu nastolení materiální rovnosti jednotlivých osob ve věcech odvodů do veřejných rozpočtů a spravedlivého rozložení daňové zátěže ve společnosti. Jinak řečeno je pro daňovou progresi.

Jakkoli to sice prozatím v České republice není běžné, Wagnerová se bude v Brně jako kandidátka zelených ucházet z nemalé části o stejné skupiny voličů, jako Slavíková z ČSSD. To krom jiného potvrzuje fakt, že bývalá soudkyně Ústavního soudu již podepsala petici za kandidaturu Jiřího Dienstbiera pro přímou volbu prezidenta.

Otázkou je, nakolik se o její levicové inklinaci protivládně naladění voliči vůbec dovědí a zda jim to, co se dovědí, bude stačit k tomu, aby upřednostnili do značné míry zdiskreditovanou značku Strany zelených před zavedenou protivládní značkou ČSSD. Eliška Wagnerová patří mezi málo nesporně úctyhodných osobností českého veřejného života, ovšem zda je o tom dost široká povědomost a zda ji přespříliš nezatíží značka Strany zelených, ukáží až volby.

Když při posledních volbách v roce 2006 získal zelený kandidát Mojmír Vlašín v prvním kole přes šestnáct procent hlasů, volby do Senátu se konaly současně s volbami komunálními a značka Strany zelených mu spíše pomohla. Strana zelených tehdy ještě nebyla diskreditována vládním působením a v Brně navíc stála na vrcholu sil po úspěšné kampani za referendum proti přesunu nádraží.

Jenomže tento příslib představitelé zelených v Brně vyměnili za funkci náměstka primátora pro Martina Andera a do dalších komunálních voleb se hlasy pro zelené scvrkly na polovinu. A další brněnský zelený politik, nynější předseda Ondřej Liška, má velký podíl na poškození značky Strany zelených svou účastí v Topolánkově vládě.

Eliška Wagnerová navzdory této zátěži může uspět, ale pouze za splnění tří předpokladů:

1. Musela by vést výraznou, viditelnou a vynalézavou kampaň, což se zeleným v posledních letech příliš nedařilo.
2. V prvním kole by se musely takřka ideálně roztříštit hlasy pravice tak, aby vůbec mohla do druhého kola proklouznout.
3. Ve druhém kole by pak musela dostat prakticky všechny hlasy po nelevicových kandidátech.

Splnění ani jedné z obou podmínek sice není úplně vyloučené, ale souběh všech tří příliš pravděpodobný není.

Pravicoví voliči se mohou výrazně většinově přiklonit k Danielu Rychnovskému z KDU-ČSL, kterému navíc pomůže, že se první kolo voleb koná současně s krajskými volbami. A přestože se to nyní jeví málo pravděpodobně, tradičně disciplinovaní voliči ODS mohou za jistých okolností zajistit postup do druhého kola i Svobodovi. V roce 2006 ostatně v prvním kole obdržel 37,74 procent hlasů, nyní by mu mohla stačit i polovina.

Má-li mít Eliška Wagnerová realistickou šanci na postup do druhého kola, i ji by muselo v tom prvním kole volit alespoň patnáct až osmnáct procent voličů. To se přitom kandidátům zelených od roku 1996, kdy se konaly první senátní volby, podařilo pouze ve čtyřech případech: v roce 2004 obdržel Jaromír Štětina v Praze 10 v prvním kole 24,70 procent hlasů, v roce 2006 již zmiňovaného Mojmíra Vlašína volilo v Brně 16,68 procent voličů a v roce 2008 získala Helena Illnerová na Praze 5 18,52 procent a Michaela Kocába v témže roce volilo na Praze 1 15,38 procent hlasů.

Z těchto čtyř kandidátů zelených přitom navzdory slušnému zisku v prvním kole do kola druhého postoupil pouze Jaromír Štětina, který nakonec senátní volby ve svém obvodě vyhrál. Je tak doposud jediným politikem od roku 1996 zvoleným do Senátu za Stranu zelených. Pro úplnost dodejme, že do druhého kola senátních voleb se podařilo na kandidátce zelených postoupit vedle Štětiny i Pavlu Klenerovi. V roce 2006 mu k tomu v Praze 12 stačil zisk pouhých 12,83 procent hlasů.

Rozhodne kampaň a způsob jejího vedení
Ještě jednou zopakujme, že analýza dosavadních senátních voleb s ambicí předpovědět volby budoucí je problematická, neboť se jich účastní výrazně nízký počet voličů. Mnohdy tak o postupu do druhého kola rozhodují desítky hlasů. I proto je pro volební úspěch zásadní, jakým způsobem jednotliví kandidáti vedou kampaň. Ta přitom fakticky ještě nezačala.

Kampaň je klíčová především pro nezávislé kandidáty či kandidáty stran, jež nedisponují pevným a disciplinovaným jádrem voličů. Jinými slovy: navzdory tomu, že mnozí političtí pozorovatelé považují senátní dvoukolové volby v jednomandátových obvodech za souboj osobností a nikoli politických stran, analýza jejích výsledků to nepotvrzuje. A právě tato tradice senátních voleb nehovoří pro postup Elišky Wagnerové do druhého kola.

Například výsledek posledních senátních voleb v roce 2010 v prvním kole znamenal, že do druhého kola postoupilo dvaadvacet kandidátů ČSSD, devatenáct občanských demokratů, pět z TOP 09, jeden z Věcí veřejných, tři lidovci, pouze dva bezpartijní, žádný komunista a dva politici z kandidátky Severočeši.cz.

Zejména ČSSD v posledních několika senátních volbách rozjela mašinérii promyšlených celostátně koordinovaných kampaní těžících z nepopulární vlády, které ji opakovaně přivádí k drtivým vítězstvím: v roce 2008 ve třiadvaceti ze sedmadvaceti obvodů, v roce 2010 ve dvanácti ze sedmadvaceti obvodů, takže v Senátu po posledních volbách disponovala většinou křesel a v těchto volbách bude atakovat hranici většiny ústavní.

Nenastanou-li tedy v průběhu kampaně mimořádné události, výsledek souboje souboru vzácně kvalitních kandidátů lze pro první kolo odhadovat takto: nedopustí-li se fatální chyby Stanislava Slavíková z ČSSD, postoupí do druhého kola.

Na pravici je výsledek voleb těžko odhadnutelný. Okolnosti jsou ale příznivě nakloněny pro Daniela Rychnovského z KDU-ČSL, který může ukončit senátorské naděje obhájce dosavadního mandátu Richarda Svobody již před druhým kolem. Zcela bez šancí není ani Eliška Wagnerová, i když už její postup do druhého kola by byl velkým, byť velmi milým překvapením.

Paradoxně právě ona by měla zřejmě největší šance v přímém střetu odborářku Slavíkovou porazit. K případnému úspěchu by ale potřebovala silnou a co nejdisciplinovanější podporu poražených pravicových kandidátů, poněvadž komunisté, jejichž kandidát v prvním kole žádné šance nemá, v kole druhém takřka jistě půjdou volit odborářku Slavíkovu. Právě ona je pravděpodobnou příští senátorkou.

(Psáno pro Deník Refendum; publikováno 22.8.2012, viz tady.)

Krajské volby vyhraje ČSSD. Pro pravici budou počátkem přeskupování sil

Přestože jsou jednoznačným favoritem blížících se krajských voleb sociální demokraté, nejspíš se jim obhájit pozice nepodaří. Na pravici bude volební výsledek počátkem přeskupování sil. Volby budou také testem v současnosti mimoparlamentních stran. 

V úterý odpoledne vypršel termín, do kterého mohly politické strany navrhovat své kandidáty pro podzimní krajské a senátní volby. Senátním volbám se v Deníku Referendum budeme detailně věnovat v příštích týdnech především v kontextu rozmanitých specifik sedmadvaceti odvodů, ve kterých letošní volby proběhnou.

Výsledky krajských i senátních voleb prověří věrohodnost a oblibu dosavadních relevantních politických subjektů. Podle informací ČTK se přitom letošních krajských voleb zúčastní okolo sedmdesáti politických stran, hnutí nebo jejich koalic, přičemž méně než deset z nich by mělo mít své kandidáty ve všech krajích.

Volební výsledek bude pozoruhodný stran vývoje obliby politických subjektů ve vztahu k jejich nejvážnějším konkurentům. Na pravici se budou o totožné voliče ucházet ODS, TOP 09 či lidovci, na levici pak KSČM, sociální demokraté, Strana práv občanů - Zemanovci (SPOZ) či Národní socialisté - Levice 21. století. Krajské volby tak budou mimo jiné také testem obliby v současnosti mimoparlamentních subjektů.

„Je to generální zkouška pro volby do Sněmovny, které podle mě mohou být už příští rok na jaře," uvedl pro server iDnes.cz předseda národních socialistů a expředseda ČSSD Jiří Paroubek, který se uchází o post hejtmana Ústeckého kraje. „Samozřejmě žádná strana nejde do voleb s tím, aby je prohrála. Nám jde o to rozbít mocenský monopol ČSSD a ODS, které ovládají kraj," naznačil opakovaně své ambice Paroubek.

V roce 2008 volby drtivě vyhrála ČSSD, když ji volilo 35,85 % hlasů, na druhém místě za skončila ODS se ziskem 23,57 % hlasů. Třetí nejúspěšnější stranou byla KSČM, které voliči odevzdali 15,03 % hlasů.

Poslední stranou, která ve volbách překročila 5 % uzavírací klauzuli (tu je nutno překročit v každém kraji individuálně), byli lidovci se ziskem 6,65 % hlasů. Tehdy vládní Strana zelených získala pouhých 3,15 % hlasů. Žádný z ostatních subjektů pak nezískal více než 1,26 % hlasů.

Pokud přepočteme obdržený počet hlasů jednotlivých stran na mandáty, zjistíme, že sociální demokraté získali celkem 280 mandátů, což byl oproti volbám v roce 2004 nárůst o neuvěřitelných 175 mandátů. Občanští demokraté si naopak v roce 2008 oproti roku 2004 pohoršili o 111 mandátů na 180.

Třetí KSČM získala 114 mandátů. Lidovci v roce 2008 taktéž ztratili, když obdrželi šestapadesát mandátů oproti dvaasedmdesáti z roku 2004. Nejúspěšnější stranou, která tehdy kandidovala pouze v některém z krajů, se stala Koalice pro Pardubický kraj, která získala devět křesel v zastupitelstvu Pardubického kraje.

Volební úspěch sociálních demokratů v roce 2008 pak logicky zapříčinil, že nejsilnější levicová strana převzala ve dvanácti případech od ODS a v jednom od KDU-ČSL funkce hejtmanů. Jediným zástupcem ODS v Asociaci krajů tehdy zůstal Pavel Bém jako primátor hlavního města Prahy, pro kterou existuje zvláštní volební režim.

ČSSD po krajských volbách utvořila ve třech krajích (Středočeském, Plzeňském a Vysočina) jednobarevnou vládu bez podpory koaličních partnerů. V dalších třech krajích utvořili sociální demokraté vládu s ODS (Ústecký, Jihočeský a Jihomoravský). V Pardubickém kraji šla ČSSD do vlády s Koalicí pro Pardubický kraj.

V Moravskoslezském kraji došlo k vytvoření levicové krajské vlády ČSSD s KSČM. Ve Zlínském a Olomouckém kraji vznikly vlády tvořené ČSSD, ODS a KDU-ČSL. Povolební spolupráce mezi ČSSD a SOS (Strana pro otevřenou společnost) byla dohodnuta v kraji Libereckém.

V Královéhradeckém kraji pak vznikla trojkoalice ČSSD, KDU-ČSL a SNK-ED. A v Karlovarském kraji utvořila ČSSD koalici s komunisty a subjektem Doktoři za uzdravení společnosti.

Volby vyhraje ČSSD. Otázkou je, jak výrazně

Jakoukoli realistickou předpověď volebního výsledku problematizuje fakt, že se krajských voleb jakožto klání druhého řádu účastní pravidelně relativně nízký počet voličů. V roce 2008 bylo v seznamech zapsáno celkem 7 415 830 právoplatných voličů, hlasování se nicméně zúčastnily necelé tři miliony z nich (2 988 487). Volební účast tedy činila 40,30 % voličů.

Přesto lze s ohledem na dosavadní výsledky krajských voleb načrtnout alespoň základní povolební konstelaci. V roce 2008 totiž voliči u volebních uren potvrdili tradici, dle které ve volbách do krajských zastupitelstev vítězí ta z dominantních politických stran, jež je na centrální úrovni v opozici.

V období Topolánkovy pravicové vlády tak před čtyřmi roky drtivě zvítězili sociální demokraté. Taktéž letos lze – a to i s ohledem na dlouhodobý vývoj volebních preferencí – považovat za favorita krajských voleb právě ČSSD.

Vzhledem k povaze minulých voleb lze současně očekávat, že i těm letošním budou dominovat celostátní témata. Sociální demokraté tak krajské volby využijí k ostré kritice vládních reforem a pravděpodobná je také tematizace církevních restitucí.

„Senátní a krajské volby, které jsou před námi, jsou šancí pro všechny voliče vystavit politice pravicových vlád jasné vysvědčení,“ uvedl předseda opoziční ČSSD Bohuslav Sobotka.

Sociální demokraté podle něj chtějí takové reformy, které budou rozloženy na všechny příjmové skupiny, a které nebudou dále rozdělovat naši společnost. „Chceme zachovat důstojné životní podmínky pro nemocné, rodiny s dětmi i důchodce, chceme zabránit další privatizaci zdravotnictví či rozmetání zbytků sociálního státu,“ vysvětlil Sobotka na webu své strany s tím, že chtějí udržet principy společenské solidarity.

Sociální demokraté budou na podzim obhajovat 280 ze 675 krajských mandátů a třináct hejtmanských postů. Ze stávajících hejtmanů bude přitom svůj post obhajovat devět lídrů ČSSD včetně prvního místopředsedy strany Michala Haška.

Politolog Lukáš Jelínek očekává, že dojde k oslabení obou tradičně dominantních subjektů. „ČSSD a ODS na podzim oslabí, posílí naopak komunisté, malé a nové strany a kandidátky nezávislých,“ uvedl Jelínek v rozhovoru pro Deník Referendum.

„V drtivé většině krajů přesto vyhrají sociální demokraté, nicméně budou muset pružně vyjednávat o koalicích. Očekávám, že se pokusí mnohem intenzivněji vtáhnout do správy krajů KSČM. Zajímavý pak bude osud Strany práv občanů – Zemanovci (SPOZ): nebýt prezidentské volby uspěla by jen stěží, tentokrát ji ale Zeman nahoru skutečně táhne,“ předpověděl politolog.

Zemanovci chtějí překročit pět procent

Předseda SPOZ Vratislav Mynář by přitom za úspěch své strany považoval zisk alespoň stejného počtů hlasů jako v posledních sněmovních volbách. V roce 2010 přitom stranu expředsedy ČSSD Miloše Zemana volilo 226 527 voličů.

„Současně je našim cílem překročení pětiprocentní hranice alespoň ve čtyřech krajích,“ dodal Mynář s tím, že si po volbách dokáže představit společnou vládu se sociálními demokraty. „Programově jde o našeho nejbližšího spojence a přes žabomyší spory na centrální úrovni nepochybuji, že se s jejich lídry v krajích na společném vládnutí dohodneme,“ vysvětlil předseda SPOZ v rozhovoru pro Deník Referendum.

Vzhledem k výsledům několika posledních sociologických šetření nejsou cíle SPOZ nereálné. Podle sociologa Jana Kellera bude přitom právě případný úspěch Zemanovců tou nejpodstatnější zprávou, jež volby do krajských zastupitelstev přinesou. I pokud by uspěli jen středně výrazně a třeba jen v několika krajích, mělo by to podle Kellera několik důsledků.

„Především by došlo k výraznému posílení šancí Miloše Zemana v prezidentských volbách. Současně by to mohlo vést k neméně výrazné destabilizaci ČSSD s možností jejího štěpení a s tím souvisejícím pronikavým zvýšením šancí pravice sestavovat vládu i po příštích parlamentních volbách,“ uvedl Keller pro Deník Referendum.

„Proto bych byl velice opatrný se zařazováním SPOZ na levici. Strana jednoho muže politicky profilovaná podle momentální poptávky a podle potřeb tohoto muže nemá přece s levicovostí vůbec nic společného,“ zdůraznil Keller.

Nejen proto může být pro levici závažnějším trendem dlouhodobé oslabování sociální demokracie. Podle Jelínka přitom nejde pouze o bývalého středočeského hejtmana Davida Ratha, ale i o pověst mnoha dalších hejtmanů.

„Někde ČSSD ztrácí právem, jinde ji nahlodávají mediální kampaně,“ vysvětlill Lukáš Jelínek s tím, že považuje za zajímavé, jak často se hlavní proud médií v posledních týdnech odvolává při kritice ČSSD na osoby typu Jaroslava Palase či Vladimíra Drymla, tedy na lidi, kteří podle něj byli ještě nedávno u pražských novinářů bezmála za nepřátele lidstva.

„Na druhou stranu, pro ČSSD budou klíčové volby sněmovní a do těch je ještě času dost. Volby do krajských zastupitelstev a třetiny senátu bych z tohoto pohledu považoval za jakousi generálku. Neúspěch ČSSD by ruku v ruce oslabil všechny oranžové lídry, včetně Bohuslava Sobotky, Michala Haška či Jiřího Dienstbiera. Avšak protože nikoho jiného ČSSD v záloze nemá, nečekal bych žádné zamětřesení,“ doplnil Jelínek.

Na pravici budou volby počátkem přeskupování sil

Zcela opačná je podle něj situace na pravici. „U ODS to je jiné, tam nespokojenost s Petrem Nečasem houstne. Jakkoli ji on neutralizuje příměřím s regionálními kmotry, členská základna je z celostátní politiky velmi roztrpčená,“ uvedl politolog.

V případě drtivé prohry ODS je totiž téměř jisté, že jejich předsedu Petra Nečase bude na podzimním povolebním kongresu ODS čekat ostrá kritika z vlastních řád a dosavadní předseda nejsilnějšího pravicového subjektu bude muset svým spolustraníkům vysvětlovat, proč v regionech pokračuje trend započatý v roce 2008, tedy vyklízení mocenských pozic.

Podle politoložky Vladimíry Dvořákové přitom nemusí dojít k pnutí pouze uvnitř ODS, nýbrž i v TOP 09, jejíž první místopředseda Miroslav Kalousek opakovaně v posledních dvou letech zdůrazňoval, že ambicí jeho strany je stát se dominantním pólem pravé části stranické soustavy.

„Předvolební krajské klání povede ke zhoršení vztahů mezi ODS a TOP 09, výsledky voleb asi budou mít vážné dopady na Nečase, kterému hrozí ztráta vedení, stejně tak možná i na Kalouska. Tam bych dokonce nevylučovala, že mohou být tlaky na jeho odchod ještě před volbami, a to zejména ze strany Starostů a nezávislých (STAN), neboť jeho setrvání ve vládě je jednoznačně poškozuje,“ vysvětlila Dvořáková pro Deník Referendum.

Taktéž podle Jelínka podzimní volby rozhodnou o vztahu TOP 09 a STAN. „Již nyní lze totiž vycítit, že starostové začínají být na některé politiky a stanoviska TOP 09 alergičtí. Rozložení tohoto tandemu by oslabilo obě části, zejména ale skupinu kolem Miroslava Kalouska. Zatímco se donedávna zdálo, že TOP 09 na pravici může ODS předstihnout, dnes není její stav o nic lepší,“ doplnil Dvořákovou Jelínek.

Dalším pozoruhodným momentem podzimních voleb bude případný úspěch či neúspěch lidovců a zelených, kteří po posledních sněmovních volbách vypadli ze Sněmovny. Lidovci přitom obhajují šestapadesát krajských mandátů, zelení ani jeden.

KDU-ČSL patří tradičně mezi pevně zakotvené strany především na Moravě a ve východních Čechách a bude zajimavé sledovat, zda alespoň v těchto regionech zvrátí trend posledních let, jehož vyvrcholením byla právě volební prohra v roce 2010.

Lidovci se po obměně vedení strany ostře vymezují vůči asociální politice pravicové vlády, zároveň ale zdůrazňují, že chtějí zabránit vládě levice, která podle nich veřejnosti nabízí pouze populistické sliby.

Podle jejich předsedy Pavla Bělobrádka se chtějí právě údajného populismu, na který podle něj v kampani před krajskými volbami sází ČSSD, vyvarovat. „Nebudeme spoléhat na populismus a vyvolávání pocitů strachu nebo nenávisti u voličů. Snahy o rozdmýchání nevraživosti jednotlivých sociálních skupin, natož protináboženských nálad - to opravdu není náš styl,“ vysvětlil předseda lidovců.

Ačkoliv podle něj KDU-ČSL stejně jako opoziční ČSSD nesouhlasí s řadou vládních kroků, v kampani chce především nabízet vlastní řešení. „Naše kampaň nebude populistická, ale věcná. V Královéhradeckém kraji jdeme třeba do voleb s heslem ,Alternativa existuje‘, protože chceme nabídnout reálnou programovou alternativu pro všechny, kteří odmítají jak paušální vládní škrty, tak socialistický populismus,“ zdůraznil Bělobrádek.

V neposlední řadě bude na podzimních krajských volbách zajímavé sledovat vytváření povolebních koalic, a to především s ohledem na možnou budoucí spolupráci některých subjektů na centrální úrovni. Podle Jelínka současně povolební vyjednávání poskytnou voličům vhled, kdo v české politice s kým a za co. Nyní to přitom podle něj vypadá na dezintegraci napravo i nalevo.

(Psáno pro Deník Referendum; publikováno  7.8.2012, viz tady.)

Kalousek i vláda se nejspíš udrží, ale pravice zaplatí vysokou cenu

Poté, co se premiér Petr Nečas postavil za Miroslava Kalouska a do stupňování tlaku na policejního prezidenta Petra Lessyho se zapojil už i Václav Klaus, vše nasvědčuje tomu, že se vláda udrží. Zaplatí za to zřejmě ale vysokou cenu.

Ve středu se uskuteční mimořádná schůze Poslanecké sněmovny k vyslovení nedůvěry vládě. Nečasův kabinet tak bude během své dvouleté existence již počtvrté čelit hrozbě svého konce. Důvodem, který tentokrát vedl opozici k vyvolání hlasování o nedůvěře, je snaha ministra financí a prvního místopředsedy TOP 09 Miroslava Kalouska ovlivnit vyšetřování kauzy nákupu vojenských letounů CASA.

Jde o Kalouskovy telefonáty s vyšetřovatelem případu a s policejním prezidentem Petrem Lessym. Předseda nejsilnější parlamentní strany Bohuslav Sobotka tvrdí, že již neexistuje jiná možnost, jak vyvíjet tlak na to, aby byl Kalousek z vlády odvolán. Kalouskovo chování pokládají sociální demokraté za nepřijatelné.

Aby Nečasova vláda padla, musí pro nedůvěru hlasovat nejméně 101 poslanců. Opozice nicméně potřebným počtem zákonodárců nedisponuje: vládních poslanců je nyní totiž oficiálně sto. A tak přestože byla veřejnost v posledních dnech svědkem mimořádně nestandardních dějů, je pravděpodobné, že Nečasův kabinet hlasování opět přečká.

Přesto střízlivý rozbor současného vládnutí pravicové koalice vzbuzuje v pozorovateli nejednu otázku. Pomineme-li absurdnost toho, že ministr obvolává vyšetřovatele a policejního prezidenta ve věci vyšetřování kauzy jeho stranické kolegyně, což je bez ohledu na obsah hovorů nepřípustné, pozoruhodná je reakce premiéra a celková konstelace mezi jednotlivými aktéry vládní koalice.

Je totiž pravděpodobné, že v situaci, kdy by obdobně jako Kalousek jednal jakýkoli jiný ministr, byl by Nečasem ihned odvolán. Ostatně sám premiér takový postup označil za jediný správný.

Avšak jak v pondělí poznamenal politický komentátor deníku Právo Petr Uhl, vládu nevede premiér Nečas, nýbrž právě Miroslav Kalousek. Jinak řečeno, Kalouskova pozice ve vládě je silná do té míry, že by v případě jeho odvolání Nečas riskoval definitivní konec vládnutí.

„Vláda nastoupila s jistým programem, a ten nese razítko Miroslava Kalouska. On je opravdu hlava a srdce reforem. Nemohu si představit, že bychom ve vládě pokračovali bez něho,“ potvrdil pak o víkendu na ČT 24 tezi o Kalouskově nepostradatelnosti ve vládě předseda TOP 09 Karel Schwarzenberg.

Podle Jana Kubiceho se přitom on jako ministr vnitra nemůže k případnému ovlivňování vyšetřování kauzy CASA vyjádřit. S policejním prezidentem Petrem Lessym dle svých slov komunikuje normálně, nicméně na otázku, zda mohou ve svých funkcích zůstat jak ministr financí, tak i policejní prezident, Kubice odpověděl, že „je to asi neslučitelné“. Z jeho slov tak plyne, že celý spor bude ukončen až poté, co svůj post opustí buď ministr financí, nebo policejní prezident.

„Kalouskovi jde o vše – o moc, o postavení, o Martina Bartáka a další kumpány, o Kalouskovy dávné kauzy z obrany. Některé nejsou promlčeny. I proto kope kolem sebe jako kůň vedený na porážku. Lessyho věc je spravedlivá,“ uvedl v pondělním komentáři pro deník Právo Petr Uhl s tím, že se Kalousek dopustil trestného jednání.

„Už jen jeho telefonování, bez ohledu na obsah, bylo zřejmě pokusem či přípravou zneužití pravomoci úřední osoby, podle okolností s trestem do tří, deseti či do dvanácti let. A přečin ,vyhrožování s cílem působit na orgán veřejné moci‘, pokud by se prokázal, je do tří let,“ napsal Uhl.

Nečas směřuje k odvolání Lessyho
Avšak Nečas – nejspíš právě s ohledem na samotnou existenci vlády – má ve sporu jasno a nejspíš není ochoten pozici Kalouska jakkoli problematizovat. V úterý dopoledne novinářům na tiskové konferenci totiž sdělil, že se Lessy musí rozhodnout, zda je policejním prezidentem nezávislého, nestranického, nepolitického sboru, či zda nakročil cestu politického aktivisty.

„Já musím říci, že postupu pana policejního prezidenta v posledních dvou týdnech příliš nerozumím, respektive bych řekl, že se obávám, že mu začínám rozumět až příliš dobře. Pan policejní prezident se musí rozhodnout, zda je policejním prezidentem nezávislého, nestranického, nepolitického sboru, nebo zda nakročil cestu politického aktivisty. Tímto směrem nakročil a pohybuje se podle mého názoru již jemně za hranou, což je s chováním policejního prezidenta neslučitelné,“ prohlásil premiér a předseda ODS.

Do stupňování tlaku na policejního Petra Lessyho se navíc krátce po premiérovi zapojil i prezident Václav Klaus. Ve středu před polednem ho přijme na Hradě. V úterý o tom veřejnost informoval jeho mluvčí Radim Ochvat. Podle informací deníku Právo přitom schůzku inicioval prezident.

Na Nečasovo prohlášení pak v zápětí reagovala opoziční ČSSD. „Po zatčení Davida Ratha byli policisté hrdinové, které vládní politici plácali po zádech. Poté, kdy policie otevřela kauzu CASA, začali politici TOP 09 a ODS hovořit o spiknutí a evidentně se nyní snaží vyměnit policejního prezidenta,“ poukázal na dvojí metr Petra Nečase Sobotka.

Dnešní výroky Petra Nečase tak podle předsedy ČSSD dokazují, že z policejní nezávislosti má ve skutečnosti ODS strach. „Byl to Petr Nečas, kdo mlčel, když plukovník Kubice v roce 2006 ovlivňoval výsledek parlamentních voleb. A byl to Nečas, kdo z něj za odměnu udělal ministra vnitra. Pravicová vláda pošlapává nezávislost policie i justice. Hlasováni o nedůvěře je proto zcela na místě,“ uvedl Sobotka.

Podle předsedy poslaneckého klubu ČSSD Jeronýma Tejce je pak zřejmé, že Nečas počínaje úterkem zahájil proces, jehož koncem má být odvolání policejního prezidenta Petra Lessyho. Podle něj je evidentní, že celé koalici se nezamlouvá, když policejní prezident a policie jako celek jsou nezávislé na politických tlacích.

„Prohlášení policejního prezidenta, který vyzval své podřízené k nezávislému vyšetřování a nepodléhání politickým tlakům, by měl každý premiér ocenit, nikoliv kritizovat. Dnešním dnem začala snaha o opětovné ovládnutí policie ODS a TOP 09 s cílem dosadit do jejího čela člověka slabého, manipulovatelného a poslušného příkazům politických elit,“ doplnil Tejc.

Pokud připustíme, že mají sociální demokraté pravdu, nelze předpokládat, že by ve středu koaliční poslanci vládu nepodrželi. Zachovat vliv na policii, vyšetřovatele a státní zástupce je zřejmě pro Kalouska i Nečase podstatnější, než připustit byť jen možnost předčasných voleb, a to navzdory tomu, že vládní pravice ztrácí poslední zbytky věrohodnosti a s tím spojené šance uspět v blížících se podzimních krajských a senátních volbách.

Přesto se lze oprávněně tázat, co kromě výše zmíněného vlivu na vyšetřování citlivých kauz drží strany vládní koalice ještě pohromadě. A to především s ohledem na jejich klesající oblibu u voličů. Půjde-li to totiž takto dále, nelze vyloučit opětovné přerýsování terénu na pravici: budou-li TOP 09 i ODS pokračovat v nastoupené cestě, jejich politika se může zdiskreditovat natolik, že se řada dosavadních pravicových voličů obrátí k subjektům stojícím nyní mimo parlament.

Podle politologa Lukáše Jelínka pak aktuální krize vládnutí ukazuje, že v TOP 09 náhrada za ODS nevyrostla. „Karel Schwarzenberg opravdu hraje jen roli maskota, navíc avizoval, že po skončení volebního období končí. STAN jsou pilní učedníci, leč na vrcholovou politiku nemají. Zbývá jen Kalousek a jeho fan-club, což je, zdá se, pouze to temnější KDU-ČSL,“ uvedl Jelínek pro Deník Referendum.

Pravice nebezpečná i sobě samé
Podle Jelínka je tudíž zjevné, že místo na pravici zůstává vedle tradiční ODS neobsazeno. Přitom by se dle jeho slov v daném prostoru vzhledem k technokratičnosti občanských demokratů konzervativní subjekt vešel a dokonce i hodil. „Stále méně si ale myslím, že by to mohla být TOP 09,“ podotýká Jelínek.

Podle Jelínkova kolegy Milana Znoje je existence druhé pravicové strany vedle ODS vždy nestabilní. „Bývá sice miláčkem pravicových médií a těší se přízni frustrovaných pravicových intelektuálů, ale chybí ji členství a místní organizace. Je to strana hodnostářů odkázaná na mediální podporu,“ vysvětlil Znoj.

A TOP 09 se nyní podle něj dostala do fáze existenčního ohrožení. „Chování ministra Kalouska evidentně odporuje demokratickým mravům. Takový člověk nemůže být členem vlády, které alespoň trochu záleží na vlastní věrohodnosti u občanů, notabene vlády, která boj proti korupci dala na prvé místo svého programu, pokud to ovšem nemyslela ironicky,“ uvedl Znoj.

Podle Jelínka nese svůj díl odpovědnosti za současnou konstelaci na pravici i ODS a především její slabý premiér. „ODS působí rozpačitě.
S Nečasem a s jeho uhýbáním před konfliktem s Kalouskem je sice nespokojena, avšak adekvátní náhradu za něj nemá. Není se potom co divit, když česká pravice působí bezprogramově, chaoticky a hlavně zděšeně z emancipace policistů a justice,“ podotýká Jelínek.

ODS i TOP 09 podle Jelínka se svým jednáním staví mimo hlavní proud evropské pravice. „Co je to za pravici, když nehájí právní stát a sama ovlivňuje justici či na ni a na policii přímo útočí? Na tom lze popsat rozdíl mezi demokratickou pravicí západoevropského střihu a českou lacinou napodobeninou,“ uvedl Jelínek.

Právě proto, že se pravicové subjekty nenacházejí v příliš dobré kondici, podle politologů předčasné volby nebudou chtít dovolit. „Jenom dehonestace TOP 09 nebo mocenské boje uvnitř ODS mohou přivodit její pád. Nic z toho není nemožné, naopak vidíme zárodky těchto dějů, ale zatím nic víc než zárodky,“ uvedl Znoj s tím, že těžká zkouška přijde na podzim po volbách do krajů a do Senátu.

Znoj podotýká, že jsme svědky už třetího pokusu o vládu české pravice, která vždy slibuje konečně zavést údajně nutné reformy, ale končí v troskách, všeobecným rozčarováním a korupčními víry. TOP 09 současné Kalouskovy přemety přežije jen stěží.

A Lukáš Jelínek se domnívá, že poslancům vládní koalice jde již jen o jejich osobní existence. Po volbách jich výrazně ubude, a to nechtějí urychlit. Opozicí vyvolané středeční hlasování o nedůvěře tedy Nečasův kabinet podle Jelínka opět ještě přestojí.

Otázkou nicméně zůstává, jak dlouho půjde udržovat vládu, jejímž faktickým lídrem je Miroslav Kalousek, člověk, který se svým jednáním posledních dnů ocitl mimo normy evropské demokratické politiky i mimo meze základních pravidel mezilidského jednání. A který by se podle některých názorů měl sám ze svého počínání před soudem zodpovídat.

(Psáno pro Deník Referendum; publikováno 17.7.2012, viz tady.)

Mezi prezidentskými kandidáty na pravici začíná být přelidněno

Vstup Vladimíra Dlouhého do prezidentské kampaně stupňuje konkurenční tlak mezi pravicovými kandidáty. Z kandidátů Roithová, Fischer, Švejnar, P. Sobotka, Schwarzenberg, Dlouhý, by se nakonec mohl smát někdo se stranickým zázemím.

Ekonom, člen Národní ekonomické rady vlády a bývalý ministr průmyslu a obchodu Vladimír Dlouhý se bude ucházet o post prezidenta České republiky v přímé volbě na začátku příštího roku. Člen vládní ekonomické rady NERV a poradce investiční banky Goldman Sachs oznámil svojí kandidaturu na konci minulého týdne.

Česká republika podle něj prochází složitým politickým a ekonomickým obdobím. „Nabízím v této situaci jak zkušenosti z devadesátých let, kdy politika národ více spojovala a také naší zemi prosazovala na mezinárodní scéně, tak vše, co jsem za posledních patnáct let získal při práci v soukromém sektoru. Od roku 2006 jsem rovněž pracoval v několika vládních poradních sborech a jsem přesvědčen, že dobře znám stav naší země a to, co lidi trápí či těší,“ vysvětlil Dlouhý v tiskovém prohlášení.

Dlouhý se rozhodl ucházet o hlasy voličů jako nestranický kandidát. Nyní dle svých slov začne usilovat o získání padesáti tisíc podpisů občanů potřebných pro oficiální podání kandidatury. Finanční prostředky na kampaň chce získat především od menších soukromých firem a podnikatelů, kteří jsou podle něj oporou české ekonomiky.

V rozhovoru pro sobotní Lidové noviny pak Dlouhý dodal, že již získal od dvou středně velkých firem peníze na kampaň. Jde o čtyři miliony korun. Jména firem ale Dlouhý zatím nezveřejnil. Dle jeho slov se měly v pondělí objevit na jeho webu. V čase vzniku tohoto textu ale jejich jména zveřejněna nebyla.

Záměrem Vladimíra Dlouhého je dle jeho slov nabídnout lidem v této zemi na postu prezidenta nestranickou politiku, navíc nezasaženou divokým politickým děním posledních let. „Češi jsou vzdělaní, pracovití a schopní lidé. Věřím, že ocení i takového prezidenta - energickou a pracovitou osobnost,“ vysvětlil.

Přetlak na pravici
Přestože zatím kandidaturu nepotvrdil Jan Švejnar, dosavadní seznam kandidátů jednoznačně naznačuje, že se – především napravo od politického středu – jejich počet neobyčejně rozšiřuje, což zásadně ovlivní jejich výsledek, a to negativně. Ucházejí se totiž o podobné a často přímo totožné voliče.

Za TOP 09 kandiduje Karel Schwarzenberg, za lidovce Zuzana Roithová, za ODS to nejspíš bude expředseda Senátu Přemysl Sobotka a některé hlasy na pravici určitě vysaje i Jana Bobošíková. O hlasy pravicových či středopravicových voličů se pak budou nepochybně ucházet právě i Vladimír Dlouhý, expremiér Jan Fischer a nejspíš i Jan Švejnar.

Připočteme-li k tomu spíše obskurní nápad Ladislava Jakla přijmout nabídku neparlamentní Strany svobodných občanů, jež z něj tak učinila svého kandidáta na Hrad, a kandidaturu Miloše Zemana, který díky koketérii s Václavem Klausem zřejmě také uloví i některé pravicové voliče, je evidentní, že napravo od středu lze očekávat poměrně značné tříštění hlasů.

„Přetlak kandidátů na pravici a pravém středu povede k tříštění hlasů, které může vítat levice a levý střed. Adepti jako Jan Fischer, Jan Švejnar či Vladimír Dlouhý jsou vzájemně zaměnitelní. Část pravicových hlasů odebere i Zeman: má sympatie Klause a v řadě aspektů zahraniční, ekonomické a sociální politiky se shoduje s pravicí,“ usuzuje politolog Lukáš Jelínek.

Průzkumy jsou zatím málo podstatné
Podle Jelínka je taktéž třeba zdůraznit, že je nutné současné výstupy ze sociologických šetření brát velice obezřetně.

„Kapitolou samou o sobě je chování sociologických agentur a médií. Prvním faulem je pořádání průzkumů, v nichž figurují i kandidáti, kteří se o Hrad ucházet nechtějí nebo nejsou rozhodnuti. Druhým faulem je povrchní glosování aktuálních dat, které nebere v potaz zbývající čas do prezidentské volby, teprve se rozjíždějící kampaň adeptů, blížící se volby do Senátu a krajů a zostřující se politickou a sociální situaci,“ myslí si Jelínek.

S Jelínkem souhlasí sociolog Jan Keller. I podle něj je zatím předčasné se k výsledkům preferencí vyslovovat. „Jsou v nich vedeni i kandidáti, kteří se možná o úřad vůbec nebudou ucházet,“ uvedl Keller v rozhovoru pro Deník Referendum.

Podle politologa Milana Znoje je navíc obtížné předvídat chování voličů a odhadovat jejich uvažování o prezidentských kandidátech, jelikož přímá volba prezidenta se u nás ještě nekonala, a tak chybí minulé zkušenosti, jež by pomáhaly korigovat naše momentální představy.

„Navíc dosavadní výzkumy preferencí prezidentských kandidátů jsou spíše ankety, jsou metodologicky neujasněné a k solidním výzkumům veřejného mínění mají daleko. Dosud ani nevíme, kdo vlastně bude kandidovat,“ uvedl Znoj pro Deník Referendum.

Nadstraničtí vs. straničtí kandidáti
V rozhovoru pro sobotní Lidové noviny Vladimír Dlouhý opakovaně zdůraznil, že za jednu ze svých výhod považuje nadstranickost. „Jednou z mých výhod je, že jsem již patnáct let mimo politický život. Doufám, že ta určitá nepolitičnost, nestranickost mi dala objektivnější pohled. Takže jsem rozhodnut být nestranickým kandidátem," uvedl Dlouhý.

Exministr průmyslu tu používá obdobnou rétorickou figuru, o kterou svoji dosavadní strategii opírá další z kandidátů, jenž se o funkci prezidenta uchází bez podpory některé z politických stran, expremiér úřednické vlády Jan Fischer.

Jedná se o pozoruhodný fenomén české politiky, jehož tradice sahá až k první republice, avšak zevrubnější pohled onu nestranickost či dokonce nepolitičnost a údajnou objektivitu některých aktérů vcelku spolehlivě vyvrátí.

Navzdory tomu, že například Fischer či právě Dlouhý nejsou kandidáty žádné z politických stran, nelze o nich hovořit, jako by nebyli stoupenci jistých ideových východisek. Vladimír Dlouhý zašel navíc ještě dále než Jan Fischer, když o sobě dokonce řekl, že se považuje za nepolitickou osobnost. „Mojí první předností může být nepolitičnost,“ uvedl Dlouhý.

Podle Milana Znoje kandidáti vycházejí z toho, že pozice prezidenta je unikátní a významně se liší od toho, jak je chápána politika vládní, parlamentní a hlavně stranická. Východiskem úvah o přímé volbě prezidenta by proto podle jeho mínění měla být skutečnost, že vrcholná stranická politika je v očích veřejnosti vnímána převážně jako „boj o koryta a moc", zatímco prezident spíše symbolizuje to, jaká by měla politika být, a nikoli to, jaká ve skutečnosti je.

„Proto musí být součástí image kandidáta na prezidenta nějaká jeho morální dimenze, která překračuje stranickou filiaci. Stranická příslušnost kandidáta není výhodou, ale spíše břemenem. Snáze sympatie veřejnosti získá kandidát, který bude hrát na morální a antistranickou notu,“ tvrdí Znoj.

„Vladimír Dlouhý se pokouší zjevně využít této antistranické nálady občanů, ale jeho šance jsou mizivé. Jelikož jeho stranické angažmá v ODA je nesmazatelné a činí z něj jednoho z otců privatizace na český způsob, což je břemeno k neunesení. Jeho snaha zbavit se stranické zátěže z minula řečmi o nestranickosti je nevěrohodná a zaměňuje-li přitom nestranickost s nepolitičností, tak působí komicky - co to je za podivnou postavu takový nepolitický prezident?,“ uvedl Znoj.

Obdobně onu nestranickost Dlouhého glosuje Lukáš Jelínek. „ Kdo jiný kromě Klause zde byl ztělesněním pravicové politiky a zpackané ekonomické transformace první poloviny 90. let minulého století?,“ táže se Jelínek. Nikdo totiž není nepopsaný list. A kdo se tak tváří, pouze podle Jelínka mate voliče.

„Kandidaturu Dlouhého nechápu dvojnásob. Nemá nic víc co nabídnout než uchazeči dosud známí. Musím se ptát, zda jde o vrtoch znuděného konzultanta společnosti GS, nebo zda kandiduje především proto, aby oslabil někoho jiného, třeba Fischera,“ uvedl Jelínek pro Deník Referendum.

A Jan Keller se pozastavuje ještě nad další okolností oněch nezávislých kandidátů: jejich finančním zázemím.

„Jan Fischer v nedávném článku pro Právo tvrdil, že úkolem prezidenta bude vzbudit otřesenou důvěru veřejnosti v politickou elitu. V tom případě by ale měli kandidáti jasně vyložit karty. Ti, kteří kandidují za politické strany, by měli říci, nakolik jsou vůbec schopni chovat se jako nadstraničtí prezidenti. Ti, kteří za žádnou stranu nekandidují, by měli říci, kdo bude platit jejich volební kampaň. Konkrétně pan Fischer hodlá investovat do kampaně třicet milionů korun. Měl by zveřejnit jména sponzorských bank, jednotlivci se na něho asi skládat nebudou,“ myslí si Keller.

Druhé kolo: Dienstbier vs. Schwarzenberg?
Zkoumáme-li politické děje v širších kontextech, nechce se věřit předpokladům a prognózám, dle kterých kandidáti dvou tradičně dominantních politických stran skončí s podporou mezi pěti až deseti procenty voličů, jak prozatím naznačují předvolební průzkumy.

Jen mimořádná nešikovnost a špatně zvolená strategie by mohla znamenat, že by kandidáty ODS a ČSSD, jejichž volební výsledky se tradičně pohybují okolo 20 až 25 % hlasů, volilo v prvním kole tak málo voličů, jak se prozatím zdá.

Obzvlášť u ČSSD – která suverénně dominuje stranickým preferencím, je v roli hlavní opoziční strany, do přímé volby posílá jednoho ze svých nejpopulárnějších politiků a navíc nebude mít na levici tak silnou konkurenci jako ODS na pravici – je nepravděpodobné, že by její kandidát nedosáhl výsledku, který by jej posunul do druhého kola.

Jinak řečeno, nadstranickost se pro první kolo může ukázat i nevýhodnou, neboť kandidáti nebudou mít za sebou zázemí zkušené politické organizace. Navíc podle obsahu kampaní i politického vývoje se voliči nakonec mohou v mnohem větší míře rozhodovat standardně dle svých stranických preferencí.

„Neměli bychom zapomínat na to, že na podzim budou významné regionální a senátní volby, které budou velkou příležitostí pro stranické kandidáty. Všeobecně lze říci, že význam stranického zázemí během prezidentské kampaně bude postupně narůstat,“ myslí si Znoj.

To samé trvdí politilogové Tomáš Lebeda a Lukáš Jelínek. Podle Lebedy, jehož vyjádření cituje internetový deník Aktuálně.cz, je rovněž vysoce pravděpodobné, že budou postupem času posilovat silní straničtí kandidáti.

„Jiří Dienstbier za ČSSD určitě. Již dnes interní průzkumy pro ČSSD naznačují, že má slušnou šanci postoupit do druhého kola, jeho hlavním soupeřem o postup je Zeman,“ dodal pak Jelínek s tím, že naopak ODS se oslabuje preferováním Přemysla Sobotky, který podle něj není prototypem přitažlivého a charismatického politika.

„Přesto se asi i pevné voličské jádro ODS vzchopí. Dokonce soudím, že na pozadí sporu tzv. nezávislých může časem stoupat i Karel Schwarzenberg, sázející na ležérnost, odhadnutelnost či šlechtický titul,“ myslí si Jelínek. Pokud se pak nezávislí kandidáti navzájem oslabí, mohl by se stát rázem favoritem pravice právě on.

(Psáno pro Deník Referendum; publikováno 26.6.2012, viz tady.)

Komunisté po sjezdu: nic se nenaučili, nic nezapomněli

VIII. sjezd KSČM proběhl bez překvapení. Předsedou strany byl znovuzvolen Vojtěch Filip, který zdůraznil, že strana pod jeho vedením bude pokračovat v pragmatické politice. Žádné změny v blízké budoucnosti očekávat nelze.

Minulý víkend se v Liberci uskutečnil VIII. sjezd KSČM. Průběh akce, nově zvolené vedení strany a převládající tón přednesených projevů dokládají, že se většina stranických delegátů stále ještě bojí změn. Dávají přednost poznaným jistotám izolované protestní strany před snahou hledat atraktivnější tvář, která by mohla získat podporu většího množství voličů.

Dosavadní předseda KSČM Vojtěch Filip obhájil svůj předsednický post, byť k tomu proti Stanislavu Grospičovi a Martinovi Juroškovi potřeboval dvě kola volby. V prvním kole žádný z kandidátů nezískal potřebnou většinu hlasů, i když Filipovi scházeli pouze dva. Získal 223 platných hlasů ze 448 možných, Grospič obdržel 135 hlasů a pro Jurošku hlasovalo 90 delegátů. Rozhodlo se tak až ve druhém kole, kam postoupili Filip s Grospičem. Post předsedy obhájil Filip, když pro něj hlasovalo 275 ze 443 delegátů, zatímco pro Grospiče 168.

Delegáti tak potvrdili dosavadní politickou linii, hladce přijali všechny stranické dokumenty a poté, co prvním kolem neprošel Filipův favorit Jaroslav Komínek, zvolili prvním místopředsedou Petra Šimůnka, místopředsedkyní pro hospodaření Miloslavu Vostrou a místopředsedou pro odborné zázemí Jiřího Dolejše. Vážné kritické hlasy na vrub dosavadní politiky KSČM se takřka neozvaly.

Vojtěch Filip současně potvrdil, že bude pokračovat v dosavadní pragmatické stranické politice. „Někteří lidé jsou nespokojeni, že to jde pomalu, ale já si velmi dobře uvědomuji, že každá politická strana je jako superzaoceánský parník, kde ostré zatáčky vedou k převrácení lodi. A ten pomalý chod je vždycky kritizovatelný," uvedl Filip podle ČTK.

Filip: Situace ve společnosti je výbušná
Ve svém úvodním projevu se pak staronový předseda komunistů vedle obšírného rozboru aktuální mezinárodní situace věnoval genezi strany v jeho předcházejícím čtyřletém období. Zdůraznil, že strana pod jeho vedením v uvedeném období prošla zvlášť složitým obdobím, které podle něj charakterizovaly dva hlavní znaky.

„Za prvé vládu konzervativní pravice se zhoršováním sociální situace občanů, jejich rodin a chudnutí celé společnosti. To vše včetně politického a právního tlaku na zákaz KSČM. A za druhé, dostatek prostoru v pravé části politického spektra vytvářet dojem, že samotný systém je dobrý, jen je potřeba případně vystřídat některé okoukané tváře, například vykroužkováním toho nebo onoho,“ uvedl předseda KSČM.

„Cílem českých, moravských a slezských komunistů je vybudování sociálně spravedlivé společnosti, socialismu," připomněl v úvodním slově sjezdu Filip, který současně ostře kritizoval Nečasův kabinet za asociální politiku.

„Byl zde i pokus si tzv. vojensky zajistit vlastní vládnutí. To se ale vládě nepodařilo. Sice si v parlamentu prosadila příslušné smlouvy s USA umístit v Brdech americkou vojenskou základnu, ale i přes odpor občanů záměr nebyl realizován,“ dodal staronový předseda komunistů.

Podle něj je nutné přisvědčit ekonomickým expertům a analytikům, kteří tvrdí, že světová ekonomika se po završení své globalizace ocitla před katastrofou. „Východiskem, neboli nápravou stávajícího stavu globálního ekonomického systému je jedině radikální změna samotného systému nebo minimálně její výrazná regulace. Z toho plyne i závěr, který sdílím, že lidstvo v nejbližší budoucnosti čekají nejhlubší společenské změny,“ usuzuje staronový předseda KSČM.

Podle Filipa je zkrátka současná situace ve společnosti výbušná. „Hromadí se problémy a spory, které vláda odmítá řešit nebo je řeší způsobem ,rozděl a panuj' a tím jen příslovečně přilévá olej do ohně,“ uvedl Filip s tím, že důvěra nejen ve vládu, ale obecně v ústavní instituce a politiky poklesla na nebývale nízkou úroveň a je mnoho těch, kteří volají nejen po přímé demokracii, nýbrž i po zrušení politických stran a vyvolávají anarchii.

„Zahraniční tisk označuje stav v ČR za chaos. Z různých míst jsou signály o tom, že se výrazně snížila prestiž naší země v zahraničí a to je v době globalizace velmi špatné,“ doplnil předseda komunistů.

„Česká republika se pod vedením koaličních politiků propadá do bezvýznamnosti. V minulosti jsme platili za uznávanou zemi nejen s kulturní tradicí, ale zároveň s vysokou úrovní vzdělání, fungujícím zdravotnictvím a sociálním systémem i vyspělou technologii v hospodářství a fungující ekonomice. Dnes se na nás dívají jako na zemi, kde je obrovská korupce a trvale prohlubující se ekonomická krize,“ doplnil Filip.

Za hlavní cíle strany pak Filip označil porážku Nečasovy vlády, nové volby a ustavení vlády respektující zájmy většiny občanů, zastavení restitucí církevního majetku, zpracování komplexního protikorupčního programu, rozšíření přímé demokracie – zákon o obecném referendu, bezplatnou zdravotní péči, bezplatné studium či zastavení důchodové reformy.

V této souvislosti předseda Ústřední rozhodčí komise Zdeněk Levý připomněl, že strana musí vytvářet funkční a přátelské prostředí pro diskusi. „Na všech úrovních je třeba předcházet konfliktům a sporům mezi členy a orgány. Přál bych si, aby se morálka a dobré vztahy v KSČM šířily do celé společnosti,“ dodal Levý.

Socialismus v 21. století
Delegáti sjezdu také vzali na vědomí materiál Socialismus v 21. století a schválili Hlavní úkoly a zaměření politiky KSČM mezi VIII. a IX. sjezdem a Výzvu občanům ČR. Materiál Socialismus v 21. století představil Stanislav Grospič, podle jehož slov je dokument třeba vnímat jako dlouhodobý úkol, který byl zformulován ještě na VI. sjezdu v Českých Budějovicích.

Podle Grospiče se začínají objevovat názory, dle kterých je nutné zahájit práce na historickém posouzení období socialismu v Československu i Evropě, a také na zobecnění chyb, které vedly k událostem v letech 1989 a 1990.

V období do IX. sjezdu KSČM je podle něj třeba uspořádat teoretickou programovou konferenci k otázkám posouzení cest k socialistické společnosti. „Je nezbytné diskutovat o vizi socialistické společnosti zvláště tváří tvář narůstající hospodářské krizi a výraznému sociálnímu napětí ve společnosti,“ uvedl Grospič.

„Majetní ještě více bohatnou a stále širší vrstvy společnosti chudnou. Bída vyhání obyvatele ze zemí třetího světa a stává se živnou půdou i pro mezinárodní terorismus. Jejich levné pracovní síly využívá globální kapitál k likvidaci sociálního státu v rozvinutých zemích. Pod záminkou vyhrocujících se rozporů pravicové vlády omezují demokracii, lidská práva a svobody, neváhají rozpoutávat ničivé války a nové závody ve zbrojení,“ píše se v úvodu dokumentu Socialismus v 21. století.

Posvátná neoliberální představa, že globální svobodný trh bez přívlastků zajistí svobodu a demokracii ve společnosti, se podle jeho autorů zřetelně rozchází s realitou.

„Dnešní svět není o nic bezpečnější, spravedlivější a svobodnější. Dochází k nárůstu xenofobie a rasismu. Úpadek společnosti doprovází další rozklad morálních a kulturních hodnot. Nezodpovědné ničení přírody a plýtvání jejími zdroji a devastace životního prostředí ohrožuje životní podmínky lidí prakticky na celé zeměkouli,“ píšou autoři materiálu s tím, že oni jakožto komunisté, jsou přesvědčeni, že globální kapitalismus ze své povahy lepší být nemůže.

„Společnost, která vykupuje blahobyt menšiny lidí bídou většiny, ztrácí své historické opodstatnění. Je na čase, aby odešel ze scény dříve, než její úpadkové rysy napáchají nenapravitelné škody,“ tvrdí komunisté. Socialismus pak dle svých slov chápou jako společnost svobodných a rovnoprávných občanů, společnost sociálně spravedlivou a ekonomicky prosperující, jejímž základním cílem je všestranné zvyšování kvality života obyvatel.

„Tato společnost naváže na všechno cenné, co v hospodářské, politické, sociální a kulturní oblasti vytvořily předchozí generace,“ uvádí se v dokumentu s tím, že neustrne na žádném stupni svého rozvoje, bude neustále konfrontovat své principy a své uspořádání s požadavky nových, dorůstajících generací, s vývojem vědy a technickým rozvojem, se změnami přírodního a životního prostředí. „Bude společností, která rozmanitost názorů, postojů a potřeb svých občanů bude pokládat za své bohatství, za zdroj svého trvalého pokroku,“ tvrdí autoři dokumentu, který delegáti sjezdu vzali na vědomí.

„Chceme, aby to byla společnost vzniklá s podporou naprosté většiny občanů, aby byla v plné míře demokratická, založená na principu občanské samosprávy. Chceme, aby se formy demokracie dále rozvíjely, byly stále více využívány prvky demokracie přímé, kdy se rozhodnutí přijímají za účasti všech zúčastněných,“ dodávají autoři a tvrdí, že i nadále budou existovat dílčí zájmové střety – individuální, lokální, regionální, profesní, generační a jiné. „Společnost je však bude na příslušných úrovních slaďovat, hledat shodu s veřejným zájmem,“ představují si.

Za ekonomickou základnu socialismu pak čeští komunisté považují společenské vlastnictví, jež se nebude omezovat na státní formu. „Silnější přímý vliv státu považujeme ze strategických důvodů za důležitý jen v některých hospodářských odvětvích. V ekonomice prosazujeme rovnost vlastnických forem. Cílem socialismu je překonávat pozůstatky odcizení práce a zvyšovat zájem lidí o výsledky jejich práce tím, že se lidé budou cítit skutečnými spoluvlastníky,“ tvrdí autoři dokumentu s tím, že systém postavený na monopolu státního vlastnictví toto v plné míře neumožňoval.

Zásada vlastnické plurality pak podle nich nevylučuje ani soukromé podnikání. „Socialistická ekonomika v našem pojetí bude tržní ekonomikou se strategickým plánováním, usměrňovanou k zabezpečení společenských priorit a opírající se o kontrolu rozhodujících pozic v národním hospodářství,“ píšou autoři dokumentu.

Úvodní slovo k hlavním úkolům KSČM na příští čtyři roky pak přednesl Vojtěch Filip. Úsilí KSČM podle něj směřuje k vybudování spravedlivějšího společenského řádu, tedy socialismu, kde podle jeho slov lidé budou odměňováni podle práce a vše se bude dít ve prospěch společnosti.

„Majetek nebude rozhodujícím kritériem pro společenské zařazení. Svět za více než 160 let, které uplynuly od vize Marxe, Engelse a těch, kteří je následovali, od V. I. Lenina až po současné představitele komunistického hnutí, se sice změnil, komunismus a jeho první fáze – socialismus, je však stále aktuálním a humánním cílem lidstva. Jen se bude lišit od představ z 19. století,“ vysvětlil Filip.

Vláda levice?
Deník Referendum dlouhodobě vede diskusi o možnosti vzniku vlády levicových subjektů u nás.

Sociální demokraté sice doposud nezrušili platnost tzv. Bohumínského usnesení, přesto z jejich úst stále častěji zaznívají názory, které nevylučují nějakou podobu spolupráce ČSSD s KSČM na vládní úrovni. Nejčastěji se přitom hovoří o jednobarevné vládě sociálních demokratů s tichou podporou komunistů. Posledních několik sociologických šetření přitom naznačuje trend, který potvrzuje narůstající podporu levice mezi českými voliči.

Samotní komunisté pak v dokumentu Socialismus v 21. století připouštějí, že levicově orientované strany mohou v budoucnu utvořit socialisticky orientovanou vládu, která po získání většinové politické moci naváže na nejlepší stránky předchozího společenského vývoje.

Konkrétně zmiňují pozitivní prvky ideje a praxe sociálního státu. Podle nich bude taková vláda postupně uskutečňovat socialistické změny v ekonomické a sociální oblasti a zvolí hospodářskou, zejména daňovou a pracovně-právní politiku, omezující vykořisťování zaměstnanců či vnese do hospodářství prvky strategického řízení.

„Tím omezí ekonomickou svévoli soukromého vlastnictví a vliv soukromého nadnárodního kapitálu. Touto nenásilnou, právní řád plně respektující cestou, která nijak nenaruší běžný chod ekonomiky, bude postupně sílit socialistický sektor a stávat se základním pilířem národního hospodářství. Postupně budou vznikat a působit i socialistické nadnárodní a celosvětově působící instituce,“ tvrdí komunisté.

Otázkou ale je, zda-li výstupy sjezdu, nově zvolené vedení a spíše konzervativně laděný převládající diskurs komunistických předáků nenaznačuje přespříliš optimistická východiska, jež vedou některé politické pozorovatele i samotné politiky k tomu, že přinejmenším nevylučují možnost spoluúčasti KSČM na příští vládě v českých zemích.

„Neprosadil se proud, který by byl spíše ,nostalgicko konzervativní', nicméně nové proudy moderní levice či reflexe současných radikálně levicovějších západních proudů se tam neobjevily. Snad jen Jiří Dolejš může být takto trochu vnímán, ale to je spíše ve srovnání s ostatními,“ uvedla pro Deník Referendum politoložka Vladimíra Dvořáková.

Přesto například podle politologa Milana Znoje existují celkem slušné podmínky pro politickou spolupráci komunistů a sociální demokracie, a to v případě, že komunisté zůstanou u své teze, že boj za evropský sociální stát je předpokladem boje za budoucí komunistický socialismus.

„Bezprostřední politické cíle komunistů se totiž v mnohém překrývají s tím, co chce prosazovat sociální demokracie. Společná může být snaha odmítnout pravicové reformy, hájit výdobytky sociálního státu, povzbudit přímou demokracii či využít majetková přiznání v boji proti korupci,“ vysvětlil Znoj pro Deník Referendum.

Na víkendovém sjezdu se nicméně podle něj potvrdilo, že ideologické cíle komunistů, které jsou ovšem situovány až za horizont běžné politiky, se zásadně rozchází s ideovými zásadami sociální demokracie, která hledá politické prostředky, jak demokraticky regulovat kapitalismus a současně ji jsou cizí komunistické touhy kapitalismus nakonec „nějak" zrušit a před tím pro jistotu vystoupit z NATO.

Další politolog oslovený Deníkem Referendum Lukáš Jelínek je ještě kritičtější. „Očekával jsem od sjezdu KSČM například propracovanější programové odpovědi na politickou a ekonomickou krizi, jasnější postoj k ČSSD či komunistickou představu o budoucím prezidentovi. Nic z toho se nestalo,“ uvedl Jelínek pro Deník Referendum. Podle Jelínka také dokument Socialismus v 21. století dokonce v jedné pasáži skandálně a výslovně připouští nedemokratické kroky na cestě k socialistické revoluci.

Vojtěch Filip podle Jelínka navíc položil důraz na zahraniční politiku, v níž se KSČM a ČSSD liší nejvíc. „KSČM dál sází na image protestní strany, ovšem se stále radikálnější občanskou společností prakticky nespolupracuje. Výjimkami jsou jen skupiny Ne základnám a Spojenectví Práce a Solidarity. Martin Juroška komunisty nepřesvědčil, aby se polili živou vodou, a reformista Dolejš ve vedení připomíná jen fíkový list,“ poznamenal Jelínek.

Podle Znoje pak může být hrozbou spolupráce komunistů se sociálními demokraty kupodivu spíše komunistické politikaření nežli komunistická vize. „Jestliže KSČM nepostaví vlastního kandidáta na prezidenta a podpoří Miloše Zemana, bude to znamenat, že komunisté hodlají aktivně pracovat na rozklížení sociální demokracie,“ tvrdí Znoj. Podle něj sice takový postup může mít svou politickou logiku, avšak těžko by se současně dalo hovořit o spolupráci levice proti plánům pravice.

A Lukáš Jelínek neočekává, že by v nejbližší době uvnitř KSČM nastal výrazný posun. „Do médií budou dál chodit pragmatici, na mítinky a na tryzny u Gottwaldova hrobu stalinisté. Z tohoto sjezdu KSČM musí mít ČSSD těžkou hlavu. Komunisté se dál chovají jak Marťani a obhajovat možnou budoucí užší spolupráci s nimi bude těžké,“ uzavřel politolog.

Vladimíra Dvořáková nicméně tvrdí, že je to masový charakter KSČM, který jejímu vedení žádný radikální obrat k novému pojetí vlastní identity neumožňuje, brání modernizaci strany a posiluje spíše „nostalgiky“. Vedení strany tak podle ní nemá šanci udělat výraznější obrat.

„Zároveň, byť sbírá protestní hlasy, se KSČM dvakrát podílela na ustavení Václava Klause jako prezidenta a současně je to jediná organizovanější skupina vystupující jako ,radikální' levice, čímž možná brání vytvoření a prosazení jiných skupin,“ dodala Dvořáková s tím, že hlavní problém na levici spatřuje v okolnosti, že je minimálně schopná otevírat a ve veřejném diskursu prosazovat alternativní návrhy k současnému většinovému politickému smýšlení. 

(Psáno pro Deník Referendum; pzblikováno 22.5.2012, viz tady.)

ČSSD volbou prezidentského kandidáta rozhoduje o svém charakteru

Nepřihlásí-li se ČSSD k nominaci Jiřího Dienstbiera na prezidenta, ztratí dech s tendencemi k odklonu od neoliberální politiky a k oslabování kulturně-politické hegemonie pravice.

Na konci tohoto týdne by měla nejsilnější levicová strana v zemi rozhodnout o svém kandidátovi pro přímou volbu prezidenta. Už v únoru sociální demokraté oznámili, že grémium strany zahájilo vnitrostranickou diskusi o kandidátech s tím, že strana vybere mezi místopředsedou ČSSD Jiřím Dienstbierem a ekonomem Janem Švejnarem.

Švejnar nicméně předákům ČSSD minulý týden oznámil, že se nadále nebude účastnit cyklu diskusních arén po krajských městech České republiky. Ve hře tak zůstal pouze Dienstbier a měl by být logicky pro přímou volbu nominován. Podle politického analytika a sloupkaře Deníku Referendum Oty Novotného přesto někteří sociální demokraté zvažují odklad volby stranického prezidentského kandidáta alespoň o měsíc.

„Odpadnutí Švejnara tak chtějí někteří straníci, kteří odmítají Dienstbiera, využít jako příležitost pro zpochybnění dosavadního způsobu volby a nasazení přijatelnějších kandidátů. To je pro stranu ovšem velmi riskantní,“ napsal pro nedělní vydání Deníku Referendum Novotný s tím, že sociální demokraté tak vysílají veřejnosti špatné poselství. Nikoli poprvé se totiž zdá, že se ČSSD nedokáže na svém prezidentském kandidátovi sjednotit.

A některá média váhavosti sociálních demokratů patřičně využívají. Například internetový deník Aktuálně.cz v posledních dnech publikoval několik textů, které s odkazem na zákulisní informace čtenáře informovali o tom, kterak ČSSD hledá k Dienstbierovi dalšího kandidáta. Navíc si podle informací téhož serveru část straníků nejsilnější opoziční strany přeje, aby se oficiálním kandidátem strany na prezidenta stal expředseda ČSSD Miloš Zeman.

Zeman ante portas? Marek Benda by byl pro
„Miloš Zeman je nyní jediným kandidátem na prezidenta, který má potřebnou podporu," uvedl minulý týden pro server Aktuálně.cz senátor Vladimír Dryml, kterému se podařilo sesbírat deset senátorských podpisů a ze Zemana udělal prvního skutečného kandidáta pro přímou volbu. Podle Drymla je současně jasné, že po nerozhodnosti Jana Švejnara poroste uvnitř ČSSD právě počet Zemanových zastánců.

Pozoruhodné jsou také hlasy z Nečasovy ODS. Nejeden z jejich politiků totiž otevřeně připustil, že by Zemana podpořili ve druhém kole v případě neúspěchu jejich kandidáta. „Pokud by došlo k pro mě nepravděpodobné situaci, že by kandidát ODS nepostoupil do druhého kola, pak já bych volil s čistým svědomím Miloše Zemana, protože na rozdíl od kandidátů dalších stran i občanů ho pokládám za státníka,“ uvedl například Marek Benda.

Podle expertů oslovených Deníkem Referendum by nicméně podpora Zemanovi byla výrazem beznadějného zahledění ČSSD do vlastní minulosti. Například podle politologa Milana Znoje je Zemanovým handicapem, kterého se zřejmě již nezbaví skutečnost, že zůstává symbolem zkorumpované sociální demokracie z přelomu tisíciletí.

„Tehdy se k politické moci dostal díky slibu, že skoncuje s korupcí – viz akce čisté ruce –, avšak následně uzavřel opoziční smlouvu s ODS a liboval si, jak jim to šlape. Právě v této době je třeba hledat počátky vyprázdnění české demokracie: moc se tehdy dostala do rukou oligarchických skupin využívajících politiku k byznysu. A není náhodou, že Miloš Zeman je nyní pro vedení ODS druhým nejlepším kandidátem na prezidenta hned po Přemyslu Sobotkovi. Stará láska nerezaví,“ uvedl pro Deník Referendum Znoj.

Podle něj Zemanova atraktivita zabírá především v mediální oblasti, kde slouží jako lakmusový papírek jednoty či možného rozkladu sociální demokracie. „V současnosti slouží Zemanova prezidentská kandidatura především jako zástěrka skrytých mocenských her ve vedení sociální demokracie. V těchto sporech nejde tolik o Miloše Zemana jako především o Jiřího Dienstbiera,“ vysvětlil politolog.

Případná nominace nejpopulárnějšího politika sociální demokracie by podle Znoje totiž porušila dosavadní rovnováhu mezi Haškovým křídlem tzv. pragmatiků a Sobotkovou skupinou, která chce politiku ČSSD ukotvit více ideově a hodlá vycházet v obhajobě sociálního státu z ideologické konfrontace mezi levicí a pravicí.

„Pokud by Jiří Dienstbier slušně uspěl v prezidentské kampani, tak by to vedlo k tomu, že by se namísto dosavadního tandemu Sobotka – Hašek vyprofilovala silná trojka Sobotka – Hašek – Dienstbier, což by mohlo v důsledku pozměnit i mocenské poměry uvnitř regionů,“ vysvětlil Znoj s tím, že obavy z takové konstelace má pochopitelně nejenom pražská „stará garda“, nýbrž také zavedení „šíbři“ jako senátor Dryml, hejtman Palas či místopředseda ČSSD Zdeněk Škromach.

„Z jejich hlediska se ovšem jedná o pud sebezáchovy, a tak se nelze divit, že kalí vody uvnitř sociální demokracie a vytahují z rukávu Zemanovu prezidentskou kartu. Miloš Zeman to ví a s gustem toho využívá ve svůj prospěch. Se sociální demokracií si dovedně pohrává, jak je patrné mimo jiné z toho, že odmítá podporu strany, ale současně chce podporu od jejích členů,“ dodal Znoj.

Vezmeme-li navíc v potaz, že Miloš Zeman je v současnosti členem konkurenční politické strany a navíc mužem, který evidentně touží po pomstě vůči mnoha lidem v ČSSD, byla by jeho nominace pro většinu sociálnědemokratických voličů jen těžko pochopitelná.

Podle exředitele Masarykovy demokratické akademie a spolupracovníka Deníku Referendum Jana Černého by nominace Zemana byla především výrazem defenzivního postavení ČSSD charakteristického pro ještě nedávnou minulost.

„Strana, která již jistou dobu přemýšlí, jak přejít z ideové defenzívy do ofenzívy, má teď jedinečnou šanci: kandidovat Jiřího Dienstbiera do prezidentské volby a v prezidentské volební kampani posilovat svou vazbu na občanskou společnost,“ myslí si Černý.

ČSSD řekne, jaký vztah ke společnosti chce mít
Podle Černého sociální demokraté volbou svého kandidáta na prezidenta určí své místo ve společnosti, která je právě teď v pohybu. „To je podle mého názoru nejdůležitější rozměr rozhodování uvnitř ČSSD, a to dokonce jen s částečným ohledem na to, zda konečný kandidát v prezidentské volbě uspěje či nikoliv,“ myslí si Černý.

„Jakkoliv ČSSD jako zdaleka nejsilnější politická strana potřebuje svou sílu dokázat i při prezidentské volbě, ještě významnější než případné vítězství jejich kandidáta bude totiž právě to, zda jeho osoba a způsob vedení volební kampaně budou v souhlase s podstatným politickým pohybem ve společnosti či nikoliv,“ zdůvodnil své stanovisko v rozhovoru pro Deník Referendum Jan Černý.

Vybere-li si ČSSD Jiřího Dienstbiera, má podle Černého šanci ukázat, že není tomuto pohybu odcizena hned v několika směrech. „Nejviditelnější částí tohoto pohybu je totální znechucení ze zkorumpovaného stranicko-ekonomického provozu a volání po nápravě: po obnově právního státu u elit, u většiny lidí pak po celkovější změně systému v takový, ve který by mohli mít elementární důvěru, protože by se na rozhodování v něm reálně podíleli,“ uvedl Černý pro Deník Referendum.

Dienstbier je podle něj navíc nejpopulárnějším českým politikem právě proto, že se stal symbolem tohoto volání po nápravě, a to jak pro elity, pro něž symbolizuje úctu k dodržování pravidel, volebních slibů a zákonů, tak pro většinového voliče, pro něhož symbolizuje především diskontinuitu se současným krizovým stavem politiky.

„Odpor ke stranickým a ekonomickým kmotrům a odvahu se jim postavit; ochotu překonat zavedená diskursivní pravidla, tj. neuhýbavé, jasné pojmenovávání problémů, které je též v souladu s praktickým jednáním politika. Pro levicové voliče též ochota ke spolupráci s komunisty,“ doplnil Černý.

Také podle politologa Lukáše Jelínka by měla ČSSD vyslat do boje o Hrad poté, co ze hry vypadl Švejnar, bez dalších úvah právě Dienstbiera. „Každý den otálení bude interpretován jako slabost a nerozhodnost ČSSD. Místo toho by se sociální demokracie měla soustředit na překreslování půdorysu prezidentské volby,“ uvedl Jelínek pro Deník Referendum.

Společnost je v pohybu. Dokáže ho ČSSD zachytit?
Jan Černý pak upozorňuje na další podstatnou okolnost, jež souvisí s aktuální dynamikou společensko-politického dění. Podle něj jde sice o méně viditelný, avšak důležitý pohyb, jehož charakteristickým rysem je postupné oslabování podpory pro neoliberální politická řešení.

„Tento pohyb znamená oslabování kulturně-politické hegemonie pravice a posun celé společnosti doleva: část inteligence, která se dříve pohybovala v pravém středu, se ocitá přímo ve středu politického spektra a levicová řešení – s výjimkou spolupráce s komunisty – už pro ni nesymbolizují ohrožení,“ vysvětlil Černý, podle kterého i podnikatelé, kterým záleží na nekorupčním prostředí pro podnikání, se zkorumpované neoliberální pravici odcizují a hledají pragmatická řešení jinde.

„Levicový segment voličů sílí a jeho tradiční součásti se radikalizují,“ myslí si Černý, což podle něj občas leká inteligenci, která se posunula do středu a začíná více sledovat dění na levici. „A Dienstbier je v rámci ČSSD symbolem také tohoto pohybu: reprezentuje její levicovější a principiálnější část. Jeho kandidatura by tak reprezentovala pohyb celé společnosti,“ vysvětluje Černý.

Dienstbierova ochota ke spolupráci s komunisty je podle Černého odrazem integrálních problémů celospolečenského posunu doleva, které bude muset veřejnost tematizovat a řešit tak jako tak. „A případný Dienstbierův úspěch, za nějž lze považovat už postup do druhého kola volby, by znamenal další posílení levice a překonávání zavedených politických stereotypů, na kterém by se ČSSD skrze Dienstbiera přímo podílela,“ doplnil Černý.

Právě tato aktivní spoluúčast ČSSD na novém pohybu společnosti v osobě prezidentského kandidáta je tím, co Dienstbiera podle Černého z jisté perspektivy zvýhodňuje před nestranickými kandidáty.

„To, co oba zmíněné pohyby ve společnosti spojuje, je vědomí krize stávajícího stranicko-politického systému a aktivizace společnosti zdola. Pro ČSSD je proto zcela zásadní, do jaké míry dokáže této aktivizaci vyjít vstříc a především nedávat veřejnosti další důvody k paušálnímu odmítání systému. Dokáže-li postavit přesvědčivého kandidáta z vlastních řad, ukáže, že ještě není tak úplně prohnilá, jak současný stranický systém mnozí vidí a že je schopna vzdorovat českému antipolitickému naladění,“ vysvětlil Černý.

„Z hlediska stavu společnosti, rozkladu státu, ekonomické krize a podobně je významné, aby šlo o prezidenta levicového, ba přímo sociálnědemokratického. Úkolem dne je zkrátka vytvořit synergii mezi volbou prezidenta, volbami krajských zastupitelů, senátorů a později i poslanců,“ doplňuje Černého Jelínek.

Lukáš Jelínek se svými kolegy v Masarykově demokratické iniciativě dokonce sepsal ve prospěch kandidatury Jiřího Dienstbiera výzvu, kterou podepsala řada osobností z okruhu MDA. Její autoři i signatáři jsou dle Jelínka vedeni přesvědčením, že pokud ČSSD nezachytí aktivně společenskou dynamiku, podryje své vyhlídky ve všech volbách, která nás v nadcházejících dvou letech čekají. A navíc: na Hradě může usednout člověk včerejší, ba předvčerejší.

(Psáno pro Deník referendum; publikováno 14.5.2012, viz tady.)

Karolína Peake splnila zadání. Pravicová vláda bude pokračovat

Přestože se vicepremiérce nejspíš nepodaří založit nový sněmovní klub, jak po ní požadovala ODS, sehnala dostatečný počet poslanců, který zajistí bezpečnou podporu vládě. Podle expertů je ale rozuzlení vládní krize podvodem na voličích. 

Vicepremiérka Karolína Peake tvrdí, že její nová politická platforma disponuje dostatečným počtem poslanců, který zajistilí bezpečnou podporu vládě Petra Nečase. V pondělí dopoledne oznámila devátého poslance Milana Šťovíčka jako podporovatele vlády a krátce nato se podle internetového deníku Aktuálně.cz našlo i jméno číslo deset. Miroslav Petráň podepíše podporu, ale do klubu Peake nevstoupí, uvedl server, jemuž to údajně potvrdil zdroj z nitra vznikající vlády.

„V tuto chvíli mohu konstatovat, že vedle mne a kolegů, kteří se odhodlali k užší spolupráci, je připraven stvrdit podporu vládě i Milan Šťovíček," uvedla podle ČTK Karlína Peake v pondělí dopoledne. „A jsem si jista, že nezůstane osamocen. Bezpečná podpora vládě je tak zajištěna," dodala Peake.

V případě, že bude skupinu kolem Peake tvořit devět poslanců, měla by ve Sněmovně spolu s ODS a TOP 09 celkem 102 hlasů. Grémium ODS přitom minulý týden konstatovalo, že předpokladem zdárného vyřešení situace je dohoda založená na spolupráci tří poslaneckých klubů. A k vytvoření sněmovního klubu je potřeba deseti poslanců.

Předáci TOP 09 nicméně pro server Novinky.cz v pondělí uvedli, že po Peake nepožadují založení nového klubu, nýbrž odpovědné poslance. „TOP 09 si nikdy nekladla podmínku, že paní Peake musí dát dohromady poslanecký klub," uvedl pro deník Právo první místopředseda TOP 09 Miroslav Kalousek. „Nechápu, proč to má být nepřekročitelná podmínka. Pro nás je mnohem důležitější důvěra v jednotlivé poslance než to, jestli vytvoří nebo nevytvoří parlamentní orgán," dodal.

Taktéž občanští demokraté nakonec podle všeho svůj původní požadavek přeformulují. „Nevidím to jako kruciální podmínku. Jestliže tam bude dost hlasů, aby vláda mohla fungovat, tak i bez toho klubu se to zvládnout dá," uvedla v pondělí před jednáním grémia nejsilnější vládní strany první místopředsedkyně ODS Miroslava Němcová.

Podle Němocové si navíc nelze ani představitt, že by mohla její strana chtít nějakou tvrdou garanci od poslanců, kteří by zůstali nezařazení, že budou vládu podporovat. „Číslo jako takové není podstatné. Podstatné je, jací poslanci se za tou většinou nacházejí," doplnil Němcovou místopředseda ODS Pavel Drobil.

Vládu navíc zřejmě podpoří i Michal Doktor, který na podzim opustil poslanecký klub občanských demokratů a minulý týden odmítl vstoupit do klubu Karolíny Peake. „Premiér bude mít větší potíže s vlastními členy ODS než s Michalem Doktorem," uvedl v ponděli po poledni poslanec pro ČT24.

Nečasův kabinet naopak nemůže počítat s podporou Kristýny Kočí. „Vládu nepodpořím, neboť jsem teď už téměř přesvědčena, že se jedná o divadlo v režii Víta Bárty a za supervize Petra Nečase. Poslanci VV - ať už aktuální, nebo bývalí - hrají jen role, které jim Bárta určil," uvedla Kočí pro server Aktuálně.cz.

Přestože aktuální vývoj zatím nekomentoval premiér Petr Nečas, vše nasvědčuje tomu, že jeho vláda bude za obměněné konstelace pokračovat a nejspíš na tom nic nezmění ani hlasování o důvěře, o které Nečasův kabinet požádá Poslaneckou sněmovnu tento pátek. Následovat tak nyní bude již avizované vypovězení koaliční smlouvy mezi ODS, TOP 09 a VV a pravděpodobně vznik nového – nicméně programově takřka totožného – dokumentu.

Vyústění poslední vládní krize tak bezezbytku naplňuje prognózu Deníku Referendum ze 4. dubna, ve které jsme předpokádali tři možné scénáře: pokračování koalice ODS, TOP a VV, většinovou vládu dvoukoalice ODS a TOP 09 s podporou části rozštěpených Věcí veřejných a předčasné volby, které jsme považovali za nejméně pravděpodobný scénář.

„Druhou variantou, jejíž pravděpodobnost vzrůstá s každou hodinou, je pokračování stávající vlády ve značně rekonstruované podobě. Předpokladem tohoto scénáře je rozštěpení poslaneckého klubu Věcí veřejných s tím, že by část jejich poslanců přešla k některé z větších vládních stran,“ uvedli jsme v DR před necelými třemi týdny s tím, že odpadlíci z Věcí veřejných budou mít samozřejmě vhodné argumenty pro zdůvodnění svého kroku po ruce: mohou se zaklínat odpovědností za stát a tvrdit, že vláda musí dotáhnout potřebné reformy do konce.

„Měla jsem před sebou dvě možnosti - buď z politiky odejít úplně, což, uznávám, že by byla vůči Věcem veřejným čistší cesta. Rozhodla jsem se ale nakonec jít cestou možnosti ještě zkusit udržet tuto vládu, protože si myslím, že má v programu řadu dobrých věcí," zdůvodnila pak podle očekávání minulý týden svůj odchod z VV Karolína Peake a dodala, že hodlá být suverénním koaličním partnerem, který nikomu nepodlézá a který si současně suverénně, jasně a čitelně prosazuje svůj program.

Systém se už jen nedbale kryje za formální prvky demokracie
Podle sociologa Jana Kellera se současná politická situace vymyká standardnímu analitickému pojmosloví. „Domnívám se, že to, co se děje kolem rozpadu VV a uchování vlády Petra Nečase je teď už jenom a jenom trapné. Ti lidé se chovají, jako by byli někým úkolováni, aby provedli nevratné reformy, které přinesou velké strádání většině národa a velké zisky hrstce privátních fondů. Jsou ochotni pro to udělat cokoliv a je úplně zbytečné komentovat to v kategoriích „správné / nesprávné", „posilující / oslabující" apod.,“ uvedl Keller pro Deník Referendum.

Potvrdily se tak také předpovědi politologů, kteří tvrdili, že Nečasova vláda nepadne, jelikož to není v zájmu ani jedné vládní strany, natož v zájmu platformy kolem Karoliny Peake. „Pokud by padla, tak jenom vinou politického diletantismu Petra Nečase, kterému by to po předčasných volbách jeho spolustraníci rychle spočítali,“ uvedl například v rozhovoru pro Deník Referendum na sklonku minulého týdne politolog Milan Znoj.

Podle jeho kolegy Jiřího Pehe by tak případné vypsání předčasných voleb bylo nezamýšleným důsledkem rozuzlení vládní krize. „Od začátku současné krize jsem viděl případné volby jen jako nezamýšlený důsledek, což by znamenalo, že by se z nějakého dříve neznámého důvodu situace vymkla aktérům z rukou. Předčasné volby si prostě nemůže dovolit ani jedno ze čtyř uskupení ODS, TOP 09, VV a platforma Karolíny Peake,“ uvedl Pehe pro Deník Referendum.

Podle něj je tomu tak nejen proto, že by Věci veřejné zmizely z politické scény a ODS i TOP 09 by utrpěly ve volbách zdrcující porážku, ale také proto, že na všechny tyto subjekty a jejich politiky jsou navázány ekonomické zájmy v pozadí, které předčasné volby v žádném případě nechtějí.

„A pak jsou zde vládní projekty, jako jsou restituce církevního majetku, které mají výrazný potenciál prospět ekonomicky nejenom církvím, ale i vládním politikům, kteří je organizují,“ doplnil Pehe. Podle Kellera je proto třeba v praktické rovině udělat maximum pro to, aby tato vláda co nejrychleji skončila, a v rovině teoretické provést analýzu skutečné povahy tohoto systému, který se podle něj už jen nedbale kryje za formální prvky demokracie.

„Jiří Pehe nedávno psal v souvislosti s Českou republikou o kleptokracii. Myslím si, že to není přesné. Kleptokracie je vláda zlodějů. Tito lidé na prvém místě nekradou, oni především kryjí všechny ty nešvary, proti kterým – jak podvodně slibovali voličům – chtěli údajně bojovat,“ uvedl Keller pro Deník Referendum s tím, že navrhuje označit současný režim termínem eskrokracie vycházející z francouzského escroc – podvodník. „Pokud se nikdo z politologů nezmůže na to, aby analýzu eskrokracie provedl, budu to muset udělat sám,“ dodal sociolog.

Nečasova vláda bude i nadále nestabilní
Pomineme-li nicméně povahu současného režimu a zaměříme pozornost na vládu Petra Nečase, vyvstane před námi otázka, jak bude stodvojková či stotrojková koalice stabilní.

Tradice českého vládnutí v tomto ohledu mluví jednoznačně. V podstatě všechny vlády od voleb roku 1996 disponovaly – pokud nebyly menšinové – jen těsnými většinami, což se negativně projevovalo na jejich efektivitě vládnutí. Navíc totéž lze říct i o koalici ODS – TOP 09 – VV, která původně disponovala většinou šestatřiceti poslanců.

Podle Jiřího Pehe bude nová konstelace ještě nestabilnější než ta dosavadní. „Pokud nejsou pravdivé spekulace, že to tímto způsobem Vít Bárta vlastně zorganizoval, dají se očekávat útoky na přeběhlíky i další aktéry s pomocí kompromitujcíích materiálů,“ myslí si Jiří Pehe, se kterým souhlasí i politolog Lukáš Jelínek.

„Klidnější vládnutí obměněnou koalici nečeká. Každý jeden poslanec ji nyní bude moci účinně vydírat. Navíc si taková vláda už rozhodně nebude moci dovolit vetknout do štítu boj proti korupci, odpovědnost a hájení zájmů voličů,“ uvedl Jelínek pro Deník Referendum. Podle Peheho se současně potvrdilo, že hrozba předčasných voleb byla především účelová: měla přimet váhající véčkaře, aby si uvědomili, že pokud nepřeběhnou, budou volby, což pro ně znamená politický konec.

„Jejich rozhodování ovšem nebylo lehké. Mnozí vědí, že v prošpiclované politické sektě na ně může i dohasínající guru leccos vytáhnout. I proto bylo hrozbu voleb ze strany ODS a TOP 09 třeba stupňovat tak, aby byl strach z politického nebytí větší než strach z případné diskreditace.To u potřebného počtu véčkařů evidentně zabralo, ale to neznamená, že pokusy o diskreditaci nebudou,“ vysvětlil Pehe s tím, že veřejnost bude tímto vývojem rozladěna ještě více, než byla dosud, a dá se proto čekat její další radikalizace.

„Co si ostatně myslet třeba o tom, že ještě v neděli Karolína Peake usilovala o poslance Chaloupku, o jehož vydání požádala o den později policie kvůli korupci? Ukazuje se, že stabilita politických stran a jejich poslaneckých klubů je stále více vratká. S tím nic nenadělá ani sebevětší většina sněmovních mandátů,“ doplnil Peheho Jelínek.

Dokud podle něj zkrátka politické strany nepřestanou být rejdištěm soukromých zájmů a nedají si pozor, jak důvěryhodné a hodnotově vyprofilované jedince vysílají do zastupitelských sborů, bude český stranický a potažmo ústavní systém dál upadat. „Nečasova vláda ukazuje, že vždy lze klesnout ještě hloub. Pokud totiž budou Nečasovi stačit posbírané podpisy pro vládu od Karolíny Peake, postará se jen o ještě hlubší zabřednutí české politiky do morálního bahna, jehož jsou odpadlíci a přeběhlíci typickou ukázkou," dodal Jelínek.

Podle něj to navíc neznamená, že po volbách, ať už budou kdykoli, musí být nezbytně lépe. „Pokud se z toho nepoučíme a nepřistoupíme jak k reformě systému ústavního, tak stranického, můžeme být i v dalších volebních obdobích sužováni čímsi podobným,“ myslí si politolog. 

(Psáno pro Deník Referendum; publikováno 23.4.2012, viz tady.)

Babišovo ANO 2011: Holešovská výzva podnikatelů?

Politické uskupení ANO 2011 miliardáře Andreje Babiše nemá propracovaný program, ani personální zázemí, a tak zatím budí dojem nebezpečného podnikatelského populistického uskupení. 

Přestože se miliardář Andrej Babiš rozhodl, že jeho uskupení Akce nespokojených občanů (ANO 2011) nepostaví samostatné kandidátky do podzimních krajských voleb, přichystal pro své příznivce cyklus setkání ve všech krajských městech republiky.

Cílem turné je představit veřejnosti zakládající členy sdružení, artikulovat základní programová východiska a posbírat dostatečný počet podpisů nutný pro založení politického hnutí tak, aby se mohlo zúčastnit nejbližších sněmovních voleb.

Andrej Babiš a jeho příznivci, mezi které patří například moderátor Jan Kraus, spisovatel Michal Viewegh či finančník Karel Janeček, založili ANO 2011, neboť dle svých slov již nespatřují v žádné současné parlamentní straně naději na změnu poměrů. Za pravdu jim dávají i některá tuzemská média, která – ač z velké většiny pravicově orientovaná – nemohou tváří v tvář permanentní vládní krizi o současné vládě Petra Nečase referovat jinak než kriticky.

„Dlouholetý politický marasmus, který koncem března vyvrcholil odposlechovou aférou Bém-Janoušek, soudní úplatkářskou fraškou Věcí veřejných a postupným samovolným rozkladem reformní vlády Petra Nečase, nutí řadu slušných podnikatelů hlasitě křičet,“ napsal například na sklonku minulého týdne týdeník Ekonom.

Podle autora textu Jana Štětky přitom ani opoziční ČSSD naději na změnu neskýtá a hrozí, že pokračující zkorumpovanost státní moci a demoralizace společnosti skončí spontánní vzpourou davů ve stylu Holešovské výzvy. „Což by podle byznysmenů mohlo smést demokracii a nastolit systém tvrdé ruky,“ dodal Štětka.

Autor proto oslovil několik zdejších velkopodnikatelů s anketní otázkou týkající se současné politické a vládní krize. Například podle finančníka Karla Janečka by nejlepší východiskem z politické krize byla ukázka nějaké společenské síly. „To znamená demonstrace. Hlavním z požadavků by měla být změna volebního systému, pokud to vláda odmítne, měla by odstoupit,“ uvedl zakladatel Nadačního fondu proti korupci a jeden z příznivců ANO 2011.

„Nic se dnes vlastně nedramatizuje, je to jen hra psychopata Bárty. Koalice má stále stejný program - prachy a moc. Naše hnutí ANO 2011 už začíná hledat lidi pro parlamentní volby, máme zájem o všechny slušné, co nekradou a chtějí udělat něco pro náš národ,“ odvětil pak na otázku týdeníku Ekonom Andrej Babiš.

Jeho hnutí si sice původně pohrávalo s myšlenkou postavit své kandidáty již do podzimních krajských voleb, nicméně se mu nepodařilo oslovit dostatečný počet kandidátů. „Sehnat nezkorumpované čestné lidi není snadné,“ ocitoval na začátku března server iHned.cz slova senátorky a příznivkyně Babišova hnutí Aleny Dernerové pro deník Insider.

Předpokládejme přesto, že ANO 2011 to do sněmovních voleb stihne. Proto není od věci podrobněji prozkoumat program Babišova politického projektu. Jenomže navzdory ostré kritice současné politické reprezentace Babišovo vznikající hnutí žádný politický program nemá: potenciální příznivci na jejich webu naleznou pouhých několik odstavců ideového charakteru. Přesto lze již nyní identifikovat základní myšlenky, kterými bude chtít hnutí apelovat na voliče.

ANO 2011: stát jako firma, vláda odborníků, konec korupce
Podle hnutí ANO 2011 se Česká republika dostala do víru divokého volného trhu bez dostatečné vymahatelnosti práva. „Jsme svědky rozpadu společnosti na „mocensko-politické zkorumpované klany“, jejímž zájmům jsou slušní občané vydáni napospas. Je likvidována střední třída; přitom právě do ní vkládá okolní svět velké naděje. Znovu dochází k poklesu morálky a ignoraci mravních principů,“ píše hnutí na svém webu v sekci nazvané Co chceme.

ANO 2011 se chce hlásit k zastupitelské demokracii založené na schopnostech a znalostech, k právnímu státu zaručujícímu svobodu jednotlivce, k solidaritě založené na pocitu odpovědnosti a pevnému ukotvení naší země v Evropě. Mezi základní cíle Babišova hnutí pak patří demokratický, efektivně fungující stát, který budou řídit opravdoví odborníci a nikoli všehoschopní prospěcháři.

„Takoví lidé musí mít nejen potřebné znalosti, ale musí svojí předchozí prací prokázat odbornou schopnost i pocit odpovědnosti za celou společnost a mít vysoký morální kredit. Takové kandidáty chceme nabídnout do příštích voleb. Nepodporujeme lidi, kteří nemají zkušenosti a doposud nic nedokázali a budeme prosazovat uzákonění odvolatelnosti politiků. Ve vládě musí být odborníci,“ uvádí ANO 2011 na svém webu.

Kromě nastolení vlády odborníků chce hnutí skoncovat s korupčními praktikami. ANO 2011 o sobě už nyní tvrdí, že na rozdíl od současných politiků disponuje skutečnou vůlí korupční chování trestat. „Lidé si musí znovu uvědomit, že krást, podvádět a lhát se nevyplatí a korupce se musí stát z hlediska morálního naprosto nepřijatelná,“ píše uskupení.

Současně chce Babišovo hnutí zreformovat veřejnou správu tak, aby byla efektivní jako prosperující firma, nikoli jako korupcí prolezlý systém. „Ve veřejné správě proto musejí být odborníci schopní ji efektivně řídit a vyhodnocovat dopady svých rozhodnutí. Práce úředníků musí být průběžně kontrolována. Potřebujeme úředníky s vysokou kvalifikací, kteří budou vybíráni na základě odborností a schopností a za práci dostanou náležitou odměnu,“ vysvětluje ANO 2011.

V neposlední řadě ANO 2011 počítá mezi své cíle posílení konkurenceschopnosti české ekonomiky, vyvážený regionální rozvoj či úspěšnější výběr daní založený na progresivním zdanění a vyváženém poměru mezi přímými a nepřímými daněmi. Hnutí chce také usilovat o sociální smír ve společnosti a slibuje reformu školství, jejíž součástí je odmítavý postoj ke školnému na vysokých školách. „Nedopustíme omezení samosprávy vysokých škol a akademických svobod,“ píše ANO 2011 ve svých programových východiscích.

Pokud jde o ochranu životního prostředí, ANO 2011 slibuje podporu jaderné energii, obnovitelným zdrojům a zvyšování energetické účinnosti. „Budeme se zasazovat o ochranu spotřebitele. Stát se musí aktivně starat o kontrolu kvality zboží a služeb. Proto budeme podporovat i investice do čistých technologií,“ tvrdí ANO 2011.

Nové Věci veřejné
„Hledání nové strany a alternativy po zkušenostech s Věcmi veřejnými bude dost problematické,“ uvedla pro Deník Referendum politoložka Vladimíra Dvořáková. Podle ní to ale neznamená, že se k některému z nových subjektů dostatečně velké množství voličů nepřikloní, neboť je podle jejích slov evidentní, že naprosto padla důvěra veřejnosti vůči stranám vládní koalice.

„To co předvádí koaliční strany Nečasovy vlády je neuvěřitelné,“ dodala politoložka. Podle ní je navíc kritika – dle které český stát neplní základní funkce, státní správa nefunguje a reformy jsou ve skutečnosti tunel – všudypřítomná a velmi silná i mezi významnými podnikateli.

Podle politologa Lukáše Jelínka to přesto nebude mít uskupení ANO 2011 jednoduché. „Andrej Babiš zahodil velkou šanci. Mohl buď vytvořit politické sdružení, které by samo nekandidovalo, ale shromažďovalo lidi z různých stran, kterým vadí korupce, netransparentnost apod. Nebo mohl chvíli počkat a trpělivě budovat nový středopravý subjekt,“ uvádí Jelínek možné účinnější protikorpuční strategie.

„Z nedočkavosti ale vzniklo uskupení ANO 2011, které snad s výjimkou Petra Havlíka nemá žádného politického stratéga, jen spoustu nespokojenců se situací, byť třeba majetnějších a vlivnějších než jsou sympatizanti Holešovské výzvy. Spíš než kompetentně působí ANO populisticky,“ myslí si Jelínek.

Podobnost s Věcmi veřejnými vykazuje i další rys Babišovy rétoriky – odmítání zařadit se na pravolevé ose.

„Já tvrdím, že dnes už nemáme ten komfort, kdy si můžeme vybírat mezi levicí a pravicí. Stát je v krizi a nefunguje. Stát by měl přece fungovat tak, aby tu byl sociální smír, aby tu podnikatelé rádi podnikali, aby tu platili daně, aby se tu nekradlo a aby tu byla solidární společnost. Aby se vrátila slušnost. A Češi ten potenciál mají. Je tu plno šikovných lidí, kteří však nejsou vůbec připuštěni k řešení dnešní situace. Stávající strany jsou pro ně uzavřené v systému, který těm stranám vyhovuje. A běda tomu, kdo se tento systém pokusí narušit,“ vysvětlil Babiš pro server Českápozice.cz na začátku letošního dubna.

Ale právě tato kritika všech politických elit a image neideologického subjektu, jenž neřeší otázku svého pravolevého zařazení, nýbrž prosazuje pragmatická a racionální řešení, která vycházejí vstříc „opravdovým“ potřebám občanů, byla před posledními sněmovními volbami podstatnou okolností stojící za vzestupem Věcí veřejných.

Johnova strana ve svém politickém angažmá nakonec selhala, avšak to neznamená, že se voliči opět neupnou k některému z nových subjektů. Jejich protagonistům nenahrává přitom pouze politická blamáž koaliční vlády ODS, TOP 09 a VV, nýbrž v mnoha ohledech i levicová ČSSD.

Sociální demokraté v očích značné části veřejnosti protikorupční alternativu nepředstavují. Nejeden z pozorovatelů politické scény upozorňuje na rozparcelování politické moci mezi občanské a sociální demokraty na magistrátech velkých měst.

Přitom nelze vyloučit, že k podobné parcelaci moci by se na celostátní úrovni přiklonil i první místopředseda sociálních demokratů a jihomoravský hejtman Michal Hašek. Je nutno zdůraznit, že v tomto momentě mají kritici ČSSD pravdu, avšak pouze zčásti.

Předsedou ČSSD není Hašek, nýbrž Sobotka, který odmítá vládu nejen s ODS, nýbrž i s TOP 09. Mezi klíčové osobnosti ČSSD navíc patří nejpopulárnější politik v zemi Jiří Dienstbier, který ztělesňuje principiálního kritika velkých koalic i politické korupce.

„V jistém smyslu v tuto chvíli asi opravdu nejde o levici a pravici, ale o obnovu státu a jeho fungování,“ dává přesto za pravdu kritikům všech stávajících politických stran Dvořáková, avšak upozorňuje, že ANO 2011 nebude jediným novým subjektem, který se pokusí v příštích volbách oslovit veřejnost.

„Vzniká jich v tuto chvíli celá řada. Podstatné pro jejich životaschopnost samozřejmě bude, zdali dokáží vytvořit stranickou strukturu a organizace i mimo hlavní centra. Tato schopnost podle mne nakonec rozhodne o tom, který z nových subjektů se do parlamentu dostane,“ vysvětlila Dvořáková pro Deník Referendum.

A některý z nových politických subjektů zřejmě zcela bez šancí na vstup do Sněmovny nebude. Podle politologa Milana Znoje lze totiž v současných náladách veřejnosti identifikovat postoje, dle kterých selhávají všechny zavedené strany, neboť se stávají symbolem politické korupce.

„Otřes českého stranictví spočívá v tom, že se prohlubuje odpor občanů vůči stranám jako takovým,“ vysvětlil Znoj s tím, že sama ostražitost občanů vůči politickým stranám by nevadila, neboť může být ku prospěchu demokracie, pokud posiluje občanský aktivismus a dodává občanům energii, aby se bránili svévoli politických elit.

„Na druhou stranu tento odpor ke stranám vskutku představuje hrozbu pro demokracii, pokud se stává nástrojem manipulace občanů v zájmu skrytých skupin, které chtějí touto cestou získat politickou moc. Namísto ostražitosti lidu se pak jedná spíše o jeho slepou averzi a místo demokratického populismu, který posiluje sebe-vládu občanů, máme nedemokratický populismus, který slouží skrytým oligarchickým zájmům,“ vysvětlil Znoj v rozhovoru pro Deník Referendum.

Projekt protikorupční, nebo populistický?
Mezi základní charakteristiky populistických subjektů patří podle standardních politologických učebnic několik vzájemně provázaných konstitutivních momentů, jež v sobě zahrnují protestní apel s důrazem na právo a boj s korupcí, antielitářský akcent spojený s kritikou všech stávajících politických subjektů doplněný odkazem na „obyčejné a slušné“ lidi a vyhýbání se ideologické odpovědnosti.

Jinak řečeno, tyto strany se odmítají přihlásit k pravicovým nebo levicovým programatickým konceptům s poukazem na jejich zastaralost a současně se prezentují jako alternativa k oběma dominantním táborům. V tom se Babišovo hnutí ničím neodlišuje od Věcí veřejných.

Podle Vladimíry Dvořákové je ale současné politické uspořádání v České republice zvrácené do té míry, že tu přestávají platit standardní politologické metody, jejichž pomocí lze interpretovat či analyzovat politicko-společenskou dynamiku. Podle ní je proto problematické charakterizovat ANO 2011 jako klasický typ populistického subjektu.

„Populismus bych příliš nezdůrazňovala, nezdá se mi, že je ho v programových východiscích ANO 2011 o mnoho více, než v běžných kampaních jiných stran,“ uvedla Dvořáková pro Deník Referendum s tím, že snad pouze určitý tlak proti všem stávajícím politickým elitám lze na Babišově projektu považovat za podstatný populistický rys.

„Ovšem za dané situace asi žádná strana nebo hnutí nemůže nejít proti současné politické elitě. Stejně jako je těžké v naší situaci označovat boj proti korupci za populismus. Je to klíčový problém tohoto státu,“ myslí si politoložka.

Politolog Milan Znoj s Dvořákovou ale nesouhlasí a Babišův projekt charakterizuje jako podnikatelský populismus, který považuje za hrozbu pro demokracii.

„Návrh podnikatele Babiše, aby stát byl manažován jako podnikatelská firma je scestný a nebezpečný. Stát není státní podnik, ani soukromá firma. Když srovnáme schopnosti politiků a manažerů rozkrást stát, tak je třeba říci, že manažeři v tom politiky mnohonásobně překonávají,“ uvedl Znoj pro Deník Referendum.

Podle něj je představa, že by stát měli manažovat údajně bezúhonní podnikatelé iluzorní a dětinská, neboť by v takovém případě musel existovat politický mechanismus, jak zjišťovat onu morální bezúhonnost politických manažerů.

„O politice a správě státu by tak rozhodovaly občanské prověrkové komise. Když to srovnáme, zjistíme, že soutěž politických stran o moc, pokud je doprovázena občanskou kontrolou, je pořád neskonale lepším politickým režimem než stát, který by se dostal do rukou manažerů a podnikatelských populistů odvolávajících se na amorfní hnutí lidu. Z Babišova hnutí nespokojených občanů by se tak mohla vyklubat podnikatelská verze Holešovské výzvy,“ obává se Znoj.

Taktéž podle Jelínka je volání po manažerském řízení státu přesně tím, co nepotřebujeme. „Tady schází ryzí politika, založená na soutěži programů, prosazování hodnot a hledání konsensu. Pokud bychom chtěli vládu manažerů, můžeme ji rovnou odevzdat buď ratingovým agenturám, nebo panu Bakalovi,“ uvedl Lukáš Jelínek pro Deník Referendum.

I kdyby se Babišovo hnutí nakonec přeměnilo v politickou stranu, je podle Znoje otázkou, zda by mohlo uspět se svým omezeným populistickým programem, který nezná jiné téma než boj s korupcí.

„Stručná odpověď by zněla: pokud nenajde Babišovo ANO 2011 nějaké další téma kromě korupce, může uspět jen tehdy, pokud se zhroutí nejen pravice ale i levice, což se nezdá pravděpodobné. Česká politika nyní vystačí se štěpením na pravici a levici a zřejmě vystačí i v budoucnosti,“ uvedl Znoj pro Deník Referendum

Taktéž Jelínek nevěří, že by ANO 2011 mohlo získat plošnou výraznou podporu, zvlášť pokud nepředstaví tým hvězdných odborníků. Podle něj lze spíše čekat občasné regionální úspěchy, třeba na severu Čech.

„Myslím, že se ukazuje, že pan Babiš je politický amatér, který nesplňuje elementání kritéria pro výkon hodnotově profilované politiky. Jeho pokus by zapadl do nedávného tříštění slovenského pravicového spektra. Jenže lidé už po zkušenosti v VV budou právem ostražití,“ myslí si Jelínek.

Zda je bližší skutečnosti zdrženlivější přístup Vladimíry Dvořákové, nebo příkré odsudky Lukáše Jelínka a Milana Znoje, ukáže čas. V každém případě, pokud nechce být Andrej Babiš pokládán za nekompetentního populistu, který je navzdory líbivé rétorice hrozbou pro demokracii, musí začít velmi rychle prokazovat mnohem vyšší programovou a strategickou kvalitu, než jakou zatím jeho tým předvádí.


(Psáno pro Deník Referendum; publikováno 17.4.2012, viz tady.)